Úterý 14. prosince 1937

Tím zdroj příjmů k úhradě výdajů na obranu není ještě vyčerpán. Je zde také 13miliardový reservní fond průmyslových a obchodních akciových společností, získaný formou stabilisačních bilancí, ze kterého by bylo možno rovněž částku odčerpati. Je nutno v zájmu obrany země učiniti tato další opatření: Skoncovat se ztrátovým vývozem obilí do zahraničí, na který doplácí stát a drobní a střední zemědělci a na kterém vydělává agrární Kooperativa. Jen na vývoz obilí doplatil stát za 3 léta přes 200 mil. Kč, t. j. ročně tolik, co má vynésti daň z umělých tuků. Je třeba zarazit agrární reakci její různá kouzla výdělků na prodělcích při vývozu obilí. Je třeba zarazit subvencovaný levný vývoz másla, na který doplácí stát, a velké zisky na dovozu laciného másla ze zahraničí, dováženého agrárními obchodními společnostmi. Je nutno skoncovati s tímto velezrádným hospodařením. Zde ukazujeme cestu, po níž je nutno jít v úsilí o uhrazení výdajů spojených s obranou státu. Zde jsou cesty, které by vynesly několik miliard, mnohonásobně více než všechny navrhované předlohy. Nejen že není třeba zavádět nové daně a nové spotřební daně na pracující lid, naopak je možno lidu ulehčiti. Je třeba sáhnouti na prameny, na které my ukazujeme, což by vedlo ke zvýšené důvěře lidu k vládě. Činy vlády po této cestě byly by nesporně doprovázeny potleskem všech národů tohoto státu.

Pan profesor Brdlík dokazoval nedávno na malém počtu důchodců s velkým příjmem, že jsme národ chudých lidí. A vyvozoval z toho, že za těchto okolností není možno uchylovat se u nás k jinému systému daňovému než právě k onomu, k němuž se uchyluje vláda, t. j. k systému spotřebních daní a nikoliv přímých na kapitalisty. Je pravda, že několik desítek jednotlivců má v Československu větší důchod než miliony příslušníků pracujícího lidu. Pan profesor Brdlík však neřekl, že zničení malých a středních podnikatelů a živnostníků, t. j. znemožňování vzrůstu obyvatelstva s větším důchodem a stabilisace chudoby náleží k programu agrární a národně-sjednocené reakce. Vzpomeňme, kolik na př. jenom Živnostenská banka zničila drobných podnikatelů a živnostníků. Kolik jich zničilo "plánovité" hospodářství velkostatkářského křídla agrární strany? Podle pana profesora Brdlíka ochromily by přímé daně, uvalené na velkopodniky, výrobu. Spotřební daně prý se však snadněji rozběhnou do všech nervů života a nepocítí se. To je obdobná these, již razil předseda agrární strany, když zde mluvil o tom, že výrobní vrstvy jsou již na hranici přetížení. Velkokapitalisté to nesnesou, ale chudáci ano. Zatím co pánové mluví na jedné straně přímo s posvátnou úctou o kapitalistech, soudí jinak o lidu. Jenom malou ukázku:

Proti námitce, že zdražením piva poklesne jeho spotřeba, ačkoliv reklama označuje pivo za nápoj zdravý, vyjádřil se jeden z koaličních poslanců ve výboru rozpočtovém takto: "Spotřeba neklesne. Lidé ze zlosti budou víc pít." Jak úžasné podceňování obyvatel republiky, kteří jsou považováni za notorické pijáky!

Ukázali jsme na škodlivost způsobu, jakým si vláda uhrazuje výdaje na obranu státu. Cesta, kterou nastoupila vláda, musí vésti u každého poctivého obránce republiky k dojmu, že to není vláda skutečné obrany republiky. Tato skutečnost musí vésti k přesvědčení, že s hlediska vnitřní hospodářské mobilisace sil, s hlediska opatřování a zajišťování podmínek k úspěšné obraně republiky, s hlediska zajišťování pramenů, které by obranu zabezpečovaly i materiálně, je třeba jiné vlády, která by spoutala hospodářskou i politickou moc finančních magnátů a velkého kapitálu, která by brala ohledy na zájmy lidu, která by se neklepala před kapitalisty, nepobuřovala nesnesitelnými daňovými břemeny lid a neničila jeho sílu. Nad rakví T. G. Masaryk a mluvil pan president Beneš o nutném vývoji demokracie ve směru sociálního pozvednutí pracujících vrstev. Úhradové návrhy vlády dokazují, jak v příkrém rozporu jsou činy vlády s těmito slovy.

