Vzpomínám si, že po r. 1925, když jsem po prvé jako senátor do tohoto shromáždění chodil, při rozpočtové debatě a při všech debatách trochu jinak to vypadalo. Byla větší účast, větší zájem, kdežto dnes, promiňte, že to tak upřímně řeknu, není zájmu ani zde, ani zájmu u vlády a jsem přesvědčen, že ani veřejnost nemá zájmu, což je viděti. Tedy nač 4 dny, když bychom to mohli odbýti za den nebo dva dny? Tolik jsme hubovali na to, že se s námi dobře nejedná, a že si zasluhujeme podle ústavy větší pravomoci. Říká se nám, že jsme výměnkáři, ale promiňte, že odpovím: ano, jsme výměnkáři, ale takovými zvláštními výměnkáři, kteří si pro sebe udělali velmi dobré opatření, aby byli opatřeni vším, nejen potřebami životními a penězi, ale také ještě určitými právy. Zde to vypadá, slavný senáte, jako v rodině, kde výměnkář ví velmi dobře, co všecko musí od hospodáře dostati, co mu patří, ví dobře, čeho může užívati a jak by mohl po případě svého vlivu na hospodáři využíti. On na něj hubuje, není spokojen s jeho způsobem hospodaření, ale konec konců někdy mu to nedá, jde a pomůže mu na poli. A když má od hospodáře dostati, tak mu to odpustí. Tak je to i s námi. Máme veliká práva, ale my jich nevyužíváme, my jen hubujeme na ten špatný způsob, jakým se s námi nakládá, ale své moci nevyužíváme. Jako ten výměnkář torna hospodáři i my té vládě a tomu všemu přineseme milerádi tu oběť, přes to všechno hubování, že za nic nestojíme. A nejnepříjemněji to zní z úst, která to při každé příležitosti říkají. Ale když máme teď ukázati, že jsme lepší sněmovnou než ta dolní, poněvadž jsme vybaveni některými věcmi, kterými není vybavena poslanecká sněmovna, říkají kolegové, my, my, tile ti, kteří nejvíce hubují a tak často na tyto věci poukazují, zpravidla tu chybějí; a promiňte, že zase jsem tak zlý a řeknu, že většina těch pánů, když měla nějakým způsobem ukázati, že senát zdravěji a věcněji pohlíží na své povinnosti, chyběla tu také. Tedy sami jsme vinni a jest jen na nás, abychom použili práv, která máme, abychom jimi zbytečně neplýtvali a nehubovali a nenaříkali na nikoho, když jsme vinni sami. Z toho všeho, co jsem řekl, je viděti, že chci býti co možná nejstručnější. Představoval bych si, že je potřebí užíti takového arangementu, abychom projednávali rozpočet trochu důstojným a urychleným způsobem. Urychleným proto, aby důstojný mohl býti, poněvadž vidíte, že nastává všeobecná únava druhého dne, tím více třetího dne. To není věcná debata o tak důležité věci, jako je státní rozpočet.
Měl bych velmi mnoho přání k různým ministerstvům, ale bylo jich tu již tolik projeveno, že by bylo zbytečné, abych ještě rozmnožoval tyto žadatele zejména proto, že nemám ke komu se obrátiti. (Tak jest!) Zejména velmi rád jako zástupce strany zemědělského lidu bych se obrátil na p. ministra zemědělství, který nám tu také chybí, ale vím, že by bylo velmi zbytečné, abych se na něho obracel se všemi požadavky, protože jeho resort je tak chudě vybaven jako žádný druhý, a tedy všechna naše přání by vyzněla na prázdno a na piano.
Při tom bych se zmínil jen trochu o hospodářském školství. Je nám velmi často vytýkáno, že je nehospodárné, jestliže zemědělské školy udržují se velkým nákladem při malém poctu žactva. Velmi bychom si přáli, aby každý náš chlapec, který zemědělství bude přejímati, byl vyškolen po stránce odborné. Těšilo by nás, kdyby naši rodiče své chlapce i dívky do těchto škol posílali. Ovšem jestliže se stávalo dříve, že nebyl dostatek žáků, tím spíše, je tomu tak za dnešní krise hospodářské. Lze očekávati větší vzestup návštěvníků těchto škol, ale je nespravedlivé, jestliže nám je vytýkáno povšechně, že je snad méně žactva na některých školách, neboť bylo by spravedlivější tázati se, kolik je těch zemědělců, a bylo by spravedlivější snad nepohlížeti na ty, kteří odbudou zemědělskou školu, jako spíše pohlížeti na jiné obory, dejme tomu živnostenský či průmyslový, kde ten, který navštěvuje školu, učí se výhradně pro sebe a je velmi rád, když ví něco více, než druhý, aby to utajil. My žádáme něco jiného od svých žáků. Žádáme od nich, aby byli průkopníky postupu, pokračování a zlepšování zemědělství. Nám dříve byly takovými vůdci velkostatky. Dnes jich nemáme. Pokud máme zbytkové statkáře, velmi mnozí nemají prostředků, aby mohli býti pokrokovými. Vychováváme si na svých hospodářských školách průkopníky, učitele zejména drobných zemědělců.
Nyní bych přišel ke všeobecné hospodářské situaci. Ideálem jistě by bylo, kdyby na světě to tak vypadalo, aby každý, co svojí prací vykoná a přinese, sám to také spotřeboval. To by bylo ovšem nejsnadnější řešení a nebylo by bojů hospodářských, po případě jiných, které někdy v důsledku bojů hospodářských přicházejí. To je nedosažitelné, tedy musíme to bráti tak, jak to je. I kdybychom se starali, abychom vyrobili tolik, co bychom sami spotřebovali, resp. aby se naše poměry upravily do té míry, že bychom výsledky energie, kterou, bychom do práce dali, také sami spotřebovali, kdyby se to nepodařilo u nás, nepodaří se to jinde, a pak zase nastane ten boj, a při hospodářském boji nezná potom jako v každém boji žádný, ani bratra a nápor hospodářský by byl u nás stejný. Proto musíme na to pohlížeti, jak to přišlo, a proč bychom se přeli, je-li či není-li krise a kde je krise větší a kde je menší.
Krise je všeobecná, krise je světová, krise nastala jednak jako důsledek válek, jednak jako důsledek zmodernisování a postupu a nových výzkumů technických. Je to tak. Za války jsme ničili, válce jsme sloužili a celá Evropa sloužila válce a v zámořských státech se zařídili na to, aby se stali dodavateli nejen válečných, ale i jiných, hospodářských potřeb: nejen průmysl, nýbrž i zemědělství v zámořských státech vzrostlo a v důsledku toho, když jsme se dostali po válce do mírových poměrů, najednou zde nastala všeobecná, velká světová nadvýroba. A v tom je ta velká hospodářská krise.
Tak je potřebí na to hleděti. Velmi těžce jsme chápali a vnikali do těch poměrů a velmi neradi jsme stačili těm ostatním v ochraně vlastní výroby. My jsme si pospíšili hned po válce velmi rychle, abychom si ochránili průmysl, ale nechali jsme nechráněné zemědělství, které přišlo potom do té krise, že jsme přece jen musili zavésti určité clo na zemědělské produkty. Ale věc se stupňovala. Dnes jsme už jiných názorů a já konstatuji velmi rád, že i u těch stran, které tak dlouho stály mimo, stály vedle a snad i proti, že přicházejí ku přesvědčení, že přece jen je potřebí, aby se ty věci dělaly.
Ovšem nechceme rozuměti tomu, že je nebezpečí v prodlení. A to prodlení bylo velmi dlouhé a jsem hluboce přesvědčen, že toto prodlení velmi draho zaplatíme. Jestliže řeknu, že je velmi draho zaplatíme, jak je potřebí to chápati? Bylo zde řečeno panem kol. Dundrem zcela správně, že oni chtějí, aby byl dělník lépe zaplacen, aby se stal lepším konkurentem. To jest správná teorie, ale musí býti všeobecná. Každý dělník a zejména stav nejpočetnější v tomto státě musí býti dobře zaplacen, musí míti upraveny příjmy tak, aby mu nejen stačilo na nejnutnější, ale aby mu byla dána možnost po případě, aby si opatřil živobytí lepší, aby měl tolik prostředků, aby si po případě i zpříjemnil život!
Platí-li to o všech vrstvách, musí to platiti i o zemědělství. A tu velmi vítám, že kol. Dundr to řekl, poněvadž myslím, že bude tak spravedlivý a když uzná, že dělník, má-li dost prostředků, stává se dobrým konsumentem a podporuje tím spotřebu průmyslu a zemědělství, že uzná také, že ten zemědělec a stav zemědělský, který je nejpočetnější v tomto státě, má-li dost prostředků, že je tu prvním činitelem, který zapodpoří práci, zapodpoří odbyt a tím i ten průmysl a obchod v tomto státě. (Sen. Sechtr: Kolega ty zemědělce tím nemyslil!) To nemyslil, ale kdyby byl přítomen, snad by mně nepopřel, je-li potřebí silného konsumenta ve třídách dělnických, že je ho potřebí též jinde.
Tak na to vzájemně pohlížíme, že si přejeme, aby v tomto státě to tak daleko došlo, že by nebylo nikoho, kdo by mohl o sobě říci, že nemá dostatečných prostředků nejenom k živobytí, ale abychom to také dopracovali tak daleko, aby bylo to živobytí slušné; neboť jen tak, když jeden se stává dobrým konsumentem, dává se práce také tomu druhému. A v tom je všecko.
Nebudu se příti o krisi. Kříse zde je, ovšem, prominete mi, že jsem tak neskromný a že řeknu, že by bylo marno léčiti všechny krise t ostatních, vrstvách a zlepšovati jim bůhví jakým způsobem jejich postavení, kdyby se zapomnělo na ten nejpočetnější stav, který je a zůstane podkladem života toho státu, totiž zemědělství. V zemědělství je krise na všech stranách. Dnes není jediného oboru, aby nebyl v krisi. V poslední době byla to snad jen živočišná produkce, ale všecka ostatní výroba, ať obilnářství, chmelařství, řepařství, bramborářství, zelinářství, prožívá těžké hospodářské doby, a je samozřejmo, že se pak nedostává peněz. A jestliže náš Brdlík vypočítal, že zemědělství za poslední rok tržilo více než o 4 miliardy méně, slavný senáte, dejme tomu, že jako profesor hodně to vzal na tužku a hodně přesně to počítal. Vezmete-li rozdíl cenový u obilí samého a u ostatních plodin, seznáte, když se podíváte, jaká je tržba v zemědělství za rok, že to dělá nejméně 3 miliardy Kč. Bude to dělati více, ale já počítám jenom 5 miliardy Kč. Tyto tři miliardy Kč nejsou v oběhu, poněvadž žádný zemědělec si ty peníze nenechá, každý musí dostáti svým povinnostem, zaplatí daně a všecko ostatní, a pak si teprve nakoupí pro svoji rodinu a to tím více, čím více má peněz. Ty peníze jsou pak zde v oběhu. A proto jsem s podivem slyšel od jednoho továrníka: >To je strašné, mezi lidem mám tolik peněz a nemohu je dostati. Kde jsou? Snad aby se natiskly nové.< Odpověděl jsem: To je jasná věc. Peněz není méně v oběhu, ale ty peníze neobíhají, poněvadž ten prvovýrobce je nedostane a proto je nepustí z ruky.
A teď bych prosil, abychom uvažovali, jaký vliv to má na obratovou daň. Obratová daň na některé věci je snížena, ale vezmeme-li za podklad průměrně 2 % a počítáme-li, že ty peníze, které od zemědělce přijdou, se obrátí jenom pětkráte, máme tu pětkráte dvě, to je 10. Tedy jsou-li zde 3 miliardy, které se pětkráte mohly obrátiti a neobrátily, můžeme počítati jen po této stránce, že náš pan ministr financí mohl do své pokladny dostati hezkých pár milionů a řekl bych, že dostane o 100 mil. Kč méně. A proto je nutno, aby se ty věci řešily urychleně a hodně vážně. Řekl jsem již, že všecko, co jsme promeškali, velmi těžko zaplatíme jako stát a všichni, kteří v tomto státě obýváme.
Dovolte mi, abych se dotkl ještě jedné věci. Mluvilo se zde též něco o cukru a padly zde všelijaké poznámky. Stále se mluví o tom, že cukr je příliš drahý, že není potřebí, abychom ho tolik vyráběli atd. Já jsem toho názoru, že náš konsum nesnese, aby se vypěstovalo takové množství cukrovky a vyrábělo tolik cukru na trvalo, jestliže - a jako že ano - tyto poměry na mezinárodním trhu cukerním potrvají. Musíme si klásti otázku, do jaké míry můžeme připustiti, abychom si omezili tento průmysl cukerní? Lehko se řekne: Zavřete cukrovary a vyrábějte tolik cukru, kolik sami spotřebujeme a nevozme do zahraničí laciný cukr. To je zbraň dvousečná. Naše řepařství a cukrovarnictví zaměstnává tolik lidí, že bychom to v celém svém národním hospodářství těžce nesli, kdybychom o 2/3 měli náš průmysl omeziti. Bylo by o 2/3 méně práce na řepě, o 2/3 méně práce v cukrovarech jak v surovárnách tak rafineriích, ale také o 2/3 méně dovozu na drahách, o 2/3 menší spotřeba uhlí a všeho toho ostatního, co souvisí s tímto naším velkým průmyslem. A je to náš elitní průmysl, poněvadž máme všecko své, nepotřebujeme se obávati ani v nejtěžších dobách, že to může selhali, že nám někdo může zameziti přístup a dovoz surovin, které na př. musíme v jiných oborech průmyslu dovážeti, abychom, teprve potom mohli vyráběti.
A v tomto průmyslu máme všecko své: svá pole, svoji práci zemědělců i těch ostatních, svoje uhlí, železo, krátce a dobře vše, až snad na nedostatek těch mazadel všecko máme tu sami. Je tedy důležité pro těžkou dobu, aby tento průmysl nebyl odstrkován a aby na řepařství a cukrovarnictví nebylo tak příliš sočeno, jako teď. Možná, že se chyba stala a i my řepaři na cukrovary dovedeme hubovati. Tak letošní cena jistě neuspokojí ani jednu ani druhou stranu.
Ale důležitá věc je to a myslím v zájmu celého státu a zejména v zájmu zaměstnání, poněvadž se zdá, že ubývá a bude ubývati právě z tóno důvodu, že tak málo prostředků zemědělci přináší, aby se stal dobrým konsumentem průmyslových výrobků, a myslím, že z tohoto titulu ztratí velmi mnoho lidí práci. Proto sami nesmíme připravovati omezení dnešní práce, že bychom hleděli vědomě zastaviti určitou výrobu. Nechci mluviti o tom, že tím okamžikem, jakmile se zavrou cukrovary, ztrácíme velké jmění kapitálové a národohospodářské. Cukrovar se stane boudou, hromadou cihel a starého železa, není tam práce pro dělnictvo, nejsou tam prostředky, které dostávaly obce i okresy jako přirážky od tohoto podniku. Tedy to je věc dalekosáhlá. Ovšem řekne se: máme drahý cukr. Ano, máme drahý cukr, když si uvědomíme, že dnes sotva je možno tržiti 101 a 102 Kč za 1 q surovin. Je to drahé, když před válkou byly kostky za 84 haléře. Račte si však násobiti dnešní cenu cukru a přesvědčíte se, že cukr je z artiklu, který stojí daleko níž ve svém na sobku proti předválečné ceně, nežli všecko ostatní. Ale máme to neštěstí, že ministr financí zatížil nám to těžkou konsumní daní. Cukr platíme 71/2krát dráže. Ale že platíme všecko, co máme na sobě a všecko ostatní desetkrát, jedenáctkrát, patnáctkrát dráže, u některých průmyslových artiklů až dvacetkrát dráže, to nevidíme, to chápeme, poněvadž tu není přímá daň, nýbrž všecko to zatížení daňové přenášejí jednotlivé vrstvy, které se na této, výrobě zúčastňují, do té ceny. Zde platíme daleko větší daň, než u cukru. Na tento hubujeme a to ostatní nevidíme. Tedy spravedlivě, zejména proto, že ještě za poslední rok. vážený senáte, vyvezli jsme cukru za 1,068.299 Kč a dovezli jsme jen za 850.000. takže čistý přebytek tohoto zahraničního obchodu je 1,067.449 Kč. Tedy vidíme. že je to přespříliš velká cifra, než abychom nevěnovali přes to všechno, že draho cukr platíme, péči tomuto oboru z těch všech důvodů, které jsem uvedl. Při tom ještě připomínám: Tak často se nám říká: Tak pěstujte něco jiného, než řepu, pěstujte pšenici. Ještě dnes při těch velice nízkých cenách cukru bychom stále ještě potřebovali nejméně 1,5 ha pozemku k tomu, abychom tolik vyrobili a tolik stržili, jako stržíme po 1 ha za řepu, resp. cukr, který vyvážíme. Tedy je jasno, mohu-li utržiti peníze za 1 ha tak, jako kdybych pěstoval pšenice 1/4 ha, že po národohospodářské stránce je potřebí, abychom této věci věnovali píli, pozornost a spravedlnost.
Pan kol. Dundr řekl, že není správné, že máme ochranu celní také na zemědělské produkty. Nebudu se příti. Víme, co dělaly ostatní státy. Ostatní státy kolem nás se včas připravily jako před válkou, když se mluvilo o míru, a každý se vyzbrojil. Dnes se mluví o celním míru a všechny státy se vyzbrojily velikými celními šraňky. My chceme býti pokrokovými, přesto, že historie; národa dává nám memento, že jsme se několikráte obětovali, abychom prorazili novostí, a že to našemu národu přišlo draho. Po hospodářské stránce nemůžeme býti zkušebním králíkem, a když velké státy uznaly za potřebné, aby si uchránily svůj průmysl a své zemědělství, musíme přijíti také my s věcí, která dávno měla bíti pro nás spravedlivé vyřešena.
Nechci vážený senát zdržovati, jen podotýkám, že jsme pozemkovou reformou statisíce rodin usadili na půdě vědomě, že to budou lidé spojení s půdou, se které tak snadno nebudou moci sejíti, kteréžto rodiny stanou se základnou državy a základním pilířem státu. Všechno ostatní je přespříliš labilní a stěhovavé. Zemědělství však je zaměstnání, které nedává možnost rychlého stěhování a proto musíme se zabezpečiti a co možná mnoho jednotlivců nechati na půdě, aby se ten člověk nestával obtížným a nevítaným na průmyslové platformě, kde potom celá řada drobných zemědělců posílá členy svých rodin do průmyslu, což potom zase znamená, že průmyslový dělník je připravován o práci. Proto je potřebí dáti hodně zajištění všemu zemědělství, zejména malému zemědělci. Ovšem někdo snad řekne: Vy to děláte pro ty velké. Jestliže je někde 9 malých a velký se při nich veze, řekněme třeba v tramvaji, tu tramvaj jsme nedělali pro toho velkého, nýbrž pro těch deset malých, se kterými ten velký se veze. A zde je, můžeme říci, také 90 % drobného zemědělstva a nepatrných 10 %, snad ani to ne, těch, kteří drží větší komplexy půdy. A my nemáme dělati tu politiku proto, že se těch několik při tom sveze? Je to nerozumné, jako by bylo nerozumné, kdybychom dělali rozdíly v jiných stranách, kde socialismus docela dobře vedle sebe snese dělníka, který je málo odměněn za práci, dělníka, který je hodně odměňován za práci, a konečně i toho, který má velký přítem a při tom případně i velký majetek, a všichni jdou za řádnou myšlenkou a vezou se spolu. Proč by to nemohlo býti v zemědělství?
Slavný senáte! Mohli byste teď říci, že dělám totéž, co jsem zprvu vytýkal ostatním, ale měl jsem určité poslání, dotknouti se některých věcí a zejména poopraviti názory těch, kteří tuto věc nesprávně vyzdvihovali.
Schvalujeme tento rozpočet u vědomí, že tento rozpočet dává možnost, abychom si zajistili svůj stát, jeho jednotu, klid v tomto státě, pořádek, práci a chléb.
Dovolte mi nyní říci, že je potřebí, abychom se důkladně odpolitisovali, abychom v těchto hospodářských dobách postavili politické zájmy stranou, aby naší alfou a omegou bylo řešení hospodářské krise a jsem přesvědčen, když vezmeme napřed tyto hospodářské věci, když se nám podaří tyto hospodářské a národohospodářské věci v za jimi všech vrstev i v zájmu tohoto státu rozřešiti, že nabudeme samozřejmě dostatečných prostředků také k tomu, abychom i kulturní a sociální věci náležitě opatřili.
Co se toho týče, jsme přesvědčeni, že sociálních opatření je potřebí. Vyplývá to již z toho, že jsme stranou, která má tolik drobných pracovníků tělesných. Máme však obavu, abychom se nedopouštěli některých chyb, které by se nám mohly vymstíti.
Řešíme otázku nezaměstnanosti, resp. otázku placené nezaměstnanosti. Přál bych si. abychom ji zdravě a rozumně rozřešili, aby všichni, kteří práci nemají, kteří ji shánějí a o ní stojí, práci dostali a aby jim byla náležitě honorována. Musíme se postarati, aby nebyl možný takový zjev, jaký se stal na př. v únoru v jednom, městě na župě hradecké. Tam přišlo na městský úřad 45 nezaměstnaných a žádalo podpora. Město řeklo, že podporu dáti nemůže, že však je na Cidlině práce, kde se zakládá velký Masarykův park na oslavu narozenin presidenta, tam aby šli na práci. Z těchto 45 lidí 15 prohlásilo, že nemá potřeby, druzí prohlásili, že nemají boty, 30 lidí dostalo boty, 15 lidí dostalo rýče a lopaty, aby mohli jíti na práci. Z těchto dostavilo se na práci 10 s nářadím, vydrželi tam 3. Všichni ostatní prodali nářadí a prodali i také boty, že prý jsou moc těžké. Přišli na obecní úřad o podporu a dostali ji, ale poněvadž jim úřad nabízel původně málo, nebyli spokojeni, tedy dostali 50 Kč. Po třech dnech přicházeli opětně pro podporu, která jim byla dále vyplácena.
Tedy prosím celý náš směr musí k tomu působiti, abychom měli dostatečně vůle a dost prostředků a cest k tomu, bychom měli práci, práci a zase práci, poněvadž z této práce je možnost zaměstnání, možnost dostatku prostředků nejenom pro všechno obyvatelstvo, poněvadž z tohoto zaměstnaného obyvatelstva ve všech kategoriích výroby přichází také republika k tomu, což její jest. (Výborně!)
Místopředseda Trčka (zvoní): Další slovo má pan sen. dr Žiška.
Sen. dr Žiška: Slávny senát! Keď prvykráť mám česť s tohoto vážneho miesta prehovoriť, ako Slovák, profesor a ako kňaz, v mojej reči menovite so školskou a kultúrnou otázkou na Slovensky sa chcem zaoberať.
Ako predprevratové Slovák, ktorý som sa na česko-moravsko-slovenskom rozhraní narodil a tam od prvých národných buditeľov, ktorí v Uhorskej Skalici žili, naučil sa láske k slovenskému národu, prirodzene, že po prevrate, keď sa naše starodávne túžby splnily a my Slováci bez očakávania razom prišli sme k tej slobode, na ktorú sme skutočne pripravení neboli a naraz všetky školy, tak ľudové, ako stredne, odborné a vysoké sme dostali, ja som sa s radosťou hlásil do služieb slovenského národa a zaujal som miesto profesora na trnavskom gymnáziu.
Keď si predstavím ten stav, v ktorom sa vtedy Slovensko nachádzalo, musím tu verejne uznať, že ani jedného národa na svete nebolo, ktorý by tak nepripravene prišiel k slobode ako slovenský národ. Dostali sme školy a nemali sme učiteľov a profesorov, nemali sme učebných pomôcok a učebníc, a hneď sa malo začať asi na 50 stredných školách vyučovať.
Veľactený senát! Ja tu, keď ponajprv mám česť hovoriť ako profesor, Slovák, ako národný predprevratový buditeľ, musím vysloviť svoju úprimnú vďaku a uznanie všetkým tým, ktorí prišli na Slovensko a obetovali sa, pracovali, strádali, ťažké obeti prinášali. Ja verejne konštatujem to, neobávajúc sa, že by to voľakto mohol podvrátiť.
Veľactený senát! Čokoľvek - ktokoľvek hovorí o Slovensku, jedno musí uznať, že Slovensko za tých J O rokov veľký pokrok urobilo. (Tak jest! - Výborně!) To uznávajú cudzinci, i Maďari, keď prídu na Slovensko a hovoria, akokoľvek smýšlame my o tej Československej republike, to jedno musíme uznať, že za tých 10 rokov mnoho sa tam vykonalo. Každý s radosťou vidí, že domy sa stavajú, cesty sa opravujú, regulujú sa rieky, melioruje sa pôda, pracuje sa kultúrne a hospodársky. Toto uznávame a za tú prácu tým, ktorí na nej ľví podiel majú, vďační sme.
Veľactený senát, ja ako profesor, keď sa budem zaobierať školskou otázkou, činím to z vlastnej zkúsenosti a keď i niektoré veci snáď kritizovať budem, nečiním to, aby som rekriminoval a aby moje slová použité boly ako podnet k dalším štvaniciam, ale činím to z úprimnej snahy pomáha f Slovensku, lebo chceme videť Slovensko spokojné, chceme videť ten slovenský ľud v tejto republike už raz šťastný, na koľko je to možno, aby proti všetkým cudzozemským lákaniam slovenský ľud jednu odpoveď dal: dobre sa cítime v republike, sme za ňu, sme s našimi bratmi Čechy v obrane republiky jednotní. (Souhlas a potlesk.) Nepomôže nám nič iného, než intenzívna kultúrna a hospodárska práca a menovite dobré, šľachetné srdce k tomu slovenskému ľudu. (Tak jest!)
Pánovia, mnohí ste už cestovali po Slovensku. To však nestačí, zajeť si z Prahy do Bratislavy, z Bratislavy do Žiliny a zo Žiliny prípadne na Tatry a do Košic a hovoriť, že poznáte Slovensko. Treba ísť medzi ten ľud a poznať jeho smýšlanie. Ja viem také prípady, že Slovák už rozeznává medzi Čechom, a Čechom, že slovenský ľud dobrých, statočných a poctivých českých pracovníkov tak si obľúbil, že keď mali byť z jedného miesta na druhé preložení, s deputáciou išiel na vyššie fóra a žiadal si, aby tam boli ponechaní. Toto dokazuje, že slovenský ľud v jadre je dobrý a požaduje si, aby ten český človek, ktorý na Slovensko prichádza, ukazoval nie tak svoju kultúrnu povýšenosť, ale viacej lásky a dobroty, ako sa na bratov sluší. (Tak jest!) A získate si toho Slováka, páni moji, a uvidíte, že vám bude najpovďačnejším národom a môžu prísť akékoľvek neprajné pomery, neodvrátia ho od republiky. (Pravda!)
Veľactený senát, ako profesor v Trnave mal som príležitosť často prehovoriť k českým učiteľom a profesorom, ktorí na zájazdy prišli na Slovensko a kedykoľvek som k nim hovoril, vždy som im prízvukoval: Páni, ktorí prídete na Slovensko, musíte si byť vedomí toho, že historickú missiu tu konáte. Ten učiteľ, profesor, úradník, keď ide na Slovensko, jestli nechce, aby po ňom smutná pamiatka zostala, a jestli chce tam byť užitočný a prospešný, musí vedeť vžiť sa do tých pomerov a ukázať plné pochopenie pre slovenský problém, a slovenskú otázku. Keď konštatujem pokrok, kí or v sme vo školstve dosiahli, musíme poukázať aj na niektoré nedostatky. Ponajprv slovenské školstvo dnes trpí na nedostatok učiteľov tak štátnych ako cirkevných, a ako som sa na kompetentnom mieste v Bratislave dozvedel, štátne školy by aj sto, stopäťdesiat učiteľov vedeli umiestiť. Pred niekoľkými rokmi na učiteľských ústavoch zaviedli numerus clausus. Prijali len 30 žiakov do jedného ročníku, hoci prišlo tam aj 120, 150 konkurentov, ktorí žiadali o prijatie. (Hlas: A zo IV. ročníku koľko ich vyšlo?) To je iná otázka. To trvalo pár rokov a dnes trpíme na nedostatok učiteľstva, takže po tej smutnej zkúsenosti musel prísť referát alebo ministerstvo k presvedčeniu, že to nevyhovuje a treba zase ten počet povýšiť. Dnes už je to povýšené, takže snáď behom pár rokov uvidíme ten blahodarný účinok.
Mnoho sa mluví dnes o vysokoškolskom, alebo stredoškolskom vzdelaní učiteľstva; - a ja som tiež toho náboru: dajme učiteľstvu to najlepšie vzdelanie ideové i praktické, dajme mu ten najlepší plat, aby sa bezstarostne mohlo venovať svojmu povolaniu; ohľadom Slovenska mám však jednu obavu. Naše učiteľstvo nemá dnes vysokoškolského vzdelania, odbaví 4 stredné školy a 4 roky na učiteľskom ústave, a keď má vojsť do života, vidíme ten smutný zjav, že všetci sa hrnú len do mesta, do lepších obcí a na zapadlé dediny nikto nechce ísť. Toto je smutný, zjav na Slovensku; o Bratislavu, o Košice, o mestá učitelia sa bijú, ale na dediny, kde treba trochu sa obetovať, i strádať v záujme národnej veci, nikto nechce ísť, takže na školskom referáte musia tomu patričnému sľubovať, že len rok, 2 roky ho tam nechájú, keď tam pôjde a potom mu dajú lepšie miesto.
Tu treba voľačo vykonať, lebo kam príde národné školstvo, keď učiteľ na za padlých dedinách porád sa bude meniť, bude tam nespokojný, bude túžiť po lepších miestach a bude svoju stanici považovať za priechodnú. (Hlas: Len Slovákov tam posielajú!) Nie pane kolega, ja som bol na referáte a tam mi štatisticky dokazovali, že tam, kam nechcel ísť Slovák, išiel Čech. Nemôže sa to teda riecť všeobecne. (Hlas: Ale dostane lepší plat!) - Keď tie obeti prináša a ide tam, nech má. Obávam sa, že keby mali naši učitelia vysokoškolské vzdelanie, tým menej budú chceť ísť na odľahlé obce, keď nedávno jeden učiteľ menovaný do väčšej obce nechcel tam ísť, lebo vraj stanica je ďaleko od mesta. (Hlas: To mal pravdu!) Jestli budú si tak v tých miestach vybierať, kam potom príde to národné školstvo a národnej záujem? Kto sa raz tejto práci venoval a do štátnej služby vstúpil, ten sa musí naučiť i poslúchať. (Tak jest! - Úplná pravda!)
Pred rokmi bol zavedený malý školský zákon, ktorý predĺžil všeobecnú školskú povinnosť do 14. roku. Na Slovensku tento zákon za následok má, že naši Slováci miesto toho, že by deti do obecných škôl posielali, pošlú ich buď do meštianky alebo keď je v najbližšom okolí gymnázium, tak ich pošlú tam. Dnes na Slovensku, ku pr. v Trnave, v Nitre, v Trenčíne, vo väčších mestách keď ráno prijedete vlakom, tak vidíte, že celé húfy a tábory žiakov idú buďto do meštianky alebo do gymnázia. (Sen. Janík: Je to povinnosťou, aby neboli blbí!) Je to povinnosťou, aby neboli blbí, i ja som za to, pán kolega, nemyslite si, že snáď chcem proti tomu voľačo hovoriť a že by som snáď chcel, aby tí Slováci zostali v blbosti, v ktorej, bohužiaľ, bez svojej viny dosiaľ sa nachádzajú. Ja im doprajem tej najväčšej inteligencie, (Sen. Janík: Musíte!) Pane kolega, od vás sa toho učiť nebudem, vy mne v tomto ohľade poučenia dávať nebudete, lebo som starým Slovákom, predprevratovým, a poznám svoju národmi povinnosť aj dnes. (Sen. Janík: Ani ja niesom včerajší!) No dobre, tedy sme jednakí. (Sen. Janík: O tom by sme si mohli prehovoriť!)
Páni, čo chcem tým povedať? To, že mestá, ktoré majú meštianky, dve tretiny svojich žiakov dostávajú z okolia, zo súsedných obcí, ale vecné náklady na tie meštianky oni sami musia znášať. Tedy prosím, aby v tomto ohľade čím skorej do života bol uvedený t. zv. zákon o obvodových školách meštianskych, aby totiž všetky obce podľa spravodlivého kľúča prispievaly na udržanie tých meštianskych škôl. (Výborně!) Toto je v záujme školského vývoja na Slovensku veľmi potrebné. Tie deti, ktoré nejdú do meštianky, idú do gymnázia. Dnes máme na Slovensku všetkých gymnázií, či reálnych, či klasických a reformných dovedna 45. Podľa zákona môže sa dieťa hlásiť po 4. triede ľudovej školy do gymnázia a podrobiť sa prijímacej zkúške. Predstavte si to, pánovia: Na tie prijímacie zkúšky je určený jedon dva dni a za tú dobu má sa 200-250 prihlásených žiakov vyzkúšať. Obyčajne slabo sa to bere, povrchne, ani časti na to niet, ani trpezlivosti, a následok toho je, že do tých prvých gymnaziálnych tried veľmi mnoho žiakov sa dostane. Nechcem mluviť proti demokracii a proti chudobnému ľudu, ale pánovia moji, myslím, že z mravného, kultúrneho a zdravotného stanoviska to, čo sa deje, nemôžeme nijako schvaľovať. Na Slovensku žiaci až zo 40 km diaľky chodia vlakom do gymnázií. Ráno do gymnázia, večer domov. Ráno o štvrtej vstávajú, polhodiny alebo hodinu pešky idú na stanicu, potom hodinu, poldruhej hodiny cestujú vlakom, do jednej, niekdy popoludní i do 4. sú na prednáškach a idú potom zase domov. Prijde unavený domov a má sa pripravovať na budúci deň. Pánovia moji bolí ma to, keď toho vidím. Z jednej stránky teším sa, že slovenský ľud túži po kultúre, že chce dietkam svojim dať výchovu, z druhej stránky chudoba bráni mu v tom, aby svoje dietky tam na mieste mohol umiestiť, odkiaľ by tieto strednú školu ľahšie navštevovať mohly. To je výtka proti dnešným zlozvykom, ktoré sa u nás zaviedly a ktoré by sa daly odstrániť, keby nejakým spôsobom zaviedly sa u nás školské internáty. (Hlas: Zemské!) Štátnou, zemskou, obecnou, okresnou pomocou by sa malý zaviesť internáty, že by deti z tak veľkej dialky hlavne v krutých zimách cestovať nemusely.