Místopředseda Košek (zvoní): Dalším řečníkem je pan posl. Kut. Dávám mu slovo.

Posl. Kut: Slavná sněmovno!

Diskuse o zmocňovacím zákoně je obvyklou příležitostí, aby se opět ve zdech této slavné sněmovny mnoho mluvilo o demokracii. Já však spatřuji celý dosavadní vývoji tyto prázdné lavice a považuji za svou povinnost upokojiti především tuto slavnou sněmovnu prohlášením, že o demokracii mluvit nebudu. Už z toho důvodu, že demokracie je především zdvořilost, a že k pojmu zdvořilosti také patří nemluviti nic zlého o mrtvých - de mortuis nil nisi bene. Proto se raději obrátím k meritu věci, při čemž předpokládám, že koalice zvedne pro osnovu zákona ruce, i kdyby snad nebyla nadšena tím, co se jí předkládá.

Jsem stejně přesvědčen, slavná sněmovno, že pan zpravodaj o této osnově přes sebe silnější námitky, které tu budou nebo už byly vzneseny proti osnově, přesvědčí opět slavnou sněmovnu o nicotnosti a bezvýznamnosti všech těchto námitek a že osnova zákona bude schválena. Dovolím si upozorniti, že naše oposiční stanovisko k předložené osnově se poněkud liší od argumentace, kterou jsem tu slyšel od mluvčích jiných politických skupin, a že se zejména diametrálně rozchází s některými hledisky, které čteme v důvodové zprávě, přiložené k osnově, nebo které jsme zde slyšeli od pana zpravodaje.

Chtěl bych se především tázati, jaká je vůbec praktická cena tohoto zmocnění, které se žádá, jak říká důvodová zpráva, z toho důvodu, že prý existují mimořádné doby, které vyžadují mimořádně rychlých zákroků vlády, aby bylo čeleno určitým hospodářským škodám, které by se mohly státi na hmotných i ideálních statcích československého lidu. A tu po tříleté praxi tohoto zmocňovacího zákona bych si dovolil především slavné sněmovny otázati, co se tak mimořádného zvláště u nás udělalo v rámci tohoto mimořádného zmocnění? Chtěl bych se tohoto slavného sboru otázati, proč to, co se udělalo, nemohla slavná poslanecká sněmovna udělati sama? Dále chtěl bych také upozorniti otázkou na to, jaká je věcná i formální kvalita opatření, která jsme viděli v dnešní době v důsledku mimořádného zmocnění. A konečně bych chtěl položiti otázku, nejsou-li tu určité škody, zejména mravní, jež převyšují původní úmysly osnovy?

A tu se domnívám, slavná sněmovno, mám-li shrnouti všechny tyto výtky, ze výsledky dosavadního hospodaření podle tohoto mimořádného zmocnění jsou více než neuspokojující.

Nařizovací praxe, a to konstatuji, nebyla nikdy toho druhu, aby to odpovědně nemohl učiniti sám parlament. Nikdy tato nařizovací praxe neznamenala pronikavější zmnožení pracovních možností československého lidu. Konstatuji dále, že tento zmocňovací zákon, který se znovu prodlužuje, znamenal další úpadek smyslu pro odpovědnost, znamenal povážlivější závislost našeho parlamentu na vládě, na té vládě, kterou má parlament kontrolovat a kterou má také v její politice říditi.

A konstatuji, slavná sněmovno, že po formální stránce zde došlo k velmi neblahým zjevům. Snad zde v této debatě padne i jméno vynikajícího znalce ústavního práva, spoluautora naší ústavní listiny, prof. dr Hötzela. Bylo by dobře, kdyby členové slavné sněmovny si přečetli jeho kritiku zmocňovacího zákona, kterou napsal v posledním svém vydání "Československého práva správního", ač prof. Hötzel to byl, který v r. 1922 a v letech pozdějších v onom sporu, který vznikl v československé právní vědě o přípustnost delegace moci zákonodárné, byl autoritou, která tuto přípustnost hájila. Prof. Hötzel upozorňuje na povážlivost praxe, která zaváděla u nás novotu, že lze na základě nařízení podle zmocňovacího zákona vydávat ještě další prováděcí nařízení, a říká přímo, že tento postup nemůže působiti příznivě.

Prof. Hötzel, který, jak jsem řekl, hájil přípustnost této delegace moci zákonodárné, praví však na 52. stránce svého posledního vydání (čte): "Netěším se však z toho, protože nemírné využívání ústavních možností není politicky potěšitelné a zdravé".

Slavná sněmovno, řekl jsem zde objektivně, že prof. Hötzel patřil k těm autoritám, které tuto přípustnost delegace zákonodárné moci u nás hájily. Chápu, že jeho vědeckého jména, jeho hlasu bude se dovoláváno zajisté i v této rozpravě. Přál bych si jenom od pánů, kteří tak učiní, aby pojali jeho hlas v celé šířce, v celé jeho vážnosti, a aby si také zejména vzpomněli na argumentaci, kterou se tak vřele a tak právnicky důkladně ujal dr Karla Perglera v jeho sporu, který měl před československým volebním soudem

Leč, dámy a pánové, opusťme jenom tuto stránku praktickou, která nám říká, zda se tento zmocňovací zákon osvědčil nebo neosvědčil, a všimněme si stránky výlučně ústavně-právní. Již jsem zde řekl, že před lety byl v právnické literatuře československé veden pozoruhodný boj o přípustnost delegace moci zákonodárné, do kterého zasáhly i vynikající autority zahraniční. Uvádím tu Daugnita, Kelsena, Redsloba a Verneta, z československých domácích autorit zasáhl do tohoto sporu Hötzel, Krejčí, Baxa, Vavřínek, prof. Weyr a jiní. Avšak domnívám se, slavná sněmovno, že jsme zde na půdě parlamentní, že zde je půda jiná a že nemáme ani ústavní, ani akademické kompetence vykládati zde přípustnost něčeho. Zde je půda zákonodárného sboru, zde vedle hledisek právních, normativních, musí pro nás rozhodovati i určitá hlediska politická.

A tu chci, slavná sněmovno, říci, že mezi námi, jak tu jsme, jsou dvě rozdílná zásadní hlediska. Vy, jak jsem zde zjistil ze všech vašich projevů, hájíte zásadu, že zákonodárce může dělati, co chce. My naproti tomu hájíme zásadu, že zákonodárce, Národní shromáždění, je jenom jedním z ústavních činitelů, které jedná ve své kompetenci, jak mu to je ústavně přikázáno. Vy, dámy a pánové, zde dokazujete, že zákonodárce je suverenní. My naproti tomu dokazujeme, že suverenní je jenom československý lid, při čemž opíráme toto své stanovisko o výslovný předpis §u 1 ústavní listiny, který říká velmi jasně, že lid je zdrojem veškeré moci ve státě.

A tu se domnívám, slavná sněmovno, abych doplnil toto hledisko, že Národní shromáždění, takto pojato, není jediným representantem tohoto suverenního lidu. Domnívám se, že stejným representantem tohoto suverenního lidu je i vláda, neboť i ona je orgánem národní suverenity, je orgánem, jímž suverenní lid uvádí své zákony ve skutek.

A konečně se domnívám, slavná sněmovno, že stejným rovnocenným representantem národní lidové vůle je i nezávislý soudce, neboť on je opět orgánem, jímž svrchovaný lid ve smyslu ústavní listiny nalézá svého práva.

A tu si dovoluji s vámi polemisovati v té věci, že zde není omnipotence zákonodárce, že nesmí zde býti omnipotence vlády, ale že také zde nesmí býti omnipotence soudce. Prostě nesmí zde býti omnipotence žádné z těchto tří rovnocenných složek, jimiž lid, který je zdrojem veškeré moci ve státě, si dává zákony, tyto zákony uvádí ve skutek a nalézá svého práva.

Slavná sněmovno, tam, kde nastane omnipotence některé z těchto složek, přestává demokracie. Tam nastává diktatura. A konstatuji, že zrovna tak, jako vláda může býti diktátorem, jako se nám může zroditi diktátor v některém vysokém našem soudci, stejně se může státi diktátorem i parlament, který takto špatně pochopil svoji ústavní kompetenci.

Dámy a pánové, demokracie je, jak jsem řekl, jen tam, kde všechny tyto tři složky téže moci jsou v ústavní harmonii, v duchu kompetenční odpovědnosti. A tu prosím, račte mi říci, slavná sněmovno, zcela laicky, může ústavní činitel zprostiti sám sebe odpovědnosti? Račte mi říci zcela laicky, může orgán moci zákonodárné zaváděti nové orgány této moci zákonodárné, aniž by tím měnil nebo rušil platnou ústavu? Račte mně říci, slavná sněmovno, zcela laicky: Dal ústavodárce Národnímu shromáždění zákonodárnou moc proto, aby ji ono vykonávalo, anebo proto, aby ji nějakým blanketem dále delegovalo? A prosím, račte mně odpověděti na otázku, kde tato věc, kde tento celý pochod, slavná sněmovno, přestane? Kde je to psáno, kde je to řečeno, že tato delegace zákonodárné moci může jíti jenom k vládě? Vždyť my můžeme, prosím, stejnými argumenty, které vy tu snášíte, říci, ze tato zákonodárná moc může býti delegována i presidentovi republiky; a zítra snad přijdete se stejnou argumentací, že tato zákonodárná moc může býti cedována, delegována i hlavnímu generálnímu štábu.

Slavná sněmovno, jak pak je potom daleko od této demokracie k pravé diktatuře? A tu chci, prosím, znovu říci, že zákonodárce není suverenní. Zákonodárce smí a může jednati jenom ve své kompetenci, neboť v této kompetenci spočívá také jeho ústavní odpovědnost.

Slavná sněmovno! Proč při této logice nelze říci, že je možna i delegace jiné části této trojdílné státní moci? Proč pak nemůžeme stejnou logikou říci, že lze někomu delegovati také moc výkonnou, proč nemůžeme stejnou logikou říci, že lze někomu delegovati také moc soudcovskou? Slavná sněmovno, proč tedy není přípustna delegace moci neodvislého soudce? Protože to ústavodárce nechtěl, on to prostě nedovolil; tam to uznáváte. Proč není přípustna delegace vládní moci na orgán jiný? Protože to ústavodárce nechtěl a nedovolil. Tamto rovněž uznáváte. Ale, slavná sněmovno, jak to, že najednou ústavodárce dovolil právě Národnímu shromáždění, aby ono uteklo od odpovědnosti? Slavná sněmovno, obyčejný člověk si zúžuje všechny právní otázky na otázku velmi jednoduchou: Kdo za to ručí? Vidíte, že se takto ptá obyčejný občan, je-li ve styku s nějakými otázkami civilistickými, že se tak ptá, jde-li o otázky či závazky směnečné nebo obchodní, vidíme stejnou věc i u zločince: Říkáme, že i vrah ručí za porušení zákona, za svůj čin svým vlastním krkem. Víme, že soudce ručí, víme, že vláda ručí, víme, že úředník ručí. A najednou tu, slavná sněmovno, zjišťujeme velmi podivuhodnou věc, že Národní shromáždění republiky Československé neručí za nic, protože ono prostě svoji zákonodárnou moc přes výslovný předpis ústavy deleguje nějakým blanco-dekretem orgánu zcela jinému.

Slavná sněmovno, to je však potom stanovisko velmi povážlivé. Pak jsou tu ve světě jenom dva činitelé, kteří za nic neručí. Jsou to ti diktátoři, o kterých se toho s tohoto místa tolik mluví, ti neručí za nic - a pak je to druhý činitel, o kterém se zde také mnoho mluví a který rovněž za nic neručí, a to československý demokratický parlament!

Slavná sněmovno! Domnívám se, že některé námitky, které jsem tu letmo snesl proti prodloužení zmocňovacího zákona, ať po stránce předmětné nebo po stránce formální, by zasloužily zajisté pozornosti, a očekávám, že pan zpravodaj o osnově bude na tyto věci reagovati. Přes to však, slavná sněmovno, opustíme pole právnických autorit, opustíme pole těchto formálních námitek a všimneme si věci ještě se stránky jiné. Ono je, slavná sněmovno, všechno možné. Já připouštím i tuto možnost, konceduji vám-ji, jenomže se domnívám, že všecko, co se v právním řádě a v právním státě děje, děje se také za režimu určitých právních, za režimu určitých ústavních kautel. Především se vždycky ptáme - a ptáme se také, slavná sněmovno, i zde - je-li tu takový orgán, který nám v těchto akademických sporech řekne jasně a závazně o této delegaci, je-li přípustná nebo není. A my skutečně, slavná sněmovno, v naší ústavní listině nalézáme takový sbor, takový ústavní orgán, který je povolán, aby ve sporech o možnost a o přípustnost této delegace nám řekl, je-li možná, je-li dovolená, je-li ústavní či neústavní. Je to, slavná sněmovno, Ústavní soud republiky Československé, který byl zřízen zákonem ze dne 9. března r. 1920, č. 162 Sb. z. a n.

A tu mi promiňte, slavná sněmovno, když kapitolu, kterou promluvím o tomto Ústavním soudě, nazvu nejžalostnější kapitolou dějin celého československého parlamentarismu. Tento Ústavní soud nám totiž v jednom ze svých velmi skrovných zasedání 7. listopadu r. 1922 vyslovil právní nález, že ťodporuje ústavní listině, jestliže Národní shromáždění zmocňuje vládu obyčejným zákonem, aby vydávala nařízeními předpisy, k nimž by jinak bylo třeba zákona.Ť To je, prosím, doslovně ocitovaný platný právní nález Ústavního soudu, o němž prohlašuji, že je jím vázána vláda, že je jím vázáno i Národní shromáždění, protože tento Ústavní soud je povolán zákonem ústavním k tomu, aby především zkoumal, zda zákony, vydané Národním shromážděním republiky Československé, neodporují ústavní listině.

A tu, prosím, slavná sněmovno, nechme všechno stranou a račte se pozastaviti u otázky, kolik to bylo řečníků a při kolika různých příležitostech, kteří s tohoto místa, slavná sněmovno, dokazovali, že některé zákony, které tu usnášíte, budí pochybnosti o neústavnosti. A tu, slavná sněmovno, se podívejme, co se to stalo s naším zákonem ústavním, co se to stalo se zákonem o Ústavním soudu a jakým způsobem se vláda republiky i Národní shromáždění republiky Československé cítí býti vázáno zákonem ústavním.

Slavná sněmovno, bylo to 27. října 1920, kdy poslanecká sněmovna provedla volbu terna, ze kterého potom měl president republiky jmenovati členy Ústavního soudu. Bylo to 27. října r. 1920, když jsme po prvé slyšeli v tomto váženém sboru o nějaké činnosti Ústavního soudu. A prosím, slavná sněmovno, tenkráte posl. sněmovna zvolila terno, které tvořili pan dr Bedřich Bobek, ministerský rada v ministerstvu vnitra, o němž dále potom zjišťujeme, že se dne 22. května 1925, tedy před 11 lety, této funkce vzdal, dalším navrženým byl dr Karel Mareš, přednosta okr. soudu a starosta města Olomouce, a že třetí navržený do tohoto terna byl František Rapprich, min. rada v. v. v Teplicích-Šanově; za náhradníky volebního soudu navrhla posl. sněmovna pana dr Emila Meissnera, advokáta v Něm. Brodě, dr Josefa Sandera, advokáta v Liberci, Antonína Vagače, hlav. zástupce při generálním prokurátorovi v Brně.

President republiky, slavná sněmovno, jmenoval Ústavní soud 21. října 1921 a tento Ústavní soud republiky Československé se skutečně také v listopadu podle §u 3 ustavil a podle těchto ústavních předpisů ode dne ustanovení tohoto soudu počíná běžeti desetiletá funkční lhůta celého našeho Ústavního soudu. President republiky, slavná posl. sněmovno, jmenoval z terna posl. sněmovny členem Ústavního soudu pana dr Bedřicha Bobka, jeho náhradníkem jmenoval pana Emanuela Löwyho, advokáta v Nov. Jičíně, z terna navrženého senátem pan president republiky jmenoval p. dr Karla Baxu a jeho náhradníkem dr Mořice Ecksteina. Z terna navrženého vládou na místě sněmu Podkarpatské Rusi jmenoval pan president dr Kolomana Volenského a jeho náhradníkem dr Nikolaje Mašiku. Předsedou jmenoval pan president republiky dr Karla Baxu, primátora hlav. města Prahy. Nejvyšší správní soud, jsa k tomu povolán tímto zákonem, vyslal do Ústavního soudu dr Václava Vlasáka, jeho náhradníka dr Bedřicha Říhu, dále dr Jos. Bohuslava, jeho náhradníka dr Jos. Čapka. Nejvyšší soud v Brně vyslal do Ústavního soudu jako člena Ant. Bílého a jeho náhradníkem ustanovil dr Antonína Latku, jako dalšího člena vyslal nejvyšší soud dr Frant. Vážného a jeho náhradníkem stal se Jan Jurocký.

Slavná sněmovno! Až na tento právní nález z r. 1922 ze 7. listopadu neslyšeli jsme o existenci tohoto Ústavního soudu už ani slova. Já bych nechtěl křivditi. My jsme, slavná sněmovno, přece jen v této síni slyšeli, že máme ústavní zákon, že tento ústavní zákon má býti dodržován, a to bylo v 166. schůzi posl. sněmovny dne 28. ledna 1932, kde čteme v pořadu schůze: "Volba terna pro člena a náhradníka Ústavního soudu."

Když si, slavná sněmovno, prolistujete stenografický protokol z této 166. schůze, tak tam najdete věc věčně památnou pro ústavnost tohoto režimu; najdete tam slova předsedova (čte): "Nebude-li námitek, odložíme projednávání následujícího odstavce pořadu a přistoupíme k vyřízení odstavců dalších." Námitek nebylo. - A pak, protože se celá tato věc opustila, byl vydán jako první imunitní případ k trestnímu stíhání bývalý poslanec Jiří Stříbrný.

Slavná sněmovno, tím jsem vám chtěl ukázati ad oculos jednu strašlivou věc. (Místopředseda Košek zvoní.) Od listopadu r. 1931 není u nás dodržován ústavní zákon, vláda jej neplní, parlamentu je to jedno, protože my od listopadu r. 1931 nemáme již jedinou kautelu, kterou nám dal ústavodárce, t. j. aby byly zkoumány zákony vydávané Národním shromážděním, neodporují-li ústavní listině republiky Československé. (Posl. Ježek: Je lepší, když se to nezkoumá!) Ale tato věc je morálně trapná každému, kdo má trochu smyslu pro to, co znamená nebo má znamenat parlamentarismus. Tato věc je však trapná ještě po jedné velmi povážlivé stránce. Když se podíváte do rozpočtu na r. 1932, kdy již neexistoval tento Ústavní soud, tak ejhle, najdete tam položku 120.000 Kč na osobní výdaje a 15.000 Kč na věcné výdaje. Podíváte-li se do rozpočtu na r. 1933, kdy tento Ústavní soud již 2 roky neexistoval, najdete tam stejnou položku na osobní i věcné výdaje. Podíváte-li se do rozpočtu na r. 1934, kdy Ústavní soud neexistoval již 3 roky, najdete tam opět položku 120.000 Kč na osobní výdaje a jen 10.000 Kč, tedy o 5.000 Kč méně, na věcné výdaje. Stejné je to, slavná sněmovno, i v rozpočtu na r. 1935, kde je to o něco sníženo, a aby to bylo dokonáno, tedy ještě po 5 letech, kdy tento soud již neexistuje, v rozpočtu na rok letošní, najdete položku 60.000 Kč na výdaje osobní a 5.000 Kč na výdaje věcné.

A teď se račte také podívat do účetních uzávěrek. Najdete tam, že to páni trochu "zrasírovali". Oni poněkud šetřili a vykazují, že za r. 1932, kdy tento Ústavní soud neexistoval, se vyplatilo na výdajích osobních 95.550 Kč, na výdajích věcných 8.847.65 Kč, r. 1933 si někdo - a já nechci, slavná sněmovno, nikoho obviňovat - dal vyplatiti 95.950 Kč a na věcných výdajích 4.175.90 Kč, r. 1934 si dal někdo vyplatiti 63.050 Kč a na věcných výdajích 4.123.60 Kč. Za r. 1935, bohužel, ještě nemáme účetní uzávěrku, ale já zde zjišťuji, ze od doby, kdy podle ústavy přestak tento Ústavní soud fungovat a existovat, bylo vyplaceno na osobních a věcných výdajích celkem 271.697,10 Kč. A když se podíváme do položek, které odůvodňují, proč se tyto peníze vyplácejí, nenalézáme v účetních uzávěrkách žádného výkladu, leda snad nějaké to snížení o 5.000 až 10.000 Kč je tam odůvodněno tím, že se prý nekonaly žádné schůze Ústavního soudu a že prý pro něco velmi záhadného, což se jmenuje knihovna Ústavního soudu, protože nám nestačí naše bohatá knihovna Národního shromáždění, se odebralo méně knih a méně časopisů. Prosím, potom se nedivte, že veřejnost, která sleduje tyto věci, mluví krásně o určitých disposičních fondech, které jsou pod různými položkami zde schovávány, že má skutečně nepříznivé mínění nejenom o tom, kdo to dělá, nýbrž také o tom, kdo má moc, aby to kontroloval a kdo to nekontroluje. (Místopředseda Košek zvoní.)

Dámy a pánové, já se domnívám, že neplnění ústavního zákona by v každém státě, který je ústavní, který je demokratický, mělo přivésti na lavici obžalovaných toho, kdo je povolán, aby tento zákon plnil, a konstatuji, že § 22 zákona o Ústavním soudu výslovně praví, že provedení tohoto zákona se ukládá vládě. Dnes nám přišla najednou - dovídáme se to z novin - ta nová zvláštní instituce, právní rada, se šalamounským řešením, že prý bude reaktivován Ústavní soud. Dámy a pánové, já se domnívám, že porušení ústavy nemůže býti nijak, žádnou reaktivací sanováno. Když každý má vzít odměnu za to, co spáchal, pak by bylo zajisté spravedlivé, bylo by demokratické, aby nejen ten malý, který porušuje zákon, nýbrž i ten velký, který jej neplní, byl pohnán k odpovědnosti.

Dámy a pánové, nemá smyslu, hádati se zde, protože vy stejně přes to všechno, co jsem vám tu do haléře snesl, si odhlasujete to, čím jste povinni svým stranám podle reversů, které jsou někde v nedobytných pokladnách politických stran. Já za sebe i kolegy svého klubu prohlašuji, slavná sněmovno, že z těchto zásadních, z těchto ústavních, zákonných důvodů nemohu hlasovat pro předloženou osnovu zákona, už z toho důvodu, že my všichni zde u tohoto stolku do rukou předsedy sněmovny jsme podle §u 22 ústavní listiny slíbili, že budeme zachovávati zákony republiky. Slavná sněmovno, my hlasujeme proti této osnově zákona z úcty k zákonu, z úcty k zákonu ústavnímu a také i proto, že, jak já se domnívám, nedodržeti slib je nečestné. (Potlesk poslanců národního sjednocení.)

Místopředseda Košek (zvoní): Dalším přihlášeným řečníkem je p. posl. Kundt. Dávám mu slovo.

Posl. Kundt [německy]: Dámy a pánové!

Klub sudetskoněmecké a karpatoněmecké strany zamítá tuto stručnou, ale obsažnou osnovu ze dvou zásadních důvodů. Jedno odůvodnění se opírá o zásady naší ústavní listiny. Jak jsme k této osnově uvedli již loni, jest zmocňovací zákon v různém ohledu protiústavní. Nehodlám dnes uváděti znovu tyto ústavně-právní důvody, neboť náš stát se přece v této chvíli nachází na zcela jiném podkladě než na podkladě ústavněprávního stavu a jest neužitečné, abychom proti koaličním stranám uváděli ústavněprávní důvody. Neboť koalice nezná dnes nic jiného než boj o moc a při tom o stranickopolitické zájmové přednosti. Kdo nemá nic jiného na mysli než moc a prestiž místo ústavního práva, u toho jest neužitečné ztráceti slova zásadně státoprávní a ústavněprávní povahy, a proto o tomto tématu již vůbec dále nemluvíme, poněvadž se to zdá bezúčelným.