Předseda (zvoní): Dalším přihlášeným řečníkem je p. posl. dr Singer. Dávám mu slovo.

Posl. dr Singer: Slavná sněmovno! Tres faciunt collegium, a jelikož nás jest, zaplať pánbůh, tady více než 3, jest možno promluviti.

V rozpravě o vládním prohlášení učinili jsme již jako zástupci strany židovské projev o svém kladném stanovisku k vládě a o jeho důvodech. Poměr ten úplně odůvodňuje důvěru oněch činitelů a skupin, kteří naše snahy od počátku posuzovali správně a spravedlivě, a bude, doufám, pohnutkou pro ty, kteří naše úsilí mařili, aby svůj poměr k nám loyálně zrevidovali. Tu nemyslím jen na skupiny politické, nýbrž také na úřady administrativní, zejména na východě republiky. Program náš snáší se dokonale se zájmy státními, předpokládá naprosto kladný poměr ke státu, nepodmíněné plnění povinností k němu. Pokud se pak týká vrstev, jež kladu si za čest zastupovati v této slavné sněmovně, podotýkám při této příležitosti jen krátce, že jde o proces regenerační po stránce duchovní a hmotné. Tkví již v podstatě těchto otázek, jež směřují ke stanovení a povznesení souhrnu produktivity židovské menšiny tohoto státu ve smyslu kulturním i hospodářském, že prvým předpokladem je tu výchova, a to výchova jak dorostu, tak i dospělých. Ujímám-li se tedy k židovským desideriím slova v rozpravě o školství a nár. osvětě, je to jen důkazem, že nám nejde o politické rekriminace, o pouhou stranickou kritiku, nýbrž o budoucí práci.

Dámy a pánové! V Československu žije z celkového počtu 350.000 Židů přes 180.000 duší národnosti židovské. Přiznání to dělo se na podkladě jednomyslného usnesení revol. Národního shromáždění ze dne 29. února 1920, kdy s ústavou schválena také zpráva ústavního výboru, podle níž shodně s důvodovou zprávou Židé naší republiky mohou se při sčítání lidu, úředních úkonech atd. hlásiti ke své vlastní národnosti židovské bez ohledu na mateřský nebo obcovací jazyk. Toto usnesení má význam mravní i politický. Mravní, ježto poskytnuta byla svoboda svědomí, nám starou monarchií upíraná, politický pak zejména vzhledem k národnostním poměrům v našem státě, hlavně na Slovensku, Podkarpatské Rusi a jinde. Jsem proto přesvědčen, že na tomto usnesení, učiněném zároveň se schválením ústavy, jejíž desetileté jubileum slavíme v několika dnech, nebude nic měněno.

Chci však podotknouti, že v rozpočtu na menšinové požadavky není vůbec pamatováno. Nemůžeme pominouti mlčením, že stát nedával na židovské a česko-hebrejské školství téměř nic a péči o tisíce židovských sirotků a o celý židovský, namnoze neproduktivní proletariát na Podkarpatské Rusi a Slovensku ponechal téměř výhradně židovským americkým dobročinným společnostem. Dříve, než se dotknu jednotlivých dalších zjevů, chtěl bych pronésti s tohoto místa základní požadavek, aby s otázkami židovského menšinového školství, zejména na Podkarpatské Rusi a soc. ochrany a výchovy se nakládalo zrovna tak, jako s jinými požadavky menšinovými. Bylo by smutné, kdybychom si museli říci, že tyto kulturní požadavky jsou jen proto ignorovány, poněvadž židovská menšina nezaujala nikdy oposičního stanoviska oproti státu anebo se o ně nehlásila dosti hlasitě. V ovzduší rostoucí národnostní smířlivosti, jejíž jsme bohudík svědky již několik roků v této republice, najde se při dobré vůli cesta k uspokojení našich požadavků, jež jsou, jak mohu klidně říci, velmi nepatrné a rázu spíše zásadního. Je pro nás dostiučiněním, že se našly již velmi významné kruhy a svazky, jež vystihly obecný význam našich snah pro občanský celek a ukázaly porozumění. Uvádím na příklad zastupitelské sbory hlavního města Prahy, dále Brna, Užhorodu, Mukačeva atd.

Dámy a pánové! Ze statistiky je patrno, že hlavním sídlištěm Židů v republice jsou spíše oblasti východní, zejména Podkarpatská Rus, kde Židé tvoří po stránce národnostní 14% obyvatelstva. O postavení židovského obyvatelstva na Podkarpatské Rusi a jeho roli v jeho životě politickém a hospodářském jsou dodnes rozšířeny veliké omyly. Židé na Podkarpatské Rusi liší se úplně svou sociální a hospodářskou strukturou. Je mezi nimi velké procento dělníků, malých zemědělců, řemeslníků, největší však část je pohříchu vlastně bez povolání a odkázaná na náhodné zaměstnání. Občasní pozorovatelé poměrů nevidí však mravní i hmotné bídy velké většiny židovského proletariátu, nýbrž všímají si početně slabé vrstvy zámožnějších. Osvobození a rostoucí probuzení podkarpatských Rusínů vyvolalo celý komplex tíživých otázek, v nichž hraje význačnou úlohu i postavení židovského obyvatelstva. Pravíme rovnou, že vítáme pokroky rusínské a že je naší upřímnou snahou činiti vše, aby se dály ve znamení občanské svornosti. Kdo jen poněkud zná poměry v oné zemi, ví, že se nedají přes noc změniti výsledky dlouholetého procesu. Je to otázka výchovy na jedné i druhé straně. Budiž mi dovoleno říci, že se v tomto směru velmi hřešilo. Nejde prostě v rámci republiky uplatňovati methody feudální monarchie, jak jsme toho byli dosud svědky na Podkarpatské Rusi. Není moudré, činí-li se na židovské obyvatelstvo nátlak, aby vůči Rusínům hrálo tutéž roli, jako se to na nich žádalo za Maďarska. Slavná sněmovna učiní si představu o duchu, jenž tam vládne, řeknu-li jen jedno: židovskému obyvatelstvu bylo při všech dosavadních volbách vyhrožováno z míst úředních a poloúředních, že budou zbaveni t. zv. licencí a koncesí ti z nich, kteří nebudou hlasovati podle diktátu politických úřadů. Na rozbití židovské listiny bylo před 4 roky ze státních peněz dáno statisíce, tedy více než se dalo za celá léta na všechny židovské kulturní potřeby dohromady. To je špatná výchova, která ohrožuje nejen židovskou menšinu, nýbrž i občanská práva všech. Při posledních parlamentních volbách na Podkarpatské Rusi musily si stěžovati už i některé strany koaliční do volebního úředního útlaku.

To jen mimochodem. Ve věci samé mohu říci, že celý problém Podkarpatské Rusi, jenž předpokládá hospodářské povznesení a sociální i kulturní obrození obyvatelstva, byl odsunut politickými zřeteli, jimiž trpěli nejen Židé, nýbrž i vývoj Rusínů. Heslem musí býti: Nikoliv se Židy proti Rusínům, a také ne s Rusíny proti Židům. Přejem Rusínům, aby se řešily jejich životní otázky, zejména zemědělská a jiné, a chceme upřímně spolupracovati. Ale pak musí býti dána Židům jiná role než ta, ke které bývají často nuceni. Problém podkarpatský se nerozřeší neúměrným a škodlivým rozmnožováním kořalečných výčepů, nýbrž rozmnožováním výroby. Po té stránce jako by se spikly všechny okolnosti. I sazební politika státních železnic je tu velikou překážkou. Ještě větším kamenem úrazu je však nepochopení našich úřadů, jež nenalezli poměru na př. k ušlechtilým snahám, probouzeti v židovském dorostu sklon k produktivní práci.

Používám této příležitosti, abych cenil zásluhu amerického Joint Distribution Comittee, velikého amerického židovského spolku, založeného za účelem zmírnění poválečné bídy ve východní Evropě, jenž na Podkarpatské Rusi ujal se po převratu téměř tisíce opuštěných židovských válečných sirotků, založil přes 15 židovských úvěrních družstev, jež poskytují levný úvěr i nežidovskému obyvatelstvu. Kromě toho všeho umožnil stavbu židovských škol, a to nejen obecných, nýbrž i odborných dílen učňovských, kde se židovský dorost vychovává ku produktivní činnosti. Tyto akce stály od převratu přes 20 mil. Kč. Je smutné, že všechna tato výchovná práce nepotkala se u podkarpatských úřadů s porozuměním a že se našel tisk úřadům těm blízký, jenž se snažil tuto práci znehodnotiti, a že bylo zapotřebí energického zakročení nezávislého českého tisku, aby velké zásluhy Jointu nebyly nadále odměňovány nespravedlivými útoky na jeho instituce.

Uvádím všecky tyto okolnosti proto, že patři na Podkarpatské Rusi do souboru otázek výchovných. Na Podkarpatské Rusi jest různým vrstvám zapotřebí výchovy k vědomí občanskému a státnímu cítění. K tomu mohou vésti v demokratickém státě především dvě cesty. Vůle k produktivní práci a úcta k zákonům. Vůči Židům se hřeší v obojím směru. Jsou vytlačováni z hospodářských posic, zároveň se však v nich pěstuje nemírný sklon k merkantilismu a víra v protekci. Sem patří na př. prakse se státním občanstvím. Táži se, jaký vztah ke státu se předpokládá u tisíců občanů na Slovensku a Podkar. Rusi, jejichž rodiny tam žijí řadu generací a jimž se upírá státní občanství. Jaký smysl mají zákony, když se žadatelům o udělení státního občanství podle zákona Dérerova ukládají poplatky za úřední výkon ve výši přesahující jmění žadatelů. Částky 50.000 Kč nejsou výjimkou. Na lidech, kteří jsou prakticky psanci bez jakéhokoli státního občanství, žádá se vsak, aby konali vojenskou službu, a oni ji také konají. Ptám se, zdali tato prakse může obstáti s hlediska práva a veřejné morálky vůbec a zdali může obstáti takový předpoklad občanské výchovy.

Židovské školství, jež má vštěpovati zásady demokratické již od útlého mládí, je v nemilosti. Kuratorium česko-hebrejského gymnasia, na němž se vyučuje převážné části předmětů v jazyku českém, muselo podepsati revers, že se nebude domáhati státní subvence. Podkarpatské úřady rozuměly této klausuli tak, že zamítly žádost gymnasia o české knihy pro žákovskou knihovnu. Vůbec jsme měli po několik roků dojem, že úřady podkarpatské měly k tomuto školství vydržovanému ze soukromých sbírek poměr záporný a že nebýti rozumného stanoviska středoškolského referenta v ministerstvu školství, mohlo se často mluviti o persekuci.

Pokládáme takovou soustavu za nespravedlivou, nerozumnou a škodlivou. Židovské školství na Podkarpatské Rusi má pěstovati v mládeži kromě znalostí obecných sklon k práci, solidaritu s pracujícími lidmi, tedy něco, čeho je zemi zapotřebí z důvodů, jichž zvlášť uváděti nemusím. Vyslovuji naději, že napříště bude se jeviti péče o židovské školství i položkami v rozpočtu a že pro letošek budou křivdy nahrazeny aspoň částečně jiným způsobem.

Do souboru výchovných otázek na Slovensku a hlavně na Podkar. Rusi patří i organisace židovských obcí náboženských. Prohlašuji předem, že za normálních poměrů by tento námět nebyl aktuální. Vidíme však, bohužel, již po léta, že náboženské svazky opustily basi náboženskou a jsou dnes institucemi politickými. To nás nutí, abychom věnovali pozornost nynějšímu stavu a dalšímu vývoji, zejména mluví-li se o zřízení nového svazu židovských obcí na Podkar. Rusi. Neměli bychom zásadně námitek, kdyby šlo pouze o potřebu náboženskou a byly dány záruky, že jednak zřízení odpovídá vůli většiny a dále že nebude nové instituce zneužito. Naše námitky jsou odůvodněny již tím, že přípravami byly zemským úřadem pověřeny osoby politické, nikoliv duchovní správcové, a hlavně tím, že za nynějšího volebního práva do židovských obcí veliká většina je vyloučena z rozhodování. V těchto obcích kryje se pouze 1/10 výdajů dávkami přímými, kdežto 90 % dávkami nepřímými. Přes to je z práva volebního vyloučeno přes 90% příslušníků ve smyslu zastaralých, avšak dosud platných volebních řádů. Bude nutno konečně již jednou stanoviti, co ve zřízení obcí na Slovensku a Podkar. Rusi vyplývá ze skutečné tradice a co je přežitkem dřívějšího feudálního, nedemokratického režimu. Revise volebního práva, jež by v mezích náboženské tradice přiblížila se normám československým, je podmínkou, jíž se vzhledem k dosavadním zkušenostem vzdáti nemůžeme.

Zdůrazňuji, že jsme daleci zasahovati do náboženských výhrad konservativního židovstva, jež ostatně počtem 17.000 hlasů na Podkar. Rusi nás poctilo svou důvěrou. Ale je právě v zájmu náboženského cítění těchto konservativních vrstev a jejich přáním, aby z jejich náboženských korporací byla vymýcena politi a. Bude věcí naší přihlížeti k tomu, až se bude zákonitě upravovati zřízení židovských obcí v celé republice. Je na čase, aby se touto otázkou hnulo.

Je tu též řada naléhavých úkolů i v zemích historických, tak na př. sloučení židovských obcí Velké Prahy, zřízení českého rabínského učiliště atd. Pokud se týče historických zemí mohu říci, že zde skutečně skoro ve všech obcích zavedeno bylo všeobecné volební právo přizpůsobené volebnímu řádu do obcí. Avšak zde platí ještě zákon z r. 1890, který je dnes už nemožný a který bude nutno nahraditi novým zákonem. Podle dosavadního práva tvoří každá náboženská obec samostatnou nezávislou jednotku a souhrn všech obcí representuje náboženskou společnost židovskou, tedy útvar, jaký nikde jinde není. Byly sice zřízeny určité ponejvíce teritoriální svazy obci, jež se zase spojily v jednotnou organisaci representovanou nejvyšší radou, avšak všechny tyto útvary mají ráz neoficielní, jsou spíše trpěny jakožto sbory poradní, ježto není pro ně zákonného podkladu. Proto zámožnější a silnější obec nemá ani podle svých stanov právo pomoci obci slabší, která se sama udržeti nemůže. Bude tedy skutečně nutno, aby se stala nějaká náprava, aby byl zmíněný zákon z r. 1890 nahrazen zákonem novým, který by odpovídal potřebám doby.

A ještě jednu bolest máme. Bude třeba také změniti otázku českého učiliště rabínského. Pro nedostatek takového učiliště jsou náboženské obce odkázány na kandidáty vyšlé z učilišť cizích, zejména z Berlína, Vratislavě, Vídně a Budapešti. Nehledě k tomu, že tito kandidáti začasté nejsou příslušníky československými, čehož se pro duchovní správce vyžaduje, ale těžce, když vůbec, dosahuje, jde v prvé řadě o to, aby kandidátům rabínství bylo umožněno vzdělati se na našem vlastním českém učilišti. Tu bude zapotřebí zásahu státní správy a přiměřené dotace. Dovolíme si v obou směrech podati příslušné návrhy ministerstvu školství a nár. osvěty.

Jsem si plně vědom, že to, co zde přednáším, jsou věci velmi málo známé a málo vyhledávané. Činím-li tak ve své povinnosti jako zástupce strany židovské, děje se to s nejlepší vůlí přispěti k urovnání cest vedoucích ke sblížení a dohodě. Naší snahou není separace. Utvoření židovského politického celku nemá rázu útočného, a bojujeme-li o něco, je to snaha nahraditi nedochůdnou formální rovnoprávnost vzájemným vědomím lidské rovnocennosti.

V této souvislosti nebude na škodu zmíniti se o otázce, která před krátkou dobou rozvířila veřejný zájem. Je to otázka numeru clausu. Po vzorech antisemitských nepokojů a výtržností v Berlíně a ve Vídni vznikly demonstrace i na německých vysokých školách našich pod záminkou neutěšených poměrů technických. Demonstrace měly ráz protižidovský, jak odpovídá mentalitě jisté části německého studentstva. Je zajímavo a příznačno z odpovědi pana ministra školství na interpelaci v této sněmovně podanou ve věci vysokoškolského studentstva, že bezprostředním důvodem ku projevům na německých vysokých školách nebyla jen stísněnost poměrů, a zejména to, že posluchači oněch vysokých škol nepronesli vůbec konkretních požadavků mimo požadavek numeru clausu. Oproti tomu konstatuje pan ministr, že zástupci studentstva českých vysokých škol podali své konkretní návrhy věcné ministerstvu školství, které o nich jedná, resp. jednati bude, ovšem v dohodě s akademickými úřady.

My se dočítáme ve zprávě rozpočtového výboru při vysokém školství, že ministerstvo školství připravuje stavební program pro nejbližších 10 let a hodlá předložiti vládě příslušné návrhy, které, budou-li přijaty, urychlí velice potřebné novostavby vysokých škol. Tím bylo by odpomoženo nejnaléhavějším steskům v tomto směru.

Víme dobře, co vlastně znamená formule numerus clausus. Projevili to jasně němečtí studenti vysokoškolští, když útočili na židovské své spolustudující bez rozdílu jejich státní příslušnosti a politického přesvědčení. Volný přístup ke zdrojům vědění byl odedávna základním požadavkem a znakem svobody a demokracie. Současně byl i prostředkem ke vzájemnému poznání a tím i sblížení národů. Vzpomenem-li, že po vydání známého dekretu Václava IV z r. 1409 odešla německá obec akademická z university Karlovy rozhořčena tím, že měla býti v zájmu spravedlnosti omezena její privilegia, nemůžeme se ubrániti podivu. že dnešní německá vysokoškolská mládež odpírá svým spolustudujícím přímo základní práva na možnost studia vůbec.

Dámy a pánové, jest však zajímavé, že i všeobecně mluví-li se o přeplnění našich vysokých škol a ochraně proti cizincům, se vědomky nebo nevědomky myslí na cizí studenty židovské, jako by byli ti cizinci ponejvíce nebo vůbec jen Židé. Jest zajímavé, že také pan dr Kramář ve své řeči středeční, když mluvil o přeplnění vysokých škol a ochraně našich státních příslušníků, řekl jistě úplně poctivě a upřímně, že v tom nelze hledati antisemitismus. Plně věřím, že jej v tom nehledá, ale omyl spočívá v tom, že jako jiní předpokládá, že taková ochrana nebo omezení se bude týkati v prvé řadě a hlavně studentů židovských. V tom jest právě omyl. Pohlédněme na věc blíže, zdali vůbec jest to pravda, že cizinci zavinují toto přeplnění našich vysokých škol, a jak se to má se židovskými studenty zvlášť. Naše vysoké školy přirozeně vzrůstají. Karlova universita v Praze dosáhla r. 1904 po prvé výše 4.000 posluchačů, v posledním roce předválečném 1913-14 měla 4,700 posluchačů a r. 1928-29 9.213 posluchačů. Jest velikým omylem domnívati se, že tento vzrůst způsoben jest fakultou lékařskou. Tuto fakultu navštěvovalo již r. 1893 na 1.052 posluchačů a r. 1918-19 1.960 a r. 1920 dosáhla maxima 2.933 posluchačů. Pak počet mediků neustále klesal. Pan ministr školství uvedl ve zmíněné odpovědi na interpelaci tisk 153, že r. 1929-30 je zapsáno 2.029 medikű. To znamená, že roku 1920-21 jich bylo zapsáno o plných 44% více, než v letošním roce. Vzrostla fakulta právnická, která měla r. 1918-19 2.322 posluchače a loni již 3.973 posluchače a vzrostla tedy od převratu o plných 71%. Stejně fakulta filosofická, která z 1.526 posluchačů v prvním roce republiky vzrostla do loňského roku na 3.111, spolu s fakultou přírodovědeckou tedy o 105%.

Jak se to má nyní s cizinci? Na fakultě právnické bylo jich r. 1928-29 44. t. j. 1.1% na fakultě filosofické a přírodovědecké pouze asi 10.20%, rovněž tak i lékařské fakultě bylo v letech 1927-28 10.20% cizinců.

Než nechci unavovati podrobnými čísly. Na třinácti vysokých našich školách s 29.579 posluchači studovalo r. 1928-29 4.123 cizinců, t. j. 13%. Podle roku předchozího jest z těchto cizinců 74% nežidů, tedy 3/4. Počet cizinců klesá bez umělých zásahů. Loni klesl o 10% proti předloni. Pokud se týče lékařských fakult českých, a to všech tří, klesl počet mediků cizinců za poslední 4 léta na polovinu. Počet židovských studentů cizích je nepatrný a daleko nedosahuje výše tendenčně uváděné. R. 1927/28 činil jich počet celkem 1.234 podle statistického úřadu. Budiž v této souvislosti uvedeno, že v cizině studuje čsl. státních příslušníků podle úředních dat přes 1.800. Jak nesprávné jest útočiti pod záminkou ochrany před cizinci proti Židům, jest jasně zřejmo z tohoto faktu: největší počet cizinců je na české technice v Praze: r. 1927/28 z 5.387 posluchačů-plných 1.179. Z těch pak je pouze 48 Židů.

Ale že zde nevyslovuji pouze subjektivní názor, nýbrž že tomu tak jest, mám dotvrzeno zprávou rozpočtového výboru při kapitole o vysokých školách, kde se praví: "V poslední době bylo mnoho naříkáno na přeplnění našich vysokých škol cizinci. Kolik je cizinců na našich vysokých školách, lze přibližně posouditi z připojených tabulek. Z nich však je zároveň patrno, že naše vysoké školy jsou přeplněny především domácími posluchači. Ministerstvo školství a nár. osvěty jedná se všemi profesorskými sbory o tom, jaká opatření byla by nejvhodnější pro racionelní omezení návalů posluchačů na našich vysokých školách. Lze doufati, že podaří se sjednati taková opatření, která vyloučí z vysokých škol hlavně živly neschopné a zmenší přílišný nával posluchačů, aniž by vědecká úroveň a mezinárodní dobrá pověst našich vysokých škol byla nějak dotčena."

To je skutečně jedině moudrá a jedině správná cesta.

Slavná sněmovno! S povděkem bereme na vědomí, že pan ministr školství dr Dérer jako již jeho předchůdce pan dr Štefánek se vší rozhodnosti požadavek numeru clausu odmítá s hlediska svobody badání a učení, jakož i s demokratického hlediska kulturního.

V podobném smyslu vyslovil se i p. president republiky, jak se dočítáme z rozhovoru s redaktorem dr Rychnovským a z právě vyšlé jeho knížky, odmítavě o numeru clausu, a to v tom smyslu, že je to prostředek mechanický, tudíž nezpůsobilý, a proto nespravedlivý.

Dva českoslovenští ministři, oba Slováci, projevili tím svobodomyslné a demokratické nazírání na tuto ožehavou otázku. Toto stanovisko jmenovaných ministrů, jež nesporně odpovídá názoru celé naší vlády vyvolá jistě v kulturním světě a i v tuzemském židovstvu hluboký dojem. Jasně tím vynikne rozdíl mez i nimi a dřívějšími vládci Slovenska pány hrabaty Bethlenem a Klebelsbergem, jejichž v posledních dnech opětně učiněné uklidňující projevy, určené patrně evropské veřejnosti, nemění ničeho na skutečném stavu barbarského zneprávnění všeho židovstva v Uhrách zavedeným a trvajícím numerem clausem.

Dámy a pánové, to by byly v krátkosti hlavní otázky, o nichž jsem se chtěl zmíniti a jež by zasluhovaly pozornosti se strany vlády, zejména pak ministerstva školství a nár. obrany. Maje ponejprv - post tot discrimina rerum možnost uplatniti stanovisko voličů strany židovské před touto slavnou sněmovnou, nemohu nevzpomenouti oné chvíle, kdy jsem, dne 28. října 1918, jako mluvčí uvědomělého židovstva naší republiky odevzdával pamětní spis s podstatně týmiž požadavky tehdejšímu místopředsedovi Národního výboru Ant. Švehlovi. Přijav ujištění o loyalitě a věrnosti našeho židovstva vůči republice, prohlásil, že otázky námi nadhozené řešiti se budou v dorozumění s námi. Do jisté míry se tak také stalo. Namnoze vyvíjely se však poměry bez nás, často i proti nám.

Důvěra v demokratické založení a smýšlení rozhodujících činitelů v našem státě dává mi přes to naději, že bude napříště postupováno tak, jak nám v historické chvíli bylo slíbeno, a že o otázkách nás se týkajících nebude rozhodováno bez nás.

V této důvěře projevujeme souhlas s předloženým rozpočtem a budeme proň hlasovati.

Předseda (zvoní): Listina řečníků k druhé části podrobné rozpravy, kulturní a sociální, jest vyčerpána a tato část rozpravy skončena.

Přerušuji další projednávání pořadu.

Před ukončením schůze učiním ještě některá presidiální sdělení.

Dovolené dal jsem: dodatečně na schůze dne 20. až 22. února p. posl. Nitschovi; dodatečně na schůze dne 23. a 24. ledna p. Szentiványimu; na dnešní schůzi pp. posl. Kučerovi, Chobotovi, Chalupovi, dr Reiszovi, Bendovi, Jašovi, Husnajovi, Remešovi vesměs pro neodkladné záležitosti.

Mezi schůzí byl tiskem rozdán a současně přikázán výboru iniciativnímu návrh.

Zástupce sněm. tajemníka Nebuška (čte):

140. Návrh posl. Petra, dr Nováka, Bezděka, dr Daňka a druhů, aby byl vydán zákon upravující pracovní a služební poměry soukromých zaměstnanců ve vyšších službách.

Předseda: Pan posl. Dvořák ke konci své řeči v dnešní schůzi učinil projevy ohrožující bezpečnost státu.

Předsednictvo se usneslo podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučiti projevy tyto ze zprávy těsnopisecké o dnešní schůzi.

Podle usnesení předsednictva navrhuji, aby se příští schůze konala v pondělí dne 24. února 1930 ve 3 hod. odpol. s

Zpráva výboru rozpočtového o vládním návrhu (tisk 80) státního rozpočtu republiky Československé a finančního zákona pro rok 1930 (tisk 210) a rozprava o prohlášení ministra financí, učiněném v 8. schůzi posl. sněmovny dne 8. ledna 1930.

Jsou proti tomu to návrhu nějaké námitky? (Nebyly.)

Není jich. Návrh můj jest přijat.

Končím schůzi.