Předseda (zvoní): Dalším přihlášeným řečníkem je pan posl. dr Hassold. Uděluji mu slovo.

Posl. dr Hassold (německy): Dámy a pánové! Blížíme se konci rozpočtové rozpravy, která se koná takřka dodatečně, poněvadž rozpočet jest již sestaven. Pozměňovací návrhy budou zamítnuty a dlužno uvážiti, zda by nebylo možno nalézti jiný systém, aby tato rozprava mohla přinésti více užitku. Dověděli jsme se, že se již nyní žádá od jednotlivých ministerstev, aby předložila návrhy pro rozpočet příštího roku a bylo by jistě tedy rozumnější, aby se rozpočtový výbor sešel k projednání těchto věcí nikoliv teprve na konci tohoto roku, nýbrž aby se sešel již nyní, aby se neoctl před hotovou věcí, nýbrž aby mohl skutečně věcně působiti na vývoj a sestavení státního rozpočtu. Jakmile byl rozpočet jednou vytištěn, víme ze zkušenosti, že nebylo lze na něm nic měniti. Kdybychom návrhy na něj dostali nyní a kdyby se rozpočtový výbor mohl zabývati těmito návrhy pro r. 1931, mohli bychom vyhověti rozumným podnětům ke změnám. Pozorujeme-li to, musíme říci, jak rozprava ve výboru, tak také tato rozprava zde v plenu přichází vlastně post festum a že jest více méně počítána jako projevy pro veřejnost, tím spíše, když se zde konají hlavně jen přednášky, které se většinou vůbec netýkají vývodů různých řečníků, takže zde ve skutečnosti všeobecně vůbec nedochází ke vzájemnému vypořádání. Jistě by přispělo k povznesení těchto rozprav, kdyby zde skutečně vládlo svobodné slovo a kdyby zde bylo možno skutečně působiti na pro a contra, jak se zde mluví. (Předsednictví převzal místopředseda Zierhut.)

Máme-li vyjmouti něco positivního z celé rozpravy, je to snad to, že se zaujalo stanovisko vyšší měrou než tomu dosud bylo - bohatou měrou na straně německé, skrovnější na straně české - také k problému národnostnímu. Po rozpravě Benešově došlo v této sněmovně k něčemu, nad čímž se musily zamysliti přece také české strany. Viděly, že všechny německé strany bez rozdílu, jedna za druhou, spontánně vystoupily a zaujaly k národnostní otázce stanovisko v tom smyslu, že by dnes byla vhodná doba, aby se začalo vyjednávati od národu k národu a aby zaujalo k národnostní otázce v tomto státě zásadní stanovisko. V tomto případě neviděli jste rozdílu, ať šlo o strany vládní nebo oposiční, ať měšťanské nebo socialistické a všechny německé strany bez rozdílu přišly s požadavkem, aby byla zahájena tato jednání.

Ohlas, kterého se dostalo těmto více méně naléhavým pozváním, jest dosud ještě dosti nepatrný. Jest jistě nesporné, že ani české strany nebudou moci přejíti přes toto stanovisko všech německých stran a tuto skutečnost buď briskovati nebo ignorovati. Dosud zaujali stanovisko k těmto vývodům celkem vlastně jen dva čeští řečníci, jeden, který mluvil poslední sobotu, byl p. dr Lukavský. Bojovný zpěv dra Lukavského se nezměnil, a příliš dobře jej známe a také se nezmění. Doufáme jen, že zastaral a že vyjde z užívání. Neboť pak stane se v jistém smyslu méně nebezpečný a osamocenější. Ale jistě jest na pováženou, že pan dr Lukavský setrval zde nezměněně a bez ohledu k tomu, co se zde odehrálo v posledních schůzích, na svém úplně jednostranném stanovisku, jehož důsledky dostatečně známe z prakse v západních Čechách. Jestliže něco a jestliže někdo přispíval po mnoho let k trvalému nepokoji v západních Čechách a na západočeském jazykovém pozemí, jest to právě pan dr Lukavský, kterého, nemohu jinak, musím nazvati nejostřejším štváčským apoštolem v našem kraji. Pan dr Lukavský a jeho mínění není jediné, které jsme zde ještě slyšeli. Slyšeli jsme také jiné stanovisko, a byl to výklad pana dra Černého. Pan dr Černý, předseda rozpočtového výboru, který tam měl také bohatou příležitost slyšeti přání a stížnosti německých stran, zaujal zde stanovisko k národnostnímu problému a ukázal, že také na jeho straně se velmi vážně přemýšlí o této otázce. Dnes snad více než dříve jest možno po těchto teoretických rozpravách dospěti také k praktickým výsledkům této debaty, neboť konec konců jest to jen úvod, jestliže z obou stran zaujímáme stanovisko k této otázce a musím říci, že doufám, že nezůstane při oněch málo českých řečnících, nýbrž že se k nim připojí ještě také jiní muži, kteří rovněž tak svobodně a upřímně vysloví své mínění jako to učinili i Němci.

Neboť jistě máte mezi sebou muže, jejichž mínění by nás zajímalo a jež bychom rádi zvěděli. Smím-li snad apelovati na p. posl. Macka nebo na toho či onoho z jeho kruhu, prohlašuji, že by nás zajímalo zvěděti mínění k této otázce také od těchto mužů. Neboť jest rozdíl mezi dřívějškem a dneškem. Dříve stála mezi Čechy a Němci habsburská moc, která časem měla zájem na tom, aby národy štvala proti sobě a časem jí záleželo na tom, aby nenechala dojíti k vyrovnání. Nyní jsme ji se sebe svrhli. Oba národy jsou aspoň zdánlivě svobodné, jak Češi, tak Němci. Musíme však varovati, aby na místo onoho nadřízeného, jímž byl dříve Habsburk, nenastoupilo něco jiného, jako na příklad pojem národního státu nebo národního jazyka. A hrozí nebezpečí, že toto třetí postaví se nad národy a mohlo by se stavěti proti vyrovnání, jak tomu dříve bylo s rodem Habsburským. Bude v zájmu dalšího dějinného vývoje tohoto státu, zda v Masarykově roku bude vyvinuto vážnější a úspěšnější úsilí, aby se aspoň v některých částech nalezlo sblížení v našem sporu.

Pan president Masaryk poslal ministrovi dr Czechovi blahopřáni k 60. narozeninám a ve svém dopisu ministrovi dr Czechovi naznačil, aby měl strpení. Tato zmínka o strpení týká se jistě nejen dra Czecha, nýbrž všech Němců v tomto státě a musím říci, že jest třeba velké trpělivosti k neustálému strpení, a trpělivosti, aby si člověk od toho sliboval něco sebe menšího. Pozvání, aspoň od Němců, bylo s dostatek. Bude naším úkolem, chceme-li se dostati o konkretní krok dále, abychom předložili konkretní požadavky, které by mohly býti podkladem vyjednávání. Těmto konkretním požadavkům bude se ovšem musiti rozuměti tak, že menšiny v tomto státě přicházejí s minimálním programem a že chtějí, aby se o tomto minimálním programu jednalo. Opačná strana nechť se k tomuto programu vysloví, nechť k tomu zaujme stanovisko a my uhlídáme, bude-li možno najíti střední linii. (Posl. dr Rosche [německy]: Programů bylo sestaveno dost; ne aby si někdo myslel, že nebyly ještě žádné sestaveny!) Zajisté, ale snad ještě nebyla dosti vhodná doba, aby mohlo dojíti k vážnému jednání o těchto programech, jak by to mohlo býti dnes. Proto nemůžeme upustiti od pokusu a mohli bychom snad předložiti takový program jako podklad jednání. Domníváme se, že dnes jest doba příznivější než dříve. Neboť, jestliže po těchto rozpravách přijdou Němci s programem, mohou jen lidé zlé vůle předpokládati, že jde o pouhou demonstraci. Naopak musí vážně míti za to, že na rozdíl od dřívějška české strany skutečně musí zaujmouti konkrétní stanovisko k této otázce. Proto se domnívám, že by bylo vzájemným úkolem, aby za teoretickými rozpravami následovaly také rozpravy praktické. Při nejmenším nelze pak nikomu vytýkati, že opomněl nějaký pokus.

Musí býti jasně rozhodnuta otázka, zda spoluúčast německých straně vládě jest výhradně v zájmu státu, či zda tato spoluúčast jest také v zájmu národa. To jest zajisté nejdůležitější otázka, která musí býti rozřešena, abychom mohli najíti jasné stanovisko k vládním stranám. Nemohou-li české strany podati důkazy, že spoluúčast Němců ve vládě má význam také pro německý národ, jest jasné, že všechny německé strany musí z toho vyvoditi náležitý důsledek. Proto přispělo by to podstatně k objasnění na obou stranách, kdyby v této nejdůležitější otázce nastalo přímé a úplné vyjasnění. Na odpovědi na tuto otázku bude záležeti, jaké stanovisko musí zaujímati příště strany k této otázce spoluvlády. Jest pochopitelné, že německé strany nemohou sloužiti bez vzájemné služby.

Proto, nehledě k jednání o rozpočtu, který byl projednán více méně pouhou formou, nechť také české strany zaujmou k této nejdůležitější otázce stanovisko, které by tuto rozhodnou otázku státu mohlo přivésti kupředu, byť i jen o jeden významný krok. (Souhlas a potlesk.)

Místopředseda Zierhut (zvoní): Slovo dále má p. posl. dr inž. Toušek.

Posl. dr inž. Toušek: Slavná sněmovno! K rozpočtům ministerstev hospodářské skupiny je třeba říci, že vývoj hospodářského života celého národa a státu vyžaduje od těchto ministerstev, aby udržela krok s jeho potřebami. Vedle sil mravních a politických, které daly národu osvobozeni a státu vznik, jsou jeho hospodářské síly a soutěživost s cizinou nejdůležitějším momentem jeho zabezpečení pro budoucnost. Hospodářský život žádá od ministerstva obchodu, ministerstva zemědělství i veřejných prací v prvé řadě podporu, správu a kontrolu. Nežádá od nich a naopak se musí brániti, aby tato ministerstva podnikala sama a přejímala tak úkoly a funkce, které lépe obstarává podnikání soukromé.

Pokud se týče ministerstva železnic a pošt, žádá hospodářský život, aby jejich podniky i při svém monopolním postavení byly opravdu podniky v pravém slova smyslu a nikoli více úřady než podniky. S tohoto základního hlediska je třeba měřiti činnost oborů státní správy, spadající do této kapitoly rozpočtové a zrcadlící se jednak v rozpočtu, jednak ve výkladech ministrů v rozpočtovém výboru.

Nejde mi ani tak o konkretní čísla v jednotlivých položkách rozpočtů ministerstev hospodářské skupiny, jako spíše o ducha, jimiž tyto rozpočty i provádění jich musí býti naplněno, má-li býti splněn úkol těchto ministerstev vůči hospodářskému životu státu. Ministerstva tato jsou přece v prvé řadě určena pro podporu hospodářské prosperity a jsou spoluodpovědna za její vývoj a zvláště by byla odpovědna za její brzdění. Nelze ani jedno, ani druhé ministerstvo činiti samo o sobě odpovědným, poněvadž velká většina otázek spadá do kompetence více než jednoho ministerstva. Jde více o systém nežli o jednotlivosti.

Dovolím si docela stručně, pokud je to možno v omezené době, jež je mně poskytnuta, dotknouti se jen věcí nejdůležitějších. Ministerstva a podniky hospodářské skupiny rozpočtu musí podporovati náš hospodářský život v prvé řadě příkladnou péčí o zdroje energie, ať je to uhlí a elektřina nebo voda.

Nechci ani mluviti o uhelných otázkách, jimž věnováno bylo již velmi mnoho pozornosti řečníky v rozpočtovém výboru i tady. Jen několik slov o elektřině a vodě. Stěžejní otázkou další a urychlené elektrisace je vybudování elektrických magistrál na 100.000 voltů. Je třeba litovati, že v letošním rozpočtu je zvláště velmi malá částka na jejich stavbu podle zákona o elektrisačním fondu. Došlo k tomu zřejmě proto, že ministerstvo veřejných prací rozdělilo povolenou částku stejným dílem na 15 let, ač je zřejmo, že dnes na počátku těchto staveb je zapotřebí částek větších než později. Bylo by proto třeba, aby ministerstvo veřejných prací zásadně uvolňovalo potřebné částky v rámci zákona tak, jak se potřeba ukáže.

Ruku v ruce s uhlím a elektřinou musí jíti péče o zabezpečení racionelního hospodářství vodního. Je třeba s potěšením konstatovati, že již v exposé p. ministra veř. prací v rozpočtovém výboru mluveno bylo velmi konkretně o vodohospodářském fondu. Je třeba uvítati, že pan ministr výslovně prohlásil, že se bude jednati o financování pouze rentabilních staveb vodních. Nelze v dnešní době pomýšleti na průplavy, ale je třeba pracovati k rychlému uskutečnění ostatních nejdůležitějších projektů vodohospodářských. Zvláště uvádím péči o zásobování vodou velkých měst. Postrádám vedle ohlášené přehrady v Karlových Varech v exposé pana ministra veř. prací v rozpočtovém výboru zmínku o přehradě u Kníniček, která má zabezpečiti zásobování Velkého Brna vodou, stejně jako přehrada na Moravici, která má splniti tentýž úkol pro Mor. Ostravu a její průmysl. Přede všemi starostmi měla by předcházeti však starost o vodní zákon a vodní katastr, který přec musí býti základem všeho vodního hospodářství.

Druhou složkou podpory hospodářského života je doprava. Zde je třeba říci, že ministerstvo dopravní i státní podniky, to je železnice a pošta, stále ještě vykazují velmi mnoho nedostatků ve svém tak zv. obchodním vedení.

Nemá smyslu přednášeti spoustu detailních stížností na neobchodní vedení těchto podniků. Snad každý poslanec měl by jich řadu v zásobě. Je třeba i ve státních podnicích obchodní pružnosti a přizpůsobování se poměrům, jinak není monopolní postavení jejich podporou, nýbrž brzdou hospodářského života.

Poštovní správa překvapila nedávno zvýšením poplatků šekových. Tento zásah nebyl šťastný a z poznámky ve zprávě rozpočtového výboru je zřejmo, že i ministerstvo samo uznává, že bude muset přistoupiti k jejich revisi.

Pokud se železniční správy týče, tedy je třeba uvítati, že po loňské sněhové katastrofě hlasy odborníků byly velmi vážně vzaty v úvahu a letošní rozpočet dává už naději na nápravu ve stavu železnic zlepšenou investiční politikou. Nedívám se na naše dráhy tak pesimisticky jako pan kol. Brodecký, který prohlásil v rozpočtovém výboru podle sněmovní korespondence, že rozpočet státních drah je od začátku až do konce rozpočtem bankrotním a že železnice na základě tohoto rozpočtu nedají se udržeti ani v dnešním stavu.

Vyslovil také domněnku, že naše železniční tarify jsou nebo budou co nejdříve nejnižšími dopravními sazbami v celé střední Evropě, že jsou pouze 4 až 5ti násobné vůči sazbám předválečným, zatím co ceny za materiál, jak je platí ministerstvo železnic, jsou až dvacateronásobné. Tarifní politika našich drah je pro naše hospodářské poměry tak velké důležitosti, že tento projev nelze nechati bez odpovědi.

Předně je nutno konstatovati, že naše tarifní sazby v důsledku ustálenosti naší měny byly nejstálejšími ze všech železničních sazeb střední Evropy. Téměř celých 5 let v důsledku poklesu měny okolních států klesaly tam dopravní sazby železniční mnohdy až na zlomek tarifů našich. V té době byly naše sazby nejvyššími v celé střední Evropě. V poslední době došlo ke zvýšení tarifů dvakrát v Rakousku a v Německu, jednou v Polsku, k různým úpravám v Maďarsku a v Rumunsku a teprve po těchto úpravách přibližují se u mnoha druhů zboží cizí tarify našim. Ale u nejdůležitějších druhů zboží, jako je uhlí, dříví, železo atd. máme dosud tarifování mnohdy mnohem vyšší nežli u států okolních nebo téměř stejné. O tom svědčí příklady: Uhlí tarifuje dnes desetkrát výše nežli r. 1914 do vzdálenosti na 50 km a v dalších vzdálenostech 9.5 krát výše. Ve srovnání s Rakouskem a Německem je naše tarifování na vzdálenost do 250 km, t. j. na vzdálenost, jež prakticky nejvíce přichází v úvahu, podstatně vyšší. Tak na př. naše sazba za 100 kg na vzdálenost 100 km činí 465 hal., v Rakousku 381 hal., v Německu 344 hal. Dříví tarifuje dnes 10krát nebo 9·5krát výše nežli tarifovalo r. 1914. Srovnáme-li naše sazby se sazbami německými a rakouskými, shledáváme, že sazby německé a rakouské jsou v počátečních vzdálenostech nižší, potom stoupají nad sazby naše, aniž se od nich příliš lišily. Sazby polské jsou vesměs nižší.

Pokud se železa týče, tu jeho tarifování průměrně je 8 až 9krát vyšší nežli bylo r. 1914 a srovnáme-li jeho tarifování s tarifováním německým, shledáváme na př. u železa surového nižší tarifování v Německu do 150 km, od 150 km tarifování vyšší, aniž se příliš lišilo od našeho.

U železa faconového je v Německu nižší sazba do vzdálenosti 50 km, potom opět sleduje barem náš s malým zvýšením.

Je třeba uvážiti, že právě příjmy z dopravy uvedených druhů zboží činí téměř polovinu příjmů našich železnic z nákladní dopravy. Avšak ani srovnání se sazbami předválečnými, které pan posl. Brodecký provedl, není správné. Do roku 1923 byly naše normální sazby vůči normálním sazbám předválečným zvýšeny zcela různě, a to 10krát, ba i 20krát.

Po revisi našich tarifů, jež byla provedena v letech 1922-1923, byly normální sazby poválečné vyšší 9·4krát, od r. 1924 jsou u vzdálenosti do 250 km asi 8·3krát vyšší, na velké vzdálenosti pak 7·9krát vyšší nežli byly normální sazby rakouské. Vedle normálního tarifování existuje řada tarifů výjimečných, vývozních a tarifních slev, ale jejich počet je menší, nežli kolik jich bylo před válkou, takže i naše výjimečné tarify ve svém průměru jsou vůči výjimečným tarifům rakouským asi stejným násobkem jako tarifování normální.

Není tudíž tvrzení pana kol. Brodeckého správné a nutno konstatovati, že nákladní sazby železniční nejsou valorisovány nízce, že byly a jsou u většiny druhů zboží, specielně pak u doprav hromadných, vyšší nežli tarify cizí. Jestliže tedy pan kol. Brodecký nepokládá rozpočet ministerstva železnic za zabezpečení dalšího vývoje státních drah, pak je třeba hledati nápravu v jiných částech rozpočtu, nežli jsou příjmy z nákladní dopravy. Celý problém je mnohem komplikovanější a jeho řešení mnohem obtížnější, nežli snad by se podávalo z jednoduchého prostředku zvýšením nákladních tarifů. Naopak, naše výroba by právě potřebovala citelné snížení našich tarifů, specielně u uhlí. Jest totiž třeba uvážiti, že dopravní výlohy u výroby československé jsou ve většině případů nepoměrně větší složkou nákladů výrobních, nežli je tomu téměř u všech průmyslů cizích, s námi na světovém trhu konkurujících. Naše výroba je ve svém celku odkázána na dlouhou dopravu železniční. Jsme daleko od moře, nemáme k disposici levnou vnitrozemskou dopravu vodní, jsme namnoze u důležitých průmyslů textilního a železářského vzdáleni od své základny surovinové a s našimi cizími trhy jsme spojeni opět dlouhými tratěmi železničními. Železniční doprava je ze všech doprav nejdražší a naše výroba až dosud je na ni odkázána.

Z toho důvodu jsou železniční tarify pro nás důležitější než kdekoli jinde. K tomu přistupuje i ta okolnost, že jsme v tak značné míře odkázáni na železnice cizí, kde nemáme žádného vlivu na tvoření jejich tarifů. A tarifní politika těchto železnic je mnohdy dělána proti našemu vývozu a proti našemu transitu. Kdybychom za dnešní výrobní situace po citelném zvýšení tarifů na cizích drahách, po nichž se děje náš dovoz a vývoz, zvyšovali si i sazby domácí, pak by to ovšem mělo důsledky, na něž pan kol. Brodecký měl při svém projevu pamatovati: Kdo by vlastně toto zvýšení zaplatil a jakým způsobem? Zvýšení našich tarifů by znamenalo přímo zvětšovati naši nezaměstnanost a ohrožovati dnešní mzdovou úroveň u velké části našich průmyslových odvětví.

K dopravě vodní nemám poznámek. Pokud se letectví týče, tedy program po chystaném letošním rozšíření letecké dopravy jistě uspokojí, bude-li ovšem opravdu dodržen. Zvláště půjde o to, aby letecká doprava byla udržována i v zimě a byť i ve zmenšené míře také v neděli, jak se to děje všude v celé Evropě.

Dovolte mi také několik slov o silnicích. Nechci opakovati všechno to, co o této věci bylo již řečeno v rozpočtovém výboru i zde, mně tane zvláště na mysli používání domácího materiálu při stavbě, úpravě a obnovách silnic. Vydáváme stále ještě veliké peníze do zahraničí na pokusy s dlážděním měst a úpravu silnic, ačkoliv jedině správným by bylo postaviti celou tuto otázku technicky na takový základ, aby nebylo vůbec třeba zahraničního materiálu pro dláždění silnic vůbec. Unikají nám tím zbytečně peníze do zahraničí a našemu dělnictvu zaměstnání. Pan ministr veř. prací slíbil vydání nového silničního zákona a silničního řádu, což s povděkem lze konstatovati. S těmito otázkami souvisí však také naprostá nutnost nového zákona o motorových vozidlech, který jest již tak dlouho připravován.

Ministerstva a podniky hospodářské skupiny rozpočtu musí však vedle těchto dvou základních složek své podpory, to je hospodaření energií a dopravy, podporovati hospodářský život a výrobu ve všech ostatních směrech tak, aby opravdu podpora jejich byla co nejúčinnější. Je to zvláště otázka dodávek a investičního plánu. Tato kapitola je stejně zajímavá jako naléhavá. Je třeba vytýčiti jako hlavni zásady všech dodávek státních jejich normalisaci, dodávkový a investiční plán a vyrovnání konjunktur.

Pokud se normalisace týče, jest jedním z nejdůležitějších problémů, které jsou zvláště starostí ministerstva veř. prací. A tu vidíme docela zvláštní zjev. Zatím co na příklad ministerstva nár. obrany, železnic, pošt provádějí alespoň vnější normalisaci tím, že zavádějí normální formát papíru, ministerstvo veř. prací ani v této docela primitivní věci nejde dobrým příkladem napřed. A což teprve, podíváme-li se na ostatní otázky a obory, spadající do jeho pravomoci. Při veřejných stavbách mohlo by ministerstvo veřejných prací soustavnou podporou a zavedením důsledné normalisace vykonati velikou práci nejen ve prospěch úspor nákladů, nýbrž nepřímo i ve směru vlivu na celou naši obchodní politiku. Zdá se to býti na první pohled nelogickým, avšak soustavná normalisace předmětů dodávkových, staveb i všech oborů ostatních, provedená na základě čsl. národních norem, znamená v řadě oborů výroby silnější podporu, ba přímo ochranu proti zahraniční konkurenci nežli opatření celní a omezování dovozu. V tomto oboru musí ministerstvo veř. prací jíti v čele a stejně i ministerstvo železnic a správa poštovní. Všechny tyto i jiné obory státní správy zasahují tolik do celého hospodářského života, že důsledné uplatněni normalisačních zásad ministerstvy i všemi podřízenými úřady bude míti vliv na soukromé podnikání, takže se všude tam, kde tak dosud neučinilo, bude musit v zájmu svém i celého národního hospodářství přizpůsobiti.

Upozorňuji při tom na potřebu vydání předpisů o betonových pracech, jež je velmi naléhavé. Je s podivem, že přes katastrofu na Poříčí ministerstvo veřejných prací nevydalo dosud moderních předpisů a nyní dokonce, když Normalisační společnost československá se těchto prací ujala, práce tyto nepodporuje tak, jak by bylo třeba, halíc se v prestyžní důvody.

Pokud se týče dlouhodobého dodávkového a investičního plánu, je třeba zvláště poukázati na to, že v našich poměrech se buďto udělá velkolepý plán, který se nedodržuje, jak ukázala na příklad výstavba vysokých škol, anebo se pracuje od roku k roku. Jak docela jinak na př. Polsko postupovalo r. 1920/21 při 10letém plánu na výstavbu železnic! Zadalo tehdy v rámci 10letého plánu svému průmyslu pro léta 1920/30 2540 lokomotiv, 7800 vagonů osobních a 70.000 nákladních k postupnému zadávání podle možnosti. Tento 10letý plán byl r. 1923 poněkud zúžen, avšak v celku zůstává v platnosti, ačkoliv do konce roku 1928 mohly podniky polské dodati pouze 476 lokomotiv, 618 vozů osobních a 27.018 vagonů nákladních. Jak docela jinak mohou dodavatelé odhadovati vývoj do budoucnosti při takovém plánu v poměru k podnikům našim, které jsou odkázány na částky rozpočtové od případu k případu. Pokud se pak týče dodávek státních, tedy stále ještě často se nepřihlíží k domácí výrobě, a to ani tam, kde by mohl dodávku obstarati - podnik domácí. Nelze pochopiti na příklad, proč zadává jeden z nejvyšších úřadů republiky telefonní centrálu zahraničnímu podniku, ačkoli na dodávku oferuje i firma československá, jejímž největším podílníkem jest stát.

A pokud se týče vyrovnávání konjunktury, je nutno v souvislosti s potřebou velkého investičního plánu, který by byl dodržován, zmíniti se také o krátkodobých dodávkách vojenských, které na příklad v oboru výstroje oděvní jsou zadávány v termínech, které jsou výrobě naprosto nepohodlnými, poněvadž spadají do období sezon a nejvyššího vypětí výkonnosti, ačkoliv by lépe a jistě laciněji mohly býti dodány v dobách mezi sezonami, kdy dělnictvo je slabě nebo vůbec nezaměstnáno. A jde tu o velký obor domáckého dělnictva, jistě jeden z nejpotřebnějších.

K těmto všeobecným zásadám o státních dodávkách, jejich normalisaci, velkému plánu investičnímu a vyrovnávání konjunktur je třeba říci několik slov k letošnímu rozpočtu na veřejné stavby.

Zvláště lituji, že v oboru vysokých škol jsme v takové situaci, že další váhání a odkládání bude nejenom hříchem na našich vysokých školách, nýbrž i na celém budoucím vývoji hospodářském, kde zmeškáme, poněvadž nebudeme připraveni na soutěž s ostatními, kteří rychle pokračují.

Mluví se sice zase o fondu na stavbu vysokých škol během 10 let. Desetiletý plán má smysl jen tehdy, bude-li opravdu dodržován a nebude-li na jeho položkách prováděno šetření, kterého by se dalo jinde snáze docíliti. Bylo příliš mnoho mluveno o nedostatcích výstavby a zařízení vysokých škol, než abych chtěl znovu všechny nářky a stížnosti opa kovati. Uvedu jenom 2 příklady. Na brněnské technice byl vystavěn strojní pavilon nákladem asi 3 mil. Kč. Je půldruhého roku hotov ve zdech, avšak nezařízen. Zařizovací náklad, rozpočtený asi na 6 mil. Kč, není v rozpočtu a nebude tudíž povolen. Bude se čekati zase další rok a budova z největší části bude nevyužita. Na stavební práce pro obě brněnské techniky je v rozpočtu celkem 600.000 Kč a při tom je projektována stavba pavilonu elektrotechnického a stavebního při české technice, že požadavek rychlé výstavby elektrotechnického pavilonu není ani v nejmenším upřílišněny, nýbrž naopak v zájmu celého státu velmi naléhavý, to chci doložiti těmito daty o nových elektrotechnických ústavech, které zbudovaly a budují jiné evropské státy: R. 1923 přestavba techniky v Delftu se znamenitým elektrotechnickým ústavem a s laboratoří na 0.5 mil. voltů. R. 1925 přestavění Ecole Polytechnique v Brusselu s laboratoří na 0.75 mil. voltů. R. 1927 přestěhování techniky v Miláně do nových budov v Monze se znamenitou laboratoří vysokého napětí. R. 1927 otevřena laboratoř na velmi vysoké napětí u techniky v Charlottenburku. R. 1928 otevření úplně nového elektrotechnického ústavu v Paříži při École supérieure d´Electricité. R. 1928 otevření laboratoře na 1 mil. voltů na drážďanské technice při oslavě jejího prvního století. R. 1929 otevřen nový elektrotechnický ústav při technice v Brunšviku. R. 1929 otevřen nový elektrotechnický ústav při technice v Cáchách.

Elektrotechnické ústavy v Brně jsou již 20 let staré a moderním potřebám přirozeně již nevyhovují. Nemá-li se naše elektrotechnika státi zaostalou, je třeba postaviti moderní elektrotechnický ústav. Pro takovou stavbu je doba zvlášť příznivá, neboť v příštích 20 letech elektrotechnika se u nás velmi vyvine, takže se dá očekávati, že do elektrisačních zařízení za tu dobu bude se investovat asi 2 miliardy Kč.

I kdybychom ihned začali stavěti, tedy teprve v nějakých 3 či 4 letech bude možno říci, že ústavy pracují v nových poměrech, což znamená ztrátu řady let oproti cizině. A podobně to vypadá s ostatními vysokými školami. Nestačí školy vysoké založiti, je třeba je i vybudovati.

Pokud se týče stavební činnosti proponované pro r. 1930, je třeba zdůrazniti, že základním požadavkem, který musí ministerstvo veř. prací splniti, je modernisování stavebního řádu. Náš stavební řád je zastaralý a trpí jím stavební podnikatel, stavebník i vymoženosti techniky. Stavební řád musí býti co možná stručným a rámcovým předpisem, který by ponechal vládnímu nařízení, technickým předpisům i normám možnost rychlého využití technického pokroku a přizpůsobení se vyvíjející se technice.

Je také úplně zbytečno, aby ministerstvo veř. prací zadávalo projekty státních staveb, které nejsou zadány veřejnou soutěží, bez soutěže pouze architektům z Prahy. Již v rozpočtovém výboru byla stížnost slovenská, mně nezbývá než připojiti stížnost architektů moravských, kteří jsou při velkých pracech mimo soutěž zadávaných pomíjeni. Hlavně při stavbách státních obytných domů je nepoměr takový, že stížnosti tyto jsou více než oprávněné.

A mluvím-li již o zadávání prací, pro něž ministerstvo veř. prací nemá vlastních sil, pak je třeba zdůrazniti, že v některých oborech ministerstvo veř. prací docela zbytečně projektuje svými vlastními lidmi, co by dobře, rychle a levně dělali civilní inženýři nebo stavební firmy. I zde znamená tolik velebená racionalisace v prvé řadě ochotu racionalisovati v nejvlastnějším oboru. Ministerstvo veř. prací nechť se omezí více na rozhodování, schvalování a kontrolu, než na projektování. Při tom ještě chci upozorniti na to, že při všech stavbách ministerstva veř. prací měla by se vyloučiti soutěž zahraničního průmyslu kamene. Dnes, kdy víme, že máme své mramory, travertiny atd., není třeba zmenšovati zaměstnanost kamenolomů, které jsouce povětšině v chudých krajích zůstaly namnoze jediným podnikáním většího rozsahu.