Úterý 8. března 1938

Předseda (zvoní): Dále je přihlášen ke slovu p. posl. Kopecký. Dávám mu slovo.

Posl. Kopecký: Vážená sněmovno!

Jsem pověřen vyjádřiti k prohlášení pana předsedy vlády stanovisko jménem komunistické strany Československa, jménem revolučního dělnictva.

Prohlášením pana předsedy vlády dr Milana Hodži se dostalo určitého uvolnění onomu napětí, jež od událostí rakouských a od známé hrozebné řeči Hitlerovy naplňovalo celé vnitřní ovzduší v Československu a které se upínalo k otázce, jaké stanovisko zaujme vláda, jak promluví její mluvčí. Otázkou vlastně bylo: ztotožní se vláda s tím stanoviskem, které zaujal lid republiky hned v prvých chvílích po pohnutých událostech rakouských a po Hitlerově řeči, anebo promluví vláda tónem jiným a postaví se na jiné stanovisko? To byl důvod onoho napětí, které se vztahovalo přirozeně i na nás.

Dříve než promluvila vláda, promluvil lid, promluvilo dělnictvo. Tisíce a tisíce projevů z nejrůznějších shromáždění, schůzí, organisací a závodů, kteréžto projevy byly doručovány i k rukám pana předsedy vlády a pana presidenta republiky, tyto nesčetné projevy lidu a dělnictva prokázaly, že dělnictvo a veškeré pracující masy pochopily nebezpečí a že v kritických chvílích neznají kolísavosti, váhavosti a odkladu. Lid hned v prvých chvílích ukázal, že je jednotný v rozhodném odporu proti Hitlerovým hrozbám a že je jednotný ve vůli, neodvislost a svrchovanost republiky bránit a republice dát sílu k pevné a neochvějné odolnosti.

Vláda s prohlášením čekala, vláda prohlášení odkládala a je jisto, že vláda a koalice musely prodělati velmi vážné vnitřní vyjasňování, než dr Hodža mohl promluviti tónem, který naplňuje jeho prohlášení a který dává podstatně výraz smýšlení lidu. V mezinárodní veřejnosti je nyní souhlasně oceňováno stanovisko lidu Československa jako stanovisko statečné. Avšak v minulých dnech byly okamžiky, v nichž jakoby se o vládu a koalici pokoušely zcela jiné vlivy než vlivy statečného stanoviska lidu. Na ono chování, které v prvých dnech po událostech rakouských a po Hitlerových výhružkách projevovali různí reakcionáři, a zvláště páni kolem Rudolfa Berana, na chování těchto pánů rozhodně nelze vztahovat slova o statečnosti, byť se jakkoli přizpůsobovali všeobecnému smýšlení.

Pánům z agrární pravice nevděčíme jistě za nic statečného, pánům z agrární pravice vděčíme spíše za ony nedůstojné zjevy, jichž jsme byli svědky v prvých dnech. Těmto pánům asi vděčíme za to, že Adolf Hitler mohl přes oficielní čsl. rozhlas mluviti k občanům republiky. Pánům z agrární pravice vděčíme asi za to, že Hitlerova řeč mohla býti v masovém nákladu rozdávána v německých územích, že nacistická propaganda byla v podstatě volná, že Henleinův tisk měl plnou svobodu, avšak tisk demokratický a tisk dělnický, socialistický byl konfiskován a bojovný, antihitlerovský duch lidu potlačován a zapírán. My se domníváme, že také asi jen k vůli pánům z agrární pravice se muselo čekat na vyjasňování mezinárodní situace, muselo se čekat na řeč Schuschniggovu, Delbosovu, Chautempsovui a na odpověď Chamberlainovu, prostě na všemožná ujištění, aby mohly býti zatlačeny kapitulantské hlasy beranovské agrární kliky a aby koaliční vláda mohla vyslati dr Hodžu na parlamentní tribunu s prohlášením nynějšího rozhodného tónu.

Projev pana předsedy vlády se omezil na zahraničně-politické otázky, omezil se na osudové otázky republiky. My souhlasíme s tím, že situace je taková, že jde vskutku o postavení republiky. Jde o neodvislost a svrchovanost republiky. A spolu s tím jde o osud národů Československé republiky a především o osud dělnické třídy a o osud veškerého pracujícího lidu Československa. Neboť ona moc, která ohrožuje neodvislost Československa, má vlajku [ ] imperialismu poválečné doby [ ].

Nebezpečí takovéhoto údělu se národům a lidu Československa zjevilo v těchto dnech velmi hrozivě. Není sporu o tom, že v sousedství Československa se udály věci, které názorně ukazují, jaké [ ] methody je schopen uplatniti německý hitlerismus, [ ].

Berchtesgaden - to byla ukázka, jak má býti prosazován na místě dosavadního míru t. zv. mír německý, pax germanica. Dějiny neznají případu takového diktátu, jaký se odehrál v Berchtesgadenu. Dějiny neznají případu, aby si představitel jednoho státu povolal představitele státu druhého a diktoval mu kapitulaci a podrobení se bez války, bez válečné porážky, v míru. A při tom bylo hrozeno, že jestliže se onen stát nepodrobí, bude k vynucení kapitulace použito ne válečných zbraní, nýbrž rozpoutání teroru, pučistických akcí, atentátů a podobných prostředků nátlaku.

S takovými methodami vystoupil německý hitlerismus, aby si podrobil Rakousko, aby je učinil pouhým přívěskem Třetí říše [ ].

My, pánové, velmi litujeme, že pan předseda vlády nenalezl jednoho slova, jímž by se dotkl nynějšího boje Rakouska za jeho nezávislost. Na Hodžovu řeč čekal s velikým napětím i rakouský lid. Ten uznává její pevný tón, pokud jde o Československo. Avšak rakouský lid postrádá v Hodžově řeči projev přímé solidarity, který by byl tak povzbuzující pro Rakousko a pro jeho boj za neodvislost. A jestliže toho neučinila vláda ve svém prohlášení, pak je nutno, aby odtud, z československého parlamentu, bylo vyjádřeno, že pracující masy všech národů Československa pociťují nejplnější solidaritu s rakouským lidem v jeho boji na obranu nezávislosti Rakouska. (Potlesk komunistických poslanců.) My odtud vyjadřujeme bratrský pozdrav rakouskému dělnictvu, komunistickému, socialistickému i křesťanskosociálnímu, a vyslovujeme všemu rakouskému lidu obdiv a dík za to, že svou statečností a odhodlaností v boji za svobodu Rakouska buduje hráz proti náporu [ ] do střední Evropy. My stojíme při rakouském lidu a jsme pohotovi v případě potřeby i aktivně mu v dnešním boj i napomáhat, poněvadž jsme si právě vědomi, že věc neodvislosti Rakouska je tak osudově spjata s neodvislostí a svobodou Československa.

Ostatně Adolf Hitler si pospíšil, aby zmínkou o 10 milionech Němců jasně a otevřeně ve své řeči z 20. února naznačil, že osud Rakouska má býti osudem Československa. Na adresu Československa nebyly dosud vskutku proneseny tak přímé vyhrůžky, jaké obsahovala řeč Hitlerova a Göringova. A my tu jménem dělnictva a veškerého pracujícího lidu vyslovujeme znovu nejúplnější souhlas s tím, že republika odpověděla tak rozhodně a tak sebevědomě na [ ] řeči představitelů Třetí říše. Lid Československa musí s nejživelnějším rozhořčením odmítnouti, aby si kdokoliv z Třetí říše usurpoval právo cítiti se suverénem nad německým obyvatelstvem v Československu. Vládci Třetí říše nemají nejmenšího práva pohlížeti na německé občany Československé republiky jako na své poddané. [ ]. My tvrdíme, že nikdo z německého obyvatelstva Československé republiky dosud nežádal a nežádá pány z Třetí říše o ochranu, až na pány Junga, Krebse a Schuberta, kteří však nemají s německým lidem v Československu naprosto nic společného. Žádáme, ať řekne Konrád Henlein a ať to řeknou jeho parlamentní mluvčí zcela otevřeně, zda si přejí ochranu práv německého obyvatelstva pomocí Göringových válečných letadel. Kdyby měli odvahu to říci, pak by se cynicky falšovali vůli německého lidu, který si nepřeje a nemůže přát krve, války a pustošení německých území [ ]. Ano, ve jménu míru nutno volati: Ruce německého imperialismu, ruce Třetí říše pryč od sudetoněmeckých území! Ruce pryč od Československa!

Ve smyslu těchto slov charakterisoval řeč předsedy vlády dr Hodži jeden z významných anglických deníků, jakoby tím chtěl volat i do svědomí anglických konservativních lordů, kteří jsou ve svém hitlerovském cítění náchylni vydávati za "uklidňování" ve střední Evropě to, že se má německému hitlerismu dovolovati starost o postavení německého obyvatelstva v Československu a Rakousku. Odpověď Československa, živelné rozhořčení všeho jeho lidu, projev pevné a svorné vůle všeho lidu Československa, hájiti neodvislost a svrchovanost Československa, myslíme, měly by i anglické konservativní lordy včas poučiti, že napadené středoevropské země mají velmi živý cit pro svou svobodu, pro svou neodvislost a svrchovanost, že v jejich národech a lidu není ustrašenosti, ani takové, jaká se v mnohém projevuje v táboře velkých mocností, a že tudíž dopouštěti útoky na neodvislost a svrchovanost těchto středoevropských zemí neznamená Evropu uklidňovati, nýbrž znamená jenom ji zneklidňovati, vyvolávati nové konflikty a přibližovati Evropu k nové všeobecné válce. Tito angličtí konservativní lordové a všichni, kdož jsou náchylni podléhati onomu známému [ ] hitlerismu, o němž zde už mluvil p. posl. Hampl, tvářícího se, jako by mu šlo jen o ochranu práv německého obyvatelstva Československé republiky, měli by se poučiti o pravdě i v této věci. Lid Československa je si plně vědom, že pánům Třetí říše nejde o postavení německého obyvatelstva Československé republiky, ani o jeho právo sebeurčení, ani o jeho ústavní uznání za druhý státní národ, jako o tom nyní píše hitlerovský tisk, nýbrž že jim jde jen o to, aby přes německou menšinovou otázku mohli Československo napadati, [ ].

A ostatně: což se hitlerism vedle německé menšinové otázky nechápe také otázky slovenské, polské, maďarské a podkarpatoruské v Československé republice? Můžeme se ptáti, které důvody vedou Berlín, aby se na př. zastával slovenského nacionálního, sidorovského separatismu? Které důvody vedou Berlín, aby se zasazoval o utvoření společné fronty Henlein-Sidor-Esterházy a aby dělal protektora tomuto spojení, které volá přímo do nebes a které je nejhorší perversí na historicko-nacionálních a politicko-nacionálních intencích vyjmenovaných tří národů, nehledě k otázce rasové? Nebude snad přece nikdo tvrditi, že to jsou nějaké zvláštní rasové důvody, které vedou berlínské pány, aby se náhle dívali na Slováky v Československu s takovou láskou a na Čechy s takovým despektem, když přece o všech slovanských národech rasistická teorie hitlerismu vyjadřuje se urážlivě jako o méněcenné láji, která může sloužit jen za otrockou podnož velikosti a slávy panské nordické rasy. Nikdo nemůže věřiti, že německému imperialismu jde o blaho Slováků v Československu, stejně jako by jim šlo o Maďary, Poláky atd. v Československu. Věříme jen tomu, že revolta nečeských národností bez rozdílu rasy, revolta jejich proti republice a demokracii by se dobře hodila do plánů německého hitlerismu na zdolání Československa jako překážky ovládnutí celé střední Evropy (Předsednictví převzal místopředseda Langr.) německým fašismem. Ano, nejde jen o osud Československa, jde o osud celé střední Evropy.

Otázka střední Evropy se dnes stala velmi akutním problémem celé mezinárodní politiky. Je při tom jasno, že mnoho závisí od toho, aby podunajské státy samy byly schopny pochopiti nutnost společného postupu a společné solidarity v obraně před hegemonními snahami německého imperialismu. Příkaz míru a příkaz solidarity středoevropských států by vyžadoval, aby na př. věc neodvislosti Československa byla z iniciativy Československa dána s celou středoevropskou otázkou do Společnosti národů. Malá dohoda by podle našeho názoru měla vystoupiti nyní velmi energicky a hájiti ohrožené společné zájmy. Nyní přišla chvíle, aby se střední Evropa organisovala, aby se uskutečnil plán o bloku středoevropských národů. Nyní, kdy po prvních a otevřených úderech německý fašism rozvinuje nové diplomatické pikle ve střední Evropě, by se měly volati veliké mírové mocnosti k splnění povinnosti, aby se chopily aktivity, aby zasáhly do střední Evropy a pomohly podunajským státům se semknout k mírové a obranné spolupráci, která by čelila hegemonickým snahám německého imperialismu. Historie by měla býti učitelkou i tu a měla by poskytnouti poučení, že po Sadové a po Hradci Králové přišel Sedan a že po ovládnutí střední Evropy by německý hitlerismus obrátil své přímé údery i proti Západu. Je nesporné, že v souvislosti s otázkou neodvislosti a svrchovanosti Československa jsou podrobeny přímo mimořádné zkoušce mezinárodní mírové síly a někteří činitelé evropské politiky.

Vládní prohlášení, které přednesl p. předseda vlády, vyjadřuje celkem příznivé ocenění nynějších mezinárodních záruk bezpečnosti Československa. My se s tímto optimistickým oceněním ztotožňujeme, [ ]. Pan předseda vlády použil lichotných slov o rozmachu velmocenského postavení Italie, avšak při tom si lid Československa uvědomuje, že rozmach velmocenského postavení Italie se děl v podobě válečného porobení Habeše a že se nyní děje v podobě intervenčních zásahů italských vojsk na území Španělska. [ ]. Právě v nynější chvíli se ukazuje, jak se hořce zklamaly středoevropské státy, které se oddávaly naději, že je přátelství s Italií ochrání před nadvládou Německa, jak se zklamalo Rakousko a Maďarsko. Ano, pánové, fašistická Italie je schopna pro osu Berlín-Řím obětovat ještě velmi mnoho, je schopna této ose Berlín-Řím nadhánět ještě další a další oběti. Fašistická Italie vystupuje jen v roli velmi chladného a cynického počtáře, který je nanejvýš ochoten se zájmy středoevropských národů handlovat a kšeftovat za ústupky svému imperialismu ve Středozemním moři. v Africe a na Balkáně.

Pan předseda vlády ve vládním prohlášení ohlásil, že Československo bude vděčně vzpomínati, jak na půdě Italie bylo tvořeno československé osvobozenské vojsko. Ano, pánové, právě však vzpomínky na někdejší součinnost osvobozeneckého hnutí československého s Italií ukazují, jaká Italie to byla, která ve válce a v poválečné době stála oddaně po boku Československa. Byla to Italie demokratická, Italie Sforzů, Nittiů, [ ], a lid československý může věřiti jen v solidaritu italského lidu, italského dělnictva, [ ]. (Potlesk komunistických poslanců.) Lid československý může míti důvěru jen v [ ] italský lid, který také s plnými sympatiemi stojí na straně Československa, který nesouhlasí s politikou osy Berlín-Řím, který nesouhlasí s výbojnou válečnou politikou Mussoliniho a který si naopak přeje, aby se Italie opět a opět dostala po bok demokratických zemí v obraně míru a v ochraně svobody v Evropě a ve světě.

Pánové, podobně nesouhlasíme s tím, do jak hezkého světla postavilo vládní prohlášení nový Chamberlainův kurs anglické zahraniční politiky. Domníváme se, že nelze tvrditi, že by si od Chamberlainovy a Halifaxovy politiky mohlo Československo něco dobrého slibovat. Naopak! S celou střední Evropou a také s Československem by to dopadalo velmi špatně, kdyby o jejich osudu měli rozhodovati právě italofilští a hitlerofilští angličtí lordové, kteří si zvykají aplikovati na střední Evropu své představy o imperialistických koloniálních transakcích, kteří se neostýchají opouštěti zásady Společnosti národů, které dříve prohlašovali za svaté, a kteří jsou nyní oddáni snu o Paktu čtyř jako nějaké nové svaté alianci, která by v reakčním a fašistickém duchu vládla nad Evropou a které by byla obětována svoboda a neodvislost malých evropských národů a států.

Ano, v Československu je důvěra k Anglii větší než dříve, avšak to není důvěra v anglické konservativní lordy s jejich polofašistickým kompromisním programem, nýbrž je to důvěra v anglickou demokracii, jejíž životnost se bouřlivě projevuje oposičním odporem proti Chamberlainově a Halifaxově politice. Lid Československa skládá důvěru v ono anglické veřejné mínění, které dnes revoltuje proti konservativním lordům, které revoltuje ve znamení obrany kolektivní bezpečnosti, Společnosti národů, které volá Anglii, aby po boku Sovětského svazu, po boku Francie a Spojených států severoamerických splnila poslání demokracie v mezinárodní politice a aby splnila také svoji povinnost při obraně neodvislosti Československa.

Především však skládáme důvěru v anglickou dělnickou třídu (Potlesk komunistických poslanců.), která se hlásí ke slovu v zahraniční anglické politice a která dnes činí právě věc Československa zásadní a široce populární věcí svého mohutného boje v Anglii. Pánové, mohl bych ukázati spousty plakátů anglických dělnických organisací, které vedou propagandu a boj ve znamení obrany neodvislosti Československa.

Domníváme se, že je štěstím a velikou nadějí pro osud středoevropských malých ohrožených národů a států, že ve velkých státech a také v takové Anglii zahraniční politika přestává býti jenom záležitostí kapitalistických diplomatů, přestává býti záležitostí buržoů a lordů a stává se záležitostí dělnictva a lidových mas národů.

Pánové, nelze pochybovati o tom, že jen lidové frontě francouzské vděčíme za to, že Francie prokázala v tuto dobu tak rozhodně, že nepůjde cestou nějakého slabošského sekundování Chamberlainově politice, nýbrž že naopak půjde cestou ráznějšího, samostatnějšího hájeni zájmů míru, zájmů svých i zájmů svých spojenců, zájmu Československa. Pan předseda vlády mluvil o ušlechtilé Francii. Avšak mohl-li pan předseda vlády mluviti o ušlechtilé Francii, pak je potřeba si uvědomiti, že ušlechtilé vlastnosti francouzské demokracie a ušlechtilé vlastnosti demokratické Francie zachovala a s novou energií ztělesnila francouzská lidová fronta. (Potlesk komunistických poslanců.) Francii Flandinů, Francii De la Roqueů, Francii cagoulardů by Československo nemohlo nazývati Francií ušlechtilou a Francií spojenecky věrnou.

A proto, pánové, pokládá-li vláda za nutné vysloviti dík Francii za manifestaci spojenecké věrnosti k Československu, pokládáme za povinnost poslati odtud vřelé pozdravy francouzské lidové frontě, francouzskému dělnictvu a komunistické straně Francie, která v solidaritě a ve spojení s námi, s komunistickou stranou Československa, je nejrozhodnější předbojovnicí spojeneckých zájmů mezi Francií a Československem.

Pánové, Francie odpověděla na hrozby Hitlerovy, namířené do střední Evropy a proti Československu. tím, že nejen zdůraznila plnou platnost francouzsko-sovětského paktu, nýbrž ve spojení se zvýšením vojenské síly Francie zároveň učinila praktické kroky pro součinnost armády francouzské a armády sovětské. Nadšeným potleskem, jímž sněmovna zde provázela slova vládního prohlášení, týkající se spojenectví Francie, Československa a Sovětského svazu, byl nesporně dán demonstrativní výraz tomu, že Československo musí hlavní záruku své bezpečnosti spatřovati v tom, že po jeho boku stojí nejen Francie, nýbrž i Sovětský svaz, vedený soudr. Stalinem. (Potlesk komunistických poslanců.) Německý fašismus se může snažiti sebe více svými hrozbami zatemniti oblohu nad Československem, avšak pro národy Československa je nejvíce posilující nadějí mohutná moc Sovětského svazu a úderná síla jeho rudé armády. (Potlesk komunistických poslanců.) Ve jménu rudé armády prohlásil lidový komisař obrany soudr. Vorošilov, že se za 20 let své existence rudá armáda stala tak silnou, že je schopna nejen odraziti každý fašistický útok, nýbrž je schopna fašistickou bestii úplně zničiti. Potlesk komunistických poslanců.) ].

Musíme si ovšem přáti, aby spojenectví mezi Československem, Francií a Sovětským svazem, které je založeno na zásadách Společnosti národů, bylo nadále zárukou míru ve střední části Evropy, aby bylo zárukou bezpečnosti národů Československé republiky a aby bylo také důkazem, že při pohledu na mezinárodní situaci nemá Československo žádných důvodů, aby propadalo nějakému strachu, aby popřávalo sluchu fašistickým svodům ze sousedství, stejně jako sluchu kapitulantům uvnitř.

Pánové, chci při této příležitosti zdůrazniti, že pracující masy pozorují s největším rozhořčením, že se stále dovoluje, i určitým činitelům vládních stran, aby mohli Sovětský svaz přes spojenecký poměr napadati a nepřátelsky osočovati. (Hlasy: To je škandál!) Zatím co Hitler a jeho režim je brán v ochranu, jsme nyní opět svědky toho, s jakými ničemnými útoky na představitele Sovětského svazu spojuje určitý tisk své tendenční zpravodajství o nynějším moskevském procesu.


Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP