Místopředseda dr Markovič (zvoní): Udeľujem slovo ďalšiemu rečníkovi, ktorým je pán posl. A. Nitsch.

Posl. A. Nitsch (německy): Slavná sněmovno!

Asi před 3 měsíci se objevila v novinách zpráva, že rozpočtový výbor zvolil užší výbor, aby noveloval daňový zákon z r. 1927. Moje maličkost byla rovněž zvolena do užšího výboru. Ten také jednou zasedal, při čemž si zástupci koaličních stran počínali s takovou vervou, že jsme my, kteří jsme tam zastupovali oposici, se cítili jako zástupci vládních stran a že jsme se domnívali, že byly úlohy zaměněny a že koaliční strany převzaly oposici. Tuto vervu, se kterou koaliční strany útočily proti fisku a proti fiskálním opatřením, jsme však viděli jen jednou. Od té doby uplynulo asi 2 1/2 měsíce, od té doby se pracuje na tomto daňovém zákoně z r. 1927, po 2 měsíce se pokoušeli překrucovati věc napravo a nalevo podle zásady, "aby se vlk nažral a koza zůstala celá". Pokoušeli se z věci něco udělati, aby se mohlo říci: Udělali jsme něco. Výsledkem celé této práce je, že máme před sebou novelu v mnohem horší formě než zákon z r. 1927, který předložil sněmovně tehdejší ministr Engliš. Dr Engliš byl národohospodářem a chtěl daňovou novelou vytvořiti něco základního. Chtěl do rozpočtové úhrady pojmouti všechno obyvatelstvo. Toto Englišovo dílo bylo tak základní, že je převzaly mnohé evropské státy. Dr Engliš byl národohospodářem a myslel jako národohospodář, když přikročil k vytvoření daňové reformy. Chtěl sice soukromé hospodářství pojmouti do rámce státu, ale chtěl mu také ponechati poněkud volnou ruku, aby mělo možnost vytvářeti kapitál - jako opatrný národohospodář věděl, že báječné časy inflace nebudou trvati věčně a že brzy přijde doba deflace, která bude míti v zápětí hospodářskou krisi - aby mohlo tuto krisi přestáti. Tyto výhody, které Engliš ponechal v tomto zákoně, mají nyní zmizeti. Práce směřovala k tomu, že tyto drobné výhody, které ještě hospodářství mělo, musí zcela zmizeti.

Dr Engliš odstoupil a na jeho místo přišel finanční úředník, dr Trapl, který ovšem chtěl rovnováhu rozpočtovou udržeti tím, že utahoval daňový šroub, že vypustil kolony exekutorů a že daně byly vymáhány s největší energií. V exposé dr Trapla bylo vždy slyšeti stížnost, že nemůže udržeti rozpočet v rovnováze, protože vydání jsou příliš velká a na státní pokladnu se kladou příliš velké požadavky, že se příliš mnoho staví a investuje. Upozorňoval často veřejnost a politické strany na to, že nelze dále takto hospodařiti, staví-li se politické strany na stanovisko: L´état c´est moi.

Příchod nového ministra financí byl nám - to musíme jako oposice přiznati - sympatický, když zcela rozhodně zastával mínění, že státní pokladna tu není proto, aby ji jednotlivé monopolní společnosti považovaly za své vlastnictví a aby hleděly hojiti se ze svých ztrát na účet státní pokladny. Nový ministr financí byl nám také sympatickým, když jsme četli jeho první projev k obyvatelstvu, kde obyvatelstvo vyzýval k upisování půjčky obrany státu. Přišel s velkorysou amnestií, kterou až dosud neposkytl žádný finanční ministr, neboť každý ministr financí až dosud jednou rukou poskytl amnestii a daňové úlevy, a oběma rukama zase obojí odňal. Velmi by nás zajímalo, jak si nový ministr financí představuje uskutečnění své finanční politiky a svých finančních plánů na základě vnitropolitické situace a na základě autarkie, změní-li se ovšem naše zahraničně politické poměry.

Fiskalismus však nelenil a chtěl míti příjmy, na které již ohlásil nárok v lednu a v únoru tohoto roku a to příjmy z daňové novely z r. 1927. Koalované strany, které ve volební kampani dělaly obyvatelstvu veliké sliby, se staly nervosními a pokusily se všemi silami pracovati proti provedení reformy Englišova daňového zákona. V tomto boji - a k tomu musím úředníkům ministerstva financí blahopřáti - prorazili úředníci ministerstva financí svou houževnatostí se svým stanoviskem přes odpor koalice, totiž s reformou zákona z r. 1927, která má zvýšenými daněmi a přísnějším daňovým řízením podchytiti částky, které jsou nutné pro rovnováhu státního rozpočtu. Chtěl bych poznamenati, že je nesprávná daňová politika, která využívá malého poplatníka až do posledního haléře. Bylo by konečně na čase obrátiti ostří a kontrolovati finanční hospodaření velikých syndikátů, monopolních a pojišťovacích společností. Díváme-li se na aféru Fénixu, musíme se diviti, že se ve spořádaném státě může něco takového státi, něco, co velmi silně upomíná na skandál Stawiského. Ministerstvo financí má přece revisní komise. Že by snad tyto neměly možnosti nahlížeti do těchto velikých společností, trustů atd., aby přezkoumaly jejich obchodování a tam podchytily miliony? To by bylo rozhodně pro stát prospěšnější než pokusy vypátrati u domkáře nebo u drobného obchodníka, zda vložil do spořitelní knížky 100 nebo 200 Kč.

Nový daňový zákon, který projednáváme, a který moji předchůdci tolik chválili, nemohu pochváliti. Víme, že tento nový daňový zákon přinese našemu lidu jen nová břemena, víme, že se od něho nemůžeme ničeho nadíti, víme konečně, že v první řadě bude míti nepříznivý vliv na národnostní menšiny, pro jejichž pauperisaci se záměrně všemi prostředky pracuje. Ježto známe všechny tyto následky nového zákona, budeme hlasovati proti němu. (Potlesk.)

Místopředseda dr Markovič (zvoní): Ďalším prihláseným rečníkom je p. posl. dr Klapka. Dávam mu slovo.

Posl. dr Klapka: Slavná sněmovno!

Mám-li mluviti o reformě přímých daní, dovolte, abych předeslal několik národohospodářských poznámek. Zkoumáme-li výsledky mezinárodního obchodu za r. 1935, docházíme k poznání, že v mezinárodním obchodu dochází k určitému zlepšení. V těch státech, kde ne vidíme snahy o autarkii, diktované temnými válečnými záměry, dochází dokonce k odstraňování překážek mezinárodního obchodu a mezinárodní směny. Vidíme, že indexy průmyslové výroby stoupají i u nás v Československu, v r. 1935 stoupla průmyslová výroba o 15%; v Anglii stoupla průmyslová výroba proti r. 1929 dokonce o 73%. Nalézáme dokonce státy, které uvedly již do rovnováhy nikoliv fiktivní, nýbrž skutečné - své státní hospodaření, a jsou dokonce tak šťastné státy, že snižují daně a že vracejí svým zaměstnancům to, co jim musily vzíti v době hospodářské krise. Upozorňuji na př. na Švédsko. Neváhám tvrditi, že toto dílo hospodářské obnovy světové, které skutečně pozorujeme, šlo by daleko rychleji, kdyby nebylo politického nebezpečí. Říká se, že mezi zbraněmi mlčí musy, ale v době, kdy přichází nebezpečí, mlčí také hospodářská rozvaha. Jak můžeme chtíti v době, kdy řinčí zbraně, kdy se připravují státy k útokům, aby v této době se tvořily nové hospodářské hodnoty, v době, kdy se stává vlastně pochybnou hodnota největší, kterou je lidský život.

Dokud bude prohlašována válka za nejvznešenější příležitost, ve které se mohou uplatniti ctnosti mužů, do té doby budou trpěti všichni, ať dělník, ať živnostník, úředník, všichni ti, kteří nepracují ke zkáze životů, nýbrž kteří pracují k udržení životů, ne pro jejich zničení.

Dokud budou vládnouti lidstvu ti, jejichž konečným cílem je válka, nebude konec lidského utrpení a do té doby nebude ani míru hospodářského. Armády nezaměstnaných, železná autarkie, rozvrat mezinárodní obchodní morálky, to jsou všechno výsledky těchto režimů.

Slavná sněmovno! Jak daleko jsme mohli již pokročiti z hospodářské krise k dílu hospodářské obrody, kdyby nebylo těchto politických nesnází. Vždyť i za těchto tak těžkých dob vychází lidstvo z nejhlubšího bodu hospodářské deprese a hospodářství jednotlivých států dostává se na cestu vzestupnou a to tím rychleji, čím energičtěji se zasáhlo. Nemohu si pomoci, ale jestliže zkoumáme s hlediska hospodářského veškeré podněty a návrhy, které máme a které jsme učinili k tak zvanému hospodářskému oživení, docházíme bohužel k přesvědčení, že u nás činy jsou v obráceném poměru k diskusi. Diskutujeme o otázce syndikalisace a zatím nám rostou kartely, mluvíme o nezaměstnaných, o vnitřním osídlování a nemáme ještě rámcového osidlovacího zákona, nemáme na př. odstraněny sociálně-politické účinky racionalisace. A s jakými obtížemi setkává se na př. provádění zákona číslo 69 z r. 1935 o úpravě samosprávných dluhů.

Slavná sněmovno, nezapomínejme, že přes tyto určité známky zlepšení tluče stále sta tisíce lidí, kteří jsou bez práce, na dveře tohoto domu a čekají od tohoto domu a od vlády republiky Československé ne slova, nýbrž skutky. Neváhám otevřeně prohlásiti: Dokud bude v republice Československé jediný člověk bez práce, nemá pro mne smyslu žádná vědecká debata o tom, zda lepším systémem je etatismus, zda lepším systémem je řízené hospodářství nebo provádění státní intervence nebo zda lepším systémem je soustava, které říkáme soustava liberalisticko-individualistická. Jestliže nedovede a nemůže soukromo podnikatelská soustava zaměstnat a uživit lidi, musí pomáhati stát; ani policejní režim nevyhýbal se této povinnosti, tím méně může se této povinnosti vyhýbati demokratická republika. Je proto potřebí, aby veškeré náměty k t. zv. hospodářskému oživení byly podrobeny prozkoumání a aby bylo připraveno jejich provádění.

Můžete mi položiti otázku, kdo má tyto věci prováděti? Neváhám říci, že těžká úloha v této době spočívá na ministerstvu financí, na ministerstvu, které dávno přestalo býti pouhým fiskálním ministerstvem, jehož jediným úkolem je vymáhání a vybírání daní. Ministerstvo financí v době krise má další úkol, je povinno, aby po stránce finanční připravilo veškerá díla, jejichž provedení žádá doba hospodářské krise a odpomoc nezaměstnanosti. Tedy ministerstvo financí přestalo býti pouhým výběrčím daní, stalo se ministerstvem národohospodářským, jehož úspěch nebo neúspěch projevuje se v celém našem hospodářském životě.

Ale ministerstvo financí v době hospodářské krise musí býti též strážcem hospodářské spravedlnosti; prospěch celku, musí vždy nalézti v ministerstvu financí pevného a odhodlaného obhájce, ministerstvo financí, uznávám, musí býti hrází proti jednostranným požadavkům, ať jsou vznášeny kýmkoliv.

V tomto úsilí nalezne tento vynikající resort státní správy jistě naši nejúčinnější podporu, nalezne ji proto, poněvadž ani ve věcech hospodářských nemohou býti v republice Československé dvě vlády nebo několik vlád, nýbrž jediným vládcem v této věci může býti vláda republiky Československé, nemůže to býti ani vláda v Živnostenské bance ani někde jinde v tomto státě. (Výborně. - Potlesk.)

Jestliže dnes, po 10 letech, přistupujeme ke změně zákona o přímých daních, dovolte, abych jednoho vzpomněl. Ve finanční vědě zůstane vždy jedno jméno jménem velikým; je to jméno německého vědce Adolfa Wagnera, jehož systém finanční vědy zůstává dosud nepřekonán v celé teorii i praksi vědy finanční. Jeho "finanční věda", abych užil slov jiného vynikajícího teoretika Seligmanna, stojí dosud v čele finančně vědeckého badání. Proč? Jeho dílo je prudkou reakcí proti ekonomickému individualismu, jehož vady Wagner dobře poznal a na jehož místo postavil novou nauku o sociálním poslání státu a jeho veřejné správy. Podle Wagnera není národohospodářství prostým přírodním procesem, jeho účelem a účelem celých světových dějin je rozšiřovati dobrodiní všech kulturních statků na stále větší okruh širokých vrstev obyvatelstva. Z tohoto názoru plyne zvýšená úloha státu. Abych se vyjádřil slovy jiného finančního teoretika: "Neučiníme-li stát nositelem veřejného vlastnictví, stane se automaticky nositelem veřejných dluhů." To je maxima, kterou pozorujeme dobře i v našem hospodářském vývoji, my to vidíme u nás, kde se často odmítá tak zvaný intervencionalismus, a kde konec konců nezdar soukromohospodářské činnosti, ať se jeví v bankách, průmyslu nebo jinde, přelévá se na stát, na kterém se žádá, aby hojil závady, které povstaly z nesprávného podnikání soukromého. Ve veřejných financích je vždy největší nebezpečí pro myšlenku daňové a hospodářské spravedlnosti, je tu nebezpečí proto, poněvadž právě pod formou daní, pod heslem určité ochrany hospodářské zpravidla ve veřejných financích nehájí se spravedlnost, nýbrž hájí se často staré nabyté výsady a privilegia. Ale spravedlivý stát, kterému jde o zachování hospodářské spravedlnosti, nemůže se zastaviti před těmito hradbami. Ve smyslu nauk, o kterých jsem mluvil, musí i ve své daňové politice působiti jako ochránce slabých, jde-li o spravedlivé dělení t. zv. národního koláče.

Důvodová zpráva k zákonu z r. 1927, jehož reformu právě provádíme, prohlašuje a velmi hrdě to prohlašuje r. 1926 a 1927 že prý béře zřetel na hlediska sociální. V důvodové zprávě k zákonu z r. 1927 čtete, že má býti více zatížen výnos kapitálový, že má býti brán zřetel na subjektivní únosnost a že prý se zmenšuje zatížení daně činžovní, poněvadž prý tato daň ve své podstatě není nic jiného než daň spotřební. Ale tento sociálně politický úkol, který vytkl dr Engliš r. 1927 daňové reformě, tento úkol, jak jej popisuje důvodová zpráva k zákonu, v praksi, jak dnes téměř po 10 letech vidíme, úplně selhal. Podle státní účetní uzávěrky za r. 1931 bylo kryto ze 100% státních výdajů daní důchodovou téměř 12 Kč a daněmi výnosovými necelé 4 Kč. Daně spotřební uhradily téměř 19 Kč. Počítáme-li průměrné procento přirážek 500 procent, znamená to, že zdanění důchodů, t. j. spotřeby jen k účelům státním, bylo r. 1931 větší než zdanění majetkové a zdanění podnikatelské. Ale spotřeba byla dále zdaňována řadou dávek obecních, které byly zavedeny r. 1927. Díváme-li se na cifry, vidíme, že r. 1934 vynesly přímé daně bez daně důchodové cca 700 mil. Kč. Naproti tomu vynesla daň důchodová přes 1 miliardu Kč, daň z obratu 2.400 mil. Kč, cla 660 mil. Kč, spotřební daně na 2 miliardy a poplatky na 2 miliardy Kč, tedy dohromady 8 miliard Kč. Co tyto cifry znamenají? Že daňová povinnost nezůstala již podle zákona z r. 1927 u vrstev kapitálově silných, nýbrž že byla přenesena, přesunuta na nejširší vrstvy našeho národa.

Zprávy Státního úřadu statistického, které právě teď vyšly, přinášejí nám důležité srovnání o výnosu samosprávných přirážek r. 1926 a 1933. Z této zprávy vidíme, že r. 1933 poklesl oproti r. 1926 základ všeobecné daně výdělkové, čili daně živnostenské, celkem nevalně se 73 mil. Kč na 60 mil. Kč. Zvláštní daň výdělková, daň podniků klesla se 120 na 57 mil. Kč. Ale naproti tomu nejen že stoupl základ daně pozemkové se 49 na 67 mil. Kč, ale, prosím, a nad tím je třeba se zamysliti, stoupl základ daně činžovní se 100 mil. Kč na 150 mil. Kč a domovní daně třídní s 11 na 16 1/2 mil. Kč. Jak je patrno, tato daň, kterou důvodová zpráva r. 1927 nazvala daní spotřební, stoupla o celých 50 mil. Kč, čili o celou 1/3.

Podle toho vypadá také výnos samosprávných přirážek. R. 1926 vynesly přirážky ke všeobecné dani výdělkové 400 mil. Kč, r. 1933 toliko 300 mil. Kč. Ale přirážky ke zvláštní dani výdělkové, tedy k dani, kterou platí naše podniky veřejně účtující, vynesly r. 1926 533 mil. Kč, ale r. 1933 toliko 274 mil. Kč, čili o 1/4 miliardy Kč dostala samospráva méně od podniků veřejně účtujících (Slyšte!): naproti tomu přirážky k dani činžovní, tedy k dani t. zv. spotřební, vynesly v roce 1926 200 mil. Kč, ale v r. 1933 vynesly již 350 mil. Kč, tedy o 150 mil. Kč více!

Tyto cifry, které jsou ověřeny šetřením Státního úřadu statistického, dokazují nám jedno, že minuly již doby, kdy poplatní síla státu spočívala na výnosech majetkových, a že zdroj státních příjmů se čerpá z nejširších vrstev obyvatelstva a jejich poplatní síly. Daňová politika, která nám tímto způsobem zatěžuje důchod domácností a zatěžuje naši spotřebu, zašla podle mého názoru poněkud daleko. Tato daňová politika, která se nám vrhá na cesty nepřímého zdanění, znamená cestu nejmenšího odporu. Jak se vyjádřil jeden z vynikajících theoretiků-národohospodářů, tato daňová politika znamená, že se škubalo peří z husy tak, aby husa co nejméně křičela. Je přímo protismyslné, jestliže se díváme na finální výsledek této daňové politiky, že v r. 1934, tedy v době hospodářské krise, v době, kdy podle názorů našich theoretiků klesl národní důchod z 80 na 40 miliard Kč, tedy na 1/2, naše spotřební daně, které postihují nejširší vrstvy lidové, vynášejí v r. 1934 o 200 mil. Kč více nežli v r. 1927, tedy v době plné konjunktury. Zásada t. zv. subjektivní únosnosti daňové byla tímto dalším vývojem úplně porušena. V době hospodářské krise musí však platiti zásada daňové spravedlnosti tím ostřeji nežli v době prosperity. Daňová prosperita nesmí býti problémem čistě technickým, nýbrž musí býti, jak praví řada theoretiků, na př. Rodbert, Roscher a Marshall, také problémem ethickým. V době, kdy jsou statisíce lidí bez práce a kdy stát vykonává funkci nejvyššího strážce lidské společnosti, kdy se musí starati o výživu těchto lidí, musí ustoupiti osobní egoismus před zájmem celku.

Neváhám říci, že při projednávání novely k zákonu o přímých daních, která teď se předkládá parlamentu, tato stanoviska a hlediska do velké míry vedla jednání t. zv. daňové subkomise rozpočtového výboru. V jedné věci byla tato subkomise zajedno, že zájem jednotlivců a určitá privilegia nesmí docházeti další ochrany. Jestliže jsme byli ochotni ponechati ve starém zákonodárství vše to, co znamenalo prospěch podniku, co znamenalo zvýšení možnosti soukromého podnikání, pak zdůrazňuji, že jsme ovšem nebyli ochotni ponechati to, co znamenalo ve formě daňové privilegia určitých jednotlivců a určitých osob.

Jestliže uznáváme i v demokratickém státě a v demokratické republice zásluhy jednotlivců a potřebu jejich odměnění, pak neuznáváme žádných výsadních postavení.

Slavná sněmovno! Doba hospodářské krise znamená, máme-li ji překonati, rozdělení povinností na všecky vrstvy tohoto státu. Myslím, že v této době není dosti dobře možno, aby na jedné straně byli lidé, jejichž důchod nestačí ani k uhájení existenčního minima, a na druhé straně lidé, jejichž důchody dosahují cifer milionových. Tato věc nám byla známa, a sama finanční správa nám uváděla případ, kdy ředitel cizozemec má platu 48.000 Kč. (Hlasy: Měsíčně?) Ne, ročně. Tento ředitel, říšský Němec, měl zdaněno těchto 48.000 Kč, ale ke konci každého roku dostával zvláštní odměnu, která nepodléhala zdanění a která činila pakatel, 700.000 Kč ročně. (Skandál!) Tedy proti těmto případům jsme musili učiniti opatření při sdělávání této osnovy zákona a učinili jsme opatření potud, že jsme řekli: Jestliže chce společnost vypláceti někomu služební důchod větší než 250.000 Kč, pak vlastně ho dělá účastníkem na zisku, ale činí-li ho účastníkem na zisku, nesmí z tohoto zisku odejíti s prázdnou stát a samosprávné korporace. (Potlesk.)

Připomínám ovšem, že na druhé straně provedli jsme řadu změn, jichž účelem je ochrana řádného a správně platícího poplatníka. Četl jsem nedávno v díle vynikajícího theoretika francouzského ústavního práva, že demokracie je teleologickým principem ústavní techniky. Je to správné, a řízeni touto zásadou učinili jsme opatření, aby byla úcta před zákonem vštěpována jako samozřejmý požadavek na obě strany. Prohlásili jsme tu zásadu, kterou jsme rozvedli, že úctu před zákonem musí míti poplatník, ale že ji musí míti také úředník, který zákon provádí.

Nepokládáme ve státě právním za možné to, co jsme viděli, nežli jsme tvořili tuto osnovu zákona, aby v tomto státě, jak sám o tom mluvil pan předseda vlády, docházelo neustále k válce mezi poplatníkem a finanční správou. Ve spořádaném právním státě konflikt mezi poplatníkem a finanční správou nemůže končiti jinde, nežli u nejvyššího správního soudu, anebo v této místnosti, v parlamentě. To znamená, že my žádáme, a žádali jsme, a vtělili jsme to do zákona, že finanční správa musí míti respekt před nálezy nejvyššího správního soudu. Není dobře možný stav, kdy je na 200 rozhodnutí správního soudu a finanční správa jedná proti těmto rozhodnutím. Chceme, aby muž z lidu, kterého se dotýká daň a který musí dávati státu, měl pocit, že zákon platí pro každého, nejen pro něho, nýbrž i pro úřad.

I volná úvaha veřejné správy musí míti své meze, musí se díti v mezích zákona. Proto v moderní demokracii nemůžeme omezovati parlament jen na to, aby se na zákonu usnesl, ale musíme mu dáti právo, aby také dohlížel nad tím, jak se také zákon provádí. Proto jsme provedli novelisaci určitých předpisů, zejména předpisů trestních a předpisů o řízení. Říká se, že i špatný zákon může býti dobře prováděn. Říká se v zákonodárství finančně-právním, že každá stará daň je lepší než nová. My musíme chtíti, abychom měli dobré zákony a aby tyto zákony byly také dobře prováděny. Chceme zejména zaříditi, aby v tomto státě poplatník věděl, kolik platí, a když správně zaplatí, aby odcházel s vědomím, že skutečně vykonal svou občanskou povinnost a že už není možno, aby novým způsobem bylo proti němu postupováno.

Ale, slavná sněmovno, mluvil jsem v rozpočtovém výboru také o t. zv. konjunkturní politice daňové. Je to daňová politika, která znamená úpravu daní takovým způsobem, aby byla podnícena soukromopodnikatelská činnost. Rok 1927 po této stránce znamená naprosté pochybení. V r. 1927, v době hospodářské konjunktury, v době určitého hospodářského rozkvětu, v té době dr Engliš novelou z r. 1927 omezil veřejno-hospodářské příjmy jak státu, tak samosprávných korporací. A důsledek? Důsledek byl ten, že zatím, co do doby krise některé podniky aspoň soukromohospodářské vcházely s určitými reservami, hospodářství státu, hospodářství samosprávných korporací vcházelo do doby hospodářské krise bez jakýchkoliv reserv a bez jakýchkoliv prostředků. Stát a samospráva šly do zápasu s hospodářskou krisí jako zjevem světovým jako úplní žebráci. A odtud také projevuje se ostrost celého tohoto zápasu a projevuje se jeho tíha, která spočinula na státu a samosprávných korporacích. Na druhé straně uznávám, že pouhé mechanické kruté zdanění nevyvede nás z krise, a já jsem marně poukazoval v rozpočtovém výboru ještě za pana ministra dr Trapla na příklad Německa, kde konjunkturální politikou finanční docílili určitý hospodářský úspěch. Poukazuji na řeč německého ministra financí, kterou měl v Kielu 27. prosince 1935, a kdy skutečně mohl poukázati, že určitá opatření, na př. snížení daně z automobilů, pomoc mladým lidem, kteří chtějí uzavřít sňatky, slevy daňové při rozmnožení počtu zaměstnanců, měla skutečně v zápětí určité povznesení německého hospodářství. Důsledkem této t. zv. konjunkturální daňové politiky, kterou provedlo Německo, jest, že Německo na př. v automobilismu může říci, že má automobilové parky, zatím co naše politika daňová, pokud jde na př. o automobilismus, ukazuje, že máme automobilové hřbitovy.