Místopředseda Košek (zvoní): Dále je ke slovu přihlášen p. posl. dr. Macek. Dávám mu slovo.

Posl. dr. Macek: Slavná sněmovno! Vládní prohlášení je přirozeně dílem kompromisu. Je věcí pana předsedy vlády, aby našel společné politickou linii, která by odpovídala různým názorům i zájmům, které vyjadřuje dnešní vládní většina. A je přirozeně věcí každé složky vládní koalice, nejen oposice, aby k tomuto prohlášení zaujala stanovisko, aby řekla své výhrady a doplňky k tomu, co má tvořit linii budoucí politiky tohoto státu. Předseda strany soc. demokratické posl. Hampl už vyjádřil k tomuto prohlášení stanovisko strany pokud se týče všeobecné politické linie v politice zahraniční i vnitřní. Proto dovolte, abych se soustředil jen na několik málo otázek hospodářsko-politických.

Myslím, že všichni souhlasíte, že otázkou doby a hlavním úkolem této vlády je řešení problému nezaměstnanosti. Uvažte, prosím: Zatím co jsme měli ještě letos v lednu o nějakých 21.000 nezaměstnaných méně než loni, co ještě v únoru jsme měli asi o 11.000 nezaměstnaných méně než loni, v březnu se situace už změnila. Měli jsme o 15.000 nezaměstnaných více než loni, v dubnu dokonce o 30.000 více než loni a v květnu skoro o 38.000 více než loni.

Pan předseda vlády k tomuto obrazu praví (čte): "Příčinou toho není pokles hospodářského života, nýbrž stoupající počet uchazečů o práci, vzniklý z několika příčin, mezi něž patří zejména zvýšený počet mladých ročníků, který následuje po úbytku z ročníků válečných, stále menší vystěhovalecký ruch, který jednak trvale a jednak sezonně odčerpával značný počet pracovních sil, a více příležitosti k hlášení o práci tím, že zejména ve východních krajích republiky byla rozšířena síť zprostředkovatelen práce."

Velectění, tento výklad velkých a rostoucích číslic naší nezaměstnanosti se mi v některých směrech nezdá správným. I když uznám, že tyto cifry nemohou činiti nárok na přesnost, že se zejména nemohou srovnávat s ciframi nezaměstnaných v jiných státech, s ciframi sestavenými podle jiných zásad, musím nicméně říci, že výklad těchto cifer, jak jej učinil pan předseda vlády, nezdá se odpovídati skutečnosti. Kdyby statistika nezaměstnaných neukazovala klesání hospodářského života, pak by nesměla býti číslice zaměstnaných letos nižší než loni. (Tak jest!) Račte uvážiti. Řeknu několik čísel o počtu všech pojištěnců veškerých nemocenských pojišťoven vždycky koncem měsíce, resp., aby vás to neunavovalo, budu říkati pouze rozdíl oněch čísel proti analogickým číslům loňským. (Předsednictví převzal místopředseda Onderčo.)

Tedy: Všech pojištěnců nemocenských pojišťoven bylo letos v lednu o necelých 38.000 více než loni, v únoru ještě o 21 1/2 tisíce více než loni, ale v březnu jich bylo téměř o 13.000 méně než loni a v dubnu o 71.000 méně než loni. V pojišťovnách nemocenských, stojících pod dozorem Ústřední sociální pojišťovny, vždycky koncem měsíce, v lednu letos bylo ještě okrouhle o 30.000 pojištěnců více než loni, v únoru téměř o 13.000 více než loni, v březnu však téměř o 21.000 méně než loni, v dubnu o více než 74.000 méně než loni. A když studujeme pohyb těchto cifer od průměru každého měsíce k jeho konci, vidíme, že tendence v každém měsíci je klesající. Musíme poznamenati, že číslice zaměstnaných u nemocenských pojišťoven podléhajících dozoru Ústřední sociální pojišťovny ve všech měsících letošního roku jsou vesměs nižší než tyto číslice r. 1933. Ano, proti r. 1933 jsme ve všech měsících níže. Proti loňskému roku jsme níže pouze od března. Velectění, z těchto cifer vyvozuji závěr, že klesání absolutních čísel osob zaměstnaných dokazuje, že náš hospodářský život klesá.

Popatřme dále na argument, že přírůstek nezaměstnaných je způsoben větší poválečnou plodností. Velectění, jak vidíte z těch čísel zaměstnaných, nemůže ani tento argument obstáti. Jestliže přibývá ročníků osob práce schopných následkem poválečné plodnosti, tak přece by nebylo možné, aby klesal absolutní počet zaměstnaných, když by hospodářský život neklesal.

Ale dále, velectění, my si musíme přece říci, že naše hospodářská politika musí vyhovovati dynamice našeho státního života. Když je, abych tak řekl, existenčním zákonem každého národa a každého státu, aby jeho obyvatelstvo vzrůstalo, tak musí naše politika býti taková, aby rostoucí počet dospívajících občanů se včleňoval do spolupráce národa a státu, a nesmíme říkati, naše politika by byla dobrá, kdyby se nebylo před 14 lety tolik lidí narodilo. Tímhle způsobem nemůžeme přece svou politiku ospravedlňovati! Naše politika musí stačit zaměstnat všecky ty, kdo se poctivou prací živiti chtějí, ať se narodili kdykoli. V jiných zemích přece mají také co činiti s tímto přílivem početnějších poválečných ročníků. Proč tam není ten problém tak neuspokojivě řešen jako u nás, proč v jiných státech klesá nezaměstnanost tím, že rostoucí hospodářský ruch vstřebává ty početnější dospívající ročníky poválečné?

Konečně popatřme na argument, že cifra našich nezaměstnaných je také proto tak vysoká, že klesá vystěhovalectví. Velectění, to jest známý argument o přelidnění. Vypadá náramně prakticky, ale je nesprávný. Když se argumentuje z fakta, že z nějaké krajiny se vystěhovává tolik a tolik lidí, že tam ti lidé se nemohou uživiti, že tam je nějaké přelidnění, tak se dělá strašlivá chyba, poněvadž se nedbá na to, že skoro ve všech státech největší vystěhovalectví vychází z krajů nejřídčeji zalidněných. Před válkou přece u nás největší vystěhovalecké cifry vykazovaly jižní Čechy - t. zv. "království švarcenberské." (Posl. Dembovský: A dneska Slovensko!) Ano. Tedy když povážíme, že se vystěhovávají obyčejně lidé zdatní, kurážní, kteří si troufají něco dokázati, tak se nám přece jenom nezdá přijatelný výklad, že u nás roste nezaměstnanost proto, že ti lidé zůstávají doma. Tento argument o přelidnění následkem úbytku vystěhovalectví hraničí na onen znamenitý problém, který každý z nás v rozmluvách o tomto předmětě mnohokrát slyšel. Tak zvaní rozšafní lidé potřásají hlavou a říkají: "700.000 nezaměstnaných? To je vyloučeno, že by se tito lidé někdy mohli všichni vrátiti do pracovního procesu!" - A nejhorší je, že i někteří nezaměstnaní tomu začínají věřiti, že pro ně není žádné spásy. - Tak co? Je ta věc tak úplně beznadějná? Což, odkud pak vzniká naděje, že vůbec někdo z těch dnešních nezaměstnaných se vrátí do pracovního procesu? Jak velká je naděje každého z vás, že tolik a tolik set tisíc nezaměstnaných se vrátí do práce? Čím odůvodňujete tu svou číslici těch nadějných případů? Velectění, tu číslici lidí, o nichž se domníváte, že se ještě vrátí do pracovního procesu, si každý z vás odůvodňuje zdravým rozumem, že se jednou snad najde organisátor spolupráce národní, státní i světové, který umožní těm lidem, aby zas na sebe pracovali, aby se uživili. Ano, u jisté části lidí nezaměstnaných troufáte si toto očekávati, ale vy si netroufáte doufati, že se ta nová, lepší organisace uplatní do té míry, aby se všichni nezaměstnaní zase vrátili do pracovního procesu. Račte míti trochu více naděje a trochu víc víry v rozum lidský a v odvahu lidskou.

Otázka zaměstnání dnešních nezaměstnaných ve všech případech je otázkou organisace spolupráce národní i mezinárodní, ničím jiným. Ještě do nedávna někteří lidé u nás vysvětlovali ty neuspokojivě cifry nezaměstnaných dlouhým trváním zimy. Jsem rád, že pan předseda vlády tento argument neuvedl. Také v jiných státech měli zimu přibližně stejnou jako my, ale u nich nepříznivé počasí nemělo takové špatné sociální následky. - Tento argument věru připomíná onu slavnou theorii, že krise jsou působeny skvrnami na slunci. Myslím, že dnes každý z vás, kdo pozoruje vývoj hospodářské krise, uznává, že tato krise není působena skvrnami na slunci, nýbrž na zeměkouli, a že ty skvrny se nazývají zlatý blok. (Potlesk.) Tam je hnízdo krise, tam jsou ty skvrny.

Velectění, pravá příčina naší rostoucí nezaměstnanosti a klesající zaměstnanosti je pochybená hospodářská politika minulých vlád. (Výkřiky posl. Vallo.) Minulé vlády se nestaraly žádoucí měrou o odbyt na domácím trhu a odbyt do ciziny. Dlouho se dělala deflace, a když se uznalo, že to dál nejde, očekávala se jakási divotvorná náprava od devalvace polovičatě provedené. Já jsem o těchto věcech mluvil s tohoto místa při prvním čtení rozpočtu na letošní rok, nebudu ty vývody opakovati. Naše devalvace pokusila se řešiti problém našeho zahraničního odbytu - tak byla motivována - tím, že by přiblížila kupní sílu naší koruny na našem domácím trhu kupní síle naší koruny na zahraničních trzích. Tato snaha dobře míněná a správná nedošla správného uplatnění, neboť zahraniční cenová hladina a naše cenová hladina zůstaly i po devalvaci odtrženy povolovacím řízením obchodně politickým a devisovým. Kupní síla naší koruny zůstala na našem trhu artificielní, umělá. Je jistá věc, když se škrtí dovoz t. zv. péče o zdravou měnu, že se zabíjí tím export. O tom začínají už vrabci na střechách u nás zpívat, že brzděním dovozu se znemožňuje vývoz. To je stará myšlenka, která však před několika málo lety byla u nás vysloveným kacířstvím. Je jistá věc, že náš stát bez zlepšení vývozu, totiž bez zvýšení zahraničního obchodu vývozem a dovozem, nemůže vybříst z krise. To by bylo marné očekávání. Ale musíme dávati pozor na ten fakt, že zahraniční odbyt je nerozlučně spjat s problémem vnitrozemského odbytu. To je problém těch cenových a důchodových hladin. Nemůžeme řešiti otázku zahraničního obchodu bez zřetele na vnitrozemský obchod a navzájem nemůžeme se domnívati, že vyléčíme t. zv. nemoc našeho vnitřního trhu místními opatřeními na něm.

