Mám důvodně za to, že také v zásadním nazírání na parlamentarism je potřebí zbavit se suchých doktrin. Leží v tom velký zájem hospodářský, aby strohé názory respektovaly skutečný život. Zpozorňuji pana ministra železnic a pana ministra financí, že dosavadní systém investiční není udržitelný. Otázka nutnosti a nezbytnosti prací investičních je zodpověděna skutečností víc než dostatečně. Nejsou všecky, ale případy které jsem loyálně uvedl, dokazují, myslím, dostatečně, že finanční prakse tohoto podnikání plýtvá státními penězi a bude plýtváním tak dlouho, dokud se nestane pružnější. Ministerstvo železnic musí dostat k disposici pevný obnos, kterým by rychle a účinně disponovalo. Snad je nepopulárním fondové hospodářství, ale v našem případě bude zdravé a užitečné.
Dosavadní způsob se uplatňuje velmi zle i v hospodářském životě občanském. Od loňského roku se vzmáhá nezaměstnanost. Stát ji ovšem neodstraní, ale není odpustitelno, když i tam, kde snadno může, nevyužije příležitosti. Kolikrát jsme upozorňovali na svízele, které zcela zbytečně působí továrnám veřejné objednávky. Ať lokomotivy nebo vagony, pravidelně bývají objednávány v poslední chvíli, dodací lhůta je pak nejmožněji krátkou a následek je ten, že na příklad Ringhofferova vagonka natahuje pracovní dobu, po případě zavede i druhou směnu. Nejenže se tím práce sama prodraží, ale s největším spěchem dohotovena vyloučí zase onu druhou směnu, dělníci jsou znovu bez zaměstnání, a zbylí pracují ve zkrácené pracovní době. Takové objednávky státních podniků mohly by být při dobré vůli tak trochu regulátorem výrobních situací našich továren. Bohužel, nejsou a není snad ani té dobré vůle na místech rozhodujících. V přítomné chvíli je zle, tisíce nezaměstnaných, stát zaplatil na příspěvku k podporám jen za loňský rok přes dvacet milionů korun, ale netečnost vysoké byrokracie neustává. Nezaměstnanost hubí dělnické rodiny, zakládá ono nežádoucí psychologické prostředí v dělnictvu, stát mrhá neproduktivně desítky milionů. ale systémem netečnosti nikdo nehne.
Bylo by opovážlivostí tvrdit; že není bytové tísně. Praha vzrůstá obyvatelstvem, Praha vzrůstá representací. Přirozeně, z města donedávna provinciálního, přešla do významu města residenčního. Se vzrůstem úřadů paralelně postupuje soustavný úbytek bytů. Je nepatrné procento případů ve vnitřní Praze, že po stržení domu starého postaví se nový dům obytný. Za daných poměrů snad by to ani nebylo hospodárné. Ale důsledek je ten, že obyvatelstvo, nejen to nové, jímž Praha vzrůstá, ale i ono staré, tlačí se na periferii. jsou krásná a zdravá místa v pražském okolí, ale táhnout ráno do Prahy k zaměstnání půl druhé hodiny pěšky a večer tolikéž, zpět, za technicky vyspělých poměrů je přece jen povážlivým mrháním lidských sil.
Praha ve své správě je si toho vědoma, její finanční síly však nestačí, aby natažením svých dopravních prostředků ty to nedostatky zavčas vyrovnala. A ostatně, zase to není záležitost jen a jen pražská. Kdo pozoruje to ranní tempo s celým pochopením, klade si otázku, jak to dopadá s pořádkem na všech pracovních místech, ať v továrnách nebo v úřadech, když masy zápasících o místo v elektrice zůstávají bezmocně vězet na místě? Při polohopisných poměrech Prahy žádala by řádná odpomoc nákladné adaptace. Na příklad střední Nusle, kde v ranních hodinách soustředí se tisícové proudy pracujících z blízké i další periferie, představují ucpaný jícen, kde každá komunikace naprosto selhává. Pokud nebude postaven dávno projektovaný most ze Sokolské třídy, nebude tomu jinak. Nuže, se zřetelem k uvedený m následkům dopravního chaosu, z nichž nejhůř působí zasažení discipliny pracovního nástupu v dílnách a úřadech, opováží se někdo tvrdit, že to je záležitost jen pražská? A tady Praha, která od převratu zápasí se stavem. zaostalosti, jak ho bývalo Rakousko úmyslně a podle programu zůstavilo, sama naprosto nestačí. Ostatně, zmíněnu most znamená vlastně účelnou spojku dálkové silnice státní! Tedy nikoli záležitost Prahy, ale ze všech hledisk posouzeno, je věc jednou z nejnaléhavějších povinností státních.
Nouze bytová a současná průmyslová deprese tu působí v těsné souvislosti velmi bolestně. Pracující vrstvy musí na periferii. Nechci zde mluvit o nízkém stavu hospodářství dělnických rodin. Konstatuje-li se v reálné mzdě u dělníka v Londýně 100. ve Filadelfii 160, u nás pak pouhých 57. není k naší nouzi potřebí poznámek, ale jsem si také vědom, že na tomto místě tuto věc nespravíme. Při trošce pochopení a dobré vůli mohli bychom však mnoho ulevit. Nedostatečná mzda právě tlačí dělníka na periferii za lacinější činží. Dojíždí-li však do práce z místa 30 až 40 km vzdáleného, a. ministerstvo železnic opatřením ze září 1925 pro mnohé případy zrušilo úlevu dopravních sazeb, pak mu tu činži ale velmi citelně zvýšilo. Na periferii bližší však doprava autobusová s dopravou ve vnitřním městě stojí takového chudáka ročně téměř 1500 Kč. Zatraceně tedy doplácejí tito lidé k té levné činži.
Co by zde znamenalo, kdyby Praha aspoň po způsobu Vídně natáhla trati elektriky. Při svých finančních svízelích ta Praha se o to snaží. Vím o některých projektech. Ale nejenže té Praze nikdo v tomto blahodárném díle nepomáhá, zase právě naopak, ani tam, kde odstranění těžkých překážek žádá prospěch státního podniku, nedělá se nic a věc leží líně dál. Mimo jiné je to trať elektrické dráhy pražské z Pankráce do Krče. Sektor nad pomyšlení živě frekventovaný chudým lidem, obživou odkázaným na Prahu, nabývá stále větší živosti působením sociálního ústavu, jehož velkolepé dílo umístila Praha v Krči. Co by znamenalo pro chudáky, kteří tam jdou za svými drahými, co by ale znamenalo pro ta sta dělníků, kdyby tam šla trať pražské elektriky? A ona nemůže. Praha sama už napjala své odhodlání, ale dvě překážky se postavily v cestu. Prvou má v ruce správa státních drah. Jsem-li dobře informován, projekt úpravy nemožného položení trati z Vršovic do Modřan je už dva roky schválen. Každý den prodlení je škodou pro dráhu samu, ale v našem případě leží jako nezdolatelný balvan v cestě tolik žádoucí trati pražské elektriky. Zde už ne my, ale zdravý rozum apeluje, aby zbytečná bída oněch míst byla co nejrychleji zmírněna.
Druhou překážkou jsou vydřiduši. Jakmile přijde Praha s plánem na nějaký ten další kilometr elektrické trati. ziskuchtivost nastaví dlaň. Související pozemky přes noc letí v ceně nahoru a ony, na něž projekt klade koleje, stávají se pro svůj účel nedostupný mi. Snad ne ani tak požadovanými obnosy, ale mravnost se bouří nad darebáckou chamtivostí. To jsme těžce nesli v Bráníku a už zase čerstvý případ vidíme na svahu Pankráce k Michli.
