Předseda (zvoní): Dalším řečníkem je pan posl. Hummelhans. Uděluji mu slovo.

Posl. Hummelhans: Slavná sněmovno! Chci se zmíniti krátce o otázce, kterou se tato sněmovna často nezabývá. Jsme státem, v němž se snaha po tělesné výchově mládeže jeví u všech vrstev obyvatelstva. Svědčí o tom početné tělovýchovné organisace Sokola, Dělnických tělocvičných jednot, Orla a různé sportovní svazy národa československého a tytéž u národa německého i ostatní. Výsledky záslužné práce těchto organisací jsou dnes všeobecně uznávány, neboť jejich práce směřuje k tělesnému povznesení lidu.

Příštího roku bude uspořádána výstava tělesné výchovy a sportu v Pardubicích. Na této výstavě má býti znázorněno, jak se u nás pečuje o tělesnou výchovu vůbec a mládeže zvláště. Ze sebraného dosud materiálu se jeví, že na př. v Dělnických tělocvičných jednotách soustředěno je na 35 tisíc žactva, větší počet je v Sokole a část v Orlu. Na této výstavě bude také zřejmo, co pro tělesnou výchovu u nás činí stát, země a obec. Musíme si přiznati, že tito činitelé toho mnoho nevykonali a že zásluhu o vybudování cvičišť, tělocvičen a hřišť mají soukromí činitelé, spolky, Dělnické tělocvičné jednoty, Sokol a j. Německo po této stránce se řadí na přední místo, kde se tělesné výchově dostává podpory všech veřejných činitelů.

Minulého týdne byl otevírán tělocvičný ústav Marathon, pořízený péčí min. školství pro vysokoškolské studentstvo. Činem tímto projevilo ministerstvo školství smysl pro tělesnou výchovu mezi vysokoškolským studentstvem, začež mu také byl rektory vysokých škol a zástupci studentstva vzdán zasloužený dík. Bylo by si však přáti, aby v ministerstvu školství se projevilo více smyslu pro tělesnou výchovu na školách vůbec. Tělocvik na většině našich obecných škol je dosud popelkou. Příčina však neleží v tom, že není dostatek odborně vzdělaných učitelských sil, nýbrž hlavně v tom, že naše obecné školy postrádají řádných tělocvičen, vybavených potřebným nářadím pro dobu zimní a nemají vhodných hřišť pro dobu letní. Týmiž nedostatky trpí také školy střední. Bylo by dobře, aby ministerstvo školství, použijíc svého vlivu, postaralo se v této věci o nápravu. Jest zajímavo, že v ministerstvu školství, jak mi bylo sděleno, není ustanoven ani referent pro tělesnou výchovu.

Důležitým činitelem pro výchovu tělesnou má u nás býti také ministerstvo zdravotnictví. Z dosavadní jeho činnosti po této stránce nelze usuzovati, že by chtělo anebo mohlo řešiti tuto otázku nějak velkoryse. Že by se mu nedostávalo jednotlivců, kteří by dovedli uskutečňovati to, co v tomto oboru již v jiných státech dávno vešlo v činnost, nelze tvrditi, ale spíše bude vina v tom, že ministerstvo nedostane rozpočtem dostatečných prostředků na tyto úkoly. A přece ministerstvo zdravotnictví má býti ve státě nejvyšším strážcem zdraví občanů. Ono musí pečovati ve shodě s ministerstvem školství, aby zdraví občanům bylo uchováno, když jsou zdrávi, a ne teprve zachraňovati již nemocné. Co by bylo ušetřeno peněz, kdyby nebylo šetřeno na vydání spojené s tělesnou výchovou již u občanů od útlého mládí!

Jak jsem již zpředu podotkl, o tělesnou výchovu u nás starají se ponejvíce tělocvičné a sportovní spolky. Je přirozeno, že tyto spolky nemohou ze svých příspěvků hraditi všechny výlohy spojené s vydržováním tělocvičen, hřišť, výchovou cvičitelů a proto se obracejí o udílení příspěvků na ministerstvo zdravotnictví.

Rozpočet ministerstva zdravotnictví určuje pro tyto účely celkem 2,600.000 Kč. Je to částka velice nízká, když má jí býti poděleno několik tisíc tělocvičen a sportovních spolků. Vždyť stavba jedné tělocvičny přijde na několik statisíc korun a co si má počíti taková jednota v Bratislavě, ne naše, když dostane na postavenou tělocvičnu 2.800 Kč? Tedy vidíte, jak ministerstvo zdravotnictví, kde, pravím, není nedostatek pochopení pro tyto účely, nemá dostatek finančních prostředků, aby mohlo těm, kteří se věnují výchově tělesné, přispět měrou takovou, aby skutečně nezápasily tyto organisace s takovým nedostatkem, že ohrožena je tím také jejich další činnost.

A nelze se pak při tom diviti, když na žádost té které jednoty nebo organisace možno kladně odpověděti ministerstvem za 2 až 3 roky a pak ten příspěvek činí tak nepatrnou částku, že organisace, která dostane těch pár korun, neví, kam je má dříve dáti. Býti referentem v těchto záležitostech u ministerstva zdravotnictví není jistě žádnou slastí. Bylo by dobře, kdyby pan ministr zdravotnictví pro rok příští si vymohl položku snad trojnásobnou na krytí těchto úkolů. Vynahradilo by se mu to zase na druhé straně tím, že by se správnou tělesnou výchovou, tělocvičnami, vzdušnými hříšti a pod. ušetřilo zdraví dětí a občanů a tím i vydání ze státní pokladny pro léčení chorých.

Tím nechci snad tvrditi, že by ministerstvo zdravotnictví svou povinnost vůbec zanedbávalo, neboť ono se stará o výchovu po stránce tělesné u učitelů a pod. pořádáním státních kursů tělovýchovných. Tak r. 1925 uspořádalo desetidenní kursy pro učitele škol obecných a měšťanských, zvláštní kursy z lehké atletiky, plování, her a tělocviku rytmického, event. 5denní župní kursy na Slovensku, informační kursy pro pěstounky na školách mateřských, kursy lyžařské, přednáškový a ukázkový kurs z oboru věd lékařských a pedagogických pro spolkové cvičitele, informační kurs pro okresní školní inspektory, celkem pro 100 českých a německých, jednodenní kursy pro učitele škol obecných po okresích, hlavně praktické, které sluší absolvovati v době letní, zvláštní kursy masáže, takže celkový rozpočet na tyto kursy činil 182.000 Kč. Těchto kursů zúčastnilo se 95 kursistů. R. 1926 zúčastnilo se pořádaného kursu 49 účastníků. Náklad byl rozpočten na 180.000 Kč. Podobný kurs konal se r. 1927 a v dalších letech.

Je to jistě záslužná práce, ale i zde jeví se nedostatek prostředků, protože těchto kursů bez podpory ministerstva nemohou se zúčastniti jak členové cvičitelských sborů jednotlivých organisací, tak i z řad učitelstva. Jest pozoruhodné, jak jsem uvedl, že ministerstvo pořádalo také jednodenní kursy pro učitele, což jistě je dosti podivné, neboť, kdo zná tělesnou výchovu, uzná, že za jednu hodinu není možno v těchto kursech vštípiti nějaké vědomosti, třeba i učitelům. Je škoda peněz na to vynaložených a zbytečné trápení lidí tím spíše, když kursy musely se konati v době prázdnin, kdy učitelstvo má také právo, aby prázdnin použilo k zotavení svého zdraví.

O prázdninách musí absolvovati jednodenní kursy běháním po všech možných okresech.

Bylo by si přáti, aby tyto kursy, snad vícedenní, konaly se v jednotlivých krajích, kde by mohlo na nich bráti účast jak učitelstvo, tak i cvičitelstvo jednotlivých organisací, aby trvaly nejméně 14 dnů, případně 1 měsíc a ovšem aby veškeré výlohy s tím spojené šly na účet ministerstva zdravotnictví. Je to kapitál, ukládaný pro budoucnost na vysoký úrok, protože tím se nám znovu umožňuje, budeme-li míti dostatek cvičišť a hřišť v době letní, tělocvičen vzdušných a prostorných v době zimní, abychom ušetřili zdraví občanstva ohromné kapitály.

Chci se ještě zmíniti, že náš stát dosud nevybudoval státní ústav tělovýchovný, jako tomu je ve většině jiných států. U nás se dosud tak nestalo, ačkoli námětů k tomu bylo již dosti. Je to zejména prof. dr Weigner, který k uskutečnění tohoto ústavu vykonal již velmi mnoho a jeho návrh na zřízení tělovýchovného ústavu Tyršova, vydaný v knihovně ministerstva tělesné výchovy a zdravotnictví, jest toho pádným důkazem.

Z úvodu toho návrhu uvádím: U všech národů, kteří se zúčastnili světové války, zvýšila se starost o mládež. Všude se organisuje sociální péče, nejrozmanitější činitelé se pokoušejí nalézti nejvhodnější prostředky k tomu, aby se zachovalo zdraví, zlepšil vývoj a zvýšila tělesná zdatnost veškeré mládeže. Všechno toto úsilí prýští z touhy, aby mládež vyrostla v generaci mužů a žen dokonalých tělesně, duševně i mravně a způsobilých, aby napravovali rozvrat hospodářský, sociální a mravní, následek světového požáru válečného. Jedinci zdraví a stateční založí a zabezpečí své štěstí vlastní a tím rozmnoží i blahobyt celého národa. O zachování a utužení zdraví se staráme uskutečňováním všech požadavků sociální hygieny, prováděním zásad preventivní mediciny, na prvém místě však tělesnou výchovou, jíž usilujeme o harmonický vývoj celé lidské bytosti, o dosažení schopnosti, využívati nabytých sil vždy a všude. Tělesná výchova se svým cílem úzce přičleňuje k výuce o výchově člověka vůbec, stává se dnes důležitou složkou celé jeho kultury.

A dále praví: Jest nepochybné, že ve všem tomto úsilí o tělesné zdokonalení generace současné a tím generací příštích připadne vedle péče v rodině vynikající úkol škole; pro zdárný vývoj jedince a tím celého národa je však všude nutno vésti promyšleně a jednotně péči o zdraví a tělesnou výchovu ve škole, v rodině a ve spolcích. Tělesnou výchovu veškeré mládeže - jako její výchovu vůbec - třeba vybudovati tak, aby byly ve shodě s programem celonárodním po stránce vědecké, biologické, psychologické i pedagogické, sociální, mravní, estetické i hospodářské.

Jsou to jistě vřelá slova, svědčící o velké lásce a vědeckém poznání důležitosti správné tělesné výchovy. V dalším rozvinuje celý program a stavbu tělocvičného ústavu.

Byl již vydán návrh zákona o zřízení Tyršova státního ústavu tělovýchovného, a to: Návrh zákona o zřízení Tyršova státního ústavu tělovýchovného.

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

§ 1. Tyršův státní ústav tělovýchovný se sídlem v Praze má za účel sledovati dosažení síly a zdatnosti tělesné i mravní u všech státních občanů.

§ 2. Účelu toho dosahuje vzděláváním a výcvikem odborných sil, činností výzkumnou (badací) a srovnávací, propagační a musejní.

§ 3. Pokud ve své činnost vzdělávací pečuje o přípravu učitelů, cvičitelů, vedoucích a odborných lékařů, účastných při provádění zákona o povinné tělesné výchově, má charakter školy vysoké.

Status a řády tohoto ústavu vydány budou vládním nařízením.

§ 5. Zákon tento nabývá účinnosti dnem vyhlášení. Provésti jej ukládá se ministrům zdravotnictví a tělesné výchovy, školství a národní osvěty a nár. obrany.

Bohužel, zůstalo pouze při návrhu a nejde se dále. Nejsou asi peníze. Bude na všech činitelích v oboru tělesné výchovy, vychovatelů mládeže a zvláště pánů ministrů veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy a školství, aby se přičinili o to, aby zákon tento stal se skutkem a aby ústav co nejdříve byl vybudován.

Chci k tomu ještě podotknouti, že bylo by však k podobnému návrhu tohoto zákona přičleniti, že státní ústav tělovýchovný vedle svého vysokého učeliště zřídí každoroční kursy tělovýchovné všeobecné neb speciální, přístupné cvičitelstvu tělovýchovných organisací bez ohledu na jejich předběžné školské vzdělání. O podrobném propracování celého návrhu bude jistě v nejbližší době jednáno.

K závěru pravím ještě toto: U nás se mnoho mluví a píše o předvojenské výchově a o vojenském cvičení žactva ve školách. Chápu dobrou snahu těch, kdož chtějí, aby příslušníci našeho státu byli pro všechny případy odolnými. Dnes můžeme říci, že myšlenky tyto padly a že dnes se uznává, že výchova občanů tohoto státu k odolnosti bude vypěstována tím způsobem, jak jsem dnes uvedl a jak jsem již dříve několikrát zdůraznil.

K rozpočtu ministerstva nár. obrany jsem se již vyslovil v rozpočtovém výboru. Dnes chci však znovu zdůrazniti, že bude nutno v nejbližší době konečně rozřešiti otázku zkrácení presenční služby na 14 neb 12 měsíců, jak prakticky to bude výhodnější. Zákon tento byl již usnesen r. 1920. Zákonem tím se stanovilo, že ročník 1926 nastupuje na 14měsíční službu. Po volbách r. 1926 však, když nabyla vrchu t. zv. panská koalice, byl schválen zákon, kterým se ponechává i nadále na dobu neurčitou 18měsíční presenční služba.

Nechci se pouštěti do podrobností, je-li možno či není-li možno zavésti 14měsíční presenční službu, ale jedno chci uvésti, že důvody, které se uvádějí se strany p. ministra nár. obrany, musí býti překonány, anebo musí se najíti jiný způsob řešení. Uplynuly od r. 1926 již 4 roky a vidíme, že nejsme ani o krok dále než r. 1926. To musí býti již jednou vyřešeno, aby bylo zamezeno zbytečné vynakládání peněz na naše vojsko a aby peněz takto získaných použilo se k účelům jiným, které by rovněž přinesly prospěch celému našemu státu i národu.

Jsou-li zde obavy, že by náš národ nebo stát neměl dostatek pohotového vojska, chci říci, že v případě obrany není třeba míti žádné obavy, neboť vysoká vyspělost tělocvičná a sportovní našeho národa je dostatečnou zárukou, že celý národ bude uschopněn a pohotový odraziti jakýkoliv útok. Byl o tom podán důkaz, když naši tělocvikáři ze Sokola a našich tělocvičných jednot po převratě dobrovolně postavili se na ochranu hranic proti Maďarům a mnohý se už nevrátil. A šli ti hoši odhodlaně a s radostí, aby ochránili hranice naší republiky. Není třeba obav v našem národě a v našem státě, že by v případě náporu někoho nešli příslušníci celého státu na jeho obranu. A proto zdůrazňuji znovu, že není potřeba vydržovati tak početnou armádu, jakou máme, ale že je třeba v nejbližší době již učiniti opatření, aby otázka tato byla vyřešena a presenční služba byla zkrácena buď na 12 nebo 14 měsíců. (Výborně!)

Ale pravím k tomu ještě, že chceme-li si klásti otázku, zdali bychom dovedli uchrániti náš stát, hranice jeho, jsou nám tu zářným příkladem naši legionáři, kteří v případě potřeby, když šlo o dobytí naší samostatnosti a ochranu našeho státu nově dobytého, šli a postavili se na jeho ochranu, dobyli nám samostatnost a ochránili stát. Tito legionáři, lidé, kteří šli a nevěděli, vrátí-li se, jsou příkladem vší naší mládeži a všem příslušníkům tohoto státu. Pravím znovu a zdůrazňuji, že v případě potřeby půjde za jejich zářným příkladem celý národ a všichni příslušníci tohoto státu bez ohledu na národnost.

Tím padají všechny námitky proti zkrácení presenční služby, která zkrácena býti musí. Získáme tím hospodářsky a morálně. (Potlesk.)

Předseda (zvoní): Aby mohlo býti provedeno dostatečné vyvětrání sněmovních místností, přerušuji schůzi na 45 minut, to jest do 5 hod. 30 min.

Místopředseda Zierhut (zvoní): Zahajuji přerušenou schůzi.

Budeme pokračovati v přerušeném projednávání pořadu, to jest v rozpravě o osnově státního rozpočtu a finančního zákona, část kulturní a sociální, ke kteréž jsou ještě řečníci: na straně "proti" p. posl. Kopecký; na straně "pro" pp. posl. dr Hajn, Al. Beneš, dr Štefánek.

Dávám slovo p. posl. Kopeckému.

Posl. Kopecký: Chci pronésti za náš klub komunistický několik poznámek k rozpočtu ministerstva školství, pokud se týká postavení a podpory církví a náboženské výchovy v tomto státě, a zároveň ovšem také reagovati na řeč klerikálního mluvčího p. posl. Myslivce.

Nejprve několik slov k nejaktuelnější otázce sčítání lidu. Dnem 1. prosince bude provedeno v republice druhé všeobecné sčítání lidu. Jde o akt značné důležitosti nejen s hlediska vědecké statistiky, ale sčítání lidu má i svůj značný význam politický, ať již jde o zjištění příslušnosti k určité národnosti, nebo o zjištění příslušnosti k určité náboženské církvi. Jest známo, že, vykáže-li výsledek sčítání lidu na př. pokles počtu příslušníků určité národnosti pod 20%, může to sloužiti za záminku k zostřenému nacionálnímu útisku. Stejně má svůj politický význam sčítání lidu i pokud jde o zjištění příslušnosti k náboženské církvi.

Jest známo, s jakou oblibou se dovolávají církve výsledků sčítání lidu a zjištěného počtu příslušníků určité církve jako argumentu k posílení svého veřejnoprávního, politického a mocenského postavení jako argumentu k posílení svého tvrzení, že jich je potřebí k vykonávání určitých veřejnoprávních funkcí, nehledíc k tomu, že sčítání lidu nemůže podati vůbec náležitého obrazu o skutečném smýšlení náboženském, poněvadž neklade otázky, zda občan skutečně nějaké náboženské přesvědčení má, zda skutečně věří nebo nevěří, anebo jaký je jeho skutečný poměr k církvi, nýbrž zjišťuje pouze matrikovou příslušnost k náboženským církvím.

Přes to však je známým faktem, že sčítání lidu i r. 1930 ukáže, jak ještě velké, milionové massy příslušníků pracující třídy náleží k církvi a vězí v poutech náboženských pověr.

Je otázka, kdo je tím vinen, že ještě náboženské církve mohou v tak velkém rozsahu prováděti své ohlupovací řemeslo. Zodpovědění této otázky souvisí s otázkou odluky církví od státu, kterýmžto problémem chci se nyní zabývati.

Jak se vyvinula v Československé republice tato otázka? Největším omylem, jemuž proletariát v českých zemích před 12 lety propadl a pro který se české buržoasii podařilo pracující masy připřáhnouti k vozu jejích třídních zájmů, bylo pevné očekávání, že čsl. buržoasie v samostatném státě provede odluku církve od státu. Splnění požadavku odluky církve od státu pokládalo se za nesporné, za něco samozřejmého, poněvadž se myslilo, že není možno, aby československý stát se spřáhl s Římem, který byl odvěkým utlačovatelem pracujících mas v českých zemích. Myslilo se, že sama historie českých zemí, která na každé řádce své mluví o odboji proti Římu, jakožto pomocníkovi utlačovatelů českého národa v dřívějších dobách, historie, která mluví o tom, jaká zvěrstva a barbarstva byla páchána v českých zemích ve znamení kříže a Říma, mravně zavazuje čsl. buržoasii k zúčtování s Římem.

Toto očekávání, že požadavek odluky církve od státu bude splněn, se opíralo také o to, že hlavní představitelé české buržoasie staré i nové doby vždy se stavěli do pózy radikálních bojovníků proti Římu a klerikalismu. Ve staré době byl to Havlíček, který pronesl ona slova "Nic jim nevěřte, nic jim nedávejte!" a v nové době Masaryk, který řekl: "Řím musí býti souzen a odsouzen" a který také pronesl slova: "Tábor je náš program". Ve znamení protiklerikálních a protiřímských hesel byl organisován domácí a zahraniční odboj. Splnění požadavku odluky církve od státu se pokládalo za tím samozřejmější, poněvadž také washingtonská deklarace, která byla vždycky prohlašována za náznak budoucího politického, sociálního a kulturního programu československého státu, slibovala splnění tohoto požadavku nejslavnější formou. Přece však nebyl tento samozřejmý požadavek čsl. buržoasie splněn. Dějiny neznají tak kolosálního podvodu, jaký byl spáchán českou buržoasií s protiklerikálním a protiřímským bojem. Ukázalo se, že česká buržoasie stála proti Římu a církvi jen potud, pokud to odpovídalo jejím třídním zájmům, pokud církev a Řím podporovaly rakousko-uherskou monarchii. Jakmile však čsl. buržoasie si vytvořila svůj samostatný stát jako orgán třídního a imperialistického útlaku pracujících mas a potlačovaných národností, změnila okamžitě své stanovisko k církvi a náboženství. Nerozešla se s Římem, neodsoudila Řím, jak sliboval Masaryk, naopak se s Římem spřáhla, a to proto, že při utlačování pracujících mas potřebuje církve jako pomocnice. Potřebuje jejích služeb, potřebuje šíření náboženských pověr jako prostředku k ohlupování třídně neuvědomělého pracujícího lidu, aby se pracující lid a proletariát nebouřil proti kapitalistickému vykořisťování a aby, když zde na zemi nezaměstnaný dělník hladoví, nerevoltoval proti kapitalistickému systému, který ho k smrti hladem odsuzuje, nýbrž aby naopak ve smrti hladem viděl svou spásu a přechod do království nebeského.

Očekávání, že by buržoasie mohla v nové době provésti odluku církve od státu, bylo a jest největší ilusí. Požadavek odluky církve od státu, tento starý požadavek liberální buržoasie, byl již dávno buržoasií hozen do starého haraburdí a práchniví v liberálním programu měšťáckých a reformistických stran. Ano, byly kdysi doby, kdy buržoasie velmi ostře stála proti Římu a klerikalismu. To bylo tehdy, když buržoasie se sama bouřila a revoltovala proti feudálnímu systému a rozbíjela pouta feudálních řádů. Tehdá měla buržoasie velmi radikální stanovisko vůči církvím. Tehdá Voltair a filosofové francouzské revoluce také říkali, že všecko to, čemu katolická církev učí, je holý nesmysl, je ohlupování. Tehdá také Voltair řekl a říkali i měšťáčtí filosofové, že žádná božská prozřetelnost, nýbrž že kapitalisté, lidé a systém lidské společnosti to je, který určuje, že jedni mají hlad a druzí blahobyt, že jedni vládnou a druzí jsou zotročováni.

Jakmile však buržoasie se zbavila nejtíživějších pout feudalismu, utekla okamžitě od svého radikálního stanoviska, utekla od své revoluční theorie. Měla kdysi revoluční theorii, také kdysi hlásala to, co hlásá moderní dělnická třída, že vývoj dějin se děje etapově krvavou revolucí, že vývoj dějin se děje stejně, tak jako vývoj člověka a tvora lidského, že také ve vývoji lidského tvora je třeba chvíle krvavého porodu, aby se zrodil nový tvor, a ze proto je třeba ve vývoji lidské společnosti krvavých chvil, revolučních etap, aby se mohla zříditi nová lidská společnost, nové lidské řády.

Od této chvíle revoluční utekla buržoasie, jakmile se zbavila nejtíživějších pout feudalismu a začala si tvořiti své vlastní třídní panství. Přešla na stanovisko aklerikalismu, na stanovisko lhostejného poměru k církvi a náboženství. Když vsak zde vystoupil proletariát, nutný vrstevník buržoasie, se svými třídními cíli a když osvícen marxistickou vědou v období imperialismu, v období konce kapitalismu nastoupil k revolučnímu boji pod prapory socialismu, utekla buržoasie od svého aklerikálního stanoviska, utekla od své evoluční filosofie a padla do náruče reakční ideologie náboženství. Heslem buržoasie, té buržoasie, jejíž heslem byl kdysi pokrok a revoluce, jejímž heslem byla evoluce, se stala reakce zpátky, čím více zpátky do středověku, tím líp. Ani krůček pokroku, poněvadž každý krůček pokroku ohrožuje třídní panství buržoasie. A tak jako na místě kdysi měšťáckou třídou zastávané svobody osobní, svobody tisku, svobody shromažďovací nastoupil policejní pendrek a fašistický karabáč, tak na místo měšťáckého liberalismu nastoupila reakční náboženská ideologie.

Čsl. buržoasie si vytvořila svůj stát v době, kdy se proletariát dal na pochod k svržení buržoasie, za budováním nového společenského řádu. Československý stát byl již vytvořen v době, kdy zde na 1/6 zeměkoule vládl prapor proletářské revoluce jako vítězný prapor, kdy na 1/6 zeměkoule je vybudován sovětský stát, stát diktatury proletariátu.

Tím si vysvětlujeme, že celkem postavení církve a všech druhých církví je v Československu o mnoho lepší, než bylo za starého polofeudálního Rakouska. Proč? Česká buržoasie potřebuje služeb církve o mnohem více než starý rakouský absolutistický stát. Proč? Poněvadž náboženské ohlupování jeví se buržoasii nyní jediným prostředkem k paralysování rostoucího vlivu revoluční idee, revolučního bolševismu, rostoucího vlivu kulturního rozmachu Sovětského svazu, poněvadž šíření náboženských pověr jeví se buržoasii jediným prostředkem duševního porobení pracujících mas, a to tím spíše, že buržoasii se za dobu její stoleté existence nepodařilo vytvořiti svůj vlastní ideologický systém, který by dovedl lidskou mysl tak dokonale ovládat a spoutávati, jako to umí náboženská ideologie.

A proto byl hozen čsl. buržoasií do starého haraburdí požadavek odluky církve od státu. Na místo odluky církve od státu přišel v Československu modus vivendi, vztahy mezi československým státem a Vatikánem byly naopak ještě utuženy. Jestliže Sovětský svaz, stát diktatury proletariátu, nebyl Československou republikou po celých 12 roků ještě uznán, tak si husitská republika pospíšila, aby několik hodin po svém vzniku okamžitě vyslala svého zástupce do Vatikánu, aby zástupce Vatikánu přišel na pražský hrad, s něhož ještě vlál prapor s husitským kalichem. (Výkřiky komunistických poslanců.) Na místo konfiskace církevního majetku přišla kongrua, zvýšení platů kněžských a zlepšení hospodářského postavení církve. Nikde se neměli řemeslní ohlupovatelé náboženští tak dobře jako v Československé republice. Staré Rakousko nedovedlo tak štědře plniti pytle kněží jako Československá republika. Na kněze se dává v našem rozpočtu 110 mil. Kč. Dáváme je v době, kdy tolik pracujícího lidu hladoví. Příkaz sociální spravedlnosti a křesťanské lásky, kterými se tak oháněl pan posl. Myslivec, by vyžadoval, aby se katoličtí kněží v nynější době hospodářské krise a strašlivé bídy pracujících mas vzdali svých platů, své kongruy, aby těch 110 mil. Kč, které dostávali tuční a vykrmení páteři a jeptišky, bylo věnováno na podporu hladových nezaměstnaných. (Výkřiky komunistických poslanců.) Ovšem toho se nikdy od katolíků a církví nedočkáme.

Dočkáme se mnoha zázraků, třeba že pan posl. Myslivec bude potit krev jako Tereza Neumannová, nebo že dostane stigmata, ale nikdy se nedočkáme zázraku, že by se římsko-katolická církev vzdala kongruy.

Nyní něco k tomu, co zde vykládal pan posl. Myslivec. Reprodukoval zde teorii křesťanského komunismu. Snažil se zesměšniti bolševický komunismus tím, že řekl, že prý pěstuje zásadu: co je tvé, je mé, naproti křesťanskému komunismu, který říká: co je mé, je tvé. Chtěl bych připomenouti, že byly doby, kdy náboženská filosofie neznala vůbec pojmu "co je mé". Mohl bych citovati sv. Augustina, sv. Tomáše Aquinského, sv. Ambrože Milánského, kteří všichni, jeden jako druhý hlásili, že vlastnictví je krádež. (Posl. Sedláček: Jak vy je můžete citovati! Vy tomu nemůžete rozumět!) Každému, kdo zná církevní filosofii, je známo, že sv. Tomáš Aquinský tuto zásadu vyznával. Mohl bych vám citovat slova známého děkana vyšehradského Lence, který kdysi podrobil kritice marxismus a socialistickou vědu a tam uvedl všechny výroky církevních otců o vlastnictví. Všechny zní v tom smyslu, že vlastnictví je krádež. Kdyby ještě dnes platila tato zásada a názor sv. Tomáše Aquinského, museli bychom ovšem říci, že biskupové a arcibiskupové jsou arcizloději, poněvadž mají strašlivé spousty majetku, poněvadž mají v Československu majetku v hodnotě 4 miliard. Jak ho nabyli? Je známo z historie, že majetek pražského a olomouckého arcibiskupa vzal původ v době protireformační persekuce. Církevní majetek pražského a olomouckého arcibiskupa vznikl z konfiskací majetku popravených českých šlechticů. Na násilné konfiskaci majetku šlechticů Ferdinandem založila církev svoji hospodářskou moc. Odtud pochází obrovský majetek církve v Československu.

Tento majetek ovšem sehnán byl také tím, že páteři, kněží církve, dovedou důkladně vyssávat pracující třídu. Učinil jsem již poznámku při řeči posl. Myslivce, že nejhůře placení zemědělští dělníci jsou na statcích pražského arcibiskupa. Tam mají nejhladovější mzdy. My vidíme, že církev katolická ústy p. posl. Myslivce vyslovila teorii o křesťanském komunismu, totiž zásadu: co je mé, je tvé, ale nedočkali jsme se, že by pražský nebo olomoucký arcibiskup něco dal ze svého majetku, nečetli jsme nikde, že by arcibiskup Kordač nebo Prečan dal něco ze svého milionového jmění na podporu farářů v horských vsích, tedy svým nejbližším bratřím v Kristu. Naopak vidíme, že velice mamonářsky arcibiskup pražský i olomoucký umí chrániti svůj majetek. Nikoliv, sociální politika církve římsko-katolické není založena, jak tvrdí p. posl. Myslivec, na zásadě sociální spravedlnosti, křesťanského komunismu, nýbrž na principu mamonu stejně jako kapitál. Když zde p. posl. Myslivec vyslovil zásadu křesťanského komunismu, kterou praktikuje církev katolická v tom smyslu, že co je mé, je tvé, chtěl bych poznamenati, že p. posl. Myslivec, jestli se nemýlím, patří jako poslanec strany klerikální k oné generaci, která byla ve velmi úzkých stycích s proslulým Drozdem a Kohoutem ze Svatováclavské záložny. A jaký princip, jakou zásadu praktikovali Drozd a Kohout? Praktikovali zásadu, co je mé, je tvé, nebo zásadu, co je vkladatelů Svatováclavské záložny, jest také mé, za kteroužto zásadu musela je i buržoasie dát do kriminálu i s jejich posvěcenými hlavami. (Výkřiky.) Tedy nikoliv princip soc. spravedlnosti, křesťanské lásky k bližnímu, nýbrž princip mamonu a docela i princip okrádání, to jest zásada, kterou se církev katolická řídí. Prostě mocenské postavení církve v Československu nesporně zesílilo a čsl. buržoasie se také všemi prostředky snaží, aby církev mohla šířiti svoji reakční ideologii. Velmi pečlivě vymycuje vše, co připomíná někdejší protiřímský a protiklerikální boj české buržoasie. Dnes již se nestaví pomníky velikánům husitské epochy a reformační doby. Mistr Jan Hus a Jan Žižka z Trocnova jsou v Československu již dávno na indexu buržoasie i u sociálfašistů. Pan prof. Pekař vydal knihu o Janu Žižkovi a z této knihy vysvítá, že čsl. buržoasie už nevidí v Janu Husovi a v Janu Žižkovi to, jak je kdysi líčila, veliké bojovníky za ideu a veliké revolucionáře. Najednou se dovídáme z knihy prof. Pekaře, že Jan Žižka z Trocnova byl obyčejný pocestný lupič, který čekal u příkopu a přepadal počestné obchodníky. Nebo-li česká buržoasie se ve svém názoru na Husity a Tábority úplně ztotožňuje s tím, co kdysi v Čechách prohlásil známý kníže Schwarzenberg, který v letech devadesátých se vyjádřil, že Táborité a Husité nebyli nic jiného než banda lupičů, žhářů a vrahů. Je známo, že tehdy český lid odpověděl na tento výrok uspořádáním velikých sbírek na postavení pomníku Mistra Jana Husa, který stojí na Staroměstském náměstí.