Pátek 20. března 1936

Přítomni:

Předseda Malypetr.

Místopředsedové: Košek, dr Markovič, Langr, Onderčo, Mlčoch, Taub.

Zapisovatelé: Jaša, Pik.

182 poslanců podle presenční listiny.

Členové vlády: ministři inž. Dostálek, inž. Nečas.

Z kanceláře sněmovny: sněm. tajemník dr Říha; jeho zástupce Nebuška.

Předseda Malypetr zahájil schůzi v 9 hod. 47 min. dopol. a konstatoval, že sněmovna je způsobilá jednati.

Sdělení předsednictva.

Dovolené

podle §u 2, odst. 4 jedn. řádu udělil předseda na dnešní den posl. Polívkovi, Stundovi, dr inž. Touškovi.

Došlé spisy.

Dotazy:

posl. Wollnera ministru železnic o chování železničních zaměstnanců v Chotěšově (č. D 103-IV),

posl. Hintermüllera ministru vnitra, proč nejsou vypsány obecní volby v Úpici (č. D 105-IV).

Odpověď ministra financí a zemědělství na dotaz posl. dr Porubszkyho č. D 36-IV.

Rozdané tisky

počátkem schůze:

Zprávy tisky 160 až 165, 167 a 168.

Zápis o 29. schůzi posl. sněmovny, proti němuž nebylo námitek podle §u 73 jedn. řádu.

Předseda (zvoní): Přistoupíme k projednávání pořadu, a to ke společnému jednání o prvých dvou odstavcích, jimiž jsou:

1. Zpráva výborů soc.-politického a rozpočtového o vládním návrhu (tisk 329) zákona o stavebním ruchu (tisk 363).

2. Zpráva výboru soc.-politického o vládním návrhu (tisk 350) zákona, kterým se prodlužují a doplňují zákony tykající se bytové péče (tisk 364).

Zpravodaji při odstavci 1 jsou za výbor soc.-politický p. posl. Fr. Langr, za výbor rozpočtový p. posl. Křemen; zpravodajem při 2. odstavci jest p. posl. Rybárik.

Budeme pokračovati ve společné rozpravě, započaté ve včerejší schůzi sněmovny.

Lhůta řečnická jest 40 minut.

Přihlášeni jsou ještě řečníci: na straně "proti" pp. posl. inž. Richter, Ivák, Zápotocký, Hodinová -Spurná; na straně "pro" pp. posl. Oliva, Dubický.

Dávám slovo p. posl. inž. Richterovi.

Posl. inž. Richter (německy): Slavná sněmovno!

Pouštíme-li se do posuzování právě projednávaných osnov zákonů o ochraně nájemníků a podpoře stavebního ruchu s kterékoli stránky, narážíme vždy při projednávání těchto dílčích otázek na hlavní dosud nerozřešenou otázku, na základní dosud nerozřešený problém tohoto státu, který spatřujeme v úplném úpadku soukromého a státního hospodářství. Tento problém se nám naskytá denně ve stoupajícím počtu nezaměstnaných, v klesání příjmů ještě zaměstnaných a tím také ve stagnaci při vytváření nových úspor. Bylo by pštrosí politikou, kdybychom se chtěli zabývati pouze počtem paragrafů v projednávaných osnovách, aniž bychom zkoumali účinek zamýšlených zákonů na příští hospodářský život a zároveň posoudili možnost jejich provedení za dnešních poměrů. Právě tak musí býti cílem zákonodárcovým nejen zmírniti následky průvodních zjevů hospodářského zhroucení, nýbrž především odstraniti vlastní příčiny hospodářského úpadku. Jelikož zde v zemi není všeobecného aktivního a celý hospodářský obor zahrnujícího plánu na potírání krise, oddali jste se rozebírání jednotlivých jevů a jste až příliš lehce nakloněni prováděti politiku charitativní péče tam, kde by aktivní politika boje proti krisi činila tuto charitativní péči zbytečnou. S leckteré strany se dívají na otázku ochrany nájemníků s hlediska čisté charitativní péče, aniž se ostýchají, že tuto péči, která vlastně patří do oboru státní sociální politiky, z tohoto oboru vyjímají a ukládají jako zvláštní daň majitelům starých domů. Při tom nebéřou ohled na to, že se výhod této péče dostává jen malé části nájemníků malých bytů, kteří ještě nad to nejsou vybíráni s hlediska sociální potřebnosti, a neruší to především ani ty, již chtějí prováděti tuto péči tím, že zatěžují touto zvláštní daní majitele starých domů, kteří před tím nikdy nebyli schopni těžiti z dřívější bytové konjunktury, kteří však již po léta, mohli bychom skoro říci po dvě desetiletí, stáli pod tlakem nuceného hospodářství. Takovéto hledisko si nemůžeme osvojiti, ježto nikdy nemůže vésti k odstranění tohoto výjimečného stavu, který platí jen pro nepatrnou část obyvatelstva. Odpovědnému zákonodárci nikdy nemůže jíti o to, aby za všech okolností zachoval výjimečné stavy, které platí jen pro třetinu obyvatelstva a pro ještě menší část majitelů domů, nýbrž může mu jen jíti o co nejrychlejší vytvoření hospodářských předpokladů pro to, aby byly vytvořeny poměry pro všechny státní občany bez rozdílu všeobecně platné a závazné. Okolnost, že po 17letém nuceném bytovém hospodářství a po právě tak dlouho trvající podpoře stavebního ruchu stále ještě není rozřešen problém bytové péče a problém ochrany nájemníků, je nesmírnou obžalobou odpovědných činitelů v tomto státě. Je to také obžalobou těch stran, které ze sociálních otázek dělaly otázky politické i v letech dobrého stavu hospodářství, kdy bylo spravedlivé řešení beze všeho možné. Bylo by třeba ještě zkoumati, zda jsou stranickopolitické výhody, kterých se dostalo oněm stranám, vyváženy celostátními hospodářskými újmami, které vzešly z úpadku starého domovního majetku a které jdou do miliard korun a které mohou býti právě tak dobře vyjádřeny v milionech pracovních hodin, které nebyly vynaloženy na adaptace a opravy zpustlého starého domovního majetku.

Dnešní jednání o ochraně nájemníků je znamením, že problém, který po dlouhá léta byl jen politickou otázkou, který již mnoho let mohl býti rozřešen a který se dobře hodil jen politickému kramaření určitých politických stran, nabyl znovu pro všeobecný úpadek státního hospodářství za dnešních těžkých hospodářských poměrů sociálního významu. Je mimo vší pochybnost, že přímé zrušení ochrany nájemníků nemůže nastati za žádných okolností. Nemůže to býti za žádných okolností provedeno, i když má z ochrany nájemníků výhody dnes jen nepatrná část obyvatelstva bez ohledu na sociální potřebnost, protože zrušením ochrany nájemníků by se bída, která se zahnízdila v širokých vrstvách obyvatelstva, ještě více zostřila.

Nám je však jasno, že podstatná otázka je mimo ustanovení o ochraně nájemníků, stejně jako nám musí býti jasno, že těch 86.000 lidí bez přístřeší, o kterých se zde včera mluvilo, nemají proto střechu nad hlavou, že byly třípokojové byty vyloučeny z ochrany nájemníků, nýbrž proto, že nemohou nalézti práci, a proto, že nemají výdělku. Jak dalece vytvoří osnova zákona o podpoře stavebního ruchu před námi ležící předpoklady pro zrušení nynější ochrany nájemníků, je otázka, o které je třeba pojednati zvláště. Rozhodně může však býti konstatováno, že v osnově zákona o ochraně nájemníků pevně stanovené lhůty pro zrušení dávno stačí pro definitivní zrušení ochrany nájemníků, splní-li tento zákon o podpoře stavebního ruchu všechna očekávání, která k němu upírají jeho tvůrci. Musíme se však s rozhodností ohraditi proti cistě schematickému a čistě matematickému pojetí zrušení ochrany nájemníků. V §§ 3 až 5 osnovy se vůbec nepřihlíží k tomu, jak početná je rodina a jak veliký je počet nájemníků stlačených v jednom bytě. Především postrádáme vztah mezi početností rodiny a plošným obsahem bytů, ale také vztah mezi početností rodiny a počtem obytných místností, kterým má ještě býti přiznána ochrana. Zákon postrádá v tomto směru jakéhokoliv rozlišování a musíme konstatovati, že ustanovení o nejvýše přípustné hranici důchodu přímo vybízí, aby se na bezdětné manželství hledělo jako na obchod. Nemůžeme s těmito ustanoveními souhlasiti, ježto nepřihlížejí k nadmíru důležitým a sociálně významným otázkám.

