Pátek 25. června 1937

Místopředseda Košek (zvoní): Dávám slovo zpravodaji výboru rozpočtového, panu posl. dr inž. Brdlíkovi.

Zpravodaj posl. dr inž. Brdlík: Slavná sněmovno!

Vzhledem k tomu, že nebyly předneseny žádné pozměňovací návrhy rázu finančního a úhradového, nemám připomínek, připojuji se k vývodům předchozích pánů referentů a opakuji návrh rozpočtového výboru, aby osnova zákona byla přijata ve znění, jak byla ve zprávě výborové přednesena. (Souhlas.)

Místopředseda Košek (zvoní): Nebude-li námitek, odložím hlasování o tomto odstavci na dobu pozdější a přistoupíme k projednávání odstavce dalšího. (Námitek nebylo.)

Námitek není.

Budeme tedy projednávati další odstavec pořadu, jímž jest:

2. Zpráva výborů ústavně-právního, soc.-politického a rozpočtového o vládním návrhu zákona (tisk 933) o úsporných opatřeních personálních (tisk 1024).

Zpravodaji jsou: za výbor ústavně-právní pan posl. dr Mareš, za výbor soc.-politický pan posl. dr Suchý, a za výbor rozpočtový pan posl. dr Stránský.

Dávám slovo prvému zpravodaji za výbor ústavně-právní, panu posl. dr Marešovi.

Zpravodaj posl. dr Mareš: Slavná sněmovno!

Paragrafem 10 vládního nařízení č. 252/ 1933 byl zaveden zvláštní pensijní příspěvek pro státní zaměstnance v důsledcích úsporných opatření, kterých bylo tehdy třeba zase v důsledcích těžké hospodářské krise. Nejvyšší správní soud však v několika nálezích vyřkl, že zavedení těchto platových srážek pro r. 1934 je platovou úpravou, tedy součástí služebního poměru soudců z povolání, který podle podle §u 97 ústavního zákona musí býti řešen jedině zákonem, a nebyla podle názoru nejvyššího správního soudu vláda tedy oprávněna tehdy vzhledem k doložce zmocňovacího zákona čís. 95 z r. 1933 podle znění "pokud k tomu není zapotřebí zvláštního zákona podle předpisů ústavní listiny", platové srážky u soudců provésti cestou nařizovací, i kdyby toto nařízení, jak se skutečně stalo, se opíralo přímo o zákon zmocňovací.

Je nepochybno, že úsporná opatření měla ráz všeobecný, a nelze tvrditi, že by byli soudcové se chtěli vymknouti z této celkové úpravy úsporné. Nebrání se a nebránili se tomu, aby také u jejich platů byly provedeny srážky a úsporná opatření, kterých bylo tehdy nutno pro státní pokladnu. Ale proti čemu se soudcové bránili, bylo to, jak k těmto srážkám došlo. Tvrdí - a právem - že bylo použito norem neprávem, tedy zmocňovacího zákona a s tím souvisícího nařízení, poněvadž ústavní listina v §u 97 výslovně k tomu vyžaduje zvláštního zákona.

Opakuji znovu, že soudcům nešlo o to, aby se vyhnuli těmto srážkovým povinnostem, ale šlo jim především o to, aby nebyl vytvořen nebezpečný prejudic pro budoucnost, aby nedošlo k doteku práv, zaručených ústavou, a bylo tedy jejich právem a jejich povinností býti strážci ústavní listiny, i když se to v tomto konkrétním případě dotýkalo jejich hmotných soukromých zájmů.

Vláda, majíc rozhodnutí nejvyššího správního soudu a prozkoumavši celou materii, snažila se vyřešiti otázku tím, že předložila osnovu, podle které chtěla předpisy zmíněného vlád. nařízení cestou zákona aplikovati i pro soudce, tedy chtěla provésti jakousi sanaci, nechci říci, chyby, ale přece jen ne dost správného použití zmocňovacího zákona.

Lákalo by zde provésti diskusi o vhodnosti nebo nevhodnosti zmocňovacího zákona vůbec, polemisovati s těmi, kdož se domnívají a hájí názor, že i kdyby ústavní soud prohlásil zmocňovací zákon čís. 109 z r. 1934 za neplatný, nebyla by tím dotčena jeho platnost, jakož i platnost nařízení na jeho základě vydaných v době od jeho prohlášení až do uveřejnění nálezu ústavního soudu případně vydaného. Tím je v podstatě řečeno, tak aspoň míní tyto názory, že nález ústavního soudu by nepůsobil ex tunc, nýbrž ex nunc, čili, že by měl význam jen konstruktivní, ne deklarativní. Bylo by zbytečno polemisovati s tímto názorem, přesvědčovati o názoru jiném, bylo by zbytečno poukazovati, že i s hlediska ducha článku I úst. listiny a zákona ze dne 9. března 1920 nemůže býti o tom nejmenší pochybnosti, že by tu byla malá kautela pro ústavnost československých zákonů, kdyby neplatný zákon, ústavním soudem za neplatný prohlášený, přes to podržel závaznost bezvýhradně až do publikace nálezu ústavního soudu, tedy po dobu neurčitou, která by dokonce mohla býti jistým technickým opatřením ještě prodlužována.

Čl. I úst. listiny praví výslovně, že zákony odporující ústavní listině jsou neplatné. Jsou tedy podle mého názoru, podle názoru odborné literatury neplatné vůbec od počátku, třeba že jejich neplatnost musí býti vyslovena příslušným ústavním soudem. Neplatnost je tu založena ústavní listinou, nikoliv tedy teprve nálezem ústavního soudu. Je rázu deklarativního, nikoliv konstruktivního. Tolik snad jenom třeba podotknouti k akademické otázce, co by asi bylo právem, kdyby ústavní soud svůj názor projevil, ale i kdyby ústavní soud názor neprojevil, jaký je skutečný stav zmocňovacího zákona v tomto bodě, právě ve věci úpravy platů soudcovských.

Ústavně-právní výbor prozkoumal celou materii velmi důkladně a zevrubně a přes časovou tíseň, ve které se nalézal, došel k přesvědčení, že zásadně není myslitelno, aby bylo učiněno zadost požadavkům ústavní listiny a jejím ustanovením tím, že by byl uzákoněn zákon se zpětnou účinností, a nemohl se vyhnouti obavám, že by jen pouhý stručný odkaz na speciální vládní nařízení mohl stačiti, aby odstranil případné pochybnosti s hlediska ústavnosti navrhovaného zákona. Cituje znovu § 97, odst. 2 úst. listiny vyslovil ústavně-právní výbor zásadu: 1. že srážky soudců pro budoucnost a jakékoliv úpravy platů vůbec mohou býti stanoveny jen řádným ústavě odpovídajícím zákonem, 2. že třeba uspokojiti nároky, které vyplývají ze shora uvedených judikátů a také z okolnosti, že podle dosud platných norem platového zákona a proto, že byl zrušen soudcovský zákon č. 190/1924 stala se soudcům újma, kterou nutno do jisté míry napraviti.

Ústavně-právní výbor se proto rozhodl přepracovati vládní návrh zákona potud, že přímo do zákona vložil podrobně všechny předpisy úsporných personálních opatření, jejichž platnost má postihnouti soudce, a to nejen soudce v činné službě, nýbrž též soudcovské čekatele, soudce v pensi a pozůstalé po nich. Předložený návrh zákona zavádí platnost od 1. července 1937, ale upravuje hmotné poměry od 1. ledna 1937. Přes to však v tomto případě nejde o zpětnou účinnost, která by soudce postihovala, nýbrž o to, aby soudci byli účastni od 1. ledna 1937 všech úlev, kterých se dostává stát. zaměstnancům celý rok 1937.

Bylo namítáno, že soudcové použili jaksi této příležitosti, zda po stránce ústavy je správné či nikoli, že bylo použito zmocňovacího zákona při úpravě jejich platu, aby zlepšili své hmotné postavení jakousi restitucí tehdejšího zákona z r. 1924.

K druhé části zákona nutno především podotknouti, že při zařazení přídavků ročních 1.800 Kč nejde o přímou souvislost s právní otázkou. Ze skutečnosti, že soudcové použili svého občanům daného práva a domáhali se svými stížnostmi u nejvyššího správního soudu rozhodnutí o tom, staly-li se srážky platové cestou zákonnou či nikoli, to nevyplývá. Mohu klidně v této souvislosti poukázati i na vývody, které soudcové sami uplatňují ve své resolucí a v různých podáních, kde ukazují již přímo na to, že platový zákon z r. 1936 měl v zápětí určité platové nesrovnalosti, a zde bych citoval doslova (čte): "... jichž si byl zákonodárce vědom, a proto připustil již dodatečné vyrovnání podle ustanovení §u 151 plat. zákona." U soudců nastalo platovým zákonem zvláště citelné zkrácení příjmů, poněvadž jim byl současně zrušen i soudcovský zákon čís. 190/1924 Sb. z. a n., jak jsem se o tom zmínil, aniž by byla dána jakákoliv náhrada. Také na základě platového zákona provedená systemisace ukázala se poněkud nedostatečnou. Důsledkem těchto nepříznivých poměrů došlo pak k parcielním úpravám soudcovských platů, aby byly odstraněny aspoň ty nejkřiklavější tvrdosti, a mezi ně patří i zavedení zvláštních výkonnostních přídavků, které honorovaly a honorují soudcovskou práci nadnormální, které soudcové jsou nuceni vykonávati pro nedostatečný počet systemisovaných soudcovských sil. I na tyto výkonnostní přídavky je úhrada ve zvýšených soudních poplatcích, zavedených zákonem čís. 120/1931. Tento původně jen pro účely soudnictví určený zákon zvýšil sice značně příjem státní pokladny v obnosu 30 mil. Kč převyšujícím, ale pro účely soudnictví, resp. pro zvýšení hmotných poměrů soudců užito bylo částky toliko asi 8 mil. Kč, která se soudcům vyplácela právě ve formě zmíněného výkonnostního přídavku. Ale i tato částka byla vyplacena soudcům toliko dvakrát, léta následující v důsledku státní finanční tísně byla pak redukována, poněvadž k jiné redukci platové tehdy cestou zákona nedošlo. Konečná cifra zůstala pouze 2 1/2 mil. Kč, v kteréžto výši se vyplácí dosud. Tím byly skutečně soudcovské platy značně zkráceny a soudcové tak postižení srážkou dvojího druhu. Vedle všeobecné srážky utrpěli totiž soudcové srážky na výkonnostních přídavcích, a to srážky více než 75 %, ač v ostatních resortech odměny podobného rázu, které soudcovské výkonnostní přídavky daleko převyšují nebo se jim alespoň rovnají, redukovány nebyly a ač pracovní poměry u soudců se nikterak nezlepšily. Stačí uvésti, že se nynější výkonnostní přídavky pohybují v částkách 700 až 1500 Kč, kteroužto částkou roční jsou odměňováni i nejvyšší funkcionáři soudní. Zavádí-li se teď jednotný soudcovský přídavek ročních 1800 Kč, započitatelný do pense, a nepostihovatelný podle úsporných opatření, je to jen nepatrný ekvivalent, který nutno soudcům přiznat za újmu uvedenou, která postihla jedině soudcovský stav. Vím, má se dostati aspoň částečná náhrada všem soudcům bez rozdílu za další újmu, kterou přináší sebou povaha soudcovského povolání, že se znemožňuje soudcům jakýkoliv příjem, který jim ústavní listina na více místech výslovně zakazuje. (Předsednictví převzal místopředseda Sivák.)

Výkonnostní přídavky, zůstávajíce zároveň v platnosti, nezasahují mimo to všechno soudcovstvo vzhledem k zvláštním pracovním podmínkám, na něž jsou vázány, a vyrovnává se tím do jisté míry nesrovnalost ležící v povaze výkonnostních přídavků, která vznikla mezi jednotlivými soudci a kterou lze právě odstraniti jen na podkladě zákona, dříve než dojde k definitivnímu řešení, které v tomto zákoně nebylo provedeno z důvodů, které ještě poněkud blíže naznačím.

Posuzujeme-li tedy navrhovanou zákonnou úpravu s těchto hledisk, nevzniká tím nějaká platová výhoda soudcům a nevyžádá si proto ve skutečnosti ani toto opatření nového, dosud neznámého finančního nákladu, protože jde vlastně o obnovení dřívějšího stavu a vrácení toho, co soudcům už dávno patřilo podle zákona z r. 1924.

Ústavně-právní výbor nemohl přehlédnouti, že už ústavní listina zaručuje soudcům v samostatnému oddílu, jednajícím o moci soudcovské, zvláštní postavení, projevené mimo jiné prohlášením zásady jejich neodvislosti v §u 98, a že jim v jiném odstavci, § 100, zakazuje vedlejší honorované funkce, a proto vzhledem k tomuto zvláštnímu ústavou zaručenému postavení považoval za účelné a nutné zlepšiti platové poměry soudců i po stránce hmotné. Mělo by se tak učiniti i tehdy, kdyby nebylo této příležitosti, a je jen litovati toho, že pro tento rok není dosti rozpočtových prostředků, takže přídavek může býti vyplácen jen z polovice za r. 1937. Bylo třeba v osnově výslovně zdůrazniti, že jde také při úpravě o konceptní úředníky státních zastupitelstev, vrch. státních zastupitelstev a generální prokuratury ve smyslu §u 53 plat. zákona. Je zájmem přímo státním, aby doplnění těchto institucí z řad soudcovských nebylo brzděno tím, že by ti, kdož přecházejí ze stavu soudcovského do těchto oddělení, byli zbaveni těchto přídavků a tím by odpadla snaha do těchto institucí přecházeti ze stavu soudcovského. Tím by trpěla kvalita a počet těchto uchazečů.

Nemohlo býti v osnově také vyhověno požadavkům soudcovské organisace, aby bylo výslovně v zákoně prohlášeno, že výhody, které budou v budoucnosti všeobecně přiznány úředníkům s plným vysokoškolským vzděláním, příslušejí mocí tohoto zákona za stejných podmínek obdobně též soudcům. To by jednak odporovalo zásadě i soudci uplatňované, o kterou se právě opírá ústavněprávní výbor a kterou právě hájili soudcové. Mohlo by se státi, že nějaká úprava, nějaká výhoda by se stala také pro jiné vysokoškolské úředníky cestou nařizovací a tím by se jí stali účastni také soudcové a měli bychom pak stejný stav, jako máme dnes, poněvadž výhody i škody, srážky i přídavky u stavu soudcovského mají být prováděny jedině cestou zákona.

Druhý důvod je ten, že není dobře myslitelné - a ústavně-právní výbor tuto myšlenku také vyjádřil ve své debatě - že by vláda kdykoliv a kdekoliv mohla vůbec přikročiti k tomu, že by upravovala hmotné, platové poměry vysokoškolského úřednictva v celém státě a při tom by expressis verbis soudce přímo vylučovala. To jsme považovali v ústavně-právním výboru za nemožné, přímo za vyloučené a proto jsme považovali za zbytečné, aby takovéto ustanovení bylo do zákona přímo pojato.

To platí mutatis mutandis také o t. zv. výkonnostních přídavcích, které soudcové chtěli, aby byly v této osnově stejně uzákoněny, ač tento zákon to negativně vyjadřuje. Nikterak jsme se nedotýkali těchto výkonnostních přídavků, které dnes tvoří podstatnou součástku platových odměn soudců. Ale poněvadž jejich základna je vypočítána podle t. zv. bodů, nebylo dosti oportunní, aby tento výkonnostní přídavek se stal součástí zákona, když jeho výše v tomto zákoně nemohla být nikterak podchycena a zachycena.

Je také litovati, že nemohli se výhod tohoto zákona zúčastniti oni soudci, kteří po 1. lednu 1935 až do účinnosti tohoto zákona odešli na odpočinek. Tím vzniká zřejmá jakási nesrovnalost, záležející v tom, že těmto v r. 1935 a 1936 ještě aktivně sloužícím soudcům aspoň po určitou dobu nedostává se ničeho z těch výhod, které v tomto zákoně jsou obsaženy, ačkoliv v těchto letech, r. 1935, aktivní službu konali a měli tedy pro rata temporis et quanti dostati výkonnostní přídavky, snížené v uvedených letech o 75 %, t. j. z těch 8 mil. Kč na 2.5 mil. Kč, a ačkoliv oni po dobu aktivní služby nesli důsledky mimořádného zatížení u soudů. Je proto požadavkem sociální spravedlnosti, aby těm soudcům dostalo se mimo zákon nějaké náhrady ve formě zvláštního přídavku, jednou pro vždy vyplaceného, k částečnému odškodnění, jak se to činí vždy při všech úpravách platových. Ústavně-právní výbor proto vznesl apel na ministra financí a na předsedu vlády a pověřil svého předsedu, aby jednal v tomto smyslu s příslušnými činiteli, aby jednorázovou výpomocí tato otázka, která legislativně nemohla být vyřešena, byla odklizena, také již z důvodů zásadních, aby nevznikl žádný pojem nových staropensistů, neuspokojených, do jisté míry oprávněně v tomto směru dotčených.

Pokud půjde o případnou úpravu některých úsporných opatřeni personálních, též po 31. prosinci 1937, bude otázka ta řešena jak pro soudce, tak pro ostatní státní zaměstnance samostatně. Celkem lze říci, že touto osnovou napravuje sněmovna nedostatky dosavadní úpravy platů soudcovských po stránce právní, ale i po stránce hmotné splácí stavu soudcovskému to, co jednak v ústavní listině, jednak v různých prohlášeních vlády a ministrem spravedlnosti bylo stavu soudcovskému přislíbeno.

Tíseň do jisté míry časová mně brání v tom, abych znova rozvedl celý problém t. zv. soudcovské krise. Bylo zde o něm mluveno již při rozpravě o nejvyšším správním soudu, kde bylo poukazováno na neúměrné zvýšení agendy soudcovské, na zatížení soudců stále novými a novými zákony a nařízeními, na zvýšení hospodářského rozpětí našeho zákonodárství, na nedostatek systemisovaných míst, na nedostatek místností atd. atd. Nechci to již znovu rozvádět, chci jenom znovu zdůraznit, že touto úpravou zesilujeme předpoklady skutečné soudcovské neodvislosti, že tak nečiníme jen v zájmu těch, kdo byli dotčeni výhodami tohoto zákona nebo nevýhodami dřívějších opatření, že tím se zároveň dotýkáme zájmů celého státu, který má pochopitelně veliký zájem na tom, aby byl zesílen ten fundament, který ve všech spořádaných státech tvoří řádné soudnictví, vykonávající řádně spravedlnost. Prosím proto slavnou sněmovnu, aby tuto osnovu zákona přijala. (Potlesk.)


Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP