mluviti o čistotě, tím méně o hygieně. Stěsnáni jeden na druhém, zápasíce o kousek místa ve zkaženém vzduchu měli provésti onen ohromný úkol, likvidaci nových pensijních výměrů. Není-li dosud vše hotovo, není tím vinno zaměstnanectvo, nýbrž poměry, jimiž likvidační oddělení velmi trpí. Jsem jist, že při dobré vůli mohly již dávno býti najaty místnosti zdravější a způsobilejší. Nepomůže budovati ústavy pro plicně choré, různé ozdravovny, není-li postaráno o zaměstnance ve službě jakékoliv, aby měl trochu zdravého vzduchu, světla a čistoty. Těmto podmínkám nutno věnovati péči největší.

Pan ministr železnic v technicko-dopravním výboru Národního shromáždění učinil poznámku o reorganisaci drah. Jeho námět vítám velmi vřele. Úspor lze velmi mnoho docíliti, když ministerstvo železnic přestane býti úřadem výkonným a svoji úřední pravomoc z větší části přenese na jednotlivá ředitelství. V čele ředitelství netřeba dvou náměstků. Je-li ředitel inženýr, stačí, když jeho náměstek bude právník nebo opačně. Každý takovýto náměstek stojí průměrně 55 tisíc Kč ročně, tedy u osmi je to úspora 440 tisíc Kč. Je dána možnost, aby některá ředitelská oddělení byla sloučena na př. oddělení I. a II., IV. a V., VI. a VII. Kolik přednostů a náměstků oddělení by zde tímto sloučením odpadlo? Snížením počtu a sloučením skupin u jednotlivých ředitelských oddělení úřadování nic neutrpí. Nechť práci rozdá náměstek přednosty oddělení, odpovědným za její správné zpracování je referent a podepisuje přednosta nebo jeho náměstek. Šifer na spise jako zářezů na holi pastevce v nynějším demokratickém úřadování naprosto zapotřebí není. Co peněz by se tím ušetřilo? Není třeba 2 přednostů služeben tam, kde je pobočná výtopna a stanice. Snadno dalo by se zaříditi, aby obě služebny byly spravovány přednostou jedním. Máme mnoho dopravních, přepravních a pokladních kontrolorů. Tolik dozorčích orgánů třeba není. I zde možno docíliti užitečného zjednodušení. Dusíme se finančně pod okázalou, avšak zbytečnou representací. Není nikterak odůvodněno, aby přednosta velikého dopravního úřadu měl dva náměstky vysoké úředníky a několik úředníků dozorčích. Tam je možno šetřiti. Je možno za všech okolností, aby zde bylo také docíleno vážných úspor. Ovšem pánové šetří tam, kde nemají. A já zde na adresu přítomného p. sekčního šéfa ministerstva železnic pravím jeden charakteristický případ. V Brně je několik elektrikářů, opravujících vozíky, sloužící na nástupištích k vození zavazadel. Všichni elektrikáři u jiných ředitelství mají úkolový výdělek, kdežto u brněnského ředitelství toho dosíci nelze. Intervenoval jsem 14. dubna u p. min rady dr Kroužílky, poukázal jsem přímo na tento nepoměr a žádal jsem, aby brněnští elektrikáři dostali totéž, co mají zaměstnanci elektrikáři jinde, na př. v Táboře atd. Bylo mně slíbeno p. min. radou dr Kroužílkou, že ta věc bude kladně vyřízena. Když jsem jej interpeloval v této věci začátkem září t. r., tedy mi řekl, že je to hotovou věcí. Neměl jsem příčiny, abych po případě tento výrok zase neuváděl ve známost těm zaměstnancům, jichž se to týkalo. A tu, prosím, při příští intervenci, bylo mi oznámeno, že podřízený úředník z odboru V/2, nějaký p. Rychlink, svého nadřízeného, ministerského radu dr Kroužilku mylně informoval. Prosím, to je úřední anarchie, jinak to nazvat nemohu. A řeknu docela otevřeně, že za dřívějších předpřevratových poměrů nebylo by vůbec myslitelno, aby zůstal na svém místě úředník, který svého vyššího, odpovědného, nadřízeného takovým mylným způsobem informoval.

Nebudiž zapomenuto ještě: Čsl. železnice podle výnosu z 21. prosince 1929 č. 23776-III/1-1929 zaměstnává v obvodu čsl. drah 500 železničních agentů. Prosím, co to je za pány? To jsou staří, vysloužilí inspektoři a já ukazuji konkretně na pana Rohledra v Koryčanech a na pana Hrušku v Budišově u Třebíče, kteří mají vysoké inspektorské pense a k tomu 1000 Kč měsíčně, že obstarávají komerční službu v těchto zastávkách. Tak chce železniční správa čelit nezaměstnanosti? Je to odůvodněné, je to mravné, aby pánové jak Rohleder, podle mého odhadu 78letý, byli železniční správou zaměstnáváni? A potom neračte zapomínati, železniční správa není vybíravá.

V obvodu ředitelství košického byl držán železniční správou agent, který byl úplným analfabetou. Takové lidi zaměstnává železniční správa. Je vidět, že je zde protidělnický kurs, který vede přímo ke zbídačení dělnictva a nižšího zřízenectva. Potom, pánové, se tomu nedivím, že páni nahoře jsou neobyčejně hezkými, neboť vykazují určité jednotky úsporné, ale nikoliv pracovní. Dále upozorňuji, že na čsl. železnicích máme železniční školy, aby školily náš železničářský dorost. Opětně uvádím na adresu p. sekčního šefa. Je nutno, aby absolvent střední školy, kterého železniční správa platí, po 2 roky byl vyučován v železniční škole, než je odevzdán svému účelu? To, promiňte, není potřebí. Nepatrnou instrukci č. 22 o návěstních předpisech, jednající o semaforech, výhybkách, co se dělat nemá, ale co se dělat musí, poněvadž jinak by to zůstalo na drahách stát - absolventi střední školy probírají ve škole železniční plných 6 týdnů. Dělník se to musí naučit za 12 hodin, tím spíše tedy to musí umět absolvent střední školy. Zde se také dá mnoho ušetřit. Trvá-li v Německu železniční škola 6 měsíců, v Dánsku dokonce 2 měsíce, pak je luxus železniční správy, když udržuje železniční školu po dlouhé dva roky.

Přicházím ke školním úředníkům. Já jsem sloužil za starého Stegu od r. 1901. Personál soukromokapitalistických společností byl za starého Rakouska považován za prvotřídně vyškolený. A dnes máme tam schováno několik tisíc inspektorů a vrchních inspektorů s řadou podřízených úředníků jedině z toho důvodu, aby se vyhnuli zodpovědnější službě. Tam se dá šetřit. Má-li se od každého člověka žádati výkon, nežádejte ho jen od dělníka ve skladišti, jehož výkon byl zvýšen z 5 tun denně na 15, žádejte od toho úředníka, inspektora a vrch. inspektora, aby také tu svou lásku k československému státu také prokázali, ne pouze v braní měsíčního služného, nýbrž také skutečnou prací pro stát. Mám ještě jednu smutnou kapitolu. Když byla prováděno parcelace půdy, parcelovalo se také na železnicích. Bylo to za blahé paměti býv. ministra železnic Najmana, kdy byla veškerá výnosná odvětví železniční správy pronajímána soukromokapitalistickým podnikatelům. V Brně šatna vynášela ročně 450.000 Kč (Slyšte!), ale byla pronajata členu železniční rady v obvodu ředitelství brněnského Gerstman-Lindnerovi za 235.000 Kč. Prosím, já ukazuji, kde se dá šetřiti. Totéž jest v Olomouci a Přerově. Nesmí vás překvapiti, že dnes na čsl. železnicích máme zaměstnány muže a ženy u těchto pánů, ať u toho Gerstman-Lindnera nebo Zdražila v Přerově, v Olomouci, nebo Bratislavi, kteří provádějí starou čistě koloniální africkou politiku. Takový nosič zavazadel v Brně při nastoupení služby musí především zaplatiti 10 Kč Gerstman-Lindnerovi, který platí za něj nemocenské a úrazové pojištění; co si nosič vydělá, patří jemu, ale i když nic nevydělá, musí ráno při nástupu 10 Kč složiti.

Ženy v Přerově a Ostravě musí odvádět 4.50 Kč. Prosím, takto železniční správa chce šetřiti, když sama svévolně a vědomě skutečně výnosné podniky pronajímá lidem, kteří jedině a výhradně chtěj vyždímati co nejvíce z čsl. železničního eráru? Není to za žádných okolností na místě.

Řeknu ještě, kde je zapotřebí šetřiti. V Přerově prováděna byla před několika lety předtápěcí stanice. Stála 1/2 mil. Kč, ale do dnešního dne nefunguje - 1 1/2 mil. Kč bylo vyhozeno zbytečně. Ve služebním řádě čsl. železnic je určitý paragraf, který činí odpovědným každého nižšího železničního zaměstnance za spáchanou nebo nespáchanou škodu, za kterou musí určitou náhradu zaplatiti železniční správě. Pane sekční šéfe, činím vás pozorna na tento případ. Udržuje-li se to dole, kde po případě jde o několik korun, nechť je to udržováno také nahoře, nechť neschopní pánové nejsou v železniční správě zaměstnáváni.

Jest zde další otázka. S tohoto místa prohlásil v únoru sám min. předseda p. Udržal, že je zapotřebí dělati méně výletů, čili úředních cest a více vyřizovat spisy v kanceláři. (Hlasy: Komise!) Na ty komise stůněme, to zde řekl velmi dobře kol. Vaněk. Měl jsem možnost býti v druhé polovině měsíce září v Rachově, kde jest restaurace dobře vedená, na Podkarpatskou Rus přímo něco ideálního; tam sedělo asi 20, možná že i 22 pánů nepočítal jsem je. Táži se, co to je. To byla komise ministerstva železnic, vedená funkcionáři ředitelství košického, aby se šli podívat, co ta dravá Tisa pod Kvasy za škody nadělala. Jakoby nestačilo referování odpovědného odboru! Já vím, romantické přírodní krásy v Podkarpatské Rusi pro takové komise jsou neobyčejně magnetické, ale kdo chce dělat výlety, ať si je dělá za své peníze, ale ne za peníze železničního eráru. (Výkřiky.)

Místopředseda Špatný (zvoní): Upozorňuji p. řečníka, že jeho řečnická lhůta uplynula.

Posl. Malý (pokračuje): Hned budu hotov, pane předsedo! Dále připomínám, že pan ministr Mlčoch dne 16. června v ústřední železniční radě prohlásil: Dal jsem rozkaz, aby v obvodu ředitelství brněnského veškeré práce pro obnovení železničního svršku, jsou-li o 5 až 10% lacinější, byly zadávány soukromým podnikatelům. Vážené dámy a pánové, věří někdo z vás, že nalezneme v Československu podnikatele, který by z lásky k železniční správě, ke státu a k jeho v dosti špatném stavu se nacházejícím financím něco dělal skutečně z těchto šlechetných a ideálních pohnutek? Je-li to něco lacinějšího, tedy ukazuji na úsek Skalice, Boskovice, Rajec-Jestřabí, tam se neprovádí žádná 8hodinová pracovní doba, nýbrž tam se pracuje až 16 hodin denně za 2 Kč 40 hal. Budoucnost nás poučí, zdali skutečně přijde laciněji to soukromokapitalistické opravování železničního svršku, nebo co se provádí železniční správou. Tolik lomů na kolejnicích, třebaže těch nejlepších systémů, 25metrových, nebylo nikdy, jako dnes. A to všechno jde na účet ne soukromého podnikatele, nýbrž železničního provozu.

Vážené shromáždění, byl bych velice rád, kdyby byl přítomen sám pan resortní ministr Mlčoch. Je tomu 14 dní, co úředním Věstníkem ministerstva železnic bylo nařízeno, aby výrobna jízdenek čsl. drah v Brně, zaměstnávající asi 39 zaměstnanců, byla sloučena s výrobnou jízdenek v Praze. V interpelaci, již jsem podal jménem svého klubu, všechno obšírně objasňuji a prohlašuji, že nejde o úspory administrativní nebo věcné. Je dojem, že právě pan Všetečka - toho pána neznám - jemuž asistoval ministerský rada Hónl jako průvodce do Brna, přednášel o výhodách zavedením soukromopodnikatelského systému na některých odvětvích ČSD. Mně se zdá, že za tím je něco podobného, jako jsme byli svědky právě u té otázky "Made in Mutějovic". Na Vinohradech je tiskařská firma Všetečka. Bylo mi sděleno, že pan Všetečka z ministerstva železnic je tichým společníkem této firmy. Zde není důvodu, aby se v Brně něco rušilo. Přetažení do Prahy i se skladem tiskopisů proto, že by to jednotlivec, který to soukromokapitalisticky podniká, rád viděl zavedeno u ČSD, aby z toho nepřímo těžil, to přece nejde. Tak rozumným a mazaným bude, aby z toho netěžil přímo. - Protestuji se vším důrazem proti přeložení tiskárny jízdenek z Brna do Prahy a resolutně žádám, aby tato tiskárna jízdenek, mající všechny podmínky, které na ni byly vloženy a které také způsobem co nejúspěšnějším vykonávala, skutečně v Brně zůstala a aby toto nařízení ministerstva železnic bylo zrušeno. (Posl. Bergmann: Když tam nemáte v Brně Všetečku!) Bohužel Praha má primát na takové Všetečky, kteří všemu rozumí, jenom ne tomu, co pochopiti mají.

Vážení pánové, přicházím konečně, abych uposlechl výzvy slovutného pana předsedy, ke konci. Návrhem zákona na zkrácení vánočního příspěvku, který minulého týdne byl zde vtělen v zákon, železniční zaměstnanci velmi trpce a bolestně jsou dotčeni. Mají k tomu veškeré příčiny. Železniční zaměstnanci na vánočním příspěvku loňského roku zaplatili celých 45 mil. Kč ve formě zvýšení cen naturálních bytů až o 300%, ve zvýšení cen režijního uhlí, spisovného, zaplatili již svou daň. Ohrazují se proti tomu, poněvadž jsou daleko hůře na tom než případně druzí pragmatikální zaměstnanci státní.

Tato křivda musí býti na železničářích napravena. Žádáme pro železničáře, aby byla provedena novelisace vládního nařízení č. 15, usnesená vládou v dubnu minulého roku. Touto novelisací byly zdenivelisovány platy všech nižších kategorií státních železničních zaměstnanců. Tam nejde o nějaký nový výdej, poněvadž, budiž laskavě vzato na vědomí, na vyrovnávacím přídavku, jejž má dnes nejméně 98% nižších železničních zaměstnanců, paraduje částka asi 45 mil. Kč, na doplňovacích přídavcích pro ženaté asi 35 mil. Kč, něco také na služebních přídavcích; tedy nechť skutečně ministerstvo železnic nečiní po této stránce žádné obtíže proti novelisaci vládního nařízení čís. 15, jak bylo vládou stanoveno, a pak bude klid a pořádek na čsl. železnicích, jehož je nejen tam, nýbrž opravdu v celém československém státě nevyhnutelně zapotřebí.

Železniční zaměstnanci v nejkritičtějších dobách přinášeli pro stát velmi těžké oběti, bojovali se zbraní v ruce, na Slovensku a Těšínsku padlo několik životů, téměř denně kolejnice ČSD jsou posvěceny krví železničních zaměstnanců, sta mrtvol je drásáno pod koly vlaků v různých stanicích. Konejme tedy vážně svoji povinnost, dejme železničním zaměstnancům novelisaci vládního nařízení č. 15, odčiňme křivdu, která na nich vysokou byrokracií byla napáchána!

Maje po této stránce přímé svolení klubu, jejž mám čest zastupovati, prohlašuji, že národní socialisté budou hlasovati pro rozpočet ministerstva železnic. (Potlesk. - Výkřiky komunistických poslanců.)

Místopředseda Špatný (zvoní): Dále je ke slovu přihlášen pan posl. Török. Uděluji mu slovo.

Posl. Török (maďarsky): Pri projednávaní rozpočtu musím poukázať na jeho kapitalistické sostavenie. S vaším rozpočtom presunujete všetky hrozné následky kapitalistického systemu na pracovníkov. Daňové miliardy, vylisované z pracovníkov používate k zauzdeniu nespokojnosti pracujúceho ľudu ukrutne zbiedačeného a k upevneniu utlačovacieho aparátu, byrokracie, četníctva, policie, žalárov a k prípravám na imperialistickú válku.

Zvlášte doznáva to vyjadrenia v Podkarpatskej Rusi práva sebaurčovacieho pozbavenej, kde lupičská politika českého kapitalizmu pozbavila chleba 70% obyvateľstva a uvalila ho v biedu. Závody ste odbúrali a pri tom pomáhala tiež domáca buržoazia Podkarpatskej Rusi. Závody v Činadieve a Svaljave i ostatné závody a chemické továrne budú zakrátko zatvorené a na desaťtisíce lesných robotníkov čaká smrť hľadom.

Pracovníkov Podkarpatskej Rusi pozbavili ste chleba a učinili ste ich bežencami v záujme zveľadovania profitu českých kapitalistov.

V Podkarpatskej Rusi je 100.000 nezamestnaných a len 1% z nich dostáva podporu v dôsledku zákona gentského. Z podpornej akcie ministra hladu Czecha obdrží z nich len 5% týždenne alebo za 14 dní raz 10- až 20korunovú tak zv. hladovú výpomoc.

Je ešte v dobrej pamäti u pracovníkov v Podkarpatskej Rusi dopis zemského prezidenta Rozsypala, ktorý napísal z jara 1931 ministrovi soc. pečlivosti Czechovi, že vraj v Podkarpatskej Rusi nieto nezamestnaných, ač vedel, že v tej dobe bolo v Podkarpatskej Rusi 60.000 nezamestnaných. I keď dostali títo niečo z tých hladových blokov, bolo treba to vo väčšine dedín odpracovať na verejných prácach.

V Podkarpatskej Rusi sú nezamestnaní a na pomoc odkázaní nielen robotníci priemyselní, lesní a zemedelskí, ale i chudobní maloživnostníci a maloroľníci. Nie v lepšom osude sa ocítajú tí, ktorí sú v práci, lebo najnižšie mzdy sú v Podkarpatskej Rusi. Odborní stolárskí pracovníci majú na hodinu 1 Kč pracovnej mzdy a zemedelskí robotníci musia za 5 až 7 korún pracovať denne 10 až 14 hodín.

V stejnom zúfalom položení ocíta sa malé a stredné sedliactvo. Vašou pozemkovou reformou, vaším berným, colným a užerácko-úverovým systemom vohnali ste vrstvu malých a stredných sedliakov do chudoby a úpadku.

Pracovníci Podkarpatskej Rusi už teraz hladujú, chleba celý týždeň nevidia, jedia zemiaky a fazolu, tým udržujú biedne svoj život, avšak ešte ani z toho nemajú dostatok. Deputáciami, celými hromadami prichádzajú na notárske úrady a k okresným náčelníkom a požadujú prácu a chleba. Odpoveďou je na to, že na ľudí pošlú četníctvo a chcú ich nakrmiť olovenými guľkami.

Českí a sem emigrovaní okresní náčelníci posielajú četníkov proti pracovníkom, ktorí požadujú prácu a chleba.

Maloroľníkov Podkarpatskej Rusi ošialili ste tiež prídelom osiva, akciou osevnou, lebo celej akcie využili ste len k volebnej agitácii. Je len prirodzené, že tým uvrhli ste malých a stredných gazdov Podkarpatskej Rusi do biedy ešte väčšej. Ako bolo osivo v Podkarpatskej Rusi rozdelené, na to poslúži príkladom obec Černa, kde notár českej byrokracie prehlásil, že komunisti osiva neobdržia. Na to dedinskí pracovníci pod vedením strany komunistickej obsadili obecný dom, vypudili tak zv. agrárnu komisiu a oni sami sa chopili rozdelenia osiva.

Pracovníci Podkarpatskej Rusi požadujú chleba, lebo hlad zurí už nielen na Vrchovine, ale už i v celej Podkarpatskej Rusi a chleba nemajú ani takí malí gazdovia, ktorí majú v držbe 10 až 20 jutár pôdy. Veľká časť pôdy zostane neosiata a kým v Rumunsku, tedy v zemi súsediacej s Podkarpatskou Rusou, stojí 1 celý metrák pšenice 40 Kč, dotiaľ 1 kg chleba v Podkarpatskej Rusi stojí 3 Kč.

Na zbiedačené a hladujúce dediny a mestá Podkarpatskej Rusi rozoštvali ste exekútorov. Exekútori dopúšťajú sa násilností, ak to dokazujú události odohravšie sa v blízkej minulosti v Ljute. Do Ljuty dostavili sa dva exekútori a dali vybubnovať, aby ľudia prišli platiť dane. Ľud, ktorý nemá ani práce ani chleba ba ani dostatok pečených zemiakov, v celej mase dostavil sa pred notársky úrad a prehlásil, že obyvateľstvo hladuje, aby mu dali prácu a potom že budú platiť dane. Jeden z nich, z Ruska sem emigrovaný exekútor dal odpoveď, že vraj budete platiť, až budete čierni, a ihneď uhodil jednoho z prítomných do prsou. Je prirodzené, že ľudia sa nedali a tým dvom exekútorom poriadne nabili. Notár bol dotazovaný, kto pozval exekútorov do dediny. Notár odpovedal, že berný úrad, a keď sa notára dotazovali, že prečo nepovedal, že obyvateľstvo je bez práce a nemôže platiť dane, notár odpovedal, že nemôže tak učiniť lebo by ho ináče prepustili z miesta. Do dediny dostavili sa četníci, zatkli 26 sedliakov a v okovoch odviedli ich do Užhorodu, do väznice krajského súdu. Po dvoch dňoch pustili z nich na slobodu 19, a to večer, aby sa o tom nikto nedozvedel, avšak títo spustili krik a prehlásili, že vraj až teraz budeme vybíjať exekútorov z dediny, lebo teraz vidíme, že len takto môžeme naše prasiatka a kravičky zachrániť pred exekútormi.

Počínanie pracovníkov v Ljute bolo pracovníkmi Podkarpatskej Rusi veľkými sympatiami vítané a títo prehlásili, že aj oni budú nasledovať ich príklad. Nebudú trpeť, že kým kapitalistom dane odpisujú a nevedú zabavenie na päť tisíc milionov daňových nedoplatkov u kapitalistov, dotiaľ ich chcú pripraviť o všetko.

Bola v Podkarpatskej Rusi pozemková reforma, avšak táto bola prevedená tak, že českí kapitalisti, českí imperialisti vyvlastnili veľkú časť pôdy a dali ju do držby českým legionárom tam nakolonizovaným. Z českých, slovenských a ukrajinských korupčníkov učinili v Podkarpatskej Rusi nových statkárov. Dali im najlepšiu pôdu a na nároky obcí vôbec nehľadeli, ale pozbavili ich ešte i toho, čo obce maly.

Príkladom na to je obec Kiďoš, ktorá nemala pašienkov a preto pachtovala celé desaťročia od grófa Schönborna pašienky v rozsahu 1000 jutár v chotári obce. Pri príležitosti prevádzania pozemkovej reformy prihlásila obec svoj nárok na tieto pozemky, obyvatelia prejavili, že túto pôdu ochotne zakúpia, aby im ju len odpredali, a to tým väčšmi, lebo ju mali už od desaťročí v držbe. To všetko však nepomohlo nič, lebo nepridelili pôdu obci, ale Viktorovi Pálovi, bývalému správcovi grófa Schönborna, a to za cenu 500 až 700 Kč za jutro. Obec Kiďoš je ešte i dnes rozhorčená a pobúrená, zatým čo Viktor Pál, ktorý pašienkov ani nepotreboval, dal mokré plochy tejto pôdy odvodniť so štátnou podporou a potom odpredal ju obci Berehy s dobrým ziskom niekoľko milionovým. Okresný úrad, sem emigrovaný okresný náčelník v Berehove, neodvážil sa schváliť túto kúpopredajnú smluvu, obával sa, že nespokojnosť a roztrpčenosť v dedine vybuchne, a preto smluva dostane sa ku schváleniu k zemskému úradu a ministerstvu zemedelstva, alebo obyvatelia obce vo forme memoranda žiadajú ministra zemedelstva, aby pôdu tú ponechal i naďalej vo správe obce a zároveň ohlašujú, že oni už svojho času žiadali u pozemkového úradu o kúpu tejto pašienkovej pôdy a že sú ochotni ešte i dnes zakúpiť ju za cenu, ktorú zaplatil za ňu Viktor Pál. (Předsednictví převzal místopředseda Stivín.)

Za podpory vlády bola v Podkarpatskej Rusi ustavená spoločnosť Latorica. Z francúzkych, belgických a českých kapitalistov skladá sa spoločnosť táto, ktorá prevzala do svojho vlastníctva obrovské statky Schönbornové, ktoré sa rozprestierajú po celej Podkarpatskej Rusi. Spoločnosť táto ihneď, ako sa utvorila, zdražila drevo a zdvojnásobila pachtovné za pašienky. Opatrenia tieto vyvolaly prirodzene vo vrstvách obyvateľstva obrovskú nespokojnosť, veď cena dobytka, bravov klesla na polovinu, zkadiaľ že mohli tedy platiť zvýšené pachtovné za pašienky, keď sotva snášali pachtovné staré?

Tamojší pracovníci, maloroľníci a bezmajetní pod vedením strany komunistickej podnikli pred okresným úradom obrovskú demonštráciu a vynútili na spoločnosti Latorici, aby ona prijímala pachtovné, ktoré chce platiť obyvateľstvo. Jednotný postup pracovníkov donútil k ústupu túto kapitalistickú spoločnosť.

Podobný prípad sa odohral v Bukovciach v breznovskom okrese dňa 26. novembra. Táto obec pachtovala pašienky na dobu desať rokov od štátu. Zmieneného dňa dostavili sa do dediny tri četníci s troma lesnými hajníky s tým, že pašienky odoberú a zalesnia. Dedinský ľud, ktorý sa zabýva výlučne chovom dobytka, nemohol sa ľahostajne dívať ako ho pozbavujú posledného kúska chleba a preto zabránil četníkom a hajníkom v tomto ich zámere. Četníci spatrujúc odpor obyvateľstva, odišli, zatkli však jednoho človeka, ktorého odvliekli. Četníci po ceste bili pažbami tohoto zatknutého robotníka a keď to videli jeho druhovia, bežali tam a donútili četníkov, aby zatknutého pustili na slobodu, čo četníci aj museli učiniť. Druhého dňa koncentrovali v dedine 55 četníkov. Snáď chcete, aby pracovníci vámi na smrť hladom odsúdení boli umlčaní podľa metody Pilsudského trestnými expedíciami a, bude-li treba, i guľkami? To sa vám nepodarí.

Úrady Podkarpatskej Rusi sú preplnené českými byrokratmi, zväčša fašistickými úradníkmi, ktorých nemožno v Čechách potrebovať, k týmto patria sem emigrovaní ukrajinskí a ruskí protirevolucionári, bývalí generálovia, dôstojníci a atamani, aby títo zatočili s pracovníkmi v Podkarpatskej Rusi.

Lesné pychy v Podkarpatskej Rusi sa hrozne trestajú. Sú ľudia, ktorí majú vymerané tresty 1000 až 2000 Kč, ktoré im uložili okresní náčelníci pre lesné pychy, lebo sa opovážili odniesť si z lesa suché raždie, haluze a odpadkové drevo. Človek by sa mohol domnievať, že v Podkarpatskej Rusi, kde je toľko lesov, má každý drevo, avšak nie je tomu tak, lebo hajník za najmenší lesný pych ihneď zapíše každého a trest následuje v zápätí.

Príkladom toho je obec Nové Selo, kde trestný okresný policajt, Orémus, dostavil sa k istému robotníkovi v Novom Sele a potrestal ho bezprávne. Robotník bol roztrpčený a keď podpisoval rozsudok a náhodou nepoložil pero tak, ako sa to zachcelo okresnému náčelníkovi Orémusovi, trestal ho 500 korunami a pozbavil ho ešte i možnosti, aby tento ubohý dedinčan, ktorý nemá ani chleba ani obuvi ani odevu, mohol sa proti rozsudku odvolať, lebo neupozornil ho, že do 15 dní môže podať odvolanie.

Tiež pomery školské posviecujú na kapitalistickú a imperialistickú kultúrnu politiku v Podkarpatskej Rusi. Je nespočetne veľa obcí, kde školy vôbec nieto, je bezpočtu obcí, kde deti musia 4 až 6 km pochodovať, aby sa dostaly do školy, naproti tomu sú školy, školy české, školy moderné, nové, v ktorých ani jednoho českého dieťaťa niet, avšak česká škola čaká na deti, ktoré sú ešte len v kolíske.

Tiež na poli jazykovom sú tu snahy využiť a rozdmychovať v Podkarpatskej Rusi národnostné protivy, aby sa potom mohla čo najúspešnejšie prevádzať čechizácia.

V Berehove, ktoré číta 20.000 obyvateľov, teraz na podzim sa stalo, že keď deti prišly do školy a bolo ich v jednej triede 70 až 80, nebolo v učebni ani stolíc, ani lavíc, žiaci museli celé mesiace posedávať na zemi, až potom lekár toto moderné školské vyučovanie a túto výchovu zakázal. (Výkřiky posl. Kubače. - Místopředseda Stivín zvoní.)

V Podkarpatskej Rusi podnecujete národnostné protivy, ukrajinský jazyk chcete v Podkarpatskej Rusi odstrániť, ač pracovníci ukrajinskí v Podkarpatskej Rusi veľmi dobre vedia, že jedna časť ich mohútneho národa žije v slobodnej sovjetskej unii, druhá časť v Haliči a vo veľkých masách bydlia v rumunskej Besarabii. Pracovníci v Podkarpatskej Rusi vedia i to, že ich pokrevenci v sovjetskej Ukrajine sú nielen národne ale i na poli sociálnom oslobodení a preto treba v Podkarpatskej Rusi oslobodenské hnutie potlačiť. Národnostný útlak je podporovaný tiež domácou buržoaziou.

Po obecných voľbách, ktoré daly pádnu odpoveď rôznym kapitalistickým stranám s pripomienkou, aby zachránily čo sa zachrániť dá, bol vydaný pre ľud manifest, v ktorom podpisatelia vyzývajú obyvateľstvo, aby upustilo od ukrajinského jazyka a pristúpilo k jazyku inému, avšak ku ktorému, to ani sami nevedeli povedať. Túto výzvu podpísaly všetky strany počínajúc agrárníkmi, soc. demokraty a nár. socialisty až po Kurťaka.

Avšak v manifeste strany tie ani jediným slovom nezmieňujú sa o autonomii Podkarpatskej Rusi, lebo tej už nepotrebujú, potrebujú len boj proti ukrajinskému jazyku, aby tým znemožnily oslobodenie pracovníkov a zároveň pripravily v Podkarpatskej Rusi svoju intervenčnú politiku proti sovjetskej unii. Tieto strany podnecujú národnostné protivy a rozdmychajú otázku jazykovú.

K dokumentácii pomerov v Podkarpatskej Rusi dovolávam sa udalostí v Huste, kde pracovníci Podkarpatskej Rusi po dlhej zime obdržali prísľub od okres. náčelníka a notárov, že z jara obdržia verejné práce a nebudú museť ďalej hladovať. Zostalo to však len pri sľubu, lebo verejných prác vykonali veľmi málo a zahájili iba reguláciu rieky Chustice pri Chuste. Pracovné mzdy boly tak biedne, že robotníci sotva mohli z nich biedne živoriť. Zahájili stávku a požadovali zvýšenie miezd, aby mohli byť človečensky živí. 240 robotníkov nastúpilo stávku a len 7 murárov pokračovalo v práci, ktorí však na výzvu stávkujúcich z počiatku prácu zanechal. Týchto 7 stávkokazov však zahájilo prácu znova, na čo dostavili sa tam stávkujúci, ku ktorým pripojilo sa ešte ďalších 60 až 70 robotníkov, a teraz - bolo ich už 300 - vyzvali stávkokazov, aby títo opustili prácu. Jeden zo stávkokazov chopil sa na to sekerky, zaútočil na súdr. sen. Lokotu, chcel ho poraziť, sen. Lokota sa bránil, podarilo sa mu vykrútiť sekerku z ruky stávkokaza, došlo k ťahanici a na to policajti pálili do davu. Jeden bol mrtvý a niekoľko z ních bolo ranené.

Tážem sa, ako mohlo dojsť k tomu, že 7 stávkokazov mohlo sa postaviť proti 300 robotníkom? Mohlo sa tak stať iba v dôsledku štvania policie, ktorá tam stála za nimi a len takto sa odvážili zaútočiť na dav počítajúci 300 osôb. Je príznačné pre Podkarpatskú Rus, že úrady i pri najnepatrnejšom mzdovom hnutí bežia k zamestnávateľom a ponúkajú im svoju podporu.