Předseda (zvoní): Dále má slovo pan sen. Měchura.

Sen. Měchura: Vážený senáte! Chci mluviti o otázce, kterou nejen já, nýbrž všechno voličstvo mé volební zupy pokládá za nejdůležitější otázku dnešní doby. Je to otázka dluhů. Je zajímavé, že jsme v poslední době slyšeli dva významné projevy o zadlužení, a to z vládních křesel. Pan ministr financí přiznal ve výboru, že tzv. deflace u nás prováděla se překotně a nesprávně.

Co je to deflace? Je to zhodnocování peněz, zvyšování jejich hodnoty. Když u nás byla nastoupena cesta deflace, která měla za následek veliký pokles cen zemědělských výrobků, ale také snižování dělnické mzdy a platů úřednictva, zapomnělo se na dluhy. Zapomnělo se, že deflace, zhodnocování peněz, způsobuje také zhodnocení dluhů. Dluhy, které jsme nadělali v době, kdy peníze měly menší hodnotu, musejí se platiti v době kdy deflace peníze zhodnotila, kdy peníze mají větší hodnotu. Zapomnělo se na veliké zadlužení nejen soukromých podnikatelů, nýbrž i státu a veřejných svazků.

Víme z rozpočtu, že stát je dlužen přes 40 miliard Kč, víme, že samospráva, země, okresy a obce jsou dlužny 12 miliard Kč. A co vidíme? Že deflační zhodnocení peněz zavinilo smutný zjev. Ani stát, ani samospráva nemohou spláceti dluhů. Víte, že jsme zvláštním zákonem zastavili umořování státního dluhu, což tedy znamená, že jsme přestali platiti státní dluh. Mimo to jsme snížili úrokování státního dluhu o 1%.

Vidíte, že státní správa, že poslanci a senátoři uznali, že za dnešní krise není možné spláceti dluhy, ba není ani možné platiti úroky, které byly sjednány v lepší době.

Ale také samospráva neplatí dluhů a dokonce zčásti nemůže platiti ani úroky. Uvažte, slavný senáte, že takto máme přes 50 miliard dluhů, jak se říká, zamrzlých! Dlužníci, stát a samospráva nemohou věřitelům nic spláceti. To uznali zákonodárné sbory. A nyní uvažte, je-li možno, aby soukromníci, aby zemědělci mohli spláceti dluhy, jak někteří od nich žádají! Stát nemůže spláceti, pres to, že má zadávanou moc. Jak byste tedy mohli žádati, aby splácel dluhy zemědělec, který tolik let neměl dostatek příjmů ani ke krytí nutné režie, zvláště u nás na jižní Moravě za velké neúrody, která trvá 4 léta? Uznali jsme, že zemědělec nemůže platiti ani sjednaných úroků, jako jich nemůže platiti stát, a proto jsme bankovním zákonem v některých případech úrokovou sazbu poněkud snížili. Ale učinili jsme to polovičatě a nedostatečně.

A tu jsem u druhého vládního projevu. Pan min. zemědělství dr. Hodža prohlásil, že úprava zemědělských dluhů je nutná a že za ní stojí celou politickou vahou. Nebudeme se příti o slovíčko. Naše agrární strana užívá slova oddlužení již od doby svého vzniku. Byl to samotný býv. zakladatel strany Alfons Šťastný, který před 50 lety slova "oddlužení" po prvé použil, nejspíše proto, že si vzal vzor z německého slova "Entschuldung". Již Alfons Šťastný, první hlasatel agrarismu, dal do programu oddlužení. Antonín Švehla pak nezapomněl v žádném programu naší strany na vybavení zemědělců z dluhů. Je zajisté příznačné - a je to nutno říci veřejnosti - že se Antonín Švehla několik měsíců před svou smrtí zabýval otázkou vyrovnání zadlužených zemědělců s věřiteli. Ukazoval, když se nechá dojíti k exekuční dražbě, že velká část věřitelů přijde o peníze, ale zemědělec ztratí usedlost a stane se žebrákem. Když řemeslník nebo dělník ztratí majetek předlužením, zbývá mu možnost uchytiti se jinde, protože mu zbyly jeho odborné znalosti, ale když zemědělec ztratí pole, je zničen trvale. Proto Antonín Švehla vyzval svou stranu, aby se postarala o takové vyrovnání předlužených zemědělců, aby jim mohla býti zachráněna existence na rodné usedlosti.

Vítáme prohlášení p. min. dr. Hodži, že v dalším jeho programu jest otázka vybavení rolnictva z dluhů. Věříme, že také zde dojde úspěchu, jako se to stalo u monopolu přes všecka nedorozumění a přes všecky překážky. Kdo se domnívá, že oddlužení zemědělců jest nerozumnou myšlenkou, která se nedá provésti, ať vezme na vědomí, že již 14 států provedlo oddlužení zemědělců.

Balvany dluhů byly nejprve navaleny na zemědělce, musíme je začít také nejdříve odstraňovat zde. Tak uznali ve 1 4 státech. Knihovních dluhů v knihách okresních soudů je dnes přes 40 miliard. Nebudeme se příti, kolik jich z toho připadá na zemědělské usedlosti, na domy v městech a na továrny. Je přece jisto, že největší díl připadá na zemědělce.

Ale k těmto knihovním dluhům přistupují dluhy neknihovní, směnečné, u družstev, obchodníků a pod. V mnohých okresech provedli statistiku - učinili tak i v mé župě - a shledali, že na 1 ha půdy vázne průměrně v obci 6.000 Kč, 7.000 Kč, někde však až 10.000 Kč dluhů. Zadlužení zemědělství v celé republice lze odhadnouti na 40 miliard Kč, knihovní i neknihovní.

Mluví se někdy o tom že někteří zemědělci se zadlužili lehkomyslně. Někteří, pravda. Stalo se tak, děje se tak. Ale já si vzpomínám, také někteří obchodníci a průmyslníci se zadlužili lehkomyslně, nikdo však jim nebrání, aby se nemohli vyrovnat. U obchodu a průmyslu se nikdo neptá, kdo zavinil dluhy, nýbrž každý se tam může vyrovnat na 45%, ten hodný i nehodný. Ale já si vzpomínám dále: Také mnoho nezaměstnaných přišlo o práci svou vlastní vinou, svou lehkomyslností. Já se ptám: Jsou snad tito lehkomyslní nezaměstnaní vyloučeni z podpor? Nejsou: Podpory v nezaměstnanosti berou ti hodní i ti nehodní. Ale jak se řekne zemědělce, tu hned chcete dělat velkou komisi - mnozí pánové, všichni ne - která by rozhodovala, kdo je hodným a kdo nehodným dlužníkem. To by to pěkně vypadalo na vesnicích, kdyby se takové soudy konaly veřejně. Nekonáte je ani u obchodníků ani u průmyslníků ani u dělníků, dejte s tím pokoj také u zemědělců! V Německu to s těmi komisemi zkusili, a nechali toho, zavedli oddlužení všeobecné.

