Sobota 7. prosince 1935

Přítomni:

Předseda Malypetr.

Místopředsedové: dr. Markovič, Langr, Košek, Taub.

Zapisovatelé: Dubický, dr. inž. Fulík.

133 poslanců podle presenční listiny.

Členové vlády: ministři dr. Černý, dr. Dérer.

Z kanceláře sněmovny: sněm. tajemník dr. Říha; jeho zástupci Nebuška, dr. Mikyška.

Předseda Malypetr zahájil schůzi v 9 hod. 23 min. dopol. a konstatoval, že sněmovna je způsobilá jednati.

Sdělení předsednictva.

Dovolené

podle §u 2, odst. 2 jedn. řádu udělil předseda: na dnešní den posl. Mlčochovi, Onderčovi, Al. Langerovi, Dembovskému; na dny 7. a 9. t. m. posl. Haššíkovi.

Omluva.

Lékařské vysvědčení předložil posl. dr. Staněk.

Výboru imunitnímu

přikázal předseda žádosti:

kraj. soudu v Komárně ze dne 26. října 1935, č. Nt 79/35, předloženou vrch. stát. zastupitelstvím v Bratislavě ze dne 4. prosince 1935, č. 12.228/35, za souhlas s trest. stíháním posl. Esterházyho pro přečiny podle §u 14, č. 1 a 5 zákona č. 50/23 Sb. z. a n. (č. J 101-IV),

kraj. soudu v Levoči ze dne 28. listopadu 1935, č. Nt III 17/35, předloženou vrch. stát. zastupitelstvím v Košicích ze dne 2. prosince 1935, č. 12.297/35, za souhlas s trestním stíháním posl. Vallo pro přečin podle §u 14, č. 1 zákona č. 50/23 Sb. z. a n. a pro přestupek podle §u 3, odst. 1 zákona č. 108/33 Sb. z. a n. (č. J 102-IV).

Předseda (zvoní): Přistoupíme k projednávání prvého odstavce pořadu, jímž jest:

1.

Zpráva výboru rozpočtového o vládním návrhu (tisk 125) státního rozpočtu republiky Československé a finančního zákona pro rok 1936 (tisk 150) a rozprava o prohlášení ministra financí, učiněném ve 13. schůzi posl. sněmovny dne 14. listopadu 1935.

Zpravodajem jest p. posl. Remeš.

Budeme pokračovati v podrobné rozpravě o státním rozpočtu na rok 1936, a to o prvé její části, to jest o části politické, započaté ve včerejší 17. schůzi sněmovny.

Přihlášeni jsou ještě řečníci: na straně "proti" pp. posl. dr. Neuwirth, Smetánka, Kundt, Frank; na straně "pro" pp. posl. Schulcz, dr. Patejdl, R. Böhm, Srba, Stunda, dr. Markovič.

Dávám slovo p. posl. dr. Neuwirthowi.

Posl. dr. Neuwirth (německy): Slavná sněmovno!

Zdá se, že tyto prázdné lavice mají býti výrazem té demokracie, ke které se pan předseda vlády pokusil nás ve svých vývodech vychovati. Mluvím-li zde dnes opět, tedy nikoliv proto, abych opakoval vývody, které jsme přednesli již v rozpočtovém výboru. Prohlásil jsem tehdy v přítomnosti pana ministra spravedlnosti, že jestliže se z podnětu rozpočtové debaty ujímáme slova, nečiníme tak, abychom snad naši justici ostouzeli. Proto, a jelikož jsme panu ministrovi spravedlnosti řekli vše, co bylo říci, nemám podnětu, abych se pouštěl do nesčetných jednotlivostí, které bychom měli v příliš bohaté míře po ruce. Pan ministr spravedlnosti slíbil nápravu, především slíbil, že se budou přednesené stížnosti a jednotlivé případy zkoumati. Bylo by od nás neloyální, kdybychom chtěli novým uváděním jednotlivostí na tomto místě zde předcházeti jeho zkoumající činnosti.

Avšak k jednomu se musím přece vrátiti. Pan ministr spravedlnosti mě ve své odpovědi osobně apostrofoval a prohlásil, že jsem, v zásadě vzato, zastupoval jako dobrý obhájce jen věc svých klientů, se smýšlením obhájce, který jest sám na věci zúčastněn. Že prý jsem zaujal stanovisko k jednotlivým konkretním případům, i když snad v dobrém mínění, přece jen nikoliv s nutnou nestranností. K tomu musím říci, že by nebylo nic prostšího a lehčího než toto tvrzení vyvrátiti. Musím poukázati, že jsem v zásadě vzato mluvil jen o konkretních skutečnostech, které jsou ve spisech stvrzeny, stran jejichž přednesení a znázornění není subjektivního postavení. Mohl-li jsem při rozpravě o protizákonné praksi vazby poukázati, že muselo býti podle soukromé statistiky pro úplně úzký okruh jednoho krajského soudu v jednom případě zjištěno, že u 39 osob se musilo řízení zastaviti, vazba však činila dohromady 3.111 dní, tedy 8 let a 191 dní, že u 39 osob skončila řízení osvobozujícími rozsudky, a dny vazby činily 3.279 dní, to jest 8 let a 359 dní, musím-li konstatovati, že při 74 osobách se po následujícím odsouzení zjistilo, že ony samy prodlely 4.157 dní neb 11 let a 142 dní více ve vyšetřovací vazbě, než jim bylo konečně trestem vyměřeno, pak jest podle mého mínění dokázáno nezvratnými skutečnostmi, že vazební prakse, které naše soudy v mnohých řízeních užívají, jest protizákonná a čistě oportunistická a nesrovnává se nikterak s jasnými ustanoveními trestního řádu soudního, že tím jest přímo ve speciálním oboru vykonávání spravedlnosti proti duchu a jasným ustanovením ústavní listiny zužována osobní svoboda. To jen jako osobní odpověď na konstatování pana ministra spravedlnosti.

Ještě druhá věc, protože se pan ministr spravedlnosti ohradil proti tomu, že vykonávání trestního soudnictví jest proniknuto duchem oportunismu. Ve volebním boji a později se pokoušel protivnický tisk s velkým důrazem nám vytýkati, že se proti řadě kamarádů vede trestní řízení. Jmenuji ze známých funkcionářů pouze kamarády dr. Sebekovského a dr. Branda, jmenuji konečně kamarády, kteří zde sedí mezi námi, dr. F. Köllnera, Kundta, Franka a jiné. Může-li se dnes, po 2 1/2 letech, říci, to jest zvláštní strana, v jejíchž řadách sedí ještě lidé, proti nimž se vede trestní řízení podle §u 2 zákona na ochranu republiky, tedy mohu jen říci: takováto zjištění nemohou ublížiti nám, nýbrž výlučně justici a mohou býti jen dokladem toho, že opravdu vnikl do našeho vykonávání spravedlnosti duch oportunismu. Výtka zločinu podle § 2 zákona na ochranu republiky patří bezpochyby k nejtěžším výtkám deliktního jednání vůbec. Jak známo, činí tu trestní sazba 1 až 5 let, za přitěžujících okolností 5 až 10 let. Bylo-li podle takovéto výtky zavedeno r. 1933 trestní řízení, a nenajde-li po krátkých vyšetřeních nebo několikaměsíční vazbě žádný ze zúčastněných činitelů, ať jest to vyšetřující soudce, ať jest to státní zástupce, po letech podnět, aby něco podnikl, jest tím podán důkaz, že zde není nejmenšího trestně právního relevantního podnětu vésti a udržovati dále původně zavedené řízení. Nechá-li se však v takovýchto případech trestní řízení v běhu, připadá mi to, jako by někdo chtěl nechati houpati nad někým meč na hedvábné nitce. Jsou-li nějaké skutečnosti, které mohou dokázati, že u nás vnikl do vykonávání spravedlnosti duch oportunismu, jsou to takovéto skutečnosti.

Chtěl bych se v této souvislosti zmíniti ještě o jiné věci, o otázce amnestie. Jak známo, měli jsme presidentskou amnestii. Nechceme býti nespravedlivi a chceme přiznati, že se v tomto případě osvědčilo ministerstvo spravedlnosti jako příslušný správní úřad loyálnějším než v jistých jiných případech. Musí se však říci: Buď jsme přesvědčeni, že jest duchem smíření možno dosíci dorozumění, obrácení, likvidace, nebo nikoliv. Rozhodnete-li se však k amnestii, musíte ji provésti tak, aby souhlasila s duchem každé amnestie.

Amnestie je sama sebou pochybená, když míří k tomu, aby rozlišovala osoby pro amnestii určené na dvě skupiny, na jedné straně ty, kteří jaksi jednají z vědomého přesvědčení, a na druhé straně ty, kteří jdou zdánlivě s sebou, při čemž v jednotlivosti se rozlišování neprovádí naprosto přesně, a konečně hrozí takováto amnestie; že povede jen k tomu, že vlastně bude působiti k oportunismu pronásledovaných posléze korupčně. K jakým nespravedlivým vedlejším účinkům tato amnestie vedla, nechť ukáže konkretní případ. V jednom případě byl u krajského soudu v Liberci neškodný drobný muž, dřívější krajský sekretář rozpuštěné německé národně-socialistické strany dělnické, zapleten do trestního řízení. Neslyšel 11/2 roku nic o tom a proto se také nehnul, když vyšla presidentova amnestie. Letos byla proti němu pojednou podána žaloba podle § 2 zákona na ochranu republiky, muž byl konečně odsouzen podle § 17 zákona na ochranu republiky pro účast ve spolku státu nepřátelském a to pouze pro svou oficielní stranickou činnost. Marně prohlašoval, že jako sekretář nečinil nic jiného, než co mu řekl jeho šéf. Jeho šéfem však byl bývalý poslanec Simm, se kterým vyjednávali rozhodující činitelé vlády ve dnech předvolební kampaně, aby jej nějak zařadili do destruktivní fronty proti nám. Buď jsou tyto osoby takové, že si mohou vládní činitelé s nimi sednouti k jednomu stolu, nebo nikoliv. Potom se však musejí bez výjimky z toho vyvoditi důsledky. Ale pánové, jestliže se prostě, jak u nás praví lidový výraz, malí chytají a velcí pouštějí, nemůžeme se diviti, když vznikne pocit absolutního bezpráví, dvojího práva u našich obyvatelů a státních občanů německé národnosti a konečně převládne pocit roztrpčení, absolutní nedůvěry ve spravedlnost. Druhá amnestie jest tedy nutným požadavkem praktické spravedlnosti.

A ještě druhý moment, také k otázce oportunismu, bych chtěl zdůrazniti. Také ve starém Rakousku byli již chudáci, kteří nemohli v zimní době najíti za žádných okolností práci, někdy také najíti nechtěli. Chtěl-li tedy takovýto chudák míti své zimní obydlí, postavil se slavnostně na veřejném náměstí nebo nejlépe před policejní strážnici a řekl hlasitě: "Císař František Josef mi může...!" Na to byl muž ihned zavřen a měl své zabezpečení přes zimu. Tato metoda se, jak se zdá, opět oživuje. Teprve nedávno proběhly tiskem zprávy, že v Karlových Varech a také v ostatních místech se hlásili chudáci a řekli: "Byl jsem u Volkssportu. Mám ještě legitimaci a zakázanou literaturu mám také." Těmto lidem bylo jejich přání splněno, byli dáni do vazby a nyní sedí. Mluví-li se již stále o nutnosti úsporných opatření, domnívám se, že by v takovýchto případech mělo býti sděleno důrazně a rychle příslušným orgánům a bezpečnostním úřadům, že zde nejsou za žádných okolností důvody vazby a že také se nesmějí tímto způsobem neužitečně vyhazovati daně. Myslí-li někdo přes to, že má nárok na sociální péči, má tyto nároky uplatňovati v rámci oficielních institucí, nikoliv však se pokoušeti dělati z vyšetřovací vazby odrůdu sociální péče, což by bylo novum našeho vykonávání spravedlnosti.

Tím přicházím k rozhodujícímu faktu, k otázce zřetele na subjektivní skutkovou podstatu vůbec. Dosud se měla věc tak, že předpokladem vší trestnosti činu byla na jedné straně objektivní, na druhé straně subjektivní skutková podstata. Subjektivní skutková podstata zdá se však, že u nás, když jde nějak o politické věci, prostě neexistuje. Je to přece charakteristické: Přijde-li někdo a prohlásí: Já mám v kapse protistátní literaturu, zavřete mě, tak by muselo přece nejpovrchnější zkoumání vysvětliti, že jest postiženému ve skutečnosti daleký každý dolosní úmysl nepřátelství vůči státu, a nesmí se, jako chňapne kočka po myši, ihned zavříti. Bude-li se však prakticky postupovati podle této metody ve všech těchto případech, ve kterých se náhodou narazí na takové události, i když jde o věci dávno minulé, které mohou býti postaveny pod trestní stíhání, potom se musí říci, že jsme přece daleko toho, abychom za předpokladů zákonem vytčených se stali podnětem trestního stíhání.

Pánové! Prohlašuji znovu: Nemluvili jsme v rozpočtovém výboru o politování hodných neb řekněme povážlivých, nebo - omezuji ještě - o jistých povážlivých zjevech, abychom tím snad justici snižovali, nýbrž mluvili jsme podle zásadních úvah, protože to patří k našemu politickému kredu, že prvním praktickým důsledkem demokracie jest absolutní státoprávnost. A kde jest státoprávnost ústavou potvrzena, tam není místa pro relativní legalitu, pro relativní spravedlnost, pro relativní morálku. Pánové, uvědomte si: Tak, jak se dosud provádí v praksi justitia, to nejde. Pouze jiného poučovati, jak je demokracie krásná, ale sebe sama daleko od uskutečnění pokud možno zdržovati, formy, ve které se projevuje demokracie, jaksi používati k propagačním účelům jako čisté fasády, to nejde. Předpokladem každého konstruktivního obnovení poměru mezi národy tohoto státu jest uskutečnění reální státoprávnosti. Buďto právní a ústavní stát, nebo nikoliv. To jest otázka, kterou nemáme rozhodnouti my, nýbrž většina. Jest možno rozhodnouti se na obě strany. Přáli bychom si, aby se konečně s metodou, říkati černý, ale mysleti bílý, skončilo a přišlo s jasnými rozhodnutími, aby se tím jaksi jasně zjistilo, jaké jsou předpoklady, z kterých má přijíti veškerý další státní vývoj. Více nemám s tohoto místa co říci. (Potlesk sudetskoněmeckých poslanců.)

Předseda (zvoní): Dávám slovo dalšímu přihlášenému řečníkovi, panu posl. Schulczovi.

Posl. Schulcz (maďarsky): Ctená snemovňa! Rozpočet odhlasujeme, lebo je on základom našej spolupráce, a poneváč veríme, že húževnatou našou prácou bude možno ho v budúcnosti zlepšiť nielen vo všeobecnosti, ako to povedal súdr. Remeš, ale tiež sociálne v záujme maďarskej menšiny. Lebo v tejto relácii sú tu opravdu krivdy, máme tu naše priania a naše požiadavky. (Předsednictví převzal místopředseda dr. Markovič.)

Pán predseda vlády Hodža povedal vo svojom štvrtočnom expozé na adresu strany Henleinovej, že politická strana je v československej politike a demokracii spojujúcim činiteľom medzi jednotlivcami a štátom a totiž že v našej demokracii je strana nezbytnou složkou systému pomerného zastúpenia. Z tohoto prejavu pána predsedu vlády racionelne dôsleduje, že nielen "demokracia je taká, akí sú demokrati", ale že i vládna správa je taká, aké sú strany. Alebo ako to povedal pán minister dr. Dérer: "Čím štátotvornejšou a čím republikánskejšou je práca maďarských strán, tým maďarskejšou je politika československej vládnej správy."

Prejavy pána vládneho predsedu Hodžu a pána ministra Dérera sa naprosto kryjú a vrstva aktivistických Maďarov už 18 rokov chodí touto cestou. Avšak negativizmus maďarských opozičných strán, ich fabrikovanie umelých krívd, ich cudzozemská propaganda proti republike, hlavne však ích spolučinnosť s Henleinovými fašistami a to, že osvojili si ich metody, to kompromituje tunajšiu maďarskú menšinu a následky tejto politiky sú, že maďarské ženy plačú, že maďarskí delníci hladujú, že nie je vyriešená otázka niektorých škôl, že nás postihly určité krivdy a že Maďari sú v niektorých krajoch molestovaní opatreniami, ktoré majú vplyv na ich kazdodenný život.

Ale ja sa tážem právom: či v tejto republike okrem maďarských opozičných strán niet iných Maďarov, predstavujúcich hodnotnú složku spolupráce? A právom sa to tážem ja, ktorý už 18 rokov slúžim myšlienke aktivizmu, bratského porozumenia a spolunažívania, práve pána predsedu vlády, ktorý nadovšetkých lepšie a v prvom rade lepšie než jeho predchodcovia zná maďarskú otázku a vie, že nielen Szüllöovci, Esterházyovci a Jarossovci majú tu svojích prívržencov, ale že i štátotvorné strany majú svoje maďarské vrstvy i svojich parlamentných a senátnych zástupcov. Ale máme i svoje kultúrne ustanovizne, svoje pracovné súručenstvá krajinského významu, ktoré sú zdatnejšie a vyššej úrovne, než oné opozičných Maďarov. A tedy, ako to pán predseda vlády riekol, tie protištátne, opozičné strany nezastupujú národ a celok maďarský v tejto ctenej snemovni, ale ako politická strana len určitú časť tunajšich Maďarov.

A to ešte akými prostriedky, akým terorom a akým mámením, dôkazom toho nech mi je dovolené prečítať vám istý protokol zo Šamorýna (čte): "Protokol napísaný dňa 20. októbra 1935 v Šamorýne. - Julius Kovacsik, bytom v Nagylégu, si sťažuje, že Pavel Bacsák, penzionovaný plukovník, bytom v Szásse, je majiteľom niekoľko sto jutár pôdy spolu so svojimi súrodzencami bydliacimi v Maďarsku. S majetkom dišponuje sám ako zástupca svojich súrodzencov. Zo 600 jutár pôdy má v prenájme Ludvik Lelkes v celku 300 jutár, ostatnú pôdu dáva majiteľ do prenájmu menším ľuďom v parcelách po 1 až 2 jutrách. Keďže je veľká núdza o pôdu, sú ľudia veľmi odkázaní na prenájom. Keď pozemky znova maly byť prenajaté, prehlásil Pavel Bacsák, že pôdy dostanú len tí, čo vstúpia do maďarskej kresť.-socialistickej strany a vopred zaplatia strane členský príspevok 5 Kč. Pôdy sa dostane tomu, kto predloží legitimáciu strany a preukaz, že členský príspevok u pokladníka zaplatil. Ten istý postup sleduje Pavel Bacsák pri prenajímaní pasienkov v chotári obce Száss, ktorých pasienkov potrebujú maloroľníci tým väčšmi, lebo ani v Szásse, ani v Kislégu a Nagylégu niet verejných pasienkov."


Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP