Místopředseda Košek (zvoní): Dále je ke slovu přihlášen p. posl. Špaček. Dávám mu slovo.

Posl. Špaček: Vážení pánové, slavná sněmovno!

Osnova, o které jednáme, připadla do doby, která je plna zahraničně-politických nebezpečí pro náš stát. Známé události, které se již od roku dějí v sousední velké říši Německé a jichž zjevným ukazatelem budoucího vývoje bylo libovolné zbavení se t. zv. vojenských klausulí mírové smlouvy versailleské jak co do možnosti vydržovat stálé vojsko, tak co do možnosti obsazení nebo neobsazení území porýnského, potom události vnitropolitické, které následovaly v jiných státech okolo nás, na př. v Rakousku, které pokud jde o povinnost vojenského omezení, šlo po cestách Hitlerových, svědčí o tom, že naše budoucnost zahraničně-politická v nejbližší době není nikterak růžová. Že tomu tak je, toho zjevným dokladem je nedávné prohlášení zahraničního ministra maďarského p. Kánye, který, nepřihlížeje k tomu, kolik má sám másla na hlavě, pokud jde o slušné nakládání nejen s národnostními menšinami, nýbrž i s vlastním národem, našel dosti odvahy k tomu, aby se znovu nenávistně otřel o Československo, jakoby nedodržovalo mírových smluv, pokud jde o ochranu národnostních menšin. Toto jednání pana zahraničního ministra maďarského, známého podporovatele falšovacích akcií Forgáchových a jiných dávno před válkou, representanta odboru k tomu v ministerstvu zahraničí vyvoleného, by bylo nejlépe možno charakterisovat německým slovem "Unverfrorenheit", když již chci býti velmi delikátní a diplomaticky opatrný. Po našem jednoduchém českém způsobu by bylo snad nejlépe nazvati to drzostí.

Budiž mi dovoleno při této příležitosti odmítnouti tuto Unverfrorenheit, abych se zase vrátil k diplomatickému výrazu, a odkázati pana Kánye, aby vydatněji metl před svým vlastním prahem, neboť je-li kde třeba zakročení zahraničních orgánů, aby byly zachovávány klausule, kterými jsou bohužel jen některé státy zavázány k určitému stupni poskytnutí práv menšinových, kulturních, jazykových a školských svým menšinám, tož je tomu jistě tak především v Maďarsku. Zejména pokud jde o naši slovenskou menšinu v Maďarsku, víme podle oficielních statistik, jak v Maďarsku vypadá právní ochrana tohoto kulturního a rytířského státu maďarského.

Víme, že maďarská statistika uvádí od 5letí k 5letí, rok od roku menší počet lidí, kteří kromě maďarštiny mluví také slovensky, víme, že to je celá statistika naší národnostní menšiny slovenské v Maďarsku, víme, že naše národnostní menšiny nemají ani jediné školy ryze slovenské, že v řadě velkých obcí maďarských není ani pro maďarské obyvatelstvo takových škol, jako má naše maďarská menšina u nás poměrně v takovém počtu, jako má u nás státotvorný národ. Není absolutně možno mluviti o tom, že by tam měli Slováci nějaké vyšší školy, nemají tam ani měšťanku, neřku-li školu střední, gymnasium či reálku, nemají tam vůbec možnost vyššího vzdělání. Za těchto okolností odsuzujeme falešný výrok pana ministra zahraničních věcí Kánye jako nehoráznost, na kterou je možno také velmi dobře aplikovati starořímské, antické heslo: Gracchi de seditione querentes. Nejlepší odpovědí s naší strany by bylo okamžité podání žaloby naší vlády na vládu maďarskou pro naprosté zanedbávání a přímo celému světu zjevné potlačování národních práv naší menšiny slovenské v Maďarsku. Musíme se naučiti, abychom takové "Unverfrorenheiten" maďarské, po případě i jiné odmítali přímo svým útokem, abychom se neomezovali snad na nějakou obranu a ochranu při zasedání Společnosti národů v Ženevě.

Je samozřejmé, že špatné příklady kazí i domněle zdánlivé dobré mravy, a musíme se podivovati určité logičnosti, kterou tyto zjevy v Německu, v Maďarsku, v Rakousku a ovšem i v Polsku vyvolávají také v naší vnitřní politice. Mám za to, že stoupající útočnost vůdce největší naší politické strany německé v Československu, nesprávně nazývané sudetskoněmeckou, že výroky pana Henleina, které právě počátkem tohoto týdne byly zaznamenány naší německou veřejností, svědčí o tom, že dosavadní naše taktika byla nesprávná. Každý jednotlivec, každý národ a každý stát světa má podle Iheringova teorematu jenom tolik práv, kolik si jich dobývá, i tolik práv na respekt. To, co slyšíme ze strany různých iredent, ať národnostních, ať politicko stranických, to jsme neslyšeli a neslyšíme v žádném jiném státě na světě.

Naše dobrá vůle a pohotovost k plnění závazků a povinností, uložených nám nejen mírovými smlouvami a naší ústavou, nýbrž založených také na naší národní povaze, nenese stejného ovoce na druhé straně. Naše dobrá vůle je kvitována zlovolností, po případě útočností proti základům, na nichž tento stát stojí a na nichž v budoucnosti jedině může státi.

Zdá se mi nezbytným žádati zase po naší vnitřní politice, po vedoucích a odpovědných činitelích této vnitřní politiky energické potlačování všech podobných akcí do všech důsledků, které musí každý nepředpojatý pozorovatel ať doma, ať zevně našeho státu pokládati za samozřejmé a státu samozřejmě přináležející.

Jestliže za těchto okolností mezinárodně politických máme jednati o osnově, kterou se státu dodatečně má dostati určitých příjmů, kterých dosud neměl, a která musí býti, jak to přiznali vynikající představitelé většiny státotvorných stran, pokládána za osnovu fiskální, musíme míti, i když toto stanovisko přijímáme, určité výhrady právě vzhledem k těmto mezinárodně politickým událostem a skutečnostem okolo nás a k důsledkům, které v naší vnitřní politice a v nazírání našeho občanstva na stát a jeho úkoly vyvolávají. Musíme i při této příležitosti pamatovati, že je třeba vyvarovati se všeho, co může státní myšlenku u nás poškozovat. Při tom zajisté, vážené dámy a pánové, uznáte, že naše státnost, t. j. láska anebo, chcete-li, aspoň pochopení našeho obyvatelstva pro zachování této nejvýznamnější organisace kolektivní, kterou má samostatný národ k disposici, státu, že ta láska nebo to pochopení pro zachování této kolektivní organisace musí být velmi bedlivě vyvažováno, když běží o nové zatěžování obyvatelstva státu značnějšími nároky na výnos práce obyvatelstva, značnějšími nároky na podíl z výtěžku, kterým každý poplatník obhajuje především svou samostatnost nebo svou soběstačnost hospodářskou.

Myslím, že dosavadní vývoj našeho zákonodárství daňového, berního vůbec v nejširším slova smyslu, velmi často neměl dostatečného smyslu pro tuto státnost, pro neohrožení této státnosti. Různé zákonodárné zásahy do právní jistoty a bezpečnosti hospodářské kalkulace poplatníků státu vyvolávají zjevy, které odmítáme po př. i trestními zákroky, ale které se občas znovu a znovu projevují v tom strašném slově nebo nářku nebo výroku: "Toho za Rakouska nebylo, v tom bylo za Rakouska lépe!" Nestačí, vážené dámy a pánové, abychom tyto projevy nespokojenosti odsoudili a trestali. Je třeba vyvarovat se pečlivě, aby pro ně nebylo základu. Nemá-li být toho základu, musí, jak to správně zdůraznil významný politik většinový a bývalý mnohonásobný ministr pan dr Meissner, být jedna z nejpodstatnějších příčin nespokojenosti se státem, malé státnosti našeho obyvatelstva leckde odstraněna, t. j. nespravedlnost, nevhodnost daňového systému a jeho špatná aplikace v konkretních případech na jednotlivé poplatníky. Proto materiální i formální naše právo berní musí být stále a stále bedlivě pozorováno s hlediska státnosti, a jenom tak je možno dělati toto právo a jenom tak je možná reforma, jak to vyžaduje právě v této době tento zřetel ke státnosti.

Je samozřejmé, že nikdy a nikde nebyly daně a nároky státu a veřejných korporací na spolupodíl na hospodářském výtěžku hospodářské činnosti jednotlivcovy populárním požadavkem. Je samozřejmé, že žádné daně, i kdyby byly daleko menší, než jsou u nás, nebudou předmětem láskyplné pohotovosti občanstva atd. Ale, vážení pánové, je třeba, abychom si uvědomovali, že u nás je jenom taková daňová a berní soustava možná, která vyhovuje přirozené snaze každého člověka hospodářsky činného, aby mu zůstal spravedlivý, co možná největší podíl na výnosu jeho přičinění, jeho hospodářské podnikavosti, neboť tam, kde se tento zřetel neplní, upadá mravní i hospodářský zájem, smysl pro uplatnění zvláštních schopností a zvláštního napětí energie pracovní, která se napíná jenom proto, že je si vědoma, že výsledek tohoto napětí, přičinění připadne tomu, kdo se o to přičiňuje. Každé přepnutí požadavků tohoto druhu státu a veřejných korporací na výnos práce podnikavého a pracujícího poplatníka, ať zaměstnaného námezdně, ať pracujícího samostatně, má za následek mravní i hospodářskou proletarisaci, skepsi, má za následek rozšíření naděje, že se postará o toho, kdo se nemůže postarat sám o sebe, poněvadž výsledek jeho práce je ve způsobu daní a dávek konfiskován, že se o něho musí postarat zvláštní veřejný svaz, stát nebo okres, obec atd. Tím ovšem stává se na konec rozumně ukojení této potřeby i tam, kde by bylo zpravidla nemožné pro tyto svazky a postupující proletarisaci národa, vyřazování samostatných podnikatelů z činnosti hospodářské na konec ohrožením pramenů daňových i berních i pro ten stát, který tato břemena v nesnesitelném poměru nebo v nesnesitelném už stupni poplatnictvu ukládá. Přepjatá, přirozený základ hospodářského snažení jednotlivcova nerespektující daňová soustava okrádá na konec sebe sama a způsobuje schodky finančního hospodářství, které, bohužel, několik let vidíme sami u sebe až příliš zjevně, až příliš černě.

Spravedlivá daňová soustava musí podle našeho přesvědčení sloužiti skutečnému životu a nikoliv abstraktním teorematům, i kdyby byla logickým myšlenkovým postupem nebo nějakou konkretní logikou vědeckou sebe významněji a pevněji dokumentována. Na př. není možno předkládat poplatnictvu s nadějí na minimální úspěch teorii, která je v našem daňovém zákonodárství stále a stále uplatňována, že prý žádná daň nesmí sama sebe zkracovat. Je zajímavé, že v našem berním zákonodárství a v daňovém zákoně je vždycky každá zásada uplatněna jen trochu a jen někde, že tato zásada není na př. uplatněna při dani výdělkové, poněvadž tam je dal odpočitatelná, kdežto při důchodové není, ačkoli nikomu na světě nevysvětlíte, že když měl v tomto roce příjem, z něhož mu bylo předepsáno na př. tisíc Kč důchodové daně, a když v příštím roce nemá většího příjmu než minulého roku, z něhož daň za předešlý rok zaplatil, že z těchto 1000 Kč, užitých na zaplacení daně, musí zaplatiti daň důchodovou zase v příštím roce, a tak pořád do nekonečna. Ale to odpovídá zásadě, že prý žádná daň nemá se sama zkracovat. Pokuste se na schůzích vyložit voličům správnost této konkretní logikou a vědeckou teorií vyvážené zásady, která prý má platit naprosto obdobně. Život je vždycky silnější než teorie a v tomto případě, při daňovém zákonodárství, to platí více než kdykoliv jindy.

Máme u nás další povinnost, vážení pánové a dámy, respektovat při naší daňové soustavě povinnost, abychom ve svém samostatném státě uskutečnili, co žádal před 40-50 lety jako dovršení díla národního obrození veliký zakladatel naší vědy národohospodářské, bohužel dávno zesnulý profesor národního hospodářství a finanční vědy na naší universitě a bývalý ministr dr Albín Bráf. My, kteří jsme měli radost a čest choditi do jeho semináře, jsme nikdy nezapomněli na jeho stálé a stálé připomínání, že naším osvobozením a obrozením jazykovým, které začali Dobrovský, Jungmann a ostatní více než před 80 lety, naším osvobozením politickým, které začal a uskutečňoval Havlíček, Palacký, Rieger atd., osvobozením kulturním, které je spojeno se slavnými jmény Mánesa, Dvořáka, Brožíka, Smetany atd., jsme nedodělali celé naše obrození národní a že podstatná jeho část, t. j. obrození hospodářské, je úkolem naší generace. Prakticky a konkretně tento svůj námět resp. tuto svou úlohu, kterou nám ukládal, vyjádřil pod heslem: Musíme ze svého národa, jako z národa chudého, národa lidu, odkázaného jenom na práci námezdní nebo většinou na práci námezdní, dělati národ také samostatných podnikatelů, samostatných, hospodářsky na sebe odkázaných lidí, nesmíme býti jenom v cizích službách, musíme býti držiteli výrobních prostředků, aby náš člověk při event. sociálním útlaku necítil tento útlak ještě hůře, než když držitelem těchto výrobních prostředků je nepřítel z důvodů národních. Dbáti této povinnosti, tohoto našeho úkolu je také naše povinnost, kdykoliv přikročujeme k reformě nebo k daňové úpravě v našem zákonodárství. Co to znamení? To znamená prakticky, že nemůžeme zatěžovati daněmi ani tu část výtěžku poplatníka, které užívá k tomu, aby i pomohl, jak je to možno, při vzrůstu od malého majetku, zadlužením zatíženého, k větší svobodě a samostatnosti hospodářské uplácením anuit atd. atd. Jestliže naše berní soustava nedovoluje ani částečného odečítání splátek na dlouhou dobu rozvržených od daňového základu, nepodporuje tím toto naše národohospodářské vybavení z těch těžkých poměrů zadluženosti, pro které musíme dělati pro určité stavy zvláštní zákony; kdybychom byli bývali po této stránce dříve učinili nápravu, nemusilo dojíti k těmto zákrokům, které činí se tímto zákonem, na který si právě stěžoval předcházející řečník z komunistické strany, pokud mluvil o zákonu oddlužovacím, nemusilo k nim dojíti, nemusilo zde býti určité vražení nebo nevražení na ty vrstvy, pro které jest oddlužení určeno, mohlo býti spravedlivě postupováno vůči všem poplatníkům, ať jsou majiteli domu nebo živnostníky atd. a mohlo se jim umožniti, aby se těchto dluhů zbavili tím, že nebudou od nich žádány daně, důchodová, po případě i daň výdělková z těch částí výnosů, které věnují na postupné, mírné umoření tohoto dluhu.

Všemi těmto zákroky, které nerespektovaly hledisk, o nichž jsem právě mluvil, byla u nás vytvořena atmosféra právní majetkové nejistoty a v této nejistotě čím dále tím více ubývá samostatných subjektů daňových, samostatných podnikatelů, u nás převážně malých. Nevykládejme si, že u nás je možno udělati zákonodárství jenom na ty velké, na boháče, jak si to zjednodušili pánové z levice komunistické, vzdyť každý politik musí něco čísti a studovati a musí viděti ve vyšlém "Statistickém sborníku", ročenky naší republiky Československé, že v naší republice není všeho všudy ani tak zv. 10 tisíc horních, boháčů nemáme u nás ani celých 10 tisíc, těch, kteří by měli příjem od 100 tisíc Kč výše. Copak je možno všechny tyto miliardy, které znamenají náš každoroční rozpočet, 12, 8, 9 miliard už v těch nejhorších dobách, nejen rozpočet státní, ale ty miliardy rozpočtů komunálních, zemských, okresních, uhraditi z nějaké daně jenom na ty boháče? Politická demokracie, stará zásada dávno všude jinde uznaná, předpokládá hospodářskou demokracii, a hospodářská demokracie se vyjadřuje větším počtem daní, zatěžujících široké vrstvy poplatnictva, tedy lidí drobnějších nebo, chcete-li, chudobnějších. Tomu se neubrání žádný stát, ani sovětské Rusko, kde není sice přímých daní, ačkoliv je pokládáte za daň z hlavy, kde všechno jest uvalováno na daně nepřímé, poněvadž formální vlastnictví, základ daní výnosových, tam bylo zrušeno a tyto daně nemohou býti potom samozřejmě provedeny.

Musíme, vážení pánové, umožniti dlouhodobou kalkulaci všech hospodářsky iniciativních a tvůrčích lidí ve větších, menších a nejmenších samostatných podnikáních hospodářských a musíme při tom dbáti toho, že postupujíce takto rozumně podle zásad života, nikoliv šedé teorie, a podle zásad národohospodářských potřeb našeho národa, který je nositelem státnosti, budeme stále míti možnost tímto rozumným a správným postupem popularisovat naši demokracii. Zase se zde dovolávám projevu pana dr Meissenera, který to velmi dobře řekl a jehož slova do jisté míry byla odrazem toho, o čem jsme mluvili v rozpočtovém výboru resp. v první schůzi subkomitétu. Uvědomujeme si to stále lépe a lépe. Také pan kol. Bezděk - abych se dovolal také příslušníka jiné politické strany - velmi správně v tomto smyslu charakterisoval skutečnost, když řekl, že jediný násilný, nesprávný, nezákonný postup, šikanování našich berních správ může způsobiti naší státnosti, smyslu pro demokracii a parlamentarismus daleko více škod, nežli jakýkoli formální politický čin t. zv. antiparlamentárních, diktátorských a fašistických skupin (Tak jest!)

Správná daňová politika musí býti také rozumě aktuální. To znamená, že není možné nerespektovat při takové reformě, kterou nyní podnikáme, nynější stav našeho veřejného i soukromého hospodářství. Proč zavíráme oči před skutečností, že se zmenšil náš národní důchod o polovičku, nebo, chcete-li, v nejkrajnějším případě optimistickém o 40%?Proč zavíráme oči před skutečností, že při tomto zmenšení o 50% našeho národního důchodu nemůžeme vybírati na státní potřeby skoro totéž, co jsme od poplatnictva vybírali v době konjunktury v r. 1928? Podívejte se do našich každoročních rozpočtů a podívejte se do statistiky, kterou vypracoval gen. zpravodaj kol. Remeš, o našich rozpočtech, od r. 1926 až 1936. Za 10 let rozpočet státní se zmenšil jen ve svých příjmech z daní, cel, poplatků, skutečně dosažených, o 600 mil. Kč, a národní důchod poklesl o 50%, v nejlepším případě o 40%. Je to přiměřené? Čím se dosáhlo vyrovnání? Jednak zvýšením sazeb, které zvyšujeme i dnes, jednak opravdu drakonickým, bezohledným postupem naší berní správy, které to nechci demagogicky přišívat na záda s této tribuny jako člen tohoto zákonodárného sboru; to my všichni jsme vinni, protože jsme hlasovali pro stálé zvyšování státních a veřejných výdajů a nestarali jsme se o to, že každé toto hlasování má automaticky pro nás za následek hlasovati pro nepopulární zvyšování sazeb a daní, protože ministerstvo financí to ve způsobě vládního návrhu musí slavné sněmovně předkládat, aby došlo k jakés takés rovnováze ve státním rozpočtu. Ale k této rovnováze nedochází, nýbrž rozpočet končí každoročním deficitem okolo 1 miliardy. Tedy i když si stěžujeme na nezákonný, násilný postup jednotlivých berních správ, resp. celé finanční správy v širším slova smyslu, i když jisté věci vytýkáme a budeme se tomu bránit, vina v poslední příčině není na nich, nýbrž na nás, kteří to všichni vědomě nebo nevědomě děláme. Následkem všech těchto věcí je smutný stav hospodářský, který má za následek stálé propadání našeho hospodářského života, uzavírání podniků, zvyšování nezaměstnanosti, zvyšování potřeb na placení nedostatečných podpor v nezaměstnanosti a zvyšování státního deficitu. Kdyby to mělo jíti několik let tak dále, bude z toho bankrot - nic jiného než bankrot. O tom třeba uvažovati. S tohoto hlediska přistupovali jsme i my příslušníci státotvorné oposice k úkolu, který na nás byl vložen v rozpočtovém výboru, po př. v jeho subkomitétu. Bohužel při dobré vůli, kterou uznáváme u velmi mnohých pánů příslušníků tohoto rozpočtového výboru z řad koaličních i podvýboru nebylo s hlediska demokratické rozumné spolupráce vykonáno všechno to, co mohlo býti vykonáno. Byli jsme zvoleni do subkomitétu, jak to řekl kol. dr Štůla, z oposice já a kolega dr Peters jistě s úmyslem pracovat rozumně na tom, aby se užilo této příležitosti skoro po 10 letech platnosti dosavadního zákona o přímých daních k rozumné úpravě vzhledem k poznaným zkušenostem a k těm zásadám života a potřeb národohospodářského obrození, aktuálnosti a praktické obnovy hospodářské, kterou máme všichni stále v ústech. Podali jsme mnoho návrhů, které sice byly zamítnuty, které však z velké části předložíme i nyní jako pozměňovací v této sněmovně, poněvadž chceme, aby se vědělo, třeba budou zamítnuty, že všechny tyto rozumné pozměňovací návrhy jsme uplatňovali, a poněvadž jsme přesvědčeni, že se k nim vrátí jistě většina této sněmovny. Kdyby snad bylo bývalo postupováno jinak, kdyby nebylo bývalo na konec nabylo převahy stanovisko fiskální, pochopitelně na straně ministerstva financí vzhledem k těm těžkostem rozpočtovým, snad by se byly bývaly některé tyto zásady a požadavky, o kterých budu mluvit dále, uskutečnily již při jednání v podvýboru rozpočtovém, po případě při jednání ve výboru rozpočtovém samotném.

Naše návrhy, vážené dámy a pánové, neměly a nemají nikde jakékoliv povahy tendenční, agitační. Jsme veskrze v těchto návrzích zastánci myšlenky rozumného, každému poplatníku a hlavně malým, poněvadž těch je nejvíce, prospívajícího upravení naší daňové soustavy. Kdybychom byli členy koalice, byly by snad, jak jsem již řekl, mnohé z těchto návrhů uplatněny. Nicméně vítáme iniciativu a houževnatost parlamentu a jeho většiny, kterou za několikaměsíčního jednání o tomto vládním návrhu parlament a jeho odpovědní činitelé z parlamentní většiny nesporně prokázali. Jejich úspěchy jsou malé, ale mně a všem lidem dobré vůle musí býti zadostiučiněním, že je to pouze začátek náležitého a rozumného sebevědomí tohoto parlamentu, že je to aspoň začátek vážného uplatňování demokracie a parlamentarismu, že je to vůle k provedení důsledků, i pokud jde o zvětšování nároků na státní pokladnu, že bylo po prvé provedeno jaksi zpytování svědomí nejenom prostřednictvím oposice, nýbrž vlastním cítěním odpovědné dnes vládní většiny.

Je na nás dále, vážené dámy a pánové, abychom střídmostí svých požadavků v nastávajícím údobí vzhledem k nebezpečí zahraničněpolitickému, střídmostí svých požadavků na státní a veřejnou pokladnu umožnili, aby na této cestě bylo dosaženo úspěchů více. Dojdeme na konec, půjdeme-li po této cestě rozumné dále, snad ke snižování daní, které dnes nebylo provedeno, ale na které právě dnes hospodářský život a veškeré poplatnictvo velmi naléhavě čeká a kterých si žádá.

Byl bych vděčen já a naše strana vám, kteří jste ve vládní většině, kdybyste pozměňovací návrhy, které nyní přednesu, učinili základem opětovného dobrého uvážení svého a přispěli aspoň k realisaci některých z nich, ne nám, na naši slávu, ale republice, státu, parlamentarismu, demokracii, poplatnictvu abyste způsobili radost, zadostiučinění a zasloužili si jejich vděku.

Jsme a chceme býti, pokud jsme v oposici, oposicí jejího veličenstva republiky, abych užil nomenklatury zvyklé v anglické prademokracii parlamentní, a s tohoto hlediska, prosím, račte uvažovati tyto návrhy, které předložíme jako pozměňovací. Víme, že na straně vládní většiny bylo mnoho lidí, kteří, jak to víme, měli dokonce radikálnější návrhy při začátku jednání o této osnově, ale bohužel je to už takové, že vzhledem ke smutnému finančnímu stavu tyto rozumné návrhy vyplývající z hlasitého volání, ba úpění poplatnictva nedošly ani uskutečnění prostřednictvím návrhů koalice, ani prostřednictvím návrhů, které jsme podali my. Nejde nám o stranickou agitaci, pánové dr Meissner, dr Brdlík, dr Klapka, Remeš, Ostrý i zpravodaj dr Novák hleděli v mezích fiskálních nezbytností umožniti dobrý výsledek parlamentárního pokusu o sebevědomé a odpovědné vedení zákonodárství, chtěli je vytáhnouti z rukou legislativních úředníků ministerstev, v daném případě ministerstva financí. Bohužel nepodařilo se to tak, abychom byli spokojeni a abychom se mohli spokojiti s tím, co bylo vykonáno pro tuto osnovu, nebude-li náš návrh přijat hlasováním

Přiznávám, že bylo vykonáno leccos v právu formálním, že byly některé moje návrhy opravdu to loyálně přiznám - přijaty, přiznávám, že byl nalezen jakýsi chodníček k nápravě sešlosti naši daňové a berní soustavy. Ale je toho málo, s tím se nemůžeme spokojiti, tak jako se s tím nespokojíte vy, kteří jste formálně nejvíce povoláni k tomu, abyste určili, které jsou meze a kam až můžete jíti v toleranci těch fiskálních požadavků, které finanční správa vznesla.