Místopředseda Mlčoch (zvoní): Dávám slovo dalšímu přihlášenému řečníku, jímž je pan posl. Habarta.

Posl. Habarta: Slavná sněmovno!

Státní závěrečný účet za r. 1935, který právě projednáváme, je skutečně obrazem vyvrcholení hospodářské krise. (Hluk. - Místopředseda Mlčoch zvoní.) Schodek více než 3 miliardy Kč je nejvyšším schodkem zaznamenaným od vzniku hospodářských nesnází. Jsme si vědomi, že tlak neutěšených poměrů v roce, kdy vyvrcholovala hospodářská krise, z velké části způsobil tak vysoký schodek státního hospodářství, avšak při tom musím prohlásiti, že tento schodek mohl býti nižší, kdyby zásada skutečné hospodárnosti byla u nás uplatňována ve všem a všude.

V rozpravě, kterou koná slavná sněmovna, bylo na př. velmi živě mluveno o nezaměstnanosti a o prostředcích, kterými je pomáháno nezaměstnaným. Faktem je, že podpory v nezaměstnanosti a všechny ostatní pomocné akce nesmírně zatěžují stát. Jsem dalek toho, abych vyčítal nezaměstnaným jejich podpory. Právě naopak, přiznávám, že tyto podpory jsou velmi nízké a že v žádném případě nechrání rodiny nezaměstnaných před bídou. Pro stát však tyto podpory znamenají vydání mnoha set milionů Kč ročně a to je věc, která nám nemůže býti lhostejná, zvláště když vidíme, jak to vypadá v naší samosprávě, které se nedostává peněz ani na plnění nejběžnějších úkolů. Snad by bylo správnější odpomáhati bídě nezaměstnaných tím, že peníze, které vydáváme na podpory, by byly věnovány na práci, a že by se zaměstnanému dělníku dostalo za práci řádné mzdy.

Ve spojitosti s vyplácením podpor v nezaměstnanosti je třeba dotknouti se také toho, jak se těchto podpor zneužívá. Je řada lidí, kteří berou podporu neprávem. Přiznávám, že se už určité kontroly dělají, avšak to všechno zdaleka nepostačí, abychom neměli důvodů ke stížnostem.

Schodkové státní hospodářství, které se u nás stalo v posledních letech zjevem jakoby samozřejmým, je smutným znamením na našem hospodářském nebi. Všichni hospodářsky myslící lidé jsou jednotni v názoru, že ve schodkovém hospodářství není možno pokračovati. Musíme se vrátiti k hospodářství skutečně vyrovnanému a nesmíme se spokojovati jen s akademicky vyrovnanými rozpočty. Velice oceňujeme všechno, co bylo vykonáno v zájmu úspornosti ve státní správě a státních podnicích. Jsme si zvláště vědomi, že úsporná a kontrolní komise dosáhla na tomto poli potěšitelných výsledků, všechno to však daleko nestačí. Je nejvýš třeba, abychom především provedli reformu státní administrativy a za druhé abychom udělali pořádek ve státních podnicích. Máme drahou státní administrativu, která je drahá hlavně proto, že není pružná a jednoduchá. Ve státních podnicích se také příliš uplatňuje jednostranný duch byrokratický, který je ku škodě těchto podniků. V zájmu státu je zvláště nutno trvati na tom, aby počet státních podniků nebyl zvětšován, aby stát jako podnikatel vystupoval jen tam, kde je to snad nezbytně nutné, a aby všechny podniky, které jsou pro stát balastem, byly dány do soukromých rukou.

Schodkové hospodářství státní nevykazovalo by tak zarmucující skutečnosti, kdyby u nás byla uplatňována daňová spravedlivost. Faktem je, že mamutí podniky kolektivní strhly na sebe podstatnou část našeho domácího konsumu a že svými továrnami pronikly také do oblasti výrobní. Faktem dále je, že tyto kolektivní podniky se nemíní ve své rozpínavosti zastavit. Tato skutečnost musí zajímati nejen živnostníka a obchodníka, nýbrž především i státní finanční správu. Daňové zvýhodňování kolektivních podniků je neudržitelné a náš stát se neobejde bez odstranění všech daňových výhod, bude-li chtít udržet své finanční hospodářství.

Je vyloučeno, aby kdokoliv mohl počítat s tím, že státní hospodářství by bylo možno vyrovnávat na účet drobného a středního podnikání. Toto podnikání přineslo a přináší státu nejkrajnější oběti. Přináší je rádo, poněvadž je si vědomo, jak velké a vážné povinnosti má dnes republika. Nesmí se však zapomínati, že toto podnikání má právo žádati vedle daňové spravedlnosti také rozumnou berní praksi, která by ukládala poplatnictvu pouze tolik, kolik snese. Vedeni tímto hlediskem dělali jsme vyrovnání s daňovými dlužníky, jakož i velkou daňovou reformu. Věříme, že oba významné počiny jsou počátkem obratu v naší daňové politice a že to bude obrat prospěšný jak poplatnictvu, tak i státu samému.

Otázkou, která musí býti vyřešena, je paušalisace daně z obratu. Přáli bychom si, aby finanční správa konečně uznala, že paušalisací získá mnohem více, než co získává dosud, a co hlavního, že to získá za okolností daleko výhodnějších. Ulehčí se drobnému a střednímu poplatnictvu, pro které obratová daň 3 % je nespravedlivou, ulehčí se finančním úřadům, které velmi zatěžuje ukládání této daně, a velcí poplatníci přestanou defraudovati obratovou daň, ježto bude zachycena paušálem hned u výroby nebo při dovozu. Zvláště důrazně reklamuji paušál u železa, dřeva a papíru. Jsme rádi, že nynější pan ministr financí je stoupencem paušalisace obratové daně a že zvláště nový režim v ministerstvu obchodu je vyhlašování nových a nových paušálů této daně příznivý.

Jménem čsl. živn.-obchodnické strany středostavovské, když už se mluví v této rozpravě o věcech hospodářských a sociálních, které jsou nebo přijdou na pořad, chci položiti důraz na některé hlavní naše požadavky.

Je to především starobní a invalidní pojištění, za druhé vybudování peněžního ústředí živnostenského, za třetí prodloužení a novelisování zákona filiálkového jakož i zákona o prodeji v jednotkových domech, a konečně možnost stanoviti minimální ceny v živnostech. Konstatuji s radostí, že všechny tyto požadavky houževnatě obhajuje nynější ministr obchodu, který vesměs k jednání o nich a k tomu, že byly pojaty do vládního programu, dal podnět. Jsme mu za to vděčni a stejně oceňujeme porozumění pana předsedy vlády, s jakým posuzuje zásadní požadavky živnostenského a obchodnického stavu.

Na uplatnění zmíněných požadavků trváme. Všechny tyto požadavky znamenají snahu, aby konečně drobnému a střednímu podnikatelskému živlu v našem státě bylo měřeno stejně jako ostatním. Ochrana před silnými a mocnými, naprostá daňová rovnoprávnost, zajištění minimální mzdy a zabezpečení pro případ invalidity a stáří, to jsou věci, jichž provedení žádáme.

Při této příležitosti musím se zmíniti také o živnostenském školství, které není vybaveno tak, jak by si zasluhovalo. Je zapotřebí postaviti řadu školních budov, mnoho obcí také již s těmito pracemi počítá, a kdyby jim mohl býti poskytnut příspěvek přibližně ve výši 1/3 stavebních nákladů, mohlo by se s mnoha stavbami již začíti. Tím by jednak byla odstraněna částečně nezaměstnanost, na druhé straně by byly posíleny také státní finance.

Jak vypadají dnešní budovy školství pokračovacího, může posouditi jediné ten, kdo má příležitost do tohoto pokračovacího školství nahlédnouti. Toto školství bývá umisťováno již ve vyřazených budovách, kde opravdu již není možno nic jiného umístiti, jsou to budovy tmavé, omšelé, vlhké, je tedy nutno to školství řádně vybudovati.

Státní podpory na stavby tyto se udělovaly z fondu, do něhož podle zákona čís. 141 z r. 1926 Sb. z. a n. plynuly pokuty za přestupky živnostenského řádu, resp. živnostenského zákona. Od účinnosti zákona čís. 125 z r. 1927 Sb. z. a n. o organisaci politické správy, čl. 11, plynou však tyto pokuty do státní pokladny.

Při projednávání osnovy zákona o reformě politické správy jsme projevili obavy, že čl. 11 poškodí živnostenské školství. Aby obavám těmto bylo čeleno, zavázali se tehdy vedoucí činitelé koaličních stran v čele s tehdejším předsedou rozpočtového výboru panem posl. Bradáčem, že pokuty tyto poplynou neustále do tohoto fondu, což také zpravodaj pan posl. dr Kramář v 93. schůzi posl. sněmovny, konane dne 1. července 1927, takto zdůraznil (čte):

"A nyní jsem povinen hleděti k vývodům kol. Ostrého se stanoviska zpravodaje a také po souhlasu vlády dáti jisté vysvětlení k čl. 11, kde jde o to, že pokuty připadají státu. V tom ohledu řeknu, že především jest mým míněním, že tímto ustanovením nemohou se rušiti zákony speciální, které ustanovují odevzdáváni určitých pokut k určitým cílům. Slovo "připadají" znamená, že to připadá státu, ale přikazuje se to, jak je to zejména v zákonu z 1. července 1926, řemeslnickým školám atd. To jest po mém soudu jediné možný právní výklad ustanovení čl. 11. Kromě toho konstatuji, že není to jen tento jediný zákon o živnostenských školách, nýbrž jsou i jiné zákony, které mají toto speciální ustanovení, a poněvadž je to velmi důležité a mohlo by to dávati příčinu k nedorozumění, dovolím si tyto zákony přednésti.

Je to především zákon z 1. července 1926, jímž se pokuty, ukládané za přestupky živn. řádu, po případě živn. zákona pro území Slovenska a Podkarpatské Rusi, přikazují pro účely živnostenských škol pokračovacích. Na tom se nemění pranic."

Ač toto prohlášení pana zpravodaje bylo velmi jasné, přece byly naše obavy bohužel odůvodněny, neboť v zápětí na to byla náhradou za výnos těchto pokut zařazena do rozpočtu ministerstva školství výdajová položka 1,600.000 Kč, která nyní byla zvýšena na 3 mil. Kč, ač výnos jejich je preliminován v rozpočtu ministerstva financí na rok 1937 částkou 14,940.000 Kč.

Jak nesprávný je tento postup, je nejlépe zřejmo ze státního závěrečného účtu za r. 1935, v němž ve skupině III, pol. 13, na str. 15 je uvedeno (čte): "Podíl fondu živnostenských pokračovacích škol při ministerstvu školství a nár. osvěty podle zákona ze dne 1. července 1926, čís. 141 Sb. z. a n., z výnosu peněžitých trestů a pokut, ukládaných civilními soudy a správními úřady - 2 mil. Kč." Uvádí-li uzávěrka výslovně jmenovaný zákon, nutno připomenouti, že týž nemluví o žádném
"podílu", nýbrž že zní takto: "(2) Tyto pokuty plynou do fondu živnostenských škol pokračovacích, jejž spravuje ministerstvo školství a nár. osvěty v dohodě s ministerstvem obchodu." Proto byl naším klubem podán ve sněmovně návrh tisk 420 na vybudování živnostenského školství, v němž žádáno, aby do III. skupiny stát. rozpočtu byla pojata částka 7 mil. Kč, aby v nejbližších letech toto školství, dosud tak přezírané, mohlo býti vybudováno.

Z těchto dat je zřejmo, že nejvyšší správu nad živnostenským školstvím měla v různých časových obdobích 3 různá ministerstva. Příčiny k těmto změnám byly vždy různé, nikdy však živnostenskému školství neprospěly. Žádáme proto, aby toto školství bylo řádně vybudováno, postátněno, a aby správa jeho byla přenesena z ministerstva školství a nár. osvěty do ministerstva obchodu, průmyslu a živností, které zajisté se vynasnaží vybudovati je tak, aby co nejlépe vyhovovalo svému úkolu. (Tak jest!)

Musím se také zmíniti o schodku ministerstva obchodu, který jak pan zpravodaj referoval, činí 3,084.507.15 Kč. Aby nebylo pochybností, kdy a jak schodek tento vznikl, vylíčím stručně postup celé věci. Podle usnesení ministerské rady ze dne 23. září 1920 bylo k podpoře čsl. vývozu do Jugoslavie v Novém Sadě v Jugoslavii postaveno ministerstvem obchodu skladiště průmyslových výrobků. Toto bylo pak smlouvou z 15. ledna 1924 pronajato Pražským vzorkovým veletrhům jakož i firmě Jugoslavenski Emporium, jejímiž společníky byli Jerko Dorbić a Vjekoslav Král. Roční nájemné činilo 10.000 Kč a nájemci byli povinni nahrazovati služné správci skladiště, ustanoveného ministerstvem obchodu. Pro případ neplnění těchto podmínek byla stanovena jednoměsíční výpověď. Ukázalo se však brzy, že firma Jugoslavenski Emporium není schopna pro nedostatek kapitálu provozovati skladiště, její společníci Král i Dorbić žili v neustálém nesváru, a proto prohlášením ze dne 21. června 1924 vystoupil Jerko Dorbić z firmy Jugoslavenské Emporium, o čemž uvědomil i Pražské vzorkové veletrhy. Když pak firma Jugoslavenski Emporium neplatila ani nájemné, ani neuhrazovala plat správce skladiště, byla jí dána podle čl. XII nájemní smlouvy výpověď, která byla doručena společníku V. Králi dne 9. září 1924. Král nechtěl zprvu výpověď uznati, avšak prohlášením ze dne 29. listopadu 1924 výpověď uznal a prohlásil vůči ministerstvu obchodu, že ani on, ani firma Jugoslavenski Emporium nemá vůči státu žádných z jakéhokoli titulu plynoucích nároků. Zároveň byla mu prostřednictvím nového nájemce skladiště v Novém Sadě, Slovanské obchodní a průmyslové společnosti v Praze, která skladiště najala v listopadu 1924, vyplacena jako odbytné částka 50.000 Kč a dalších 50.000 Kč použito k vyrovnání dluhů vzniklých při provozu skladiště. Tento postup byl zvolen, aby vleklými spory nebyl zdržován provoz skladiště.

Když vystouplý společník Jerko Dorbić viděl, že Král obdržel určitou částku v hotovosti, počal tvrditi, že jeho vystoupení ze společnosti Jugoslavenski Emporium dne 21. června 1924 je neplatné, a počal se domáhati náhrady škody, ač do firmy Jugoslavenski Emporium vůbec nic nevložil, jelikož také nic neměl. Podal proto na československý stát žalobu o náhradu škody v částce 12 mil. dinárů, kterou projednával rozhodčí soud. Za sporu došlo k resignaci předsedy, profesora Komenského university v Bratislavě dr Ratha, jakož i rozhodce, jmenovaného československým státem, dr Bulíka. Tím podle §u 775, č. 1 uherského civil. řádu platného v Novém Sadě pozbyla smlouva, kterou rozhodci byli jmenováni, platnosti. Avšak Dorbić obrátil se na okresní soud v Novém Sadě, aby jmenoval za československý stát jiného rozhodce, kterémuž návrhu okresní soud vyhověl, a jmenoval jihoslovanského advokáta dr Medakoviće, který spolu s rozhodcem Dorbićovým Alfonsem Hribarem zvolili za předsedu rozhodčího soudu dr Vošnjaka. Tím se dostal celý rozhodčí soud do rukou příznivců Jerko Dorbiće a podle toho také dopadl rozsudek rozhodčího soudu, kterým byl československý stát odsouzen platiti 3,577.000 dinárů, jakož i útraty sporu v částce 788.000 dinárů a konečně 2/3 odměny rozhodčím soudcům, kteří tyto sami sobě stanovili částkou přesahující 1,000.000 dinárů. Ve svém odůvodnění rozsudku řekl rozhodčí soud, že ve svém rozhodování není vázán vůbec žádným právem a shora uvedenou částku přisoudil Dorbićovi jako ušlý zisk, který vypočítal podle statistiky dovozu československých výrobků do Jugoslavie, jelikož prostě předpokládal, že značná část tohoto vývozu by musila jíti přes skladiště v Novém Sadě, což však, jak pozdější zkušenosti ukázaly, není vůbec pravda. Obchodní knihy totiž firmou Jugoslavenski Emporium vedeny nebyly.

Proti rozsudku rozhodčího soudu podal československý stát žalobu na bezúčinnost rozhodčího nálezu, která však byla s konečnou platností i kasačním soudem v Novém Sadě v dubnu 1935 zamítnuta. Když pak v červnu 1935 nastoupil ministr obchodu Najman svůj úřad, nezbývalo než Jerko Dorbićovi přisouzenou částku zaplatiti, jelikož rozsudky byly v právní moci. Platba byla provedena z přebytku Ústředny kovů, nacházejícího se v úložkách ministerstva obchodu. Na částečnou úhradu palmárního účtu právního zástupce československého státu dr Matiče bylo tomuto prodáno skladiště v Novém Sadě, které vzhledem k nynější obchodně-politické situaci nelze plně využíti, za částku 1,200.000 dinárů, kterážto částka byla ministerstvem obchodu odvedena ministerstvu financí jako trhová cena za prodanou státní nemovitost.

Celkem vyžadovala likvidace sporu s Jerko Dorbićem částky 5,276.000 Kč, v níž jest již zahrnuta i trhová cena za skladiště v Novém Sadě, odvedená ministerstvu financí.

Konstatuji proto, že stavba československého skladiště v Novém Sadě schválena byla r. 1920, kdy ministrem obchodu byl p. dr. Hotowetza spory začaly r. 1924, v kteréžto době spravoval toto ministerstvo p. inž. Novák. Konečné potvrzení rozsudku stalo se v dubnu 1935 před nastoupením ministra Najmana, který byl nucen uvedenou část. ku uhraditi, čímž vznikl panem zpravodajem uváděný schodek.

Živnost. strana není nadšena státní účetní uzávěrkou za r. 1935. Chce však věřiti, že její schodek co do rozsahu byl opravdu prvním a posledním největším schodkem státního hospodářství a že nyní a pro budoucnost bude vážně usilováno, aby naše hospodářství vykazovalo v závěrečných účtech skutečnou rovnováhu.

V tom předpokladu a také v té pevné víře, že stavu živnostensko-obchodnickému bude přiznáno konečně ve státě rovné právo s ostatními, budeme pro státní účetní uzávěrku hlasovat. (Potlesk.)

Místopředseda Mlčoch (zvoní): Dalším přihlášeným řečníkem je pan posl. Jan Sedláček, jemuž dávám slovo.

Posl. Jan Sedláček: Slavná sněmovno!

Když jsme dobývali a budovali samostatný stát československý, byli jsme přesvědčeni, že si zařídíme ve svém státě všechno tak, abychom měli blahobyt, a to tím větší, poněvadž nebudeme musiti živit a vydržovat hladovou Vídeň a dokonce také chudé alpské země. Avšak na účet tohoto očekávaného blahobytu jsme se zařídili tak marnotnotracky, že jsme nechtěli ani věřiti, že by mohla také přijíti léta hospodářské krise, a že tato krise již ťuká po druhé na brány naší republiky. Ještě v r. 1930, když nám začínaly ubývat hrozivě příjmy a začala růst hrozivě nezaměstnanost, jsme utratili na hotovosti téměř 3 miliardy Kč, které zahospodařila a po sobě nechala t. zv. občanská koalice, které, bohužel, mnozi pánové z levice v této sněmovně nemohou dodnes přijíti na jméno, a dokázali jsme ještě téhož roku, že jsme skončili své hospodářství schodkem celkem 425,600.000 Kč, ačkoliv rozpočet na tento rok počítal ještě s aktivem 53 mil. Kč.

A také naše velikášství dostává od r. 1930 ránu za ranou. Tyto rány dostává bohužel právě v době, kdy naše Československá republika by měla býti nejpevnější a nejkonsolidovanější nejenom politicky, nýbrž zvláště také hospodářsky, aby mohla co nejlépe čeliti všem útokům, nebezpečím a intrikám ze zahraničí.

Rozčarování naše dostoupilo vrcholu předložením uzávěrky státního účtu za r. 1935, kterou zde dnes v této sněmovně projednáváme.

Co nám pomohou, slavná sněmovno, krásné řeči, gesta, všechny aktivní rozpočty, které se tu předkládají, když ke skutečnému schodku 6.141 mil. Kč za léta 1930-1934 přistupuje skutečný schodek pokladní 3.044 mil. Kč za rok 1935, a kdybychom brali v úvahu náležitost, tedy schodek tento by byl, bohužel, ještě o dalších 120 mil. Kč vyšší. Tento schodek je tak veliký, že se jej bojíme pomalu nahlas vysloviti, a tážeme se s úzkostí, kam to dnes hospodářsky spějeme.

Očekávali jsme, že posl. sněmovna bude bez ohledu na koalici a oposici zde bouřit, rozebírat číslice rozpočtu a státní uzávěrky, bude porovnávat, volat k odpovědnosti ty činitele, kteří hospodaří, že bude volat k odpovědnosti ministry a úřady, a ono se neděje nic. Očekávali jsme, že bude tu podepřen ve svém snažení nejvyšší kontrolní úřad, aby zvládl jak po stránce kontrolní, tak také po stránce registrační celé to naše státním hospodářství, že nám povzbudí k úsilnější činnosti úspornou a kontrolní komisi parlamentní a posílí tak naše minsiterstvo financí. Ale přesto se přechází, jako by ty miliardy byly jen nějaké ořechy nebo, jak my u nás říkáme, erteple, přes které se jde k dennímu pořadu, a ne plod potu a úsilovné práce milionů občanů. A zpráva rozpočtového výboru, slavná sněmovno, jen suše konstatuje, že "výsledky hospodaření r. 1935 jsou proti roku předchozímu roku značně horší a že finanční správa zdolala všechny nesnáze jen tím, že si pomáhala vydatně zálohami od poštovní spořitelny a kryla rozdíly mezi příjmem a vydáním pokladničními poukázkami". A my se ptáme: Jaký bude výsledek našeho hospodaření za r. 1936? A pak se divte, že náš dluh roste, že k 1. lednu 1934 jsme měli státní dluh 37.324 mil. Kč, ale r. 1936, když jsme zde projednávali rozpočet na r. 1937, měli jsme státního dluhu již téměř 47 miliard Kč!