Předseda Malypetr.

Místopředsedové: dr Markovič, Langr, Košek, Sivák, Mlčoch, Taub.

Zapisovatelé: Pik, Jaša.

247 poslanců podle presenční listiny.

Členové vlády: předseda vlády dr Hodža; ministři Bechyně, dr Czech, dr Černý, dr Dérer, inž. Dostálek, dr Franke, Machník, Najman, inž. Nečas, dr Spina, dr Šrámek, Tučný, dr Zadina, Zajiček.

Předseda nejvyššího účetního kontrolního úřadu dr Horák.

Z kanceláře sněmovny: sněm. tajemník dr Říha; jeho zástupce dr Mikyška.

PŘEDSEDA (při jehož vstupu na předsednické křeslo celé shromáždění povstalo). Zahajuji dnešní schůzi za okolností nesmírně smutných a památných.

Obavy, s nimiž sledovali jsme nemoc presidenta Osvoboditele, proměnily se dne 14. tohoto měsíce v tragickou skutečnost, když o půl čtvrté hodině ranní Tomáš Garrigue Masaryk vydechl svoji šlechetnou duši.

S nevýslovným žalem skláníme se před tímto neúprosným rozhodnutím osudu, jímž ukončen byl tělesný život největšího občana republiky, ale s plnou jistotou jsme přesvědčeni, že duch jeho zůstane pro vždycky státu i všemu jeho lidu útočištěm nejbezpečnějším. On, jehož celý život zasvěcen byl práci a službě pro národ s tak hlubokou, však neokázalou láskou a obětavostí, pro niž je málo příkladů v dějinách - nemůže zemříti. Odchází jen, aby dal matce zemi, co její jest, ale nám i budoucím zůstane tím, čím byl, když byl s námi - učitelem, rádcem, ochráncem a Osvoboditelem.

Jeho duch vstoupil do Slavína velikánů našich dějin a bude v srdcích národa vždycky mezi těmi, k nimž se obracíme slovy chorálu svatováclavského:

ťNedej zahynouti nám ni budoucímŤ.

Celý jeho život je důkazem, že patří k vyvoleným, které pověřuje Prozřetelnost mimořádnými úkoly v životě národů i vývoji celého lidstva, a proto je vybavuje mimořádnými schopnostmi.

Tak také On, zrozený na Moravském Slovácku z otce Slováka a matky Češky, přichází na svět jako symbol budoucího spojení a symbol svobody těchto dvou větví národa, který v minulosti byl národem jednotným.

Narodil se v rodině panského kočího na císařském statku v Hodoníně, obdařen bohatými dary ducha i srdce a neobyčejnými schopnostmi, jimiž se lišil od veškeré tehdejší mládeže. Je to vidno na jeho přímo vášnivé touze po vědění a vzdělání, po němž sahá již v nejmladších letech, když jako učedník kovářský a později zámečnický používá každé volné chvilky a příležitosti, aby si opatřil četbu, z níž by se mohl poučiti. Nemá nechuti k řemeslné práci, ale živelná - jakoby povinná - touha a snaha více se dověděti a dále se vzdělávati přivádí jej posléze do gymnasia a po něm na universitu, ovšem německou ve Vídni.

Jeho všestrannému a hloubavému duchu byla nejbližší filosofie. Prostudoval její vznik i vývoj, všecky soustavy minulé i současné, ale na žádné z nich neulpěl.

Svým vlastním filosofickým badáním dospěl k poznání, jaký má být poměr člověka k tomu, co uniká jeho rozumu i jeho zdánlivě svrchované vůli, a propracoval se tak k hluboké, ale neokázalé zbožnosti. Z ní vyvěrala pak jeho upřímná láska k člověku a na této spočívala jeho filosofie humanitní a přímo vášnivá láska k pravdě a odhodlanost k boji za právo a spravedlnost.

S takovouto průpravou a s vyhraněnými vědeckými názory přichází mladý profesor Masaryk z Vídně do Prahy na universitu, která po rozdělení na českou a německou stala se živnou půdou pro národně-kulturní obrodu. Nezatížen vědeckými a politickými předsudky tehdejší Prahy, utisknuté v město provincionálního významu, poznal záhy, že je potřeba mnohých a vážných změn v našem kulturním životě.

Když viděl a se přesvědčil, jak úzce souvisí kultura s politickým postavením národa na jeho historické půdě, rozhodl se také pro činnost politickou. Na cestě za pravdou a právem i v ostatních zájmech národního života, zejména hospodářských a sociálních, hlásí nutnost změny tehdejší české politiky založené téměř výhradně na historickém státním právu - v politiku reálnější, počítající se skutečnostmi současného stavu jak uvnitř monarchie, tak v poměrech mezinárodních. Setkává se však dlouho s neporozuměním i s nepřátelstvím.

S houževnatostí a vytrvalostí, jež byla z nejvýznačnějších vlastností jeho povahy, s temperamentem svého rodného Moravského Slovácka, dal se do práce, neohlížeje se na to, že byl mnohými pokládán za buřiče a revolucionáře.

Nic z toho však neodstrašilo jej od práce a nezměnilo poznání, že idealista má býti také realistou a jíti za svým ideálem po skutečné a pevné půdě. Přistupuje proto od vědeckého a literárního měsíčníku ťAtheneumŤ, který založil, k vydávání listu politického, napřed týdeníku, později deníku ťČasŤ. píše do něho politické články a vede jeho politický směr.

Je přirozeno, že kolem mladého a výbojného profesora, radikálně měnícího zastaralé způsoby kulturní, vědecké i politické práce, seskupuje se značné množství jeho universitních posluchačů i ostatních vysokoškolských studentů českých i některých slovenských a - pokud v Praze studují - i jiných slovanských. Když pak začíná přednášeti i širším kruhům občanstva, přicházejí k němu mladší lidé ze všech vrstev, zejména také dělnických, kterým sociální názory jeho jsou dobře srozumitelné a blízké.

Nepřestává však na této činnosti a postupuje dále v politickém vývoji. Když rozešel se s mladočeskou stranou, na jejíž program kandidoval a byl zvolen, zakládá samostatnou stranu realistickou a je pak zvolen v urputném volebním boji poslancem na říšskou radu vídeňskou ve svém rodném kraji.

Poněvadž je demokratem nejen teoretickým, nýbrž i skutečným, přikloňuje se k modernímu demokratismu západnímu a pracuje proti rakouskouherskému konservativismu a feudálnímu absolutismu. který se chce ubrániti všemu, co by mohlo ohroziti přežité hodnoty století minulých a državy nabyté často neprávem. Jeho mimořádný postřeh, založený na neobyčejném vzdělání a vědění, dává mu tušiti blížící se otřesy a rozklady a jeho filosoficko-politický přehled mu dokazuje zaostalost a neudržitelnost politiky středoevropských států. zejména pak Rakousko-Uherska. Vidí, že konečný osud staré říše která nedovedla a ani nechtěla uspokojiti kulturní, hospodářské a politické potřeby většiny svých národů - je odvislý od vývoje politiky mezinárodní, a vede tudíž tím směrem svoji činnost. Sleduje pozorně zahraniční politiku monarchie a od anexe Bosny a Hercegoviny poznává, že blíží se těžká evropská krise. Když pak po balkánských válkách v r. 1912 a 1913 uspořádaly vojenské kruhy rakousko-uherské v měsíci červnu r. 1914 manévry v Bosně za přítomnosti následníka trůnu Ferdinanda d´Este, vzrostlo mezinárodní napětí do neudržitelné míry a v červenci začala svoji strašnou a krvavou hru o miliony životů světová válka. Utlačované národy monarchie vyciťují záhy, že půjde o boj práva s násilím, demokracie s absolutismem, a v srdcích rostou naděje na lepší a svobodný národní život.

A tu začíná největší vypětí všech schopností Masaryka - demokrata. Studuje hned od počátku válku jako historický zjev, uvažuje o ethické její oprávněnosti, váží síly hmotné i morální a dochází k přesvědčení, že morální hodnoty - právo, spravedlnost a pravda - v této válce nakonec přece zvítězí. Poznává proto záhy, kde je jeho místo a kudy musí jíti jeho národ na cestě k svobodě a neodvislosti.

Je přesvědčen, že nejen historické, nýbrž i přirozené právo mluví pro svobodu a neodvislost celého národa československého. Po zralých úvahách a studiu poměrů ve válčících státech jde ve věku, v němž měl již právo na odpočinek po vykonané práci, do téměř celého civilisovaného světa volat po spravedlnosti pro svůj národ. Nejde prosit, nýbrž informovat a přesvědčovat, nachází všude spolupracovníky mezi Čechy i Slováky, usedlými ve válčících státech, a ve spolupráci s dr Benešem, který se za ním tajně vydal, a Milanem Štefánikem koná velikou práci propagační pro demokratické a spravedlivé uspořádání Evropy a osvobození utlačovaných národů.

Jaká to byla opravdovost, jaké nadšení a jak pevná víra, kterou dovedl přesvědčiti vedoucí státníky spřátelených států, že požadavky těchto národů jsou spravedlivé a splnění jich možné!

Nebál se tvrditi, že je to však možno jen za cenu existence staré monarchie Rakousko-Uherské. v níž vládnou dva národy většině národů ostatních, pomocí nespravedlivých volebních řádů a ústavnosti jen papírové.

A bylo to jeho catonské ťceterum autem censeoŤ a bylo nejen prohlašováno všude tam, kde mělo být slyšeno, ale bylo také prokazováno skutečnostmi historickými i současnými a bylo opřeno o nezvratitelnou pravdu.

Svojí mimořádnou schopností, rozpoznati v pravý čas pravý stav věcí, přichází k přesvědčení, že musí tuto svoji pravdu opříti ještě o důkazy, o nichž nemůže býti pochybnosti. Ve válce nestačí slova, tu je potřeba skutků, a tyto může vykonati jen vlastní armáda - armáda československá - bojující bok po boku s armádami spojenců.

Takovým důkazem mohlo by býti také vzbouření utlačených národův monarchii samé, ale zná jeho nemožnost proto, že bylo by snadno v krvi udušeno.

Tož utvoří armádu za hranicemi ve státech Čtyřdohody, kde bojují již českoslovenští dobrovolníci v nich usedlí, ze zajatců, o nichž ví, že používají každé příležitosti, aby mohli přejíti ťna druhou stranuŤ. Prokáže, že nečinili to ze strachu nebo zbabělosti, nýbrž z přesvědčení, že tato válka vznikla a je vedena proti vůli většiny národů Rakousko-Uherska a že půjdou proto dobrovolně pod prapory svého národa do boje za jeho svobodu.

Dalekosáhlost a nebezpečí tohoto rozhodnutí a ohromná odpovědnost za osudy a životy těchto vojáků-dobrovolců i příslušníků jich rodin ve vlasti vynikne v plné velikosti, uváží-li se, že organisování této armády uskutečňovalo se v době, kdy výsledek světové války stával se nejistým. Unésti tuto odpovědnost - k tomu bylo potřeba většího hrdinství než nasaditi život vlastní.

Nebál se, šel a volal syny svého národa do svých legií k boji pro vlast. Jaká to byla statečnost ducha i srdce a jak ohromná to byla mravní síla, která přelévala se z něho do jich srdcí i duší a tiskla jim do rukou zbraň, aby mohli znovu jíti do vražedné bitevní vřavy, z níž nedávno unikli.

Desítky tisíců bylo jich téměř na všech bojištích světa a tisíce bylo těch, kteří nechali tam své životy.

Jak znamenitá to byla posila v odboji domácím, který vzrůstal, s bedlivou však opatrností, aby nemohl býti krvavě potlačen. Jak zřidly a mizely nevelké řady malověrných, když od úst k ústům šířily se zprávy o vítězství české brigády u Zborova, o bojích ve Francii a Italii a obraně legií proti bolševikům v Rusku ve frontě od Kazaně až do Vladivostoku.

A všecko to bylo výsledkem nezvratného rozhodnutí jediného muže, který nerozkazoval, ale poučoval a přesvědčoval.

Skoro čtyři roky - v Evropě, Americe i Asii - konal svoji obrovskou mesiášskou práci, až dočkal se přes svůj vysoký věk a ohromnou námahu tělesnou a duševní - zdráv a svěží na těle i na duchu - dne 28. října 1918 splnění toho, več nezlomně věřil a doufal, že pravda a právo zvítězí. A tak vrací se dne 21. prosince téhož roku do vlasti jako president Československé republiky, jímž zvolen byl revolučním Národním shromážděním na základě prozatímní ústavy.

Přichází do hlavního města obnoveného a rozšířeného státu a vítán jásajícím lidem, jede na hrad českých králů, aby tam vládl nikoli z boží milosti, nýbrž povolán k tomu svojí osvoboditelskou prací, opřenou o víru ve spravedlnost a požehnání boží - aby vládl tak, jak káže mu jeho svědomí a víra v demokracii, aby vládl s lidem pro lid.

Ví dobře, že nebude to snadné a že nelze očekávati, že všechen lid správně i rychle pochopí a dovede užívat širokých demokratických svobod a práv, jež mu dává ústava republiky a nové nebo změněné zákony. Již cestou do vlasti přemýšlí o tom, neleká se toho však proto, že neočekává dokonalosti tam, kde nebylo skutečné demokracie a kde poměr občana k státu a jeho orgánům byl vždy spíše záporný než kladný. Má porozumění pro rušný kvas doby, projevující se občas v citech a myslích lidu, který po staleté porobě stal se náhle svobodným a samostatným. Přehlíží proto s moudrou shovívavostí objevující se tu a tam nedostatek smyslu pro autoritu zákonů, státní moci a někdy i hlavy státu. Varuje před politikou odplaty za staleté křivdy a nabádá ke snášenlivosti národní, kulturní i sociální.

Uznává obtíže, které vznikají z těžkých následků války jak hospodářských, tak sociálních a zejména mravních, a v osobních stycích s vedoucími politiky radí, napomíná a pomáhá vyrovnávati rozpory a protiklady.

Je si dobře vědom své pravomoci a odpovědnosti za klidný a zdravý vývoj mladého státu a žádá totéž od vlády i od sborů zákonodárných a zejména těmto věnuje pozornost mimořádnou.

Od vlády, jako výkonného orgánu demokracie, žádá především spořádanou administrativu ve všech oborech její činnosti. V prvních dobách republiky sleduje především správu politickou, zajišťující klid i pořádek, a proto stýká se nejčastěji s prvním ministrem vnitra Antonínem Švehlou, v němž poznal a našel upřímného demokrata blízkého svým základním názorům.

Scházejí se po dlouhou dobu i soukromě, nejvíce na statku v Hostivaři, a věnují všechen svůj čas úvahám, jak odstraňovati současné potíže.

Konferuje často i s ostatními ministry a především s předsedy vlády, aby v mezích své ústavní pravomoci pomáhal upozorněním a radou.

Při tom vykonává řadu povinností svého presidentského úřadu a sleduje bedlivě vývoj poměrů v ostatních státech, ve stálém styku se spolupracovníkem za hranicemi dr Edvardem Benešem, který od obnovení státní samostatnosti byl ministrem zahraničních věcí.

Parlament je mu nejdůležitějším nástrojem demokracie. Proto první cesta po návratu do osvobozené vlasti vedla jej přímo do Národního shromáždění a tomuto platil také jeho první veřejný presidentský akt, ono památné poselství, které přednesl na Hradě pražském dne 22. prosince 1918.

K parlamentu a k parlamentním otázkám vracel se pak opětně jednak ve svých presidentských poselstvích, jednak v projevech, které pronesl při různých významných příležitostech.

Jsou v nich výroky, z nichž mohl by - lépe řečeno - měl by býti sestaven katechismus parlamentní demokracie.

Vzpomeňme proto aspoň některých z nich:

ťDemokracie opírá se o mravnostŤ.

ťDemokracie - demokracie skutečná - demokracie pravá je v začátcích. Naše doba je zřejmě dobou přechodnou také politicky-státně. Vady parlamentu dají se odstranit, jeho dělnost může reformami rázu technického být zvýšenaŤ.

ťDemokracie se neobejde bez schopných, vzdělaných a slušných odborníků, pracovníků a vůdců. Je právě úkolem moderního parlamentarismu zabezpečiti politickému vzdělání a odborné znalosti náležitou platnostŤ.

ťNezbývá než stále a vždy znovu požadovat, aby do parlamentu zvoleni byli representanti schopní kontrolovat celou administraci a schopní státotvorné práce. Problém demokratických stran, demokracie vůbec je do značné míry problémem jich vůdcůŤ.

ťNáš parlament a naša vláda musí byt v našej republike obecne uznanou politickou autoritou; smiem povedať, že som od svojho vkročenia na domácu pôdu velmi toho dbal, aby som túto autoritu všemožne podporoval. Tomu zostanem verným aj v budúcnostiŤ.

ťSkutečně tak zvaná krise parlamentarismu jest hlavně krisí voličstva a vedení stran. Může se jednat o zlepšení parlamentní techniky, ale to jest věc podružnáŤ.

Z těchto i mnohých jiných jeho názorů na parlamentní demokracii i z celé jeho životní práce a činnosti je zřejmo, že Masaryk byl optimistou, i když byl přísným kritikem. Byl demokratem ryzího zrna a zaslouží právem názvu, jejž mu dala cizina: Největší demokrat současné doby.

Byl člověkem dobré a pevné víry a humanistou v nejširším slova smyslu. Proto mohl právem pronésti slova, jimiž se sám řídil a jež by rád viděl jako vůdčí heslo svého národa i všech národů dobré vůle: Ježíš, ne César.

Celým svým životem může býti vzorem a poučením národům, neboť na sobě dokázal, že člověk z malých poměrů může vyrůsti k nejvyšším metám lidským a podobně také že může i malý národ státi se velmi významným kulturním i politickým činitelem světovým. I cesty k tomu nám naznačil: Odvaha, houževnatá, neúmorná práce, svědomitost a poctivost. Na ni kladl největší důraz.

Ve své politické činnosti byl toho sám vzorným příkladem a vždycky řídil se pravdou, že nejlepší politika je politika poctivá.

Vzorná - až úzkostlivá - svědomitost, s kterou konal každou svoji práci, přiměla jej k rozhodnutí vzdáti se po třech letech choroby svého úřadu.

Dne 14. prosince r. 193 5 uskutečnil toto své rozhodnutí stručnými slovy, která dnes stávají se jeho politickým odkazem. ťStáty se udržují těmi ideály, z nichž se zrodily, sám jsem si toho byl vždycky vědom. Potřebujeme dobrou zahraniční politiku a doma spravedlnost ke všem občanům, ať jsou kterékoliv národnostiŤ.

Vzkázal při tom všemu lidu republiky, že - dá-li Bůh, bude se na nás ještě chvíli dívat, jak to vedeme.

Dne 14. tohoto měsíce přestal se na nás dívat svým zrakem tělesným věříme však, že bude se dále dívat svým zrakem duchovním.

V síních obou sněmoven v mrtvý, ale věčný kámen vryta jsou slova zákona: ťT. G. Masaryk zasloužil se o státŤ.

Dejž Bůh, aby budoucími dějinami bylo prokázáno, že také národ zasloužil se o svůj stát v duchu svého prvního velikého a nesmrtelného presidenta Osvoboditele.

Končím schůzi.