Zpravodaj sen. Stodola: Slávny senát! Berem si smelosť niekoľko poznámkami odpovedieť pánu predrečníkovi. Predovšetkým bysom chcel poznamenať, že štandarda života u nás v republike je ohromne vyššia než v Nemecku. Všetci máme iste spoluútrpnosť s osudom biedneho človeka, slovanská duša je vždy viece menej sociálne založená. (Výkřiky komunistických senátorů.) Ale keď vidíme v Nemecku 10 hodín práce, kdežto u nás legislativou, zákonom. je určené iba 8 hodín práce, vtedy snáď môžeme riecť, že sme v tomto ohľade v sociálnom pochopení hodne ďalej.

Ďalej bysom poznamenal, že náš malý človek žije dnes lepším kultúrnym životom než pred válkou. (Sen. Mikulíček: Za 15 Kč denně!)

Pokiaľ sa týče vecnej stránky rozpočtu, kde pán predrečník tvrdil, že máme 90% nepriamych daní, som tak smelý, že odpovedám na to. že naša spotrebná daň činí rozpočtove 34% a dane obchodové 36%.

Čo sa týče poznámky p. predrečníka ohľadom colonella Hurbana, tak sa zdá, že p. predrečník si nepovšimnul prehlásenia p. ministra války vo včerajšom brannom výbore snemovne. kde konštatoval. ako veci sa vlastne majú. Ráčte mne uveriť pane kolega, že my Slováci, ktorí poznáme dobre naše rodiny, držíme Hurbana za čestného človeka.

A konečne by som mal poznamenať na poznámku ohľadom prezieravosti do budúcnosti. Vážení pánovia! Každý, kto ide do zahraničia. vidí všeobecné uznanie konsolidácie hospodárskej aj politickej nášho štátu. Vo Francii je všeobecne držaná Československá republika ako zázračné dieťa Europy. (Sen Mikulíček: ťU buržoú!Ť) Prosím. túto príčinu keď bereme do ohľadu, všetko čo sa konštruktívnej práce 10 rokov tu vybudovalo, môžeme s uspokojením do budúcnosti hľadeť a môžeme sveriť osudy nášho štátu mužom. patriotom. ktorí skutočne v posledných 10 rokoch po vojne dokázali dostatočnú prezieravosť. (Výborně! - Potlesk.)

Předseda (zvoní): Jednání je skončeno, budeme hlasovati.:

Senát je schopen se usnášeti.

Kdo souhlasí s návrhem výboru rozpočtového. aby senát schválil opatření Stálého výboru ve znění, jak,je otištěno v příloze I k sen. tisku 5, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Návrh výboru rozpočtového se tím schvaluje

Přikročíme k bodu dalšímu, jímž je:

2. Zpráva rozpočtového výboru k opatření Stálého výboru Národního shromáždění republiky Československé podle §u 54 ústavní listiny ze dne 7. listopadu 1929 o konečné úpravě československé měny (tisk 5 příl. Ch). Tisk 43

Uděluji slovo panu zpravodaji sen. dr Karasovi.

Zpravodaj sen. dr Karas: Slavný senáte! Do senátu N. S. přichází další opatření Stálého výboru ze dne 7. listopadu 1 929 o konečné úpravě československé měny, neboť podle odst. 15 §u 54 úst. listiny, jak již při provisorním rozpočtu bylo sděleno, pozbylo by opatření Stálého výboru další platnosti, kdyby je obě sněmovny do 2 měsíců od sejití neschválily.

Se stanoviska formálního jde o to, odpovídá-li toto opatření Stálého výboru zákonným podmínkám §u 54 úst. listiny, t. j. jde-li v podstatě o opatření neodkladné a byl-li Stálý výbor příslušným podle odst. 8 §u 54 úst. listiny.

Otázkou příslušnosti obíral se již automaticky podle odst. 13 zmíněného §u 54 úst. listiny také již automaticky ústavní soud, jenž usnesením ze dne 22. ledna 1930 shledal. že opatření to vyhovuje premisám ústavní naší listiny. Rozpočtový výbor je toho názoru. že by bylo přímo povinností vlády navrhnouti Stálému výboru N. S. konečnou úpravu československé měny, neměla-li býti překvapena událostmi mezinárodními v příčině ustavení Banky pro vyrovnávání mezinárodních platů, jejímž úkolem je říditi všechny finanční operace, plynoucí z nového systému reparačních plateb ve smyslu plánu Youngova.

Podle čl. 7, č. 2 navržených stanov této banky kromě bank garantujících upsání akciového kapitálu. t. j. Belgie, Anglie, Francie, Německo, Italie, Japonsko, částečně i Spojené státy americké, na které je to také zamýšleno, mohou účastniti se na úpisu této banky jen banky států. které na reparacích mají zájem, nebo jejichž měna podle názoru správní rady banky vyhovuje praktickým požadavkům zlaté měny, nebo zlaté měny devisové.

Poněvadž k zemím majícím zájem na reparacích počítati lze podle plánu Dawesova a Youngova pouze Francii, Anglii, Italii, Belgii. Rumunsko, Jugoslavii, Portugalsko, Japonsko, Polsko a Spojené státy americké, tedy nikoli Československo, plyne z toho, že zmíněná účast na úpisu akcií pro Československo je možná jedině tím, jestli podle mínění správní rady jest u nás splněna podmínka zlaté měny, nebo aspoň měny zlaté devisy.

Je nesporno, že úprava provedená čl. III. novely čís. 102/1925 Sb. z. a n. těmto podmínkám s naprostou jistotou nevyhovuje, poněvadž podle ní není ani měnou zlatou ani měnou devisovou, takže jen zvláštní blahovůlí správní rady mohlo by býti uznáno, že stav nastalý zmíněnou novelou vyhovuje praktickým požadavkům zlaté měny. Nebylo však možno vydati se takovému nebezpečí a bylo proto nutno zabezpečiti se naprostým splněním ustanovené podmínky proti případnému nepříznivému stanovisku správní rady reparační banky. A skutečně naši delegáti v cizině učinili ústními dotazy u jednotlivých osobností v zahraničí o postavení v té správní radě reparační banky a tyto osoby všechny potvrdily, že podle dosavadního stavu naši měnu nelze pokládati ani za měnu zlaté devisy a že by naše banka následkem toho nemohla se zúčastniti úpisu oné reparační banky. Z toho je patrno. že bylo potřebí, aby tato předloha byla schválena včas, ještě než banka vypíše upisování.

Pokud jde o věcný obsah tohoto opatření. poukazuji na podrobné odůvodnění, které obsahuje předloha Stálého výboru. jakož i tisk rozdaný zde v senátě.

Přihlédneme-li k podrobnostem osnovy. dodatečně shledáme, že § 1 přejímá dosavadní skutečný stav hospodářského života, podle něhož naše koruna podle 61letého průměru přivěšením se na americký dolar svojí kupní silou rovná se kupní síle 44.58 mgr zlata a tato váha zlata béře se za základ naší budoucí měny. Tímto opa třením docilujeme toho, že nemění dosavade vžitý význam své měnové jednotky, což v životě hospodářském má veliký význam. My ve snaze té jsme tak daleko, že pro republiku přejímáme i název měnové jednotky, zavedený monarchií rakouskou ťkoruna Ť, Námitku, že za základ své měny béřeme malou jednotku v poměru k USA nebo Německu, Rakousku, Uhersku a Polsku, vyvrátíme poukazem na jiné státy, na př. Francii. Italii a Belgii, které vesměs i pro svoji měnu stabilisovanou přijaly původní nízkou jednotku. Vzpomeňme, jak ve Francii Poincaré před dvěma lety při valorisaci franku měl veliké boje, aby se setrvalo na nízké jednotce francouzského franku, že při měnových operacích italských Mussolini se rozhodl taktéž, a s ním i parlament, pro nízkou valorisaci liry italské, ačkoli byla snaha vyhnati ji do větší výše, než ji má dnes. Tímto textem §u 1, tedy konečně určujeme samostatnou hodnotu své měnové jednotky.

Bankovní zákon ze 14. dubna 1920. č. 347 v §u 3 slibuje pouze, že jednotka bude určena později měnovým zákonem. Novela k němu ze dne 23. dubna 1925, č. 102, za základ pro výdaj bankovek určuje ve čl. II. nynější měnovou jednotku, ťkorunu československouŤ, avšak neurčuje její vnitřní cenu. Pouze článek III. téže novely ukládá bance, aby po dobu, než bude jí uložena směnitelnost bankovek udržovala kurs její podle výše posledních dvou let. I když připustíme, že není jasno, zda těmito dvěma léty jsou míněna dvě léta, předcházející vydání tohoto zákona, to je rok 1923 a 1924, či dvě léta před vstoupením v život Národní banky, t. j. rok 192 a 1925, přece,je z toho patrno, že kurs mezinárodní hodnotil jistou cenou naši korunu již tenkráte, neboť podle kursu zlatých měn byla nepřímo hodnocena i naše koruna. takže byla považována jaksi za měnu zlaté devis. Avšak neměla plnou činnost zlaté devisy, což patrno z toho, že cedulové banky cizích států, které mají zavedenu měnu zlaté devisy, jako na př. Italie, Belgie, Švýcarsko, Německo, nesměly do úhrady svých bankovek počítati valutu československou. Státy se zlatou měnou čistou pak tím méně to směly činiti. Tím jsme platili v mezinárodním světě finančním za méněcenný stát. To nyní odpadá.

Již bankovní zákon z r. 1920 ukládal v §u 5 bance povinnost udržovati kurs měnové jednotky na výši zákonem jí dané. A článek III. novely z r. 1925 kurs ten stabilisoval hranicí posledních 2 let, jak jsem již pravil. § 2 přítomného opatření cenu naší koruny konečně pevně spojuje s cenou určitého množství zlata, to je 44.48 mgr, odpoutává ji od dolaru severoamerického, třeba zlatého, ale přece jenom měnového a přirozeně recipuje i nadále dosavadní povinnost banky, udržovati kurs naší koruny na této výši. Tuto povinnost banka naše vždy svědomitě plnila.

S jistými pochybnostmi. anebo spíše s jistým neporozuměním, setkává se ustanovení §u 3, jenž v zásadě vyslovuje povinnost banky koupiti nabízené jí zlato - odst. 1. - anebo vyměniti nabízené jí vlastní bankovky za zlato, nebo zlaté devisy, tyto ovšem podle kursu pražské peněžní bursy. To je t. zv. směnitelnost bankovek. Tato povinnost banky nevchází však současně v účinnost s celým zákonem, nýbrž stane se tak teprve, až poměry to připustí, jak praví 3. odstavec 3 §u, což je vyhrazeno stanoviti vládním nařízením po dohodě s bankou. Obdobně možno i připuštěnou již směnitelnost opět suspendovati. Ustanovení to je vázáno na předpoklady hospodářské a nevybočuje z ustanovení měnových zákonů. Ustanovení takové mělo již staré Rakousko-Uhersko, které směnitelnost nikdy vůbec nezavedlo, a přece banka ta požívala bezvadné pověsti mezinárodní. Odsunutí směnitelnosti znal již náš zákon z r. 1920 v §u 15 i zákon z r. 1925 ve článku II. Tedy opětně nepřináší to nic nového. Ustanovení ta mají i jiné státy dosud, na př. dnešní Rakousko a ono má přece ryzí zlatou měnu, Německo i Maďarsko, vesměs naše státy sousední.

Při tom vytýkáno je zvlášť, že banka může podle své vůle za bankovky vyměniti zlato nebo devisy zlaté a že volnost i té nemá ten, kdo žádá za směnu bankovek. Zapomíná se však, že kdo chce koupiti zlato nebo zlatou devisu, může tak učiniti vždy na peněžní burse podle kursu a nemusí jíti jenom k bance cedulové. Spekulace na burse za takových případů, je vyloučena, neboť bursy celého světa tvoří spojité nádoby.

Jestliže uznáváme nutnost a prospěšnost zavésti na místo čisté zlaté měny pouze měnu zlaté devisy - a proti tomu není vůbec námitek - musíme měnu tu přijmouti se všemi jejími důsledky. Systém pružnosti měny vyžaduje, aby bance byla ponechána volnost volby směn v zlata nebo zlaté devisy, a nikoli majiteli bankovky. Proto také nutno přiznati možnost, aby i směnitelnost vůbec byla suspendována, budou-li toho poměry vyžadovati. Suspense směnitelnosti však se nijak nedotýká povinnosti banky pečovati o udržení kursu koruny. Tato povinnost §u 2 platí pro banku za všech okolností a nemůže býti nikdy suspendována, Ustanovení toto nesuspenduje dále ani povinnost banky míti příslušnou úhradu akciového kapitálu ve zla tě, a tedy kupovati zlato až do výše úhrady. Ono pouze suspenduje právo držitele bankovky, žádati na bance, aby mu za ni vydala buď zlato, nebo zlatou devisu. Tedy ustanovení naprosto nekoliduje s ustanovením §u 1 a 2 ani s 1 a 2 odstavcem §u 3.

Dále pozastavují se někteří nad tím, ze banka při výměně bankovek za zlato smí si sraziti ražební a zkušebné. Ustanovení ta mají všechny banky. Měla je i banka rakousko-uherská, má je již náš první zákon bankovní ze dne 4. dubna 1920 ve svém §u 31. Tehdy nikdo se nad tím nepozastavoval.

Výše zkušebného je stanovena puncovním zákonem, tedy přesně a výše ražebného podle ustanovení §u 4, odst. 6, ponechána stanovení vládou. Maximální výše však již i zde určena částkou 0.3% hodnoty, takže ražebné z 1 kg zlata, což dá 224 zlatých stokorun a ještě zbude 316 miligramů měnové směsi, bude obnášeti nejvýše 6.72 Kč. Povážíme-li, že ražebné v Rakousko-Uhersku obnášelo minimum 6 korun, a my dnes máme maximálně 6 Kč 72 h, tedy v poměru ke zdražení veškerých pracovních sil to není jistě zdražení mimořádné.

Výhrada při směnitelnosti, aby částka směnitelná obnášela nejméně 12 kg zlata, nebo příslušné devisy, tedy asi 242.277 Kč, nutno při jmouti pro případy hospodářského neklidu nebo za klidu, neb nemá to významu.

§ 3 tedy není popletený, nýbrž hluboce, rozumně a prakticky stylisovaný. Nevnáší zmatků do života, ale dosavadní skutečný stav postavuje na jasný zákon tomu, kdo zákonům chce rozuměti.

§§ 4 i 5 do bankovního zákona ovšem nepatří, poněvadž týkají se pouze práva státu raziti zlaté mince. Avšak byly sem pojaty, aby nemusil býti tvořen nový zákon. Při tom ustanovení §u 5, že opotřebovaná mince pod normální váhu se vyloučí z oběhu, nezbavuje majitele jejího o její měnovou cenu, neboť vyloučená mince má i dále svou cenu, pokud obsahuje zlato. Stát sám nemůže tratiti na ní cenu zlata, o které ona mince třeba úmyslně byla znehodnocena tím, že byla opilována, dírka do ní učiněna, tedy zlato jí vzato.

§em 6 mění se poněkud dosavadní stav právní, po případě jasněji vyjadřuje se to, co již první bankovní zákon i jeho novela naznačovaly.

§§ 26, 28 a 29 zákona bankovního z r. 1920 stanovily pro banku hned úhradu bankovek na 35% zlatem a zlatými devisami do výše akciového kapitálu a zbytek obchodní úhradu.

Článek VII. novely z r. 1925 snižoval pro začátek úhradu zlatem a zlatými devisami na 20% celkového oběhu bankovek, přičemž zlato má obnášeti aspoň ³/₄ této úhrady, v celku 15%, při tom se zvyšuje úhrada ta ročně o 1%, až do 35%, což by se dosáhlo asi až po roce 1940.

§ 6. Opatření však zvyšuje úhrada do konce r. 1929 hned na 25%, za r. 1930 nařizuje zvýšení o 5% a do konce r. 1935 musí banka docíliti zvýšení na 35% - při čemž úhrada zlatem má obnášeti pouze polovinu této částky, tedy letos rovněž 15% oběhu bankovek

Toto opatření odpovídá v celku zásadám ostatních bank zahraničních.

Větší změnu však zavádí § 7. jenž stanoví výši kapitálu akciového a převádí jej na korunu československou.

Podle původního zákona bankovního ve smyslu §u 58 akciová jistina naši banky měla činiti 75 milionů měnových jednotek. Tehdy jsme ještě neměli jasno, jaká tato jednotka měnová bude, při čemž zvýšení nebo snížení tohoto kapitálu mohlo se státi pouze cestou zákona po usnesení valné hromady banky. Z toho patrno, že tehdy jsme byli v naprosté nejistotě o potřebné výši kapitálu akciového, Čl. XIV. bank. novely z r. 1925 zvyšuje základní kapitál na 12 mil. dolarů amerických, ale připouští možnost zvýšení až na 15 mil., tedy o 25% bez zvláštního již zákona. O možnosti snížení kapitálu se již nezmiňuje. Výše základního kapitálu byla stanovena vzhledem k blízkosti sousedních států, že máme asi 13 mil. obyvatel a nynější Rakousko a Uhersko mají dohromady také asi tolik obyvatelstva jako my a tyto pro svoji banku vzaly také za základ tuto částku, asi 12 mil. amerických dolarů. Rakušané v šilinkách a Maďaři v pöngö; proto jsme počítali, že také nám pro 13 mil. obyvatel bude tato výše stačiti.

Ve smyslu tohoto článku byl kapitál upsán a složen a banka dnem 1. dubna 1926 počala působili.

Když potřeba zavedení zlaté měny u nás již v zimě 1929 začala se hlásiti a vláda připravovala příslušnou osnovu zákona, ukázalo se, že pro zabezpečení vlivu a moci banky bylo by prospěšno umožniti bance zvýšení kapitálu o dalších 25%, tedy na plných 50%, čili na 18 mil. dolarů.

Když pak z jara r. 1929 počaly se rýsovati obrysy oné mezinárodní reparační banky a když nabylo u nás vrchu přesvědčení, že se musíme snažiti, aby i naše banka v zájmu státu brala na ní podíl, shledáno opatrným při této příležitosti, připustili možnost zvýšení kapitálu tak, aby bance byla zabezpečena koupě oněch 20 mil. švýcarských franků, kterou se má zúčastniti na mezinárodní reparační bance, činí tedy asi 125 milionů. Odtud ono zvýšení evetuélní na 50% z původního kapitálu.

Přirozeno, že skutečné použití rozšíření akciového kapitálu bude závislo na schválení ministerstva financí. Poněvadž použití tohoto zmocnění podle dosavadního stavu právního je vázáno na schvální vlády, na dohodu s vládou, a poněvadž nevíme, jak poměry na mezinárodním trhu peněžním se vyvinou, neshledává rozpočtový výbor potřebným již dnes resolucí žádati na vládě, aby nepřipustila tohoto zvýšení. O snížení kapitálu bankovního nedá se více mluviti,to připouštěl pouze zákon z r. 1920, neboť ve věcech měnových každý krok zpět mohl by býti katastrofální.

Při tom nelze pustiti se zřetel, že dobře vybavená banka cedulová jest jedním z předních činitelů pro dobrou bilance; zvýší-li svoji úrokovou míru, láká sem cizí kapitál, jenž vyvolává zvýšení výroby, a tím i větší export průmyslových výrobků, a zlepší tak naši zahraniční platovou bilanci. Proto nutno opatřiti bance možnost dostatečných prostředků.

Že ke každé změně je potřebí souhlasu banky, plyne z toho, že smlouvou a zákonem dána bance na 15 let privilej, která nemůže býti jednostranně měněna a rušena.

Samostatným ustanovením jest obsah §u 8, jenž má umožniti státu, opatřiti si krátký přehledný a hlavně laciný úvěr u cedulové banky.

Podle základního pojmu svého a na základě bankovního zákona cedulová banka nesmí půjčovati vlastnímu státu; v dobách hospodářsky klidných se tak pravidelně neděje. Nutnosti té však nemohly se v dobách mimořádných vyhnouti ani banky zahraniční, jako banka rakousko-uherská, ba ani Banque de Francé.

V dnešním oběhu francouzské banky 68¹/₂ miliardy franků je veliké množství bankovek, vydaných nikoli na základě bankovního krytí, nýbrž v podstatě nekrytých to státovek, dluh to francouzského státu.

I naše Národní banka přejala od státu skoro za 5 miliard bankovek - vlastně státovek - ovšem s výhradou splacení tohoto dluhu státem. tíseň finanční přinutila vládu naší v r. 1921, aby na základě zmocnění zákona ze dne 12. srpna 1921, č. 333 sb. z. a n., vydala pokladních bonů v obnose 1.536,185.000 Kč, které od ní převzaly banky naše, ovšem že nikoli zadarmo. Bony by zamýšleny jako krátkodobá výpůjčka. Stát sice hleděl je splatiti, tížily ho vysoké úroky, ale ještě jich dodnes zbylo asi za 860 milionů Kč. Poněvadž banky potřebovaly likvidní peníze, musila vypomáhati Národní banka jich eskontováním.

Abychom se vyvarovali v budoucnosti této výpomoci z nouze a obcházení zákona, zmocňuje § 8 banku poskytnouti státu přímo zápůjčku směneční až do maximální výše 200 milionů Kč, avšak pouze na krátkou dobu, nejpozději do konce března příštího roku. Výbor rozpočtový shledává ustanovení to vhodným.

Zákonem tímto není nijak dotčena úmluva mezi bankou a státem naším ze dne 2. února 1927, schválená poslaneckou sněmovnou dne 29. března 1927 a senátem dne 30. března 1927, podle níž onen státovkový dluh, o němž jsem se již zmínil, bude pravidelnými ročními částkami banky umořován. Dnes z dluhu toho zbývá ještě 15. ledna 1930 3.745,331.000 Kč při celkovém oběhu 6.577,120.000 Kč.

Je přirozená snaha Národní banky, aby tento dluh, který neodpovídá hospodářské potřebě života a pružnosti oběživa, byl co nejrychleji splacen. Poněvadž však dluh ten při prosperitě banky, stačí-li její zisk aspoň ku vyplácení 6% dividendy, je nezúročitelný, ministr financí přirozeně na jeho rychlé placení nenaléhá. V zájmu pružnosti oběživa bankovek však je žádoucno, aby dluh ten co nejdříve z výkazů bankovních vymizel.

Při tom dlužno poukázati ještě na jednu věc: dávka z majetku zavedena byla za tím účelem, abychom výnosem jejím mohli ony bankovky, nekryté oběživem, nekryté tedy pokladem naší banky, vzíti z oběhu. Počítalo-li se, že výnos této dávky z majetku stačí ke krytí těchto bankovek, ale nepraktický způsob administrativy, který místo aby podle fasí, jak učinili jednotlivci podle majetku, předepsal daň, kterou by mohli tito platiti v době inflace peněžní napřed, upravoval fase a toto zkoušení faší trvalo 3, 4 i 5 let a následkem toho nedostal poplatník platební rozkaz a platí opožděně, po případě v dnešní tísni platové velmi těžce, a proto se nesešlo na dávce z majetku tolik peněz, aby stačily na úplné krytí našeho převzatého státního dluhu bankovného.

Ve výboru rozpočtovém bylo vysloveno přání, aby dosavadní ustanovení o měně roztroušená do různých zákonů, shrnuta byla do jednotného textu. Ministr financí slíbil, že ihned tato jednotná kodifikace bude připravena a Národnímu shromáždění předložena.

Z toho, co uvedeno, patrno, že zákon tento byl bedlivě připravován, že bylo při tom hleděno ke všem poměrům našim i ke zkušenostem nabytým u nás i v cizině a že vedle dobré měny budeme míti i dobrý zákon.

Proto rozpočtový výbor navrhuje: Slavný senáte, račiž toto opatření Stálého výboru schváliti.

Předseda (zvoní): Zahajuji debatu.

Navrhuji lhůtu jednání pro řečníka v trvání 20 minut.

Kdo s tím souhlasí nechť zvedne ruku. (Děje se)

To je většina. Návrh tento je schválen.

Ke slovu je přihlášen pan sen. Trnobranský. Uděluji mu je.

Sen. Trnobranský: Dámy a pánové! Zákon o zlaté valutě, který byl schválen Stálým výborem, považuji za zákonné opatření předčasné, a to proto, poněvadž valutární poměry v Evropě nejsou ještě definitivně urovnány. Ještě neustále je nebezpečí výkyvů, ne snad tak pronikavých, jako se objevovaly v dobách poválečných, leč toto nebezpečí je, a kdykoli může býti jimi koruna čsl. postižena. Považuji za taktickou chybu, jestliže Stálý výbor zákon o definitivní úpravě naší valuty provedl před jednáním o reparačních platech v Haagu. Neboť domnívám se, že tímto zákonem vyvolali jsme dojem absolutní hospodářské stabilisace, kterýžto dojem neodpovídá skutečnosti. Právě v současné době hledáme cesty, jak vyřešiti těžký problém zemědělské krise. A sama tato zemědělská krise, kdyby nedošla k určitému vyřešení, může u nás způsobili těžké hospodářské poměry, nevyřešená otázka bytová je zbytek válečného hospodářství, hospodářství mimořádného, a rovněž i zde hledáme východisko, jak bychom tuto otázku, jež se velmi citelně dotýká našich drobných pracujících lidí a na druhé straně stavebního podnikání, definitivně vyřídili. Naše průmyslová výroba je nesporně ohrožena. A jestliže udržuje určitou rovnováhu, děje se tak hlavně na účet dělnických mezd, které jsou snižovány, životní míra dělníků je tím snížena, tedy děje se tak na účet těch kteří přinášejí v tomto případě pro udržení rovnováhy naší průmyslové výroby největších obětí. Dokazuje to pokleslý přebytek obchodní bilance. Pokles přebytku obchodní bilance v r. 1929 proti r. 1928 musí každého člověka, který se zajímá o hospodářské poměry tohoto státu, zaraziti, a musí vyvolati určité pochybnosti. Důsledkem poklesu přebytku bilance obchodní nesporně bude také pokles přebytku bilance platební a rovněž i tato okolnost se již projevuje v absolutním nedostatku hotových prostředků, kterýžto fakt ohrožuje naše podnikání a již z 2/3 téměř zastavil stavební ruch Velké Prahy při onom známém nedostatku bytů, který se u nás udržuje.

Ale máme ještě jiné nevyřešené otázky, které úzce souvisejí s otázkou veřejného hospodářství. Je to nevyřešená otázka státně-zaměstnanecká. Pánové, jejich finanční vyčerpanost a prodluženost je státním problémem, a to ne finančním státním problémem lehkým. Otázka tato rovněž přispívá k hospodářské neucelenosti tohoto státu a k vnitřním hospodářským potížím. Při jednání reparačním tento experiment Stálého výboru nás poškodil. - Je to nutné posuzovati to podle stanoviska, jež konference zaujala jednak k nám a jednak jiným státům. také po válce znovu zřízeným. Jestliže kancléř Schröber mohl po svém návratu do Vídně prohlásiti: My jsme prosti reparací, jestliže Maďaři dosáhli známého úspěchu při jednáních v otázkách reparačních, pak musíme my konstatovati, že jsme jediným státem po válce znovuzřízeným, který bude platiti válečnou náhradu ve formě t. zv. poplatků za osvobození. Byli jsme za hranicemi prostě hospodářsky přeceňováni, bohužel, zásluhou vlastní zahraniční propagandy a proto nám ukládají větší břemena, než kterémukoli státu jinému.

Zákonem o zlaté valutě zcela jistě tato propaganda státu neprospěšná a nezdravá byla posílena. Kdyby tento zákon měl míti v zápětí vzestup kursu československé koruny, bylo by to úžasné neštěstí. Předpokládá se, že tento důsledek zákon nevyvolá, leč dámy a pánové, to není v naší moci, v našich rukách, nýbrž v moci a rukách zahraničních burs, a na ty těžko vyvinujeme svoji ingerenci, ačkoli další vzestup kursu čsl. koruny byl by neštěstím pro vnitřní hospodářské poměry státu. Ještě dnes a dlouhou dobu občanstvo bude nuceno těžce pracovati, aby pomohlo zúročiti a amortisovati zvláštní fond, jenž musel býti zřízen po známé deflační politice, aby byly uhrazeny ztráty bank a družstev. Těm druhým našim hospodářským činitelům ztráty, jež byly způsobeny deflační politikou, nikdo nenahradil. Nikdo nenahradil ztráty, které lidé utrpěli při trvalé dlouhodobé nezaměstnanosti. Nikdo nenahradil ztráty soukromým podnikatelům, drobným, z nichž se stali žebráci, kteří ztratili veškeré jmění. jež si po dlouhou řadu let svého života zahospodařovali. Pracující vrstvy bez rozdílu, ať jde o veřejné nebo soukromé zaměstnance nebo dělníky, při takovém zvýšení kursu koruny trpí uvnitř dvojmo. V prvé řadě tím, že jsou jim sníženy mzdy a služné, a na druhé straně drahotou životních potřeb. Přesto, že snížení výdělku přichází ihned. nepřichází nikdy souběžně ihned vnitřní zhodnocení koruny. Jestliže poklesnou i ceny produktů i životních potřeb ve velkém, pak se to ještě nemusí projeviti v drobném prodeji, jak jsme toho svědky právě v současné době, ba můžeme očekávati, že snížení cen produktů ve velkém se zpravidla neobjeví v prodeji drobném. Veřejná správa nemá dosti sil, zvláště když nemá také dosti dobré vůle, aby tyto diference vyrovnala.

Jako jeden z důvodů, proč zákon o definitivní úpravě naší měny byl proveden, uvádí se účastenství na mezinárodní reparační bance. Slavný senáte, bylo by záhodno, aby nám vláda odpovědně prohlásila, jaký prospěch nám přinese účastenství na mezinárodní reparační bance. Dosud tento důvod, podložený tomuto zákonu, tu nebyl vyložen a osvětlen. Velmi bych vítal, kdyby vláda nám tyto prospěchy, které jsou nám dány účastenstvím na reparační bance, skutečně vypočítala.

Zatím nemůžeme než konstatovati. že v jednání reparačním utrpěli jsme těžkou porážku a že nejen my, ale i příští naše generace do dlouhé doby budou přinášeti těžké oběti nenasytnosti velkých evropských států. Jedině československý stát ze skupiny těch, kteří zúčastnily se války jako státy vítězné, bude platiti válečnou náhradu. A při tom dochází k protikladům až urážejícím. Ve válečné náhradě, t. j. v poplatku za osvobození, který stejně není specifikován, zcela jistě je také zahrnuta náhrada za vydržování válečných zajatců bývalých rakousko-uherských vojáků, zároveň však platíme za výzbroj těchže našich občanů, kteří z obětavosti krajní šli a bojovali ve službách vítězné Dohody o její vlastní zájmy. V roce 1917 a 1918 nebylo ještě jisto, zdali Dohoda bude absolutně vítězná a zdali z této války vznikne československá státní samostatnost. Přes to nerozpakovaly se ani Anglie ani ltalie používati těžkých obětí na krvi a životech od občanů tohoto státu. aniž jim mohly dáti jakékoli záruky o výsledcích tohoto boje. A nyní, když konečně bylo by možno odměniti tyto velké oběti, tyto velké služby, které českoslovenští občané Dohodě přinesli, odpovídá se nám úmyslem o finančním zničení tohoto mladého státu.

Leč musím konstatovati, že otázka reparační sjednáním v Haagu není ještě u definitivního konce. Nezapomínejte, že není vyřešena otázka Ruska a že dosavadní stav vnitřních poměrů ruských znamená pouze odklad tohoto problému. V době, kdy se upraví vnitřní ruské poměry, zcela jistě přijde Rusko se svými požadavky, poněvadž také ono bylo válčícím státem a mělo válečné ztráty. A to Rusko bude po nás žádati hlavně náhradu škod, které byly způsobeny naším tažením v Sibiři. Poukazuje se na to, ze převzali jsme závazky mírovými smlouvami. Myslím, že tehdy naši vyjednavači nebyl:.ještě zcela informováni o všech těch těžkých obětech, jež bude nutno věci válečné přinésti. Jsou to oběti převzetím části předválečného rakouského i uherského dluhu, honorováním válečných půjček, znovuzřízením komunikací a celé řady průmyslových výroben, převzetím bezcenných rakouských peněz a jejich zhodnocením, péčí o válečné poškozence, náhradou domácím podnikům za pohledávky, které proti Rakousku byly po převratu přirozeně nevymožitelny. O těchto okolnostech nebyli dosti dobře uvědoměni ti, kteří vyjednávali a podepisovali mírové smlouvy. A myslím, že tento podpis mírových smluv hlavně se stal na základě sdělení a slibů, že naše účastenství na reparacích cizích bude tak velké, že my tyto závazky zcela jistě vyvážíme protipohledávkou, protipříjmem. Pochybuji, kdyby nebylo těch prvých okolností, kdyby tu bylo bývalo vědomí o těch povinnostech, které musíme převzíti po době válečné, a kdyby nebylo slibů, že budeme účastni na reparacích, pochybuji, že by se našel u nás jediný politik, který by svůj podpis na mírové smlouvy s takovýmito závazky přičinil. Mírová smlouva není směnka. Nechť nikdo neříká, že podpisem mírových smluv jsme převzali závazky nezměnitelné. Samo jednání v Haagu je toho dokladem a jednání mezi Dohodou a Německem je dokladem toho, že mírová smlouva nebyla druhem směnečného závazku, nýbrž že bylo možno o jejím provedení se sjednat, a tedy, že nebylo tím, že jsme podepsali mírové smlouvy, již předem řečeno, že absolutně musíme všechny podmínky, které jsou tam po stránce finanční uvedeny, splnit. (Sen. dr Witt: Bethmann Hollweg měl podobné stanovisko o státních smlouvách!) Pane doktore, tyto zjevy a případy již v historii byly, že smlouvy uzavřené po válkách nebyly ještě závazkem absolutním. (Sen. dr Witt: Jaká to morálka!) Morálka dějin. Provedení těchto mírových smluv, resp. sjednání o jejich provedení, spočívalo hlavně na schopnosti a pohotovosti vyjednavačů, na politice, kterou ten či onen stát provádí, a konečně na hospodářském stavu, v němž ten či onen stát se nachází. Výsledky ukazují, že jsme neměli vyjednavače na výši doby, dále že jsme dělali špatnou zahraniční politiku a konečně že svůj hospodářský stav jsme neprávem přehodnotili zbytečnou representací, která začala již tehdy, když jsme se uvolili platiti velikou částku na náklad Společnosti Národů. Že se zbytečně nadouváme, toho dokladem je rozpočtový výbor posl. sněmovny, kde bylo řečeno, že by nás nebylo ani důstojné vyhnouti se poplatku za osvobození.

Dámy a pánové, jiné státy tuto důstojnost docela dobře postrádají, ony také byly v té situaci jako my, ale na tuto okolnost nebraly zřetele a vyhnuly se placení poplatků reparačních a válečné náhrady. Nechť nám, pánové a dámy, nikdo netvrdí, že mírové smlouvy jsou právním základem tohoto státu absolutním. Náš stát a právní jeho základ tu byl dávno před válkou, už ve středověku, a my jsme se vždy odvolávali ve svém zápasu státoprávním, že právní základ tohoto státu existuje a že my jenom dovoláváme se provedení této právní úmluvy.

Skutečnou provokací byla otázka maďarských optantů. Byla vyřešena ve prospěch Maďarska tím, že pod jejím titulem Maďaři nebudou odváděti své reparační platy za hranice, nýbrž že je budou platiti sami sobě. Domnívám se, že tu nebyl vzat zřetel jenom na zájem československý, ale že v této otázce byla dotčena i Jugoslavie i Rumunsko.

Je ku podivu, že bylo možno, aby tato otázka přišla na forum mezinárodního jednání. To je otázka, jež se týká jenom vnitřních poměrů našeho státu. Je pravda, že my nemusíme obhajovati své zákony o pozemkové reformě nikde před světem nám stačí, když je obhájíme před vlastními soudy, poněvadž cizina ani smíšený soud nemají práva zasahovati do naší státní svrchovanosti.

Kdyby se smíšený soud chtěl vmísiti do některé vnitrní otázky Anglie nebo Francie nebo některého jiného státu, moc špatně by pochodil. Proti smíšenému soudu máme silný argument a také silný prostředek, nechoditi tam a nezúčastniti se jeho jednání a jeho akademické rozhodnutí prostě neprováděti.

Slavný senáte! Zákon o definitivní úpravě naší valuty byl dokládán tím, že hodnota této zlaté valuty, jíž definitivní úpravou měny provádíme, je hlavní zabezpečení naší práce. Podíváme-li se dnes do všeobecných poměrů evropských a hlavně posuzujeme-li naše hospodářské poměry a budoucnost po ujednání haagské reparační konference musíme míti pochybnost o tom, zdali vůbec tuto práci budeme mít.

Předseda (zvoní): Další slovo si vyžádal pan sen. Kindl.

Sen. Kindl: Dámy a pánové! Zpráva rozpočtového výboru, kterou máme schváliti, nám doporučuje, abychom potvrdili opatření Stálého výboru N. S. ze dne 7. listopadu loňského roku, které nese hrdý titul ťOpatření o konečné úpravě československé měnyŤ.

Když bude o této otázce psáno v tisku, tu prostý čtenář bude se domnívati, že jsme se opravdu dostali z těch poválečných poměrů a že se nám podařilo valutu stabilisovati. Naivní lidé budou mysliti a věří tomu, že budeme dělati zlatou měnu a konečně tomu také uvěří. Pravda je však poněkud jiná. Úprava měny, kterou provádíte, není žádnou úpravou konečnou, protože měna není odvislá od nějakého paragrafu zákona, nýbrž v první řadě je odvislá od hospodářských a politických poměrů. Vládnoucí třída tohoto státu snažila se již krátce po převratu pracovati k tomu, aby měna československá odpoutána byla od států s nízkou valutou. Je to zcela pochopitelné, když buržoasie a hlavně finanční kapitál tyto snahy projevuje. Jedno však je nutno zdůrazniti, a to je to, že pracující třída u nás v Československu ze všech těchto opatření a ze všech těchto spekulací naprosto neměla nic a nic míti nebude, ba naopak při tom pracující třídě, dělníkům při tomto zvedání valuty, vede se stále hůře a hůře a dělníci jsou stále a stále více zbídačováni.

První vážné pokusy o osamostatnění československé měny prováděl již dr Rašín, ale jeho akce byly provázeny hroznou bídou v rodinách dělnických, byly provázeny velikým zbídačováním pracujícího lidu. V prosinci r. 1921 byla československá koruna na curyšské burse zaznamenána posedně na 6 centimů. Nato nastalo velké stoupání, ministerstvo financí za pomoci finančního bankovního ústavu zahájilo akci, koruna československá počala stoupati k prospěchu kapitalistů a zvláště k prospěchu finančního kapitálu. Ale v té době naši sousedé jako Rakousko, Polsko, Maďarsko, Jugoslavie a Rumunsko, na něž jsme odkázáni se svým vývozem a se svými trhy, mělo ještě valutu světovou válkou rozvrácenou. Sotvaže československá koruna začala stoupati a vyšvihla se na 10 centimů a potom výše, ihned byly odvolávány všechny zahraniční objednávky, což mělo za následek obmezování výroby a vzrůst nezaměstnanosti. Ke konci r. 1922 vyhnali jsem československou korunu téměř na 19 centimů, ale současně s tímto zdánlivým úspěchem zavírali jsme obrovský počet továren a závodů. Celou tuto spekulaci odnesla na svojí kůži opět pracující třída. V Zimě r. 1923 měli jsme největší počet nezaměstnaných, takže samo ministerstvo sociální péče musilo přiznati ve své zprávě z r. 1923, že následkem nezaměstnanosti je postiženo celkem 750.000 dělníků. Při tom jste pracující třídu napálili ještě jednou. Státním zaměstnancům jste snížili platy a tvrdili jste jim, že při deflaci naší měny budou si moci za menší obnos koupiti též kvantum zboží jako dříve za obnos větší.

Totéž jste namluvili dělnictvu průmyslovému i jinému. a zvláště sociálfašisté tvrdili dělníkům, že mzdy musejí býti sníženy v zájmu konkurenční schopnosti našeho průmyslu. Ano, vy sociálfašisté, jste to byli, kteří jste chodili mezi dělníky a říkali jste všem: dělníci slevte ze svých mezd, slevte ze svých mezd v zájmu státu a v zájmu našeho průmyslu. Pakliže se svých mezd slevíte, my nabudeme zahraniční trhy, my budeme schopni vyváženi, následkem toho stoupne naše koruna a vy potom za méně peněz koupíte více, než jste kupovali dosud.

Takovýmto způsobem jste šli mezi dělníky a takovýmto způsobem připravili jste státním zaměstnancům restrikční zákon č. 286. O tomto zákoně č. 286 řekli jste nám sami tehdy ve svých orgánech, že je na to: abychom nahoře ty byrokraty vyházeli. Ty staré rakušáky, kteří tam překážejí a neovládají naši řeč, vyházíme a přidáme to těm dole, kteří ve skutečnosti pracují.

Jak se prováděl tento zákon? Buďto jste ho neznali a pak jste neměli o něm rozhodovati, nebo jste ho znali a pak to byla demagogie a klamání státních zaměstnanců, že jste jej dali takovým způsobem prováděti. Nevyhazovali se byrokrati, jak jste slíbili, nýbrž vyhazovali se otcové rodin ze státních služeb. Ve Velvarech byl vyhozen topič, který 16 let topil. Byl vyhozen snad proto, že topil německy. Ta mašina na dráze připraví páru zrovna tak, hodí-li to tam Čech nebo Němec. Ale vy jste to nedělali přímo, nýbrž dávali jste moc do rukou byrokracii drážní, která to prováděla.

Tento topič, který se snažil učiti se česky, v zájmu své rodiny, aby uživil svých 5 dětí, byl vyhozen proto snad, že topil německy.

Ale když jste přišli na plzeňské ředitelství, viděli jste, jak tento zákon č. 286 byl jinak prováděn. Řekli jste, že tam pánům byrokratům dáte laufpas. Přišel jsem na řiditelství. Prvního pána, kterého jsem potkal, ptám se, kde je pan inženýr Kožený. Odpověděl mi: ťLeider, ich verstehe nicht böhmisch.Ť To byla odpověď jednoho. Sotva jsem popošel dále, ptám se druhého, kde je ten pán. Odpoví se mi: ťJo, ten bejt tam v konferenci.Ť

Ne, pánové, že bychom se stavěli na stanovisko, že jste měli vyhazovati byrokraty, ačkoliv jsou to lidé, kteří pracují u spisů a kteří musí ovládati naši řeč - mohli jste je dáti na jiná místa - ale neměli jste vyhazovati také dělníky, kteří již léta slouží.

Ale tohoto zákona se užívalo hlavně proti všem, kteří se stali nepohodlnými. Dali jste moc do rukou drážním byrokratům, aby vyhazovali nepohodlné zřízence jen proto, poněvadž oni trochu dále vidí, poněvadž něco jiného znají a nedají se zdolati jako otroci. Proto pánové užívají tohoto zákona proti nim a vyhazují je zde služby. Všecko toho, co jste dělali, byl pustý švindl, byla to lotrovina. vyhnali jste československou korunu a stabilisovali ji konečně na 16 centimech, ale za jakou cenu? Kdyby měla býti provedena podrobná statistika o tom, jaké následky toto opatření mělo, zhrozili bychom se cifer, které by nám byly předloženy. Desetitisíce dělník po dlouhé měsíce byly bez práce. Během asi půl druhého roku následky této finanční operace, tento úspěch kapitalistů, zaplatilo mnoho tisíc dělníků zničeným zdravím a zničenými životy následkem hladu, podvýživy a utrpení.

A nyní přicházíte znovu a říkáte tomu definitivní úprava československé měny. Ve zprávě rozpočtového výboru se praví, že jedním z důvodů této úpravy je, že úpisů akcií banky pro vyrovnávání mezinárodních platů mohou se účastniti jedině státy, které na reparacích mají zájem. nebo jejichž měna vyhovuje praktickému požadavku zlaté měny nebo zlaté měny devisové. A tu máme zase něco, co musíme vysvětliti dělnické veřejnosti.

Československo má se státi dobrovolným upisovatelem akcií banky pro mezinárodní platy-Tato banka bude založena nyní po haagské konferenci. Bude to banka reparační. Byli jste nedávno v Haagu a přivezli jste si tam odtud pěknou porážku. O co v Haagu šlo? Velcí kapitalističtí lupiči a piráti předložili tam úcty za světovou válku a požadovali zaplacení. Velice zajímavé jest, jak s vámi jednali ti vaši čtyřdohodoví přátelé, kterým sami říkáte osvoboditelé. Krátce po převratu vyslali jste zvláštní deputaci z t. zv. revolučního Národního shromáždění, která jela za hranice, aby se představila čtyřdohodovým imperialistům jako representace tohoto státu. Když se tato deputace vrátila, tu všichni její účastníci mluvili o těchto vašich spojencích pouze v superlativech. Vykládali lidu na schůzích i v tisku, že čtyřdohoda je nám velmi nakloněna, že dostaneme všechno, co budeme chtíti, že nám slibuje všemožnou pomoc, dostaneme úvěry, nebudeme platiti žádné dluhy a td. S tím přicházeli pánové ze zahraničí. Opravdu dovedli jste proletariátu tohoto státu malovati krásné straky na vrbě. Dovedli jste ho krásně klamati.

Později ukázala se pravá tvář těchto našich přátel a osvoboditelů. Již r. 1924 podal náš doživotní zahraniční ministr dr Beneš zahraničnímu výboru posl. sněmovny své pověstné exposé a vykládal, že budeme platiti, a hodně platiti. Vykládal, že čtyřdohoda žádá, abychom zaplatili veškeré státní statky, které jsme zdědili po Rakousku, t. j. všechny státní budovy, všechny státní drážní budovy, pošty a telegrafy a pod. Tehdy se odhadovalo, že celkem budeme platiti za tyto statky 30 miliard korun a 5 miliard poplatku za osvobození. Když nám nyní tato suma je snížena, vyhlašujete to za velký úspěch. Ve skutečnosti výsledek v Haagu není žádným úspěchem, neboť to, co budeme platiti, je na nás vynuceno kapitalistickými piráty a zloději a zůstane zlodějstvím, ať platíme méně nebo více. Požadavek čtyřdohody, abychom zaplatili státní statky, není nic jiného, než nestydatou drzou provokací. Pánové věděli dobře, že nejsme povinni nic takového platiti. Přesto tento požadavek postavili a počínali si jako v nějakém židovském tandlmarku, kde, když kupuje kabát, vycení ho prodavač za 600 Kč, ale dovedete-li smlouvati, dostanete ho za 150 Kč a prodávající ještě na tom vydělá.

Je také velice zajímavé stanovisko imperialistických mocností k tomu, kdy vlastně vznikl tento stát. Vy stále a stále tvrdíte, že československý stát je výsledkem tří současných akcí. Stále tvrdíte, že náš stát vznikl ze světové války, domácí revoluce a zahraniční revoluce. Podle usnesení čtyřdohodových imperialistů není to však pravda. Čtyřdohoda postavila se na stanovisko, že československý stát existuje teprve od 28. října 1918, což znamená, že s despektem odmítla boje legií ve Francii a v Rusku, a že také neuznává žádnou domácí revoluci, a jedině jsou pro ni směrodatnými mírové smlouvy, které ona jako vítěz ve světové válce poraženým státům narýsovala. Proč vás vaši spojenci neuznali jako stát válku vedoucí již před 28. říjnem 1918? Kdyby vás byli uznali, musili by vám přiznati také část, a to velkou část reparačních platů německých, rakouských, maďarských, bulharských a tureckých. A poněvadž jejich politická žravost i takto není ukojena, odmítli úplně vaše stanovisko a prohlásili, že čsl. stát vznikl až 28. října, a to ještě zásluhou jejich pomoci. A proto vám také nadiktovali poplatek za osvobození(Sen. Mikulíček: Ale přesto vojsko, vydržované před 28. říjnem, se musí platiti!) Zde to máte černé na bílém. Neosvobodili jste se vlastní silou, nýbrž byli jste osvobozeni vítězstvím jedné imperialistické skupiny nad skupinou druhou. Takový je výsledek vaší pohádky o československé revoluci. Přesto stále se zde tvrdí, že máme hroznou spoustu osvoboditelů, kteří tento československý stát osvobodili. Měli jsme zahraniční osvoboditele, vnitřní místní osvoboditele, kterým se dnes dávají medaile za toto osvobození. Ale je viděti, že skutečně jsme učinili chybu, a to velkou chybu hned po převratě, že jsme poslouchali tyto zahraniční a různé jiné činitele, že jsme si to neprováděli bez ohledu na imperialistické lupiče, kteří nám diktovali, jak máme revoluci prováděti. Měli jsme ji provésti tak, jak bylo potřebí, po způsobu ruských bolševiků(Výkřiky.) Takovým způsobem jsme měli postupovati a nebylo by tu dnes zbídačených dělníků, nebyli by dělníci bez práce a neměli by hlad. Nebylo by stříleno jako v Oloví a Rychnově, poněvadž by dělníci měli práci a plat. A poněvadž jste se sami osvoboditi neuměli, proto to musíte zaplatiti. Je to tentýž případ ve velkém, jako se provádí nebo prováděl v ltalii v malém. Když v ltalii se chtěl někdo vypořádati se svým nepřítelem, a sám byl na něho malý, nestačil na něho, zjednal si t. zv. bravo, t. j. člověka, který za zaplacení dovede dáti ránu dýkou a poslal ho na svého nepřítele. Ten člověk. bravo, ho odpravil a potom dostal zaplaceno.

A nyní započnete váš dluh splácet. Plných 36 roků budeme platiti každoročně 80 milionů Kč. Vy jste to mohli lehce přijmouti, poněvadž vy to platiti nebudete. Vy to budete jen odváděti, ale z vašich kapes to nepůjde. Všechny tyto ohromné sumy vydřete opět na proletariátu, tyto ohromné sumy vydřete opět na dělnících, živnostnících a malorolnících, jestli totiž tak dlouho budete vládnouti. Ale my - jsme přesvědčeni, že vaše panství chýlí se ke konci.

Všechny známky tomu nasvědčují, že půjdete i se svými přisluhovači, sociálfašisty co nejdříve ke všem čertům. Jsme v období světové hospodářské a zemědělské krise. Vy chcete tuto krisi řešiti zostřováním fašistického režimu a zostřováním racionalisačních metod. K tomu všemu přistupují nyní obrovské reparační platy. Jejich přirozeným důsledkem musí býti další zbídačování dělnické třídy, aby z ní každoročně mohlo býti o 80 milionů Kč více vymačkáno. Ale dělnická třída již chápe, že přišel čas, kdy je nutno připravovati se k rozhodu jícímu boji. Dokazují to poslední události u nás i za hranicemi. Boje dělnické třídy vedeny jsou ostrými metodami. Radikalismus mas je na postupu. Nespokojenost širokých vrstev pracujícího lidu projevuje se bouřemi. A jest jisto, že vy nemáte již té moci a možnosti, abyste proletariát pacifikovali. Nepomohou vám kriminály, nepomohou vám četníci a soudy. Proti jednomyslnému odporu pracující třídy nesvedete nic. Nemůže to jinak skončiti, než vaší porážkou. A jakmile budete porazeni, padnou pod stůl všechna ujednání v Haagu, dělníci a rolníci v Československu, jakmile se uchopí politické moci, nebudou odvádět ani jeden haléř na reparačních platech.

Uděláme to právě tak, jako naši ruští soudruzi, kteří po svém vítězství prohlásili, že neuznávají žádné zahraniční dluhy carské, ani vlády Kerenského. Jedině pracující lid v tomto státě rozřeší definitivní úpravu čsl. měny a otázku reparací, odmítne jakékoli placení nejen reparací, ale všech ostatních dluhů, čímž bude teprve provedena konečná úprava měny v tomto státě ve smyslu vítězné proletářské revoluce! (Potlesk komunistických senátorů.)