Snad žádný případ bezohledného vykořistění situace, na niž kořistník nemá zásluhy, není právě morální. Ale týká-li se tato chamtivost statku veřejného a zájmu veřejného, je dvakrát odsouzeníhodna. Ale kampak na naše hospodářské upíry s veřejným zájmem a morálkou! Zde je potřebí trochu jinoch opatření. Na příkrost se musí příkře, na moderní zloděje moderní zákon. Nesmí mít dojem zákonitosti svého lupu! Rozumí se, že tahle nemoc není jen u nás. Ale že ji lze léčit. toho dokladem je anglický zákon o regulaci měst z roku 1925, který v kapitole 16. ustanovuje toto:>Kde vyhotovením regulačních plánů stoupl majetek v ceně, učinil-li odpovědný úřad návrh za tím účelem v době vy mezené plánem, je oprávněn vymáhati na osobě, je jíž majetek takto stoupl v ceně, polovinu částky tohoto vzrůstu.<
Slavný senáte, podobné opatření jsme povinni učinit. Jednak aby si chamtivy chytrák nepřipadal zákonitým neviňátkem, jednak ale aby Praha z vlastních zásluh docílila aspoň nějakého přijmu.
Jinak ovsem se zákonodárné komory musí už jednou odhodlat k ráznému činu. V zájmu celostátním Praze se musí dostat vydatné pomoci. Naši Amerikáni při svých návštěvách neubrání se poznámkám, že náš život je dusný, úzký. Ano, život náš je rozhodně zakrnělý, ale naší vlastní a přímou vinou. Promiňte mi ten drastický výraz, ale cikánu se nechce ze špíny.
Kdosi řekl, že civilisace národy se odhaduje mírou spotřeby mýdla. Souhlasím, ale dodávám, že také stavem komunikací a spotřebou elektřiny. Proti stavu z roku 1919, kdy průměrná spotřeba. činila 85 KW hodin na hlavu, v roce loňském se zvýšila na 250 KW hodin. Je to sice pokrok, ale jak nízko stojíme proti občanu švýcarskému, jehož spotřeba obnáší 1015 KW hodin? A při této bídě necháváme dávno spočítanou mohutnost Vltavy nevyužitu. V roce 1928 už nařízená pochozí komise zůstala doma a práce štěchovické dosud nezahájeny. Právem by se tu člověk zeptal: Bylo snad v programu minulé vládní soustavy udržovat nezaměstnanost? Mohlo-li se nezaměstnanosti velmi podstatně ulevit, nechávají se tyto práce snad úmyslně na dobu plné zaměstnanosti, aby byly dražší. Pro elektřinu pálíme naše uhlí. ten drahocenný poklad budoucnosti a Prahu s její bídou o vodu nacházíme pomluvám ciziny, jejíž cestující nedostali v hotelích pražských vodu ani k umytí.
Náš silniční zákon bylo by potřebí po dosavadních zkušenostech doplnit po stránce finanční, aby pracovní tempo skutečně zdolalo svoje veliké úkoly.
Také by se dalo mluviti něco o bezpečnosti. Rád bych vyvolal mínění, že je potřebí Praze pomoci, té Praze, o jejímž pořádku se zde mluví. Praha dohání, co stát zanedbává. Lituji, že pan ministr vnitra není přítomen. Škoda. Chtěl bych mluviti o té bezpečnosti. Je na př. známo, že loňského roku policejní ředitelství učinilo návrh na přijetí 600 nových maníků. Ač je přeje známo, že naši bolševici to mají v krvi, v programu nebo kde, já nevím, že tak rádi intensivně naši policii zaměstnávají a bezpečnostní službě potom nedostává se sil - z těch 600 žádaných maníků bylo povoláno 45. 43 pravím, a tedy selhává i dopravní řád, který by jinak mohl klapati. Na křižovatkách není často strážníka pro orientaci a pak dochází k neštěstím a katastrofám, kde se lidské životy kladou na oltář, nehledě ke ztrátám a hodnotám, které se ničí. Považoval jsem za svou občanskou povinnost při jednání o státním rozpočtu poukázat na tyto příčin našich hospodářských běd. Nech tím říci, že plný obrat situace leží jen v rukou státu. Vím dobře, že problém je hlubší a širší. Co jsem zde uvedl, je však bedlivě uváženo, a věřím, že náprava ve věci mých výtek mnohé zla zmírni. Prosím pány ministry, jichž se věci dotýkají, aby se ve svěřeném resortu dobře rozhlédli. Republika nesmírně potřebuje, aby život širokých vrstev lidových byl veselejší. Bylo by zlé, aby životu neulevil, kdo tuto jednoduchou moc má v rukou. Spořit, ale neubližovat životu národa a jeho hospodářství.
Pochopitelně nezbývá než rozpočet doporučiti ku přijetí. (Potlesk.)
Místopředseda Donát (zvoní): Další slovo má pan sen. Böhm.
Sen. Böhm (maďarsky): Ctený senát! Preskumajúc dôkladne terajší rozpočet, možeme konštatovať, že on neukazuje nám obrázok pokojného bcndovania štátu. Necrkazu je na rozroj sooiálnyh a kultúrnych inštitucií, ani na posilnenie zemedelstva a priemyslu, lež ukazuje na eminentný rozvoj vecí vojenských. Pvým úkolom nášho demokratického štátu, ako je to určené aj v ústavnej listine - je >zaistiť pokojný vývoj českoslosenskej vlasti, napomáhat všeobecnej prosperite českých občanov tohoto štátu a zachovat požehnania mieru<.
Z rozpočtu terajšej vlády môžeme konstatovať, že napomahanie k prosperite meria sa u nás v republike dvojitým loktom. Kým zemiam za Moravou dáva vláda dvoma rukama prostriedkv k blahobytu a tvorí možnosti hospodárskej prosperity, dotiaľ Slovensko na celej čiare ocíta sa v osude dieťata osiralého a dostáva s prostretého stolu iba odrobinky. Nech pitveme ktorýkoľvek rezort rozpočtu, žasneme nad predpojatosťou, ktorá sa na náš úkor prevádza.
Tento nemožný hospodársky systém je príčinou slovenských kríz, ktoré sa stávajú stále ťažšími a stále rozsiahlejsirni. Lebo veď dnes už ocíta sa tam v krízi nielen zemedelstvo, ale i priemysel a obchod a vlny kríze stále sa rozširujú. Najzúfalejšou je ovšem na Slovensku kríza zemedelská a jej beznádejná budúcnosť, čo má veľmi vážne účinky na hospodársky živ ot celej zeme.
Je nezbytne treba, aby kriza zemedelstva bola čo najsúrnejšie vyriešená, lebo bez pomoci očakáva hospodárov naprostá chudoba. Avšak nie je isté, žeby zemedelská kríza mohla byť riešená jedine zvyšovaním ciel. Nemôžem veriť úplne vo výlučnom liečivom účinku zvýšených cieľ, a to tým väčšmi nie, lebo už z minulosti máme na tomto poli zkúsenosti. Tak zvýšenie cieľ z r. 1926 neprinieslo zvlášte malým gazdom nič dobrého, lebo veď zvýšok ceny sobral zase štát ihneď na daniach. Stálo sa to jednak tak. že v r. 1926 boly dôchodkové dane vyrubované zpätmo na 6 rokov, a zvlášte dialo sa to nepomerným zvyšovaním berných základov. Avšak najnevyvrateľnejším dôkazom je sám fakt, že zemedelstvo sa neposílilo, lež úplne zchátralo a to ešte pred nastúpenun kríze všeobecné. Veľkou chy bou je i to, že stúpajú-li ceny hospodárskych produktov, má to ihneď v zápätí všeobecné zvýšenie cien. Jestliže však ceny hospodárskych plodín klesajú, to nikto nechce brať na vedomie, a v prvom rade ani sám štát. Za takýchto okolností naši gazdovia nesnesú 23%ný, ba u niektorých produktov i 40%ný pokles cien. Tento pokles cien postihuje naších gazdov dvojnásobne, lebo k tomu prichádza ešte i to, že krutá zima v r. 1928/29 veľmi nepriaznivo vplývala na úrodu. Musíme sa tu zmienit o tých gazdoch, ichž úroda bola známym krupobitírn v mesiaci júli minulélo roku zničená a ktorí ešte i dnes znarne očakávajú slúbenú pomoc. Lebo dľa môjho názoru neznožno pomocou nazývať to, keď obec, jejž chotár bol krupobitím do 50 až 90 % zničený, obdrží podporou 2500 Kč ako na pr. Malá Paka, alebo 15 q osevného jačmeňa, ako na príklad Čukárpaka. V tejže dobe však aná obec, ktorá vo svojom chotári vôbec neutrpela väčšej škody a čo do rozlohy je nanajvýš dvakráť tak veľká, ako niektorá zo zmienených dvoch, dostala na podporu osivo v cene 35.000 Kč. len preto, lebo v obci tej sú náhodou i kolonisti. Vidíme tedy z toho, že meranie deje sa podľa miery spoľahlivosti, poťažne na základe zásady politichej. A keď každý rozumne smýšľajúci politik a v prvom rade sama vĺáda mala by sa snažn o riešenie kríze, čo vidíme? Akonáhle sa vysktnú čo len propozície stran zažehnania zemedelskej kríze, vo vládnych stranách sa nadhadzujú ihneď otázky mocenské, nepomýšľajúc na to, že pri tejto tlačenici malí hospodári rad radom upadajú a hynú. A v stejnej dobe s matematickou presnosiou práve za sichravej zimy, kedy je na dedine najmenej peňazí, naštvú celú armádu berných exekútorov na ľud ubohej zeme.
Svízele sú už tak vážné, že tu už nesi ačí uvažovať, podávať námety a experimentovať, lež treba súrne pomôcť, kým malé existencie a malé hospodárstva nebudú úplne zničené. Páni ministri nech sa nielen radia, lež nech siahnú už k činu. A aby som im prácu usnadnil, doporúčam ich pozornosti čo do riešenia zemedelskej kríze toto: Daňové nedoplatky majú byť upravené tak, aby úroky zo zameškania a exekúcie boly zrušené a dlh kapitálový treba upravit tak, aby on mohol byť platený poplatníkom so zreteľom na jeho hmoiné sily a vo zvlášte stanovených splátkach, a to bez úrokov.
Je nutné, aby poskytnutý bol rýchly a lacný zemedelský úver, lebo malohospodár, ktorý dnes pracuje 14%nými úroky, pri dnešných cenách nemôže spravovat svoje hospodárstvo tak, aby ono bolo života schopné.
Treba ustáliť a fixovat ceny obilia, aby dotiaľ, kým nebudú učinené náležité opatrenia ku riešeniu zemedelskej krize, následkom štabilizovania cien stal sa hospodár úv eru schopnejším.
Len od prevádzania náležitých opatrení a od účelnej podpory poskytovanej vládou môžeme očakávat, že na Slov ensku rozv inie sa zase život hospodársky, lebo vidíme, že kríza zemedelská strhuje so sebou i priemysel a obchod.
A teraz zkrátka kompetentnými činiteľmi budem dokazovat, že kríza tá v priemyslu a obchodu na Slovensku už nastala. Najkompetentnejší činitelia Slovenska, ktorí práve zasedali v Tatrách, konštatovali, že v celom hospodárskom živote Slovenska možno pozorovat všeobecnú štagnáciu, že továrenské podniky rad radom zavierajú svoje závody, a práve v priemysle kožiarskom a textilnom, ktorý bol svojho času maďarský m režimom, aby slov enský ľud mal zamestnanie, v považskej doline etablovaný a pr íslušne podpor ovaný, očakáv a sa tá najväčšia kríza a dnes alebo zajtra nebudú môcť byť udržované ani závodv reduhované. Avšak situácia nie je ani v iných závodoch lepšia. Zatváranie rôzuych závodov trvá stále a následkom toho vystahovalecký ruch na Slovensku vzrastá samozrejme do stále väčších rozmerov. Kým v zemi Českej vysťahovalectvo v r. 1929 kleslo, dotiaľ na Slovensku zvýšilo sa o 40 %. Pre situáciu je priznačným i to, že zo Slovenska a Podkarpatskej Rusi, ktoré sú menej ľudnaté, regrutuje sa viac vysťahovalcov ako zo zemí zpoza Moravy. Tak vypadá priemyslový náčrt Slovenska z r. 1930, v 11. rokom slobody. Pomalu, avšak iste hynieme hospodársky a budeme odvislou veličinou kapitálu českého.
Čo do budúcnosti nášho hospodárstva pre nedostatok kapitálu naprosto podradného však nemáme do budúcnosti žiadny ch uspohojivých vyhliadok. Odbočky veľkých českých bánk na Slovensku odnímajú značnú časť svojích tunajších vkladov Slovensku, a tým, že peniaze všeobecného penzijného ústavu, sobrané na Slovensku,odvádzajú sa tiež do ústredne pražskej,odníma sa nám obrovský kapitál, jehož posľaním by bolo udržovať krv nášho hospodárskeho života v nerušenom kolobehu.
Vybudovanie vonkovskej sieti úverných družstiev je síce v behu, avšak žiaľ i toto nesie na sebe určitý politický charakter a práve preto na veľa miestach nedosahujú svojho účelu pre nedostatok dôvery, ich vklady nerastú, a tedv na Slovensku nemožno hovorit o vzraste kapitálu. A predsa keby Maďarom povolili sriadit jednú ústredňu úveróv ých družstiev, bola by tu možnost, že by použitím kapitálu následkom vzrastu vkladov a pomocou dlhodobých úv erov hospodárska kríza sa zmiernila, ulavila, stavby dostaly by sa v plnej miere do chodu; avšak bez toho dostane sa hospodársky život na mrtvý bod.
Náš priemysel na Slovensku trpí škody tiež pri štátnych dodávkoch voči zemiam historickým. Vo všeobecnosti pozorujeme. že na továreňský a malý priemysel na Slovensku vôbec nebere sa ohľad. Kým v Čechách zakladajú ešte i dnes nové továreuské závody, ktoré samozrejme pomocou štátnych dodávok vzrastajú v podniky dobre fundované, dotiaľ továreňské a maloživnostenshé závody na Slovensku, vylúčené zo štátnych dodávok, zakrnia a hynú.
Musím sa zmieniť ešte o inej špecielne slovenskej krízi. Znie to snáď prekvapivo: Ide o krízu škôl ľudových. Lebo akokoľvek rýchle budujú sa po dedinách moderné, avšak predrahé školy, to len zvonka môže dokumentovat kulturálné sosilnenie. Skúmame-li to interne, vidíme, že vonkajší lesk zakrýva iba nedostatky a štabnáciu kultúry, čo môžeme krok za krohom konštatovat. Pozorovateľ môže si myslieť, že budovy tieto dokazujú mohútny rozvoj hultúry, a predsa sú to len takými Potemkinovými palácmi. Kultúra, ktorá sa do týchto budov nasťahóvala, je ubohá, ba nežiaducná a pĺaná. Uroveň školy je výslednicou úrovne učiteľského sboru. Avšak vidíme, že školská správa nekoná svoju povinnosť, kdežto na poli rozvoja škôl pôsobí nátlakom na udržovateľov škôl. Nekoná svoju povinnosť, lebo naprosto zanedbáva dorast maďarských učiteľov a samozrejme neprispieva ani k tomu, aby menšiny samy mohly si sriadiť svoje učiteľské ústavy. Smutné následky toho sú už dnes viditeľné.
Vzdelávanie maďarských učiteľov je takmer pred úpadkom. Asi 25 absotventov jediného učiteľského ústavu v Bratislave nie je v stave stále vzrastajúci nedostatok učiteľov nahradiť a preto na vela miestach sedia v učiteľských staniciach jednotlivci, ktorí požiadavkom vôbec nevyhovujú. Nivo učiteľstva tým klesá a následkom toho samozrejme vychádzajú deti Maďarov zo škôl s pripravenostou stále laesajúcou, čo znamená vedomé podkopávanie kultúrnej úrovne Maďarov. V tomto jednaní vlády vidím tendenciu, že Maďarov chcú dekulturovať, aby potom títo stali sa bezvý hradným mocenským substrátom vlády.
V našej republike zvanej demokratickou nachádzame v maďarských školách i takých učiteľov, ktorí nielen že odbornej kvalifikácie nemajú, ale neinajú ani dostatočnej vzdeľanosti, aby mohli svoje povolanie plniť. Patrí ešte medzi ľahčie prípady, keď je volený za učiteľa uchadzač, ktorý má len 6-7 tried strednej školy, avšak je viac prípadov, že naprosto nerozdielna škole sverená je mladíkovi, ktorý má len 4. triedy strednej školy. I keď sa teraz takéto prípady vyskytujú len tu a tam, predsa len musím sa čo najrozhodnejšie ohradit proti podceňovaniu učitelského pov olania a proti takémuto zneh.odnoteniu učitelskej aulaority, a to tým väčšmi, lebo môžeme byť prichystaní na to, že takéto prípady budú sa u maďarských škôl čím ďalej, tým hustejšie opakovať.
Najvyšším vyučovania je vôbec, aby mal vhodné dobré školy. To však možno docieliť len tak, jestliže všetky školy náležite podporu je. Keďže však škola cirkevná má taký morálny fundament, ktorý je najpevnejším zálaadom občianského spoločenského poriadku, treba ju za každých okolností zachovať a udržovať. A preto stejné zachádzanie požadujeme i pre školy cirkevné a odsudzujeme každú takú snahu vlády, ktorá smeruje ku soslabeniu a v konečných výsledkoch ku zániku iakýchto škôľ. Žiaľ, už i dnes pozorujeme, že vláda použije každého prostriedku, aby cirkevné školy zrušovala. Poukážem tu len na prípad školy v Magyarbéle, ohľadom ktorej podal som zvláštnu stažnost príslušnému ministrovi.
Musím sa ohradit proti postupu, aby v čiročiste maďarských krajoch neslýchanyni náklady boly sriaďované zbytočné štátné školy. Tendencia môže tu byť len jedna, a to je rozpoltanie Maďarov, aby totiž deti poskytovaním rôznych výhod boly odlákané zo starých, dobre osvedčených škôl. Lebo stalo sa, že kým v štátnych školách sa poshovieva, neprichúdza-li žiak do školy, dotiaľ vo školách cirkevných prísnými tresty stihajú učitelia žiakov pri každej školnej nedochádzke. Toto nespravodlivé jednanie smeruje k tomu, aby deti chudobnejších vrstiev, ktorých používajú semo tamo rodičia tiež ku zemedelským prácam. boly týmto spôsobom nútené navštev ovať školu štátnu. Takýmito podlými fígľami deštruuje vláda naše dediny. Následkom týchto zjavov nemám veľa dôvery v pôsobení školskej vládnej správy.
Pravým poličkovaním voľnosti kultúry je i to, ako zachádzaiú s maďarskou menšinou v prvom rade úrady slovenské, ač nie menšou predpojatosťou vedené sú v tomto ohlade tiež vlúdne kruhy pražské. Nehľadiac na to, že už i ústavná listina zaisťuje nám úplnú kultúrnu slobodu, avšak je naším najelementúrnejším ľudským právom, aby sme mohli našu kultúru voľne zvelaďovat. Dnešná vláda nielen že nepodporuje našu hultúru. Iež podniká všetko, aby stavala prekážky nášmu kultúrnemu rozvoju. Posledná knihovná razzia na Slovensku, ktorá bola aktom reakčným, pripomínajúcim nám najtemnejšie doby carizmu, zostane hanobným fľakom kultúry. Aby ľud maďarskej pôdy, ktorého by si vládna strana agrárna s tak veľkou záľubou chcela každým prostriedkom získat, nemohol sa naučiť zachádzanie mlátičkou a osvojiť si najmovšie technické zariadenie jedine preto, lebo dotyčná odborná kniha vydaná bola v Budapešti po r. 1918 to je balkanizmom a prízakom kultúrnej morálky pražskej vlády, ktorá snaží sa snížiť hultúrné nivo Maďarov. Považujem za potrebné, aby som s tohoto miesta čo najvážnejšie biľagoval toto opatrenie vlády. Lebo zabavenie maďarských vedeckých a odborných kníh na hraniciach a ich konfiškovanie v knihkupectvách na Slovensku, - ač v Prahe sú k dostaniu všade voľno, - je europským kultúrnym škandálom. ktorý nemožno dosť a dosť bičovať. I keď Praha vo svojej hluchote nechce o tom počut, avšak dozvie sa o tom verejná mienka. Europy a ocení náležitou mierou tú českú demokraciu na vonok do cudzinv toľkokráť a tak prizvukovanú.
Tunajších Maďarov nemožno pozbaviť právna, aby oni mohli pestovat volne naprosté kulťúrné styky s Maďarskom ako so svojím matečným národom, a zveľaďovať pospolitost kultúrnu. My Madari na Slovensku a v Podkarpatskaj Rusi nikdy nezapreme a neroztrháme tie kultúrné pásky, ktoré nás spojujú s našim matečným národom. Každá kultúrna b tosť pochopí tieto naše snahy a ocení ich. Len publikáni šovinizmu budú tí, ktorí v nás budú videt podpaľačo a v každom našom kroku budú spatrovať irredentizrnus. Sú to tie elementy, ktoré nám zabraňujú na Slovensku poriadat hospodárshe kurzy, ktorými však chceme jak maďarských tak slovenských a nemeckých hospodárov len vvchovávať a vyučovať, aby držali pokrok s dobou a prijmúc novoty, dosiahli vo svojej produkcii väčších a lepších výsledkov. Touto našou snahou prinášame tomuto ľudu zvýšenie všeobecného blahobytu a konsolidáciu. Tí však, ktorých živí šovinizmus, vidia i v tejto našej snahe irredentizmus, alebo vidia alespon výchovu k vážnejšej životospráve, čoho si, tak sa zdá, Praha nepraje, lebo posilnenie Maďara a Slováka na poli hospodárskom a kultúrnom nie je jej cieľom. Svedčí o najväčšej krátkozrakosti, že sa nám zabraňuje v našom kultúrnom rozvoji. lebo veď tento rozvoj znamená zvýšenie kultúrnej úrovne celej zeme, a v konečných výsledkoch však zveľadenie kultúry celej zeme.
Tu ešte musím obrá tit pozornosľ pána ministra školstva na anomálie, ktoré zúria pri prevádlzaní kongruového nariadema. Kým v zemiach za Moravou toto nariadenie kongruové bolo už prevedené, dotiaľ na Slovensku robia i z toho politikim. Žiadame, aby pán minister v tejto veci súrne zukročil a svojím úradníkom uložil, aby jakékoľvek politikum vypiali a nariadenie ihnedpreviedli.
Jestliže pozorujeme dôkladne štátnu administratiwu. môžeme konštatovať, že dnes v službách štátu veľmi málo maďarských úradníkov je zamestnané, a i týmto sú sverené zväčša len úkoly menej dôležité, aby som tak riekol, úkoly podradné. Ani tu neuplutňuaje sa zásada rovnosti, zdôrazňovaná toľkokráť pánom prezidentom repabliky. Nekolonizujte a neprekládajte stále prebytok úradníkov v Čechách na Slovensko, lebo na Slovensku zaiste našla by vláda úradnícky materiál oboznámený s tamojšiemi pomery a tedy material lepšej kvality. O Mtaďaroch bolo úradne zistené, že je výborným materiálom vojenským, avšak ráčte ich v náležitom pomere zamestnávať i vo štátnych úradoch, a budete môct potom tiež úradne konštatovať, že štátny mechanizmus funguje na Slovensku ešte dokonalejšie. Jestliže by vláda na základe zásady reciprocity zamestnávala ten istý počet úradníkov zo Slovenska v Čechách a na Morave, než koľko nakolonizovala odtiaľto na Slovensko vtedy mohli by sme byť ešte spokojní. Táto reciprocita v šak sa vôbec neprejavuje.