Místopředseda dr. Hruban (zvoní): Dalším řečníkem je pan sen. Polach, dávám jemu slovo.

Sen. Polach (německy): Slavný senáte! Ocitáme se poprvé v situaci vládní strany. Po říjnových volbách loňského roku vstoupili jsme do vlády nikoli s přepjatými nadějemi, nýbrž v uvážení všech okolností. Uvedli jsme výslovně důvody pro tento vstup v našem prohlášeni k vládnímu programu v obou komorách Národního shromáždění, nezamlčeli jsme také výhrady a podmínky, za jakých jako sociálně-demokratická strana jsme ochotni nésti spolu odpovědnost za politiku měšťáckého státu, za podstatně měšťáckou politiku státu. Důvody byly, abych je v podstatě opakoval, v nutnosti, aby v hospodářsky obzvláště těžké době osud proletářské třídy a s ní sociálně spříbuzněných vrstev nebyl ponechán výhradně měšťácké vládě dalším důvodem byla naléhavost aktuálních sociálních a kulturních úloh, dalším důvodem byla žádost, byla naše touha po konečně počínajícím odzbrojení, aby prací pro zkrácení služební doby a zmenšení vojenských břemen připraven byl k tomu první krok. Nejsme dosti naivními, abychom věřili, že můžeme vykonati divy. A konečně, a to bylo pro naše rozhodnutí zase rozhodující, žádost, abychom se svými českým a slovenskými soudruhy ve straně a třídě mohli na společné půdě plniti společné úkoly. Je zcela jasno, že logický důsledek tohoto vstupu do vlády znamená, že budeme a musíme hlasovati pro rozpočet v jeho celku, ačkoliv opětovně bylo řečeno a prokázáno, že tento rozpočet na rok 1930 ani ve svém vzniku, ani podle svého ducha, ani podle rozdělení na jednotlivé oboru státní správy neznamená rozpočet náš, rozpočet v našem duchu a v našem smyslu. Je zcela jasno, že rozpočet, ve kterém se ze všech výdajů státních 18.3% vydává na militarismus a jen 9.88% na školy a kulturu, jakož i jen 8.9% na sociální péči, že toto rozdělení nikterak neznamená splnění našich pacifistických, našich kulturně-politických, našich sociálně-politických tužeb.

Také co se týče zatížení obyvatelstva při vybírání peněz potřebných pro státní správu, neodpovídá rozpočet nikterak našim socialistickým názorům. Z úhrnné sumy veřejných dávek 10.360 milionů při čemž do toho čítám podíly, které se ponechávají samosprávným korporacím a fondům - z těchto 10.560 milionů připadá na přímé dávky jen 1.158 milionů, zbytek na nepřímé dávky, při čemž ještě k tomu přistoupilo posunutí ve prospěch přímých daní následkem berní reformy v době měšťácké vlády. (Výkřiky.) Přímé daně byly sníženy, daně, které zatěžují kartely a akciové společnosti, byly zmenšeny.

Měšťácko-socialistická koalice je za určitých podmínek smluvené a za příznivých okolností také fungující příměří v třídním boji, od kterého jako socialisté zásadně ani jako vládní strana neustoupíme. Je to příměří, věcně a časově omezené, které, jak jsem již řekl, na straně socialistické je diktováno situací a starostmi proletariátu, určené hospodářskými poměry dělnické třídy v Československu. Je přece jasno, že v kapitalistickém světě nelze pohlížeti na osud dělnické třídy státu isolovaně a odloučeně od všeobecných hospodářských skutečností světových, a jest jasno, že podstatná část tohoto stavu, ve kterém se nyní nalézáme a kterýž ministr financí zdvořilým slovem - které, jak se zdá, na publicistiku působilo sugestivně - označil jako depresi, ačkoli to ve skutečnosti je poctivá krise, je jasno, že podstatná část tohoto stavu, že hlavní popudy pro nynější krisi spočívají v souvislostech světového hospodářství, a že trvající nezaměstnanost, která se od delší doby rozšiřuje v Anglií, Německu a Rakousku, že pokroky mezinárodního tvoření kartelů, že pokračující racionalisace práce, že všechno to spolupůsobí, pro kteroužto věc přece mezinárodní zlevnění peněz je výrazem, poněvadž právě potřeba peněz není tak veliká jako nabídka, a že konečně také pokles cen obilí spolupůsobí k zostření krise, krise světového hospodářství, kterou přece nelze omeziti na jeden obor průmyslu a ani na průmysl samotný, poněvadž přece agrarismus, který ve velkých průmyslových státech světa je industrialisován, doznává rovnoběžného osudu s osudem průmyslu, přes námitky, které činil kolega Kahler. Ale mimo tyto vlivy světového hospodářství jsou to specifické zjevy v hospodářském životě Československa samotného, které nám dávají poznati jasně tento kritický stav. Kdežto rok 1923 po všem, co shledáváme ze statistik, znamenal období nejvyššího výkonu hospodářského v Československu, byl rok 1929 obdobím hospodářského poklesu, a předpověď na rok 1930? lekl jsem již: deprese nebo krise. Je věcí vkusu, chceme-li použíti toho nebo onoho označení. Ve skutečnosti jedná se o krisi. Zjevy jsou mnohem smutnější, nežli jakými by se snad jevily z vylíčení kolegy Kahlera. Nechci opětovati číslice, které také jmenoval, a chci jen poukázati k tomu, že při tom jde jen o ty nezaměstnané, kteří jsou přihlášeni, nikoli o vybavené, kteří podle starého zákona o nezaměstnaných mají nárok na podporu jen na velmi krátkou dobu a následkem toho se ve statistice neobjevují. (Sen. Reyzl (německy): Neorganisovaní také!) Nehledě k tomu; ale i když vycházíme jen z této jedné číslice, z této poslední číslice, a to z číslice o měsíci únoru, která se vztahuje jen na část organisovaných, kteří podle starých ustanovení gentského systému mají nárok na podporu, pak vidíme, že nezaměstnanost koncem února ve srovnání se statistikou z konce února loňského roku vykazuje vzrůst o 33%, který by ovšem se jevil mnohem větším procentem, kdybychom mohli do toho pojmouti ostatní číslice. A nyní, slavný senáte, měli bychom se domnívati, že hospodářská politika takovéhoto státu, jenž ohrožen je takovými nebezpečími, v prvé řadě určena a charakterisována jest ohledem na potřeby průmyslu, na potřeby umožniti zaměstnání průmyslu. A co vidíme místo toho? Vidíme, že s těmi státy, které pro náš průmysl obzvláštní měrou přicházejí v úvahu, naše obchodní smlouvy ještě namnoze nejsou hotovy a neúplny, že naše obchodní styky s Německem jsou neujasněny a nejisty, rovněž tak se státy Malé Dohody, se kterými přece jinak jsme v politických přátelských stycích, a že také důležitá ustanovení pro stabilisaci a uklidnění našeho průmyslového rozvoje, totiž uznání ženevské konvence, která pro určitou dobu má znemožniti vypovědění obchodních smluv, Československem nejsou ratifikována. Nevím, do jaké míry lze označiti za autentické to, co časopisy o tom přinášejí. Náš ministr obchodu prý před několika dny podle zprávy jistého časopisu řekl: "Musíme přemýšleti o tom, zdali a s jakými výhradami máme přistoupiti k celnímu míru. Nejdůležitější výhradou je, aby k míru přistoupily všechny státy. Československo nemohlo by se připojiti obzvláště tehdy, kdyby bezpodmínečně nepodepsaly všechny nástupnické státy." Vidíme tedy, že vytvoření předpokladů, jež mají odstraniti potíže, aby se pomohlo našemu stísněnému průmyslu, pokud jde o nejzodpovědnější úřad, totiž ministerstvo obchodu, jak se zdá nebylo provedeno s veškerou důslednou vážností, jak by toho bylo potřebí. Pravím-li, že se nacházíme v krisi a před krisí, potvrzuje to muž, který byl jedním z předchůdců našeho ministra obchodu, pan dr. Hotowetz, který při jisté slavnosti severomoravského průmyslu před několika týdny mluvil v Moravské Ostravě o mimořádném nebezpečí, které by vzniklo ze zachování ostré celní politiky. (Sen. Kahler (německy): Kde sám zastupoval stanovisko průmyslu!) To nelze říci, nelze zde operovati s abstraktním pojmem průmyslu, nýbrž dlužno se tázati, kteří lidé a která část státu za tím stojí ve svém osudu. Vidíme-li již nyní, jak nesporně pod účinkem politiky ochranných cel, o jejichž ceně i pro agrárníky také v agrárních kruzích jsou mínění rozlišná, vidíme-li již nyní, jak pod účinkem pevných cel dřívějších náš cukerní průmysl, náš chmelařský průmysl poklesl, jak náš vývoz sladu, chmele, porcelánu a skla poklesl, slyšíme-li, co dr. Hotowetz při této příležitosti dále říká, že celním uzavřením vzniká další ohrožení našeho jabloneckého průmyslu, které v sobě chová zničení až do 90% tohoto jabloneckého průmyslu - vylíčil to asi pesimisticky, ale jistě že svou pověst jako obchodní politik nedal tak v sázku, aby vyslovil přesvědčení, které odporuje esem skutečnostem; mluvil o tom, že nebezpečí uzavření politikou celní ochrany směřuje k tomu, že zanikne 90% jabloneckého průmyslu, 80% porcelánového průmyslu a?0% textilního průmyslu, že hrozí zánik jedné třetiny železářského průmyslu pak to ukazuje, jak mimořádně nebezpečná je taková cesta, která - a to je při tom ještě rub medaile nikterak nepředstavuje cestu záchrany agrarismu ze skutečně těžké situace, kterou nikdo nemůže popírati, z agrární krise. Ale mínění ohledně záchrany těmito prostředky rozcházejí se daleko i mezi agrárníky. Poukazuji také zde opět na autoritu, kterou musíte uznati, na prof. Aereboe, která o nových zemědělských clech v Německu - vím, že je to něco jiného nežli u nás, ale v této rozhodné části je to podobné - řekl toto: "Standartisace výroby, družstevní organisace odbytu, racionalisace provozu jsou základními předpoklady pro zvýšení rentability, které nelze nahraditi zvýšením cel." A abychom neuváděli jen říšskoněmeckou autoritu, nýbrž také československou, vyřkl místopředseda českého odboru zemědělské rady Slavík o neúspěchu celní politiky před nějaký m časem slova, která dosáhla jisté pověsti: "Naše opatření celní politiky úplně selhala, nejen dovozní listy nýbrž také cla vypověděla jednoduše službu." Praví pak dále: " Jsme ve své obchodní politice zastaralí, nejsme v organisaci domácího trhu dostatečně vyzbrojeni a jsme nedbalý mi v provádění opatření proti drahotě". Krise v zemědělství spočívá, pokud sobě laik o tom smí dovoliti úsudek, v podstatě v tom, že výrobní náklady v zemědělství stouply rychleji nežli výnos hospodaření a že následkem mimořádné výnosnosti zámořských zemí jsou vyšší nežli v těchto zemích. Co je skutečnost, která řece s nadprodukcí zemědělských výroků v zámořských zemích souvisí. V těchto velikých zemědělských centrech světových je dnes zemědělství nikoli agrární, nýbrž již průmyslovou věcí. Statistikové nám vypočítali, že loňského roku, kdy nebylo zvláště příznivé úrody, zejména v Kanadě, v zemi, která má celkový význam pro ukojení potřeby světa, sklizeň pšenice ve množství 1300 milionů metrických centů potřebu světa, kapitalistického světa ovšem, která činí 1.293 milionů metrických centů, přesahovala o 33 milionů metrických centů. Pravím: Kapitalistického světa, neboť tato přílišná nabídka pšenice, která vedla ke krisi, nezabránila tomu, že ve vnitru Asie miliony lidí umírali hladem, poněvadž tato sklizeň tam nemohla býti dovezena. Máme v Evropě jen tři státy, které vyvážejí pšenici, ostatně jen malé státy, Maďarsko, Rumunsko, Jugoslavii, se 16 miliony q přebytku v loňském roce, a schodek pšenice evropských států, nepřihlížíme-li k Rusku, o kterém nemáme úplně jasného obrazu, činí 40 milionů q. Je zcela jasno, že z této skutečnosti vyplývá popud dovážeti pšenici ze zámoří a že se dováží více, nežli odpovídá schodku, souvisí jednoduše s kapitalistickou povahou našeho hospodářství.

Poněvadž příčina spočívá v tomto nepoměru, činí to v kapitalistickém světě z agrární otázky otázku úvěru, a tím z agrární krise krisi úvěru, ale také krisi výrobní. Zajisté nikoli v tomto smyslu, že by intensivnější výroba zlepšila utváření cen, poněvadž by sehnala ještě větší množství. Je to výrobní krise potud, ježto se zemědělská výroba nepřizpůsobuje změnou ve větši míře také kvalitativně potřebám konsumu; takovouto změnou výroby byla by za jisté dána možnost docíliti lepších cen a úplnějšího použití výrobku. Neracionelní výroba nemůže se umělým tvořením cen ještě změniti v racionelní, k čemuž také ještě přístupu je - spatřujeme také v sedlákovi pracujícího člověka v prvé řadě - že také my si přejeme, aby cesta od výroby ke spotřebě byla zkrácena a aby vyloučeni byli mnozí meziobchodníci, mnohé zprostředkující existence, které žijí z nouze obou stran, a aby sblížením výrobních a konsumních družstev byla dána možnost docíliti lepších cen bez újmy láce potřebných výrobků pro pracující lidi.

Chtěl bych se ještě několika slovy zabývati zájmem, který obzvláště silnou měrou máme na sociální péči v tomto státě, od té chvíle, kdy máme muže své důvěry, muže, kterého také političtí odpůrci uznávati a respektovati musí v ryzosti jeho motivů a v oddanosti k této práci, od té chvíle co máme svého soudruha ve straně dr. Czecha v čele ministerstva sociální péče. Před několika dny mluvil v této místnosti, myslím, že poněkud proti svému vnitřnímu přesvědčení, zástupce jisté oposiční strany posměšným způsobem o činnosti sociálních demokratů ve vládě. Srovnejte jednou to, co dne 12. února t. r. v rozpočtovém výboru poslanecké sněmovny vyslovil ministr sociální péče jako svůj program, s tím, co před několika dny, dne 27. března v rozpočtovém výboru senátu přednesl také zprávu o své dosavadní činnosti a budete musit uznati a uvidíte ze skutečností, kolik bylo vykonáno v krátké době za poměrů nejvýš obtížných. Rozšíření mimořádné podpůrné akce pro nezaměstnané, daleko pokročilé přípravy pro novelisaci gentského systému, pro zvýšení podpory nezaměstnaných, zvýšení státních příspěvků, zavedení produktivní péče o nezaměstnané, pomocná opatření ve prospěch dělníku po krátkou dobu zaměstnávaných, to je takové množství konkrétních výkonů, také by také musil uznati i ten, kdo se z politického protivnictví domnívá, že smí jíti za hranice pravdy. Přípravné práce pro stavební a bytovou péči, zápas o ochranu nájemníků, zachování ochrany nájemníků pro proletářské a poloproletářské vrstvy to je to rozhodující, i když sebe více se vozíte na malém doplnění výpovědní možnosti - to všechno je jeho dílo ve velmi krátké době. Na skutečnosti, že pro proletářské lidi byla ochrana nájemníků zachována, pro dělníky, pro zaměstnance, pro úředníky, nelze si brousiti rozumy; na podstatných ustanoveních ochranu nájemníků nebylo změněno toho nejmenšího. K tomu ještě přistupují práce pro inspektoráty mládeže, pro poradní sbory pro ochranu mládeže, přípravná opatření v oboru sociálního potištění, nemocenské potištění soukromých zaměstnanců, sanace Léčebného fondu. Samozřejmě není leště všechno zákonem, poněvadž je přece nemožno za 3 měsíce takovéto body programu organisačně a technicky provésti ke konci, ale že se na tom vážně pracuje a že je zde pevná vůle provésti věc do konce, že za tím stojí osobnost ministrova a strana, jejíž jménem on tuto politiku provádí, to zajisté nikdo z vás nebude moci popírati.

A nyní chtěl bych leště krátce promluviti o kapitole, která mně a nám obzvláště leží na srdci, je to kapitola kulturní politiky, kapitola školy. Kulturní problém školy, vztah jednotlivých lidí k celku kultury stojí dnes na celém světě, kde se zajímají o otázky školské reformy, ve středisku organisátorské práce. Dvě věci to jsou, které především chceme ve škole uskutečniti, přes dvě překážky vývoje školství chceme se dostati: bojujeme na jedné straně proti tomu, že dnešní školství jest odcizeno životu. Říkalo se vždycky: "Non scholae, sed vitae discimus", nebylo tomu bohužel tak. Učili jsme se více pro školu a méně pro život. Pracovní škola, metoda pracovní školy, která byla vytvořena vzorným způsobem v Rakouska, jež v ohledu školské reformy je pokročilejší, to je překonání této nesnáze, výchova k přizpůsobení mladého člověka různým požadavkům života. A druhou stránkou, proti které ve školství bojujeme, je vzdělávací monopol, který dnes nepopíratelně pro děti lidí lépe situovaných existuje všude tam, kde v místě není střední školy, ačkoli také zde test ještě dosti překážek pro návštěvu takovéto školy. Je v zájmu státu a vzdělání samotného, aby v selekčním procesu, kterýmž se vychovávací zdatní lidé pro velké a důležité úkoly života, společnosti a státu, ale pro tento výběr nebyly hranice stanoveny sociálně tak úzce, jak tomu nepopíratelně je dnes. To vyžaduje také změny v obsahu toho, čemu se má vyučovati. Nový kulturní a hospodářský světový obraz naší doby nepřipouští nadále, abychom se spokojovali přeceňovaným a nejšedivějšími autoritami podporovaným, domněle nenahraditelným vzdělávacím ideálem latiny a řečtiny a nevšímali si tisícerých prostředků a možností vzdělání, také v logickém, filosofickém a ethickém smyslu, které poskytuje moderní život, a které tudíž při organisaci školy jsou nejdůležitějším požadavkem školské reformy. Ale k tomu přistupuje na půdě Československa požadavek národnostní kulturní autonomie. Vždy znovu a znovu budeme my, kteří jsme vytvořili tento program ve starém Rakousku, vycházejíce z poznání, že znamená nejen národnostní spravedlnosti, nýbrž také největší prakticky technickou možnost, vyliti vstříc potřebám, vždy znovu budeme se vraceti k tomuto programu, kterým se každému dítěti zabezpečuje jistota, že si ve svém jazyce osvojí maximum vědění a vzdělání. V této souvislosti dlužno položiti také prst na bolavé místo našeho státního tělesa, na naše menšinové školství.

Slavný senáte! Ministr školství - vykládá se přece mnoho věcí různým způsobem a bylo namnoze úmyslně a vědomě vykládáno špatně - řekl, že požadavek po národně-kulturní autonomii nelze posuzovati politicky, nýbrž jen se stanoviska pedagogické a administrativní účelnosti. V tom, praví se, že dlužno spatřovati vědomé omítnutí, což přece zase při objektivním rozboru znamená zase vědomé znetvoření slov a smyslu těchto slov. Mínil, že k uplatňování národně kulturních zájmů našich německých spoluobčanů vyskytne se ještě příležitost, aby se o tom mluvilo v rámci celostátních zájmů. Zajisté není bezpráví, po celá pokolení na menšinových národech ve starém Rakousku páchané, nyní u nás věcí, kterou lze dnes nebo zítra sprovoditi se světa, ale nesporně je to vnitropolitická věc a připouští možnost řešení a nesporně, až se jednou překoná veliký strach, z části oprávněný strach, ale také neoprávněný strach národnostních imperialistů, najde se asi cesta také pro uskutečnění tohoto důležitého požadavku. Ke konci však, slavný senáte, ještě toto: je pravda, a mluvilo o tom několik řečníků, že by si také řečník některé většinové strany mohl říci, že vliv parlamentní kritiky na vytváření rozpočtu není příliš veliký, (Výkřiky (německy): Velmi dobře!) že rozpočet jest již hotov a že máme se vlastně jenom pokloniti a použíti příležitosti, abychom k tomu připojili více nebo méně moudré, více nebo méně správné nebo nesprávné poznámky. (Sen. dr. Hilgenreiner (německy): Více dobrých!) Pane kolego, necítím se postiženým, jsem tak skromný, že své poznámky nepovažuji nikdy za tak moudré a že je nepřednáším se sebevědomím, jako mnozí jiní. Několik pánů vyvozovalo z této skutečnosti, že při rozpočtu můžeme tak málo měniti, celou theorii - a čekám jen, že co nejdříve o tom vyjdou doktorské disertace - o krisi parlamentarismu. To pohnulo dva kolegy našeho senátu, našeho milého kolegu dr. Medingera, ale také jednoho dřívějšího kolegu, kolegu Baxu k tomu, aby psali o krisi parlamentarismu, a kolega dr. Medinger uveřejnil nedávno brožůrku - prohlašuji hned předem, že nedostanu žádná procenta z prodeje - zcela zajímavou brožůrku, ve které jest obsažena diskuse o otázce krise parlamentarismu při anketě meziparlamentární unie roku 1925. V ní dal Medinger promluviti přívržencům, kritikům a odpůrcům parlamentarismu, kteří tam učinili více nebo méně chytré a správné návrhy. Na příklad Švýcaři žádali větší ohled na rozhodnutí lidu a iniciativu lidu, aby parlamentarismus obživl. Jiní psali proti přetížení a byrokratisování a jiní zase - také to bylo lze vysvětliti podle theorie socialistů o materialistickém chápání dějin - byli to hlavně zástupcově liberálního názoru hospodářského, vyslovili se pro zrušení vlastních hospodářských podniků státu, jiní proti přepínání stranické kázně; myslím, že také kolega Medinger stojí na stanovisku druhé komory podle odborných hledisek s vyměnitelnými poslanci. (Předsednictví ujal se předseda dr. Soukup.) Myslím, že všechnu tyto způsoby kritiky a návrhy nepodávají zajisté žádného důkazu o krisi parlamentarismu, nýbrž ve skutečnosti ukazují sociálně-dějinnou změnu funkce parlamentu. Zájmové a třídní protivy procházejí celým občanským světem a zrcadlí se přirozeně také v parlamentech. Parlament není dnes výhradně výkonným orgánem vůle státních občanů a není jediným činitelem, jenž výhradně a samoten určuje zákonodárný směr. Víme velmi dobře, že silní hospodářští mocenští činitelé, kteří se neobjevují v politické formě, spolu určují osud států a spolu rozhodují, a že tím způsobem budí dojem, jako bychom stáli před krisí parlamentarismu. Ale parlament, omezen jsa na činnost, která mu také dnes ještě zůstává, budou-li mu přiznána přiměřená práva, nenalézá se v žádné kritické situaci a není nikterak zbytečný. Přeji si a doufám, že naše spolupráce ve vládě také v tom směrů bude působiti k tomu, že vůle těch, kdož do zákonodárného sboru byli vysláni a mají pocit odpovědnosti za zájmy, které mají zastupovati, zmírní formalismus parlamentu a že povznese význam členů parlamentu a parlamentu samého. Doufám, že příští rok, kdy vůle těch, kdož stoji na tomto stanovisku, bude se moci technicky uplatniti - poněvadž to podle kalendáře bude ještě možno, čemuž u dnešního rozpočtu tak není - nám v příštím roce přinese rozpočet tomuto duchu vyhovující, a v této naději a poznání nutnosti, že loyálně nutno hlasovati pro rozpočet vlády, se kterou jdeme z důvodů svých třídních zájmů, budeme hlasovati pro tento rozpočet. (Potlesk.)

Předseda (zvoní): Další slovo má pan sen. Danko.

Sen. Danko: Slávny senát! Prvý raz stojím na rečníckej tribúne senátu Národného shromaždenia a netajím, že mňa naplňuje nie cit povšedný, ale cit posviatny. Tá cesta, ktorá moju skromnú osobu priviedla až sem na rečnícku tribúnu Národného shromaždenia, bola vystlatá láskou k ľudu, láskou k reči materinskej, slovenskej a menovite láskou k drahej otčine oslobodenej, republike Československej. Zástupcovia ľudu, zástupcovia Národného shromaždenia nie všetci po takýchto cestách dostali sa sem. A budem úprimným, keď na základe dosavádnych zkúseností ako nový človek v senáte prejavím svoje počudovanie, že tu na tomto prestole môžu odezneť také reči, také výroky, ako zbúrať túto republiku a na jej troskách vystavať nový, iný štát. Kto takto smýšľa, kto takto verejne hovorí a kto takto sa opováži tak i tu na tomto vysokom mieste hovoriť, je nie opravdivým zástancom československého ľudu, taká osoba nemá miesta vo sbore zákonodarnom.

Slávny senát! Nedávno v Rakúsku pochovávali významného človeka, politika a pri pohrebných obradoch bol kňaz prerušovaný spevom drozda, ktorý učupený v kroví nad pohrebným prevodom vyspevoval tak, že nebolo slyšať reč kazateľovu. Vtedy sa naklonil tiež činiteľ zákonodarný k pozostalým a povedal, že prvá reč drahého zosnulého, odoznelá vo sneme, vzťahovala sa na ochranu vtáctva a teraz akoby sa chcel ten drozd odvďačiť tomu, že sa ho ujal, že sa ujal vtáctva, že prehovoril vo sneme za ochranu vtáctva. Od opravdivých zástupcov a zástancov československého ľudu požadovalo by sa, aby voškeré záujmy ľudu československého bez rozdielu politického vyznania zastávali tak, ako sa patrí, aby za ich činnosť, ako naša slovenská pieseň hovorí, bola udelená odmena "kto nad krivdou biednych slzu vyroní, tomu moja pieseň slávou zazvoní."

Slávny senát! Moja pozícia, keď tu s tohoto miesta ako príslušník strany republikánskej mám k rozpočtu prehovoriť, s ktorým podrobne sa zaoberať nemôžem, veď je to vec vylúčená, je to ohromné štúdium, bola akosi obťažená dnes tu odoznelou rečou od Slováka, kol. sen. dr. Budaya. Vážený senát! Poneváč s menovaným kolegom dávno pred prevratom, pred válkou som pôsobil v jednom mieste skoro 15 rokov, bol by som snáď kompetentný po vývodoch prednesených p. sen. Budayom má starých neblahých zkúseností jedno druhé spomenúť, avšak nechávam to minulosti. O tých veciach sa vo slovenskej tlači pred dvoma, troma rokmi dostatočne prehovorilo. Pán sen. Buday v úvode svojej reči poukazoval na možnosť, ktorí môže našu drahú republiku zastihnúť so strany Maďarov a že v tomto ohľade nedrží za dostatočné prostriedky, opatrenia, ktoré by proti tomuto čelily. Plne súhlasím s p. dr. Budayom, tie opatrenia nedržím i sám, nedržíme ich všetka, ktorí naše Slovensko poznáme, za dostatočné. Avšak v ďalšej svojej reči ako by si pán dr. Buday protirečil, keď spomínal mnoho rôznych vecí a, tie veci sa pertraktujú v tlači, rozpráva sa o nich verejne na mnohá nepríležitých miestach a tým sa dáva do ruky práve zbraň našim nepriateľom. Lebo je istou vecou, že kde sa dva o košťál hryžú, ten košťál uchytí tretí, a na našom Slovensku a práve vo strane ľudovej mnoho raz sa staly veci, ktoré by v záujme konsolidácie našich pomerov v republike Československej stať sa nemaly. Naša tlač na Slovensku, ta hŕstka evangelíkov, ktorých myslel p. dr. Buday, sústredených okolo "Národných Novín" ako i naša tlač republikánska prízvukuje istú konsolidáciu, isté uspokojenie politických pomerov. Teraz práve pojednáva sa pri vrchnom sude i dnes tu spomínaný proces Tukov. My, ktorí túto republiku, ktorí našu drahú reč slovenskú, i náš ľud milujeme, mysleli sme podľa zpráv, ktoré z Bratislavy idú, že ľudová strana vôbec nemá takého záujmu na procese teraz, ako mala pred tým, že prívrženci strany ľudovej zriekli sa úplne Tuku, ako to bolo prízvukované, mysleli sme, že i v ľudovej strane nastaly pomery konsolidačné. Zklamali sme sa. Dnes tu s tohoto miesta odoznel výrok, že súd s Tukom bol nespravodlivý, bol stranícky. (Sen. dr. Buday: To neodznelo, riekol som, že na Slovensku sú mnohí, ktorí súd s Tukom za nespravodlivý považujú!) To tu odoznelo z úst pána dr. Budaya, že súd nad Tukom bol stranícky. (Hlas: Vy nerozumiete slovensky!) Iste lepšie ako vy.

Slávny senát! Každý roduverný Slovák v r. 1927 musel sa tešiť, keď strana ľudová po mnoharočnej neplodnej práci, po mnoharočnej opozícii prihlásila sa k vláde, stala sa štátotvornou a i my sme sa tomu tešili, radovali, že strana, ktorá číselne reprezentuje najväčšie množstvo na slovenskom voličstve, že... (Sen. dr. Buday: Čistého voličstva!) Na to čisté voličstvo tiež prejdeme - že tá strana konečne chce viesť pozitívnu prácu.

Ale čo sme hneď s hrozným zdesením zbadali? že strana táto na svojom srdci chovala jedovatého hada, ktorý nechcel uštipnúť len Slovensko, ale chcel uštipnúť celú Československú republiku, aby z tej Československej republiky nezostal kameň na kameni. To bolo súdne dokázané, to je fakt; jestli sú súdy v republike Československej spravodlivé, to potvrdia i v tieto dni pri vrchnom súde. Dokiaľ strana ľudová v tomto ohľade nevezme do ruky čisté karty, není možno s ňou vážne počítať a že v tejto vláde není členom, to je pokuta za hriech, ktorý musí byť odčinený.

Slávny senát! Bolo tu povedané "čisté slovenské voličstvo." Mne napadá: pri volebných potulkách r. 192S bol som na Slovensku v Novej Bani v bašte ľudáckej. Odbyl som si svoje veci, došiel som do knihoskladu, do trafiky, chcel som knižku. Povedali: maďarskú? Ja: Keď slyšíte, že hovorím slovensky, tak mi dajte slovenskú. Všade na plotoch je písané: Uvedomelý Slovák hlasuje pre ľudovú stranu, orolský odznak máte, tak čo hovoríte maďarsky? V kúte sedí pán, buchne sa v prsá a povädá, prosím: " Ja som dobrý Slovák, ale ešte som slovenskej knižky nečítal." - To sú ti čistí voliči vašej strany. (Sen. dr. Buday: Vy ste falšovali zápisnice! - Hlas: Kortešovali ste medzi Maďarmi ako ľudáci!)

Není mojou úlohou a vôbec našu úlohou rozoberať dnes naše pomery na Slovensku medzi stranou ľudovou a inými stranami. Ja by som nebol sa tohoto vôbec dotkol, ale keď pán sen. Buday, s ktorým som známy osobne, pomaličku 20 rokov, mi to pripomenul, musel som to urobiť. Pán sen. Buday vzpomenul dnes apoštola proroka Československej republiky, ktorý so svojimi novinami chodil po Slovensku. Bol to náš minister drahý, dr. Hodža (Hlas: Nech žije!) s svojim Slovenským týždenníkom. Ten týždenník mal ako vôbec naše noviny heslo: "Za tú našu slovenčinu!"

Pánovia! Osvedčujeme, že práce naše, boj náš na Slovensku niesol sa vo znamení toho hesla: "Za tú našu slovenčinu". (Sen. dr. Buday: Ale nie čechoslovenčinu!) A keď pán sen. Buday spomenul na Slovenský týždenník, ja mu niečo prezradím, čo sa stalo asi pred 20 rokmi.

Ako skromný pracovník napísal som článok v pseudonyme do Slovenského týždenníka pred stoličnými voľbami. Zišiel som sa s pánom sen. Budayom a ten sa mi pýtal: Kto to písal? Neviem, odpovedám. "To sú hlúposti napísané," praví pán sen. Buday.

Ja som si to schoval do dneška. Ešte doteraz som neprezradil, že som ten článok proti Bergerovi písal ja. Ja vo vašej neprítomnosti nechcel som vzpomenúť veci starej a prízvukujem, že ani dnes nechcem vynášať na svetlo staré veci, ač práve kebysme ich vzpomenuli, pasovaly by nám do našej rozprávky. Nechcel som, opakujem, na toto pole preniesť môj referát dnes, ale keď som bol k tomu okolnosťami donútený, chcel som naliať čistého oleja do lampy.

Vážení pánovia! Teraz stručne prejdem na jednotlivé veci nášho rozpočtu. Ovšem, ako som prízvukoval, číselne sa ich veľmi týkať nebudem, lebo je to vec nemožná. Avšak zdôrazňujem na prví reč, ktorá s tohoto miesta maďarsky odoznelo, toto: Podľa štatistiky uvedenej v návrhu finančného zákona máme tuná vymenovaný rad miest so školami, kde v štatistike uvedení sú žiaci čisto ako príslušníci československí žiakov maďarských alebo nemeckých v tých patričných ústavoch niet. Tak ich je v Banskej Bystrici 685, v Nitre 552, v Zlatých Moravciach 312, v Michalovciach 332, v Rožňave 320 atď., atď. To sú sami Čechoslováci. Opakujem, vo štatistike nie uvedené, že by v tých gymnáziách boli žiaci maďarskí alebo nemeckí.

Pri tom všetkom nemusíme isti iste do Rožňavy, alebo do Zlatých Moraviec. Pôjďme do Turč. Sv. Martina alebo do Liptovského Sv. Mikuláša a naše ulice len tak znejú od maďarčiny, od provokatívnej maďarčiny. Kde sa vzala tá maďarčina? Veď predsa republika trvá vyše jedného desaťročia a maďarčina predsa ešte existuje. My ako národ pokoja milovaný neodplácame zlým za zlé (Hlas: To je šovinizmus!) to nenie šovinizmus - ale podľa príslovia, kto do teba kameňom, uhoď doň chlebom. Tuná nemôže byť reči o bratoch Maďaroch, ale o Maďarónoch, lebo bratom Maďarom sme my úplne oddanými a vernými spolupracovníkmi. Ale tí Maďarom sú to, ktorí kazia našu prácu na mnohých miestach. A my pri tom všetkom neoplácame sa im zlým za zlé. Maďari u nás majú 6 stredných škôl, učiteľský ústav, majú do 800 národných škôl, v ktorých sa vyučuje maďarsky. Rečník maďarskej strany povedal, že vraj je smer čím ďalej tým viac odbúravať školy maďarské. Žiaľ Bohu, musím konštatovať, že ten smer a ten cieľ nenie taký, akým by mal byť. My cudzieho neberieme, my žiadame len to, čo nám patrí, čo ním bolo násilným spôsobom odobraté. A tu by bolo ozaj na mieste za príkladom Jugoslavie, aby bol vynesený zákon, čo je slavjanské, čo má meno "žiak slavianský", že patrí do slovenskej školy. Tak sa to prevádza v Jugoslavii, darmo sa ten Maďar menuje Očenášom, trebárs niekedy ten rodič nezná slova slovinského lebo srbského; za to, že sa menuje Očenáš, musí chodiť do slavjanskej školy. Tak by to malo byť!

Ja som nechtiac zablúdil do školskej otázky. Chcel som týmto zdôrazniť a prízvukovať potrebu, aby naše úrady týka sa to menovite úradu našej politickej správy - v tomto ohľade prevádzaly potrebnejšiu, dôležitejšiu a svrchovanú národnú činnosť. Pri prevádzaní organizácie politickej správy ľudová strana - nejdem to rozoberať, ale zasa len musím trošku zavadiť o stranu ľudovú - doniesla na mnohých miestach na povrch našej československej myšlienky nie práve priateľské osoby.

Nedávno bola v "Slovenskom denníku", prosím pekne, výzva na pána ministra vnútra, kde stojí nový okresný úrad a v tom novom okresnom úrade do toho dňa ani v jednej miestnosti nevisel obraz prezidenta republiky. Je to možné v 11. roku trvania štátu Československej republiky, aby ten okresný náčelník takto fackoval nás, takto fackoval samú hlavu štátu, že v 11. roku trvania republiky nedal ani obraz prezidenta do miestnosti okresného úradu?

Takých bolestí na Slovensku máme mnoho. Máme okresy číre, čisté slovenské. Iného obyvateľa, inej reči nieto. A patričný vedúci úradník, keď sa prechádza ulicou s jeho paňou, maďarčí, ten, ktorý by mal ukázať príklad, ktorý by mal vo všetkom ísť do predu, čo sa týka našej čsl. vzájomnosti i našej národnej bytosti, ten práve ukazuje opak. A potom my drobnejší kultúrni pracovníci darmo sa domáhame, darmo žiadame, darmo dávame v okresných výboroch aj inde návrhy Tie sú nám hádzané jednoducho do koša pod titulom 16, poťažmo 37 §u, alebo neviem ktoré sú to paragrafy, že je to vraj politikum.

V tomto ohľade žiadame rozhodnú a energickú nápravu. Takýchto ľudí, ktorí sa takto chovajú v oči nášmu štátu, ktorí takýmto makateľným spôsobom dávajú najavo svoju nepriateľskosť, takí nezaslúžia, aby ich republika živila. (Tak jest!)

Slávny senát! Bývalý a prvý minister školstva Československej republiky hovoril svojho času, že sme si vhodnú dobu poštátnenia škôl prepásli. Žiaľ, že je tomu tak. A táto potreba rozhrešenia tejto otázky zo štátneho národného stanoviska je takou potrebnou vecou ako každodenný chlebíček. Od prevratu za váľky evanjelické cirkevné školstvo, kde totiž to malo vedúcich, menovite kňazov, dobrých Slovákov, všemožným spôsobom sa bránili poštátneniu. Prečo? Lebo chceli si tým zachovať slobodu, chceli, aby slovenčina z tej ich školy nebola celkom vyobcovaná. Po prevrate teda, menovite udržovateľia evangelických cirkevných škôl vo všeobecnosti hovorili, že nie je už príčiny brániť sa poštátneniu, lebo sme sa dožili slobodne, vlasti, republiky Československej. Porekadlo hovorí, že aký učiteľ, taká škola, aká škola, taká obec, aká obec, taký štát. S prvým referentom školstva p. drom. Štefánkom svojho času na jaseň v r. 1918 sme o týchto veciach rozprávali a ten hovoril - ako je to i pravda - že príčinou nesoštátnenia škôl sú finančné pomery, totiž že niet peňazí na poštátnene škôl. V súvislosti s rôznymi vecami, menovite posledne s haagskou konferenciou, bolo prízvukované, že naša republika Československá spomedzi nástupníckych štátov akási v tomto ohľade má sa najlepšie. Jestli sme najlepšie, tážem sa a právom staviam otázku, keď my sme lepší, tak tá Jugoslavia musí byť od nás horšia v tom ohľade? A predsa v tej Jugoslavii pochopili význam tejto otázky a jedným šmahom po prevrate zoštátnili školy a majú v tom ohľade poriadok a každým spôsobom si späť vydobývajú to, čo bolo násilne odvlečené, totiž - to som vzpomenul - čo je slovinského znenia, to všetko musí ísť do slovinskej, srbskej, alebo slovenskej školy.

O zoštátnení škôl sa mnoho hovorí, je to oriešok ukrutne tvrdý a ten tvrdý oriešok, keby sa bol rozlúštil, rozhryzol hneď, dnes nemuseli sme mať menovite u nás na Slovensku takú boľačku na tele národa v tých našich školách na mnohá miestach. A zdôrazňujem, ako my na slovenských evanjelických školách hájili sme naše národne žitie a bytie, tak v mnohá miestach na Slovensku háji sa teraz opak toho a preto je taká veľká nechuť, taký veľký odpor proti zoštátneniu škôl ja nemôžem chápať politiku ministerstva školstva, že tieto veci už dávno neboly prevedené. V jednej dobe boly vypustené na učiteľstvo dotazníky, v ktorých malo sa príslušne osvedčiť, či si poštátnenie školstva žiadajú. Ovšem väčšinou učiteľstvo, alebo to už bolo neskoro vypustené, osvedčilo sa, pokiaľ sa týka, neosvedčilo sa a rieklo, že ono nieje povolaným faktorom v tejto otázke hlasovať. Keby sa táto otázka bola riešila hneď po prevrate, lebo už za Maďarska bola pôda velice pripravená, mohli sme byť v tomto ohľade už v poriadku. Dovtedy, dokiaľ vec táto z nášho národného a celoštátneho stanoviska sa nerieši, je dôrazným požiadavkom, aby bola uskutočnená alespoň jednotná škola, aby na našich dedinkách neboly trojaké školy, každá od prvého do ôsmeho ročníka pod jedným učiteľom, ale kde sú trojaké školy, katolícka, evanjelická, štátna alebo obecná, aby postupne chodily deti nižších tried do tých škôl, stredných tried do tých škôl a horných tried do tých škôl. Je to v záujme nášho ľudu, lebo je vecou zrejmou, že výučba, výchova v preplnených miestnostiach podsedným učiteľom nedá sa tak previesť ako vo škole delenej.

Naliehavou potrebou v obore školskom je zákon, ktorý sa síce už dávno pripravuje, o obvodových meštianskych školách. Na mnohá miestach na Slovensku v súvislosti s obvodovými meštianskymi školami školské úrady tisknú obce, mestá, aby odhlasovaly vecné náklady na to a na to. Dokiaľ však zákonného ustanovenia niet, takéto požiadavky sú naozaj smiešne a patričné úrady sa vystavia i posmechu, ako si ho utržily v Lipt. Sv. Mikuláši, ktorému školský referát pohrozil, že meštiansku školu, ktorá tam už na štátne trovy od 40 rokov existuje, jestli obec neprevezme vecné náklady, zruší. Zákona niet a predsa takéto požiadavky kladú úrady poťažmo jednotlivci v tých úradoch, ktoré potom musia späť stiahnuť následkom toho, že niet zákonitého odkladu.

Keď som pri meštianskych školách, spomeniem aj toho, že bolo hriechom meštianske školy na Slovensku prispôsobiť typu v Čechách a na Morave na trojtriedne meštianské školy. Lebo sa to dokázalo, ako chystajúci návrh zákona o tom hovorí, že to má byť zamenené vo 4 triednu meštiansku školu. Tá inštitúcia u nás na. Slovensku sa dokázala a bola dokázanou a zvíťazila. Mnohé podobné naše veci vo školskej administratíve boly lepšie ako je to v prítomnej dobe, a postupne budú pravdepodobne tiež osvojené.

Keď je reč o meštiansky ch školách, musím zdôrazniť krivdu odborných učiteľov meštianskych škôl, ktorí zákonom č. 104 z r. 1926 boli svojho platového postupu zbavení. Pred tým podľa predošlého zadelenia boli výš, ako sú teraz, boli na tom platovo o mnoho lepšie. Učiteľ na meštianskej škole, ktorý je podrobený prísnym odborným skúškam, ktorý je prácou školskou i mimoškolskom, opravovaním školských úloh zaujatý, zaslúži si tú odmenu, ktorá mu bola zákonmi republiky po prevrate daná, ale neskôr stiahnutá.

A teraz prichádzam k otvorenej rane stavu učiteľského na Slovensku, toho starého stavu tých cirkevných učiteľov, penzistov, ktorých dnes máme na Slovensku už len na ukážku, vymreli, a môžeme s dôrazom a so žaľom konštatovať, že zomreli hladom, lebo republika Československá týmto činiteľom kultúrnym na Slovensku, ktorí kládli základy štátu, ktorí boli maďarskou vládou šikanovaní, prenasledovaní, zatváraní, predčasne penzionovaní, na týchto tribúnach i v poslaneckej snemovni i v senáte odznelo už mnoho a mnoho prosieb v tomto ohľade, ale bezvýsledne. V poslednej 12. hodine primlúvam sa a klepem na dvere, aby aspoň tým, ktorí zostali z tých priekopníkov, legionárov ľudového školstva na Slovensku, bol ich večer života osladený a penzia týchto bola čím skôr na úroveň iných penzistov zriadená.

Veď je to hrozná krivda, že úradníkom finančným či administratívnym, ktorí boli postrachom nášho ľudu na Slovensku, ale boli štátni a republika Československá ako štátnych ich prevzala, dáva vysoké penzie a tí ozajstní pracovníci, ktorí si to zaslúžili, toho nedostali a s tými sa zachádza, ani čo by boli od macochy. Opätne a s dôrazom prosím, aby táto nehorázna krívd a už raz bola odčinená.

Otázka školských inšpektorov na Slovensku. Školských inšpektorov kedysi pred 10 rokmi nazval humoristický časopis na Slovensku, "Kocúr", "luft-inšpektormi". Prečo? Preto, že visia v lufte. A títo školskí inšpektori, pánovia, i dnes sú tými "luft-inšpektormi", lebo visia v lufte. Ja nerozumiem, že otázka táto za 10 rokov nemohla byť riešená. Je to predsa úrad potrebný, verejný a dôležitý. Každý z tých inšpektorov má v tretej či štvrtej stolici definitívu, tam je definitívnym riaditeľom alebo odborným učiteľom a je niekde inšpektorom. Táto otázka mala by sa riešiť za príkladom našej predošlej praxe administratívnej v Maďarsku, ktorá bola v tomto ohľade dobrá. Nielen pri inšpektoroch, ale i pri učiteľoch a profesoroch je ten rozdiel, že je definitívny učiteľ alebo profesor tam a službou je prikázaný inam a na jeho mieste je dočasne iný, to je úplný chaos v administratíve v tomto ohľade. Prečo by to nemohlo byť tak, keď niekto obdrží maturitné svedectvo z učiteľského ústavu, alebo je profesorom, hneď prikázať mu trebárs i dočasne nie jaké trvalé miesto, ale nie sem tam, a robí sa to často i v strede školského roku takým hrozným a krikľavým spôsobom, že človeku i nevdojak príde na myseľ, ako by to bolo nejaké na ozaj opatrenie "keby sa niečo stalo", ako to bolo povedané pred rokmi na Slovensku.

Za potrebné držím a uznávam upraviť i pomer niektorých pridelených síl do centrálnych úradov. Je to referát ministerstva školstva a, ministerstvo školstva. V referáte a ministerstve školstva sú prideľované konceptné sily z rad učiteľstva národných škôl a ich počet je vymeraný. Stí prideľované podľa voľného uváženia a potrieb ministerstva a konali konceptní prácu a to podľa súhlasného posudku prednostov so zdarnom a majúce úplnú znalosť pomerov a potrieb národného školstva, i s plným pochopením. Takých je to v ministerstve školstva 18. Pre týchto 18, a vo školskom referáte ich je tiež hojne, ktorí pôsobia v prvom odbore ministerstva školstva, už po niekoľko rokov, niektorí až 10 rokov, není však systemizované ani jediné miesto, aj týchto odborníkov je vo správe národného školstva nutno treba, čo uznáva samo ministerstvo tým, že ich v tomto počte do úradu povolalo a že ich prideľovanie je v línii vzostupnej. Pridelencom menovaným do r. 1926, bol dekretálne zaručený osobný prídavok ročných 1.200 Kč. Pri prevode do platov podľa učiteľského zákona bolo vyplácanie tohoto prídavku zastavené. R. 1928 pridelení učitelia a riaditelia boli menovaní inšpektormi menšinových škôl národných, a to zrejme v úmysle, aby boli zúčastnení výhod pripravovaného inšpektorského zákona. Poneváč pridelenci z radov učiteľstva národných škôl nie sú na miestach systemizovaných, nevstupujú do pragmatikálneho pomeru štátno-zamestnaneckého a zostávajú i po pridelení do ministerstva školstva naďalej vo slúžebnom pomere svojho učiteľského miesta, ktoré je im zachované, a poberajú tiež platy podľa učiteľského zákona bez akýchkoľvek prídavkov. Teda týchto tak v ministerstve školstva ako i v referáte ministerstva školstva tiež treba osamostatniť, aby neviseli, ako sa povädá, v lufte.

Z oboru národného školstva ešte jednu významnú vec chcem spomenúť. Ako ráčite vedeť, pred pár rokmi boly praktikované tak zv. zájazdy učiteľov zo Slovenska do Čiech a na Moravu. Tieto zájazdy boly síce ministerstvom školstva podporované, podpora však bola celkom nepatrná, a prez to všetko prihlásil sa vždy dostatočný počet zájazdníkov, ktorí zo skúseností získaných v Čechách a na Morave niesli si pekné spomienky pre domov a doma ich ku prospechu svojho okolia použili. Tieto zájazdy akoby zasekly. Je treba, aby tieto zájazdy boly obnovené, aby nimi nielen vo školskom obore, ale menovite v národnom ohľade naša československá vzájomnosť bola žiaducim spôsobom vždy tuhšia a tuhšie upevňovaná.

Prechádzam na stredné školstvo. Je zásadou ministerstva školstva stredné školy nerozmnožovať. To i my na Slovensku cítime, že stredných škôl máme nadostač. Ale ja chcem upozorniť ministerstvo školstva menovite na jednu okolnosť Ako je vo zpráve návrhu finančného zákona uvedené, minulým školným rokom bolo zrušené jedno historické gymnázium na Slovensku, gymnázium veľkorevúcke pre nedostatok žiakov. Ja by som - a verím, že so mnou i ostatní kolegovia zo Slovenska - túto otázku bol riešil ináč. Trebárs v tom gymnáziu bolo len 64 žiakov, teda to gymnázium nebolo sebestačné, ale ono je pomníkom našej neblahej poroby, toto gymnázium za krátkych pár rokov svojej existencie odchovalo slovenskému národu mnoho výtečných ľudí, spomedzi iných jeden, doktor Juraj Jánoška, evanjelický biskup, nedávno odobral se na večnosť. (Hlas: Škultéty!) Ja vzpomínam hentoho, ktorý zomrel nedávno. Toto gymnázium veľkorevúcke bolo by treba teda v pietnych myšlienkach ako takú pamiatku zachovať, umelo udržovať (Tak jest!) k nemu vystavať internát, pozbierať chudobných, dobrých žiakov z rôznych gymnázií a tam ich vychovávať. To gymnázium revúcke sa zrušiť nemalo a nemalo sa zrušiť tým väčšmi, keď je zásadou školy nerozmnožovať. Ale na miesto tohoto gymnázia veľkorevúckeho bolo prevzaté do správy štátu gymnázium vo Vsetíne. U nás na Slovensku sú mestečká, ktoré sa celé desaťletia derú o to, aby dostaly do svojho okruhu strednú školu. Vzpomínam tu mesta Brezna nad Hronom. Toto mesto, ktoré počíta asi 4.000 duší, mať široká okres, veľké okolie a najbližšie gymnázium je v Banskej Bystrici a potom až v Rimavskej Sobote. Toto mesto Brezno nad Hronom sa domáha od prevratu gymnázia. Vo finančnom ohľade je veľmi dobre situované a je aj ochotné vybudovať budovu pre toto gymnázium podľa najmodernejších požiadavkov a zaistiť vecný náklad na večné veky. Dovoliť si to môže, lebo má nesmierne bohatstvá v horách. Teda bolo by treba ozaj uvážiť, aby tomuto mestu v Breznu tá jeho požiadavka bola splnená. Ohľadom revúckeho gymnázia, keď sa to už stalo, myslím, že ťažko je, aby sa to odčinilo, ale pripomínam to teraz kvasí krivdu, že toto sa revúckemu gymnáziu stať nemalo.

V súvise s gymnáziami vzpomínam gymnaziálnych internátov, ktorých na Slovensku pri gymnáziách vôbec nemáme. Od Maďarov sme zdedili v Banskej Bystrici krásnu novú gymnaziálnu budovu, v ktorej Maďari už nestačili učiť, lebo prišla váľka a krásna, nádherná budova bola zohratá vojskom. Po prevrate bola potom prirodzená vec, že sme sa do nej nasťahovali. V tejto gymnaziálnej budove sú vystavané internátne miestnosti pre 150 žiakov. Pýtam sa, že prečo dosiaľ tento internát nebol do prevozu uvedený, keď je tak potrebný, inak veľmi súrny, keď to gymnázium, ako som čítal, navštevuje okolo 600 žiakov? Je pravda, že v Banskej Bystrici pri gymnáziu dievčenskom je internát, ale to je výlučne dievčenský. Tu, keď je budova zriadená, je treba ju zariadiť, vystrojiť a tej celkom správnej požiadavke tohoto kraja bude vyhovené. S dôrazom pripomínam, aby v budúcnosti pamätalo sa na vystrojenie a zariadenie tohoto internátu.

Boľavou otázkou stredoškolskom v Banskej Bystrici je štátny učiteľský ústav. Tento ústav je primitívne umiestený do miestností, budovy bývalého evanjelického gymnázia a okrem tých 4 ročníkov, tried, riaditeľne a sborovne tak rečeno iných miestností nemá. S týmto ústavom bolo zamýšľané všeličo. Mal sa zrušiť, ale ukázal sa nedostatok učiteľstva, ústav bol ponechaný vo veľmi skromnom stánku. Je treba, aby jeho stánok bol čím skôr vybudovaný. Tu spomeniem i učiteľský ústav v Košiciach a Prešove, ktoré boly predčasné zrušené a dnes, keď je dochádzka škôl i na Slovensku rozšírená na 8 ročníkov, je nedostatok učiteľstva a referát ministerstva školstva prijme do učiteľskej služby tak rečeno každého, kto vie čítať a písať. K nám do Slovenskej Lubče nedávno prišiel brat, absolvent strednej hospodárskej školy a stal sa učiteľom.

V rozpočtovom výbore senátu bol to kol. Šelmec, ktorý sa primluvil za vysokú školu, za techniku v Košiciach. Túto požiadavku osvojujú si všetci zástupci Slovenska a dokiaľ táto otázka nebude riešená, je žiaducné aspoň dostatočným spôsobom poskytovať slovenskému študenstvu štipendiá, aby v Brne alebo inde mohli svoje štúdia lepšie prevádzať.

Na poli školskom chcem spomenúť boľavú otázku vysokej školy teologicke j evanjelickej fakulty v Bratislave. Ako vám je známe, zákonom hneď poprevratovým bola uzákonená teologická fakulta v Bratislave rímsko-katolická, ktorá však pre vlastizradné úmysle Jehlicsku a nebohého Černocha nebola do života uvedená. Na evanjelickí teologickú fakultu sa celkom zabudlo. Nebudem sa o ne dlho rozširovať, predčítam úryvok z reči profesora tejto školy, dekana dr. Osuského, ktorý hovorí: "Nechcem dôvodiť dejinami univerzít, na ktorých od ich vzniku teologické fakulty hraly významný zástoj, nechcem upozorňovať ani na terajšie príklady cudzozemských univerzít, že ako v predvojnových, tak i v nových povojnových štátoch sú sriadené teol. fakulty alebo na univerzitách, alebo samostatne. Nechávam stranou Nemecko, Anglicko, Francúzsko; spomeniem: katolícke Poľsko, ktoré sriadilo ev. teol. fakultu na univerzite vo Varšave, Litevsko tiež tak v Kaunase, Lotyšsko v Rige, Rakúsko viedenskú fakultu prijalo do lona univerzity, Maďarsko - regnum Marianum - sriadilo pre evanjelikov fakultu pri pätikostolskej univerzite so sídlom v Šoprone. A u nás? U nás z predprevratovej doby máme katolícku teol. fakultu v Prahe pri univerzite, v Olomouci samostatnú, zákonodarne bola zriadená, ale pre príčiny sem nepatriace neuskutočnená katolícka teol. fakulta v Bratislave." Atď. atď.

"Pán prezident vo svojom posolstve pri 80. narodeninách povedal medzi iným: po kruhov cirkevných sa žaluje na neblahé pomery. Pomery sú skutočne neblahé, ale kladiem otázku: či neznačia tieto pomery tiež to, že naše cirkvi nevedia dodať náboženstvu potrebnú autoritu? Duchovenstvo musí byť pre pomery doby lepšie vystrojené vzdelaním, čo si vynucuje konkurenciu so stavmi tak zv. všetkými." Áno, chceme vzdelané duchovenstvo a preto žiadame hlasom mocnejším než dosiaľ: chceme ev. fakultu teol. v Bratislave!"

Na poli zemedelskom, slávny senát, nejdem sa zmieňovať dnes už s tohoto miesta spomínanými zemedelskými požiadavkami. Tie, nadejem sa, budú pripravovaným zákonom ako tak upravené, avšak musím zdôrazniť a upozorni menovite ministerstvo zemedelstva na úbohé kraje na Slovensku, na úbohé kraje tam pod Tatrami, kde na mnohých miestach, v dedinkách naši maloroľníci, keď vystúpia zo dvora, už sú na erárnom, a následkom ich neblahého pomeru sú často pokutovaní za t. zv. Tesné priestupky, ktoré dosiahly v okrese bansko-brezňanskom v Polhore r. 1924 vyše 1¹/₂ miliónu Kč. V zemedelskej krizi obilnej im tam nepomôžeme, tým ľuďom sa tam toľko neurodí, koľko pre domáci konsum potrebujú, musia si to kupovať, ale na ne sa vzťahuje zemedelská kríza v ohľade dobytkárskom. Pasú stádočká a to sú ich dôchodky, je teda ozaj treba, aby lesná reforma, ktorá sa má prevádzať, bola prevádzaná s náležitým zreteľom na prospech týchto úbohých našich krajov.

Vo všeobecnosti v manipulácii lesov vieme o lesoch veľmi dobré, a často i smutné kapitoly. Štát má z lesov krásne dôchodky, ale pri manipulovaní lesnom t. zv. smotánku zo dreva zoberú obyčajne iní, nám neprajní, a úbohý človek drevorubec, ktorý na mraze, za snehu a zimy celý rok sa lopotí, vyjde jedno s druhým denne na svojich biednych, mizerných 10 Kč. V tomto ohľade by sa mala zjednať náprava, aby náš úbohý ľud, ktorého jediným zdrojom živobytia je práca v tých lesoch, prišiel k slušnejšej a statočnejšej odmene, zo ktorej by seba i svoju rodinu mohol poctivým a statočným spôsobom vyživiť.

Sú všelijaké nerestí v súvise s tým lesným hospodárením. Nášmu ľudu sa často v lesoch deje krivda. Náš ľud často nemôže dostať kúpi drevo a je to príšerný obraz, ktorý som videl minulého roku v lesoch na obvode lesného riaditeľstva Liptovského Hrádku, keď mala prísť revízia z Prahy pozrieť, či drevo v lese nehnije. Boli najatí formami, ktorí vozili štrk, a nádenníci, ktorí vláčili z bočín drevo dolu a to sa zasypalo, ale keď chudobný človek chce sa ku drevu dostať, tak sa mu dreva nedostane. Taká manipulácia, ktorá na prospech ľudu v tom okolí nepoukazuje, je na ozaj nie pekná.

Ako pri školstve zájazdy školské, tak zdôrazňujem pri zemedelstve potrebu zájazdov zemedelských, aby náš ľud menovite zo Slovenska poznal pomery a pokročilý systém poľnohospodársky a aby svoje skúsenosti mohol doma uplatniť. Toje požiadavok skutočne potrebný.

V ohľade zdravotníctva sme na Slovensku skutočne na tom na mnohých miestach veľmi zle. Sú veľmi široké lekárske obvody, sú obce, do ktorých sa tak rečeno za celý rok lekár nedostane. Tu je treba zjednať nápravu, aby ani tá najmenšia dedinka bez blízkej lekárskej pomoci nezostala.

Pri zdravotníctve bysom mal tiež reagovať na knižnicu v Tatrách a tu musím vzpomenúť, čo už bolo rečeno, že pán minister dr. Tiso za dvojročného ministrovania mal dosť času, aby zásobil všetky naše kapele knihami, ktoré sú tam potrebné.

Železnice. Sú na mnohých miestach potrebné rozšíriť stanice, nebudem sa za nimi širšie oberať - ale s dôrazom pripomínam okolnosť, že ako sme v republike zaviedli spešné motorové vlaky, na mnoho miestach, ako to bolo v Banskej Bystrici, sú tie spešné motorové vlaky zavedené na úkor osobných vlakov, takže robotník, remeselník, kupec, ktorý prišiel do Zvolena a mal presadnúť na osobný vlak, nemohol, ponevadž išiel spešný vlak, nechcel-li priplatiť, a nasledujúci vlak išiel až ráno. Je žiaducné, aby železničná správa tieto motorové vlaky rozmnožila, ale nie spešné, lež normálne osobné vlaky. Keby ste, pánovia, boli svedkami mnoho kontroverzií; diskusií o spešných motor. vlakoch, ktoré sú tam medzi obecenstvom a personálom železničným, naplnilo by vás to úsmevom, ale tiež zlosťou. Tie majú nevýhodu, že neplatí lístok v Prahe vystavený, není-li tam napísané, že platí do Banskej Bystrice aj na spešný vlak. V tom ohľade je nutná náprava.

Ministerstvo verejných prác. Vo všeobecnosti na Slovensku sa konštatuje nedostatočný prídel paušálu na opravy štátnych budov, a je to neprirodzená vec, keď okresné technické úrady pre 2 okresy dostaly na celý rok 50.000 Kč. Čo za to môžu spraviť? Obyčajne v mestách sa štátne budovy opravujú, ale vonku štátne budovy zostanú neopravené. Ohľadom elektrizácie Slovenska vznášam apel, aby s urýchlením bolo pomnožené spoločnostiam na Slovensku, á to je Stredoslovenská elektrárňa, ktorá chce vybrať pôžičku 20 mil. Kč, Západoslovenská 35 mil. Kč, Spojené elektrárne severozápadné slovenské 25 mil. Kč, Južnoslovanská 20 mil. Kč, Východoslovenská 20 mil. Kč, aby z týchto pôžičiek záruku prevzal štát. Patričné práce sú v prúde; nakoľko vec je naliehavá, treba sa postarať, aby to čo najrýchlejšie bolo prevedené.

Jednu boľavú vec - nebudem sa rozširovať o tom v rámci ministerstva školstva - ľudovýchovu som chcel rozobrať detailne, obšírne. My na Slovensku s výsledky ľudovýchovnej činnosti sme absolútne nie spokojní. Pre Slovensko je to veľmi úbohý stav, keď taká historická Maďarmi nenávidená, ukradnutá "Matica Slovenská" má len okolo 9000 členov a len okolo 90 odborov. Je pravda, že ľudovýchovná činnosť neprevádza sa len v rámci tejto Matice, lež prevádza sa i zákonitým spôsobom, ale to nie je dostatočné. Ja zo svojej skúsenosti som sa obracal svojho čau na ministerstvo školstva a národnej osvety pre podporu pre ľudovýchovnú činnosť. Žiadosť prišla naspäť z nedostatku úveru, ač práve je v dnešnom finančnom zákone 120.000 Kč na tento účel postavené, a sú ešte iné položky na ľudovýchovnú činnosť, ktoré obnášajú 1,800.000 Kč v ministerstve školstva. Do budúcnosti by bolo potrebné, aby toto bolo lepšie v prospech nášho zanedbaného Slovenska uskutočnené a tie podpory podľa možnosti na ľudovýchovnú činnosť dávané.

Zostala by mi ešte sociálna pečlivosť. Mal by som toho tiež viacej. Zdôrazňujem, že je pravda síce, že ministerstvo sociálnej pečlivosti na ústavy, ktoré sa zaoberajú s pečlivosťou o dieťa, vydáva na Slovensku okolo 11 miliónov. To sú ústavy v Košiciach, Rimavskej Sobote, Mukačeve, Slovenskej Lupči atď. Ale sú pri tom tiež iné ústavy na Slovensku, ktoré si tej podpory zasluhujú a z tej subvencie na sociálne ustanovizne, ktorá je uvedená v rozpočtovej položke v tomto roku s 15 mil. Kč, podľa výsledku z r. 1928 v Čechách sa rozdalo 1,135.000 Kč inštitúciám, na Morave 733, vo Sliezsku 201, na Slovensku 54 a v Podkarpatskej Rusi jen 14 inštitúciám. A mám vedomosti o tom, že na pr. sirotinec evanjelickej cirkvi, v Mikuláši a v Modrej žiadal podporu a dostal slabých 10.000 Kč podpory. Žiadosti chudobinca v Lipt. Sv. Mikuláši o podporu boly dvakrát v ministerstve sociálnej pečlivosti zamietnuté.

Pri tejto príležitosti poukazujem ešte na nedokonalý stav detského domova v Košiciach. To je bolestná histórie a prosím ministerstvo sociálnej pečlivosti a verejných prác, aby táto otázka bola skôr v prospech tých umiestených detí riešení.

Boľavá otázka finančná, dane: Svojmu národu, svojej republike rodný a verný človek spláca dane, ale u nás na Slovensku tá daňová otázka je ukrutne spletitá. Sú krikľavé prípady na mnohých miestach. Mienil som podrobnejšie toho vzpomenúť, ale musím pre krátkosť času už skončiť. Prizvukujem a zdôrazňujem, aby už dávno sľúbená porážková daň raz navždy zmizla u nás. Je to šikanovanie menovite nášho roľníckeho ľudu a keď iní mnohí pod týmto titulom niesú obťažovaní, prečo by práve malý roľnícky, zemedelský stav mal byť takouto daňou obťažený, ktorý zabiť brava zaslúži si krvopotne.

Končím prejavom v mene toho ľudu, ktorý mám česť tu zastupovať, oddanosťou, vernosťou, neohrozenosťou k republike Československej a za svoju stranu prejavujem, že pre tento rozpočet budem hlasovať. (Potlesk.)