Socialistické strany musily při jednání o úhradových předlohách znovu poznati, že dvěma pánům nelze sloužiti. Nelze současně hájiti zájmy lidu a zájmy kapitalismu. Nelze zharmonisovati zájmy zbrojařů a kartelářů se zájmy republiky. Proč socialistické strany z otázky úhrady výdajů na obranu republiky neučinily otázku boje, proč se neopřely tlaku a teroru finančního a kartelářského kapitálu? Proč nemobilisovaly na pomoc sílu lidu a proč se omezily výhradně jen na jednání u zeleného stolu? Často se mluví o respektování socialistů v této vládě. Výsledek jednání o úhradových předlohách ukázal, jak respektování socialistů vyhlíží ve skutečnosti. Tento výsledek velmi přesvědčivě a znovu rozdrtil tvrzení socialistů, že nynější systém koaliční je nejlepším systémem. Ano, je, ale pro koho? Pro zbrojaře, karteláře, finanční magnáty. Avšak jenom potud, pokud zájmy republiky jsou totožny se zájmy kapitalistů.

Tady se rovněž ukázalo, jak tvrzení p. dr Stránského, že lidovou frontu zde již máme, kulhá na všechny čtyři nohy. Porovnejme výsledky politiky skutečně lidové fronty třeba ve Francii s výsledkem československé koaliční kompromisní politiky a přijdeme hned k tomu, že směrodatným pro posouzení a označení takové vlády jsou jedině činy této vlády.

Finanční magnáti neomezují dobrovolně své ohromné miliardové zisky, nevzdají se svých nadzisků. Zesilují naopak své snahy k roztříštění pracujících vrstev, aby si tak zajistili své zisky. Sjednocení pracujících znamená však konec jejich zhoubné a velezrádné politiky. Právě v Československu, zejména však vzhledem k mezinárodně-politické situaci v zájmu obrany republiky, lidu a demokracie se jinak jiti nemůže a nepůjde než cestou jednoty lidu, cestou odborové jednoty, cestou jednotné lidové fronty. Stále jasněji se ukazuje, že obrana republiky může býti úspěšně organisována jedině lidovou frontou. Zájem obrany republiky vyžaduje nikoliv jen péči o dokonalou technickou stránku obrany, nýbrž především péči o to nejcennější, o živého člověka. To znamená však pomoci lidu ke vzrůstu jeho fysických sil, to znamená pomoc nezaměstnaným dělníkům, drobným úředníkům, malým a středním zemědělcům a živnostníkům, malým podnikatelům, ženám a pracujícímu dorostu. To znamená vyrvati z bídy, hladu a nemoci statisíce dětí a příslušníků pracující třídy v Československu. To je zároveň také cesta ke vzrůstu a ke zvýšení výroby, oživení obchodu a ke snížení nezaměstnanosti.

To však vyžaduje, aby platili bohatí, a bohatí platiti mohou. Republika a lid přijde na své pod jedinou podmínkou, že všichni socialisté a demokraté a všichni ti, jimž leží osudy této republiky na srdci, zřeknou se cesty kapitulace před reakcí a vytvoří společnou frontu proti reakci a donutí tak k placení ty, kteří peníze mají, platiti mohou a kteří platiti musí. To je jediná cesta k zabezpečení obrany republiky a demokracie, to je jediná cesta k šťastnějšímu životu pracujícího obyvatelstva této země. (Potlesk poslanců strany komunistické.)

Místopředseda Taub (zvoní): Dále má slovo p. posl. Vičánek.

Posl. Vičánek: Slavná sněmovno!

Když jsme před rokem projednávali rozpočet na r. 1937, bylo zde zejména z řad oposice sneseno tolik pesimismu do řádného kalkulování tohoto rozpočtu, že pomalu i my, příslušníci vládní většiny, byli bychom tomu věřili. Bylo vytýkáno, že jsou, jak se to často říká, brána v úvahu zejména při výnosech státních zdrojů příjmových čísla astronomická, že se ukáže během roku, že příjmy byly vysoko vykalkulovány a že výnos nebude daleko odpovídati rozpočteným částkám.

Dnes, ke sklonku tohoto roku, na nějž byl ten rozpočet sestavován, můžeme s radostí říci, že všecky tyto vývody ukázaly se býti naprosto nepodloženými, že právě po stránce příjmové byl rozpočet pro tento rok opravdu velmi pečlivě, střízlivě a svědomitě vykalkulován, a jestliže je tu určitý, řekl bych, nedostatek vůči rozpočtu, pak je to nedostatek potěšitelný, poněvadž namnoze všecky výnosové kapitoly ukazují vzrůst proti rozpočtu.

Bylo možno tedy s určitým optimismem přistoupiti ke sdělávání rozpočtu pro r. 1938. Zejména v kruzích, které rozpočet sestavovaly, ať už to byla vláda anebo zejména poslední redaktor rozpočtových věcí, ministerstvo financí, svádělo k optimismu velmi často se opakující rčení, že jsme uprostřed konjunktury, že hospodářský život u nás doznal tak značného oživení, že se s tím vydrží i pro celý příští rok, že jsme prostě na hospodářském vzestupu a v důsledku tohoto hospodářského vzestupu lze se nadíti, že všecky příjmové zdroje budou vykazovati i v příštím roce opět potěšitelný vzestup.

Abychom mohli sdíleti tento optimismus, museli bychom býti ovšem přesvědčeni, že skutečně konjunktura u nás je a že hospodářské oživení ve všech směrech hospodářského života skutečně se dostavilo a skutečně také celou svou intensitu v příštím roce podrží. Budiž mi dovoleno, abych o této věci pochyboval. Nechci býti nijak pesimistický, ale přece jenom zdá se mně býti mnohem rozumnější kousek zdravého pesimismu než upřílišený optimismus. Během rozpočtové debaty bylo velmi mnoho mluveno o tom, že skutečně jsme uprostřed konjunktury hospodářské. Zdá se, že k těmto výrokům sváděla okolnost, že jsme po tento rok měli poměrně velký počet umístěných z dřívějších nezaměstnaných, že nezaměstnanost velmi silně poklesla a naproti tomu zaměstnanost ve všech oborech značně se zvýšila.

Slavná sněmovno, usuzovati z těchto faktů, která jsou nesporná, už přímo na konjunkturu, zdá se mně přece jenom příliš krátkozrakým. Říci, že zvýšená zaměstnanost znamená současně zvýšení národního důchodu, že znamená současně vzestup blahobytu a že znamená opravdovou konjunkturu, je přece jenom nedoložené. Konjunktura by předpokládala určité jiné zjevy. Připouštím, že v určitých oborech výroby konjunktura je. A tu je nutno docela otevřeně ukázati, že je to zejména průmysl zbrojní, který nemůže popříti konjunkturu, který nejenom je dobře zaměstnán, nýbrž má také, chtěl bych říci, přiměřené, ale raději řeknu nepřiměřené zisky. Jenže konjunktura zbrojního průmyslu se neprojevila zatím nikterak jinak, než zvýšením počtu zaměstnanců, zvýšením snad jejich stříd, ale nikoli zvýšením mezd dělníků samých a zvýšením platů, zejména drobných a středních úředníků v těchto závodech zaměstnaných. Měla-li by se projeviti opravdová konjunktura, která by měla vliv na vývoj národohospodářského života, a měla-li by se ukazovati jako zlepšení životní úrovně, pak by bezpodmínečně bylo nutno, aby průmysl, aspoň tento, který skutečně konjunkturu má, ukázal, že je ochoten část svých zvýšených příjmů a zisků přenésti také na své zaměstnance. To se nestalo.

V průmyslu ostatním bylo pozorovati po celý rok opravdu oživení. Objednávky přicházely i do závodů, které vyrábějí t. zv. kulturní zboží, tedy provozují činnost mírovou. Objednávky se hrnuly, nejenom domácí, nýbrž i zahraniční, jenže kdo má možnost nahlédnouti poněkud do kuchyně objednávek, zjistil jednu věc: že celkem bylo zde získáno hodně práce, ale zisk na této práci není takový, aby mohl býti nazván konjunkturním, a že tudíž se zde u zaměstnanectva projevilo totéž, co při oboru výše zmíněném, že zaměstnanectvo dostalo sice práci ve zvýšeném množství, do pracovního procesu bylo zařaděno mnoho dělníků, kteří z tohoto průmyslu dříve byli vyšaltováni, ale na zvýšení jejich životní úrovně ve formě úpravy mezd a služného nebylo změněno ani to nejmenší.

Mluviti o konjunktuře v zemědělství, o konjunktuře v obchodu a živnostech a snad o konjunktuře veřejných a státních zaměstnanců, myslím, že by byla příliš krvavá ironie. Zde se nezměnilo podstatně nic. A právě z toho usuzuji, že je příliš předčasné mluviti, že jsme v konjunktuře, a na tomto mylném předpokladu budovat naše hospodářské plánování, jak je vyjádřeno státním rozpočtem na příští rok. To by bylo tak několik slov k té, řekl bych, fixní idei, která je podkladem našeho rozpočtu pro příští rok, a já se k tomu ještě v další části své řeči vrátím.