Proti oddlužení pracuje u nás velký kapitál, který soustavně straší vkladatele: Podívejte se, vy máte trpět za nepořádné dlužníky! To je největší zločin velkokapitálu, že takhle štve. Nikdo nechce sáhnouti na vklady, naopak úprava zemědělských dluhů stane se ve prospěch vkladatelů. Podívejte se na takovou raiffeisenku, na takovou kampeličku! Kdo jsou členy této kampeličky? Všichni, kdož si z ní vypůjčili. Tedy zadlužení jsou členy a tito zadlužení ručí podle stanov celým svým jměním za vklady. Kampeličky mají neomezené ručení. Proto vkladatelé budou tím bezpečnější, čím budou zadlužení na tom lépe. Čím více se uleví zadluženým, tím více jistota vkladů stoupne.

Považte si, že by bylo zrušeno moratorium a bylo provedeno oněch 170 tisíc dražeb, o něž je zažádáno. Zemědělské usedlosti by nemohli kupovati zemědělci, poněvadž na ně nemají peněz, ale musily by je kupovat peněžní ústavy. Musily by k tomu použíti vkladů. Proto zájem vkladatelů velí, aby se zadluženým pomohlo.

Jak pomoci? - to je otázka! Ale já se ptám, proč by se nedalo najíti východisko, když jsme je lehko našli jinde? Když byly banky v krisi, našla se velkolepá forma sanační, průmyslu se daly miliardy ve stabilisačních bilancích, nové úpravě daní, průmyslu se dává záruka na miliardu, když vyváží zboží do ciziny, průmyslu se dává ročně téměř miliarda na nezaměstnané průmyslové dělnictvo v různých podporách v nezaměstnanosti, bratrské pokladny hornické vyžadují ročně 100 miliónů skryté sanace, proč by nemohl stát poskytnouti záruku za vyvazovací obligace? Podle mínění odborníků, kteří viděli v cizině oddlužení zemědělců, bylo by nejlépe zřídit buď samostatný vyvazovací ústav, nebo jej přičleniti k Hypoteční bance, který by vydával obligace, za něž by stát ručil a které by sloužily ke splácení dluhů. Tím by peněžní ústavy dostaly peníze ze zamrzlých úvěrů a mohly by úvěrovou činnost dále rozvinouti. Ovšem vybavení zemědělců z dluhů vyžaduje změny krátkodobých dluhů na dlouhodobé, což by se dělo dobře oněmi obligacemi. Dále vyžaduje úpravy úrokové sazby; a se vším je spojena otázka vyrovnání předlužených. Teprve až vybavení z dluhů stane se zákonem, budou moci vkladatelé spokojeně vydechnouti, neboť vybavení zemědělství z dluhů přispěje nesmírně k jistotě vkladatelů i k zabezpečení lidových peněžních ústavů.

Úprava zemědělských dluhů bude velkým dílem solidarity, velkým dílem bratrské lásky.

V těchto dnech jsme vzpomínali na bývalého našeho předsedu A. Švehlu, velkého hlasatele bratrství, lásky a vzájemnosti. V jeho jméně vytvořme veliké dílo, které se jmenuje vybavení čsl. zemědělství z dluhů, které byly způsobeny nesprávnou deflační politikou, jak uznal sám ministr financí.

Slavný senáte, samospráva obcí a okresů má schodek 425 mil. Kč. Všechny obce v republice měly mínění, že budou moci staré práce za dobré konjunktury zřízené, částečně splácet; ale dnes, když lidé nemají čím platiti a neplatí ani obecní přirážky, nemohou platiti ani zadlužené obce, a jejich obecní majetky jsou dnes po většině také prodávány a exekvovány. Tak se stane, že budou musiti později všichni poplatníci, kteří jsou předluženi, zase platiti ve své obci dluhy, na které dnes prodej obecních majetků nestačí.

Kdyby se provedla konverse, která by činila asi 90 mil. Kč, odpočítalo by se těchto 90 mil. Kč od schodku 425 mil. Kč a zůstalo by 335 mil. Kč, a na tuto sum u jsou vyrovnávací fondy, které činí 178 mil. Kč, zbývá 157 mil. Kč, které by měla opatřiti vláda. Tak byly by rozpočty vyrovnány a další zadlužení bylo by nemožné.

Limit přirážkový ať zůstane jak je, a to do 350%. Tam, kde v obcích a okresech to nestačí, zvláště kde zřízeny byly v obcích vodovody a jiné účelné věci, může obec žádati nebo naříditi účelnou přirážku až do 50%, jejíž výnos by činil asi 30 mil. Kč. Na tento schodek 157 mil. Kč byla by dobrá tuková dávka, která by vynesla asi 70 mil. Kč a mohlo by se použíti peněz z fondu nestátních silnic; spojkové silnice ať postaví pak stát, a ne samospráva. Toto řešení by bylo nejúčelnější a státní pokladna nebyla tím nijak zatížena.

Vážení pánové, chtěl bych se ještě dotknouti jedné věci. V našem kraji - a snad je to v jistých krajích v celé republice - bylo by potřebí zrušiti daň z masa u producentů, která nevynáší státu mnoho peněz a zvláště ne tolik milionů, jak si kdysi vládní kruhy představovaly, ale za to tato daň mezi lidem nadělá mnoho zla. Když přijde z finanční správy úředník a zjistí, že vepř, kterého příslušný producent zabil, jehož váhu udal do 80 kg a zaplatil z něho 12 Kč, vážil o 5 kg více, je tu hned 50 až 100 Kč pokuty. Je to smutný zjev, když tito lidé, kteří často nemají doma ani 5 Kč, mají se trestat pokutou 50 až 100 Kč.

Mimo to, slavný senáte, byla po převratu stanovena daň z vína. Když se tenkrát prodával litr vína za 14 až 20 Kč, řeklo se, že přirážka bude činiti 10%; byla stanovena na Kč.1.60 za litr vína Musí se však platiti dodnes, přesto, že producent prodává víno po vylisování za 3 - 4 Kč. Mnozí lidé si tajně chtějí aspoň část vína schovati, poněvadž nemají peníze na zaplacení této velké přirážky, ale víno se jim zkazí a nakonec z toho nemá stát ani producent. Tvrdím, kdyby se dnes mohla ustanoviti taková daň, která by opravdu byla spravedlivá a odpovídala dnešní ceně vína, že by všichni producenti řádně platili a že by tato daň vynesla více nežli dnes.

Právem si stěžoval pan kol. Olejník na praxi, jaká se provádí u berních úřadů proti zemědělcům. Mnozí exekutoři a zejména podúředníci na berním úřadě dovolují si šikanovati zemědělce na venkově, kteří platívali a nikdy neměli nedoplatků, pokud každý z nich měl-jistý příjem a měl z čeho platiti. Dnes, kdy to není možné, zůstává každý dlužen a rozumí se, že upomínání a exekvování děje se způsobem hrozným. Bylo by dobře, aby vláda tyto věci poněkud zmírnila. Znám jeden případ ve svém kraji, kde, kdyby nebyl sám vedoucí úředník na berním úřadě zakročil, aby se podobné případy šikanování zemědělců neopakovaly, by byly poměry dospěly k nějaké místní revoltě a byli by pak mnozí lidé trestáni za maření úředního výkonu. Pan ministr ujišťoval, že úřednictvo berních úřadů je velmi loyální, že postupuje vůči poplatnictvu loyálně. Ale znám, bohužel, případ, že úředník, který patří k lidové straně, když přišel na berní úřad republikán, nechtěl s ním mluviti, žádal po něm celý schodek a celý předpis. A naopak od druhého, příslušníka své strany, přijal vyrovnání na 10%, tj. zaplatil 10% a s ostatním se mu počkalo.

Žádal bych - snad se to nebude opakovati vícekrát - aby shora takovým úředníkům byl dán pokyn, aby nepostupovali politicky, poněvadž úředník je tam pro poplatníky a ne proto, aby prováděl persekuci.

Vážení pánové! Věřím pevně, že nynější vláda má dobrý úmysl vyhověti všem požadavkům nejenom našeho stavu zemědělského, nýbrž i požadavkům stavů jiných. Je toho potřebí, a my rádi přejeme úřednictvu, aby bylo za svoji práci honorováno, ale chceme a žádáme, aby byl také náš zemědělec za svoji práci řádně odměněn. Přijde-li se k takovému řešení a vyrovnání všech sporů mezi stranami, možná, že se podaří vládě uskutečniti vyrovnání mezi všemi složkami a prospěje se jak stavu zemědělskému, tak živnostnictvu, nezaměstnaným i dělníkům. Pokud všechny strany budou opravdu vycházeti vstříc, je možné, že se této vládě podaří zlepšiti náš stav tak, abychom mohli říci, že jsme všichni spokojeni a že budeme opravdu slaviti tento mír, po kterém voláme jak uvnitř, tak v zahraničí, a že bude náš československý národ snad v nejbližší době opravdu spokojen. (Potlesk.)

Předseda (zvoní): Další slovo má pan sen. Riedl.

Sen. Riedl: Slavný senáte! Pan ministr financí dr. Trapl, když předkládal svůj rozpočet na r. 1934, prohlásil o něm, že je to poslední deflační rozpočet, a o rozpočtu na r. 1935 míní, že znamená první průlom do dosavadní tendence snižovati rozpočtové položky rok co rok. Vítáme tento zjev, má-li býti potvrzením střízlivých názorů národohospodářů, že nastává i u nás v hospodářské krisi obrat, a to obrat k lepšímu.

Leč právě tato okolnost, která nás povzbuzuje do budoucnosti nutí nás, abychom věnovali naléhavou pozornost zjevům, které nás varují před přílišným optimismem a zjevně nám naznačují, jaká obrovská práce ceká celý svět, každý stát a každý národ, aby mohlo býti lépe a hlavně, aby zlepšení bylo pronikavé a trvalé. Jde zde o více nežli o to, aby lidstvo bylo vyvedeno z hospodářské krise, jde o to, aby se položily základy k nové hospodářské organisaci lidské společnosti, k novému řádu, který nebude sice znáti doby vzepětí hospodářské konjunktury, který však také zamezí hospodářské deprese a hospodářské krise, aby nebylo oněch biblických sedm let tučných a sedm let hubených, aby vymizely skoro pravidelné cykly hospodářské prosperity a hospodářského úpadku. Tyto hospodářské výkyvy jsou právě tak krutou obžalobou dnešní společenské soustavy jako těch 1¹/₂ mil. pilných rukou, které zahálejí, a ³/₄ milionu nečinných lidských mozků u nás a desítky milionů v celém světě.

Hospodářský řád, který nedává každému práci, musí býti odstraněn a nahrazen jiným. To není násilí, ani převrat, ani revoluce, to je vývoj. 1 společenské řády se mění a vyvíjejí. Padl hospodářský rád založený na otroctví, byl odstraněn feudalismus a robota, a nyní došlo na liberalismus. Hledají se nové formy společenské soustavy v celém světě, v Rusku stejně tak jako v Americe, v Italii jako v Německu, hledají se ve Francii a hledají se také u nás. Žádný vládní systém nedovedl odvrátiti od svého státu hospodářskou pohromu a žádný ji nedovedl dosud odstraniti. Diktatury stejně jako státy s demokratickou vládní soustavou trpí touto poruchou a vyvíjejí stejné úsilí, jak nově uspořádati hospodářské poměry světa. Celý svět se pomalu soustřeďuje na myšlence, že hospodářský chaos možno léčit a vyléčiti toliko plánovitým hospodařením, státem regulovaným. K tomuto názoru se přihlásila i naše republika ústy pana min. předsedy, který v této regulaci výroby chce organisaci výrobců ponechati obsáhlou autonomii. Hlásíme se k tomuto principu státem regulované výroby, třeba nejsme tak plně přesvědčeni o stejně dobré vůli na straně výroby a tedy také o účelnosti takových zásahů zákonů a opatření, která by organisaci výrobců garantovala obsáhlou autonomii při určování hospodářského plánu. Obáváme se, že velmi brzy bude zapotřebí kogentního zásahu státní moci, aby organisační svazky výrobců projevily onu podporu, bez které plánovité vyřešení výroby, distribuce a spotřeby není možné. (Tak jest!) Nebude lépe, dokud si výroba neuvědomí, že cílem a účelem jejím je spotřeba a nikoli podnikatelský zisk a že každá výroba musí sloužiti potřebám lidu, který tvoří společnost. Os) výrobního procesu se musí státi člověk se svou potřebou, ne jedinec, nýbrž celá lidská společnost. (Výborné!) Nová soustava společenská přesune těžisko hospodářského dění z výroby do spotřeby. Distribuce vyrobených statků bude míti i technickou stránku, jak nejspravedlivěji uvésti výrobu a spotřebu v soulad shodně s učením socialismu nastoupí všeobecné přesvědčení, že všichni lidé lidské společnosti mají nárok právě na takovou životní úroveň, jakou technické prostředky v té nebo jiné době umožňují. Stále vyšší a vyšší životní úroveň celku je obecným zájmem i všech výrobců, neboť není výroby, kde není spotřeby, a není zvýšené výroby, kde není zvýšeného konsumu. A zvýšený konsum předpokládá zvýšenou životní úroveň. (Tak jest!)

Zdálo by se, že to, co jsem právě řekl, jsou tzv. svaté pravdy, o kterých by vlastně nebylo třeba ani vyprávěti. A přece je dnes více síly a moci na straně těch, kteří provedení těchto pravd odporují a zneužívají při tom i hesla spořivosti. Máme šetřiti, máme méně vydávati, máme se omezovati. Prakticky se to provedlo tak, že se snížily mzdy dělníkům i úředníkům, zaměstnaným ve výrobním procesu, že se prováděla neúměrná, nepřipravená a proto škodlivá racionalisace, která nám na jedné straně předvádí továrny bez lidí, ale na druhé straně rozmnožuje počet nezaměstnaných.

A co bylo u nás, dálo se také v ostatních státech. Fantom autarkie dodělal v exportu to, co bylo načato ve výrobě pro domácí konsum. Když se tak výsledek, úpadek konsumní schopnosti obyvatelstva ve státě i snížení exportu, projevil ve státní pokladně, byla státní správa nucena snížiti platy svým zaměstnancům a omezila i svá vydání věcná. Koloběh byl dovršen. A výsledky? Další pokles životní úrovně a další zvýšení nezaměstnanosti.

Teprve nyní nastává obrat a otevírají se oči. Vzpomíná se, jak velký francouzský státník Briand zatracoval autarkii, ten boj všech proti všem, a jak místo toho boje chtěl, aby nastoupila solidarita všech států evropských anebo aspoň středoevropských. A u nás už před tím bývalý ministr Hotowetz hlásal, že je zapotřebí odstraniti celní přehrady mezi státy evropskými. Vítám proto prohlášení pana ministra financí, že musíme dovážeti, abychom mohli vyvážeti. Který pak stát je soběstačným? Jak jednostranně a-primitivně bychom musili žíti, kdybychom se postavili na stanovisko strohé autarkie! Bavlna, vlna, drahé i užitkové kovy, chemikálie a jiné a jiné, což pak to nemusíme všechno dovážeti? A na jaké úrovni by byly státy méně vyspělé, kdyby holdovaly vypjaté autarkii? Snad se tento poválečný omyl brzy rozplyne a bude nahrazen ušlechtilou formou závodění na poli výroby statků. Konečně se přišlo také na chuť správné zásadě, že šetřiti znamená mnohdy také rozumně vydávati. Snad se také už dojde brzy k přesvědčení, že je třeba také spravedlivější distribuce důchodů a spravedlivých, ani nízkých, ani vysokých, ale spravedlivých cen, a to nejen všech výrobků, ale také lidské práce, tedy spravedlivých mezd. (Tak jest!) Je třeba hodně zdůrazniti, že požadavek spravedlivých minimálních mezd a platů doplňujeme velmi hlasitě také požadavkem maximálních důchodů.

Potřeby každého individua jsou biologicky i kulturně omezeny. Důchod přespříliš nad tuto hranici zdvižený je národohospodářsky neplodný a slouží jen staré pravdě, že "peníze dělají zase peníze". K jakým důsledkům taková svoboda vede, vidíme jen příliš názorně na mamutích finančních kolosech, zneužívajících své kapitálové moci k zotročení výroby, samosprávy a na konec i státu!

Vítáme prohlášení p. min. předsedy, že je nutno působiti na cenu uhlí a cukru a tak zavésti spravedlivé ceny i zde. (Výborně! - Tak jest!) Kol. Lanc v posl. sněmovně ciferně prokázal obrovské zisky majitelů severočeských dolů uhelných a zároveň velké ztráty státu na daních a samosprávy na přirážkách jen v důsledku zákona o stabilisačních bilancích.

Při této příležitosti všichni zajisté vzpomínáme rovněž jednání vlády s uhelnými těžaři o snížení cen uhlí a víme, k jakým výsledkům se dospělo. Výsledek nebyl tenkráte žádný, poněvadž to, čeho se dosáhlo, nemělo pro malého konsumenta skoro významu. Letos pak je už zimní období zásobovací skoro u konce a dosud se nestalo nic, ačkoli města, na př. Brno, včas vládu žádala o potřebné jednání. Ostatně na sjednání spravedlivých cen není nikdy pozdě a já bych velmi apeloval na p. ministra veř. prací, aby touto otázkou pohnul.

Zároveň je třeba věnovati pozornost neblahému vlivu zákona o stabilisačních bilancích, na kterém mají největší zájem města a samospráva vůbec. Přirážková základna se v důsledku tohoto zákona snížila o miliony, ukryté zisky jsou obrovské, ztráty státu a samosprávy jsou horentní. Má-li se vydatně sanovati samospráva nutno zákon o stabilisačních bilancích uvésti v soulad s dnešními poměry. Tu je vydatný pramen sanace bez obětí státu.

A při této příležitosti chceme co nejrozhodněji protestovati proti úmyslu těžařů, kteří žádají, aby mohli propustiti 2.000 dělníků (Výborně!) a snížiti mzdy o 20%. Je nutno tuto provokaci v dnešní těžké hospodářské době odmítnouti a žádati, aby konečně bylo hnuto starým naším požadavkem pro který dnes psychologicky je doba nejvhodnější, otázkou znárodnění dolů.

Pobuřující je otázka cukerní. Pamatujeme ještě velmi dobře, jak došlo ke zvýšení ceny cukru. Zvýšené ceny cukru měly nahraditi úbytek při exportu, poněvadž exportní ceny byly podvýrobní, a to proto, aby prý nebylo potřebí propouštěti dělnictvo. Zatím oba cukerní koncerny zrušily řadu cukrovarů a rafinerií, dělníky hodily státu na krk, samy se domluvily se světovým obchodem cukerním na nižším kontingentu cukerním a tímto způsobem také snížily exportní ztráty. Ale ceny cukru, a nejenom to, i daňové slevy si ponechaly. Důsledek toho je, že vykazují oba koncerny stamilionové zisky.

Není k tomu potřebí zvláštního počtářství, aby se vypočetlo, že je možno jenom v důsledku zmenšených úbytků na exportních ztrátách snížiti ceny cukru o 1 Kč na 1 kg. A ještě by tímto způsobem nebyly zisky cukrovarníků zvláště dotčeny, poněvadž nesmíme zapomenouti také na značně snížené přejímací ceny cukrovky. Místo toho se u nás rozbujelo pašeráctví cukerinu a klesá konsum cukru.

Dovolil bych si při této příležitosti poukázati ještě na jednu cenovou otázku, to je na ceny piva. Výstav piva klesá. To je v dnešní hospodářské krisi přirozené. Pivovary žádají tedy, aby mohly zvýšiti ceny piva, a to je již méně přirozené, když čteme v časopisech zprávy o velkých ziscích nejenom našich mamutích, nýbrž i těch menších pivovarů. A kromě toho ještě dotujeme ze státní pokladny částkou 6 mil. Kč fond pro pomoc malým pivovarům. To přece nejde.

Solidarita podniků se nemůže projevovati jenom v dobách dobrých, nýbrž také v dobách zlých. Když mamutí podniky ubily podniky malé, nechť nesou také risiko své dravosti. Volání po nucené syndikalisaci je na tento případ jako ušito.

Po stejném opatření volají také desolátní poměry v průmyslu textilním, kde zbídačení dělnictva v důsledku hladových mezd dosáhlo vrcholu. My v Brně, proslulém textilnictvím, nejlépe vidíme skutečný hřbitov v tomto oboru průmyslového podnikání. A při tom jsou stále ještě podniky, které pracují přes čas. Opatření, které by vnutilo i tu podnikatelům smysl pro solidaritu, bylo by opatřením velmi časovým.

Otázka spravedlivých cen výrobků všeho druhu, průmyslových a prvovýroby, volá po úzké součinnosti kruhů výrobních a konsumentských. Jest ovšem třeba zříditi zvláštní instrument, který by tvořil spojku mezi kruhy výrobními a konsumentskými. My po této stránce vítáme první krok, který se stal v ministerstvu soc. péče tím, že byl zřízen jakýsi poradní sbor konsumentů. Ale to může býti jenom prvním krokem, a my žádáme, aby proti oficiální organisaci producentů se postavila oficiální organisace konsumentská. Voláme po zřízení komor spotřebitelů, po reorganisaci hospodářských rad zemských a zřízen i říšské ústřední hospodářské rady, která by ovšem měla značně širokou kompetenci ve otázkách konsumentských.

Slavný senáte! Nemožnost získati jakékoliv zaměstnání v kterémkoliv oboru práce postihuje nejvíce dvě kategorie zaměstnanců: ty nejstarší a ty nejmladší. Dělník 45 a 50letý je zaměstnavateli již starý a pro dorost není zaměstnání vůbec. Všeobecné snížení věkové hranice pro nápad starobního pojištění mohlo by tu snad pomoci starým, ale co bude s mladými, jejichž vyhlídky v oboru práce manuální a ještě více v oboru práce intelektuální jsou tak strašlivé?

Kolik je mladých bez zaměstnání, není nám vlastně ani známo. Statistika zaznamenává pouze ony zaměstnance, kteří se přihlašují u zprostředkovatelen práce, tedy ony kteří už zaměstnáni byli. Jsou desítky tisíců absolventů středních, odborných a vysokých škol, kteří jsou bez zaměstnání a kteří po několik roků nemohou o práci ani zavaditi. Počet nezaměstnaných mladých úředníků, učitelů, profesorů, lékařů, právníků a inženýrů je veliký, ale ještě větší je počet těch, kteří v těchto oborech hledají po prvé své zaměstnání. A nejsou to právě už nejmladší lidé. Uvažme, že tu jde o absolventy středních škol, kterým je 18 let, a o absolventy vysokých škol, kterým je 22 let, pak následuje vojenská služba a pak čekají na zaměstnání. Můžeme odhadnouti, že počet mladých nezaměstnaných do 30 let činí nejméně jednu třetinu všech nezaměstnaných. Máme-li tedy v republice přibližně ³/₄ milionu nezaměstnaných, znamená to, že celá jedna třetina, čili ¹/₄ milionu je mladých nezaměstnaných do 30 let.

Osud těchto mladých lidí nám nemůže a nesmí býti lhostejný. Jejich osud je tím krutější, že většina z nich nemá nároku na podporu v nezaměstnání, nejsou pojištěni pro případ invalidity a stáří, ani pro případ nemoci. Tito fysicky i školsky pro život úplně připravení lidé jsou stále odkázáni na své rodiče. Tento stav jistě nepřispívá k tomu, aby nám vychoval novou, samostatnou, sebevědomou i cílevědomou generaci. Ale jaké zoufalství naplňuje nitro těch, jejichž rodiče obětovali poslední groš na jejich výchovu, sami jsou staří a potřební podpory, anebo těch, jejichž živitel sám je bez zaměstnání, nebo dokonce těch, kteří živitele už nemají a sami by se měli starat o své matky a sourozence!

Musí to pociťovati jako křivdu, kterou na nich páše lidská společnost, když jim nedává práci, která je má živiti a o níž přece náboženství všech světů a filosofické systémy všech druhů vždycky tvrdily, ze je základem lidského pokroku a lidské existence a že práce má člověka živiti, poněvadž ku práci je stvořen člověk.

Jaké nebezpečí po stránce mravní a politické je v tomto stavu! Jaká zatrpklost a hořkost musí naplňovati ty mladé muže a ženy, když vidí své šťastnější druhy zakládati novou existenci nebo když dokonce vidí jednotlivce, jak utrácejí za jedinou noc tolik, kolik by stačilo rodině na živobytí po celý měsíc! Tito lidé ztrácejí víru v sebe i v lidskou společnost a propadají mravnímu nihilismu a politické anarchii. A když konečně mladý nezaměstnaný obdrží zaměstnání a může si založiti novou domácnost, tu drahé byty a malé příjmy, drahota všech životních prostředků má za následek, že obě strany mladé rodiny musejí vydělávati na úkor ostatních, nezaměstnaných, a v neposlední řadě také na újmu populace. Nezapomínejme, že tito lidé povedou jednou státní a samosprávnou administrativu, povedou náš hospodářský život a budou také rozhodovati při určování směrnic, podle nichž se bude spravovati náš stát. Mladých voličů kteří půjdou po prvé k volbám, jest na tři čtvrtě milionu a z těch velká část jest bez existence nebo denně čeká, že existence pozbude. Přidáme-li k tomu ještě špatný příklad nepoctivosti a chamtivosti těch, kteří mají hodný kus chleba, nedivme se, že se nám objevil tzv. generační problém v šíři a pojmu, jak naší generací znám nebyl. Pomocná akce pro mladé nezaměstnané je nezbytností nejen v zájmu dorostu, nýbrž také v zájmu státu a jeho bezpečnosti, v zájmu jeho klidného vývoje a přeměny hospodářských řádů. V prvé řadě třeba dáti mladým příležitost k práci. Nemohou to býti jen taková opatření, jako jsou státní nedokrevné tábory mladých. Nestačí ani to, co dělala Praha a Brno, ačkoli to bylo nesrovnatelně dokonalejší, než co dělal stát. Celý trh práce musí býti systematicky regulován. Povinné zprostředkování práce a v důsledku toho spravedlivý příděl práce podle potřeby a podle délky nezaměstnanosti je nezbytným předpokladem pomoci mladým. Spojení veřejných zprostředkovatelen s poradnami pro volbu povolání je více než žádoucí: teoretická rada mladým musí býti opřena o skutečné poměry na trhu práce.

Žádáme zvýšenou ochranu učňů proti propouštění hned po vyučení, jak se dosud ve velkém poctu případů děje. Jsou mistři, kteří pracují jen s učni. V městském úřadě sociální péče v Brně, kde máme také zprostředkovatelnu práce, měl jsem seznam mistrů pekařských, kteří pracovali jen a jen s učni; jakmile byli vyučeni, byli učni propuštěni. Dále žádáme povinnou služební smlouvu zaměstnanců ve vyšších službách, aby se znemožnilo využívání a zneužívání tísně mladých k vykořisťování, tzv. zaměstnání na zkoušku. To se týká v prvé řadě mladých kancelářských sil ženských, které jsou přijímány na zkoušku a když zkušební lhůta uplynula, jsou nahrazeny novou silou na zkoušku. Nesvědomití zaměstnavatelé tu využívají velké nabídky na trhu práce způsobem jistě trestuhodným.

Trvalá a bezpodmínečná závaznost kolektivních smluv a ve spojení s tím náležitá ochranná výpovědní lhůta pomohly by dělníkům mladým i starším stejně jako povinné a všeobecné snížení pracovní doby - zatím na 40 hodin týdně - ovšem bez snížení životní úrovně dosud pracujících. Stát musí ovšem předcházeti dobrým příkladem a snažiti se v oboru své působnosti zvýšiti pracovní možnosti pro mladé. Je to povinen učiniti už proto, že má odpovědnost za řádnou administrativu, která potřebuje nejen omlazení novými silami, metodami a myšlenkami, ale také nutné kontinuity generace starší a mladší. Toho za dnešních poměrů, kdy se už roky nepřibírají nové síly, není. Je tu velké nebezpečí v prodlení. Není-li už možno počet zaměstnanců rozšířiti o tolik, kolik by vyžadovala nabídka, tož nutno radikálně sáhnouti tam, kde by finanční obtíže státu byly snesitelné nebo kde by vyhověti znamenalo zároveň uspokojiti tužby aktivních zaměstnanců. Je třeba, aby stát bděl nad zachováváním ustanovení o služební době. Přesluhování mělo by býti difamující a se ctí veřejného zaměstnance neslučitelné. Vzpomínám boje o 35letou služební dobu (Tak jest!), jak obrovská vymoženost to tehdy byla, a dnes by tato vymoženost byla pomalu zatracována! Přesloužilci nemohou býti ve veřejných úřadech dále trpěni, ale také administrativní opatření o 10% ním interkaláři a 6 měsíční vakanci při jmenování musí padnouti. Vždyť všechno to je vlastně v rozporu s opatřením, které učinila vláda nařízením o aspirantech. Jsem dalek toho, abych opatření aspirantské jen tak beze všeho zatracoval, ale nelíbí se mi, že stát zaměstnává lidi zadarmo. Není tomu tak dávno, co v ústavně-právním výboru prohlásil byv. ministr spravedlnosti, že nepřipustí, aby byli k soudům přijímáni bezplatní praktikanti a volontéři, a velmi dobře nám to odůvodnil, že nemůže žádati, aby státu konali služby lidé bez úplaty, a dnes máme bezplatné aspiranty. Proč najednou ten obrat? Ale i tak se aspirantské nařízení provádí v míře velmi omezené, skoro jen tam, kde není odůvodněno zákonem, totiž v oboru ministerstva školství a nár. osvěty. Jiné resorty žádají o povolení, aby mohly rozšiřovati počet svých sil aspiranty, ale povolení stále a stále nedochází.

Otázka rovnoprávnosti muže se ženou v oboru pracovní možnosti je pro nás nedotknutelnou. Přál bych si proto, aby otázka dvojího zaměstnání v rodině byla rozřešena ženou samou. Nebylo by volání po rozřešení této otázky, kdyby dobře situovaná žena dobrovolně postoupila své místo nezaměstnané družce. Jak vysoko mravně a sociálně by se tu žena povznesla, a bylo by už jen neodůvodněným předsudkem, kdybychom nevolali po stejné mravní úrovni a sociálním svědomí v analogických případech také u mužů.

Zákaz práce pensistů snažila se vláda vyřešiti nepřímo loňským vládním nařízením; s jakými úspěchy, není nám dosud známo, ale zákaz vedlejšího zaměstnání aktivních zaměstnanců musí býti prováděn do všech důsledků a rozšířen také na dávání kondic a výdělečné vyučování na soukromých školách pro učitele všech kategorií. Je-li však naším úmyslem pomoci tímto způsobem našim mladým, nemůžeme souhlasiti s úmyslem státní správy, zvýšiti školné na školách středních, kolejné a taxy na školách vysokých. Vždyť by to nebylo nic jiného než zastřený numerus clausus, který by však nevylučoval neschopné, jak to ve své inaugurační řeči žádal nedávno nový rektor Karlovy university J. M. dr. Drachovský, poněvadž nemajetní by byli tímto způsobem vyřazeni z vysokoškolského a středoškolského studia. Proti spravedlivé úpravě školného i kolejného není ovšem námitek.

Kapitolou pro sebe je otázka práce přes čas. Dodržování zákonné doby pracovní vyžaduje přísné kontroly. Slušní zaměstnavatelé by se nám měli postaviti po bok, poněvadž, jak se dnes provozuje práce přes čas, není to ničím jiným, než nekalou soutěží. Pracuje se přes čas na nejživějších ulicích našich měst, bez ostychu, ba s jistou dávkou pohrdání státní mocí. Jděte jen kolem skvěle osvětlených obchodních místností a uvidíte tam pracovati ony lidi, kteří ráno o 7. a 8. hodině zase tam nastoupí práci! Choďte kolem dílen a uvidíte leckde totéž! Nebývá tomu tak jen výjimkou, mnohde je to pravidlem. Nápravu možno zjednati netoliko přísnou vládní kontrolou, ale hlavně kontrolou za účasti zástupců zaměstnanců, jak jsme to nedávno odhlasovali při zákoně o kontrole důlní. Je všeobecným přesvědčením, že i když ustoupí dnešní hospodářská krise, ještě po dlouhou dobu nebude možno všechny zaměstnance vřaditi do výrobního procesu, vždycky budou jednotlivé obory, ve kterých zaměstnanci nebudou míti práci. Těm starým se snad nějak pomůže, ti se protlukou, ale co ti mladí? Tu je třeba, abychom se postarali o jejich přeškolení. Nejde však jen o tyto případy. Mladý člověk se dostane velmi často vlivem okolností do zaměstnání, pro které nemá ani vloh ani záliby. I zde je na místě umožniti, aby se mladý zaměstnanec mohl dáti přeřaditi bez velkých obětí a bez velké ztráty času do jiného oboru.

Otázce přeškolení je nutno věnovati zvláštní pozornost a pozměniti dnes platné zákony živnostenské tak, aby přechod z jednoho oboru do druhého, jmenovitě jde-li o odbory příbuzné, byl co nejvíce ulehčen. Různá sociální zařízení pro mládež mohla by po této stránce právě v době velké nezaměstnanosti mladých vykonati kus záslužné práce. Odborně vedené útulky, pracovní tábory i tábory rekreační a školy pokračovací mohly by účelně spojiti svou činnost sociální a výchovnou s touto novou činností odbornou. Aby ulehčením přechodu z odboru do odboru neutrpěla odborná příprava mladých, jest jen v jejich zájmu. V životě to na konec vždycky vyhraje jen ten, kdo je lépe připraven.

A když již mluvím o lepší přípravě pro život, myslím, že bychom i z tohoto důvodu a dnes i z důvodů hospodářských měli se snažiti o prodloužení školní docházky do 15 let a současně o zavedení všeobecně závazné návštěvy pokračovacích škol -pro všechny mladé dělníky od 15 do 19 let..

Že řádné pokračovací školství musí býti vybaveno vlastním učitelským sborem, samostatnými budovami, aspoň ve větších střediscích průmyslových a výrobních, ale všude tak, aby se mohlo vyučovati v pracovní dny a ve dne, je samozřejmé. Náležité knihovny a potřebné pomůcky musejí také tvořiti součástku výbavy těchto škol.

Slavný senáte! Snad se bude zdáti program pomoci mladým, jak jsem jej zde zběžně a více heslovitě načrtl, pro dnešní hospodářské poměry a finance státu příliš nákladný. Nemyslím. Leccos je možné provésti v rámci rozpočtu na r. 1935 a k lecčemus je možno položiti alespoň základy. Máme-li zlepšiti osud mladé generace, nesmí nám býti žádná oběť dosti veliká (Tak jest!), vždyť mladí, to jsme my tak, jak jsme bývali, a to je budoucnost národa, a starati se o budoucnost národa a státu přísluší, myslím, nám v řadě první. (Potlesk.)

Předseda (zvoní): Další slovo má pan sen. Kreibich.

Sen. Kreibich (německy): Slavný senáte! V minulých týdnech slyšeli jsme výklady vedoucích členů vlády. Tyto projevy byly skoro bez výjimky optimisticky zbarveny, a tento optimismus zračí se také v předloženém státním rozpočtu na příští rok 1935. Neboť prelimináře výdajů a příjmů zvyšují se asi o 350 mil., příjmy na daních a dávkách dokonce asi o 500 mil. s odůvodněním, že hospodářský vývoj a finanční hospodářství poskytují naději na toto zvýšení příjmových položek; a státní rozpočet na rok 1935 končí přebytkem asi 2 mil. Kč. To jsou však úvahy ryze teoretické, které - bohužel - praktický život úplně vyvrací.

Díváme-li se na zprávu ministra soc. péče, který doloženými statistickými daty vylíčil zdrcující obraz našeho hřbitova průmyslu, kde asi tisíc kdysi dobře prospívajících továren spí svůj věčný spánek; čteme-li dále údaje statistiky o nezaměstnanosti, kde se zrcadlí nouze a bída asi 700.000 lidí nezaměstnaných a hladových; slyšíme-li do nebe volající žaloby obyvatelstva daňovými břemeny tísněného, slyšíme-li bědné volání o pomoc zemědělců a příslušníků středních stavů, po uši zadlužených, uvážíme-li, že daňový příjem posledních pěti měsíců klesl asi o 500 mil. Kč, pak myslím, že máme málo důvodů k tomuto optimismu. Musíme-li se konečně z důvodové zprávy obchodně-politického resortu dozvěděti, že náš typicky vývozní stát minulého roku z evropských států jen s Albanií sjednal pravidelnou obchodní smlouvu, s ostatními státy však v nejlepším případě má jen úmluvy o kontingentech, pak budoucnost neposkytuje nejmenší naděje k vzestupnému hospodářskému vývoji a lepšímu finančnímu hospodářství. Jak bědné a beznadějné jsou vývozní poměry, k tomu stačí poukázati zde jen na obchodní styky, jež má naše republika s Rumunskem, tedy se státem, s nímž v rámci Malé dohody žijeme domněle v nejlepší shodě. Teprve před několika dny vyskytla se zpráva, ze nová rumunská úprava dovozu znamená pro československý vývoz největší nebezpečí. Rumunský dovoz má se podle nové úpravy omeziti na 60% dřívějšího odbytu rumunského zboží v té které zemi. Podle dosavadního poměru výměny zboží mezi naší republikou a Rumunskem mělo by použití nového rumunského režimu za následek pokles beztak silně pokleslého vývozu do Rumunska na polovinu.

Jsou-li poměry se státem tak úzce spřáteleným tak zdrcující, můžeme si lehce představiti, jaké jsou poměry s jinými státy.

Má to snad býti důvodem k růžovému optimismu našich odpovědných státníků? Nikoli, dámy a pánové, my se s tímto optimismem nemůžeme shodovati a naši soukmenovci hledí příštímu roku 1935 vstříc se zvláštními obavami, kdy neustálé starosti o holou existenci potrvají, dokonce ještě se zostří, jestliže dnešní odpovědní činitelé nadále provozovati budou svou dosavadní politiku, která poškozuje nejen obyvatelstvo, nýbrž také stát.

Připouštím, že nynější poměry na evropské pevnině také mnoho přispěly k tomu, že se naše tíseň rok od roku zhoršuje. Ale i kdyby se zlepšila všeobecná hospodářská situace, sotva by to mělo zvláštní oživující vliv na náš pracovní trh. Smutný důkaz toho podal nedávno vedoucí úředník státního statistického úřadu pan dr. Boháč, který ve své přednášce se neobával vysloviti, že naše republika vykazuje nejvíce nezaměstnaných na celém světě a že také za zlepšené konjunktury stále musíme počítati asi s půl milionem nezaměstnaných.

Jsem toho dalek, abych nechtěl uznati, že vláda má dobrou vůli vyvésti státní loď z těchto nebezpečných vod, nesmím však ponechati beze zmínky, že tuto dobrou vůli při provádění skoro bez výjimky ničí stranicko-politické anebo stavovské zájmy, nezřídka však také snahy šovinistické.

Nechci se zde zabývati velmi odůvodněnými stížnostmi menšin ani specielními žalobami a starostmi východních částí této republiky, s nimiž se macešsky zachází - na to obrátí pozornost slavného senátu moji kolegové v klubu - dovolím si poukázati jen na škodlivé účinky nerozumné často berní politiky a na katastrofální situaci živnostníků a obchodníků.

Naše daňová politika zaujala k všeobecné hospodářské krisi podivné stanovisko. Na místě aby úlevami povzbuzovala podnikatelskou chuť a snížením veřejných požadavků vyrovnala neustále se zhoršující podmínky práce a soutěže, viděla jen stále se zmenšující daňové příjmy a stále větší veřejné schodky a vyvozovala z toho závěr, příčící se zdravému rozumu. Sáhla k novým daním, daňovým přirážkám, také ke srážkám z veřejných platů a omezila tím ještě více příjmy živnostníků, takže těmto je stále méně možno platiti daně. Sáhla k ještě ostřejším opatřením při vymáhání daní a zničila tim množství daňových subjektů.

Od mnoha let slyšeti je slova o berní morálce, ale kterak možno zvýšiti tuto zvláštní morálku, vidí-li finanční úřady v každém daňovém subjektu daňového defraudanta, jeho fassi nevěří, nýbrž daně vyměřují na základě dvojnásob až trojnásobně vyšším? Rekursy se pak po celá léta nevyřizují, nepomáhají ani intervence, bezbranný daňový subjekt se bezohledně exekvuje a jeho existence úplně ničí. Nespokojenost vzrůstá a možno věru mluviti o zázraku, že dosud nedošlo k větším výbuchům. Rozumnější, skutečným poměrům přihlížející finanční politika byla by žádoucí, která by těmto hrozivým výbuchům předcházela a která tudíž je také v zájmu státu.

Chci říci ještě několik slov o katastrofální situaci živnostníků a obchodníků. 35% obyvatelstva republiky náleží stavu živnostníků a obchodníků. Přes to zatlačuje vláda zájmy tohoto velmi důležitého společenského stavu vždy do pozadí. Právě naši čeští lidé nesmějí zapomínati, že právě síla tohoto stavu velice přispěla k tomu, že mohli vybudovati svůj svobodný stát. Hospodářskou krisí, trvající po celá léta, byla nesmírně snížena kupní síla a tím jakož také nesnesitelnými daněmi a těžkými sociálními břemeny, jakož i jejich nehumánním vymáháním vyvoláno nebezpečí úplného zproletarisování této třídy společnosti.

Na Slovensku a v Podkarpatské Rusi je však situace usídlených živnostníků a obchodníků ještě obzvláště ztížena tím, že konsumující obecenstvo jest ještě chudší a také následkem konkurence podniků ze sudetských zemí existence právě tohoto stavu je těžce ohrožena. Následkem toho je zapotřebí rychlé pomoci. Nepřijde-li tato pomoc, bude veliká bída našich živnostníků a obchodníků míti také velmi silné účinky na stát a vládu.

Živnostníci a obchodníci na Slovensku a Podkarpatské Rusi konali v létě tohoto roku v Levici sjezd, při kteréžto příležitosti poukázali na svou nesnesitelnou katastrofální situaci a zároveň ukázali na prostředky pro ozdravení a mne pověřili tím, abych požadavky na sjezdu vyslovené tlumočil vládě a všem kompetentním činitelům. Používám této příležitosti, abych ještě jednou upozornil na nejdůležitější požadavky živnostníků a obchodníků na Slovensku a Podkarpatské Rusi a na známé memorandum, které v souvislosti se zmíněným sjezdem bylo příslušným činitelům podáno.

Dokud všechny tyto požadavky k všeobecné spokojenosti nebudou splněny, bude nespokojenost uvnitř státu stále vzrůstati. Celý svět zbrojí. Náš stát poskytuje také vojenskému rozpočtu sumy neustále větší a větší; nemohu však zatajiti, že po mém soudu nejlepším a nejúspěšnějším zbrojením je vnitřní spokojenost, vnitřní konsolidace.

Směr dnešní vlády dokázal, že tohoto vnitřního nejúspěšnějšího zbrojení není schopna, proto také nemůžeme poskytnouti další prostředky k pokračování v dnešním směru. (Potlesk.)

Předseda (zvoní): Přerušuji rozpravu, jakož i projednávání pořadu schůze.

Sdělení předsednictva.

Rozdané tisky

mezi schůzí:

Zpráva tisk 1395.

Interpelace tisk 1404/1 až 1404/5.

Usnesení posl. sněmovny tisk 1409.

Zápis o 280. schůzi senátu N. S. R. Čs.

Zápis

o 281. schůzi senátu Národního shromáždění R. Čsl. vyložen byl podle §u 72 jedn. řádu v senátní kanceláři k nahlédnutí.

Ježto nebyly v předepsané lhůtě žádným panem senátorem podány písemné námitky, pokládá se zápis ten za správný a bude vytištěn.

Z předsednictva přikázáno

výboru ústavně-právnímu usnesení posl. sněmovny tisk 1409.

Stanovena lhůta výboru.

K návrhu předsedovu uloženo bylo výboru ústavně-právnímu, aby podal zprávu o usnesení posl. sněmovny tisk 1409 ve lhůtě co nejkratší.

Změny ve výborech.

Do výboru ústavně-právního nastupuje za sen. Pánka sen. Riedl, do výboru soc.-politického za sen. Mertu sen. Šolc.

Předseda sdělil, že předsednictvo se usneslo podle §u 40 jedn. řádu, aby příští schůze se konala v pátek dne 14. prosince 1934 o 9. hod. s

pořadem:

Nevyřízené odstavce pořadu 282. schůze.

Schůze skončena ve 20 hod. 44 min.