Rovněž se obracíme proti ustanovení §u 6, podle kterého může býti platnost zákona pro velká území podle úvahy vlády zastavena a zrušena. Spatřujeme v tom překážku pro konečnou úpravu, k čemuž ještě přistupuje nejasný pojem území zeměpisně blíže neurčený.

Jak jsem již podotkl, bylo by právě povinností vlády, aby v hospodářsky slabých oblastech státu zavedla zase aktivní bytovou péčí a aktivním účinným programem pro opatření práce v každém směru normální poměry a vytvořila tím předpoklady, aby všeobecně závazná a pro všechny části obyvatelstva stejná ustanovení mohla skutečně vstoupiti v platnost. Kdyby přesto mluvily zvláštní poměry pro zastavení platnosti ustanovení tohoto zákona, nebylo by to podle našeho mínění věcí vlády, nýbrž věcí obcí, vlastně obecních zastupitelstev, aby podaly vládě své návrhy, která by teprve podle těchto návrhů mohla zákonná ustanovení měniti. (Potlesk poslanců sudetskoněmecké strany.)

Obracíme-li pozornost k zákonu o podpoře stavebního ruchu, musíme si nejprve položiti tři otázky, a to:

Za prvé: Je za dnešních hospodářských poměrů a při dnešní situaci na úvěrovém a hypotekárním trhu vůbec možno očekávati, že předložená osnova zákona bude účinkovati v zamýšleném měřítku?

Za druhé: Byly vyčerpány všechny možnosti, které by mohly vésti k oživení stavebního ruchu, předpokládaje ovšem, že prvá otázka byla zodpověděna kladně?

Za třetí: Může předložený zákon býti základem pro bytovou péči, ze sociálního, hygienického a technického hlediska bezvadnou a pro osídlovací akci pro nezaměstnané a osoby bez přístřeší?

Již při odpovědi na první otázku musí nám vyvstati vážné pochybnosti, neboť dnes je každému jasno, že úplně vyčerpaný hypotekární trh nemůže sehnati na hypotékách asi 650 milionů Kč, které odpovídají rozsahu zákona.

Jest se tedy - zde úplně souhlasím s obavami místopředsedy kol. Tauba - předem obávati, že zákon nebude míti účinek v zamýšleném rozsahu. Narážíme tedy také při posuzování zákona o podpoře stavebního ruchu zase na základní problém státu, který jest hledati v novém oživení zhrouceného hospodářství, ve vytvoření nových úspor, nové kupní síly a pracovní možnosti.

Při různých příležitostech jsme se zabývali sliby různých ministrů, kteří v době rozpočtové rozpravy přednesli své programy a sdělili veřejnosti, kolik miliard na investicích chtějí v hospodářství do oběhu uvésti. (Německé výkřiky: Vánoční přání!) Mluvilo se o 5 miliardách, potom se to omezilo na 3.38 miliardy, každý ministr udával jiná čísla, která byla ovšem stanovena pokud možno vysoko. Musíme dnes konstatovati, že z těch všech pěkných vánočních přání, jak to zde bylo nazváno, ani jediné nebylo splněno. Investice v rámci rozpočtu nikdy nebudou s to, aby vytvořily ten přírůstek kupní síly, který sám je jedině pro oživení hospodářského života směrodatný. Za těchto poměrů musíme tím více žádati, aby vláda přikročila k aktivnímu potírání krise, které jedině spatřujeme v rozšíření akce státního zaopatřování práce rozšířením úvěru. V tomto směru jsme při různých příležitostech podali své návrhy a já sám jsem zde ve sněmovně při projednávání rozpočtu zevrubně referoval o našich plánech. Není naší vinou, že tento program pro opatření práce nebyl proveden, nelze to však zaznamenati jako úspěch vlády, že v tomto směru ještě nic neučinila.

Celkem můžeme jako odpověď na prvou otázku říci, že nedostávající se aktivita vlády, kterou bylo lze dosud zaznamenati při plánovitém potírání krise, úplně znemožňuje kladnou odpověď na prvou otázku.

Druhou otázku, která zní, zda byly vyčerpány všechny možnosti, které přicházejí v úvahu pro oživení pracovního trhu a stavebního ruchu, musíme nejprve zkoumati s hlediska základní skutečnosti, že totiž stavebnictví, jak bylo již vícekráte podotčeno, je rozhodným pro oživení četných hospodářských oborů. Především je stavebnictví onen úsek celostátního hospodářství, který je nejméně závislým na mezinárodní spojitosti celého hospodářství. Souhlasíme zde úplně s guvernérem Národní banky, který konstatoval, že, pokud v posledních letech bylo lze v jednotlivých státech zaznamenati konjunkturální zjevy, nešlo o konjunktury, které měly mezinárodní původ, nýbrž že šlo vesměs o konjunktury, které byly vytvořeny národními opatřeními jednotlivých států. Víme, že jsou možnosti, které mohou vésti k oživení vnitrozemského hospodářství, tedy k vytvoření t. zv. vnitřní konjunktury. V obchodní zprávě Národní banky, která byla před několika dny předložena skoro zároveň s návrhem zákona o podpoře stavebního ruchu, se konstatuje, že společně s exportní krisí je krise na stavebním trhu jednou z hlavních příčin našeho hospodářského a sociálního úpadku.

Byli bychom se tedy musili domnívati, že právě v novém zákoně o podpoře stavebního ruchu budou v tomto směru využity všechny možnosti, aby oživením na stavebním trhu byl dán podnět k rozvoji národní vnitřní konjunktury. Musíme říci, že v tomto směru nebyly všechny možnosti vyčerpány, a musíme konstatovati, že nová osnova obsahuje oproti dřívějšímu zákonu o podpoře stavebního ruchu značná zhoršení. Na této skutečnosti nemění nic okolnost, že za projednávání vládního návrhu v sociálně-politickém výboru byla v něm provedena podstatná zlepšení. Na tom také nic nemění to, že jste se rozhodli prodloužiti osvobození od daně domovní a přirážek o léta a že jste se opět v rozporu s ustanoveními vládního návrhu rozhodli zavésti osvobození od činžovní dávky a dávky z užívání místností na 10 až 20 let. Lze přece jenom shledati v nové osnově zákona podstatná a tak veliká omezení, že lze mluviti o zhoršení oproti dřívějším zákonům. (Posl. Kundt [německy]: U nás se zhoršuje všechno!)

Zvláště pak jste se úplně zřekli spolupůsobení soukromé iniciativy. Musíme však konstatovati, že dnes je sociálním ten, kdo opatřuje práci, a že se nemůže nikterak otázka opatření práce a bytové péče svěřiti jen veřejnoprávním korporacím a v tomto případě obcím. Zvláště pak lze spatřovati zhoršení v tom, že dnes soukromý stavebník již nedostane státní příspěvek. Následek bude ten, že po vydání zákona o podpoře stavebního ruchu se budou stavěti jen byty pro chudé, protože stavebník, který chce stavěti dvou nebo třípokojové byty, nebude již moci soutěžiti s byty vystavěnými podle dřívějších zákonů. Předpokládáme-li na př., že stavební družstvo podle dřívějších zákonů mohlo stavěti nejmenší byty až do 40 m2 s pomocí 90 % ní státem zaručené půjčky při zúročení a amortisaci 51/2 %, k čemuž stát přispíval 2% a při předpokládaném zúročení vlastních 10 % ních prostředků 3 %, možno říci, že činží musí býti sehnáno 31/2 % ní zúročení vynaloženého kapitálu. Dům s nejmenšími byty poskytne podle novely a podle hlavy IV tento obraz: Soukromému stavebníkovi může býti poskytnuta státní záruka jen ve výši 75 % celého stavebního nákladu. To znamená při 51/2 % zúročení a amortisaci podíl ve výši 4.1 %. Zúročí-li se a amortisuje-li se těch 25 % vlastních prostředků jen 31/2 %, dává to podíl ve výši 11 %. Dohromady musí býti tedy činží v soukromém domě sehnáno 5.2 0 k amortisaci a zúročení vynaloženého kapitálu. Rozdíl mezi byty podle nového zákona o podpoře stavebního ruchu a družstevními byty podle starého zákona o podpoře stavebního ruchu nečiní méně než 5.2% bez 3.5% rovná se 1.7 %, to znamená tedy, že nový stavebník, který se musí vzdáti státního příspěvku, musil by stavěti o 33 % laciněji, aby mohl soutěžiti se stavbami vystavěnými podle dřívějších zákonů.


Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP