Pátek 6. prosince 1935

Ani světová říše britská, opřená o dominia a centrální území v 5 dílech světa nedodržuje běžná vydání předepsaná ve státním rozpočtu. Ačkoliv má ohromné příjmy ze svých dominií, přece jen častokrát musí rozpočet překročovat. Ani mocné Spojené státy severoamerické, které byly dlouhá desetiletí v čele hospodářského rozkvětu světa, nemohou dnes se svými státními příjmy a vydáními zaručiti, že to neskončí jinak, než se předpokládalo. Jestliže se v rozpočtu americké Unie objeví schodek 20 miliard Kč, je to také na pováženou, a jestliže Roosevelt, člověk světového stylu, láme nezaměstnanost a hospodářskou krisi a dnešní řády tím, že vrhá 200 miliard Kč během 11/2 roku do řízeného hospodářství, pak je to doklad, že i největší a finančně nejmocnější státy musejí se držeti linie života a ne mrtvé litery, která se dnes vytiskne, ale za půl roku nemusí býti pravdivá, poněvadž je překonána politickými a hospodářskými událostmi celého světa.

Ani Francie, která 100 let byla nazývána bankéřem světa, není na tom lépe. Vždyť její rozpočtový schodek dosáhl v posledních dvou letech až 16 miliard Kč a bylo potřebí ohromných obětí hospodářských, snižování platů státních zaměstnanců, snižování rent, snižování pensí a různých daňových opatření, aby veliká, silná Francie dostala aspoň do částečné rovnováhy své státní hospodářství.

Německo, Italie, Japonsko, to jsou veliké státy s velikými možnostmi a velikými příjmy, a přece jak dopadá jejich státní hospodářství? Italie po 4 roky má deficitní státní rozpočet, o Německu nemáme přesných zpráv, ale jsme přesvědčeni, že poslední tři roky končí ohromnými státními deficity. Japonsko vyhlásilo 30. listopadu t. r.: Náš vojenský rozpočet dosahuje výše 47% státních příjmů, ale při tom máme silný státní schodek, který musíme hraditi úvěrovými operacemi.

V posledních pěti letech veliké hospodářské bídy žádný stát a žádný národ nemohl hospodařiti tak, jako v normálních poměrech. Světové hospodářství se zhroutilo a národní hospodářství jednotlivých států na to velmi citlivě reagovalo. Vždyť my v našem státě r. 1929 měli jsme obrat zahraničního obchodu 401/2 miliardy Kč, r. 1930 33 miliard Kč, r. 1931 25 miliard Kč, r. 1932 151/2 miliardy Kč, r. 1933 111/2 miliardy Kč. Jestliže se vyvezlo před 5 roky zboží v ceně přes 20 miliard Kč a jestliže nyní při největší podpoře a injekcích, jaké se tu našemu vývoznímu hospodářství dávají, se dosáhne vývozu asi za 61/2 miliardy Kč, znamená to, že o těch 14 miliard Kč, které jsme ztratili na vývozu našeho zboží do ciziny, jsme dnes chudší, je chudší o to dělník, podnikatel, stát a obce, které jsou na celkové prosperitě hospodářské účastněny.

R. 1918 měl náš stát 131/2 mil. obyvatel, letos dosahuje počet obyvatel přes 15 mil. To znamená, že nám přibylo za 17 roků 11/2 mil. lidí. A o ty přírůstky se dnes musí starat stát. Národ náš světovou válku nezavinil a přece jsme ji krutě zaplatili na lidských životech, na ztraceném hospodářském majetku. Náš stát hospodářskou válku nevyvolal a přece jako součást světového hospodářství trpíme jejími těžkými důsledky. Nemusíme však ani choditi do ciziny dívat se, jak u nich státní rozpočty kolísají pod tlakem poměrů. Vždyť i u nás velká krise ukázala, že se k takovým hospodářským poměrům musíme obracet.

Prohlášení pana zpravodaje o rozpočtových schodcích v posledních letech chopila se způsobem nekalým naše pravicová oposice. Všude vykládá, že prý bankrotářsky hospodaříme, že vykazujeme velké deficity a že naše rozpočty jsou pouhou ilusí, jakou parlament má projednávat. Nezapomínejme, že těchto posledních 5 let byla nejhroznější léta od světové války. Příjmy státu z daní, z cel, monopolů, výnos různých dávek poklesly, ale vydání rostou rapidně. Vyčerpaní poplatníci nemohou už platit, kolik jim daňové předpisy předpisují. A přece jsme měli lepší léta hospodářské konjunktury, než máme v letech posledních. Obracím se k rozpočtům na počátku našeho státu. Jsou to rozpočty z r. 1918, 1919 a 1920. V těch letech byl ministrem financí jistě všemi uznaný národohospodář dr Rašín, a přece tyto tři naše státní rozpočty skončily schodkem 3619 mil. Kč. R. 1921 vykazoval státní rozpočet malý přebytek 337 mil. Kč, ale hned nato v zápětí rozpočty r. 1922, 1923, 1924, 1925, při nichž 2 roky ještě ministrem financí byl dr Rašín, skončily schodkem 8.220 mil. Kč. A v té době, v prvopočátcích byl ministerským předsedou dr Kramář, ministrem financí dr Rašín a ministrem ve vládě a jeden čas i odpovědným náměstkem předsedy vlády pan Jiří Stříbrný. Ti, kdož dnes odsuzují a kritisují, měli by se ohlédnouti na léta, kdy jejich lidé odpovídali za státní rozpočet. Mám odvahu otevřeně říci, že státní hospodářství v prvých 8 letech republiky plně jsme podporovali, poněvadž jsme zařizovali v těch letech svůj stát a potřebovali jsme na to peněz. Pokladny státní byly prázdné na počátku budování naší samostatnosti. Ale jako tenkráte měli jsme porozumění pro těžký osud našeho státu, musíme je míti také dnes, když prožíváme těžkou hospodářskou válku a jsme obklopeni státy úplně hospodářsky zhroucenými. Vždyť tenkrát byla velká konjunktura, cizina se přímo rvala o naše zboží, domácí konsum byl také značně zvýšen, a přece nemohli jsme přemoci těžké nesnáze prvého desítiletí. Na konec pan ministr dr Rašín byl nucen úvěrovými operacemi zlikvidovat deficity státního rozpočtu, tak jak to dělá nyní ministr dr Trapl.

Mluví se také hodně na krajní pravici, že nynější vláda nic nedělá ve věci nezaměstnanosti, ve věci obnovy hospodářského života. Kdyby někdo v době zhroucení světového obchodu dosáhl toho, že rozřeší naráz nezaměstnanost, největší státy světa by si tohoto genia vypůjčovaly. Roosevelt má ohromnou diktátorskou hospodářskou moc na svém území, má k disposici ohromné miliardy, a přece jeho obdivuhodné úsilí končí tím, že Spojené státy severoamerické mají 11 mil. nezaměstnaných. Není bohužel zázraků, není zázračných jednotlivců, je jen nesmírně obtížná doba, za kterou všichni statečně musíme odpovídati, i kdybychom snad politicky neměli v této době z toho úspěch. Pánové vytýkají, že socialisté dělají nezaměstnanost. Nerada se k tomu vracím, ale jest potřebí paralysovati tento defaitismus, hospodářské poraženectví a útočení na jednotlivé strany. Před volbami Jiří Stříbrný vydal veliký leták: "Jak zaopatříme lidem práci a chléb?" Vydal tento leták (ukazuje leták) v počtu jednoho milionu výtisků a chlubil se, že na to padly 3 vagony papíru. Program podal, peníze vydal, letáky rozhodil, 140.000 hlasů v Praze na to získal, a když bylo třetí den po volbách, pan Stříbrný a jeho kolegové ohlašovali: "My jsme nezískali takového úspěchu, jak jsme předpokládali, proto neneseme odpovědnost za nezaměstnanost a opatření práce, ať se o to stará koaliční vláda, která tvrdí, že to vyhrála." Tak to vypadá ve skutečnosti, když se pánové chtějí chlubiti starostí o nezaměstnané. Připomínám národnímu sjednocení, že nezaměstnanost byla největší ve státě v té době, když nár. demokracie seděla s námi společně ve vládě a v koalici. Bylo to r. 1933, kdy za spoluúčasti nár. demokracie ve vládě měli jsme v dubnu 956.000 registrovaných nezaměstnaných. A jestliže jsme po útěku nár. demokracie z vlády pomocí nejrůznějších opatření za 2 léta srazili tuto cifru nezaměstnaných o 200.000 - 290.000 osob, můžeme říci s určitým sebevědomím, že jsme vykonali práci dobrou, která také skutečně musí býti v budoucnosti uznána. (Potlesk.)

Naše reakční oposiční pravice německá, maďarská a československá přímo zbožňuje a obdivuje fašistický, diktátorský režim některých států, že prý tam mnoho ukázali, vystavěli a uspořádali, mluví na všech schůzích o té silné ruce, kde lidé nemyslí. Hitler ukázal, jak dovede dirigovat, když mu dají moc do jeho silné ruky. Vidíme, jak to ve skutečnosti vypadá v diktátorských státech s jejich rozvojem hospodářství. Chceme konstatovati, že demokracie nejsou nejdražším režimem v Evropě, nýbrž je nejdražší ve svém výkonu práce a vývoji jsou režimy diktátorské.

(Tak jest.) Italie za 10 let fašistického režimu udělala přes 210 miliard nových státních vnitřních dluhů, Německo za ne celá tři leta hakenkrajclerského režimu udělalo na 140 miliard vnitřního státního dluhu, při tom zlatý poklad je pryč, sahá se i na peníze pensijních fondů a do spořitelen na vklady, jen aby tu stála silná ozbrojená velmoc, před kterou máme klesnouti na kolena. Ale my na kolena neklesneme, ani necouvneme, neboť bojujeme za vyšší lidské ideály, za lidskou důstojnost, za svobodný vývoj všech národů na celém světě. A mohlo býti u nás i jinde lépe, kdyby nedocházelo k stálým zmatkům a válečným pohrůžkám a k oněm nebezpečným proudům, jak se v Evropě v posledních letech objevily. Řekl to Eden, jeden z proslavených anglických státníků, že nová válka v Evropě byla by katastrofou bílého plemene v Evropě. Ale i ten věčný nepokoj a strach před válkou; to stálé nebezpečí, které leží po řadu let na všech národech a státech, je svrchovaným nebezpečím pro hospodářskou obnovu a hospodářský život. Jeden stát nevěří druhému, mírová výroba hyne, národní důchod jde na zbrojení, přibývá vojáků a ubývá dělníků. To je výsledek oněch fašistických režimů, které si představují, že pomocí války se dostanou kupředu a podrobí si ostatní národy. Nechceme říci, jak tyto režimy skončí, nechceme býti proroky, ale je nutno konstatovati, že fašistické režimy jsou v Evropě na přelomu. Demokracie a touha po míru, po svobodě všech stoupá od měsíce k měsíci. (Hlasy: Co přátelství k Italii?) Přátelství k Italii? Prosím, pánové, italský národ jsme měli vždycky v úctě a lásce v té době, kdy Italie bojovala za velikou věc, za svobodu Ev ropy, za svobodu evropských národů. Byla to Italie demokratická, kterou jsme zbožňovali a podporovali a ve kterou my věříme a kterou uvítáme ve Společnosti národů jako slavného přítele a pomocníka všech ostatních demokratických států. (Potlesk.)

Jsou u nás jednotlivci - a já jsem podobné vývody slyšela od našich fašistů, ale také pan dr Hodáč o tom vykládal v Rokycanech a jinde - kteří říkají, že je nutno litovati ubohou Italii, že nemá velké kolonie. Páni napravo, na německé straně, zase hlásají, že je nutno litovati, že Německo nemá velké kolonie. Dovolte, pánové, abych vám otevřeně řekla: Náš národ nemá žádných kolonií, náš stát nemá přístupu k moři a přece musí žíti, přece se musí probíjeti, musí pracovati tak, aby neklesl na kolena. (Předsednictví převzal místopředseda dr Markovič.) Žijeme-li my, proč ne ostatní? Nechceme otroctví druhého hospodářsky zlepšovati své vlastní postavení na úkor druhých. (Výborně! - Potlesk.) Ale ostatně na dlouho kolonie nestačí ani velkým státům. R. 1815 bylo 800 mil. lidí, r. 1935 je již přes 2 miliardy lidí, vzrostl tedy počet lidí o 1.200 mil. Jak by to vypadalo za 100 roků, až bude 4 a 5 miliard lidí? Kolonie stačí na 20 až 30 let, protože všichni národové se do té doby musí osvoboditi. Lidí přibývá, země nepřibývá. Pomohou kolonie? Nikoliv. Národy se osvobodí. Pomohou války? Nikoliv, války vystupňují krisi, jak jsme to viděli ve světové válce. Jen jediný prostředek by tu byl, abychom se osvobodili ze začarovaného kruhu. Musí se jíti za tím velikým programem demokracie, který hlásal v XIX. století francouzský spisovatel a realista Viktor Hugo: "XIX. století naučilo nás vyráběti, XX. století nás naučí spravedlivě rozdělovati!" Rozdělovati tak, aby nebylo krise a bídy na straně jedné a přebytku a provokačních bohatství na straně druhé. Pracovati pro to, aby národ žil a ne kapitály jednotlivců rostly, to je devisa, za kterou jdeme a pro kterou budeme statečně bojovati dále.

Ke státnímu rozpočtu máme ještě řadu připomínek vážného rázu. (Hlasy: Co kartely?) My kartely? Vždyť vy jste ocáskem kartelů! Zeminová nemá žádný kartel, náš Uhlíř nemá žádný kartel, Hampl nemá žádný kartel. Vy máte kartely volební, jednou s fašisty, po druhé se sjednocenými a Stříbrným, po třetí s agrárníky a dnes byste šli, nevím s kým.

Řada řečníků z našeho poslaneckého klubu vážně zaujme stanovisko k státnímu rozpočtu jednotlivých resortů. Mohu v hlavních rysech se dotknouti některých ožehavých věcí, které si vyžadují rychlejšího řešení. Považujeme za nutno prohlásiti, že budeme přímo slavnostně hlasovati pro státní rozpočet presidenta republiky (Potlesk.), ministra zahraničí dr Beneše, ministerstva soc. péče, ministerstva kultury a ministerstva nár. obrany a pro celý státní rozpočet, poněvadž pouze na základě tohoto rozpočtu můžeme žíti a hospodářsky se vyvíjeti příštího roku. Přejeme si ovšem z celého srdce, aby ve všech úřadech a ve všech resortech vládl duch celostátní politiky a odpovědnosti za všechny a pro všechny.

Jestliže se zde ozvaly slova o kartelech, řeknu k tomu také něco. Je to stará bolest parlamentu. Naše strana již 12 roků bojuje proti kartelům a jediná podávala iniciativní návrhy ostrého kartelového zákona. Ale když konečně minulá vláda byla donucena, aby podala návrh, bohužel se právě krajní pravice přičinila - tenkráte ještě nár. demokracie byla ve vládě - prostřednictvím p. dr Hodáče, aby byly všechny ostrosti tohoto zákona zmírněny a zákon přiveden v jisté míře ad absurdum. (Hlasy: Nár. demokracie je pryč, tak to odhlasujte!) Ještě k tomu přijdu. Kartelový zákon byl kompromisní, kartelová komise nebyla komisí pracovní, nýbrž komisí pohřební. 4 roky se slibuje, že se půjde na vysoké ceny cukru, uhlí, železa, papíru atd. Právě slyšíme, že v některých státech, zejména v Polsku, kde se obrací režim k demokratismu, byly sníženy ceny cukru o 20%, uhlí o 7 až 13%, železa o 10%, že bylo rozpuštěno v poslední době 44 kartelů a v posledním roce celkem 74 kartelů. V té době, kdy jinde kartely jako nepřítele státu, jako nepřítele, který je státem ve státě, rozhánějí, u nás se pomocí zákulisních vlivů kapitalismu ve státě tvoří nové kartely. (Hlasy: Kdo je ve vládě? Ta přece má větší moc než kapitál!) Budeme prosazovat důrazné řešení. Kartel mlékáren vzrostl, akcie stouply o 30%, kartel cementáren se vytvořil, stát chystá velké práce a karteláři se chtějí přiživiti.

Kartel čokoládoven v poslední době vykázal některé tvrdosti, které musíme odsuzovati. Právě u tohoto kartelu čokoládového chci poukázati, jak takový kartel vystupuje. Aby pánové vyždímali několik set tisíc Kč na režii kartelu a své centrály, budou požadovati značné sumy od zkartelovaných podniků, a v době, kdy se zaměstnancům platily nejnižší mzdy, jaké v tomto státě existovaly, t. j. 1.12 Kč za hodinu, mluvilo se o zvýšení kartelových cen čokoládovnických o 30 až 40%. To je věc nesmírně křiklavá.

Obrátili jsme se s vážnou žádostí na pana ministra obchodu, v jehož kompetenci je zakazovati nebo vyjednávati s nově se tvořícími kartely, a poukázali jsme, že hlavní nebezpečí je v tom, že určité obory práce pomocí kartelů chtějí sanovati své zkrachované hospodářství. Na př. jedna ze slovenských továren čokoládovnických začala s kapitálem 3 mil. Kč, dnes je již 14 mil. Kč zadlužena a počítá se, že dluhy v celku za jeden rok mohou činiti až 30 mil. Kč. Právě takové nemožné, života neschopné podniky chce čokoládovnický kartel zachraňovat. Mohlo by se nám případně stát, že by se všechny podniky, které vyrostly za doby konjunktury a teď se neosvědčují, nemají budoucnosti, mohly léčiti jednoduše na účet konsumentů. Tento způsob hospodářství bychom neunesli a proto s této tribuny volám k panu min. obchodu: zastavte kartelové zřízení čokoládovnického kartelu, zjistěte, jaké jsou tu prostředky a možnosti, aby se poměry urovnaly jinak, neboť nejde jen o konsumenty, kteří budou zdražením postiženi - zejména zdražením levné čokolády, vždyť v našich družstvech se prodává z 90% čokoláda nejlevnější - ale jde i o 6.000 mistrů cukrářských a čokoládovnických, kteří otevřeně protestují proti tomuto kartelu, neboť bude znamenati velké zdražení jejich výrobní režie. (Hlasy: Jděte do oposice!) Máme více odpovědnosti ke státu a národu, než abychom pokřikovali za dveřmi vlády. Ve vládě hájíme demokracii a konsumenty a budeme tak činiti, ať se to komu líbí čili nic. (Potlesk.)

Hlavním problémem v poslední době je také problém drahoty. Přiznejme si, že bylo velikým pochybením, že se u nás zrušilo ministerstvo pro zásobování lidu a že také dnes konsumenti na svoji obranu nemají téměř žádných vážných institucí, které by byly protiváhou proti výrobním ministerstvům a úřadům. Výroba zemědělská má na své straně silné ministerstvo zemědělství, má na své straně také silné zemědělské rady. Pokud se týče obchodu, průmyslu atd., mají ministerstvo obchodu, průmyslu a živnosti, mají silné obchodní a živnostenské komory, ale 15 milionů konsumentů v tomto státě trčí tu v pravém slova smyslu ve vzduchu bez jakékoliv ochrany. Chci konstatovati, že nestačí dobrá vůle projevovaná zbytkem úřednictva v ministerstvu soc. péče nebo v ministerstvu vnitra, neboť ceny stouply tak, že je zrestringovaný personál nemůže postihnouti, i když se udělá řada příslušných opatření. Chci konstatovati, že vedle zdražování se objevil velmi špatný symptom - falšování potravin, a to ve velkém, že bylo falšováno nejenom máslo, což je přísně stíháno, nýbrž že se falšuje i mouka, maso, tuky, zelenina, ovoce, med, marmelády atd.

Chceme dobré výrobky od našich zemědělců, aniž chceme snad z falšování tento stav práce obviňovati, ale máme nárok za poctivé peníze dostati poctivé zboží a ne falšované jako za světové války. (Potlesk.)

Při té příležitosti poukazuji na nedostatečný počet úřednictva v ústavu pro zkoumání potravin. Ve Švýcarsku je tato agenda velmi vážně vybavena, na 60.000 obyvatel připadá jeden úřední orgán náležitě vzdělaný, u nás v zemi České máme téměř 8 milionů obyvatel a na tento počet je 13 úředních vzdělaných sil, které mají zmoci ten ohromný komplex, který se jeví jako nejspolehlivější ochrana výživných hodnot našich potravin. Proto se dožadujeme, aby byla zde učiněna náprava stejně tak, jako musíme trvati na tom, aby kontrolováním jakosti potravin zůstalo pověřeno ministerstvo zdravotnictví a ne ministerstvo zemědělství, do jehož resortu v poslední době začíná se tento akt zatahovat.

Mnoho se mluví zejména ze řad našich národohospodářů, politiků a také vojáků, že je určité nebezpečí ubývání porodnosti v našem státě. Ano, není to však bohužel zjev speciálně náš, nýbrž je to zjev evropský. Děti jsou dnes nejen radostí, nýbrž také velkou starostí našich matek. Problém pro naše ženy, matky nezní, kolik dětí by chtěla míti, problémem je, kolik těchto dětí dovede uživit a vychovati. A když je vychová, zdali se jim v lidské společnosti dopomůže k existenci a k takovému postavení, jaké mladé generaci, začínající samostatně žít, také náleží. Matky mají větší pocit odpovědnosti nežli komando politiků. Miliony matek v Evropě s úzkostí se ptají: když dám život dítěti, poctivě je vychovám, kdo mně zaručí, jak život s ním bude nakládat za pět, deset, dvacet roků. Vláda, chce-li míti populaci, musí ji také vážně řešiti a podporovati. Chceme-li zvýšiti porodnost, musí býti zavedena znovu bývalá soustava platová a mzdová, zároveň se musíme vrátiti k alimentační soustavě, jakou jsme před lety opustili. Dáti příspěvek jen na jedno dítě a méně na druhé a nedati vůbec nic na 3, 4, 5, 6 dítě, to není sociologické, to není státně podepřeno a nezbytně je potřebí, aby matky, které mají 30, 40 až 100 korun týdně, měly také náležitou podporu veřejnosti, státu, z veřejných prostředků, jak je to v řadě jiných států. Je nám v tomto směru příkladem Švýcarsko a Francie, kde se o podporu porodnosti a podporu matek s četnými dětmi náležitě starají. Mladé pokolení se musí také zachytiti. Kdo přesluhuje, bezpodmínečně musí z veřejné, státní, ale také soukromé služby ven. (Potlesk.) Je nutno v této věci vydati zákon a nespoléhati na spravedlnost nadřízených úřadů atd. Lidé zámožní, lidé bohatí, přestárlí, nepohodlní cizinci musí z práce u nás ven, aby mladá generace všech národů našeho státu našla také svoji samostatnou existenci a oporu. (Potlesk. - Výkřiky.)


Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP