Předseda (zvoní): Další slovo má pan sen. Šimek.

Sen. Šimek: Slavný senáte! Rozpočet ministerstva školství a národní osvěty byl v mnohých položkách těžce dotčen úspornými opatřeními, se kterými lze se smířiti jen pod tlakem těžkých hospodářských poměrů. Bude tedy dvojnásob potřebí, aby účelnou hospodárností bylo zabráněno těžkým škodám, které by jinak kulturní život ohrozily.

Vítáme upřímně všechny snahy, které ve školství znamenají skutečný pokrok. Je to věčná touha lidského ducha, aby se povznášel stále výše, aby přítomnost předstihovala minulost a stala se tak základem lepší budoucnosti. Nelze však tvrditi, že všecko, co se od převratu dělo v našem národním a středním školství, bylo pravým pokrokem. Naopak musím tvrditi, že mnohé bylo překotným a nepromyšleným pokusnictvím. Pokus, jako významný prostředek k získání pravd a zkušeností, má ovšem i ve školství své oprávnění, ale nikdy se nesmí školství jako celek státi obětí pokusů. Tomu účelu mohou sloužiti jediné školy pokusné.

Školské reformy a nové pokusy mohou však s úspěchem a bez nebezpečí prováděti učitelé s víceletou praxí školní, kteří metody vyučování dobře ovládají a mohou se kriticky postaviti nejen k způsobu dosavadního vyučování, nýbrž i k novým zjevům. Tohoto nutného předpokladu se však nedbá. Ač si vážím průbojného zanícení a píle mladých nadšenců, musím míti přece jen určité pochybnosti o dnešním stavu. Tak na jedné pokusné reformní škole obecné, která má 2 třídy, učilo podle schematismu loni 11 učitelských sil, které neměly ani 10 let školní služby, 5 nemělo ani 5 let, 2 učili teprve dva roky a 1 jeden rok. Mohou se opravdu tyto školy nazvati reformními? Pokusy o reformy by měly býti svěřovány Jen takovému učiteli obecné školy, který předtím vyučoval na obecných školách ve všech třídách aspoň dvakráte, aby měl jasný obraz o dosavadním způsobu vyučování i jeho výsledcích. Všeobecné, nezdařené pokusy s celou školní generací mohou pro ni znamenati pro celý život nenahraditelné škody, a tu je vážnou otázka, nestal-li se předstíraný pokrok lžipokrokem. V tom směru nebylo dosud dbáno pocitu velké odpovědnosti. Učitelstvo národních škol znovu a stále zdůrazňuje, jaký význam měly pravidelné okresní a zemské konference, na kterých zkušení pedagogové promlouvali o výsledcích své práce, o moderních proudech ve školství a výměnou názorů se dospívalo k výsledkům, na něž i škola minulosti mohla býti hrdá. Nelze tvrditi, že vše staré bylo tak špatné, jak se nejednou prohlašuje, a také ne vše nové tak dobré, jak honosně bývá vychvalováno. Prohlašují to, bohužel, někteří reformátoři, kteří v nejednom případě velmi předčasně, dříve než si praxí mohli osvojiti potřebné zkušenosti, opustili školy, aby pomocí politické konjunktury pod maskou pokroku zanesli do školství zmatek. (Tak jest!)

Naprosto pochybená byla cesta zavádění nových disciplín do národní školu dříve, než byly splněny určité předpoklady. Jest už jednou potřebí říci otevřeně a poctivě, kolik drahého času, ve škole jinak potřebného, bylo přímo ubito zavedením ručních prací chlapeckých. Byl prostě nadiktován nový učební předmět, ale učitelstvo stálo bezradně před úkolem, pro který samo nemělo průpravy. A přiznejme opět neohroženě pravdu, kolik na předmětech, vyrobených na účet tohoto předmětu a vystavovaných někdy honosně na odiv, je vlastní prací žákovou a kolik prací učitele, rodičů, strýčků i širokého příbuzenstva. (Výborně!) A kolik výdajů neužitečně proplýtvaných způsobuje se v dnešní těžké době chudým rodičům! Zde se nedostávalo a nedostává ani jasného cíle, ani prostředků. Nic na skutečnosti nemění opravdové, pozoruhodné výsledky, docílené vynikajícími jedinci, nadanými mimořádnými schopnostmi, které byly a budou vždy výjimkami. Jak účelnější by bylo po stránce hygienické i praktické, aby byly znovu oživeny práce ve školních zahradách, kde by byli žáci obeznamováni se šlechtěním stromů, s významem ovocnictví pro národní hospodářství, o pěstování rostlin, o včelařství atd. (Výborně!) Mnohý kraj stal se ovocnou zahradou a tím zdrojem blahobytu jen působením školy. A dnes, kdy těžce hledáme prameny pro obživu lidu, kdy naše ovocnictví teoreticky i prakticky dosáhlo pozoruhodných výsledků, měla by národní škola od dětství buditi zájem k tomuto důležitému úseku národního hospodářství.

Škola měšťanská prodělává krisi. Je to nás ledek zákona č. 1004/1926, kterým se vyměřuje odborným učitelům měšťanských škol přestupový přídavek almužnickým penízem 780.- Kč ročně a nezapočítává se jim služební doba, strávená na obecné škole, do postupu na škole měšťanské. Následek toho je, že z celkového počtu učitelů měšťanských škol 8.285 - je to k 1. říjnu 1932 - jest 2.135 nezkoušených, tj. skoro celá čtvrtina. Tento stav je na dlouho neudržitelný a proto je nutno co nejdříve napraviti křivdu, na učitelích měšťanských škol spáchanou.

Mnohé a oprávněné jsou stesky veřejnosti na časté měnění školních učebnic. S ohledem na těžké sociální poměry doby a vydržovatelů škol, vyžadujících krajní úspornosti, je nutno i zde postupovati úsporně. A z téhož důvodu by se velmi doporučovalo, aby působnost nových osnov pro měšťanské školy byla na čas odsunuta - letos by měla přijíti k platnosti - neboť bez nových učebnic nebude jejich cíle plně dosaženo.

Při té příležitosti upozorňuji na státní nakladatelství. Vydává dnes všecko, a co podniká na úkor řádných nakladatelů a knihkupců, možno označiti jako nekalou soutěž. Své nabídky posílá školám v zavřených dopisech, které byly až do loňského roku osvobozeny od poštovného. Poněvadž však tato záplava přece jen příliš zatěžovala poštu, byly školy před nedávnem donuceny za tyto dopisy jednoduché porto zaplatiti, anebo voliti paušální poplatek. To je bezpříkladný útok na hubené pokladny školních správ a tak namnoze nezbylo, než dopisy od státního nakladatelství nepřijímati. Ale v tom byl háček. Škola, která zásilku vrátila, dostala výtku, že nejeví dosti zájmu pro pokrok ve školství, a krátce byla jemně poučena, aby se polepšila. A tak správa školy stála bezradně nad úvahou, zda přece jen není všecko dobré, co přichází shora, nemá-li v případě odmítnutí přijíti cos horšího ve formě jiné. A kdyby se cena vydávaných učebnic porovnala s cenami jiného nakladatelství, které jako daňový poplatník má zvýšené povinnosti ke státní pokladně, viděli bychom leckde nesrovnalosti. Knihkupci si stěžují právem na zdlouhavou a nepružnou expedici objednávek, jakož i na drahotu obalů. V poslední době počalo státní nakladatelství vydávati také školní sešity. Z nich poskytuje obchodníkům 10% slevy, ale porto a balné musí si příjemci hraditi. Loňského roku prodávalo sešity pro měšťanské a střední školy po 1.90 Kč, přes prázdniny letos jich cenu snížili na Kč 1.70, aniž by vzalo ohled na zásoby u papírníků, kteří museli pak prodávati starší zásoby pod nákupní cenou. Kdo nahradí porto, balné, daň obratovou, výdělkovou a důchodovou? Finanční výsledky obchodování stát. nakladatelství jistě neodpovídají výši investovaného kapitálu a čistý výtěžek daleko nedosahuje částky, o kterou je stát ochuzen na daních, které vyplývají z podnikání soukromého.

Ministerstvo školství a nár. osvěty chce předložiti návrh zákona o postupném rušení učitelských ústavů. Místo nich jsou zřízeny tři akademie v místech universit a šest dalších má býti zřízeno ve venkovských městech. Tím osm českých měst, mezi nimi i Žatec, by přišlo o jedinou střední školu. Také České Budějovice by ztratily učitelský ústav. Důvodem pro tuto reorganisaci jsou jednak snahy po zvýšení učitelského vzdělání, jednak prý jsou tu důvody hospodářské.

Snahy po zvýšení učitelského vzdělání jsou jistě chvalitebné, a vycházejí-li z touhy po rozšíření vědných oborů, zasluhují všestranné podpory. Z toho důvodu je naše strana pro plné vysokoškolské vzdělání učitelstva. Jsou však odůvodněné pochybnosti, zda zřízené akademie dosahují svého účelu, a neznamená-li jednostranné zvýšení vzdělání v oboru věd pedagogických na druhé straně povážlivé snížení ve smyslu vzdělání všeobecného. Přihlédneme-li blíže k věci, vidíme, že nynější akademie jsou vlastně náhradou bývalých abiturientských kursů, jejichž osnovu z části přejaly. Dřívější abiturientské kursy byly však vedeny směrem, jenž se více přibližoval potřebám národní školy a cílům výchovy pro učitele. Na akademie vstupují abiturienti gymnasií a reálek a tu nutno si uvědomiti, že za rok není možno udělati z kandidáta dobrého učitele. Dosavadní průprava kandidátů učitelství je vedena jiným způsobem, než studium na střední škole, pamatujíc od prvního ročníku na jejich poslání. Má povahu odbornou, omezený počet kandidátů je výsledkem výběrové zkoušky a to má nemalý význam. Začínati však s novým útvarem, jehož pokusné začátky se neosvědčily - viz nedostatky v mluvnici, zpěvu, kreslení, krasopisu - je velmi nezodpovědné. To také velmi názorně potvrzují doplňovací maturitní zkoušky. Je potřebí, aby celá tato otázka byla mužně a poctivě objasněna. Také musí objektivní posuzovatel rozhodnouti, zda jsou učitelské ústavy hodný pohany, která se na ně v posledních letech snesla, a zda ti, kteří na ně tuto hanu snášejí, neměli by si uvědomiti staré přísloví o ptáku a jeho vlastním hnízdu. Což ono veliké kulturní a národní dílo, vytvořené učitelskými generacemi, vyšlými z učitelských ústavů, nedoznalo skvělého opodstatnění tím, že byl národ doveden k svému 28. říjnu? Což není naše národní škola na vyšším stupni, než jsou školy mnohých velkých národů, nevyjímajíc ani onu tak nemístně oslavovanou školu americkou? A také dnešní učitelstvo ve svém celku stojí na výši moderní doby, pracuje pilně nejen ve škole, nýbrž i mimo školu. Ono je si vědomo, že vzdělání jeho nekončí maturitou, ale že je nutno vzdělávati se stále. A tomu bude i tehdy, až se mu dostane universitního vzdělání. Obětavost, kterou převážná většina učitelstva při svých velmi hubených příjmech svému dalšímu vzdělání přináší, je velmi úctyhodná. Výsledky jeho práce jsou veliké, a byly by ještě větší, kdyby nebylo ve své práci zneklidňováno mnohdy bezduchým lžipokrokářstvím, zbytečným statistikařením, pisálkářstvím a mnohdy i nespravedlivou kvalifikací. Mám za to, že, byť by zrušení učitelských ústavů a zřízení akademií v jednotlivostech znamenalo zvýšení vzdělanostní úrovně, znamenalo by celkově snížení její ke škodě národní školy. Není-li možno z ohledů hospodářských dosíci v této době plného vysokoškolského vzdělání učitelstva, jež prozatím musí zůstati jen ideálem, ne tvořme nic polovičatého, víme-li, že nové nebude lepší staršího.

Strana národnědemokratická žádá však ve shodě s kulturním odborem čsl. nár. demokracie a se sekcí profesorskou a učitelskou, aby učitelské ústavy byly rozšířeny o jeden ročník, aby jejich osnova byla upravena tak, aby mohli absolventi po příslušné doplňovací zkoušce vstupovati na vysoké školy, aby v oboru pedagogiky bylo zmnoženo studium nových směrů, a aby za profesory a ředitele na ně byli pokud možno u-stanovováni nadšení pracovníci, kteří před tím na národní škole působili. Takto přizpůsobenými učitelskými ústavy, nebo chcete-li akademiemi, připravil by se k vysokoškolskému vzdělání prozatím nenásilný přechod pro dobrovolníky, kteří by chtěli své vzdělání doplniti studiemi universitními. V úvahu přichází však také stránka hospodářská. Jsou-li dnešní platy učitelstva neúměrny jeho studiu, byly by ještě pronikavější nesrovnalosti ve srovnání s náklady na vysokoškolské studium, nechceme-li zavírati oči před finanční nosností státu. Zatrpklost k neúměrné odměně za studium a práci by nespokojenost jen zvýšila. Kromě toho nelze přezírati, že učitelské ústavy, rozložené po celé šíři republiky, naplňují většinou chudí žáci krajů, zejména pilní a nadaní absolventi měšťanských škol. Zrušením ústavů by se jim znemožnilo dosažení povolání učitelského, neboť studium na akademiích ve velkých centrech státu by bylo nepoměrně dražší. A to by mělo svůj odraz i po stránce regionální, neboť je velkou předností dnešního stavu, že učitelé lnou láskou ke kraji, lidu a jeho tradicím, z nichž vyšli, čili jsou hodnotou šlechtěnou na kořenu rodné půdy. Psa o se také o tom, že zrušením ústavů a zřízením akademií vzejdou státu a zemím úspory. To je při nejmenším klam. Náklad na učitelské ústavy representuje se ve státním rozpočtu penízem 20,812.600 Kč. Náklad na akademie byl by prý poloviční. Co však s profesory učitelských ústavů? Střední školy jsou zaplněny musili by tedy býti dáni do pense. Činí-li osobní náklady na učit. ústavy 16,880.000 Kč, činily by pense jistě kolem 10,000.000 Kč, nehledíc k tomu, že by mnozí profesoři učitelských ústavů byli přemístěni na jiné střední školy. Náklad na akademie má však býti asi 12 mil. Tedy státní pokladna by nejen neušetřila, ale zvětšila náklad na vzdělání učitelstva. Jsou tedy důvody pro rušení učitelských ústavů i po této stránce velmi vratké. Tím by však bědné poměry kandidátů profesury, kteří léta již čekají na místa, byly ještě zhoršeny. A poněvadž jsou to většinou lidé, vyšlí ze sociálně slabých vrstev, je věcí svědomí, aby jim dosažení existence nebylo opět o několik let oddalováno jen proto, aby na druhé straně byla vytvořena vyšší třída učitelstva, které by ve skutečnosti nemělo vysokoškolského vzdělání, ale přes to by za dnešních hospodářských poměrů nemohlo býti platově uspokojeno úměrně k svému delšímu studiu a nákladu na ně věnovanému.

Ministr škol. a nár. osvěty připravil dva návrhy zákonů, a to o zřizování a vydržování škol národních a návrh, jímž se upravuje správa školství. Nelze upříti, že první osnova má mnoho kladných stránek, jež lze jen vítati. Není na prospěch školství, máme-li různé typy národní školy. Také úprava zřizování a udržování národních škole naléhavá právě tak, jako postátnění učitelstva. Mnohé námitky máme však k druhému návrhu, který by znamenal školskou autonomii Němců a menšin, které namnoze nestojí dosud loyálně na půdě našeho státu. Nebudu se zabývati podrobnostmi celé této osnovy dnes,.ale prohlašuji, že je pro naši stranu naprosto -nepřijatelná.

Školy střední. Z reformních otázek středoškolských jsou dnes střediskem zájmu očekávané nové osnovy. Předpokládáme, že při jejich definitivním zpracování se náležitě přihlédlo k námětům opravným, vzešlým z kritiky odborníků. Rádi uznáváme, že ministerstvo školství a nár. osvěty učinilo činnými účastníky na této přípravné práci profesorstvo a jeho ústřední organisaci. Úsudek o tom, byly-li při reformě nastoupeny řádné cesty, ponechávám budoucnosti. Výsledky reformy, kriticky a objektivně zvážené, ukáží, zda měli pravdu její přívrženci, či odpůrci, a ti také rozhodnou, zda střední škole se dostane prováděnou reformou podoby trvalejší, či bude-li v nedaleké době potřebí nových oprav na základě učiněných zkušeností.

Musím zde však upozorniti také na dvě speciální pedagogicko-didaktické otázky: na přetěžování žactva a na učebnice. Nezáleží na tom, osvojí-li si žák množství podrobností často i vedlejšího významu, jako na to-m., zda si v té které disciplině osvojí řádně hlavní věci a vybrousí na nich svou schopnost rozumovou. Při prvním z obou způsobů nastává zhoubné přetěžování žactva, na něž je si právem stěžováno. Bylo by tedy chyba dáti se spíše vésti přehnanými požadavky jednotlivých odborníků, podávajícími celkový obraz pestré roztříštěnosti, než dáti přednost harmonické synthése učiva, omezeného na věci podstatné. A podle té zásady by měly býti upraveny nové učebnice. Ráz obsažných kompendií, jakými se vyznačují dnešní učebnice, musí býti definitivně opuštěn. Při přílišné rozsáhlosti látky se zůstává často na povrchu, nemůže se proniknouti do hloubky a nemůže se zachovati ani náležitá vědní úroveň žactva jako základna pro výběr žactva schopného vyššího vzdělání.

Při sepisování a schvalování nových učebnic budiž též pilně dbáno toho, aby po jejich vydání nebylo potřebí hned mysliti na vydání nové, opravené. Časté měnění učebnic se dotýká citelně hospodářských poměrů rodin, kde jsou děti na studiích a podpůrných spolků, které opatřují knihy chudým studentům a jež častými novými a opravenými vydáními učebnic utrpěly v posledních letech velké finanční ztráty.

Několik desítek míst ředitelských by o na středních školách po 2, 4, snad i 5 let neobsazeno - prý z důvodů úsporných. Lehce by bylo vypočítati, jak nepatrné to byly úspory, zvláště ve srovnání se škodami, z toho vzešlými. Ani nejschopnější zatímní správce nemůže míti tolik průbojnosti, jako skutečný ředitel, nehledě ke škodám, vznikajícím z neklidu a rozruchu, který je způsobován v jednotlivcích i ve sborech neustálým odkládáním očekávaného rozhodnutí.

Jiný zjev nezdravé šetrnosti jsou ředitelští sekretáři, které mají ředitelé větších ústavů na výpomoc v pracích administrativních. Ti malí za tuto funkci odměnu ročních 960 Kč, čili při nejméně 30 hodinné měsíční práci za hodinu 2,66 Kč.

Právem i na středních školách se ozývají stesky, že ředitelé jsou zavaleni takovým množstvím administrativních a kancelářských prací, že je tím omezován jejich hlavní úkol - pedagogické vedení svěřené školy. Tomu by bylo lze čeliti jednak úpravou funkce sekretářů, spojenou s pronikavějším snížením učební povinnosti, jednak zjednodušení administrativy tím, že by byly nižší instance vybaveny náležitou kompetencí.

Důsledky nemístného šetření je viděti i v tom, že se školní správa ještě neodhodlala opraviti výnos o učebné povinnosti profesorů aspoň potud, aby se do učebné povinnosti přiměřeně započítávaly též opravy úloh matematiky a deskriptivní geometrie.

To jest jen několik dokladů, které budí opravdové roztrpčení u středoškolských profesorů. Nápravy by bylo tím spíše potřebí, uvážíme-li, s jakou obětavostí plní profesoři svůj úkol při maximálním úvazku učebném a při snížených platech. Z nejbolestnějších kapitol dneška ve stavu profesorském je otázka dorostu.

Vyrostla nám již téměř armáda zkoušených kandidáta profesury, pro něž není míst a z nichž někteří budou čekati na místa dlouhou řadu let. Nelze se diviti, že tito nezaměstnaní mladí lidé poukazují na přesloužilce, kteří by vstupem do výslužby neutrpěli takové újmy, jakou trpí nezaměstnaní. Také by se mohlo pomoci snížením učebné povinnosti starších profesorů a povolováním rozdělování četnějších tříd při tělocviku a kreslení na souběžná oddělení. Nemohu než co nejnaléhavěji doporučiti ministerstvu školství a národní osvěty, aby otázce nezaměstnanosti profesorského dorostu věnovalo co nejpečlivější pozornost, aby dlouhou čekatelskou dobou nepřicházeli do škol lidé zatrpklí, životem předchozím již otrávení.

Živnostenské školy pokračovací. Těžce neseme, že pro stav živnostenský a obchodní se děje ve školství velmi málo. Toto školství je mezí ostatním pravou popelkou, ač právě jím lze povznésti naší výrobu, zmnožiti kvalitu výrobků za mírných výrobních nákladů, abychom mohli čeliti světové konkurenci. Těžce neseme, že v patnáctém roce naši republiky nebyl dosud živnostenskému školství dán zákonný podklad, ač návrh zákona jest již několik roků vypracován. Všeliké reformy, někdy dosti pronikavé, dějí se tu na základě prostých nařízení. Je si přáti, aby tomuto odvětví byla věnována ta péče, které zasluhuje v zájmu živností a obchodů. V Praze by měla konečně býti postavena již účelně zařízená budova pro školy živnostenské.

Státní školy průmyslové a odborné. I tento obor školství trpí velký mi nedostatky. Tak I. stát. průmyslová škola v Praze má starou, naprosto nevyhovující budovu, má 2 učeben pro 2.200 frekventantů. Němci jsou přesyceni odborný mi školami a některé mají tak malý počet žáků, že by měly býti zrušeny. V r. 1928 bylo německých průmyslových a odborných škol 40, českých 54, odborné ruské 2. Nynější stav je takový, že německé učeliště odborné připadá na 70 tisíc Němců, 1 odborné učeliště české na 200 tisíc Čechoslováků. Ve smíšeném území mostecko-duchcovském není české odborné školy ,jeví se nutná potřeba vybudovati v Mostě vyšší českou průmyslovou školu stavitelskou a strojnickou s přičleněnými školami mistrovskými a školou elektrotechnicko-mistrovskou. V Ústí n. L. je pouze mistrovská škola strojnická.

Hudba. Předložený rozpočet je nepříznivý i hudebnímu umění. Částka 670 tisíc na hudební školství čsl. je malá, ale pozoruhodné je, že soukromé hudební akademii německé zůstala subvence nezkrácená. Je naším přímo národním zájmem, aby byla Česká filharmonie více zabezpečena, při čemž dlužno doznati, že jest ji ke škodě po léta neřešená otázka uměleckého stálého vedení. Pražská i brněnská konservatoř mají nadbytek učitelů. Pečujme svědomitě o vysokou úroveň těchto ústavů, nedotknutelnou jinými nežli uměleckými měřítky! Zahanbující je fakt, že umístění pražské konservatoře je stále ubohé, takže někteří profesoři musí vyučovati ve svých bytech. Jak dlouho ještě budeme volati po důstojné budově konservatoře, vypuzené z paláce Rudolfina do kobek klášterních!? Není tu nikoho, kdo by cítil mravní povinnost parlamentu k instituci, jejíž domov si přivlastnil?

Největší část hudebního vzdělání našeho národa jest odkázána na školy soukromé a v nejlepším případu na školy, které zřídila obětavě naše samospráva. Těmto městským školám, často velice významným, a výborným vedením a pedagogicky i umělecky osvědčeným, nejen že se nemá nyní dostati potřebné podpory od státu, ale kladou se jim i překážky rázu administrativního. Zejména v otázce jejich zveřejnění. Je mojí povinností upozorniti zejména na školu plzeňskou, kterou dobře znám. Má průměrně ročně okolo 500 žáků, v osmi ročnících všech nástrojů i s oddělením operního zpěvu i s oddělením dramatickým, má asi 15 řádných a 20 mimořádných učitelů. Jde tedy o školu velikou. Její úspěchy jsou odborné i širší veřejnosti dobře známy, pochvalná uznání jsou velmi častá. Ministerstvo školství je velmi spokojeno, ale škola o právo veřejnosti bojuje již řadu let marně. Příčiny tohoto odmítání jsou v poměrech pražských, ministerstvo o tom dobře ví a nebylo by jistě interesovaným kruhům nikterak příjemno, kdybych o nich s tohoto místa měl mluviti, čemuž napříště bych se neubránil, kdyby v této věci nemělo dojíti k nápravě. Stát to nic nestojí a je to přece jedna z životních otázek plzeňské školy a škol jí podobných. Žádám proto, aby pan ministr školství i tělo věci věnoval svou pozornost. Je tak povinen učiniti, zejména když projevuje německé hudební akademii v Praze tak blahovolnou pozornost této škole, která je vedle naší konservatoře, po mém úsudku, školou docela zbytečnou. Její Nahatá roční subvence čtvrt milionu Kč nebyla snížena ani o 1 procento, když se proti lomu čiperně ohradili němečtí interesenti.

V Národním divadle v Praze, na něž je preliminováno 9,877.000 Kč, nebuďtež dále uplatňovány tendence stranicko-politické, agitační a osobní. Vedení prvního stánku našeho umění musí býti takové, aby se zteplil ochladlý poměr obecenstva k němu. To se stane, uvědomí-li si, že více než dočasnému, silně stranickému režimu ministerstva školství, jest odpovědno národu, z jehož tužeb a obětí vyrostlo.

Nemohu při té příležitosti nevzpomenouti bezpříkladného nevděku, kterého se správa národního divadla dopustila na nedávno zemřelém plzeňském hudebním skladateli Stanislavu Sudovi. Jeho první opera "U božích muk" se za ředitelování Šubertova dostala na Národní divadlo a setkala se s mimořádným úspěchem. Bohužel, žádná z dalších toho štěstí se nedočkala. Teprve v hodině smrti tohoto slepého vynikajícího skladatele došla zpráva, že jeho opera "Il divino Boemo" je Národním divadlem přijata k provozování. Leč půldruhého roku uplynulo, slib se nejen nesplnil, ale napovídá se cosi o méněcennosti z čistě subjektivního názoru jednotlivců. Kéž by na naší první scéně se byly neobjevily věci méně hodnotnější! Je to krutý nevděk k slepci, jenž chud po vyhoření Nár. divadla jezdil se svým přítelem Pitlíčkem po Čechách a pořádal koncerty ve prospěch sbírek na znovuzbudování naší kulturní svatyně nad Vltavou. Křivda na Sudovi spáchaná musí býti odčiněna, neboť si tak přeje národ, jenž pochopil a hodnotí dílo Sudovo, a jemuž Národní divadlo náleží.

Zvláště pronikavě jsme pocítili úspornou tendenci rozpočtovou na titulech 9., 10. a 11. rozpočtu min. školství a nár. osvěty. Nejsou to položky právně přesně zajištěné a proto je mínění, že v položkách těch je možno libovolně hospodařit, že je tu možno bez rozpaků snižovat podle pravidla o nejmenším odporu. Vedle min. školství a nár. osvěty podporují některé zvláštní kulturní účely, pokud mají o ně zvláštní zájem, i jiná ministerstva, a přesvědčil jsem se, že si tato ministerstva uhájila své položky, potřebné k rozvoji kulturních složek svých oborů, přece jen úspěšněji než min. školství a nár. osvěty. Ale přece jen obor spadající přímo pod min. školství je tak rozsáhlý, že největší podpora ostatních ministerstev, ani zdaleka nenahradí veliké škody, které hrozí pro kulturu z jednostranného úsporného systému v min. školství.

Nejde vždy a všude jen o nedostatek prostředků, ale často i o nedostatky účelného a přiměřeného jejich využití. Tak hned v titulu 9, s položkou státu 1 mil. 400.000 na ochranu památek bylo by možno mnohem úsporněji a vydatněji hospodařiti, kdybychom měli Již konečně odstraněnu jednu z našich největších kulturních ostud a měli svůj zákon na ochranu památek. Za dnešních poměrů se nepatrných státních příspěvků může využíti jen k náplastem na rány, které dosti nahodilým šetřením jsou uznány za nejpalčivější, ale není v celé této naši činnosti systému a nemůže ho býti, poněvadž ještě po stránce právní nevíme, co je vlastně památka, co má býti a jak chráněno. Pokud je památka v soukromém majetku, roztříští se nejusilovnější snaha státních památkových úřadů o prostý fakt, že není zákona, kterým by komukoliv mohla býti uložena jakákoliv ochrana památky v jeho majetku. Vždyť jsme se ani řádně nepostarali o to, aby byly zajištěny památky dotčené pozemkovou reformou! Ale vedle nápadných a velkých památek, obecně známých, musím upozorniti ještě na otázky méně nápadné, ale vědecky cenné a nenahraditelné. Státní archeologický ústav má na vykopávky v celém státě 47 tisíc. Je hádankou, jak má touto sumou zachránit všechny jen poněkud důležité nálezy z oboru pravěké i historické archeologie v celém státě, když jiné ústavy, venkovská i pražská musea pro omezení finančních prostředků nemohou tu vypomáhati. Zákonných prostředků na ochranu cenných nálezů také není, každý u nás může zničiti třeba nejcennější pohřebiště nebo sídliště a nyní jsou ještě ubírány i prostředky peněžní, jimiž by bylo možno cennější nálezy aspoň vykoupiti. Je plno příkladů, jak se dnes nenahraditelné věci před našima očima ničí; vidím na př., jak se překrásné i zevnějškem svým hradiště u Červic na Plzeňsku rozváží na písek a není právních prostředků, aby se tato ostuda bezpečně zastavila.

Podívejme se dále na účast státu na musejnictví. Máme u nás státní musea zrovna dvě, ale za to nemůžeme: jsou v Košicích a Báňské Bystřici a převzali jsme je od uherské vlády. Náhradou se skvěle o musejnictví v ústředích postaraly zemské samosprávy a na venkově samospráva městská. V tom se stal od převratu netušený pokrok. Prohlížíme-.li venkovská musea jedno po druhém, ve velké většině jich najdeme nová zařízení místností i celé budovy. V Čechách jen namátkou uvádím: Rokycany, Domažlice, Radnice u Plzně, Písek, Jindřichův Hradec, Sedlčany, Netvoříce, Benešov, Kolín, Pardubice, Jaroměř, Litomyšl, Hlinsko, obdobně na Moravě i na Slovensku. V největších venkovských ústavech v Plzni, Budějovicích, Král. Hradci, Pardubicích, Chrudimi zásluhou místních činitelů a neobyčejnou štědrostí je jich vyrostly ústavy vědeckým svým významem v české historické práci nepostradatelné. A nyní se účast státu letos projevila tím, že z tak zvaných subvencí bylo škrtnuto 60%, nebo někde vůbec všechno. To znamená, že musea přestanou kupovat, zachraňovat památky, že budeme tam, kde jsme byli před sto lety, kdy se nedělalo a nemohlo děla vůbec nic. Místní samospráva stačí na to, aby se udržel dosavadní stav věcí v museích uložených, ale nemůže dnes konati to, co by bylo nad její síly a povinnost starati se o záchranu věcí z celého kraje mimo vlastní město. O to se mají starati vyšší složky příspěvky, kterým jen neprávem se říká subvence, ve skutečnosti má to býti náhrada za přenesenou kulturní činnost. Ale tato činnost byla letos vůbec zastavena. Je to doklad o malé promyšlenosti, s jakou se u nás uvažuje o těchto kulturních otázkách. Vždyť subvence na venkovské ústavy musejní byly také jen po 200 a dokonce i po 100 Kč, byly vlastně spíše jen morálním uzná-ním, než skutečnou hmotnou podporou, a i tato nepatrná účast státu přestala. Musím proto před tím postupem v zájmu kulturního rozvoje našeho venkova varovat. Bylo by naopak potřebí intensivněji vybudovat Svaz musel, aby mohl konati svůj poradní i inspekční úkol nad českými musei. I to vše dnes živoří, poněvadž není na to peněz.

Stejně těžce dolehla na náš venkov úsporná činnost v položce na lidovýchovu. Zase zde musím opakovati, co jsem řekl již dříve, že je nutno nejen se starati o to, aby bylo dost peněz, ale aby byly účelně využity. I v lidovýchově je v našem zákonodárství mnoho nehotového. Tak hned instituce okresních osv. sborů je právnicky nedořešena - jsou to komise dost libovolně sestavené, které hospodaří prostředky, jichž se jim dostává především od státu, ale mnohé sbory si počínají jinak, rozšiřují svou činnost tak, že si počínají jako spolky, korporace, a mnoho zmatků pak vzniká odtud, že nejsou tyto korporace jasně zařazeny do našich právních poměrů. Není však ani dostatečných obecných předpisů pro okresní sbory, dostatečných stanov a z toho vznikají četné nesnáze. Skoro všechna prováděcí nařízení k zákonu o kursech občanské výchovy jsou buď zastaralá, nebo vůbec nebyla uskutečněna. Vždyť lidová výchova je ve skutečnosti založena zákonem o kursech občanské výchovy, ale kursy ty se dnes již nikde nepořádají v tomto úzkém smyslu slova, okrasy a obce se brání, aby jim byla ukládána zákonná povinnost příspěvků na podniky, které jsou, doslovně vykládáno, docela něčím jiným než kursy a občanské nauce a tak je v lidovýchově zmatek nad zmatek. Není řádných instrukcí pro okresní sbory, každý sbor jedná podle svého a záleží jen na zdatnosti obětovných lidovýchovných pracovníků, pokud je to dobré. Ukázkou nepromyšlenosti je také prováděcí nařízení o pamětních knihách obecních, které obsahuje nemožné neproveditelné a neúčelné formality, ale skutečnou podstatu, skutečnou cenu pamětní knihy, jako budoucího historického pramene, nezná, nebo ji nechápe.

Přistoupí-li k těmto věcný m nedostatkům ještě neblahé škrtnutí státního příspěvku o dvě třetiny, nemůžeme jinak, než se obávati, aby se nám celé lidovýchovné dílo, sotva jsme je počali, nezhroutilo pod rukama. Vždyť se budou kolísati i nejcennější složky lidové výchovy, tak zv. školy vyššího vzdělání, nebo-li lidové university, které se organisovaly po školském způsobu, mají pevný cíl a dobré výsledky a přispěly Jistě k poměrně klidnému vývoji našich sociálních poměrů, poněvadž daly širokým vrstvám vzdělání často praktického významu,.které je lépe vyzbrojilo do životního boje. Nemůžeme proto opustit nehotové dílo a nemůžeme jít ve finančních úsporách tak daleko, jako jsme šli letos. Musíme žádat, aby pro příště se vrátil alespoň stav z minulého roku. Na kultuře neušetříme ničeho, poněvadž škody, které nám vzniknou z úpadku obecného vzdělání, budou mnohem horší. Kultura je také zlatý poklad republiky a proto jej musíme žárlivě chrániti.

Poukázal jsem na některé nezdravé zjevy, které podlamují práci kulturních pracovníků v užším slova smyslu. V širším smyslu slova jsou nositeli kultury všichni veřejně pracující občané tohoto státu, zvláště jeho úřednictvo. Úsporná rozpočtová opatření dotkla se, bohužel, těžce úřednictva. Ono pociťuje, že mnohá opatření posledních let ohrozila jeho právní jistotu. Práva, zaručená platovým zákonem č. 103/26, nejsou dodržována. Dokonce nejsou dosud ani vydána o 7 letech všechna prováděcí nařízení k tomuto zákonu. Jmenování na systemisovaných místech se neprovádí, vedlejší požitky se nepřiměřeně snižují a zrušují. Kromě toho jest úřednictvo neustále rozrušováno pověstmi o nových restrikcích platových, které se včas s autoritativních míst nevyvracejí. Zadluženost úřednictva stoupá a nic se nečiní, aby byla poskytnuta pomoc k vybavení se z osidel bídy.

Chceme a musíme vytvořit nové ovzduší důvěry, kterou jsme za 14 let úplně prohospodařili. K tomu však je potřebí státi si vzájemně ve slovu a neklamati se v slibech. Úřednictvo a veřejné zaměstnanectvo muselo přinést také těžké oběti, ale ráda by vědělo, že tyto oběti byly přechodné, a že jsou vykoupením z bíd dneška k lepším zítřkům. Usilovně sjednáváme rovnováhu státnímu rozpočtu musíme také sjednati rovnováhu v myslích občanů. K tomu potřebu jeme moudré státní administrativy, v níž by panoval mezi nižší a vyšší instancí teplý poměr vzájemného pochopení, a mezi občanstvem a úřadem vlídný poměr, založený na demokratickém cápání práv a povinností ke státu.

Úřednictvo a státní zaměstnanectvo chápe, že všichni občané a všechny stavy tohoto státu jsme ratolestmi a větvemi jednoho kmene, jenž se jmenuje stád. A jako správná koruna stromu musí býti pěstována tak, aby všecky ratolesti se vyvíjely úměrně, tak i v řádném státě musí býti všechny stavy účastny rovnoměrného, spravedlivého nároku na zdravý život, který odolá dočasným bouřím, abychom byli účastni klidné pohody budoucna.

Příliš příčin bylo však stvořeno, aby sžíravý pesimismus zachvátil široké vrstvy národa. Musíme odstranit při činy pesimismu, který je negací zdravého vývoje, a hledat víru, víru ve svou sílu, víru v klady života a víru ve vítězství etických hodnot, jako protiklad demagogii, založené buď na lichocení nebo na bičování bídy.

Silnou věrou tedy nutno stvořit předpoklady, na nichž chceme stavět další pilíře k výstavbě drahé vlasti, republiky Československé a k šťastné budoucnosti našeho národa. (Potlesk.)