Dnes začíná se mluviti opět o tom, že nesnáz našeho zahraničního odbytu se má léčiti vývozními premiemi. Velectění, tuto písničku od kterési doby známe. Není tomu tak dávno, něco přes 1 1/2 roku, když se nám presentovaly dvojí vývozní premie. Jedny, které by se automaticky financovaly z devisových přirážek při dovozu, a druhé, které by se financovaly přímo ze státní pokladny. Jak se pamatujete, žádný z těchto návrhů nebyl přijat a bylo sáhnuto k přímé devalvaci koruny. O jakých exportních premiích mluví ti, kdo dnes nám doporučují, abychom podporovali svůj vývoz tím, že jej uměle zlevníme a že budeme utloukati své sousedy umělou lácí za cenu zdejší drahoty a zdejší nízké životní míry, zdejších nízkých reálních mezd, zdejších těžkých daní? Jaké to premie nám doporučují? Zase ty premie, které by se automaticky financovaly z devisových přirážek a jež by znamenaly tedy novou devalvaci koruny, málo zakrytou, anebo exportní premie, které by náš stát musel bráti ze své pokladny, která již dnes nemůže vystačiti na dosavadní úkoly státní a do níž tedy by se musely opatřiti nové zdroje, nevím odkud? Lidé, kteří reálně přemýšlejí o podpoře zahraničního obchodu, začínají ovšem dnes mluviti o druhé alternativě, o tom, co oni nazývají připojením na šterlingový blok. Rady, abychom se připojili na šterlingový blok, které se začínají ozývati z úst některých průmyslníků, neznamenají nic jiného, než abychom následovali politiku Anglie, Švédska a jiných zemi, abychom opustili zlatou měnu a řídili svůj hospodářský život bez ohledu na zásobu zlatého kovu, která je složena v Bredovské ul. č. 3. O tom budeme moci někdy jindy mluviti blíže.

Teď dovolte, abych přešel ke druhému bodu, k tomu totiž, kterého se dotkla řada řečníků přede mnou a který by se mohl nazvati zvelebováním soukromé a veřejné hospodářské činnosti. Ta je samozřejmá věc, že v tomto řádě, ve kterém žijeme a z něhož přes noc nevyskočíme, nemůžeme léčiti hospodářskou krisi jen podnikáním veřejným. My ji musíme léčiti také ve složce podnikání soukromého. To je truismus. Běží ovšem o to, jakých prostředků musíme použíti, máme-li si rozumně slibovati úspěch ve kříšení podnikání soukromého i veřejného. Právě ve vzpomenuté řeči jsem upozornil, že soukromé podnikatele nemůžeme komandovati, aby rozšiřovali svou výrobu, nýbrž že je můžeme k podnikání pouze povzbuzovati, jim je umožňovat, nebo je lákat, aby si troufli podnikat ve větším stylu. - Upozorňuji, že mluvím o soukromém podnikání solidním ne o pirátském, které se nám někdy doporučuje, které chce bohatnouti ožebračováním druhého, ať je to domácí dělník nebo zahraniční konkurent.

Prostředkem k tomuto kříšení soukromého podnikání i k léčení veřejného hospodářství jsou t. zv. levné peníze, t. j. levný úvěr. Levný úvěr je pro soukromého podnikatele faktorem soutěže, pro veřejné hospodářství je to důležitá položka rozpočtová. Levný úvěr umožňuje soukromému podnikateli leccos podniknout, co by nemohl podnikati s úvěrem drahým. Každý z nás si uvědomil a říkal to dál, co by znamenalo zlevnění úvěru hypotekárního pro rozšíření staveb v městech i na našem venkově. To jsou zase truismy. Pro veřejné hospodářství levný úvěr znamená snížení mrtvé váhy rozpočtu, toho t. zv. úrokového břemene. Jak snížiti cenu úvěru? Na to jsou dvě metody: Úrokový diktát a zasycení trhu hotovými penězi. U nás byla zvolena metoda úrokového diktátu. Byla zavedena kuponová daň, která skutečně dokázala, že dlužník, který již byl zadlužen emisním úvěrem, dostal slevu 1/6 svého úroku. Zlevnila však tato kuponová daň aspoň veřejný úvěr příští? Nezlevnila, neboť současně téměř s touto daní vypsaná půjčka práce byla ve skutečnosti téměř 6%ní, když počítáme premii a ostatní její výhody. Říkalo se nám, že stát si musí opatřiti úvěr 5%ní, ale zároveň s opatřením, které mělo snížiti ten úvěr na 5 %, byla vypsána půjčka téměř na 6 %, a ta půjčka brzy na to klesla až na 85, takže její rentabilita sahala daleko přes 6 %. Z toho je vidět, že úrokový diktát může míti jistý úspěch při starých dluzích, a to nevypověditelných se strany věřitelovy, anebo při dluzích, jež se nevypověditelnými stanou nebo udělají. Ale úrokový diktát nemůže způsobiti zlevnění úvěrů budoucích.

Jak se u nás ukázalo, úrokový diktát podkopává důvěru investorů do budoucnosti. My téhož účelu zlevnění úvěru můžeme dosáhnouti v rámci dnes platných zásad jen politikou, která peněžní trh zasytí hotovými penězi tak, že věřitelé rádi sleví starým dlužníkům z úroků (protože každý dlužník jim může pohroziti: když neslevíte, vypůjčím si od jiného, čili provedu konversi), a ochotně půjčí na nižší úrok také novým dlužníkům, kteří si troufají vypůjčiti si za takové hojnosti levných peněz ať do podnikání zemědělského nebo průmyslového nebo do veřejného hospodářství - jak je potřeba. Tato politika zasycení trhu hotovými penězi je ona politika operací na volném trhu, kterou, promiňte mně, zas budu trochu, aspoň malou chvilku plnit vaše uši.

Operace na volném trhu, které se u nás vydávají za inflaci, se osvědčily veskrze, bez výjimky, všude tam, kde je provedli, a nikde neměly účinků inflačních, a nemohly mít, protože když cedulová banka koupí na volném trhu prvotřídní dílčí dluhopisy za běžnou cenu, nedá majitelům těch dluhopisů nic zadarmo. Oni dostanou pouze zpět ty tvrdé peníze, které kdysi musili vydělat, když ty půjčky upisovaly, nebo když je kupovali. Oni nemají žádnou chuť plýtvat nějak těmi penězi, jež od cedulové banky za své dílčí dluhopisy dostanou. Zde není toho přeplácení služeb nebo zboží, jež se projevovalo za války a po válce ve státech, které prováděly inflaci.

Krásný doklad této politiky poskytuje nám Švédsko, které mohu tím spíše voliti za příklad, poněvadž když jsem uvedl Anglii nebo Ameriku, tak se mně řeklo: Pane, tak velké národy, to je něco jiného, ale my jsme národ malý a chudý! Švédský národ nečítá však ani polovičku duší co náš stát! A troufl si samostatnou politikou vyjíti z krise, ve které se jiné státy, i větší, jako je Francie, topí. Najdete o tom krásné pojednání v článku prof. Ohlina, který si dobyl značného jména jako skladatel hospodářského přehledu, před několika lety publikovaného v Ženevě, a který studii o hospodářském vzkříšení Švédska otiskl v Mezinárodní revui práce, International Labour Review, v dubnu a květnu letošního roku. V této studii ukazuje, že švédská banka už od podzimu r. 1931 kupovala zlato i cizí devisy a také státní dluhopisy domácí i cizí, a tím vehnala do oběhu hotové peníze. Tím zvedla likviditu švédských bank, takže bez velkých škod přežily tu těžkou krisi, kterou jim způsobil pád sirkového krále Kreugera na jaře 1932. Profesor Ohlin píše (čte): "Nemůže být pochybnosti, že tato záplava" doplňte si - hotových peněz, autor napsal "glut" - "na trhu peněz byla jedním z hlavních faktorů, které přivodily pád úrokové míry v dlouhodobém úvěru, úrokové míry, která sestoupila na 3 %, čili nejméně o 1 % pod úroveň předválečnou."

Co Švédsko dokázalo těmito operacemi na volném trhu v úvěru krátkodobém, to ukazují tyto cifry: Loni na podzim švédská vláda opatřila si na volném trhu tříměsíční úvěr v částce 15 mil. švédských korun za 0.48% ročně. Letos z jara prolongovala pokladniční poukázky na tři měsíce za 0.398%, tedy za necelé 2/5% ročně! Náš stát platí asi 10krát tolik za svůj krátkodobý úvěr! (Posl. Čuřík: Ještě více platí velkým bankám!)

Prof. Ohlin praví: "V celku švédská peněžní politika byla vysoce úspěšná přes to", račte, prosím, povážit - "že správní rada cedulové banky s počátku nezpozorovala rozhodného významu rozsáhlých operací na volném trhu."

Tedy ta švédská banka do jisté míry nechtíc dosáhla tohoto úspěchu, což připomíná případ Kolumbův, který se rozjel do Indie a přijel do Ameriky. Cíl švédské finanční politiky abych vás dlouho neunavoval - je podle Ohlina stabilita a rozvoj průmyslu a obchodu. "Jistý vzestup v úrovni velkoobchodních cen, který by ji přivedl v soulad s poměry výrobních nákladů, byl proto postaven jakožto bezprostřední úkol. Vzestup, který se uskutečnil v posledních 2 letech, zdá se býti téměř dostatečným k tomuto cíli, soudíme-li z výdělků švédského průmyslu v r. 1934. Zahraniční hodnota švédské měny je naproti tomu věc sekundérní úvahy." U nás primérní! (Souhlas.) K vůli stálému poměru koruny k cizím valutám a zlatu rdousíme nyní zahraniční obi chod importní a exportní, poněvadž se orientujeme na tomto sekundérním činiteli. V tom se u nás vidí stálost měny. Račte, prosím, uvážiti, co dále praví prof. Ohlin: "Stálé vztahy ke skupině šterlinkové jsou žádoucí a nepochybně budou udržovány tak dlouho, jak je to slučitelné se žádoucím pohybem cen, ale je málo pochyb, že kdyby velkoobchodní ceny ve Velké Britanii počaly povážlivě klesat nebo rychle stoupat, tu zavěšení švédské koruny na libru by skončilo." - Tak mluví švédský národohospodář. Švédský národ troufá si říditi své hospodářské osudy vlastními silami; pokud to jeho zájmům vyhovuje, jde s Angličany, ale říká jasně, že kdyby to jeho zájmům nevyhovovalo, že dovede říci "s Bohem" na všecky strany. - "Při pohledu" - píše dále prof. Ohlin - "na rozvoj švédských hospodářských poměrů za poslední dvě léta každý cítí, že zotavení bylo pozoruhodné. Nebylo doprovázeno a tím méně způsobeno nějakými prvky povahy inflační, jež by člověka musily vésti k očekávání náhlého zvratu tohoto pohybu, naopak vzájemné přizpůsobování prodejních cen a nákladů výrobních od té doby, co byla opuštěna zlatá měna, nastalo asi stejně snížením nákladů jako vzestupem cen ve velkém. Bez ohledu na to, že tyto ceny ve velkém jsou ještě asi o 20% pod úrovní, na níž byly před depresí, zatím co nominální mzdy klesly o méně než o polovinu tohoto čísla," - to nás socialisty musí zvláště zajímat - "zdokonalení technická a organisační učinila produkci výnosnou ve většině průmyslů."

Teď přejdu k jiné kapitole, která se nazývá veřejné investice. Zasycení trhu penězi totiž nestačí. Je potřebí dostat peníze do oběhu, je nutno způsobit, aby tyto peníze kupovaly a tím podněcovaly ku prodeji a tím k výrobě. Uvésti tyto peníze, vehnané do bank operacemi na volném trhu, ven do oběhu, to je další úkol, k němuž se Anglie neměla, a který dělá váhavě, bez něhož však se nemůže z krise dostati, jak ji o tom poučil ne socialista, nýbrž pan Lloyd George, liberál, který vystoupil s projektem svého New Deal, a dělá těžkou hlavu anglické vládě, a trochu i anglickým socialistům. Je potřebí dostat ty peníze do oběhu. My bychom si přáli, aby si tyto peníze vypůjčovali soukromí podnikatelé všech možných směrů výrobních a obchodních. My bychom si přáli, aby lidé vyučení a vystudovaní ke všemu možnému, našli práci právě v těch povoláních, pro která se vzdělali nebo vycvičili. Ale je marné kázati soukromým podnikatelům, aby si vypůjčovali a podnikali, když oni nevidí naději na zisk aspoň tak veliký, aby vyvážil risiko, do kterého se pouštějí. Že ano? Tedy my nemůžeme jinak než ty peníze dostati do oběhu pomocí veřejného podnikání, jež dává opět podnět k výrobě a obchodu soukromému, neboť když stát podniká nebo objednává, musí se to projeviti v podnikání soukromém všeho druhu.

Ovšem tady narážíme na veliký problém, zda se sluší v této těžké době dělati dluhy. Kdokoli mluví u nás o veřejných investicích, tak je povinen říci, jak si představuje jejich financování. Může ten člověk rozumně žádati, aby stát na daních vybral tolik, co potřebuje vynaložiti, aby se tvořila pracovní příležitost v žádoucím stupni? Vyloučeno, úplně vyloučeno! Tak nezbývá než druhá cesta, že si stát musí vypůjčovati, aby to oplatil v lepších dobách, co dnes na záchranu svého vlastního obyvatelstva i sebe samého podnikne. Není možno líčiti lidi, kteří dnes doporučují státní výpůjčky, jako nějaké marnotratníky, kteří nemají svědomí a kteří by vršili dluh na dluh, však že to někdo zaplatí nebo - nezaplatí. To je, mírně řečeno, pomluva, podceňování i rozumu, i svědomitosti lidí, kteří si troufají určitým způsobem tuto krisi léčiti. My dělati dluhy musíme, neboť jsme v situaci, v jaké je člověk, který bez své viny přišel o práci. Kdyby ten člověk měl žíti podle zásad těch rozšafných lidí, které oni dávají státu, aby totiž stát nežil nad poměry, tedy aby ani ten nezaměstnaný nežil nad své poměry, a když nevydělává a nemá úspory, aby tedy nejedl, neboť "kdo nepracuje, ať nejí", tak nevím, kam bychom přišli.

Velectění, když si dnes bude stát vypůjčovati na rozumné výdaje, kterými bude tvořiti pracovní příležitost při výrobě rozumných a celku užitečných statků, nebude přece dělati nic jiného než organisovati zde po ruce jsoucí potraviny, oděviny, stavební materiál k cílům obecně prospěšným. Kdopak tomu státu bude vlastně půjčovati, co stát vynaloží na silnice, nemocnice, školy, vodovody atd.? Kdo to má a kdo to může půjčiti? No, půjčí to ti lidé, kteří to mají a kteří to mohou vyrobiti, když se jim k tomu dá potřebné organisační schema a příležitost. Každý z nás přece jasně vidí, že, má-li vznikati silnice, nestačí míti pouze žulové kostky, že je potřeba míti také obilí pro lidi, kteří ty žulové kostky dělají, kladou atd., je potřeba opatřiti oděv, byt pro všecky ty lidi, kteří jsou účastni přímo nebo nepřímo na vznikání této silnice. Tedy silnici stavíme za pomocí všech lidí, kteří cokoli prospěšného dělají pro ty, kdo přímo tam ty žulové kostky stavějí. Ti se mají zorganisovati důmyslným způsobem, na který má stačiti lidský rozum, aby věci, které jsou po ruce, našly své místo tam, kde je potřeba silnice.