Dérerova reforma střední školy nedošla sice uznání klasických filologů, ale zato přinesla uspokojení u lidu a zejména u rodičů, kteří potřebu reformy uznávají a přejí si, aby střední škola byla úsilovně reformována nejen organisačně, nýbrž i v pravém republikánském duchu. Zejména za éry občanské koalice nebyl duch středních škol všude v souladu s demokratickými a republikánskými zájmy a bylo mezi lidem na to mnoho stížností.

V boji o reformu podkládají se stoupencům reformy některé snahy, jichž postrádáme. "Máme vyhoditi klasiky?" - táže se pan Kolářík v "Přítomnosti" a přece nikdo se tou myšlenkou nezabývá. Nikdo klasiků vyhazovati nemíní. Ale na konec, ať tak či onak, bude klasiků i gymnasií jen tolik, kolik jich bude potřebí. Nic víc, nic méně.

Byly vysloveny výtky, že reformu střední školy uplatňuje ministr školství cestou ministerského nařízení a nikoli zákonem. Především my a zajisté i ministr školství bychom si vřele přáli, aby reformní školské akce děly se cestou zákonnou a byli bychom šťastni, kdyby těch prací bylo o nejvíce. Ale v pravdě vidíme, že především ti, kdož brojí proti nařízením, nepřipouštějí ani zákonů. Ve skutečnosti jde jim o to, aby se reformy neprováděly ani nařízením, ani zákonem. Obrana demokracie v tomto případě postrádá vnitřní opravdovosti a poctivosti. Je lichá, měla za cíl reformu zmařiti a proto nedošla ve veřejnosti žádné hlubší odezvy. Neviděli jsme žádných iniciativních návrhů, aby se věc řešila parlamentárně. Naopak pozorujeme, že obráncové parlamentárního postupu se v tomto případě při projednávání každé školské reformy bránili a brání. Mnohdy i věci zralé ku projednávání jsou nesporně odmítány.

Konečně ve věci samé jsme toho mínění, že výsostní práva parlamentu se neporušují tím, když ministr odstraňuje z první třídy gymnasií latinu. Všechen poplach odpůrců reformy, jemuž se dostalo názvu "vojna za primánskou latinu", nedošel odezvy v lidových vrstvách ani ve světě intelektuálním. Veřejnost vzala výnos ministrův klidně na vědomí a rodiče uvítali jej s radostí. Všude vidíme, jak snahy ministra školství docházejí srdečného uznání.

A nyní několik slov o školách pokračovacích a odborných. Význam škol pokračovacích a odborných roste a poroste každým dnem. Jsou-li školy střední průpravou především pro školy vysoké a úředníky správní, stávají se školy odborné nepostradatelnou průpravou pro síly zaměstnané v průmyslu, obchodech, živnostech, zkrátka ve všech technických oborech života. A tyto obory budou potřebovati stále více zdatného a školeného dorostu. Pro veřejné hospodářství a pro nejširší vrstvy má základní odborná průprava na školách pokračovacích, průmyslových, obchodních nebo na speciálních kursech význam ne menší než škola střední. Bylo by chybou, kdybychom pro stálou pozornost o výchovu úředníků správních zapomínali na ty školy, které jsou nepostradatelnou průpravou pro povolání praktická.

Jde o to, aby tento význam a důležitost škol odborných nebyl uznán jen slovně, nýbrž aby uznání to projevilo se také přiměřenou péčí a pozorností především v rozpočtu státním. Školy ty zasluhují, aby jim bylo věnováno aspoň tolik prostředků jako školám středním.

Přednost odborných škol, zvláště průmyslových, neleží jen v tom, že vychovávají pro život praktický, ale že na nich byla vyřešena praktická i teoretická stránka výchovy a výučby. Teoretické předměty doplňují se dobře praksí dílenskou. Tento fakt zdůrazňuji proto, že ve výchově našich škol, zejména středních, stále ještě projevuje se jistý despekt ku práci tělesné. V tom ohledu mají školy průmyslové nejednu přednost, na př., že do nich přijímáni jsou žáci s určitou předepsanou praksí - na školy vyšší je předepsána prakse nejméně jednoroční, na mistrovské nejméně tříletá - a tento moment praktický projevuje se dobře nejen ve vyučování, nýbrž i v jeho výsledcích.

Stále se množí hlasy, aby také pro dvouleté školy obchodní byla předepsána určitá prakse. Domnívám se, že cílem těchto škol není vychovávati úředníky komerční, nýbrž především zdatný dorost, jenž by se dobře uplatnil v praktickém obchodu. Dorost, vyzbrojený praksí obchodní nebo řemeslnou, která by se doplnila teoretickým vzděláním na dvouleté škole obchodní, zcela jinak by se uplatňoval, a nebylo by také těch obtíží s umístěním absolventů, jaké jsou dosud.

Dělnictvo zejména s povděkem kvituje dobrou vůli školské správy a profesorů odborných škol, která poskytuje mu možnost doplniti a rozšiřovati svoje znalosti ve speciálních kursech, zřizovaných při školách průmyslových. Frekvence těchto kursů je velmi čilá a pro mnohé dělníky dílenské, tovární i samostatné živnostníky staly se kursy ty neocenitelnou potřebou. Dotace na tyto kursy měly by býti co největší, aby pro nemajetné dělníky mohly býti zcela bezplatné a staly se tak přístupnými těm, kdož pociťují potřebu doplniti si teoreticky i prakticky svoje znalosti.

Školy pokračovací byly donedávna považovány u mnohých živnostníků jen za nepříjemnou přítěž. Poslední dobou názor na ně se radikálně mění. Vychovávají se desetitisíce našeho dorostu, počet žáků blíží se ke 200.000. Kde je tato škola řádně vedena a vybavena, dává učňům velmi mnoho. Aby svůj úkol splnila v plném rozsahu, musí býti řádně vybavena budovami, kabinety i pomůckami, musí býti specialisována podle pracovních odborů, vyučování musí býti pravidelné a denní, nikoli večerní anebo nedělní. V tom směru projevuje se jistý pokrok a zejména ve větších městech se tyto školy osamostatňují.

Nesmí však býti zapomínáno na zřizování vzorných dílen, kde si učeň může všestranněji doplniti některé rukodělné znalosti, k nimž za dnešní specialisace závodů neposkytuje se mu za učení příležitosti a bez nichž se v životě neobejde.

Kvitujeme, že položka na odborné školy pokračovací byla zvýšena o 3 miliony, ale přimlouváme se, aby zájem školské správy o naše školství odborné ještě se zvýšil, neboť význam odborného vzdělání poroste úměrně s rozvojem hospodářského života. Pracovní zdatnost našich lidí v průmyslu, obchodu a živnostech je čím dál více závislá od praktického a také teoretického školení. Vývoj našich škol odborných a zejména průmyslových je slibný a zdravý, jejich správa dobrá a jestliže došla ocenění a všeobecného uznání ode všech členů rozpočtového výboru, je toto uznáni plně zasloužené.

V rozpočtové debatě minulého roku i při různých debatách kulturních poslanci strany komunistické nás tu přesvědčovali, jak naše školství je zcela špatné, jak školství v Rusku je nejen na vysoké úrovni, jak také jeho pedagogická stránka je dokonalejší, poněvadž vychovává třídně socialisticky.

My se pro třídní výchovu ve školách nemůžeme nadchnouti. Škola má býti dílnou lidskosti, vyučování má býti radostné. Třídnímu vědomí, jež může dokonale uzráti pouze na základě hospodářského boje, nemůže se naučiti dítě 6-tileté nebo 10-tileté ve školní síni mechanicky.

Tím nikterak nepopíráme veliké úsilí, které zejména komisař nár. osvěty Lunačarský vyvinoval, aby provedl svoji reformu školskou a aspoň poněkud omezil v Rusku negramotnost. Ale třídní náplň sovětské školy nejen že nemůže dojíti sympatií paedagogického světa, ale ona znepokojuje i ty, kteří jinak na komunistickou revoluci pohlížejí sympaticky.

Básník a spisovatel Georges Duhamel, jenž s pochopením, ano se sympatiemi mluví o hospodářském i kulturním úsilí sovětů, stejně jako my velmi ostře odsuzuje třídní školní výchovu sovětů. Praví:

"Pedagogický systém, zavedený ve všech učebných ústavech, zasluhuje vážné kritiky. Nezdá se mi, že by bylo obezřelé zaváděti v nové svobodě způsoby a krutosti bývalého otroctví. Prohlédl jsem si školy a právě o nich chci říci několik slov. Ty, které jsem viděl, zdály se mi čisté a zdravé. Pobyt je v nich příjemný a osnova učební dobře promyšlena... Co mne znepokojuje, je snaha po mistrování, která se projevuje v každé věci a která se mi zdála stejně nepříhodnou jako podobná snaha našich bývalých klášterních škol.

Co mne pobuřuje, je upřílišená péče, jaká se věnuje politické výchově dětí, způsob tohoto vyučování, jeho dogmatická nesmiřitelnost, jeho katechisování, formule, neustálé poukazování na texty, dodávající si autority zjevení, jedním slovem jeho vtíravost. Chápu, co se očekává od tohoto systému, a nepochybuji, že to mívá okamžitý úspěch. Avšak ovzduší revolučního dohledu je mi stejně nepříjemné jako ovzduší dohledu církevního.

Těm, kteří by mi chtěli vykládati o přednostech otisku, poukázal bych na divy odporu a na ducha vzdoru, který je tak silný u mladých lidí. Skoro všichni protináboženští bojovníci, se kterými jsem se setkal, byli vychováni v klášteřích. Nemám v úmyslu přenášeti na slovanské území svá pozorování, jichž jsem nabyl jinde, ale myslím, že by u nás, Francouzů, podobná metoda skončila podivuhodnými omyly."

Náš soud o této vtíravé metodě třídní nesnášenlivosti nemůže býti jiný.

Ale se stejným odporem potíráme všechny tendence církevnické nebo politické nesnášelivosti ve školách. V tom ohledu všímali jsme si dobře, že zejména na školách středních za Hodžova režimu nebylo všechno v pořádku a že jednotliví profesoři horlivě podporovali klíčení metod fašistických v mladých hlavách studentských. Viděli jsme žáky středních škol choditi do učeben s fašistickými odznaky a profesoři namnoze nečinili proti tomu námitek, naopak byly případy, že členství studentů ve fašistických spolcích hájili, neboť prý tu nejde o politickou stranu. Doporučujeme, aby školská správa také této infekci věnovala pozornost. Ani školy střední nesmějí býti některým fašisujícím jednotlivcům nástrojem, kde by uplatňovali svoji nechuť nebo odpor k demokracii a socialismu.

Není náhodou, že za 11 let trvání státu měli jsme z 9 ministrů školství 5 Slováků. Byli to dr Šrobár, dr Markovič, dr Hodža, dr Štefánek a nyní dr Dérer. Tato skutečnost jest všem lidem, kteří se zájmem sledují rozvoj školství, velmi sympatickou. Vidíme v tom jasný projev všeobecného přání, aby školám a lidovýchově na Slovensku bylo pomoženo. Považujeme to za důrazný akcent naší politické veřejnosti na školskou otázku slovenskou.

Všeobecně se uznává, jak veliké dílo kulturní bylo na Slovensku vykonáno. Do převratu nebylo tam ani jediné slovenské školy státní, dnes jest jich velmi slušný počet. Ale základní problém slovenského školství zůstává stále nevyřešen. Bylo tu už s naší strany několikráte zdůrazněno, že ze souboru školských zájmů na Slovensku je unifikace školství to nejdůležitější.

Na Slovensku máme školy ještě stále na dvojí koleji. V zemi, jež by měla svůj dorost vésti k výchově a výučbě jednotné, vyrůstá mládež dvojí, vedená v rozličném názoru na svět a život. Ačkoliv je to popíráno, výchova na školách církevních pohybuje se často ve znamení konfesní zaujatosti a často ve znamení myšlenek demokracii zásadně nepříznivých, výchova ovlivňována je také zřeteli politickými. Ačkoliv mluvčí strany ľudové tvrdí, že úroveň škol církevních je vysoká, zprávy inspektorů praví něco jiného. Z nich vysvítá, že stav církevních škol, jak po stránce udržování, i pokud se týče výsledků vyučovacích, nedosahuje všeobecné a žádoucí úrovně.

A v tom je kořen zla a nebezpečí pro budoucnost. Slyšeli jsme tu pronášeti mnoho nářků na utlačování slovenské větve a slovenských lidí. Můžeme však ubezpečiti Slováky, že mezi českými lidmi jakákoliv snaha po útlaku slovenského lidu neexistuje, naopak, taková snaha je českému lidu úplně cizí. Rozdíl dosud jevil se pouze ve schopnosti soutěživosti. A to je jedna z nejpodstatnějších potřeb slovenského lidu, aby co nejdříve dosáhl schopnosti soutěžiti ve všech oborech života. Pro nás všechny platí dnes i v budoucnu nikoliv, co chci, nýbrž co umím a dovedu. A přáli bychom si, aby slovenský lid podle toho posuzoval své přátele a nepřátele. Jeho přáteli jsou ti, kdož mu k té schopnosti soutěžiti vyšším vzděláním pomáhají, jeho nepřáteli jsou ti, kdož ve školství a výučbě trvají na stavu dosavadním.

Podstata unifikace spočívá právě v tom: stejný školský náklad pro mládež ve všech školách republiky, stejná výučba a tím stejná úroveň dorostu z Čech jako ze Slovenska a stejná schopnost, soutěžiti na všech polích života, t. j. myslím podstata slovenského problému a cesta k jeho řešení.

Proto se klade u nás na školskou otázku slovenskou značný důraz, který se projevil také v representaci Slováků na křesle ministerstva školství a nár. osvěty.

Potřeba dokonalého základního vyškolení pociťuje se dnes živě i v nejzaostalejších i nejchudších oblastech státu. Odolný pud sebezáchovy nutí lidi k hospodářskému a kulturnímu pokroku, zejména u uvědomělého dělnictva převládá přesvědčení, že dobrá škola a odborná průprava je nejdůležitějším faktorem, který dá pracující vrstvě schopnost, snadněji dobýti si dvou základních potřeb životních: chleba a střechy nad hlavou.

Ale úprava a organisace školská nepřizpůsobuje se dosti rychle té potřebě, protože škola je stále ještě pro pravicový tábor - politikum. Ti, kteří hlásají právo náboženství na stát, školu a kulturu, chybují dvakráte: že svá přání neuvádějí v soulad s potřebami moderního pokroku, spíše naopak, a že ve jménu toho domnělého práva pokoušejí se všechen školský a kulturní pokrok zastaviti.

V tomto zásadním omylu dospěli až k zlovolnému poškozování základních lidových zájmů na poli školské reformní práce. Lid už dnes považuje školské vzdělání pro děti za svoji potřebu jako každou jinou. Vyplnění si vynutí. Vidí-li odpor konservativců ke svému úsilí, jest otázkou jen krátkého času, aby taková zpátečnická politika byla poražena. Ti, kdož si od znemožňování reforem školských slibují nějaký prospěch, ať pro strany nebo pro církev, budou trpce zklamáni. Právě na tomto poli, kde se konservativní strany brání ještě v chatrných zákopech proudu nového života, budou poraženi. Právo na život budou míti jen ty směry, které svoji politickou práci uvedou do souladu s potřebami lidu a státu: a potřeby ty jsou také kulturní a školské.

27. říjen 1929 měl by býti těmto konservativním směrům poučením. Znamená nejen odmítnutí této zastaralé politiky, nýbrž i odmítnutí všech pošetilých pokusů, uvésti v život starou orientaci ve smyslu přežilých a duchu národa cizích tradic. O těchto tradicích mnoho hovořiti nebudu; vedli jsme tu o nich skoro po čtyři léta živé diskuse. Ale prakticky úsilí hlasatelů těchto starých tradic projevilo se v těchto návrzích: Hodžova reforma školské správy, předloha generálská, návrh na obnovení řádů a titulů. A právě tyto návrhy to byly, jež vyvolávaly v lidu nejprudší hněv. Rozhodnutím lidu padly pod stůl, právě jako jiné úmysly. Proto také jsem optimistou, pokud se týče budoucnosti.

Lid projevil, že u nás může se uplatniti trvale jen tradice demokratická, jako odkaz živého úsilí národa po svobodě myšlení a jako odkaz našich ideí osvobozenských. (Výborně! - Potlesk.)

Místopředseda Špatný (převzav předsednictví - zvoní): Dalším řečníkem je p. posl. Fritscher. Uděluji mu slovo.

Posl. Fritscher (německy): Slavná sněmovno! Můj klub mne pověřil, abych zde v rozpočtové debatě přednesl kulturní a sociální požadavky naší strany. Pro nás má vždy veliký význam duch, ve kterém se vede naše školství. Moje strana považuje důkladné školní vzdělání za podmínku zdravého státního, národního a sociálního vývoje a žádá podle svého programu pokud možno jednotné školství, praktickému životu přizpůsobené, které nechť si zřídí každý národ v republice za vrchního dozoru státního. Ve jménu opravdové demokracie odmítáme státní školní monopol a žádáme pro rodiče volnost národní a náboženské výchovy dětí. Státní povinnou školu bez náboženství musili bychom považovati za nejhrubší tyranii a brutální zásah do práv rodičů a co nejrozhodněji odmítnouti. Chtějí-li snad beznáboženští rodiče beznáboženskou výchovu svých dětí, nechť ji mají, ale ponesou za to i odpovědnost. Nenecháme se však ani my zkracovati ve svých právech. Ve svobodném národě nechceme ani my katolíci býti otroky. Aby se položily výchově mládeže pevné základy ve škole, žádá program mé strany spolupůsobení náboženství ve škole. Vyučování náboženství jest třeba ponechati jako hlavní předmět ve všech třídách všech nižších a středních škol a pečlivě jej pěstovati. Protestujeme proto znovu proti nařízenému omezení tohoto vyučování na středních školách a proti úplné degradaci profesorů náboženství, protestujeme, že vyučování náboženství bylo znehodnoceno na předmět vedlejší a jest zkracováno tím, že se hodina náboženství pravidelně zařadí až jako poslední hodina půldne, aby se vyučování dětem co nejvíce znechutilo. Pro podceňování vyučování náboženství jest příznačné jedno rozhodnutí ministerstva financí ze dne 16. září 1930, č. 4846/29, v němž se vyslovuje souhlas s postupem brněnského finančního ředitelství, že každá žádost o osvobození od vyučovacího předmětu musí býti kolkována, pro osvobození od vyučování náboženství však prý stačí nekolkované prohlášení. (Německé výkřiky: Slyšte, slyšte!) Hlouběji již nelze náboženství ponížiti. Žádáme zcela rozhodně, aby se již jednou učinil konec soustavnému odvracování školy od křesťanství libovolným výkladem malého školského zákona. Ve škole musí přestati všechno, doslova všechno, co může uraziti duševní city. Byl-li zaveden kazatelnicový paragraf pro duchovní, nechť platí i paragraf školský, že nesmí býti před bezbrannými dětmi to nejsvětější beztrestně snižováno. Síla a zdraví národního života záleží na zdraví mravně-náboženského spolužití. Tam, kde duch náboženské lhostejnosti - a ten musí být v našich školách úředně pěstěn - a duch negace nabude vrchu, tam churaví život národa od kořene. Nerozpakujeme se znovu a znovu požadovati mravní a náboženskou výchovu ve škole, protože považujeme náboženskou výchovu za nezbytný podklad výchovy mravní. Známý psycholog národů Vilém Wundt, profesor university v Lipsku, varoval dne 3. července 1919 odpůrce náboženství slovy: "Rozšířené volání po odstranění vyučování náboženství skrývá pod svým jménem jedno z největších přítomných barbarství". Musí již jednou navždy přestati to stálé povídání o tom, že prý se náboženství nesrovnává s výsledky vědy. Rektor české university zde v této sněmovně slavnostně prohlásil, že na poslední otázky života dává konečně odpověď jen náboženství. I ten, kterého si sám papež volnomyšlenkářů Arnošt Häckel, spisovatel pověstných "Hádanek světa", vyžádal za svého nástupce v úřadu profesorském na universitě v Jeně, dr Ludvík Plate, přiznává v časopise "Mitteldeutsche Zeitung" dne 1. února 1922: "Boj materialistů proti základním názorům křesťanským nemá ve výsledcích vědy žádné opory" a připojuje: "Národ bez náboženství zanikne dříve nebo později na vnitřní zkaženost." Cituji ještě výrok dr Walthera Riehla, který na solnohradském sjezdu nazval boj proti náboženství přímo neštěstím a řekl: "Vezměte našemu lidu náboženství a zpečetili jste náš kulturní, hospodářský, mravní a národní úpadek. Začíná to bojem proti Bohu a končí zničením každé autority. Rusko jest toho typickým příkladem." Kolísají-li jednou v někom silně pilíře náboženské víry, nepodeprou tu stavbu mravního života již ani stébla slámy beznáboženské občanské morálky. "Nemají-li mladí lidé náboženství, posílají i morálku k čertu", praví d'Allembert, který jistě nebyl klerikálem. Padne-li celé desatero přikázání, zůstane jen jedno, nenech se chytiti.

K náboženské výchově patří i náboženské výkony. Nám není náboženství jen šedou teorií, nýbrž životem a vyznáním. Praví-li se ve výnosu ze dne 11. dubna 1923 k zavedení občanské nauky: "Poněvadž pak smysl dobrého občanství nelze vzbuditi jen výklady a poučováním, musejí býti současně pěstovány zvyky správného občanství, a to zvláště soustavnými cvičeními," - musí totéž logicky platiti i o náboženství. Dítě musí náboženství prožíti a náboženská cvičení se mu musejí státi majetkem pro život. Církvi se stále vyčítá ohromné množství prý matrikových katolíků a jest tu snaha při sčítání lidu lapiti z nich co nejvíce pro bezvěrectví, při tom se však církvi činí již při výchově dětí všemožné šikany. Katolické děti potřebují učitelů, kteří by ze sebe nedělali stále náboženské pokrytce, nýbrž kterým by náboženství bylo nejsvětějším přesvědčením. Věta "Náboženství jest soukromá věc" nesmí již býti vývěsním štítem, aby se tím lehčeji mohlo pracovati ke zničení náboženských hodnot v srdci dětí a proletářů a aby se masám pracujícího lidu mohl naočkovati materialistický světový názor. Lidu nedáme chléb, vezmeme-li mu Pána Boha a posměchem náboženství a těly kněží nenakrmí se také hladový dělnický žaludek. Carlyle praví, že k vystavění efezského chrámu bylo zapotřebí práce celého života, mnoha chytrých hlav a silných paží a jeden nerozuma zničil tento chrám v jedné hodině.

Uspořte mi práci s takovýmto úsudkem o našem školství, práce rozkladné jest již dosti, nyní jest třeba opět stavěti. Pro řešení školských otázek smí tu býti jen jedna cesta, cesta smírného dorozumění, při kterém se bude přihlížeti ke všem příslušným činitelům a při kterém dojde správného porozumění i to, co jest dějinami odůvodněno. Otázka školy a její význam pro blaho národa musí býti hodnocena a hájena, zbavena všech stranických hesel. Co zmohou všechna krásná slova pana presidenta, pronesená v jeho poselství, dr Černého v jeho výkladech, slova bernského manifestu československých socialistických stran o smíření národů a získání menšin, zůstane-li to vše jen na papíře a neuzná-li se to nikdy za konečně zralé k posouzení. Lapání německých dětí do českých menšinových škol pokračuje a luxusní stavby českých menšinových škol v německém území pohltí 280 milionů Kč. Jest přece neslýchaná věc, že na území hlučínském pro mimořádné opatření z r. 1920 jest 1200 německých dětí nuceno podnes užívati buď drahého německého vyučování soukromého nebo navštěvovati s velikými obtížemi a obětmi vzdálenou školu. Uskutečněte přece již jednou Hodžův slib o národnostní školské autonomii. Doplňte konečně již krásná platonická slova také činy, neboť tempo, jímž je uspokojován náš národ, kleslo na nulu.

Pokud se týče ostatních kulturních záležitostí, hájíme zásadu, že spása není ve vzájemném boji státu s církví, nýbrž právě v opaku. Stát nechť dá každé uznané společnosti, co jí patří a nechť chrání náboženskou svobodu. Ve sporných otázkách musí dojíti ke smírnému vyrovnání. Se zvláštním důrazem dožaduji se tu co nejrychlejší úpravy práva patronátního. Veřejný život musí býti opět podporován duchem čestnosti a svědomitosti a v tomto ohledu pracuje právě duchovenstvo velmi mnoho ku prospěchu státu. Zakotví-li autorita státu v myslích občanů, jest jistější, než na četnických bodácích.

Bylo to skandální, jak se protahovalo poukázání kongruy a jak dlouho musí často duchovenstvo čekati na náhradu cestovného. Zajisté však největší šikanování bylo s požadováním výtahů z matrik pro sociální pojištění. Dne 27. února 1930 byl výnos vydán, koncem října pak dostali farní úřady předpis, a to místo od politického úřadu nejprve od nemocenských pokladen, 8 listin jest tam vypočítáno, jež mohou býti dokladem. Ne, zde se požadují jen a jen výtahy z matrik a pošlou se farářům prázdné blankety. Jak bezúčelná, obrovská práce tu byla na kněžstvo uvalena, ví jenom ten, kdo zná nával lidí v průmyslových místech. Nebylo úředních hodin, škola, péče o duše musela býti zanedbána, musely se za vlastní peníze najímati výpomocné síly, dnem i nocí se pracovalo a za všechno ani haléř odškodnění. To jest opravdu do nebe volající sociální péče. Tato gigantická práce však zůstane přece věčnou ctí duchovenstva a dokládá slavně nezbytnost a spolehlivost matrik jím vedených. (Výkřiky.) K tomu bych rád podotkl, že kněží nedostanou ani vánočního přídavku.

Něco o zdravotnictví: Přes domnělou neproveditelnost žádám ze zásadních důvodů přece přiměřenou úpravu služby a platu i pro řádové ošetřovatelky ve státních ústavech. Nesmí tu býti dvojitého měřítka. Služba těchto řádových ošetřovatelek jest úmorná a klade na sílu jednotlivých sester nejvyšší požadavky. Mateřský klášter může přece jistě žádati, aby byl zákonem chráněn život sester i po dobu nemoci, neschopnosti služby a stáří, což musí přece pro své zaměstnance učiniti každý zaměstnavatel. Lze docela snadno s klášterem vejíti v dohodu, jaký plat má každá sestra dostávati, na kolik dní dovolené má po nějakých služebních letech právo, na kolik hodin klidu a odpočinku má nárok. Stát jest tím neméně povinen ošetřovatelskému personálu řádovému než světskému.

Rád bych se zvláště zmínil o jedné kapitole. Jest to hnutí tělocvičné a sportovní. Jest nutno na ně pohlížeti jako na vynikající péči o zdraví. Naše tělocvičné a sportovní spolky a jejich ústřední organisace berou na se veliký díl práce, které by se jinak musil ujmouti stát nebo obce. Ve spolcích a svazech pracuje mnoho neplacených sil s velikou láskou k věci a dávají své tělocvičny a svá zařízení k disposici zdravému lidu. Jest stará pravda, že jest lacinější zdravé při zdraví udržeti, než onemocnělé opět uzdraviti. Přimlouvám se co nejvřeleji za požadavky, které vytýčil německý hlavní výbor pro tělesná cvičení, mezi jiným zvýšení subvence pro ústředí, zavedení vyučování tělocviku do škol odborných a hospodářských, rozšíření jeho na školách středních, podporování zřizování nocleháren pro mládež, cestování, zimních sportů a zřízení německého vysokého učení tělesné výchovy, aby se uplatnil i národní svéráz tělesné výchovy. Žádám, aby konečně byly vyřízeny žádosti o subvence ještě z let 1929 a 1930 a vyslovuji právem očekávání, že s našimi německými tělocvičnými svazy, i s našimi německými svazy křesťanskými, nebude napříště, ještě k tomu za německého ministra, nakládáno tak macešsky. Rovněž se přimlouvám, aby se říšskému svazu německých lékařských spolků dala příležitost vyjádřiti se ve věci nového zákona o nemocenském pojištění soukromých zaměstnanců. Předvojenskou výchovu mládeže odmítáme, stejně jako vysocí čeští důstojníci odmítli vojáčkování ve školách.

Na počátku své řeči jsem zdůraznil důležitost náboženství. Chceme míti náboženství ve škole, protože umíme oceniti jeho význam pro hospodářský a veřejný život. Všechna sociální bezpráví a nerovnosti mají kořeny v nedostatku náboženství v dnešní lidské společnosti. Kdo pohřbívá náboženství, pohřbívá i sociální spravedlnost a právo dělníků. (Výkřiky posl. Grünznera a dr Luschky.) Teprve odvrat lidí od nauky a zásad křesťanských umožnil vyssavačský kapitalismus a jen návrat ke křesťanství a jeho naukám může opět svět od této knuty osvoboditi. Nová úprava hospodářství a společnosti se musí státi ozdravěním duší. Dnes se stal zisk a peníze hybnou pákou celého hospodářství. Světový názor jest zisk a procenta jsou náboženstvím. Toto materialistické náboženství procent připravuje pracující a tvořící stavy o plody jejich práce a vrhá lid do stále rostoucího ožebračení. Moderní kapitalistická zištnost ničí selský stav, ochuzením selského stavu omezuje příjem a možnost výdělku venkovského řemeslníka, a upravuje revoluci cestu do vesnice. Ničí dělníka průmyslového, snižuje co nejvíce mzdy, zvyšuje tempo práce až k vyčerpání pracovní síly, vyhání dělníky racionalisací z podniků, zaviňuje ohromnou nezaměstnanost, naříká nad sociálními břemeny, v nichž by měla viděti jen svou povinnost a pohřbívá tak lid. Místo falešného náboženství procent musí do veřejného života vejíti opět náboženství spravedlnosti a svědomí. Práce zemědělská, práce řemeslnická i práce průmyslová musí býti opět správně ceněna, poctivě placena a míti podíl na zisku. Dělnický papež Leo vyslovil rozsudek smrti nad tímto kapitalistickým systémem; "co tato moc peněz provádí, jest do nebe volající hřích mnohotvárně páchaný na tisících a tisících tisíců," jest psáno v pastýřském listě rakouských biskupů a nedávno i náš pražský arcibiskup dr Kordač postavil se mužně proti kapitalismu. (Posl. Grünzner [německy]: Nezavrhuje jej však!) Zavrhuje jej zcela, více, než vy proti němu bojujete.