Čtvrtek 10. března 1938

Přítomni:

Předseda Malypetr.

Místopředsedové: Taub, dr Markovič, Langr, Košek, Sivák, Vávra.

Zapisovatelé: R. Böhm, Dubický.

207 poslanců podle presenční listiny.

Členové vlády: předseda vlády dr Hodža; ministři dr Czech, dr Černý, dr Dérer, dr Franke, dr Kalfus, dr Krofta, Machník, Mlčoch, dr Spina, dr Šrámek, Tučný, Zajiček.

Z kanceláře sněmovny: sněm. tajemník dr Říha; jeho zástupce dr Záděra.

Předseda Malypetr zahájil schůzi v 10 hod. 25 min. dopol. a konstatoval, že sněmovna je způsobilá jednati.

Sdělení předsednictva.

Dovolené

podle §u 2, odst. 4 jedn. řádu dal předseda: na dnešní den posl. Venclovi, Židovskému; na dnešní a zítřejší den posl. dr Clementisovi.

Došly dotazy

posl. Tichého min. železnic ve věci redukce služby v pobočné výtopně v Návsi-Jablunkově (č. D 483-IV);

posl. Knotka min. školství a nár. osvěty o činnosti řídícího učitele Václava Melichara v Opatově (č. D 484-IV).

Vyloučeno z těsnopisecké zprávy.

Předsednictvo se usneslo podle §u 9, odst. 1, lit. m) jedn. řádu vyloučiti z těsnopisecké zprávy o včerejší 137. schůzi sněmovny projevy ohrožující bezpečnost státu a hrubě urážlivé z řeči posl. Smetánky.

Předseda (zvoní): Přistoupíme k projednávání pořadu, na němž jest:

Rozprava o prohlášení předsedy vlády dr Milana Hodži, učiněném ve 135. schůzi poslanecké sněmovny dne 4. března 1938.

Budeme pokračovati v rozpravě, započaté ve 136. schůzi sněmovny dne 8. března t. r.

Lhůta řečnická jest 60 minut.

Přihlášeni jsou ještě řečníci: na straně "proti" pp. posl. Esterházy, dr Neuwirth, Beuer a Zápotocký; na straně "pro" pp. posl. Gajda, dr Luschka, Zierhut, dr Mičura, Lichner, Pekárek, Ivák a dr Lukáč.

Dávám slovo p. posl. Gajdovi.

Posl. Gajda: Vážená sněmovno!

Jménem klubu poslanců národní obce fašistické prohlašuji, že se plně stavíme za prohlášení předsedy vlády, zvláště že hranice naší vlasti jsou naprosto nedotknutelné, že jsme se nebáli tisíc let a nebojíme se ani dnes, že jsme si jisti jednotou srdcí a rozumu všech složek našeho národa. Souhlasíme dále s jasným prohlášením pana předsedy československé vlády, že Československo a jeho lid nikdy nepřipustí zasahování do svých vnitřních věcí a že pro osobní, národní a mravní svobodu přineseme bez váhání každou oběť.

Pan předseda vlády prohlásil, že se neuzavíráme dalšímu přátelství a že vláda chce odkliditi všechny překážky, které se staví do cesty spolupráci s některými našimi sousedy. Zde je opravdu potřebí konečně přejíti od slov k činům, neboť divně působilo při oslavách Masarykova dne československého zahraničí, konaných v Praze dne 6. března, k nimž byly přizvány všechny politické strany a dáno ujištění, že to má být manifestace nadstranická, když komunisté této nadstranické manifestace využili stranicky. Musím konstatovati, že všechny zúčastněné politické strany uposlechly pokynů a vystříhaly se nemístných projevů, které by mohly manifestaci vtisknouti jiný ráz, než jaký měla míti. Ovšem naši komunisté, jimž při každé příležitosti jde o zalíbení se Kominterně, jejíhož hlasu poslouchají více než hlasu svého srdce, musili i tuto manifestaci poškoditi svým uličnickým vykřikováním a skandováním [ ]. Nesmí se zapomínat, že hlavní město republiky ve veřejném životě jaksi udává tón, a slyší-li pak zástupci cizích států podobné bolševické perličky, nedivme se, že se o nás všelijak a nepříznivě soudí. Bylo by na čase, aby vláda zakřikla podobná alotria těchto travičů studní a aby tak, jako rázně odmítla vměšování do našich poměrů, se stejnou rázností zarazila i podobná uličnictví.