Bylo zde několikráte řečeno při projednávání rozpočtu, který byl před 14 dny schválen, že tento rozpočet nese jakous takous hlavní značku, že je to rozpočet obrany státu, a už tím je dán jeho charakter i to, že rozpočet pro příští rok - řádný rozpočet sám - je celkem okrouhle o 2 miliardy vyšší než rozpočet pro tento rok.

Slavná sněmovno, úkoly obrany státu, jak nám je dává nejistá mezinárodní situace, jsou velmi těžké a velmi nákladné. Jestliže jsme měli odvahu v tomto domě dáti souhlas k řadě zákonných opatření, jimiž se má budoucnost naší republiky zabezpečiti, jestliže jsme měli odvahu dáti souhlas k drastickým opatřením, kterými se má zvýšit odolnost naší obrany proti případnému přepadení, musíme mít bezpodmínečně odvahu dáti souhlas také ke všem těm věcem, které jsou důsledkem zvýšené práce na obranu státu - to jsou finanční opatření. Obrana je drahá a říká se často, že na obraně státu se nemá šetřit; já bych řekl: na účelné obraně se nemá šetřit; ale že by se vůbec nemělo šetřit, to je přece nutno vzíti v pochybnost. I zde by se byly daly ušetřiti často velké částky peněz, kdyby nebylo různých jednání, kterým můžeme říci prostě přiživování na obraně státu. Mám za to, že mnoho pravdy měl ten z kolegů, který řekl, že ti, kterým v případě nutnosti připadne povinnost vykonávat obranu státu svými těly, životy a krví, jsou nuceni si teď ještě tu obranu také krvavě zaplatit, a jsou zase vrstvy, které se - to je předem jisto - bezpodmínečně vyhnou obětem v případě, kdyby bylo nutno republiku bránit, a velmi rády by se vyhnuly obětem i dnes, kdy je nutno zabezpečovat obranu státu různými opatřeními. To jsou bohužel zjevy, se kterými se setkáváme v daleké minulosti i dnes a se kterými se budeme setkávat tak dlouho, dokud nenastane opravdová spravedlnost ve všech státech a režimech, jak ji požaduje ryzí demokracie.

Demokracie ukládá povinnosti proto, že dává všem rovná práva. Netrpí anebo nemá trpět nadpráví a bezpráví a nemůže také trpět utiskování. Po té stránce si ceníme mezi statky, které mají být v případě obrany státu hájeny, právě tohoto statku ideového, demokratického řádu. Upozorňuji na zákon o obraně státu, kde v §u 1 je vyjmenováno, co je úkolem všech příprav, které se u nás konají k obraně státu: jednota státního území, nedotknutelnost hranic a demokratická vládní forma. To jsou tři nejvyšší statky, k jejichž ochraně všecka ta opatření, která děláme již po několik let, se konají. A právě zákony demokracie káží, aby byla stejně rozdělena nejen práva, nýbrž i břemena. Mám za to, že předložené úhradové zákony, aspoň v určitém smyslu, nešetří této demokratické zásady, že břemena ukládaná občanstvu k vybudování obrany státu nejsou stejnoměrně a spravedlivě rozdělena.

Řekl jsem, že rozpočet pro příští rok je vyšší téměř o 2 miliardy. Tato částka podle rozpočtu je rozdělena tak, že asi 800 milionů Kč odkazuje se - docela optimisticky - na zvýšený výnos všech dosavadních úhradových finančních zákonů, a částka necelých 1.200 milionů Kč opatřuje se novými úhradovými zákony. Slavná sněmovno, trvalo to hodně dlouho, než rozpočtový výbor sněmovny se jakž takž dohodl na znění úhradových osnov a celá dohoda konec konců vyzněla tak: Nemůžeme nic dělat, peníze se opatřiti musejí, obrana státu se budovat musí, stát musí žít, poněvadž chceme žíti my, chce žíti celý národ, veškeré obyvatelstvo, musíme tedy peníze vzít kdekoliv. Je to ovšem, řekl bych, takové zoufalé, příliš zoufalé motivování. Bylo možno snad poněkud déle a pečlivěji připravovat úhradu rozpočtu než rozpočet sám.

Zmiňuji se jen o tom, že velmi často byly zde pěny hymny na záslužnou činnost parlamentní úsporné a kontrolní komise, která prý státu zachránila dvě miliardy Kč. Slavná sněmovno, nesdílím tohoto názoru. Při sestavování rozpočtu každé ministerstvo, jak už je to obvyklé, našponuje - jak se říká - svůj rozpočet, poněvadž ví, že o tu konečnou cifru musí bojovat s ministerstvem financí, které je řízeno železnou nutností: tolik se smí vydat, poněvadž tolik se pouze přijme. A doposud se vždycky podařilo vládě, která rozpočet předkládá, usměrniti výdajové položky jednotlivých ministerstev tak, aby odpovídaly příjmům, jak je vykazuje nebo jak je rozpočtuje ministerstvo financí. Letos byl volen postup jiný. Letos se vláda sama nepustila do toho, řekl bych, bratrovražedného boje jednotlivých resortů s ministerstvem financí, usměrňovaného předsedou vlády, nýbrž přesunula tento úkol na parlamentní úspornou a kontrolní komisi, která provedla to, co by byla provedla vláda, a za to se jí dostává pochvalného uznání. (Předsednictví se ujal předseda Malypetr.) Nechci zbavovat parlamentní úspornou a kontrolní komisi zásluh, ovšem ty pravé zásluhy této komise jsou, řekl bych, právě podle intencí zákona, kterým byla parlamentní úsporná a kontrolní komise zřízena, anonymní. Parlamentní úsporná a kontrolní komise nereferuje o svých zákrocích, nemá referovat a nemá se ani v novinách nikdy objevovat, kde něco uspořila, poněvadž je to práce opravdu anonymní, a jenom tím záslužná. Jestliže se tato práce stane předmětem nějakých pochval, bude již předem, řekl bych, v zárodku zmařena do budoucnosti účinná kontrola a práce této komise. Byl bych rád, kdyby se o zásluhách parlamentní úsporné komise příliš mnoho nemluvilo, poněvadž kdykoli se veřejnost doví, že parlamentní úsporná komise zachrání státu tolik a tolik peněz, uvědomí si, že tolik a tolik je nepořádku v jednotlivých oborech státní správy a že tam byla častokráte snad i snaha použíti značných částek nenáležitým způsobem.

Úhradové osnovy dělí se ve dvě skupiny. Jsou to jednak zákony o daních přímých a jednak zákony, kterými se zvyšují daně nepřímé, daně spotřební. Vedle toho ovšem, řekl bych, zařadil bych mezi úhradové osnovy také zákon, kterým se upravují nově srážky z platů státních a veřejných zaměstnanců, neboť to, co se státním zaměstnancům v tomto zákoně předkládá, jsou pouze, odpusťte, brýle mámení. Na jedné straně se státním zaměstnancům snižují platové srážky od Nového roku o 0.8 %, to znamená na 100 Kč o 80 hal; od 1. ledna mají se snížiti srážky dále, nanejvýš o 2%, ale na druhé straně mezi úhradovými zákony je vládní návrh zákona o branném příspěvku, kde právě těmto kategoriím se stanoví 1.5 % srážka ve prospěch nákladů na obranu státu. Na jedné straně se státním zaměstnancům něco vrací, na druhé straně v mnoha případech ještě více nežli se jim vrací zase se bere z kapsy. To je ovšem situace velmi těžká, a myslím, že není možno, aby někdo se postavil proti takovéto úpravě přispívání na odůvodněné a nutné výdaje státní. Nerad jsem proto slyšel, když v rozpočtovém výboru jeden z kolegů velmi vášnivě plaidoval pro to, aby státním zaměstnancům byl příspěvek branný o celé 1 % zvýšen, na 2.5 %, a zase jiné kategorii - stejně těžce postižené, připouštím byl o to procento příspěvek snížen.

Slavná sněmovno! Pan kol. referent o těchto úhradových osnovách přinesl o těchto věcech na konec přirovnání z říše živočišné, o škubání husy. Řekl bych tolik, že rozumná hospodyně si oškubává živou husu sama, poněvadž ví, že je to velmi těžký úkol a že je nutno husu oškubat dobře, neboť při neopatrném škubání je možno, že stříká z ní i krev, čímž se potom husa ve svém vývoji i opozdí a hospodyně pak utrpí opravdu určitou hospodářskou ztrátu.

A toto musí míti na zřeteli také rozumný hospodář ve státě. I když se zde předpisují těžká břemena a i když se zde ukládají nové a nové daně, nelze to jenom tak lehkomyslně odhlasovat a odbýti tím, že prostě nezbývá nám nic jiného, poněvadž peněz je třeba. Je nutno dbát v každém případě toho, aby nebyl podvázán v nejmenším skutečně hospodářský život. Jinak těžko by se mohlo přisahati na to, že výnosové zdroje v příštím roce vzhledem k pochybné konjunktuře opravdu vynesou tolik, kolik se předpokládá ve státním rozpočtu.


Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP