Čtvrtek 2. prosince 1937

Přítomni:

Předseda Malypetr

Místopředsedové: Košek, dr Markovič, Langr, Sivák, Mlčoch, Taub.

Zapisovatelé: de Witte, R. Böhm.

230 poslanců podle presenční listiny.

Členové vlády: ministři dr Czech, dr Černý, dr Dérer, dr Kalfus, dr Krofta, Najman, inž. Nečas, dr Spina, dr Zadina, Zajiček.

Z kanceláře sněmovny: sněm. tajemník dr Říha; jeho zástupci dr Mikyška, dr Záděra.

Předseda Malypetr zahájil schůzi v 1 hod. 17 min. odpol. a konstatoval, že sněmovna je způsobilá jednati.

Sdělení předsednictva.

Dovolenou

podle §u 2, odst. 4 jedn. řádu dal předseda do konce tohoto týdne posl. Drobnému.

Změna ve výboru.

Do výboru rozpočtového vyslal klub poslanců "Bund der Landwirte" posl. R. Böhma za posl. Zierhuta.

Ze senátu došlo.

Předseda senátu NSRČ sdělil, že senát projednal a schválil:

v 89. a 90. schůzi dne 29. října a 30. listopadu 1937:

III. dodatkový protokol k obchodní a plavební úmluvě mezi republikou Československou a republikou Finskou ze dne 2. března 1927, podepsaný v Praze dne 17. dubna 1937 a uvedený v prozatímní platnost vládní vyhláškou ze dne 23. dubna 1937, č. 58 Sb. z. a n. (k tisku 510-IV sen. 1937).

obchodní dohodu mezi republikou Československou a Argentinou, podepsanou v Buenos-Aires dne 20. května 1937 a uvedenou v prozatímní platnost vládní vyhláškou ze dne 28. května 1937, č. 88 Sb. z. a n. (k tisku 512 IV sen. 1937) (přípisy ze dne 30. listopadu 1937);

v 90. a 91. schůzi dne 30. listopadu a 1. prosince 1937 dodatkový protokol k obchodní a plavební úmluvě mezi republikou Československou a republikou Polskou ze dne 10. února 1934, podepsaný ve Varšavě dne 18. února 1937 a uvedený v prozatímní platnost vládní vyhláškou ze dne 18. února 1937, č. 25 Sb. z. a n. (k tisku 482-IV sen.) (přípis ze dne 1. prosince 1937).

Vyloučeno z těsnopisecké zprávy.

Předsednictvo se usneslo podle § 9, odst. 1, lit. m) jedn. řádu vyloučiti z těsnopisecké zprávy o včerejší 118. schůzi sněmovny projev ohrožující bezpečnost státu z řeči posl. Širokého a projevy hrubě urážlivé z řečí posl. dr Korlátha, dr Köllnera a Bródyho.

Předseda (zvoní): Přistoupíme k projednávání pořadu, na němž jest:

Zpráva výboru rozpočtového o vládním návrhu (tisk 1100) státního rozpočtu republiky Československé a finančního zákona na rok 1938 (tisk 1140) a rozprava o prohlášení ministra financí učiněném ve 114. schůzi posl. sněmovny dne 9. listopadu 1937.

Zpravodajem jest p. posl. Remeš.

Budeme pokračovati v podrobné rozpravě o státním rozpočtu na rok 1938, a to o prvé její části, to jest o části politické, začaté ve včerejší 118. schůzi sněmovny.

Přihlášeni jsou ještě řečníci: na straně "proti" pp. posl. dr Neuwirth, inž. Schwarz, dr Klíma, Kopecký, Vodička, Smetánka, Sidor, Wollner, dr Wolf; na straně "pro" pp. posl. Stunda, F. Richter, Pekárek, Pozdílek.

Dávám slovo prvnímu řečníku na straně "proti", p. posl. dr Neuwirthovi.

Posl. dr Neuwirth (německy): Slavná sněmovno!

Nezdá se mi vhodným nepoužíti letošní rozpravy o rozpočtu, která se stala opět jednou v pravém slova smyslu politickou, aniž bych zcela zásadně nedoplnil politické výklady k národnostnímu problému, které zde byly z různých stran předneseny.

V těchto dnech se velmi mnoho mluvilo o německo-české otázce, a to o vzájemném poměru občanů německé a české národnosti, o poměru ke státu, o poměru českého národa a československého státu k Němcům nebo k ohnisku německého národa, k Německé říši. Tato debata i když se rozcházíme jednotlivě v pojetích, i když se můžeme příti a přeme se o to neb ono mínění nebo tvrzení, opět světu ukázala, že zde je německo-český problém jako živý problém státu. Neboť po všech dřívějších deklaracích, k nimž jste dali popud vy, páni kolegové z české strany učinili jste nyní právě vy zjištění, která prokazují povahu národnostního problému v národnostním státě jako problému politického, jenž se tlačí kupředu. Krátkost doby, jež je mi dána k disposici, mne nutí, abych se omezil na toto zjištění, ačkoliv by byl průkaz tohoto mého tvrzení ve stejné míře vděčný a v jistém smyslu také potřebný.

Když jste mluvili, dámy a pánové s české strany, v dřívějších dobách o národnostním problému a dovoláváním se svého dobrého svědomí v menšinové politice vykládali, že ve státě jsou nejvýše národnodnosti, ne však národnostní problém jako problém státní, prohlásili jste tentokráte před celým světem zjištěním toho, co sse pro vás samotné stalo životním, že existuje tento problém ve smyslu našeho pojetí a našich tvrzení. A to je pokrok, ať to zní sebe více paradoxně. Jsme svědky nezadržitelného dějinného procesu, že národnosti se stávají účinnými ve výstavbě národnostního státu při trvajících změnách politických mocenských poměrů.

Nezjišťujeme toto nikterak snad se škodolibostí. Konstatujeme pouze, co je: Protože jsou věci nyní však tak daleko, stává se morální a politickou povinností učiniti co nejstřízlivěji nejjednoznačnější zjištění, jež sama mohou svým způsobem sloužiti průlomu politického a praktického rozumu, snad také tehdy, budete-li je vy, páni kolegové s české strany, pociťovati bolestně, vy, jimž je poznání totéž jako obětavé zřeknutí, pokud jste nakloněni vyvoditi z poznání změněného stavu praktické důsledky.

Slavná sněmovno! Zabýval jsem se loni v rozpočtovém výboru velice otevřeně výkladem státněpolitického smyslu našeho zásadního právního boje. Abych prokázal, v jaké míře je naše směrnice již po léta stejně jednotná a upřímná, jako je se zřetelem k faktické povaze státu jako národnostního státu konstruktivní, musím připomenouti několik myšlenek a zjištění, která jsem již před rokem uvedl.

V tehdejší souvislosti vyšel jsem z funkce práva v moderním státě a musel jsem zvláště poukázati na význam působení práva ve státě, jenž vykazuje ještě v naší době jako zvláštnost mnohonásobnost národností, z jejichž celku má teprve vyrůsti nesoucí osobní element státu. jejž přežitá státní nauka označuje jako "státní národ". Neboť náš stát, viděný a chtěný vámi, pánové s české strany, jako stát národní, zvaný toho času také československý, jest ve skutečnosti státem národnostním, v němž jest rozmnožen nesouzvuk společenských napětí v odporech rozštěpujících se růzností hospodářských a sociálních, aby byly umlčeni účinní činitelé národního vědomí, kteří oznamují své bytí ve vždy silnější míře právě z různého životního rytmu a světového obrazu a tím kladou požadavky přítomnosti a budoucnosti.

Přirozené skutečnosti týkající se obyvatelů jsou a zůstanou nejen skutečnostmi etnografické povahy, nýbrž stanou se pramenem nové a živelní dynamiky, neboť se objevilo v době nejvyšší demokratisace vědomí společenství, kolektivů, které si samy sebou uvědomily svůj kulturní svéráz, národnostní, národních skupin lidu.

Konstatoval jsem dále, že tomu je již jednou tak, byť jste se své strany, pánové s české strany, strkali hlavu dosti dlouho do písku, a prohlásil jsem již loni zcela otevřeně, že státní positivismus lidové skupiny toho řádu, jako Němci, musí býti nutně koncem všech českých nadějí v národní stát v převzatém smyslu maloobčanského nacionalismu.

K tomu zjišťuji, že tomu je dnes tím spíše tak a že tomu tak zůstane přes náspy z betonu a železa, které jste od té doby postavili na hranicích státu; přesto nastalo to, co jsme předpovídali, byť se stalo území osazené Němci ve státě oblastí menšího práva, přesto, že jste mohli vytvořiti zvláštní oddíl veřejného práva z titulu zákona na obranu státu a novely o vojenské zradě, jenž jest naplněn příšernou a neblahou mechanikou, [ ].

Naproti tomu mohu poukázati ve střízlivém, nevášnivém, ale proto neméně reálném pojetí toho, co je, na to, co jsem také loni řekl: Hybná síla, která plyne z obyvatelských a národnostních předpokladů státu, jest živelná. Může býti opravdovými státníky pouze poznána, uznána a učiněna užitečnou ve prospěch státu. Bojácným a váhavým na české straně říkáme, že právě patří k modernímu člověku, že mu je důležitější osvědčení se v úloze plné smyslu než odboj; že však s druhé strany tam, kde státní vedení, povolané k odpovědnosti připouští, aby se život stal pro myslící a sebevědomé lidi nesmyslným, protože jím nemohou již ze svých svérázných předpokladů žíti, za každého společenského vývoje dochází ke státnímu rozkladu, [ ] a zmatku.

Na tom, a to k tomu dnes připojuji, nemůže ani vývoj nejsilnější výkonné moci ničeho měniti. Znetvoření přirozeného vývoje výhradně mocí může pouze vývoj brzditi, může přísadou moci jako prostředkem státněpolitických rozpaků do důsledků provedeno jenom zvýšiti míru obětí, míru neštěstí až k nesmyslnosti, nemůže však nikdy zastaviti dějinný proces.

Kdo přehlíží tuto skutečnost, může přechodně sloužiti zpětným citům politického druhu; zrazuje však humanitu jako praktickou odpovědnost před budoucími pokoleními, před svým národem, před Bohem a dějinami. Ale zášť, jak byla citelně šířena určitými činiteli již po léta a šíří se proti všemu, co ohlašuje do důsledků nepromlčitelný nárok národností na přirozené právo, může pouze změniti věci k horšímu. Byl jsem před rokem zvláště zřetelným a otevřeným v jednom zvláštním bodě a nemám příčiny, abych jím byl dnes méně. Mluvilo-li se v r. 1918 a v letech pozdějších mnoho o českém národním státě, stalo se tak z dobrého důvodu.

Stát jest, viděn lidmi, kteří chtějí býti jeho nositeli, odstupňovaný pojem: Viděn s jedné strany lidmi, kteří nechteli býti za žádných okolností nositeli tohoto státu po jeho utvoření, a viděn s druhé strany lidmi, kteří byli hotovi za všech okolností býti čistě mocenskopoliticky jeho nositeli, byl československý stát státem národním. Domnívám se, že mnozí slovenští kolegové jsou zajisté nakloněni dáti mi za pravdu, řeknu-li dokonce, snad pouze českým národním státem.

To se nutně změnilo v té míře, v jaké se příslušníci národností smířili se skutečností nové státnosti, nyní však se postavili za to, aby vzali také do držby stát jako svůj stát.

A proto platí: smíříme-li se my Němci dnes s tímto státem na půdě t. zv. historických zemí Čech, Moravy a Slezska, pak nám musí býti dána možnost, abychom byli účastni oné státnosti, nikoliv jako poddaní, nýbrž tvořiví a spolu přispívající (Potlesk poslanců sudetskoněmecké strany.), ze stejně osobivého jako výkonu schopného vědomí lidí, kteří dozráli k politickému jednání. Proto se musíme děliti o stát a nově jej upraviti na základě nového mocenského zřízení.

A tím přicházím ke zjištěním s různých hledisek, jež musí býti učiněna k odstranění všech nedorozumění právě u příležitosti této rozpočtové debaty, v této době a s tohoto místa. Za prvé: Mluvilo se v těchto dnech při pokračování politických rozprav tohoto roku opět mnoho o poměrnosti a dělalo se to tak, jakoby poměrnost na podílu úředníků a prostředků veřejné moci, jež mají býti rozděleny, byla naším kardinálním požadavkem, jenž by měl býti uspokojen a jejž vy, pánové s české strany, jste hodlali, byť s těžkým srdcem, uspokojiti.

Zdá se mi, že zde došlo k vážnému omylu. Proto budiž pro všechny případy konstatováno:Poměrnost sama sebou jest kvantitativní a formální princip. Jako takový není sám sebou způsobilý pro řešení problémů, jež vyrostly ze společenského života, jejichž zvláštnost jest založena v přirozené elementární společenské dynamice, jak jsem dříve vyložil, která může nebo nemůže býti pouze jako taková uznána a utvořena. Také poměrnost jako formální princip exaktně uskutečněná mohla by se pro vás státi především pouze úplatným a působivým argumentem. Za těchto předpokladů bychom nikdy nemohli býti uspokojeni. To budiž řečeno, abyste nám jednou nemohli vyčítati, že jsme vás snad nechali v nejasnosti a že jsme byli nepoctiví.

Co lze nazvati poměrností? Poměrností lze nazvati - a tak to také míníte ve své praxi - že němečtí úředníci a zaměstnanci mají býti ustanoveni ve státě podle klíče obyvatelstva a že se právě tímtéž způsobem budou poskytovati prostředky veřejné moci také ve prospěch německé národnosti, německé národní skupiny. My pravíme totéž. Ale s velice účelným a neměnitelným cílem: totiž aby tím byl společenský organismus národností podporován jako maximálně vyvinutý a vyvinutelný hospodářský a kulturní organismus.

Je mi nekonečně líto, že mi nedostatečná řečnická lhůta činí nemožným státi se zde tak konkretním, aby se vám stalo pro všechny časy nemožným ustoupiti s poukazem na nedorozumění. Ale snad může jedno zjištění jednoznačně objasniti situaci. Společenská stavba naší národní skupiny jako kulturního organismu, tedy také jako kulturně-nositelná a trvale znovu kulturně tvořící a kulturně vyvíjející se skutečnost, změnila se od r. 1918 od základů. Nejen ekonomicky, nýbrž také kulturně ve svém společenském životě vůbec jsme nepoměrně zchudli. Je tomu tak, že zaměstnanec, úředník ve státě naší doby a hlavně ve společnosti, jež sama sebou není příliš bohatá a jejíž příslušníci z velké části žijí v nejtěsnějších hospodářských poměrech jako drobní rolníci, jako dělníci, má vedle funkce svého povolání zvláštní společenskou funkci kulturního činitele, jenž udává směr, kulturního vůdce.

Protože jste nám vzali tohoto činitele, ochudili jste nás. Musíme-li stále znovu volati, že je o 40.000 německých státních úředníků méně, pak myslíme teprve nakonec na to hmotné, na miliardové částky, jež nám zadržujete bez ohledu na naše daňové výkony, nýbrž myslíme především na zející mezery, které jste způsobili v naší národní skupině po stránce kulturně civilisátorské. Pak vášnivě protestujeme ne z hmotných pohnutek, nýbrž z nejhlubších pramenů ethosu, jenž nemá nic společného s oním maloměšťáckým nacionalismem, z něhož smí privilegovaný štvavý tisk vašeho lidu, páni s českého tábora, denně štváti vaše lidi. Nikoliv. Pak patří nám ethos, jenž vyrůstá z pozadí nejpravějšího humanitního smýšlení, které se pociťuje jako prakticky-politická odpovědnost za pokrok lidství. Proto, pánové, nikoliv poměrnost v tom smyslu, že nám dáváte německé úředníky v Čáslavi nebo Hradci Králové. Vraťte nám opět německé úředníky, kteří mohou sloužiti za kulturní vůdce pro naše sedláky, naše dělníky, pro náš živnostenský střední stav. (Potlesk poslanců sudetskoněmecké strany.) Vraťte nám do naší německé vlasti úředníky, kteří přes svůj nejužší technický úkol, jímž jest povolání, budou konečně vidět opět ve výkonu svého povolání ekonomické a sociální nutnosti naší vlasti, kteří majíce znalosti z povolání a pravý úřednický ethos opravdově spravují společenské záležitosti naší německé vlasti, místo aby hráli ve všech odvětvích správy jenom policisty ve smyslu té nejnepříjemnější stránky bezohledného a nikdy ne konstruktivního výkonu moci; nechť je to, že se živnostníkům místo pomáhati vpřed radou a skutkem uloží podle volného uvážení přípustný nejvyšší trest pro směšná porušení pořádku, nechť se takto postupuje v záležitostech stavební policie, dopravního řádu nebo některého zvláštního oddílu naší správy. Pánové s české strany, to a nic jiného je politickým požadavkem, který klademe a musíme klásti z pravých společenských nutností naší národní skupiny pro celou budoucnost, to je pozadím našeho požadavku po autonomii, s nímž se musíte vypořádati, jak by mohly pro nás při dobou podmíněných nutnostech a možnostech býti hledány a nalezeny technické možnosti samosprávy.

Tím jsem vlastně již také po druhé naznačil, co zde musí býti zjištěno. Nikoliv v mezích debaty, ale časově souběžně řekl náš pan ministr zahraničních věcí dr. Krofta také něco ke vnitřní politice. To samo sebou mu nebudiž zazlíváno, protože náš pan ministr zahraničních věcí jest mužem tak mimořádného vzdělání a tak významnou osobností, hodnou úcty, že by bylo banalitou říci mu snad s formálním poukazem na jeho úřední kompetenci: Ševče, drž se svého kopyta. To bych chtěl výslovně zjistiti. Ale je mimořádně hodné politování, že pan ministr zahraničních věcí dr Krofta zřejmě zapomněl doma historika profesora dr Kroftu, ještě k tomu takto muže vysoké důstojnosti. Náš pan ministr zahraničních věcí prohlásil dne 11. listopadu, že podle přání pana presidenta Osvoboditele, pana presidenta a pana předsedy vlády se má otázka naší menšiny státi otázkou pouze technicko-právní, která by postrádala politického rázu. Dovolte pro dnes a na tomto místě tvrzení, že není odůvodněno dovolávati se pana presidenta Osvoboditele.


Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP