Místopředseda Košek (zvoní): Dávám slovo dalšímu řečníku, jímž je pan posl. Zápotocký.

Posl. Zápotocký: Vážená sněmovno!

Chci jménem klubu komunistických poslanců zaujmouti stanovisko ke hlasování o prohlášení pana předsedy vlády dr Hodži. Jsme pro obranu republiky a nechceme proto hlasovati "proti". Ale nemáme důvěru, že tento režim chce a je schopen skutečně republiku bránit a proto nemůžeme hlasovati "pro". Zdržíme se proto hlasování. (Výkřiky. - Místopředseda Košek zvoní.)

Z čeho vyplývá naše stanovisko? O positivních stránkách i o slabinách a nedostatcích vládního prohlášení mluvil již soudr. Kopecký. Čekali jsme, že debata a vystoupení zástupců koaličních stran prohlášení doplní a nedostatky odstraní. To se nestalo. Řeči zástupců koalice byly neurčitější a mnohdy se stanoviska neohrožené obrany horší než prohlášení pana předsedy vlády. Je zajímavo, že řada zástupců koaličních stran se jako čert kříži vyhýbala otázce našeho spojenectví se Sovětským svazem a že někteří mluvili přímo proti. Je smutné, že zvláště zástupci socialistických stran nedovedli v této věci zaujmouti kladné a neohrožené stanovisko.

Projev říšského kancléře nenechal přece nikoho v nejasnosti a na pochybách o tom, co chce Třetí říše. Chce nové imperialistické výboje i za cenu porušení míru, ohrožení nezávislosti druhých států i za cenu války. Jasně to pochopil pracující lid všech národů této republiky a jasně také na to reagoval. Lid v Československu prohlásil: Nechceme válku, chceme mír, budeme brániti svoji nezávislost, zachováme věrnost svým spojencům, Francii a Sovětskému svazu, zaženeme zrádce, kapitulanty a ustrašence. Lid chtěl míti jasno, zda toto rozhodné stanovisko zaujímá také vláda a zda se může také na ni při obraně republiky spolehnouti.

Toto jasno nedalo vládní prohlášení a nedala ji také debata. Debata ukázala, že o základní otázce obrany republiky, jak ji provádět a s kým ji provádět, je v koalici velká nejasnost. Největší nejasnost však je ve vedoucí vládní straně, to je ve straně pana předsedy vlády. O tom svědčí projev mluvčího této strany, pana inž. Žilky.

Oč jde dnes? Světová válka a světová krise ukázala, že po staru se žíti dále nedá. Je nutno hledati nové cesty, a zde stojí otázka: Mají národy právo samostatně rozhodovat, anebo mají jim býti určité cesty ohněm a mečem násilně vnucovány? Jde o otázku míru, ideového zápolení, svobody, sebeurčení a pod. To je nová cesta. Válka a znásilňování, to je druhá, stará cesta. A proto otázka války a otázka míru je to dělítko, které dnes rozděluje svět. Není náhodou, že na nové cestě schází se vše, co je skutečně demokratické, skutečně lidové i socialistické, a není náhodou proto, že v popředí mírové fronty stojí komunisté a Sovětský svaz. (Potlesk poslanců strany komunistické.) Není také náhodou, že na staré cestě se schází vše, co je přežité, reakční, násilnické, a není náhodou, že v popředí válečné fronty stojí fašismus a Německo.

Pan inž. Žilka vidí věci jinak. On říká, že tu jde o boj kultury proti třídním zájmům. Kulturu podle něho representuje Německo a třídní zájmy Sovětský svaz. Pan inž. Žilka uvedl (čte): "V konfliktu mezi národností jako pramenem kultury a třídní nadvládou je nejsilnější zdroj evropského a světového neklidu. Síly se koncentrovaly. Na jedné straně je komunistická internacionála, opírající se o SSSR, na druhé straně je Německo." Pan inž. Žilka dává nepokrytě dále najevo, že Hitlerův boj za fašistickou kulturu je agrární pravici sympatický a že by byla ochotna tento boj podporovati. Pan inž. Žilka řekl (čte): "Z řeči pana říšského kancléře Hitlera máme právo souditi, že vlastním cílem velikého sousedního německého národa je udržení a vzestup kultury a civilisace. Máme věřiti, že v boji proti bolševismu má Evropa spatřovati Německo jako odhodlaného bojovníka za udržení a vzestup kultury evropského lidstva." Proto agrární pravice mluví o chybách naší zahraniční politiky. Pochybuje o prospěšnosti spojenecké smlouvy se sověty a byla by pro spojeneckou smlouvu s Hitlerem. A co znamená takové spojenectví? Zde jsme u základní a životní otázky tohoto státu. Spojenectví s Hitlerem znamená zrušení nezávislosti tohoto státu. Zařaditi se do osy Berlín-Řím znamená pozbýti samostatnosti, vystoupiti z mírové fronty, dávati se na válečnou cestu. Proto je politika agrární pravice nebezpečnou zájmům pracujícího lidu všech národů tohoto státu a je zvláště nebezpečnou zájmům českého národa.

Není náhodou, že řeč pana inž. Žilky byla prošpikována kulturou jako zaječí zadek špekem. (Veselost.) My známe ty kulturträgry, kteří civilisují barbary. Vidíme je při práci v Habeši, ve Španělsku, v Číně. Není to náhoda, že agrární pravice sympatisuje s kulturträgry, kteří kulomety kosili bezbranný habešský lid. Není to náhodou, že sympatisuje s kulturträgry, kteří bombardují otevřená španělská města a ubíjí nevinné ženy a děti. Není to náhodou, že sympatisují i s kulturträgry, kteří bodáky vštěpují kulturu mírumilovnému čínskému rolníkovi. Není to také žádná náhoda, že agrární pravici jsme solí v očích my, komunisté, kteří tyto nositele fašistické kultury odhalujeme a pranýřujeme.

Stála tu druhá otázka v řeči p. inž. Žilky, a to vývoj doprava anebo doleva. A není to zase náhoda, že p. inž. Žilka ve své řeči se snažil dokázati, že vývoj událostí jde doprava, a projevil nad tím nepokrytou radost. A co znamená dnes vývoj doprava? Vývoj doprava znamená válku a vývoj doleva znamená mír. Všude, kde se vývoj posunul doprava, rozšířilo se nebezpečí války. Pohleďte na Rakousko! Co znamená vývoj doprava pro Rakousko? Co musí dnes dělat rakouský kancléř Schuschnigg, když se chce pokusit uchovat mír a nezávislost? Musí se obracet doleva k pracujícímu lidu, k socialistům, které dříve v Rakousku pronásledovali. Tak stojí tato otázka. A proto náš pojem obrany republiky se liší od pojmu agrárnické pravice. (Posl. Pozdílek: To jsme rádi!) Samozřejmě.

Pan inž. Žilka vyzývá k obraně republiky na podkladě starého vlastenectví a nacionalismu. My jsme pro obranu republiky ve jménu pokroku, ve jménu demokracie, ve jménu sociálně i národnostně spravedlivějších řádů, ve jménu lepší budoucnosti všeho pracujícího lidu. Staré vlastenectví a nacionalismus znamená také staré vykořisťování, národnostní i sociální bezpráví. Na podkladě toho není možno získati spojence, a my spojence při obraně republiky potřebujeme. Prvním spojencem musí nám Čechům býti slovenský, německý, maďarský, polský i ruský pracující lid. Spojit tento lid různých národů k obraně jedné vlasti nedovede starý nacionalismus. To dovede jen novodobý socialismus. (Potlesk komunistických poslanců.) My z této mírové levé fronty obrany republiky nikoho nevylučujeme, ale nedáme se také nikým vyloučiti. Nejsme to my, kteří předkládáme otázku: Chceš-li budovati obranu republiky, jakou máš stranickou legitimaci? Je hanbou koaličních stran, že dnes je tato otázka u nás předkládána. Při budování obrany, při opevňovacích pracích, při stavbě silnic i v závodech jsou dnes dělníci terorisováni a terorem donucováni, chtějí-li dostat práci při obraně republiky, aby měnili svoje legitimace, nejčastěji za zelené legitimace.

Nutit nás pod rouškou obrany republiky k změně politického přesvědčení nechtějí však jen agrárníci, agrární pravice. Dokladem toho je nedělní projev na Staroměstském náměstí.

Pan poslanec Stivín napsal o tomto projevu do "Práva lidu" (čte): "Výzvy, aby ve všech čtvrtích pražských se komunističtí stoupenci shromáždili k průvodům do Prahy, způsobily, že některé reakční politické strany odmítly účast na pietní slavnosti, aby mohly pak v novinách vykládat, že to byla slavnost ť lidové frontyť komunistů se socialistickými stranami a lidovci." Pan Stivín lituje tedy toho, že když jsme přišli my, když přišli komunističtí dělníci, že prý k vůli tomu nepřišli reakcionáři. My jsme byli pozváni. Nám, když jde o to, dokumentovat vůli k obraně republiky, nevadí nikdo, kdo chce jít s sebou. Stojíme však proti těm, kdož se stranických, egoistických a konkurenčních zájmů jiného vylučují, zůstávají stranou, sabotují, zrazují.

"Právo lidu" nám dále vytýká, že jsme zavinili, že Henleinův tisk píše, že "slavnost se konala ve znamení ť lidové frontyť, že komunisté byli nejsilněji zastoupeni, že ť sovětské prapory dávaly slavnosti rázť." Náš zločin tedy spočívá v tom, že jsouce pozváni jsme přišli, že nás bylo nejvíc a že jsme nepřestali býti komunisty.

Pan Stivín pak hrozí: "Nikdo jistě nebude proti tomu, chtějí-li se i komunisté zúčastňovat takových projevů. Ale své ť psinyť při tom napříště vyvádět nebudou! Za to jim ručíme!" (Veselost.) Hlásit se ke svému přesvědčení, hlásit se vedle národní vlajky také otevřeně k proletářskému, rudému praporu, je pro pana Stivína "psina", která se nesmí trpět. Těch hrozeb se nelekáme! Budeme se hlásit hrdě k národní vlajce i k proletářskému rudému praporu a s námi, věříme, jednotně i soc. dem. dělníci. Kde půjde o obranu republiky, budeme my, komunisté, vždy na místě. Bez ohledu na to, zda tam budou, či nebudou jiní. Tím neříkáme, že si nepřejeme, aby tam jiní byli, přejeme si, aby tam byli všichni, kdož tam mají být. Nám nebudou nikdy jiní překážet, ale své politické přesvědčení nebudeme nikdy pro ně zapírat.

Pan posl. Stivín se o nás nakonec sprostě otírá v souvislosti s procesem v Moskvě. Posl. Stivín píše (čte): "Chtějí-li snad komunisté po vzoru té prašiviny, kterou v těchto dnech soudí v Moskvě, pomáhat Hitlerovi a Henleinovi, ať si k tomu vyhledají jiné dny . . ." Nezapíráme, že jsme boj proti té prašivině, o které Stivín mluví, sváděli také u nás, když se vtírala do našich vlastních bolševických řad. Je naší chloubou, že v tomto boji zvítězili jsme i v Československu, tak jako v Sovětském svazu, my, stoupenci Leninovi a Stalinovi. (Potlesk komunistických poslanců.)

Já se táži pana posl. Stivína, kde našla útulek radikální, trockistická i likvidátorská "prašivina", máme-li užívat slov p. Stivína? V redakcích a sekretariátech koaličních stran. Pan Stivín sám snad zná dnešní politický profil jednoho velkohubého radikála, který se kdysi vtíral do našich bolševických řad, volaje: "Oko za oko, zub za zub! Krvavý pes Šrobár!" Stivín bude znát politický profil tohoto radikála.

Končím a zdůrazňuji: My, komunisté, jsme pro obranu republiky a pro obranu míru. Budeme stát bez ohledu na to, co si o nás kdo myslí a jak o nás klevetí, v prvých řadách, když půjde o aktivní projev této vůle. Věříme, že spolu s námi v jednotné frontě bude stát i všechen pracující lid této republiky bez rozdílu politického přesvědčení. Věříme, že v široké lidové frontě budou s námi stát všecky skutečně pokrokově a demokraticky orientované složky národů tohoto státu. Budeme hájit republiku proti fašistickému násilí. Pracující lid neklade otázku, co za tu obranu dostane a co na ní vydělá, jako ji kladou mnozí patentovaní starovlastenci. Pracující lid však si nenechá pod rouškou obrany republiky nic brát, ani si nenechá bránit v boji za zlepšení své existence. Zájem obrany republiky nevyžaduje zhoršování, nýbrž zlepšování existence lidu. My, komunisté, budeme při akcích za zlepšení existence pracujícího lidu stát i nadále v prvých řadách tak, jako v nich budeme stát při obraně republiky. Budeme podporovat vše, co dobrého bude činěno pro obranu republiky, bez ohledu kdo to činí. Nezapomínáme však, že obrana republiky je úzce spjata s obranou míru a mírovým blokem, je úzce spojena s vývojem doleva a neochvějným přátelským svazkem s lidovou demokratickou Francií a socialistickým Sovětským svazem. (Výborně! - Potlesk komunistických poslanců.) Kdo tato fakta přechází nebo chce dokonce toto spojenectví rušit a nahrazovat jiným, pracuje proti míru, hazarduje s neodvislostí národa a pracuje proti lidu a jeho zájmům, pracuje pro fašismus, pro válku.

Proto na adresu všech kolísajících, všech ustrašenců a kapitulantů, všech, kdo chtějí vést vývoj v této republice místo kupředu nazpět, místo doleva doprava, adresujeme tato varovná a dobře míněná slova: Nekoketujte s reakcí a fašismem, neohánějte se falešnými frázemi o hitlerovském boji za kulturu, nescházejte se tajně u Nolčů, neintrikujte za zády lidu a národa, aby vás jednou národ nemusel soudit tak přísně a neúprosně, jako dnes soudí lid v Moskvě zrádce dělnické třídy i zrádce vlasti. (Potlesk poslanců komunistické strany.)

Místopředseda Košek (zvoní): Dávám slovo dalšímu řečníku, jímž je p. posl. dr Lukáč. (Hluk.)

Prosím o klid.

Posl. dr Lukáč: Slávna snemovňa!

Vládny prejav, tlmočený pánom predsedom vlády dr Milanom Hodžom, stretol sa u demokratickej a republiku nadovšetko ceniacej verejnosti slovenskej s radostným súhlasom. Sme hrdí, že sa našla hrdosť, sme pokojní a istí, že sa manifestovala pokojná istota. A sme natešení, že túto dôstojnú odpoveď urbi et orbi vyhlásil Slovák v mene celej republiky, teda i v mene Slovenska. Sme jej radi ako Slováci a sme jej radi i s hľadiska politickostraníckeho.

Vítame prejav vlády, prejav pána predsedu vlády ako Slováci. Schvaľujeme ono národné sebavedomie, ktoré z neho sála, vyslovuje ono stoprocentne naše cítenie. S celou dušou pripojujeme sa k onej pokojnej, ale krajne odhodlanej obhajobe národného kolektíva a štátnej domoviny československej. Niet roduverného Slováka, ktorý by sa nepostavil do šíku obrany republiky. Vládny prejav, odkaz bol aj odpoveďou toho Slovenska, ktoré vie, že je na život a na smrť spiaté s republikou Československou. (Výborně! - Potlesk.) Toto sme čakali, na takúto odpoveď sme rátali i na Slovensku, kde v posledných časoch zasievalo sa mnoho pochybností, úmyselne i z malodušnosti. Ale pochybnosti, malodušnosť a nedôvera nikdy nemohly a nemôžu byť ani odolnými, tobôž nie tvorčími silami. Na šťastie nezapustily korene priveľmi hlboko. Celý rad slovenských ľudových shromaždení, usporiadaných viacerými stranami, dával súznačné manifestačné prejavy s tou líniou, ktorú podal pán predseda vlády. Jeho prejav rozptýlil posledné malodušnosti a posilnil tých, ktorí túto líniu od počiatku vyznávali za svoju, ju hlásali, za ňu bojovali, často za veľmi nepriaznivých okolností.

S potešením bereme v známosť prejav pána predsedu vlády aj ako príslušníci československej strany národne socialistickej. Veď čo obsahovalo toto vyhlásenie? Vieru v budúcnosť a osožnosť Spoločnosti národov, životnosť poslania Malej dohody, osvedčenosť našich úmluv s Francúzskom a so sovietskym Ruskom, prízvukovanie nedotknuteľnosti našich štátnych hraníc, našej štátnej suverenity, samostatnosti, jednoty a nedeliteľnosti, pohotovosť a silu našej brannej moci. Všetky tieto zásady a záruky štátnej a vládnej politiky, prednesené pánom predsedom vlády československej, vždy boly a sú i našimi tézami. Stavali sme sa za ne vždy, bojovali sme o ne vtedy - i nedávno - keď mnohí, menovite čo sa týka našich spojeneckých úmluv, ich podrývali alebo o ich správnosti pochybovali. Oficiálne vyhlásená vládna politika je nám zadosťučinením a potvrdzuje nás v správnosti našej cesty.

Už viacerí analyzovali vládny prejav dopodrobna a vyslovili zaiste súhlas všetkých nás v tom smere, že vládny prejav stavia vysoké mierové ideály voči všetkým našim súsedom, ktorí zachovávajú mierovú reciprocitu. (Předsednictví se ujal předseda Malypetr.) Ja tu ešte osobite vyzdvihujem onú časť prejavu pána predsedu vlády, kde je radostne konštatovaný dobrý pomer. Z tejto príležitosti iba vítať možno pripravovaný vládny návrh zákona o československo-maďarskej obchodnej smluve, ako i vládny návrh zákona o československo-maďarských pohraničných stykoch. Bude to ďalší mierový prínos a ozaj ďalšia postupujúca normalizácia. Stredoeuropská spolupráca vôbec, ako je známa i z koncepcií pána predseďu vlády, nakoľko nebude ohrožovaná a marená, bude jedným z dôležitých mierových pilierov. Správne hovorí dr Hodža v jednej zo svojich úvah o stredoeuropskej kooperácii, že "kooperácia znamená nové a nové možnosti produktivity, či už intelektuálnej, či hospodárskej". Malodohodová spolupráca to dokázala. Pripojujeme sa k jeho tvrdeniu takiste, že "kooperácia stredoeuropanov, nerušená žiadnymi pokusmi o zásah z vonka, môže kráčať cestou, ktorá vedie k lepšiemu stredoeuropskému vývoju."

Keď je však reč o ďalšej kooperácii, musíme sa vrátiť k bližšej, vnútornej. Azda nikdy sme si neboli tak blízki, ako práve v posledných týždňoch a dňoch, pravda tí, ktorým republika leží na srdci, ktorí jej ťažkej situácie nechcú využitkovať, nechcú s ňou v taký čas špekulovať. V týchto časoch všetci úprimní, demokratickí Česi a Slováci vedeli, kde je ich miesto a aké má byť ich stanovisko. Československé bratstvo, vzájomnosť a spolunáležitosť nikdy sa nejavily tak osudove potrebné, nevyhnutelné pre štát ako v uplynulých dňoch. Nikdy nejavila sa tak naliehavou otázka národnej koncentrácie ako teraz. Pociťovala sa v Čechách a pociťuje sa i na Slovensku. (Tak jest!)

Boly dobré tieto ťažké časy i tam a práve tam, aby sa táto túha československého somknutia prejavila živo, i tam, kde bola azda z politickozávodových dôvodov udúšaná. Chápeme úsilie pána predsedu vlády o toto československé sústredenie za štátne záujmy.

Väčšina Slovenska, väčšina jeho politických reprezentantov sa stavia za takúto koncentráciu, za spoluprácu, tým aj za znášanie odpovednosti. Zo spolupráce a z odpovednosti nemôžeme a nesmieme vytvárať nikoho, kto má úprimnú vôľu túto spoluodpovednosť znášať, pravda, nielen slovami, ale činnou, statočnou, loyálnou demokratickou spoluprácou. (Potlesk.) Z tohoto hľadiska sme sledovali veľmi pozorne aj rokovania okolo vstupu či nevstupu Hlinkovej ľudovej strany do vlády. Z tohoto hľadiska štátnej koncentrácie sledovali a súdili sme jej rozhodovania sa. Zo stručných zpráv a vyhlášok nemôžeme usudzovať na detaily rokovania a rozhodovania. Výsledok bol negatívny a p. posl. dr Sokol predniesol slávnej snemovni menom Hlinkovej strany ľudovej tie stanoviská, ktoré túto spoluprácu a spoluodpovednosť zmarily. Dovoľte mi, aby som sa k týmto jeho výv odom aspoň letmo vrátil a sa s nimi zapodieval a tým aj súčasne poukázal na ich niektoré trhliny.

Pán posl. dr Sokol rozvinul vlastne celý rad stanovísk, ktoré sú kritikou vládnej linie a tak príčinou znemožňujúcou bližšiu spoluprácu účasťou na vládnej odpovednosti. Vlastne koľko stanovísk, toľko odchyliek od vládneho prejavu, odchyliek často úplne opačného pólu, takže nemáme sa čo diviť celkovej negatívnosti výsledku. Okrem samozrejmej základnej prvej tézy, slávnostného súhlasu s obranou štátu a jeho neodvislosti, vo všetkých ostatných boly ony podstatné odchylky v ponímaní československých politických otázok. Tak vládna línia vyzdvihuje význam Spoločnosti národov, pridíža sa jej, hodnotí ju pozitívne a chce vytrvať na cestách, ktoré ju a jej funkcie v budúcnosti oživia. Stanovisko p. posl. dr Sokola a tedy ľudovej strany je k nej však krajne skeptické. Podtrhuje krízy a nezdary, nevidí však aj úspechy a prácu za mier. Ako divne kontrastuje jeho mienka, mienka jednej kresťansko-katolíckej strany, s mienkou iného kresťansko-katolíckeho politika, posl. Světlíka, ktorý povedal (čte): "Spoločnosť národov je výkvetom kresťanskej civilizácie, ktorá za všetkých časov sledovala ciele a túžby všetkých veľkých duchov kresťanskej éry: odstránenie zla války ako prostriedku k riešeniu medzinárodných sporov."