Vážená sněmovno! Kominterna nemá zájmu na našich hranicích, jí jde o to, aby mezi Československem a Německem konflikt nastal. Čím dříve, tím je to pro ni výhodnější. Pro Kominternu je Československo nejvýhodnějším objektem, kde by se mohl svést boj mezi Stalinem a Hitlerem. Hlásali jsme zásadu bránit republiku a naše hranice ještě v době, kdy v Německu byli u moci socialisté. Tenkrát komunisté zájmu o naše hranice neměli, naopak hlásali zásadu sebeurčení národů až do odtržení. Proč? Protože věřili ještě ve vítězství komunismu v Německu.

Vážená sněmovno! Od ukončení světové války a od znovuzřízení našeho státu jsme již jednou museli vést válku, a to r. 1919. Kdo nás napadl? Žádný fašistický stát. Napadla nás maďarská bolševická vláda. Chtěla nám vzít Slovensko. Na co se neodhodlala vláda Karolyho, to na rozkaz z Moskvy udělal Bela Kuhn. Komunisté dělali, když jsme se bránili, potíže, a jsou doklady o tom, že chtěli u nás vyvolati revoluci a uchvátiti moc. Věříte, pánové a vážená sněmovno, kdyby se jim to tenkrát bývalo podařilo, že by naše hranice na Slovensku byly zůstaly takové, jak jsou dnes?

Komunistická strana na rozkaz Kominterny zakrývá svou pravou tvář, protože to dnes potřebuje, ale v příhodné chvíli zase tuto masku strhne, když to prospěje zájmům internacionály a světové revoluce. Je v zájmu našeho národa, aby prohlédl dnešní zakuklenou loyalitu komunistů. Jim nejde o svobodu našeho národa a nedělitelnost našich hranic, jim jde jen a jen o zájmy komunistické internacionály.

Vláda již několikrát prohlásila, že chce mír a při tom žíti v přátelství se všemi státy. Míní-li to doopravdy, musí se starati, aby odstranila všechny překážky, které dobrý poměr k druhým státům kalí. Nesmí trpěti, aby na území státu byly v tisku uráženy hlavy cizích států, protože žádný stát si to nedá líbit. Nedávno propustila censura článek, ve kterém je hlava cizího státu nazývána zločincem. Takové přehmaty nám nemohou prospět.

Druhou kapitolou je řádění emigrantů na našem území, jehož používají k útokům na státy, které je vyhnaly. Tady je nutno odstranit vše, co nás s druhými státy znepřáteluje, a jistě to bude cenný přínos do mírové politiky našeho státu. Hlasujeme pro prohlášení pana předsedy vlády, ovšem neztotožňujeme se s ideologií Společnosti národů a s paktem se sovětským Ruskem. (Potlesk.)

Předseda (zvoní): Dalším přihlášeným řečníkem je p. posl. dr Luschka. Dávám mu slovo.

Posl. dr Luschka (německy): Dámy a pánové!

V průběhu zahraničně-politických rozprav, jež byly ve většině evropských parlamentů již ukončeny, oznámila nyní v minulém týdnu Národnímu shromáždění také naše vláda své stanovisko k mezinárodní situaci. Je choulostivé a odpovědné vyjadřovati se zásadně o zahraničně-politické situaci v této době vysokých politických napětí. S druhé strany to byl úkol, jemuž se naše vláda, jak musím zdůrazniti, podrobila s mimořádnou vážností a vědomím odpovědnosti. Zdá se mi, že jest také předností vládního prohlášení, že se snaží býti pokud možno stručné. Zdá se mi správným jako mluvčímu německé křesť. soc. strany lidové, straně národnostně-německé, jíti souběžně s metodou prohlášení pana předsedy vlády. Chci také učiniti předmětem svých úvah jenom nejzásadnější věci prohlášení.

Podle mého mínění leží těžiště prohlášení v krátké, ale obsažné větě: "Hledáme mír." Toto je osa, kolem níž se točí všechny jeho vývody, zvláště také v nejvýznamnější a nejdůležitější části prohlášení, totiž ve vyjasnění vztahů Československa k Německé říši. Přiznávám, že věřím v poctivou vůli naší vlády, že hledá mír s Německou říší. Bylo by také nesrozumitelné a neodpovědné chovati se jinak a tím zvýšiti moment nebezpečí, jehož počátek může býti sice přehlédnut, ale nemůže býti nikdy přehlédnut jeho konec. Myslím, že generace světové války celého civilisovaného světa stojí ještě, jak to podotkl včera v této sněmovně kol. de Witte, pod dojmem hrůz ze světové války a jejích zkáz v morálním a materiálním ohledu, jež jsou ještě do dnešního dne v Evropě znatelné. Je jistě také oprávněné připustiti, že by se nová válka stala pro lidstvo ještě větší katastrofou, z níž by se nemohl těšiti ani domnělý vojenský vítěz. Požár ve Španělsku, jenž zuří skoro již 2 léta, jakož i nejnovější těžký konflikt na Dálném východě, dostatečně dokazují a odůvodňují tento předpoklad a tušení o tom, co by Evropa sklidila, kdyby vypukla nová válka.

S druhé strany udrželo prohlášení pana předsedy vlády linii, jež jest pro každý stát samozřejmou, jíž se musí každá vláda státu držeti: Odhodlanost brániti integritu státních hranic. Pan předseda vlády dovedl odíti tuto odhodlanost slovy, jež se uznání hodným způsobem vyvarovala toho, aby zranila národnostní cítění jiných národů uvnitř i vně státu. Díky tomuto politickému taktu je také v každém případě možné, a to se ukázalo v této debatě, zcela věcně projednati problém míru. Hledáme mír, řekl pan předseda vlády, hledáme mír, řekly všechny strany, vědomé své odpovědnosti. Ale pouze slovy se nic nezmůže, je třeba, aby po slovech následovaly činy, a je třeba nikoliv pouze hledati mír, nýbrž i pomoci při jeho výstavbě. Že to není tak jednoduché, jak si to představovaly vítězné mocnosti roku 1918, to je již každému jasné. Je skutečností, že po roztříštění rakousko-uherského mocnářství zůstala ve středoevropské oblasti Německá říše jako první velmoc a že její značný vzrůst mezi evropskými velmocemi zůstal mnohým trnem v oku, zvláště také těm, kdož jsou mimo jiné fanatickými přivrženci Versaillesu z roku 1918. Z toho se zdvíhají jistě psychologické přehrady mezi Československem a Německou říší, jak zdůraznil pan předseda vlády, které jsou hlavní překážkou přátelského sousedského sblížení, překážkou, jejíž odstranění je však přece nevyhnutelnou povinností pro všechny zúčastněné vlády. Nelze pochybovati, že to je obecnou a zvláště také naší povinností, tím spíše, že jsme podle své zeměpisné polohy a ethnického složení klíčem ve střední Evropě. Předpokladem pro vyrovnání psychologických rozdílů, jehož si pan předseda vlády přál, je jistě nezvratně na prvém místě zajištění materiální a kulturní existence sudetskoněmecké lidové skupiny v Československé republice. S tohoto stanoviska hledíme vstříc s největším zájmem vylíčení pracovního programu vlády, jejž pan předseda vlády oznámil, v oboru vnitřní politiky, to jest tedy v dalším programu menšinové politiky, proniknuti přesvědčením, že na tom spočívá vnitrostátní mír, ale mimo to také vyrovnání se sousedními národními státy v oboru mezinárodního práva. Souhlasíme s míněním pana předsedy vlády, že vyrovnání, jako vždy, také v tomto případě přináší nepoměrně více výhod pro všechny zúčastněné než krise a konflikty. Musí proto býti odstraněny se světa sporné body, které k tomu zavdávají příčiny anebo by zavdati mohly. To je konečně výsledek všech státnických moudrostí, ať už na to narážejí často stranicko-politické pocity a mínění.

My, němečtí křesťanští sociálové, kteří jsme si stejně dobře vědomi naší státoobčanské příslušnosti k Československé republice jakož i národnostního a kulturního příslušenství k německému národu, usilujeme proto také již po 18 let v této sněmovně býti pomocí naší vnitřně-státní dorozumívací politiky připravovatelem cesty psychologické přestavby německého a českého národa navzájem a tím vědomě oněmi lidmi, kteří chtějí přispěti k tomu, aby vztah Československé republiky byl k oběma sousedním německým státům postaven na nový základ přátelské spolupráce. Stále více uznáváme nutnost, v nejvlastnějším zájmu republiky, jakož i v zájmu našeho sudetskoněmeckého lidu, nutnost, jež nesmí býti rušena žádnou ideologií, ať je utvářena jakkoliv, a vůbec ničím. Nás přivedla k této politické linii láska k naší vlasti, k našemu národu, a teprve v těchto chvílích, které nyní prožíváme, ukazuje se jasně, že to nemá pouze svůj národně-německý, nýbrž také svůj zřejmě mezistátní význam a správnost. To je konečně také nejhlubší smysl německého aktivismu, jehož požadavky a zvláště požadavek po úplné rovnoprávnosti příslušníků sudetskoněmeckého lidu spočívají v Československé republice na ústavě a na smlouvě o ochraně menšin. To jsou právnické a morální prameny našeho nezměnitelného stanoviska a neohebné vůle, abychom mohli v republice žíti a se vyvíjeti. Musíme stvořiti světu nejen obraz, nýbrž důkaz kulturně a hospodářsky zajištěné sudetskoněmecké národnostní skupiny. Čím dříve a rychleji vyhoví naše vláda těmto snahám a opatří pro to ve správě a v zákonodárství základy, tím dříve také dojde v zemi k politickému uvolnění a tím silnější bude mezinárodní postavení Československé republiky.

Jde, zcela otevřeně řečeno, ve vývodech o trvání naši sudetskoněmecké vlasti. Vítám pojetí pana předsedy vlády, že je úkolem československého státu od prvního dne jeho obnovení upraviti svůj vztah ke starousedlému německému obyvatelstvu tak, aby toto obyvatelstvo cítilo a zažilo, že jeho vlast je v Československé republice. Tato úloha dnes ještě není rozřešena, ale jdeme tomuto řešení ode dne 18. února 1937 snad v urychleném tempu vstříc. 18. únor 1937 má na vzdory všem osočováním svůj velký národnostněpolitický význam pro náš sudetskoněmecký lid. Kdyby ztroskotal anebo byl pod tlakem hypernacionálních štváčů na obou stranách zaražen, byla by to nenahraditelná ztráta pro náš lid, ale také pro československý stát. (Potlesk.) Kdo to může chtíti nebo se pouze z toho odpovídati? Jsem přesvědčen: nikdo, kdo chce, vědom si své odpovědnosti, konstruktivně pracovati na stavbě naší vlasti a na stavbě našeho národa. My, němečtí křesťanští sociálové, stojíme při 18. únoru 1937, trváme na jeho provedení bez výhrady a žádáme výstavbu začatého díla, porozumění pro životní nutností všech národností v tomto státě.

Nutnost toho se všeobecně uznává. Nyní je nutno přiložiti ruku k dílu a nenechati se ničím zdržovati na cestě, na kterou jsme vkročili. Jsme rozhodnuti jíti dále touto cestou a k tomuto účelu spolupracovati dále loyálně s českými většinovými stranami na velikém díle vnitrostátní národnostní smiřovací politiky, přispívati k tomu, co pan předseda vlády také zdůraznil ve svých vývodech, k ochraně naší vlasti. Kdo chrání naši vlast, buduje také pravdivý mír uvnitř našeho státu i mimo něj. Řešení sudetskoněmecké otázky v Československé republice jest zajisté především vnitrostátním problémem, jest životní nutností sudetskoněmeckých státních občanů ve státě, ale také otázkou obecné spravedlnosti a mravní nutnosti, proto také vynikajícím zájmem státním, jenž slouží evropskému míru. Pan předseda vlády oznámil svoje rozhodnutí započíti s touto přestavbou naší vlasti. Oceňujeme toto prohlášení jako významný projev porozumění vlády pro naše životní zájmy. Je však také významným projevem v tom směru, že sjednocuje státní sebevědomí harmonicky s vůlí vyrovnání k tomu cíli, aby byl udržen mír, aby se přispělo k tomu vlastními silami a možnostmi a abychom usilovali o udržení křesťanské kultury na západě.

Ochrana křesťanské kultury podle dědictví českých králů a dovolávání se této historické, důstojné tradice naplňuje nás, kteří stojíme pevně na půdě křesťanského světového názoru, upřímnou radostí a odůvodňuje nyní také další naději, kterou připínáme k budoucí práci této vlády, že uskutečnění této myšlenky ochrany křesťanské kultury najde svůj viditelný výraz také v praktické kulturní politice státu při každé příležitosti a nutnosti, jež nastane. Podle našeho nejvnitřnějšího přesvědčení je přece čestný trvalý mír vůbec možný jen na podkladě spravedlnosti podle křesťanského světového názoru.

Pan předseda vlády ukázal ve svém prohlášení stručně a závazně, jasně a rozhodně cestu, kterou chce vláda jíti ve vnitrostátní, politice a v politice vztahů k jiným a zvláště k sousedním státům. Smířlivý tón, vůle k porozumění, jež se v něm projevuje, dává nám záruku, že tato politika může a musí míti vy, hlídku na všeobecně uspokojující úspěch, bude-li se odhodlaně a rozhodně prováděti. Na této cestě může pan předseda vlády a vláda počítati s loyální a spolehlivou spoluprací německých křesťanských sociálů. (Potlesk.)

Předseda (zvoní): Dalším přihlášeným řečníkem je p. posl. Zierhut. Dávám mu slovo.

Posl. Zierhut (německy): Velectěné dámy a pánové!

Ve vážné dějinné době ujala se vláda slova prostřednictvím pana předsedy vlády dr Hodži a zaujala stanovisko k zahraničně politické situaci. Parlamentní klub Svazu zemědělců mne zmocnil, abych promluvil k tomuto zahraničně politickému vládnímu prohlášení. Chtěl bych se při tom držeti výzvy, kterou formuloval pan předseda vlády dr Hodža těmito slovy a která se ostatně ve vládním prohlášení často opakují (čte): "Jsme si dnes všichni povinni vzájemnou jasností. Jasná řeč značí dobrou vůli, loyalitu a mír. Dvojsmyslná řeč by znamenala nejistotu, nedůvěru a zbytečné konflikty, které by vzrušily nejen nás a sousedy, nýbrž také celou Evropu."

Abych rozptýlil každou pochybnost naší politiky, chtěl bych učiniti toto základní zjištění: Sudetskoněmecký zemědělský lid stojí na půdě státu, který zahrnuje jeho domov, se kterým jest spojen v dobrém i ve zlém, na zdar a zmar. Z této skutečnosti vyplývá jeho positivní postavení ke státu, které Svaz zemědělců v posledních dvanácti letech bohatě a poctivě prokázal. Vidíme v demokratické státní formě zařízení, které umožňuje obzvláště pro náš stát nutné předpoklady, aby se dbalo životních práv každé národnosti a tedy také našeho lidu. Sudetskoněmecký zemědělský lid opatruje domácí půdu a jest svou celou bytostí, svou láskou, péčí a prací zakořeněn v domácí půdě. Půda jest mu nejen zdrojem důchodu a dárcem chleba, nýbrž i jeho životním základem. Životní prostor národa, který byl vytvořen pradědem a který musí býti zachován pravnukovi, žal i radost mnohých generací, víra otců, mrav a zvyky jsou s ní spojeny. Ochrana a zajištění tohoto domova pro náš lid jest pro nás nejsvětějším příkazem. Láska k domovině jest u nás nerozlučně spojena s láskou ke státu. Každé posílení této lásky k domovině jest také posílením lásky ke státu. V tomto smyslu vítáme vývody pana předsedy vlády dr Hodži, říká-li, že obnovený stát má býti vybudován v pravý domov pro všechny jeho ethnické součásti. Sudetskoněmecký zemědělský lid si upřímně přeje míru jak navenek, tak také v národě a státě samém. Toto přání obsahuje v dnešní době jasný, jednoznačný postoj v záležitostech vlastního lidu k zajištění našich národních práv ve státě a tím k zajištění naší vlasti cestou poctivého, spravedlivého dorozumění mezi národy ve státě, t. j. ke zřízení národního řádu, který vede k vnitřnímu uspokojení ve státě.


Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP