Pátek 15. května 1936

Přítomni:

Předseda Malypetr.

Místopředsedové: Košek, dr Markovič, Langr, Onderčo, Mlčoch, Taub.

Zapisovatelé: de Witte, R. Böhm.

166 poslanců podle presenční listiny.

Člen vlády ministr dr Dérer

Z kanceláře sněmovny: sněm. tajemník dr Říha; jeho zástupce dr Záděra.

Předseda Malypetr zahájil schůzi v 10 hod. 40 min. dopol. a konstatoval, že sněmovna je způsobilá jednati.

Sdělení předsednictva.

Dovolené

podle §u 2, odst. 4 jedn. řádu dal předseda na dnešní den posl. Petrovi, dr Mičurovi, Bruknerovi, Židovskému, Martináskovi, Rybárikovi, dr Kosseymu, Stivínovi, Pikovi.

Omluvy.

Za platnou podle §u 2, odst. 4 jedn. řádu uznal předseda dodatečné omluvy posl. Pika, Stivína a R. Böhma na den 14. května t. r.

Změna ve výboru.

Klub poslanců komunistické strany Československa vyslal do výboru branného posl. dr Jar. Dolanského za posl. Širokého.

Došla odpověď

min. vnitra na dotaz posl. J. Sedláčka č. D 59-IV.

Rozdané tisky

počátkem schůze:

Zprávy tisky 449 a 450.

Zápisy o 37. a 38. schůzi posl. sněmovny, proti nimž nebylo námitek podle §u 73 jedn. řádu.

Těsnopisecká zpráva o 38. schůzi posl. sněmovny.

Předseda (zvoní): Přistoupíme k projednávání pořadu schůze.

Nebude-li námitek, provedeme nejprve druhá čtení. (Námitek nebylo.)

Přistoupíme tedy k projednávání odst. 2 pořadu, jímž jest:

2. Druhé čtení osnovy zákona, jímž se mění paragrafy 1, 3 a 5 zákona ze dne 12. srpna 1921, č. 323 Sb. z. a n., ve znění zákona ze dne 5. května 1933, č. 73 Sb. z. a n., kterým se blíže upravuje dávka z majetku a z přírůstku na majetku u majetku zabraného (tisk 437).

Zpravodajem jest p. posl. Vičánek.

Jsou nějaké návrhy oprav nebo změn textových?

Zpravodaj posl. Vičánek: Nejsou.

Předseda (zvoní): Není změn.

Kdo ve druhém čtení souhlasí s osnovou zákona tak, jak ji posl. sněmovna přijala ve čtení prvém, nechť pozvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Tím posl. sněmovna přijala tuto osnovu zákona také ve čtení druhém, a to ve znění shodném s předchozím usnesením senátu.

Tím vyřízen jest 2. odstavec pořadu.

Přistoupíme k projednávání dalšího odstavce, jímž jest:

3. Druhé čtení osnovy zákona o výměně dluhopisů vnitřního státního dluhu (tisk 43).

Zpravodajem jest za omluveného p. posl. Martináska p. posl. Křemen.

Jsou nějaké návrhy oprav nebo změn textových?

Zpravodaj posl. Křemen: Nejsou.

Předseda (zvoní): Není změn.

Kdo ve druhém čtení souhlasí s osnovou zákona tak, jak ji posl. sněmovna přijala ve čtení prvém, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Tím posl. sněmovna přijala tuto osnovu zákona také ve čtení druhém, a to ve znění shodném s předchozím usnesením senátu.

Tím vyřízen jest 3. odstavec pořadu.

Přistoupíme nyní k projednávání prvého odstavce pořadu, jímž jest:

1. Zpráva výboru ústavně-právního o usnesení senátu (tisk 426) k vládnímu návrhu zákona (tisky sen. 143 a 177), kterým se mění a doplňují některá ustanovení o advokátech (tisk 435).

Zpravodajem jest p. posl. dr Mareš. Dávám mu slovo!

Zpravodaj posl. dr. Mareš: Slavná sněmovno! Vláda předložila tiskem návrh zákona, jímž se upravují některá ustanovení o advokátech. Senát se zabýval tímto návrhem zákona před posl. sněmovnou, učinil svá usnesení, jimiž se pak zabýval ústavně-právní výbor posl. sněmovny. Je nyní na sněmovně, aby k tomuto usnesení senátu zaujala stanovisko ve smyslu návrhu ústavně-právního výboru.

Dovolíte, slavná sněmovno abych zprávu ústavně-právního výboru doprovodil několika slovy a odůvodnil meritorně její obsah.

Osnova, jak je slavné sněmovně předložena, jen mění a doplňuje některá ustanovení o advokátech. Bylo by si přáti, abychom opustili metodu jenom doplňování a novelisování, a abychom řešili věci určitých úseků veřejného a hospodářského života definitivně. Bohužel i v tomto případě se z důvodů, které ještě naznačím, vláda odhodlala předložiti zatím úpravu určitého úseku řádu advokátního a předkládá proto ústavně-právní výbor posl. sněmovny, resp. senát posl. sněmovně jen úpravu jistého úseku. Doufáme, že bude umožněno definitivní úpravou vyhověti všem ostatním přáním, která byla přednesena již dříve ať v kritice, tisku, nebo která budou snad v budoucnosti přednesena při rozpravě o této osnově.

Osnova zákona - usnesení senátu - přináší svým obsahem řešení ve čtyřech bodech. Dovolil bych si předem konstatovati, že, držím-li se formálního postupu osnovy, nekladu naprosto přílišnou váhu na bod první. Konstatuji, že motivem vlády, ministerstva spravedlnosti, jednání v senátu i v ústavně-právním výboru sněmovny byla jediné a hlavně otázka sociálního pojištění a zlepšení sociálního postavení řady příslušníků stavu advokacie. Není vinou této posl. sněmovny ani ústavně-právního výboru, že pojištění osob samostatně vydělávajících nebylo dosud uskutečněno. Přesto, postupuje formálně, je třeba, abych se zabýval, i když stručně, obsahem prvního odstavce, který stanoví dobu praxe u kandidátů advokacie šesti lety, prodlužuje tedy dosavadní praxi z pěti na šest let. Pětiletá praxe byla zavedena zákonem č. 40/1922, kdežto dříve byla sedmiletá. A zase znovu konstatuji, že celá osnova je jenom kompromisem mezi dvěma náměty a návrhy, které byly z různých stran podávány a které měly za účel prodloužiti tuto praxi na 7 let. Bylo třeba, aby vláda a zejména ministerstvo spravedlnosti a pak i ústavně-právní výbory jak senátu, tak i posl. sněmovny, čelily různým námětům, které byly s to a způsobilé poškoditi zájmy určitých skupin, zejména budoucích kandidátů advokacie víc, než bylo třeba a než bylo účelno. Tedy osnova není ničím jiným než kompromisem mezi různými názory a řeší otázku praxe advokátních koncipientů dobou 6 let.

Tato ustanovení, jak se nedalo o tom ani pochybovati, stala se předmětem různých kritik ve veřejnosti i v tisku. Jsem toho dalek, abych upíral kterékoliv skupině občanstva tam, kde se cítí poškozena, kde se domnívá, že její práva jsou dotčena, právo zaujmouti stanovisko. Ale jestli na jedné straně přesto tvrdím, že osnovy tohoto druhu nemohou býti předmětem politické licitace a agitace, poněvadž konec konců doplácí na tuto agitaci a licitaci ti, jichž se týká, nechci tím nikterak popírati, že jsou tu určité vážné obavy nových kandidátů advokacie, kteréžto obavy však, domnívám se, nevyvěrají jen z tohoto konkrétního ustanovení osnovy zákona, nýbrž jsou plodem úvahy dnešní mládeže vůbec, co s nimi v budoucnu? Tak se dívám na celý soubor těchto otázek, že nejde jen o problém kandidátů advokacie, nýbrž jde o problém studované mládeže vůbec.

Bude třeba, aby ustanovení osnovy byla podrobena kritice věcné a správné. Osnova operuje především poukazem, že jest potřebí prohloubiti vzdělanostní úroveň příslušníků advokacie, zejména adeptů advokacie. Jsem toho dalek, abych kladl tento argument na místo první, aniž chci vážnosti tohoto argumentu něco ubírati. Nemůže býti sporu, že je třeba, aby v tomto směru veřejnost pochopila, že advokát dnešní doby a kandidát advokacie musí vyhovovati po stránce vzdělání a přípravy praktické všem požadavkům doby. To se ovšem nemůže vztahovati pouze na otázku prodloužení doby služby kandidátů advokacie, to musí býti už otázka, která se zabývá kořenem, a to otázka reformy právního studia, reformy praktického výcviku nejen u advokátů a kandidátů advokacie, nýbrž i v jiných oborech administrativních. Nemůže býti sporu, že život se stal po stránce hospodářské velmi komplikovaný a že na vzdělání předběžné klade mnohem vyšší požadavky, než jak tomu bylo dříve. Je třeba, aby se veřejnost nedívala na činnost advokáta jen s hlediska jeho hmotného postavení a hmotného okamžitého výdělku, nýbrž aby se dívala na činnost advokáta tak, jak se také v jiných zemích dívá, kde úzkostlivě dbají ústavy a všech veřejných práv, aby také stav advokacie považovala za jeden pilíř, za jednu garancii ústavního života státu. Stav neodvislý, právně vzdělaný, je jistě povolán, aby byl hlasatelem práv veřejných, aby byl hlasatelem práv politických a svobody občanské. S tohoto hlediska je proto také třeba se zabývati i hmotnými poměry tohoto stavu.

Na činnost advokáta se kladou, jak už jsem podotkl, mnohem větší nároky. (Výkřiky posl. Čuříka.) Nemůže býti sporu, jako netřeba a nesmí se paušalisovati a generalisovati jinde, že i příslušník stavu advokacie si musí býti tohoto vyššího poslání také plně vědom. Máme jistě velmi přísné advokátní komory, které podobným výstřelkům dovedou čeliti a také čelí a jistě budou vděčny za jakékoliv upozornění v tomto směru. Tak jako u soudců voláme po specialisaci vzdělání, tak tohoto třeba také u advokátů, respektive u kandidátů advokacie.

Byly předneseny různé argumenty. Netřeba pochybovati o dobré vůli těchto argumentů nebo těch, kdož je přednášeli, ale přes to je třeba se s nimi vyrovnati a vypořádati. Jsou to argumenty, které srovnávaly přípravnou praksi kandidátů advokacie s přípravou soudcovskou. V tom je velký rozdíl. Je pravda, že soudce potřebuje jen tři léta přípravné prakse, vstupuje-li do praktického soudcovského života, ale je třeba uvážiti, že tam nevstupuje hned plnou odpovědností, že auskultant, který složil soudcovské zkoušky a stává se soudcem, je přednostou okresního resp. krajského soudu přidělován podle své prakse a podle svého vzdělání postupně do různých oddělení a postupně je na něho uvalována jistá odpovědnost, a teprve po velké řadě let se dostává vlastně k plné odpovědnosti samostatného, neodvislého soudce.

Nelze tak stoprocentně klásti váhu - nepopírám tento argument úplně - jen na zkoušky, na doktorské diplomy atd., poněvadž tyto argumenty, resp. tato fakta, zkoušky, doktorské diplomy samy o sobě ještě praksi životní nepodávají. Poukazuje-li se, že advokátní kandidát, který má 3 léta prakse za sebou, je schopen složiti již samostatné advokátní zkoušky, že je zástupcem svého šéfa naprosto ve všem, že tedy má t. zv. právo substituční, je třeba zdůrazniti, že tak činí jen pod přímým dozorem svého šéfa, jen v určitých úsecích a že jeho odpovědnost je přece jen podstatně přítomností šéfa a jeho dozorem zeslabena.

Byly uváděny argumenty, ale bylo by omylem domnívati se, že to byly argumenty hlavní a že osnova zákona by také na tyto argumenty kladla hlavní váhu. Jestliže se důvodová zpráva těmito věcmi zabývá a jestliže je třeba, abych se toho také já dotkl, nečiním tak proto, abych plaidoval pro ustálení praxe šestileté, nýbrž jen proto, abych předešel různým omylům ve veřejnosti tradovaným, nedorozuměním, která by mohla mezi některými váženými příslušníky tohoto váženého sboru vzniknouti, že jde o hmotné poměry advokacie, které by žádného ohledu a žádného osvětlení nevyžadovaly. Při této příležitosti, ne proto, že je zde to ustanovení pěti a šestileté prakse, ale poněvadž tato příležitost je vhodná, aby se na to poukázalo, poukazuji na bídné hmotné poměry tohoto stavu. Veřejnost je poněkud zaujata velmi často ojedinělými zjevy velmi velkých příjmů některých advokátů, příjmů někdy snad i pohádkových, ale nevidí onu velkou část advokacie, která strádá a trpí stejně hospodářskými poměry a hospodářskou krisí, kterážto hospodářská krise je ještě zesílena řadou různých zásahů.

Důvodová zpráva obsahuje řadu čísel, která zde nechci opakovat. Je sice pravda, že hospodářský život zatím hodně zintensivněl, že skýtá zástupci advokacie, právnímu zástupci, možnost zásahu do komplikovaných hospodářských věcí, ale nesmí se zapomínat, i když připustím, že vznikly akciové společnosti, kartely, různé korporace atd., že byla vyřízena na druhé straně řada zákonitých ustanovení, která zástupci advokacie ubírá a upírá právo na zastoupení, že řada sborů a korporací má své právníky z povolání, ale ne advokáty, a že je tu finanční prokuratura, která se různým způsobem snaží svou agendu rozšířit i přes ono vymezení zákonem dané.

Mohl bych vážené sněmovně předložit doklady, že finanční prokuratura rozesílá po nemocnicích a po obcích cirkuláře, kterými se dožaduje, aby tyto korporace dobrovolně přijaly zastupování finanční prokuratury. Je tu řada zákonných úseků, živnostenské pracovní soudy atd., kde je advokát vylučován ze zastupování, nehledě k tomu, že stav advokacie velmi trpí tím, že se tu vyvinulo právě z důvodů hospodářské krise pokoutnictví v nejhorším slova smyslu, že jsou tu i politické strany, celé korporace, které část svých příjmů položily více méně na základ právních porad. Je to tedy přece jistého druhu pokoutnictví. Nové řešení může se dotýkati jen oněch kandidátů advokacie, kteří ale chtějí v budoucnu tomuto povolání věnovati. Nynější kandidáti advokacie přezírají, že vše, co tato osnova obsahuje, co má obsahovat příští advokátní řád a jeho definitivní úprava, nemůže býti úpravou pro tuto generaci, nýbrž pro generace budoucí. Všechno, co se dělá a kritisuje, nesmí se kritisovati s hlediska okamžitého prospěchu nebo výhody, nýbrž je třeba to kritisovati sub specie aeternitatis, s vyššího hlediska další budoucnosti.

Někdo musí míti odvahu řešit některé věci, ze kterých by příští generace advokátní, nebo příští léta advokáti, nemusí to býti ani generace - nemám zde na mysli jen ustanovení o prodloužení koncipientské prakse z 5 let na 6, nýbrž řadu jiných ustanovení mohli již těžiti.

Je ku podivu možno pozorovati, že akademická veřejnost, zejména mladí kolegové právníci, si tohoto zjevu málo všímají a že obdivuhodný, chvalitebný, vzácný a vítaný elán mladých lidí ostřeji nepoukazuje na řadu jiných zjevů, které by mohly zejména právnické mládeži v budoucím boji o skývu chleba vydatně pomoci.

Je třeba, aby tu byla upravena otázka právního dorostu v jiných oborech státní správy, kde všude pozorujeme snížení kvalitní úrovně. Tam, kam se dříve dávali právníci, kde bylo třeba člověka právnicky vzdělaného, se administrativa spokojuje velmi často, na úkor věci, s dorostem méně kvalitním, právníky vyřazuje, přijímá obchodníky, akademiky, maturanty atd. Nepodceňuji význam tohoto studia, ale přece jen jsem toho názoru, že tyto obory veřejné správy vyžadují vyššího vzdělání, zejména po stránce právní.

Je třeba, aby stát vyřešil otázku úžasného návalu právního dorostu na právnické fakulty. Je třeba chápati tyto snahy mladého dorostu, aspoň na právnické fakultě se uchytit, kde je poměrně lehčí studium a menší finanční náklad. V nynější tísni akademické mládeže a v touze nabýti nějakého povolání v budoucnu je to pochopitelné - a tak velká část akademické mládeže se uchyluje na právnickou fakultu v domnění, že přece jen se ve veřejném životě bude moci uplatniti.

Mám zde statistiku a tuším, že důvodová zpráva ji má také, že r. 1923 bylo advokátních koncipientů 1.066, posluchačů práv jen 3.676, v r. 1930 máme koncipientů 1.367, ale posluchačů práv už 6.327. A dokonce r. 1932 a 1 933 máme 6.600 posluchačů na právnických fakultách. Je přece nasnadě dotaz, co s těmito lidmi, kteří za nejtěžších obětí svých rodičů se budou domáhati v budoucnu svého povolání?

Zdůraznil jsem už v úvodu, že jakákoliv opatření po této stránce, po stránce sociálního opatření, a jakákoliv jiná opatření, nemohou býti trvale namířena snad proti kandidátům advokacie anebo proti právnickému dorostu. Proto, jak jsem již podotkl, osnova i ústavně-právní výbor zamítl jakékoliv zostřovací návrhy na prodloužení prakse, návrh na zavedení prakse sedmileté. Zdůrazňuji, že vůbec motivem celé osnovy byla původně myšlenka, jak zajistiti advokáty ve stáří. A jestliže se při této osnově také svezla přání stavovských organisací a advokátních komor, které konec konců jsou také budoucími representanty i kandidátů advokacie a dnes posluchačů práv, a také strážci jejich zájmů v budoucnosti, jestliže se při tom zároveň svezl návrh, aby prakse kandidátů advokacie byla prodloužena na 6 let, přece jenom hlavním motivem celé osnovy byla otázka zabezpečení advokátů ve stáří. A je to v zájmu budoucích kandidátů advokacie, aby tímto způsobem byli advokáti zabezpečeni ve stáří, aby byl usměrněn odliv advokátů do pense. Máme případy, že dnes slouží advokáti až do 85 let stáří. Znám advokáta, spolužáka presidenta-Osvoboditele, který ještě dnes, v 86 letech života, se domáhá svého výdělku několika Kč denně. To jsou případy, které pochopitelně jsou překážkou a brzdou. Hájil bych názor a byl bych vždy pro to, aby advokát, který má zabezpečenou existenci jinak, který není odkázán na svůj denní výdělek, šel a odstoupil mladšímu, aby tak mladším umožnil existenci. (Hlasy: Pak jste to měli dát do osnovy!) Bylo by ovšem třeba, spojiti to také s jinými povoláními a to by byl zásah do občanského života. Bylo by třeba tuto zásadu propagovati všude jinde, nejen u advokátů, nýbrž také u notářů, živnostníků a samostatně výdělečně činných vrstev. Pak by to ovšem byla ideální úprava, která by, zejména v otázce nezaměstnanosti, byla silnou a slibnou pomůckou. O tom nemůže býti sporu. Ale myslím, že za dané situace bychom těžko prosazovali zákon tohoto druhu. Advokátní komory snaží se těmto nedostatkům hmotných prostředků různých advokátů čeliti nouzovými výpomocemi.


Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP