Úterý 15. června 1937

Přítomni:

Předseda Malypetr.

Místopředsedové: dr Markovič, Langr, Košek, Sivák, Mlčoch, Taub.

Zapisovatelé: R. Böhm, de Witte.

198 poslanců podle presenční listiny.

Členové vlády: ministři dr Černý, Zajiček.

Z kanceláře sněmovny: sněm. tajemník dr Říha; jeho zástupce dr Záděra.

Předseda Malypetr zahájil schůzi ve 3 hod. 20 min. odpol. a konstatoval, že sněmovna je způsobilá jednati.

Sdělení předsednictva.

Dovolené

podle §u 2, odst. 4 jedn. řádu dal předseda: na dnešní den posl. dr Branžovskému, Bruknerovi, Jašovi; na tento týden posl. Devečkovi.

Omluvy.

Lékařská vysvědčení předložili posl. Katz, Polach, Tymeš, Zischka.

Za platnou podle §u 2, odst. 4 jedn. řádu uznal předseda dodatečnou omluvu posl. dr Pružinského na den 10. t. m.

Od vlády došlo.

Předseda vlády sdělil přípisy ze dne 12. června 1937:

č. j. 15.280/37 m. r., že vláda předložila senátu k projednání a schválení Národním shromážděním návrh zákona, kterým se mění zákon ze dne 13. července 1922, č. 226 Sb. z. a n., o školách obecných a měšťanských;

č. j. 15.263/37 m. r., že vláda odvolává vládní návrh zákona o úsporných opatřeních personálních, tisk 887-IV, který byl předložen posl. sněmovně dopisem presidia min. rady ze dne 20. dubna 1937, č. 10.209/37 m. r.

Došlé dotazy a odpovědi:

Dotaz posl. Polívku min. školstva a nár. osvety vo veci vzájomného styku na poli literárnom s Juhoslaviou (č. D 360-IV).

Odpovědi:

min. financí na dotazy posl. dr Neumana č. D 197-IV, posl. Siváka č. D 324-IV;

min. školství a nár. osvěty na dotaz posl. Jarossa č. D 209-IV;

min. železnic na dotaz posl. Tichého č. D 271-IV.

Rozdané tisky

počátkem schůze:

Vládní návrhy: tisk 933 - přikázán výborům soc.-politickému a ústavně-právnímu; tisk 987 - přikázán výboru brannému.

Návrhy tisky 981, 984 až 986 - přikázány výboru iniciativnímu.

Interpelace tisk 960 (I až XXVI).

Odpovědi tisk 946 (I až XV).

Výboru imunitnímu

přikázal předseda žádosti:

okr. soudu ve Vrchlabí ze dne 10. června 1937, za souhlas s trest. stíháním posl. Schütze pro přestupek podle §§ 19 a 2 zákona č. 135/1867 ř. z. (č. J 242-IV);

okr. soudu v Rumburku ze dne 11. června 1937, č. Nt 71/37, za souhlas s trest. stíháním posl. Röslera pro přestupky podle §§ 4 a 5 zákona č. 309/1921 Sb. z. a n. (č. J 243-IV);

okr. soudu v Olomouci ze dne 4. června 1937, č. Nt IX 123/37, za souhlas s trest. stíháním posl. Kunze pro přestupek po dle §u 2 zákona na ochranu cti (č. J 244-IV);

kraj. soudu v Mostě ze dne 11. června 1937, č. Nt XI 117/37, za souhlas s trest. stíháním posl. Sandnera pro přečiny podle §u 14, č. 5 a §u 14, lit. a) zákona na ochranu republiky (č. J 245-IV);

okr. soudu v Děčíně ze dne 10. června 1937, č. T VIII 489/37, za souhlas s trest. stíháním posl. Maye pro přestupek podle §u 312 tr. z. (č. J 246-IV).

Předseda (zvoní): Přistoupíme k projednávání prvého odstavce pořadu, jímž jest:

1. Zpráva výboru ústavně-právního o vládním návrhu zákona (tisk 936) o prozatímní úpravě právního postavení guvernéra Podkarpatské Rusi a o souvislých opatřeních organisačních (tisk 980).

Zpravodajem jest p. posl. Révay. Dávám mu slovo.

Zpravodaj posl. Révay: Slavná sněmovno!

Vláda naší republiky předložila Národnímu shromáždění osnovu zákona, kterou se upravuje právní postavení guvernéra Podkarpatské Rusi, a já si dovoluji kromě zprávy, kterou předložil ústavně-právní výbor, učiniti a zdůrazniti některé poznámky k tomuto vládnímu návrhu.

Chtěl bych zejména poukázati a zdůrazniti, že život podkarpatských Rusínů před převratem plynul bez národní samostatnosti. Většina tohoto lidu neměla národní uvědomělosti, neměla vědomí, že jazyk, kterým hovoří, má cenu a je drahocenný pro lid. Lid této země neměl vlastního správního zřízení. Nebylo žádných hospodářských podniků, které by byly nápomocny lidu a které by byly hospodářským zdrojem k povznesení hospodářské a sociální úrovně obyvatelstva.

Bylo třeba, aby byla světová válka, bylo třeba, aby československý národ začal svou osvobozovací akci, aby i podkarpatští Rusíni spolu s čsl. lidem dostali svobodu a žili svým zvláštním a samostatným životem.

Na Podkarpatské Rusi nebylo za světové války zvláštních akcí, které by byly bývaly směřovaly k tomu, aby se lid této země stal samostatným, jedině emigrace podkarpatoruská v Americe pod vlivem presidenta Osvoboditele Masaryka podnikla různé akce, jichž důsledkem a výsledkem byly porady zástupců americké rusínské emigrace se zástupci osvobozovací akce československé, zejména pak s presidentem Osvoboditelem Masarykem. Z nejvýznamnějších těchto akcí poukazuji na memorandum amerických Rusínů, které bylo předloženo na filadelfském kongresu potlačovaných národů ve dnech 23. až 26. října 1918, a potom na resoluci americké národní rady rusínské, schválené na zasedání ve Skrantonu 12. listopadu r. 1918, kteréžto obě, tak memorandum, o němž jsem se zmínil, jakož i resoluce, obsahovaly, že zástupci Rusínů žijící v Americe vyslovují se pro spojení svého starého kraje se samostatnou Československou republikou s podmínkou, že se této zemi dostane autonomie v určitých směrech.

V této době náš lid ani jeho vůdcové na domácí půdě neměli zprávu o tom, co se podniklo v Americe. Vznikly tři národní rady, a to národní rada v Užhorodě, v Prešově a v Chustu, a tyto národní rady se snažily zajistiti život svého lidu různými cestami. Až 8. května 1919, kdy na společné schůzi byla ustavena společná centrální rusínská národní rada, bylo usneseno, že se postup amerických Rusínů schvaluje a že se podkarpatští Rusíni připojují k Československé republice. Hned na to 18. srpna 1919 generál Hennoque z rozkazu československé vlády vydal veliké provolání k lidu, v kterémžto provolání po prvé v životě podkarpatských Rusínů zdůraznil zásady, že se Rusínům v Československé republice zajišťuje volný vývoj v samostatnosti, v národní uvědomělosti, v jazykovém vědomí a volný vývoj vlastního správního zřízení. Zdůraznil v tomto provolání, že Československá republika podává bratrskému slovanskému národu Podkarpatska upřímně svou ruku a že je ochotna ze všech sil podporovati tento lid, že je ochotna podniknouti vše pro hospodářský, sociální a kulturní vývoj Podkarpatské Rusi. Toto ujištění bylo potom zabezpečeno smlouvou, podepsanou dne 10. září 1919 v St. Germainu en Laye, kterou bylo zabezpečeno právní postavení Podkarpatské Rusi. Zejména jsou to čl. 10 až 13.

O tom, co bylo zajištěno touto smlouvou, byl znovu lid Podkarpatské Rusi uvědomen zvláštní proklamací, kterou opětně vydal generál Hennoque jménem a z rozkazu vlády Československé republiky. Z této proklamace zasluhuje si zejména pozornosti generální statut, který obsahuje v části I přesné znění článků 10 až 13 saint-germainské smlouvy, druhá část podává zatímní úpravu hranic mezi Podkarpatskou Rusí a Slovenskem, v třetí části se stanoví název a úřední jazyk na Podkarpatské Rusi a ve čtvrté části se dává na vědomí, že se zavádí úřad administrátora a že k jeho pomoci bude ustanoveno zvláštní direktorium, které má pomáhati administrátoru ve zřízení tohoto území. Toto provisorium podle generálního statutu, resp. jeho některé části, které se týkaly administrace a zřízení území, bylo velmi krátkodobé.

Je velice zajímavé, že podle ustanovení generálního statutu měl rozpory, které by vznikly mezi direktoriem a administrátorem, rozhodovati pravoplatně president Československé republiky.

Ustanovení čl. 10 až 13 st.-germainské smlouvy, resp. jejich obsah byl včleněn do ústavní listiny. Po schválení ústavy republiky Československé vydala vláda Československé republiky nařízení ze dne 26. dubna 1920, kterýmžto vlád. nařízením byl generální statut pozměněn a doplněn a jako následek toho bylo jmenování prozatímního guvernéra Podkarpatské Rusi. Právní postavení prvního prozatímního guvernéra Podkarpatské Rusi se opíralo o toto vládní nařízení a kompetence guvernérova podle §u 2, odst. 4 tohoto vlád. nařízení byla velmi různorodá. Jednak měl právo jmenovati zaměstnance z oboru církevní a místní správy, měl pravomoc jmenovati osoby učitelské škol nestátních, prováděti jmenování a povyšování soudců a stát. úředníků až včetně do VII. hodnostní třídy s výjimkou úřadů, které nespadaly do kompetence civilní správy, a měl pravomoc překládati vládě návrhy na povyšování a jmenování ostatních soudců a státních úředníků.

Na výpomoc guvernéru podle tohoto vládního nařízení byl zřízen sbor úředníků pod názvem "Civilní správa Podkarpatské Rusi", kterážto civilní správa nebyla ničím jiným než souborem expositur jednotlivých ministerstev, kteréžto expositury podléhaly těmto ministerstvům. Postavení této civilní správy nebylo zcela nepochybné. Nejvyšší správní soud ve svých nálezech posuzoval postavení civilní správy různě. Jednak je považoval za expositury ústředních úřadů, které mohly rozhodovati jménem ministerstva, jednak nejvyšší správní soud některými svými nálezy prohlásil tyto expositury za podřízené úřady ústředních ministerstev, které nemohou samostatně rozhodovati.

Tento soubor expositur, tato civilní správa zanikla pak v důsledku zákona o organisaci politické správy v r. 1927 a tím zanikla i veškerá působnost guvernéra Podkarpatské Rusi, protože veškerá pravomoc byla přenesena na nově zřízený zemský úřad, resp. na zemského presidenta. Zůstalo sice několik bodů, nebylo totiž zrušeno ustanovení, že guvernéra zastupuje viceguvernér, kterým nepochybně měl býti zemský president, ovšem v praxi se to neprovádělo. Zemské zřízení podle zákona o organisaci politické správy, zejména podle důvodové zprávy k tomuto zákonu mělo býti provisoriem, které bylo ovšem pro Podkarpatskou Rus velmi významné, protože po generálním statutu i zákonem byla z Podkarpatské Rusi zřízena administrativní jednotka, jakou Podkarpatská Rus nikdy v dějinách nebyla.

Stinné a kladné stránky tohoto zemského zřízení na Podkarpatské Rusi posoudí zajisté nestranní pozorovatelé objektivně. Já bych jen chtěl zdůrazniti a poukázati na to, k čemu se musíme přiznat, že se totiž staly určité chyby jednak se strany zástupců domácího lidu, jednak i se strany odpovědných činitelů, kteří byli vedoucími na Podkarpatské Rusi. Se strany zástupců domácího lidu za takovou nejvyšší chybu nutno pokládati okolnost, že centrální rusínská národní rada r. 1920 doporučila vládě ke jmenování prvním guvernérem dr Žatkoviče. Zajisté to byla chyba, kterou je dnes těžko napravit. Chyba proto, poněvadž první guvernér dr Žatkovič neměl v úmyslu zříci se svého amerického státního občanství a neměl v úmyslu zůstati na Podkarpatské Rusi trvale. V důsledku jeho resignace na úřad guvernéra byl vliv domácího obyvatelstva na správu země hodně snížen. První guvernér Podkarpatské Rusi dr Žatkovič neměl dostatek vytrvalosti a trpělivosti v prosazování svých plánů a požadavků Národní rady, která prohlásila připojení k Československé republice.

Se strany exponentů místního režimu Podkarpatské Rusi staly se taktéž chyby. Tento režim se nesnažil vychovat způsobilé lidi k odpovědné činnosti. Vedoucí místa byla obsazena českými úředníky, sice přechodně a dočasně, tato dočasnost a přechodnost však zůstala až do dnešních dob a tím stále poskytovala důvod k poukazování, že ustanovení §u 3 ústavní listiny v odst. 7, kde je stanoveno, že funkcionáři Podkarpatské Rusi budou vybíráni z domácího lidu, se neprovádí, a tím se dala možnost k vyvolání oposiční nálady, často i protistátní nálady na Podkarpatské Rusi.

Bylo by ovšem chybou, kdybych nezdůraznil, že velmi značná část československých úředníků na Podkarpatské Rusi docela správně chápala svůj úkol, snažila se těsně spolupracovati s představiteli domácího lidu, překlenouti všechny rozpory a odstraniti nedostatky na Podkarpatské Rusi a snažila se přesvědčiti domácí obyvatelstvo, že koná poslání, které mu uložila státní správa. Ovšem musím také poukázati, že též značná část českých zaměstnanců na Podkarpatské Rusi buď nepochopila svého úkolu, nebo jej pochopila špatně, protože projevovala velmi často panovačnost, pohrdavost ke všemu domácímu, projevovala pouze snahu po vládnutí a nikoliv po spolupráci v zemi. Tato část zaměstnanců ovšem chybným svým jednáním zavinila velké odcizení, vyvolala nedůvěru v domácím obyvatelstvu, čímž vytvořila velmi nepříznivé poměry a tím těžkou atmosféru pro těsnou spolupráci, která byla nutně žádoucí zejména na Podkarpatské Rusi v zájmu státu a v zájmu vytvoření pevné státotvorné myšlenky. Vývoj politických poměrů spěl tedy k horšímu.

Jaké bylo postavení guvernéra za těchto poměrů? Velmi žalostné. Vždyť i dnešní guvernér dostal od jistého státního úřadu na Podkarpatské Rusi na svůj dotaz odpověď, že mu nemůže podat žádanou informaci, protože jde o úřední tajemství. Samo sebou se rozumí, když takové zprávy pronikaly do široké veřejnosti, že nemohly nikterak přispět k tomu, aby byla na Podkarpatské Rusi prohloubena důvěra, aby nastala zcela jiná atmosféra a zcela jiný vzájemný poměr mezi československými zaměstnanci a domácím lidem.

Projednávaná osnova zákona je proto tak významná, že je výsledkem spolupráce a přímo nutí všechny činitele Podkarpatské Rusi z řad Rusínů a Čechů ke spolupráci i k tomu, aby ke spolupráci přitahovali čím dále větší část lidu. Máme za to, že přijetím této osnovy zákona zanikne atmosféra vzájemné nedůvěry, a s tohoto místa chci zdůrazniti, že za velmi významný mezník v tomto směru nutno považovati cestu dnešního pana presidenta republiky dr Beneše ještě jako ministra zahraničních věcí na Podkarpatskou Rus v r. 1934. Tato cesta a jeho významná slova vzbudila opětně důvěru, naplnila nadějí domácí obyvatelstvo, a k těmto významným projevům pana presidenta dr Beneše připojil se i nynější předseda vlády dr Hodža, který jménem vlády nejednou zdůraznil a prohlásil, že vláda chce splnit slib: provésti ustanovení ústavní listiny a dáti Podkarpatské Rusi, co jí podle ústavy patří.

Zástupci Podkarpatské Rusi jednali o této věci delší dobu s vládními činiteli a dohodli se, že ustanovení ústavní listiny budou provedena ve dvou etapách: v prvé etapě že bude provedena úprava právního postavení guvernéra Podkarpatské Rusi a ve druhé etapě další část, ke které se pojí zřízení podkarpatského sněmu.

Proč má býti dříve provedena úprava právního postavení guvernérova? Máme za to, že tento postup je zcela správný, protože guvernér Podkarpatské Rusi má býti činitelem, který vytvoří jiné, vhodnější politické předpoklady, aby se mohlo přikročiti ke zřízení sněmu Podkarpatské Rusi. V této věci dává zákon guvernéru a guberniální radě plnou možnost spolupráce jednak v guberniální radě, jednak se zástupci všech stran, tedy, aby se zástupci Podkarpatské Rusi dohodli na provedení druhé etapy. Nemám pochybnosti, že vláda naší republiky tuto dohodu schválí a podle ní provede druhou etapu, totiž zřízení podkarpatoruského sněmu. Bylo by si jen přáti, aby veškeré přípravné práce v této věci se neprotahovaly, aby provisorium, které již také vyvěrá z titulu zákona, bylo skutečně krátké. Nepochybuji, že dobrá vůle, kterouž vláda naší republiky projevila v tomto případě skutkem, předloženým návrhem zákona, že tato dobrá vůle se projeví i v budoucnosti, jakmile příslušní činitelé Podkarpatské Rusi se dohodnou o provedení druhé etapy.

Velmi správně bylo pochopeno vládními činiteli, že sebemenší skutek je lepším důkazem dobré vůle než nejkrásnější sliby.

Vláda projevila dobrou vůli předloženým návrhem zákona, který byl schválen ústavně-právním výborem a předkládá se Národnímu shromáždění k ústavnímu schválení.

Osnovu zákona lze rozděliti na tři části. První část jedná o právním postavení a pravomoci guvernéra, druhá o zřízení kanceláře guvernéra a třetí o zřízení guberniální rady. Instituce guberniální rady jest známa již z vlád. nařízení 356/20. Ovšem guberniální rada podle citovaného vlád. nařízení zřízena nebyla. Částečná pravomoc guvernérova byla upravena vlád. nařízením z r. 1920, avšak jak tato pravomoc, tak i právní postavení guvernérovo bylo zrušeno v praxi v důsledku zákona o organisaci politické správy. Proto mohu docela klidně prohlásiti, že osnova zákona je v tomto směru slibným začátkem, podává vhodný rámec, jehož správné vyplňování bude záležeti jednak na schopnosti guvernérově, jednak na schopnosti úřednických sil, které budou dány guvernérovi k disposici, a jednak na schopnosti členů guberniální rady.


Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP