Posl. Krumpe (německy): Slavná sněmovno! Podle dnešního pořadu a strojeného vyplňování schůzí v posledních týdnech se zdá, jakoby nezaměstnanost zasáhla i sněmovnu, a zdá se, jakoby se zde ve sněmovně chtěl vyzkoušeti účinek čtyřhodinného pracovního týdne. Jinak by se nepořádaly takové schůze na oko s programem, který se v dřívějších dobách projednával jako přívěsek k vážné schůzi. (Posl. dr Schollich (německy): Vždyť to jest zesměšňování sněmovny!) Zcela správně. To jest zesměšňování sněmovny a snižování parlamentní myšlenky v celé veřejnosti, otřesení důvěry ve vládu, i v takovou, kterou si lid sám zvolil. Dnes jsme určitě očekávali, že bude konečně jednou rozdán bankovní zákon. Dosti dlouho se o bankovním zákoně mluvilo, psalo a rozprávělo, a to nikoliv snad bez vlivu a účinku. Těmito rozpravami bylo způsobeno veřejné napětí, tlak, který dnes ochromuje hospodářský život, zvláště veškerý peněžní obrat. Hrozící bankovní zákon, jehož obrysy stále ještě nejsou jasně určeny, působí, že mnoho věcí uvázlo. Připomínám naléhavou sanaci peněžních ústavů trpících nouzí, mezi nimi německé Lidové banky v Litoměřicích a jiných více, sanace, které byly zdrženy, protože byla nejistota o ustanoveních příštího bankovního zákona. A to jest nebezpečná hra v době, kdy náš hospodářský život reaguje zlými otřesy i na nejmenší náraz. Jak se zdá, napodobují se zde ve sněmovně i metody nezaměstnanosti a veřejné zacházení s nimi, tyto metody, které se zakládají na tom, že přes to, že jest nadbytek pracovních možností, nekoná se žádná práce, stejně jako na venkově, kde nezaměstnaní s rukama v kapsách a s desetikorunovými poukázkami týdně v žaludku přihlížejí, jak potřebná práce přímo volá po rukou, které by se jí chopily a ji konaly. V četných schůzích, na veřejných náměstích a ulicích volá se po parlamentu, každého dne můžeme slyšeti volání po parlamentu, po pomoci, po práci parlamentu. Ale vláda nemá pro parlament nic a nezaměstnaným posílá četníky. Tím se volání stává stále hlasitějším, poněvadž nouze den ze dne stále stoupá.

Střední stav se dnes sice ještě krčí a přijímá soudního vykonavatele jako neodvratný osud, ale v několika týdnech se dožijeme, že tisíce živnostníků bude musiti sejmouti své firmy, vzdáti se fikce vlastního podniku a připojiti se k nezaměstnaným. Při tom všem vládne u větší části vlády podivuhodný optimismus, jejž zvláště předseda vlády Udržal káže před četnými deputacemi, které se ve svém zoufalství a nouzi na něho obracejí, optimismus, který obsahuje slabou útěchu, že jsou krajiny, kde jest ještě hůře, jako na př. v Německu, útěchu, která nikomu nemůže nijak pomoci, poněvadž neposkytne ani chleba ani práce. (Posl. dr Schollich [německy]: To není nic jiného, než kocovina!) Snad je to kocovina, ale fakt jest, že Udržal mnoho deputací odbývá a dnes ještě prohlašuje, že žijeme ve šťastnější zemi, tedy ještě dnes udržuje v platnosti theorii ostrovní. Rád přiznávám, že mnoho spoluobčanů z české agrární strany má pocit, že bydlí na blaženém ostrově, zvláště ta část, které se podařilo svésti požehnání rozličných dovozních komisí a nouzových ustanovení na kola svého mlýna. Tu lze skutečně bydliti na ostrově blažených. Ti patří k těm, kdož mají zisky z těžkých ustanovení, která prý mají pomoci zemědělcům. Při trvalé vázanosti našeho veřejného hospodářského života roste těmto vrstvám velký výdělek v dnešní nouzi, počínaje ovšem každým jednotlivým ustanovením od dovozních komisí pro obilí až k posledním devisovým ustanovením. Uznávám, že devisová ustanovení mohou snad býti odůvodněna udržením měny, ale jedno dlužno zdůrazniti: Nynější forma provádění devisových ustanovení přispěje k ohromnému vzestupu nezaměstnanosti, nikoliv na posledním místě pro protekcionismus v nich obsažený. Nechápu, proč zboží, které se veze z Hamburku do Děčína, musí tam býti pro nedostatek devis dirigováno zpět nebo proč vagony, které byly z Terstu vypraveny do Děčína, musejí se z Horního Dvořiště zase vraceti do Terstu. (Posl. dr Schollich [německy]: Ke zvýšení železniční dopravy!) Zcela správně. To přispěje ke zvýšení železniční dopravy. Máme velká transitní skladiště, kde se zboží mohlo beze cla uskladniti a takové zboží, jehož dovoz nebyl dovolen, se mohlo zase poslati zpět. Nyní není dovoleno ani uskladnění transitního zboží a tím jest ochromena vlastně celá živnost zasilatelská a obchod. Doufám, že dojde ke změně devisových ustanovení, a to v nejbližších dnech, jinak se dožijeme ohromného vzestupu nezaměstnanosti, poněvadž toto provádění devisových ustanovení omezuje poslední možnosti svépomoci a vlastní práce.

Ukazování na Německo, kterého tak rád užívá ještě pan předseda vlády Udržal, není naprosto na místě. Především musím ukázati na to, že péče o nezaměstnané jest v Německu mnohem lepší než v této zemi a dále musím ukázati, že se v Německé říši podařilo energickým snížením cen přizpůsobiti také výdaje na živobytí sníženým příjmům jednotlivce. Tu ovšem viděli jsme u nás až dosud jen marné pokusy a bylo by vděčné, kdyby pan ministr pro zásobování lidu podal pro své ministerstvo důkaz schopnosti a nutnosti tím, že by provedl podobnou akci ke snížení cen, akci, která by sprovodila se světa velký nepoměr mezi výrobními a spotřebními cenami. Ještě jsme málo o tom slyšeli. Ba dokonce poslední velký boj, boj o párky, který ministr vedl v Praze, dopadl v jeho neprospěch a on jako poražený odešel s bojiště, z velké války o uzenice vavříny si neodnesl. Vavříny zůstaly řezníkům a ceny masa a uzenic zůstaly tytéž bez zřetele, zda zemědělec dostane za svůj dobytek sotva ještě zpropitné či nikoliv.

Srovnání s Německem jest i proto klamné, poněvadž v Německu jsou jiné poměry. Německo totiž krvácí a trpí pod strašnými reparačními platy. My neplatíme takových dávek. Ovšem jsou tyto dávky nahrazeny poplatky, které musíme platiti národní korupci, poplatky, které jsou stejně těžké a tísnivé, poněvadž i jejich výše jest v každé době neurčitá.

Stran této korupce vedla se v poslední době rozličná vyšetřování a spory, bohužel vyšetřování a spory nikoliv s úmyslem zjistiti materielní pravdu, nýbrž spíše jen proto, aby jisté vrstvy byly viny zproštěny, osvobozeny, aby skutečný stav věci byl spíše zahalen než vysvětlen. Jest pravda: hrozí nebezpečí, že by galerie národních významných mužů mohla dostati několik skvrn a že by zvláště velká skupina převratových kořistníků musila ustoupiti se svého dnešního místa.

Případ Stříbrného není snad velkým korupčním případem, ani Stejskalův, to jest jen článek tohoto velkého řetězu. Pan Stříbrný se pokusil odhalení skupiny převratových kořistníků poněkud zeslabiti prohlášením, že i Němci se této korupce účastnili. Doufáme, že pan Stříbrný bezohledně uvede jména těchto Němců, a můžeme ho již dnes ujistiti, že němečtí poslanci, o nichž se prokáže, že byli zatíženi podobnými korupčními případy, nebudou v německé politice hráti úlohu tak dlouho, jako Stříbrný v české.

Co tedy činí vláda proti tomu ohromnému zneklidnění ve veřejnosti, proti tomu, že mizí důvěra obyvatelstva ve správu státu a v politiku? Co činí vláda nyní proti ohromně naléhavé otázce rostoucí hospodářské nouze? Vláda našla východisko, které úplně odpovídá smýšlení českého lidu. Vláda se pokoušela v posledních týdnech stálými velezrádnými aférami udržovati veřejnost v napětí, aby tak odvrátila pozornost od toho, že sama tak velice zklamala, aby předstírala nebezpečí, které skutečně nehrozí, jehož předstírání však jest schopno zaměstnati českou veřejnost jinými otázkami. Máme spoustu velezrádných afér, které by ostatně v jiných dobách musily býti považovány za dětinství, velezrádných afér počínaje zatčením kočovného učitele Josefa Schwarze až k památné fotografii lokomotivy v Rumburku a až k nejnovějšímu vyšetřování proti nevinné německé duchovní obci, Finkensteinským v západních Čechách.

Nelze věřiti, že ministerstvo vnitra a ministerstvo spravedlnosti ztratila jakýkoliv smysl pro stupeň směšnosti, který se skrývá v těchto aférách a v jejich zveličování. Jak závažné důkazy byly nalezeny? Držení map pohraničního území, obrazů, které jsou ve veřejném obchodě a které lze koupiti, jsou najednou podezřelými okolnostmi a zatěžujícím materiálem, při kterém se velezrada hledá a velezrada vší moci chce najíti. Viděli jsme, že fotografování kolínského bojiště jest velezrádnou věcí, snad proto, že hrozí nebezpečí, že by se bitva z r. 1757 pro takovou fotografii mohla opakovati. Aby se takové velezrádné aféry zveličovaly, byli do vyšetřování pojati všichni, kdož si s podezřelými nevinně dopisovali nebo zasílali pohlednice, takže se nyní může veřejnosti posloužiti sty jmen, která jsou zapletena do velké aféry spiknutí proti státu, jak tomu jest zase zvláště u Finkensteinských v západních Čechách. Vrcholu směšnosti a nesmyslu vláda dosáhla, když dopustila odsouditi říšskoněmeckého žáka Jaentsche. Tento žák fotografoval na Nový rok v Rumburku lokomotivu. To se považovalo za velezradu, Jaentsch byl zavřen a soud ho odsoudil podle zákona na ochranu republiky na 14 dní vězení. Člověk se chytá za hlavu, kde zde má býti nějaký podklad pro velezradu, když se fotografuje lokomotiva na rumburském nádraží. Což Němci na hranicích, kteří jsou od Rumburku vzdáleni půl hodiny, neviděli ještě žádnou lokomotivu, nebo by snad mohl obraz takové lokomotivy míti určitý vliv na případný průběh válečných událostí? Pak by se však musily zakázati obrázky lokomotiv a vlaků ve všech novinách a časopisech, když se z nevinného žáka, který na vánoce dostal fotografický aparát, dělá velezrádce, poněvadž fotografoval lokomotivu.

Skutečně: Rumburské nádraží se svými dopravními poměry se hodí k fotografování. Bylo by bývalo lépe, kdyby úředníci rumburského nádraží ukázali svou zdatnost v tom, že by se postarali o lepší dopravu. Rumburk jest přímo dopravní pasť, dopravní uzel, který přímo znemožňuje další cestování, ačkoliv jsou zavedeny přímé trati z Nymburka až do Dolní Poustevny. Přes to se nikdo nedostane přes rumburskou stanici bez zdržení 1/2 až 3/4 hodiny. Tu by byl obor, aby se ukázali schopnými a úředníci by mnohem více prospěli státu, kdyby se starali o dopravní poměry, než aby takovým nesmyslným a hloupým čenicháním zesměšňovali stát před celým světem. Toto čenichání po velezradě působí jen v obyvatelstvu všeobecnou nejistotu, ba v německém obyvatelstvu přímo stísněnost a s české strany přímo jistý teror. Více než několikrát - před několika týdny se to stalo ve Střekově - se stalo, že hádka v oddělení o zavření nebo otevření okna byla rozhodnuta tím, že Němce, který byl do sporu zapleten, na nejbližší stanici očekával policista nebo četník, poněvadž jeho český protivník prostě udal, že Němec nadával republice a užíval nezákonitých výrazů.

Tyto velezrádné aféry z poslední doby mají umělým napětím v českém národě odvrátiti jeho pozornost od vlastní bídy a od toho, že vláda selhala. Má to však i ten strašný následek, že se cizinci pomalu chrání k nám přicházeti, ačkoliv jsme většinou odkázáni na cizinecký ruch, poněvadž nemohou věděti, budou-li moci ještě hranice překročiti a nebudou-li musiti dostati se do českého vězení, jak se to stalo třem turistům v Georgswalde, kteří byli několik týdnů zavřeni, ačkoliv se potom ukázalo, že to byla denunciace, poněvadž jistý voják chtěl na nich vydírati.

Pro tuto vládní metodu musí velký počet našich krajanů nevinně seděti v žaláři, obětovati tam své zdraví a přihlížeti a čekati, jak se jejich životní postavení venku hroutí.

Protestujeme proti tomuto nedůstojnému systému jménem rozumu a doufáme, že se ministerstvo spravedlnosti jednou vzchopí a dovolí promluviti rozumu při nalézání právem a při nakládání s takovými velezrádnými aférami, především v tom, že jednotlivec nebude ponechán celé týdny v žaláři, nýbrž že udání bude ihned prozkoumáno, pokud jde o jeho správnost a podezřelý bude případně hned zase propuštěn. Zdá se, že státní správa do dneška nedbala toho, že ve vládě jsou také Němci, kteří vyhovují všem požadavkům loyality, kterých lze žádati od státních občanů, neboť povolují dokonce vojenská břemena, ba dokonce povolují a ještě i schvalují zákony, které jsou přímo obráceny proti německému lidu, jako proslavený § 28 zákona o elektrisaci. Přes všechno ovlivňování a umělé napětí není však přece možno přemoci všeobecnou nevůli, která vzrůstá stále silněji proti panujícímu systému, a úplně ji vyloučiti. Veřejné mínění nedá se trvale uklidniti takovými šprýmy. Žádá jiné činnosti od správy a vlády, především činnosti v otázce: Co děláme, abychom svůj národ zachránili před hladem a zoufalstvím? Zoufalství stále více zvedá svou hlavu a jest úrodnou půdou pro živly, s nimiž se jistě stát bude musiti jednou více zabývati než nyní s neškodnými německými občany. Musíte si uvědomiti, že dnešní forma podpory v nezaměstnanosti jest úplně nedostatečná, že vyživovací akce s 10 Kč týdně jest přímo směšná. Uvažte, že lidé, kteří jsou již 22 měsíců bez práce, z čehož ovšem u některých připadá 39 týdnů na odborovou podporu, mají nyní vydržovati s 10 Kč sebe a svou rodinu. Ba jsou týdny, kdy muž vůbec nedostane vyživovací lístek, poněvadž nebylo dodáno tolik lístků, kolik jest nezaměstnaných v okrese. Na to dlužno poskytnouti více peněz, a to za každou cenu, i v zájmu samých státních financí, neboť následky této dlouho trvající nedostatečné výživy, způsobené touto skrovnou podporou v nezaměstnanosti, otřesou jednou celou budovou nemocenského a sociálního pojištění. Tyto následky budou strašné a úroky, které se budou za tyto následky jednou platiti, budou větší, než kapitály nyní správně vynaložené na podporu. Dlužno litovati, že všechny žádosti o produktivní péči v nezaměstnanosti a o poskytnutí těchto částek samo sebou skrovných končí záporně, poněvadž ministerstvo soc. péče nemá peněz. Všechny žádosti o produktivní péči o nezaměstnané leží nyní nevyřízeny v ministerstvu soc. péče. Věříme panu ministrovi soc. péče, že nemá dosti peněz. Ale jest nezbytně nutno, aby si celá vláda uvědomila, že jest státní nutností poskytnouti ministerstvu soc. péče nutné peníze. Především nesmí se s touto podporou v nezaměstnanosti politicky čachrovati. Varujeme vládnoucí agrární strany, aby z této otázky péče o nezaměstnané nedělaly předmět politických kompromisů. Tato nouze jest nekompromisní, tato nouze nedá se řešiti kompromisy. Nevěříme také, že není zde naprosto žádných peněz, do dneška se ani jedenkráte nesáhlo na rozpočet ministerstva nár. obrany a tam jsou skutečně ještě miliony. Snad bude bída tak veliká, že se uzná, že pro trvání státu jest důležitější a lepší kupovati chléb místo granátů. Obce vykonaly v této zimě přímo hrdinské věci. Vykrvácely a stojíme před tím, že se v krátké době finance většiny obcí prostě zhroutí. I dobročinnost soukromníků vysýchá, poněvadž prameny příjmů se stále zmenšují a všeobecná nejistota nutí jednotlivce ke zdrželivosti, jelikož se stále mluví o snížení platů, o novém zvýšení daní pro živnostníky a samostatné atd. Při tom bych rád uvedl řídký případ podpory. Československý Červený kříž zmohl se na vánoce k velké akci pro nezaměstnané a pojal do ní také okres šluknovský. Československý Červený kříž zaslal nyní balíky, které podle údajů obsahovaly šaty, šluknovskému okresnímu úřadu a tento oznámil jednotlivým obecním starostům, aby se určitého dne dostavili a toto zboží převzali. To se také stalo. Když pak byly rozličné balíky otevřeny, ukázalo se, že obsahovaly roztrhané, špinavé hadry, jaké leží na veřejných smetištích. Byly tam celé svazky dámských klobouků, svázané motouzem a stočené, roztrhané punčochy, dále rukavičky z hedvábné příze bez prstů, roztrhané a špinavé pánské límečky atd. Byly tam dále úplně bezcenné boty bez podpadků a podešvů. To všechno bylo tak špinavé, že se každý zdráhal byť jen ruku po tom vztáhnouti a na konec nezbylo nic jiného, než tento dar Čsl. Červeného kříže pohřbíti v tovární peci. Nevím, zamýšlel-li Československý Červený kříž takto si udělati výsměch z nezaměstnaných ve šluknovském okrese, nebo je-li rozum vedoucích činitelů tak nepatrný, že se domnívají, že mohou žádati od tohoto lidu, aby takové hadry z veřejných smetišť přijímal jako dary a pokud možno zaslal za ně ještě děkovný dopis Československému Červenému kříži. Doufáme, že se to vysvětlí, domníváme se, že se nám konečně dostane vysvětlení. Nápadné jest, že vládní strany, jak se dovídám ze zpráv ze schůzí a z řečí, vyvíjejí venku zcela značný radikalismus; staví silné a důkladné požadavky, takže se lidé domnívají, že by se věc mohla dobře rozhýbati. Bohužel panstvo zapomíná na cestě do Prahy na všechny tyto dobré požadavky a resoluce a zatím, co se venku vzájemně předstihují, zde nechávají ve sporu o třídní boj parlament a hospodářství hynouti. Sociální demokrati konají dokonce schůze proti militarismu, aby přece něco udělali. Snad by bylo lépe těchto silných slov užívati zde, hlavně při hlasování, rozhodně by to bylo úspěšnější. Tak se dožíváme vzácné podívané, že vládní strany, které zde pro všechno hlasují, překládají svou oposici a svou činnost na venkov a tam na nepravém místě ukazují svou zdatnost. Dokazují svou zdatnost často i takovým způsobem, který nezaměstnaným přímo škodí. Připomínám jen demonstraci nezaměstnaných minulé neděle v Rumburku, která se skončila tím, že se komunisté a soc. demokrati na rumburském náměstí vzájemně tloukli a políčkovali, takže to na celém náměstí jen bouchalo. Tím se lidem nepomohlo, nezaměstnaným se tím jen uškodilo, péče o ně byla připravena o důvěru, poněvadž štědří občané se s nechutí odvrátili a nezaměstnaní při tom špatně pochodí, což konečně mnohým není tak nemilé, totiž komunistům. Mnohdy mám pocit, že jest jim hladovějící dělník mnohem milejší než ten, o kterého se péče řádně stará, jak se ukázalo v Georgswalde, kde komunisté odmítli přihlásiti své lidi a jejich děti k vánoční akci. Jest smutné, že se nouze využívá ke stranicko-politickým účelům, a to jest to škodlivé a to jest také ta překážka, že to při vší prý dobré vůli nejde kupředu. Tento zjev odnímá i obyvatelstvu často víru v dobrou vůli zúčastněných a vedoucích osob.

Vyzýváme dnes naléhavě vládu a vládní strany, aby konečně učinily přítrž zastavení sněmovních prací. Příště budeme míti schůzi sněmovny teprve zase ve čtvrtek. Doufejme, že to nebude zase prázdná schůze na oko, jako dnes, která ve veřejnosti budí jen dojem, jakoby členové sněmoven chodili do Prahy jen se podepsati. Uvolněte cestu pro parlamentní práci, aby parlamentní práce poskytla lidu práci a chléb. (Potlesk.)

Místopředseda Špatný (zvoní): Dalším řečníkem je pan posl. Gottwald. Uděluji mu slovo.

Posl. Gottwald: Demokracie je prý diskuse. Živou ilustrací této these je zde československý parlament. Zde se také diskutuje, ale se stenografy a prázdnými lavicemi. Jinak máme my komunisté, zástupci dělníků, ovšem i jinou možnost diskutovati. V novinách diskutujeme s censory, na ulici diskutujeme s četníky a policajty a v kriminálech diskutujeme s bachary. Taková je československá demokracie, která prý je diskusí! Československý parlament prý nemá co dělati. Na Dálném východě je válka, zde v Praze se vyjednává s japonskou vládou o milionové dodávky zbraní a válečného materiálu Japonsku, ale parlament o tom nic neví. (Výkřiky posl. Kubače.)

Do Prahy přijel Miljukov a Kerenský a dohodují se zde s odpovědnými činiteli, jak organisovati protisovětské provokace i na západě, ale čsl. parlament se o toto nezajímá. Zřízenci páně Benešovi organisují v Moskvě provokace, nová Sarajeva, ale čsl. parlament ještě nepovažoval za nutné říci k tomu slovo. Venku je hlad, bída a nezaměstnanost, taková, jaká nikdy nebyla, ale to ovšem pány z československého parlamentu nezajímá. Na Podkarpatsku, v německých oblastech, v Rudohoří zmírají lidé hladem a zároveň tam vládní činitelé hrozí novými Frývaldovy, ale to je úplně v linii československého parlamentu, takže se tím také nepotřebuje zabývati. V zákulisí se pekou nové pikle proti pracujícímu lidu a československý parlament, až budou upečeny a uvařeny, pěkně je bude aportovati a spolkne je. Není z toho více než jasné, že parlament je pouze zástěrou brutální, buržoasní diktatury a že obzvláště tento čsl. parlament ztratil již poslední špetku sebeúcty a posledního zdání demokratičnosti? Z toho je zřejmě jasno, že zde otevřeně hraje roli služky finanční oligarchie a pomáhá přímo fašisaci celého státního aparátu. To je jasné a pracující lid to také plně chápe.

Na Dálném východě se válčí, houkají děla, vybuchují pumy, štěkají kulomety. Japonci se zbraní v ruce obsadili velkou část Mandžuska a pochodují na Charbin, překročili na několika místech čínsko-sovětskou dráhu a přibližují se k sovětské hranici. S Japonci se stahují a k sovětské hranici přibližují jako smečky šakalů hordy bělogvardějských dobrodruhů a hrdlořezů. Japonci bombardovali Šanhaj a leteckými pumami a lodními děly srovnali se zemí celé čínské části Šanhaje. Japonci ostřelovali hlavní město kuomintanské Číny, Nankin. Je už na desetitisíce zabitých Číňanů, mužů, žen i dětí, vojáků a civilistů. Šanhaji se plnou parou blíží další eskadry amerického loďstva z Havaje a Filipin, anglických lodí z Honkonu, francouzských z Tientsinu. V Šanhaji se vyloďuje desetitisícová armáda amerických a evropských imperialistů a Japonsko ohlašuje vyslání celého armádního sboru do Šanhaje. Je tedy válka, skutečná válka se všemi svými hrůzami.

Jaké je první poučení z této strašlivé skutečnosti? Pracující lide Československa a zejména vy socialističtí dělníci, vzpomeňte si: Jak je tomu dávno, co president Masaryk mluvil o 100letém míru, jak je tomu dávno, co jeho spolupracovník Beneš a kolikrát tento Beneš mluvil o pevných a neochvějných mírových zárukách ve formě Společnosti národů a mírových smluv? A hle: Čína i Japonsko jsou členy Společnosti národův a Japonsko trhá Čínu. Japonsko a s ním 7 dalších imperialistických velmocí podepsalo smlouvu o t. zv. integritě Číny a Japonsko dnes okupuje Čínu. Japonsko spolu s jinými imperialistickými státy podepsalo t. zv. Kelloggův pakt, jímž se zatracuje válka jakožto prostředek politický - a Japonsko válčí. My říkáme socialistickým dělníkům: Kolikrát vás vaši vůdcové utěšovali těmito a podobnými smlouvami a zdržovali vás od boje proti imperialistické válce, nazývajíce komunistické výzvy planým strašákem? Ano, tak imperialisté a jejich sociálfašističtí pomahači připravují válku. Mluví o míru a chystají válku a čím více o míru mluví, tím více válku strojí. Ba co více, jejich drzost jde tak daleko, že ještě dnes, kdy v Číně se střílí a vraždí, odvažují se tvrditi, že vlastně ani žádné války není, poněvadž ani Čína, ani Japonsko válku nevyhlásilo. My říkáme, že to, co se dnes na Dálném východě děje, je nejloupeživější a nejbláznivější válka, jakou kdy dějiny poznaly. Již záminka, pro kterou k ní došlo, mluví za celé knihy. Mandžusko obsadili Japonci proto, že prý tam Číňané zastřelili jednoho jejich špiona. Šanhaj ostřelují a demolují proto, že prý tam byli zabiti 3 japonští mnichové. Ostřelují a bombardují Šanhaj přes to, že městská rada šanhajská přistoupila na drzé, surové, cynické ultimatum Japonců. Je to tedy válka v pravém slova smyslu loupežná a imperialistická. Je to začátek nové světové války, nového dělení světa, před zraky, za souhlasu ostatních imperialistických velmocí a pod patronancí Společnosti národů. Společnost národů zde neselhala. Společnost národů plní svou politikou v Číně své vlastní a nejvlastnější poslání. Společnost národů jest organisace vedení války, a lže, znovu lže ten, kdo lidem namlouvá, že Společnost národů selhala. Odjakživa bylo jejím úkolem, co dnes v Číně organisuje. Proč dávají imperialistické mocnosti, Anglie, Amerika, Francie svůj souhlas k tomu, co Japonsko v Číně podniká? Není sporu o tom, že se v Číně zauzlují rozpory všech velikých imperialistických států, že jest tam mezi nimi mnoho třecích ploch, že každý z nich jest interesován, aby kus Číny urval. Čím se tedy vysvětluje, že dávají souhlas k postupu Japonska, poněvadž bez jejich souhlasu Japonsko by to dělat nemohlo? To se vysvětluje tím, že postup Japonska je zaostřen hlavně dvěma směry. Především proti sovětské Číně a proti čínské revoluci a za druhé proti Sovětskému svazu.

Pokud se týče sovětské Číny a čínské revoluce, máme v Číně v řadě provincií, na velikém teritoriu více než 80 mil. obyvatel sovětské zřízení. (Výkřiky komunistických poslanců.) Toto sovětské území se stále šíří a právě v poslední době přiblížilo se velmi nebezpečně jak pro kapitalisty, tak i pro kuomintan blízko Nankinu. Od roku a ode dne pokouší se kuomintanská vláda, Čankajšek, krvavými expedicemi, financovanými imperialisty americkými, anglickými a francouzskými, zdolat čínské území. Čankajšek a kuomintanská vláda podnikli už 3 velké expedice proti sovětskému území. Výsledek byl, že veliká část čínské armády přešla k rudé armádě a že sovětské území se šíří. (Potlesk komunistických poslanců.)

Čínské sověty svou politikou, expropriací, vyvlastněním vydřiduchů, gentry, kapitalistických lichvářů, rozdělením půdy, svým heslem "osvobození Číny od domácích kapitalistů i od mezinárodních imperialistů" mají v celé Číně ohromnou přitažlivost. Kuomintan, který je zaprodán imperialistům, tento vrah čínského národa, je všude diskreditován. Kdyby nebylo opory, kterou mu poskytují imperialisté bodáky, byl by už dávno s povrchu Číny smeten; drží se pouze úžasným terorem a podporou imperialistů, ale jeho moc je stále menší. Nestačí již zdolat čínské sověty, nestačí již postaviti hráz rozšíření sovětů na celou Čínu.

A co sovětská Čína znamená pro imperialisty, to vědí všichni: Japonci stejně jako Američané, John Bull stejně jako Francouzi; znamená, že nevyletí z Číny pouze Japonci, nýbrž i všichni ostatní. A proto před tváří tohoto ohromného nebezpečí, postihujícího všechny imperialisty, dávají Anglie, Amerika i Francie souhlas s podniky japonskými, ač jinak jsou si ovšem ve vlasech.

Tedy to je první důvod: strach před sovětskou Čínou, strach před čínským proletariátem, strach před čínskou revolucí. A musíme říci, že je to oprávněný strach.

Druhým důvodem k souhlasu všech s Japonci je fakt, že druhé ostří je namířeno proti Sovětskému svazu. Jak známo, omezovaly se původně japonské operace na jižní Mandžusko. Proti tomu neměla Amerika a Anglie nic, poněvadž jim tam Japonci přímo do zelí nelezli. Ale operace se rozvíjely dál a zachvacují nyní i severní část Mandžuska. Mandžusko, zejména severní Mandžusko, je nejvhodnějším nástupištěm proti Sovětskému svazu na Dálném východě. (Předsednictví převzal místopředseda Stivín.) Jak známo, vede severním Mandžuskem východočínská, čínsko-sovětská dráha, nejkratší to spojení Sovětského svazu s Dálným východem a s jediným nezamrzajícím sovětským přístavem na tichooceánském pobřeží, s Vladivostokem. Je zřejmo, že obsazení severního Mandžuska Japonskem, vybudování silných hospodářských a vojenských posic ohrožuje silně Sovětský svaz. A Japonci také zřejmě s touto politikou počítají.

Mám zde výtah z memoranda, které bývalý japonský ministerský předseda Tanaka už r. 1927 podal japonskému císaři jménem speciální komise, která byla dosazena ke studiu předpokladů t. zv. "positivní politiky" Japonska na asijském kontinentě. V tomto memorandu se na prvém místě praví (čte): "Za takových okolností jsme nuceni učiniti agresivní opatření v severním Mandžusku, abychom zajistili svou budoucí prosperitu. Bude-li se však východočínská železnice sovětského Ruska rozšiřovati na tomto území, bude naše kontinentální politika odsouzena k dočasné zastávce. Povstane z toho nevyhnutelně konflikt s Ruskem v blízké budoucnosti. V tomto případě budeme svědky opakování rusko-japonské války. Jako padla jihomandžuská železnice v poslední válce do našich rukou, právě tak padla nám do rukou východočínská železnice a zabereme Kirin, jako jsme tehdy zabrali Dairen-Port Arthur. V programu našeho národního vzrůstu zdá se býti nutným opatřením druhá válka s Ruskem v Mandžusku za dobytí bohatství severního Mandžuska. Nebude-li toho dosaženo, nebude moci lodice našeho státu klidně plouti vpřed. Budeme nuceni požadovati od Číny právo vybudovati všechny trati strategického významu. Až bude stavba těchto drah skončena, vrhneme naše síly do severního Mandžuska tak daleko, jak jen bude možno. Až bude sovětské Rusko intervenovat, což jistě učiní, bude nám to příležitostí k zahájení konfliktu."

Z toho je vidno, že Japonsko mluví řečí otevřenou, že cílevědomě pracuje k vyprovokování konfliktu se Sovětským svazem.

Severní Mandžusko a východočínská dráha v rukou imperialistického Japonska znamená, že Japonsko může poměrně snadno odříznout sovětskou republiku Dálného východu od Sovětského svazu a obsadit tuto oblast vojensky. Plánem imperialistů a Japonska bylo, jak už z tohoto dokumentu zřejmo, vyprovokovati sověty na východě a napadnouti je na západě, rozpoutati všeobecnou válku proti SSSR, a proto i zde je zřejmý důvod jednotné fronty všech imperialistů s postupem Japonska.

Obsazení Šanhaje a bombardování Nankinu do určité míry komplikovalo situaci, ale tím se nic nemění na obou uvedených základních věcech, naopak, spíše to urychluje další vyhrocení imperialistického útoku proti Sovětskému svazu a sovětské Číně.

Není pochyby, že náporem na Šanhaj a na Nankin vlezlo Japonsko Anglii a zejména Americe příliš mnoho do zelí. Není však také pochyby o tom, že by Japonsko chtělo v této situaci riskovati otevřenou srážku s Amerikou a Anglií. A není konečně pochyby, že nápor na Šanhaj a Nankin provedlo proto, aby ostatní své partnery, případně konkurenty, přimělo k určité ústupnosti na linii, kde zájmy všech jsou podstatně stejné. A tyto zájmy, jak už jsem řekl, jsou především "volná ruka" Japonska v severním Mandžusku proti Sovětskému svazu, takže se může státi, že Japonsko za určité kompensace v Mandžusku Šanhaj znovu vyklidí a ustoupí.

Včerejší "Národní listy" přinášejí londýnskou korespondenci, kde se mezi jiným praví: "Vývoj událostí ukáže, jaký sleduje Japonsko cíl" - totiž při obsazení Šanhaje - "zdali jen ten, aby v obsazeném Šanhaji a v okupaci jiných bodů čínského území mělo kompensační objekt pro jednání diplomatické o trvalé získání rozšířených svých posic v Mandžusku, nebo míní-li na delší dobu ozbrojenou mocí na území Číny, stejně jako v Mandžusku, zabezpečiti svoje interesy, když čínská vláda s úřady není toho schopna."

Tedy ejhle, obě dvě věci bude Japonsko chtíti: jednak dostati více volnou ruku v Mandžusku a jednak udržeti si primát k chystané potlačovací expedici proti sovětské Číně, poněvadž, jak známo, kdo první přichází, nejvíc bere. Právě tam se může také Japoncům státi, že jakožto první nejvíc dostanou. A proto také, poněvadž zde běží o tento manévr, vidíme, že postup Anglie a Ameriky, ač právě zájmy Ameriky jsou silně dotčeny, je velmi mírný a také anglické podmínky na utvoření příměří v Šanhaji naznačují, že všichni imperialisté spolu s Japonskem počítají s trestní expedicí do sovětské Číny. Nežádá se, aby Japonsko Šanhaj vyklidilo, nekladou se meze dalšímu obsazování, jedná se jen o utvoření neutrálního pásma. Vším tím není tedy nebezpečí ozbrojené expedice Japonska proti Sovětskému svazu a sovětské Číně zmírněno, nýbrž zostřeno. Za tuto cenu a za cenu postupu proti Sovětskému svazu se mohou imperialisté, zpupným postupem Japonska do určité míry rozvadění, nejsnáze dohodnouti a na konec se určitě dohodnou.

Největší překážkou ovšem v těchto válečných provokacích imperialistů je důsledně mírová politika Sovětského svazu. Tato mírová politika Sovětského svazu uvádí v rozpaky všechny imperialisty, černosotněnce a bělogvardějce od dr Kramáře až po Semenova a Horvatha, od Lavala až snad po japonského císaře.

Jaká jsou fakta? Sovětský svaz je vážně ohrožen japonskou expansí v Mandžusku vůbec. Tím se na jeho nejméně chráněném konci tvoří neobyčejně silná hospodářsko-vojenská základna, hotová výpadová brána do Sovětského svazu. Páni v Tokiu, Paříži, Londýně, New Yorku i v Praze počítali určitě, že Sovětský svaz odpoví na japonský postup stejným způsobem. Nestalo se však.

Sovětský svaz spravuje dále spolu s Čínou východočínskou dráhu, která má pro Sovětskou republiku Dálného východu přímo existenční důležitost. Japonci obsadili důležitý uzel této dráhy Cicikar, a pochodují na její správní centrum, na Charbin. Pánové z přítmí kabinetů ministerstev a generálního štábu si řekli: "Teď již přeteče pohár trpělivosti bolševikům." Ale nestalo se tak.

V Mandžusku a v celém kapitalistickém světě potlouká se horda bělogvardějců a černosotněnců a Japonsko stejně jako Československo a Francie organisuje je v údernou armádu, chystající se k vpádu na sovětské území. Veřejně se o tom mluví, každý to ví. Před tváří celého světa Horvath, Semenov tyto věci připravují. Pro každý jiný stát by už tato věc byla casus belli a vedla by k válce. Sověty však pouze upozorňují mezinárodní veřejnost na tato fakta, takže se ani v tomto případě nestalo to, co imperialisté čekali. Tato mírumilovnost Sovětů podnítila imperialisty k zuřivosti a k úplnému odkrytí karet. Dnes už mluví otevřeně o okupaci sovětského území Japonskem.

V Praze je Miljukov a ten v interviewu s "Večerem" dne 1. února úplně otevřeně říká: "Plán Japonců má na mysli okupaci ruského území: přímořské oblasti a severní části Sachalinu. Okupace tato může býti přímá (obsadí-li Japonci toto území svým jménem), nebo nepřímá (budou-li se krýti jménem některé z místních vlád)," jichž předsedou by byl pravděpodobně Miljukov s podporou pana Šeby. (Veselost. - Posl. Šeba: Jak to?) "Podstata věci se tím ovšem nezmění. Japonci hodlají za příznivých podmínek proraziti si cestu až k Bajkalu a vytlačiti SSSR za Bajkal." Mluva otevřená.

Mám zde článek pana dr Kramáře. Pan dr Kramář jest úplně přesvědčen o tom, že Japonci jdou zachraňovati jeho vilu na Krymu a praví: "Jedná se jen o to, zda jde jen o ovládání Mandžuska a Mongolska, kde si sověty zřizují novou posici k rozšiřování své revoluční politiky v Číně," - Mongolska, připomínám, ne vnitřního, čínského, nýbrž mongolské socialistické republiky - "... anebo o celé sovětské Zabajkalí, což ovšem znamená faktické ovládání Číny." Pan dr Kramář již také vidí, o co jde, a otevřeně ve zlosti nad tím, že sověty se nedají vyprovokovati, toto vypravuje. Ale ať páni v Paříži i v Praze, v Londýně, v New Yorku i v Tokiu nezapomenou, co řekl soudr. Stalin: Nechceme cizí půdy, nedáme však ani píď země sovětské. (Potlesk komunistických poslanců.) A za tímto výrokem stojí nejen 150 milionů obyvatel Sovětského svazu, nýbrž pracující lid celého světa. (Potlesk komunistických poslanců.)

Jaké je tedy druhé poučení z nynějších událostí na Dálném východě? To, že kdybychom neměli Sovětského svazu a sovětské Číny, stáli bychom už nyní uprostřed světové války. A vzpomeňte, co mezinárodní imperialisté a sociálfašisté se namluvili o rudém imperialismu, o tom jediném kazimíru na tomto světě, o sovětech. A hle, sověty jsou dnes jediným činitelem, který brzdí vybuchnutí světové války, tak brzdí, že imperialisté zuří až k nepříčetnosti, ba obviňují nyní sověty dokonce ze zbabělosti.

Zase zde Kramář - jeho slovanské srdce mu nedává zapomenouti na Krym praví: "Japonsko ví, že tyto plány může uskutečniti jen, dokud jsou v Rusku sověty. Ví, že sověty se bojí každé války, ale v Mandžusku že už za žádnou cenu se do války nedají... Sověty raději obětují, co carské Rusko za století v Sibiři a Zabajkalí vytvořilo."