Při odůvodňování úspor argumentuje se v duchu deflační politiky. Je třeba říci, že všechno, co se nyní děje, děje se podle evangelia sv. Engliše. Když Engliš vystoupil v létě se svojí deflační teorií o krisi, vyrojili se proti němu i soc. demokratičtí teoretikové, mezi nimi i známý prof. Macek, a předstírali odpor proti Englišově teorii. Dokazovali, že snižování důchodů, po kterém Engliš volal, je falešnou cestou, že nevede z krise, nýbrž vede ještě do větší krise. My jsme tehdy poukazovali na to, že je to komedie a že vládně socialistické strany budou na konec dělati to, co teoreticky potírají, že budou snižovat mzdy a platy a že budou snižovat koupěchtivost pracujících mas. A stalo se doslova to, co jsme předvídali a pro co jsme byli socialistickými vůdci kaceřováni. Tažme se dnes, kde jsou soc. demokratičtí teoretikové a Englišovi odpůrci v této chvíli? Někdo by mohl odpověděti, že jsou v hospodě. Zmlkli, zalezli anebo se stejným zápalem vychvalují snižování důchodů, vychvalují to, co dříve potírali. K takovým hrdinům patří nesporně a po zásluze i pan Remeš, který také sbalil všechny protienglišovské argumenty a opakuje dnes, že prý se buď musí snižovati důchody a v rozpočtu škrtati anebo tisknouti bankovky.

Socialistická moudrost - v uvozovkách - pana Remeše kapitulovala na 100% a pan Remeš dnes papouškuje neumělým jazykem v podstatě to, co Engliš vykládá s vědeckou zručností a obratností. Konfusnost a omezenost soc.-demokratických vůdců nemohla se lépe a jasněji ukázati, než nyní. Tvrdí-li, že kdyby se neškrtalo a nesnižovaly platy, musily by se tisknouti bankovky a znehodnocovati měna, prohlašujeme, že tak hloupým povídáním nelze před rozumnými a věci znalými lidmi zamaskovati děsný útok na existenci milionů lidí, prováděný v zájmu hrstky finančně-kapitalistických pirátů. [].

Nesou jej, i když pánové to popírají. Byla to opatření v zájmu velkokapitálu a proto je socialističtí vůdcové schvalovali, i když to jsou opatření inflačního charakteru. Tito pánové nechtějí dělati inflační opatření, která by prospěla pracujícímu lidu, nýbrž dělají opatření - ať deflační nebo inflační povahy - jen v zájmu kapitálu a finančních pirátů.

Ukázali jsme však na to, kdo vpravdě hodnotu měny ohrožuje: ten, kdo dělá taková opatření, jako je angažování státních peněz při pomoci bankrotujícím kapitalistům, zvláště bankám, kdo schvaluje sanace bank, kdo schvaluje subvence, daňové a valutární výhody kapitalistů, kdo trpí devisové machinace a útěk kapitálu do ciziny.

Operování s inflací a deflací je v podstatě více méně podvodem. K tomu patří také Englišovo teoretisování, nehledě k tomu, že Engliš jen transkribuje teorie říšskoněmeckých národohospodářských teoretiků a profesorů. Englišova teorie zbudovaná na tom, že kupní síla peněžní jednotky stoupla a že je třeba tomu přizpůsobiti důchody, aby prý pozvolný pokles cen se zrychlil a přiblížilo se vyřešení krise, vyrovnání výroby a spotřeby, je prakticky naprosto vyvrácena. Německo je toho nejlepším dokladem. Byly tam sníženy důchody do značné míry, ale ceny klesly jen v nepatrné míře. Stejně je tomu také u nás. Důchody mzdy a platy se snižují, avšak ceny neklesají, naopak stoupají a budou ještě více stoupati po účinnosti t. zv. úsporných opatření, t. j. 20 nových anebo nově upravených daní. Co však vidíme? Že klesají jen ceny luxusních potřeb, mimo jiné díky státu, který zdanění luxusních potřeb zmírnil, takže efekt je tento: živobytí bohatých se zlevňuje a jejich příjmy se zvyšují, ale živobytí pracujícího lidu se zdražuje a jeho důchody se zmenšují. Pracující lid je tak dvojnásobně vykořisťován. A to je účinem opatření, která se dělají. Englišova deflační teorie je jen umělou teoretickou obranou těchto opatření, která se dělají jen na podkladě zcela praktických bezprostředních, nejsobečtějších a nejhmotnějších tužeb finančně-kapitalistických magnátů. Pan posl. Remeš a spol. si Englišovu teorii redukují na úvahu, že buď se musí škrtati a snižovati důchody anebo tisknouti bankovky. Soc.-demokratičtí a socialističtí vůdcové vůbec navazují tak na pověrečný strach před inflací a chtějí tím docíliti, aby si státní zaměstnanci ze strachu před inflací dali snížiti platy a pracující lid zvyšovati daně a aby si pracující lid nevzpomněl, že schodek státního rozpočtu se může krýti také na účet jiného, t. j. na účet kapitalistů. My oproti tomu tvrdíme, že právě ona opatření, jež vláda nyní dělá pod záminkou ochrany měny a odvrácení inflace, jsou naopak s to lavinu inflace v plné síle rozpoutati a měnu ohroziti. V masách lidu zavládlo nyní instinktivně daleko větší rozechvění, než před úspornými opatřeními vlády. [].

V opatřeních vlády lze spatřovati opatření bankrotáře do krajnosti hazardní. Jestliže úsporná opatření důvěru posilují, pak posilují jen důvěru hrstky finančně silných kapitalistických desperátů, spekulantů, kteří s radostí vidí, že přicházejí k velkým ziskům, nikoli z výroby, z hospodářského obratu, nýbrž zásluhou státních finančních opatření vlády.

Pan posl. Remeš a po něm posl. Stivín jako "socialista" nadšeně jásal, že prý státní půjčky vzhledem k úsporným opatřením vlády na bursách se zhodnocují. Tady vidíme, že vládnoucí strany chtějí způsobiti svými úspornými opatřeními radost a potěšení jen bursovním spekulantům a rentierským parasitům. Zapomínají, že vzestup kursu státních papírů je vykupován třímiliardovým lupem, existenčním poškozením milionové armády státních zaměstnanců a zaměstnanců vůbec, zvýšeným daňovým ždímáním a nesčetnými jinými obětmi. Ale to nechtějí pánové viděti, stejně tak jako nechtějí viděti, že se opatřeními vlády ještě více podvazuje výroba, stupňuje nezaměstnanost, že se úplně podvazuje stavební ruch, že se stupňuje úrokové vyssávání rolníků a živnostníků, že se rozšiřuje jejich ruinování, že se omezuje vnitřní trh, jak pokud jde o rolníky, tak o úředníky i dělníky, prostě, že se stupňuje všeobecná hospodářská zkáza. Nevidí a nechtějí to viděti, poněvadž slouží zájmům nejhorších mamonářů a všechny zájmy, zájmy všech obětují zájmům udržení peněžních hodnot, finančních kapitalistů, rentierů a spekulantů. [].

Ale tyto perspektivy dalšího vývoje, ať se dějí ve znamení deflace nebo inflace, burcují dnes ovšem pracující masy k odporu a k boji proti vládnoucímu režimu, poněvadž znamenají tak nebo onak katastrofu, žebrotu, hlad, bídu a zoufalství. A proto povstává živelná bouře v masách pracujícího lidu proti onomu režimu, který je režimem bídy a hladu a který zde chystá novým rozpočtem další zbídačení, další nezaměstnanost a další zvýšení hladu a bídy.

Z těch všech důvodů jménem klubu komunistického navrhuji, aby se přes vládní návrh zákona o zatímním vedení státního hospodářství od 1. ledna 1933 do 28. února 1933 přešlo k dennímu pořádku, ježto obsah tohoto vládního návrhu, t. j. prozatímního rozpočtu, je namířen proti zájmům nejširších vrstev lidových, a kromě toho jest i s hlediska ústavy tohoto státu protizákonný. (Potlesk komunistických poslanců.)

Místopředseda Zierhut (zvoní): Slovo dále má pan posl. Gläsel.

Posl. Gläsel [německy]: Slavná sněmovno!

Dnes se zabýváme rozpočtovým provisoriem prostě proto, že se nepodařilo včas sestaviti rádný státní rozpočet. Důvody, jež k tomu vedly, nebudu zde rozváděti. Neztotožňuji se však s tím, že by nebylo lze nebo že by se neměla dělati zatímní opatření, což se stávalo u nás dosud zřídka, při čemž poukazuji zvláště na zkušenosti z běžného hospodářského roku, kdy jsme musili opět seznati, že bylo třeba vydávati zákony k nápravě hospodaření zhoršeného během roku; soudím, že při rozpočtech pro kratší období lze snad častěji seznati pravý stav věcí; myslím, že jsme o tom zvěděli poněkud pozdě, totiž že se nedostává docela mimořádných částek; mám na mysli schodky, jimiž jsme byli všichni překvapeni.

Příští státní rozpočet měl končiti téměř dva a půl miliardovým schodkem; lze pochopiti, že sehnati úhradu pro takový schodek je velmi obtížné a viděli jsme, když šlo právě o opatření této úhrady, že nastaly potíže, jež vedly k tomu, že musíme dnes projednati zatímní opatření. V poslední době se zjistilo, že některé státní podniky mají ztráty, a to mohlo býti podle mého mínění zjištěno přece dříve, jako na příklad u železnic. Nechápu, proč železnice musejí počítati s takovým úbytkem, když je přece známo, že se v oboru železnic, zvláště na udržování vrchních staveb, poslední roky značně šetřilo. Bude přece jen pravda, že je u železnic značný nadbytek úřednictva, což nám říkal bývalý ministr železnic Hůla, a že bude velmi těžko provésti zde škrty. Přiznávám rád, že v dnešní době nelze úředníka beze všeho vyhoditi na dlažbu; k těmto okolnostem se ještě vrátím.

Pokud jde o poštu, rád bych tu poukázal na jednu věc, o které se v poslední době téměř vůbec nemluvilo, a to je vynikající zdroj příjmů poštovní správy z rozhlasu. Podle rozpočtu, jak nám byl předložen, jsou tyto příjmy na rok 1933 rozpočteny na 54 miliony korun. Při této otázce musím prohlásiti, že my, němečtí posluchači, kteří na tuto částku přispíváme jednou třetinou, jsme velmi zkracováni, a žádám s tohoto místa zřízení německého vysílače, a to nejen pro dosavadní německé posluchače, nýbrž i pro povzbuzení zájmu veškerého německého obyvatelstva o rozšíření rozhlasu. Dnes jsou naši němečtí posluchači radiového rozhlasu odkázáni převážně na cizinu, a není to zcela správné, když odvádíme poplatky v tak značné míře, že jsme obsluhováni tak, jak se to dnes děje, a to tím spíše, že je nám známo, že Radiojournal není rozšiřování německého vysílání příznivě nakloněn. Poslední dobou došlo dokonce k zcela mimořádným potížím po stránce jazykové, což podle mého mínění postrádá jakýchkoliv důvodů. Z příjmů od těchto radiových koncesionářů používá dnes finanční správa velmi značné částky k jiným účelům, než pro jaké jsou určeny, a opakuji zde požadavek, aby byla postavena německá vysílací stanice.

Ze zvláštních škrtů, které byly v jednotlivých oborech provedeny, postihují nás, zástupce obyvatelstva stavu selského, zvláště ty, které byly provedeny u ministerstva zemědělství. Rozpočet ministerstva zemědělství byl snížen o 15%, ačkoliv jsme již v minulém roce neměli dosti peněz, jichž jsme potřebovali k podpoře našeho výzkumnictví a k subvencování nových zařízení. Letos se to ještě zhorší. Podle mého mínění měla by státní správa věnovati zemědělství zvláštní pozornost, protože právě zemědělství jest vynikající složkou celého hospodářského života a dále zvláště proto, že kritické poměry v zemědělství nastaly již v roce 1928 a zemědělství dostává se pomoci neobyčejně malé; ba naopak musíme, jak se ukázalo v posledních dnech, přinášeti další oběti ku prospěchu celku, aniž si dnes někdo byť jen vzpomněl na bídu v zemědělství.

Též v jiném oboru, který nám přirostl k srdci, v oboru našeho ministra, v oboru veřejného zdravotnictví, byly provedeny škrty v částce 4 milionů. Naše nemocnice venku na okresích, naše vodovody čekají na výpomoci a neshledáváme za zvláště laskavé provádění takových škrtů u ministerstva veřejného zdravotnictví, které je beztoho velmi skrovně obdařeno.

O snížení rozpočtu ministerstva školství a národní osvěty nebo kulturních potřeb se již hovořilo, bude však i zde nutné provésti určité změny v rozdělení částky příslušející ministerstvu školství a národní osvěty. Nechci opominouti, abych se nezmínil, že nechápu, jak byla zvýšena proti usnesením koaličního výboru dotace pro menšinové školství opět o 10 milionů. To jsou věci, které veřejnost a zvláště německá nepřijme nikterak příznivě. Mimo to byly roztroušeny do světa různé pověsti, podle nichž bude řada státních staveb přece provedena, ačkoliv se od těchto staveb mělo podle jiné zprávy, pro svízelné finanční postavení státu, letos nebo v roce příštím upustiti, a uvedu jeden případ, který je mi znám z mé užší domovské obce Aše, kde se má začíti se stavbou budovy pro příslušníky finanční stráže a jejich rodiny, ačkoliv, jak sám vím, není tam nouze o byty a nebylo by jistě těžké těmto lidem byty opatřiti.

Chtěl bych se při této příležitosti vrátiti k zákonu o snížení platů úřednictva, který jsme včera odhlasovali. Zemědělci budou označováni za nepřátele úřednictva, pocítíme to snad již příští dny u úřadů, a nebudeme moci vysvětliti, jak se skutečně věc má. Viděli jsme včera, jak při hlasování o tomto zákoně spustily oposiční strany povyk, víme však též, že jinak smýšlejí nezaměstnaní, malozemědělci a drobní živnostníci, kteří stojí dnes na takovém stupni životní úrovně, že s touhou vzhlížejí k úřednictvu a že ve veřejnosti vznikla nálada proti státnímu úřednictvu. Lze se pak ještě diviti, nabudou-li lidé venku o věci jiného mínění, než určité vrstvy zde? My se útokům již ubráníme. Prohlašuji, že nejsme v žádném směru těmi, kdož by úředníku nebo komukoliv jinému záviděli jeho výdělek.

Za dnešního stavu, kdy statisíce lidí jsou bez zaměstnání a kdy dalších sto tisíc nemůže ze svého podnikání vytěžiti tolik, kolik potřebuje k uhájení své nuzné obživy, když pak, jak slyšíme na všech stranách, je hospodářské podnikání různými daněmi již tak přetíženo, že z něho nelze na žádný způsob více vyždímati a uvážíme-li, že příjmy státních úředníků byly upraveny již v r. 1926, v době, kdy jsme v zemědělství dostávali za obilí dvojnásobek toho, co dnes, a uvážíme-li konečně, že se této kategorii na její platy dosud nesáhlo a že nebyla zdaněna přiměřeně ostatním, pak, věru nevím, co si ti lidé při tom všem vlastně myslí, nechtějí-li to uznati. Za nynějších poměrů není to jinak možné, než že všechno obyvatelstvo musí pomoci společně, abychom se dostali z této kritické doby. (Posl. Horpynka [německy]: Pane kolego, vy jste na něco zapomněl! Každý stav měl dobu své konjunktury, kdy hodně vyzískal a mohl ukládati úspory! Úředník je neustále ve stejné bídě, my jsme neměli svou dobu konjunktury!) Ano, pane kolego, k tomu bych vám rád pověděl toto: Drobní zemědělci neznají, bohužel, nouzi úřednictva. Pokusil jsem se ve svém kraji zjistiti mezi sedláky, dosáhnou-li tito lidé při výměře až do 15 hektarů ročního důchodu úřednického, mé pokusy byly však marné. Naši lidé musí žíti mimořádně skromně a nějakou konjunkturu jsme my v horských krajích vůbec nepocítili, obzvláště nikoliv v krajích průmyslových a jsou-li dnes jisté protivy mezi obyvatelstvem venkovským a úřednictvem, pak tím nejsme vinni my, kteří hledáme prostředky a snažíme se, jak bychom se z toho vymanili, nýbrž příčiny toho leží v dřívějších dobách, kdy též úřednictvo nikdy neuznalo nouzi selského lidu. Nevím, cítí-li se snad někdo jiný též zcela spokojen o chlebě a vodě, či zemácích a polévce z mléka. Nechci, aby mi bylo špatně rozuměno, chci k celé věci říci jen tolik, že rozhodně nejsem přívržencem snižování mezd a rovněž nikoliv zlevňovací akce. Vyvolají se tím poměry, jež jsou podle mého přesvědčení nezdravé. Nedosáhne se tím nic jiného, než že kupní síla koruny silně stoupne. Sledoval jsem to již od r. 1927, kdy jsme dostávali za metrický cent žita 170 až 180 korun. Prováděli-li jsme tehdy investice, nebo dal-li se tehdy někdo zlákati k výpůjčce, pak je dnes ve svízelné situaci, neboť aby získal stejnou částku korun, potřebuje dvakráte tolik, tedy dva metrické centy žita proti jednomu z dřívějška. Pěstování plodin na našich méně úrodných polích nemůžeme do té míry zvyšovati, nemůžeme je ani odprodati, pro nás zemědělce stoupla tedy kupní síla koruny o 100%. Stejně tomu je u mnohých průmyslových výrobků.

Budu se zasazovati i dále o stálost měny, již proto, že potřebujeme důvěry svých střádalů a dnes není ničeho tolik třeba, jako smyslu pro spořivost. Po válce nechtělo obyvatelstvo již věřiti, že mu zůstanou nastřádané úspory zachovány. Duše lidu je ještě dnes mimořádně soudná a nedůtklivá a viděli jsme to letos z jara, když jedna z vládních stran navrhla, aby se sáhlo na úroky. Mezi drobnými střádali nastal pro to takový rozruch, že došlo přímo k překotnému stavění. Tak byl postaven v některých městech značný počet domů, aniž jich bylo třeba. Nestavěli je lidé, kteří měli k tomu mnoho peněz, nýbrž stavěly se domy s hotovostí jen 20.000 až 40.000 Kč, dělalo se to ze strachu před ztrátami, nedostávající se peníze byly vypůjčeny a zlé následky toho teprve přijdou. Dnes jsme téměř již tak daleko, že mnozí o peníze, které tak do staveb vložili, úplně přišli. K těmto zjevům přispěl zcela nepatrný podnět, pro nějž nebylo důvodu. Tak lidé přišli o peníze.

Je proto třeba udržeti naprostou stálost měny, ale co se dnes u nás v peněžním hospodaření děje, je spíše silným nadhodnocením peněz, což je zajisté celému hospodářskému životu ke škodě. Jsou při tom snad i některé výhody. Pro nezaměstnané jsou určité částky pohotově a lze za tyto peníze nakoupiti více zboží, více potravin atd., opačně tím však trpí dlužníci a dlužníků máme, bohužel, značný počet ve všem podnikání. Tito se dostávají v době, kdy hospodářský život je v úpadku, do nesnází a nemohou dluhy, ba ani úroky z nich ve stejné hodnotě spláceti. To je pro posouzení dnešního stavu důležité. Soudím tedy, že se sice státní finanční správa nemá přičiňovati o trvalou inflaci, ale rovněž nemá přihlížeti k trvalé deflaci, je však jistě třeba volné peníze nějakým způsobem opatřiti. (Posl. dr Hodina (německy]: Vracející se peníze ze Švýcar!) Ano, ty také.

Je-li pravda, že zásoba zlata Národní banky vzrostla v ceně o 1100 milionů, bylo by lze sjednati nezaloženou půjčku. Je nedostatek hotových peněz. Nelze opatřiti úvěr ani tam, kde je dána v každém směru naprostá jistota. Jistě že se nemá napomáhati neodpovědnému dělání dluhů, avšak při dnešní nouzi o volné peníze musí být uvedena deflace na pravou míru.

Naše stanovisko k státnímu rozpočtu je již předem dáno naší účastí ve vládě. Nevidíme sice v budoucnu růžových poměrů, ani v zemědělství ani v ostatních povoláních, ale potěší nás, změní-li se poměry zde v zemi jakož i v celém ostatním světě. V naší zemi nemůžeme krisi sami zdolati. Úlevu v krisi musí přinésti světová hospodářská politika. Říkám to proto, že venku ve veřejnosti se věci líčí tak, jakoby svaz zemědělců svojí účastí ve vládě ničím nepřispěl k zlepšení kritických poměrů. Tyto výčitky vycházejí z kruhů průmyslových. Bohužel, nepodařilo se dosud nalézti cestu k tomu, aby jedna skupina uznala oprávněnost skupin druhých. Jsme rovněž pro to, aby se něco podniklo pro potírání nezaměstnanosti, protože máme konec konců jako výrobci zájem na tom, aby byli naši spotřebitelé schopni kupovati. Musíme se také odvážiti spolupůsobiti při sestavování státního rozpočtu a hlasovati pro jeho přijetí. Je velmi snadné stanoviti požadavky, ale prostředky k tomu potřebné pak zamítati. Právě v nejbližší době bude opět velmi tvrdě postupováno proti zemědělcům. Nelze pochopiti, že nám zvýší berní úřady paušalovanou daň důchodovou až o 35%. V mém okrese musí každý úředník, neuzavírá-li úmyslně před tím oči, seznati, jak to v zemědělství vypadá, v ostatních krajích nebudou poměry lepší. Musíme dokázati, že ceny našich výrobků proti loňsku značně poklesly a že je proto nepochopitelné, že se přichází nyní s takovými návrhy. Nevím ještě, jak dopadne vyjednávání, ale pokusíme se i v tomto oboru učiniti, co je vhodné, a již dnes upozorňujeme, že se proti takovému postupu ohrazujeme. (Potlesk.)

Místopředseda Zierhut (zvoní): Slovo dále má p. posl. dr Buzek.

Posl. dr Buzek [polsky]: Slavná sněmovno! Nikdy ještě co existuje naše republika, nebylo sestavení rozpočtu spojeno s tak velkými těžkostmi jako nyní. Tyto těžkosti vyplývají ze všeobecné hospodářské krise, která tísní celý svět vůbec. I naše republika, o které se dosud říkalo, že uprostřed poválečného zmatku jest ve střední Evropě jediným ostrovem klidu, pořádku a upravených hospodářských poměrů, utrpěla otřes.

Účetní uzávěrka za r. 1931 vykázala schodek ve výši 1 1/4 miliardy Kč. Vláda předsedy Malypetra, nepodléhajíc klamu domnělého klidu a blahobytu, řekla si: "Je zle. Musíme užíti všech prostředků, abychom nepřipustili porušení rozpočtové rovnováhy." (Předsednictví převzal místopředseda Stivín.)

V této těžké situaci povstává z koaličních stran tak zv. rozpočtová sedmička. Začíná pracovati s velkou energií. Plodem tohoto usilování jest rovnováha rozpočtu. Musíme konstatovati, že to, že se zrodila koaliční rozpočtová sedmička, která spolu s ministerstvem financí uvedla rozpočet do rovnováhy, jest kladný moment parlamentarismu, neboť zvyšuje jeho autoritu.

Jako zástupce polského lidu ve Slezsku považuji za svou povinnost ukázati při této příležitosti na postavení a potřeby naší země, aby i náš hlas byl slyšán a aby se ho dbalo v mezích rozpočtu. Naše Slezsko jest malá zemička. Ale se zřetelem na své poklady ukryté v zemi i se zřetelem na své zeměpisné položení má kousek této země velmi velký význam. Proto již odedávna vedly se četné války a boje o jeho državu. Poslední krvavá srážka mezi dvěma bratrskými národy vypukla 23. ledna 1919.

Ukončením tohoto boje jest rozdělení Slezska ze dne 28. července 1920. Část, která tehdy podle rozhodnutí velvyslanecké rady připadla Československé republice, byla dnem 2. prosince 1928 připojena k Moravě. Tak ztratilo naše Slezsko jedním škrtem péra svou samosprávu. Zbaveno úlohy hospodáře na vlastní půdě, stalo se vasalem Moravy, úplně závislým na Brnu. Přes krásná slova a dané sliby, že se bude náležitě dbáti naší země, přesvědčujeme se, že jsme byli velice zklamáni. Vidíme stále zřetelněji, že jiná jest míra pro Moravu a jiná pro Slezsko.

Toto naše odstrčení projevuje se zřejmě, když srovnáme jednotlivé rozpočtové položky zemského hospodářství. Na tento fakt upozornil dne 19. října 1931 sám dr Pelc, jeden z původců spojení Moravy se Slezskem, při rozpočtové rozpravě v Brně. Číslicemi vykázal, jak jest Slezsko odstrkováno. Zdůraznil, že slezský rozpočet činil kdysi 55 mil. Kč, a rozpočet moravský 245 mil. Kč, úhrnem tedy 300 mil. Kč. Příděl pro Slezsko rovnal se tehdy 23%, což souhlasilo s počtem obyvatelů a s jejich poplatností. Nyní však jest příděl pro Slezsko mnohem menší. Z celého úhrnu výdajů činících 411 mil. Kč dostalo Slezsko jen 50 až 60 mil. Kč, tedy jen 14%. Z mimořádného podílu rozpočtového ve výši 85 mil. Kč bylo Slezsku přiděleno sotva 6 mil. Kč, tedy pouze 8% místo 20%.

Neuvádím dalších číslic, tyto stačí a jsou dosti výmluvné. Za dob zemské správní komise dostávala ještě naše země mimo to ročně asi 10 mil. Kč na své vlastní účely investiční, osvětové a lidumilné. Nyní plynou tyto peníze do brněnské pokladny na úhradu četných schodků, na př. schodku zemské výstavy brněnské, který činí 3 1/2 mil. Kč.

Dále čteme, že částka rozpočtená na stavbu údolní přehrady ve Vranově na Moravě byla překročena asi o 50%, t. j. o 40 mil. Kč. Také tam půjdou naše slezské peníze s újmou našich potřeb. Mimo to se ještě připravují jiné podobné stavby na moravských řekách. Kromě toho vydávají se I desítky milionů na meliorace, úpravy horských bystřin, na stavbu vodovodů a kanalisaci, na stavbu rozličných vládních paláců a státních silnic.

U nás ve Slezsku není o takových pracích vůbec nic slyšeti. Tyto práce konají se jen občas. U Darkova a Fryštátu upravuje se Olza, v Oldřichovicích byly konečně zahájeny práce k úpravě Tyrky. Tyto práce pokračují však pomalu, hlemýždím krokem. A kolik by zde bylo zapotřebí práce, aby se jen trochu vybudovala naše komunikační síť a aby byly upraveny naše řeky a horské bystřiny. V horských obcích jsou cesty, které jsou vlastně jen polními stezkami, ve stavu velmi ubohém. Zde by se mělo konečně přikročiti k vytvoření možných komunikací. Měla by se vésti cesta od Jablunkova na úpatí Beskyd přes Lomnou, Bocanovice, Milíkov, Košařiska, Oldřichovice, Guty, Smilovice, přes Komorní Lhotku až do Frýdku. Ta silnic spojovala by nepřímo přes jižní Slezsko nejkratší cestou Slovensko s Moravou a byla by velmi důležitá jak z ohledů hospodářských tak i vojenských. Turistický ruch by velice oživl a byl by důležitým pramenem příjmů pro chudé horské obyvatelstvo.

V uhelné pánvi, která jest hustě zalidněná - asi 1000 obyvatelů na 1 km² - jest velmi oživená doprava. Ale, bohužel, i zde mají cesty velmi mnoho vad. Pro silnou dopravu autobusovou jsou na četných místech poškozeny a všechno spravování pokračuje velmi pomalu. V Orlové, důležitém městečku naší pánve, připojuje se k tomu špatnému stavu cest i ta nepohodlná věc, že na př. hlavní okresní silnice vede přes košicko-bohumínskou dráhu a přes tak zv. montánku. Měl by se tam nutně zříditi nějaký podjezd, který by nebrzdil dopravu a nezabíral lidem čas čekáním, až vlak přejede a železniční závory se otevrou. Těsně nad těmito železnicemi jezdí ostravská elektrická tramvaj. Často se stává, že se lidé zpožďují na tramvaj, poněvadž závory byly zavřeny a působí jim rozličné nesnáze.

K těmto nedostatkům, které mají naše cesty, připojují se ještě jiné škodlivé vady. Našimi cestami projíždí denně sta automobilů, které působí ohromné mraky prachu, takže vzduch v celém okolí jest naplněn prachem, což velmi škodlivě působí na lidské zdraví. Proto mají se v pánvi stavěti asfaltové silnice. Nastínil jsem krátce naše potřeby, pokud se týkají výstavby cest. Bylo by zapotřebí bezodkladně začíti s vypracováním vhodných plánů a zahájiti široce rozměřenou stavební akci v tomto oboru v zapomenutém Slezsku, který vždycky jako chudá Popelka jest odstrkován na poslední místo.

Ale nejen Brno o nás málo dbá, nepamatuje na nás ani Praha. Nejlepším důkazem toho jest nevyřízená dosud věc peněžních vkladů v těšínských spořitelnách po oné straně Olzy. Jest to věc, které zde dosud nebylo a která již 13 let visí ve vzduchu. Vládní činitelé nedodrželi nám slova. Nemám dnes v úmyslu zabývati se blíže touto otázkou. Učinili jsme to totiž již dříve s tohoto místa ve svých předcházejících řečích. Marně dosud urgovaly tuto ožehavou věc četné pamětní spisy, deputace a intervence. Já se nyní dotýkám této bolesti jen proto, abych ji opět uvedl vládě na paměť a připomenul jí daný slib. Vyzývám vládu, aby aspoň jen se zřetelem na státní prestiž zaplatila slezskému lidu konečně svůj čestný dluh.

A jak by se ty "zamrzlé peníze", jak by se těch 10 mil. Kč hodilo našim lidem právě nyní v těch těžkých dobách. Krise tísní všechny, bída a nouze doráží stále více, nešetříc nikoho. Rolník sténá. Jeho situace stává se čím dále tím více nesnesitelnou. Nemůže se uživiti. Zemědělské výrobky jsou tak laciné, že neuhrazují náklady výroby. Ceny mléka a másla, z jejichž prodeje měl rolník své stálé, třebas skrovné příjmy, klesají u nás stále více, hlavně pro zahraniční soutěž. Naopak ceny průmyslových výrobků udržují se pro kartelovou politiku na vysoké úrovni. K doplnění zlého tíží na něm břímě sociálních úkonů. Musí poměrně draze platiti nemocenské pojišťovně, takže čeleď ho stojí mnoho peněz. Mimo to ho stále více tísní služba daňová. Nemůže platiti vysoké daně.

Aby náš rolník byl zachráněn z hospodářské tísně, jaká zde dosud nebyla, potřebuje naléhavé pomoci, která by zachytila jeho podťatou existenci. Pomoc tato spočívala by především v poskytování mu levného úvěru, v zajištění přístupných mu cen za zemědělské výrobky, ve snížení cen průmyslových výrobků, ve snížení sociálních úkonů a ve snížení daní. Dále potřebuje vydatných subvencí na provedení polních meliorací a v horských krajinách na melioraci horských pastvin a na povznesení chovu dobytka a mlékařství.

V situaci ještě horší než rolník jest náš horník. Všeobecně jest nedostatek práce. Továrny se zavírají. V dolech pracuje se jen několik dní týdně. V době, kdy 25 až 35% osazenstva ostravsko-karvinského revíru jest vylučováno z práce, když jsou skoro každé dva měsíce vysíláni na nucenou dovolenou, pracuje zbytek horníků průměrně sotva 17 dní za měsíc. V Karvinné jest tento poměr ještě horší. V dolech dr Larische pracuje se již 6 let jen 2 až 3 dny týdně. Můžeme si představiti, jak mizerně náš horník za takových podmínek vydělává. Tyto hladové výdělky nestačí na úhradu nejnutnějších životních potřeb. Rodiny upadají v krajní bídu. Hrozba ohlašovanými dalšími omezeními, strašidlo nezaměstnanosti, nejistota o zítřek a starost o rodinu naplňuje ubohého pracovníka beznadějností a zoufalstvím. Příspěvky pro nezaměstnané jsou nedostatečné, obce samy jsou velmi často zadlužené, nemají často čím platiti svým zaměstnancům, nejsou tedy s to, aby potřebným poskytovaly mimořádné příspěvky. Nespokojené reptání ozývá se stále hlasitěji a výkřik zoufalství a volání o chléb a práci stává se stále důraznější.