Ale když r. 1920 velvyslanecká rada rozhodla o rozdělení Těšínska, polský lid se podřídil tomuto usnesení domnívaje se, že podle zásad prohlášených zástupci Československé republiky budou mu přiznána práva menšiny podle zásad demokracie. Na přestupky v době plebiscitu byla udělena podle vzájemných smluv amnestie a nikdo nemá práva považovati Poláky za protistátní živel, protože se přiznávají ke své národnosti a v oboru národní osvěty chtějí udržovati ideové spojení s národem polským.

Zdůrazňuji, že jest již nejvyšší čas, aby tento stav byl napraven, nejvyšší čas, aby státní úřady zacházely s polským lidem na Těšínsku podle ústavních zásad a v duchu úplné demokracie. A když to nastane, bude lze se nadíti, že nastane pravé smíření českopolské ve Slezsku. Masy polského lidu, které tam bydlí, nemají nejmenšího zájmu na takových nebo onakých sporech. Dlužno již jednou učiniti přítrž šovinistické politice, a pak nastane také ve Slezsku konec komunismu, který svůj dosavadní rozvoj vděčí jen politice českých šovinistů, čehož nejlepším důkazem jest, že v západní části ostravsko-karvinské uhelné pánve, kde čeští šovinisté z dob plebiscitu nemají již žádných vlivů a úřady se chovají nestranně, komunismus jest v úpadku. Ale ve východní části této pánve, díky dosavadní nešťastné taktice českých šovinistů, podporované některými úřady, udržuje komunismus své posice. Přestane-li nápor šovinistů a budou-li se úřady chovati nestranně, pak i v této části pánve komunismus ztratí svou dosavadní posici.

Čeho se domáháme, chci stručně vylíčiti. Především domáháme se, abychom skutečně byli uznáni za polský lid a aby se s námi tak zacházelo a aby nám byla přiznána práva, která nám podle ústavy patří. Zevnějším výrazem toho mají býti polské nápisy i na všech úředních budovách a na železničních stanicích v politických okresech fryštátském, českotěšínském a v soudním okrese slezsko-ostravském. Dále se domáháme, aby se zavedlo polské úřadování s polskými stranami ve všech státních úřadech a soudech a aby byly utvořeny polské notariáty v Českém Těšíně a Fryštátě.

Při dobré vůli dá se zavésti polské úřadování, neboť většina úředníků částečně polštinu zná a mohla by se jí snadno naučiti, ale nyní pod nátlakem šovinistických činitelů polského jazyka užívati nechce nebo nemůže. Ostatně jest dosti polských sil, ale dlužno přestati překládati domácí síly do vnitra Čech nebo Moravy a překládati na jejich místa osoby z Čech nebo Moravy, které neznají poměrů v této zemi a jsou posílány do naší země jen proto, aby prováděly násilné počešťování.

Dále žádáme, aby se vydatně podporovalo polské školství. Nezapomínaje na potřeby našeho obecného školství, zdůrazňuji plně křivdu, která se páše na jediné naší střední škole, t. j. na polském reálném gymnasiu v Orlové, vydržovaném s velkou námahou spolkem Macierz szkolna. Gymnasium toto mělo ve školním roce 1928/29 370 žáků a 21 učitelských sil. Na vydržování tohoto ústavu, jež stojí ročně 600.000 Kč, dostává spolek Macierz szkolna roční subvenci 20.000 Kč, což nestačí ani na polovici platu jednoho profesora. Domáháme se, aby vláda poskytla přiměřenou výpomoc spolku Macierz szkolna, žádáme, aby v nejbližší době byla zestátněna obecná škola v Polské Lutyni a Rychvaldě a občanská škola v Lazech. Aby se měl kdo starati o polské školství ve Slezsku a informovati úřady o jeho potřebách, žádáme, aby byli jmenováni dva členové do brněnské zemské školní rady.

Dále žádáme, aby podle platných zákonů byli správci polských škol učitelé polské národnosti a nikoliv Němci, jak by si to přáli na př. odrodilci v Jablunkově. Kdyby se nedbalo vůle lidu a deptaly by se zásady spravedlnosti a nedodržovala by se smlouva českopolská, způsobilo by to živelní protestní hnutí a podkopalo by to u našeho lidu veškerý právní cit a důvěru k úřadům.

Stejně na poli hospodářském utrpěl náš lid mnoho těžkých křivd. Při restrikcích se propouštějí především dělníci hlásící se za Poláky a posílající děti do polské školy. O něco později přijímají se na jejich místo lidé cizí anebo také místní, ale jen tací, kteří pod nátlakem životních podmínek vstoupili do "Národního Sdružení" a dali své děti do české školy. Čeští úředníci v dolech nutí polské dělníky, aby vstupovali do "Národního Sdružení" a velké procento členů této organisace, vybudované k účelům protidělnickým, tvoři polští dělníci, kteří dokonce ještě přísluší do Polska.

Dále zásadně se neposílají do hornické školy v Moravské Ostravě kandidáti, kteří vychodili polské školy, třebas měli sebe lepší kvalifikace. Žádáme, aby po této stránce nastala změna a aby se naší mládeži poskytla možnost dosáhnouti místa úředníka nebo báňského inženýra.

Na košicko-bohumínské dráze překládají se polští železniční zaměstnanci na Moravu a do Čech, a do Slezska překládají se Češi z Čech a Moravy. Náš rolnický stav upadá rovněž pod břemenem těžkých životních podmínek. Ničí jej především vysoké daně a dávky. Aby se napravily poměry na venkově, žádáme, aby rolníkům byly poskytnuty daňové úlevy a aby jim byly přiznány vydatné subvence na potřeby a věci zemědělské.

Dále se děje velká křivda našemu lidu při parcelaci. Parcelační úřady přidělují půdu jen lidem, kteří pro hmotný zisk zapřeli své polské smýšlení, přistoupili k českým spolkům a posílají děti do českých škol. Často, aby dovršeno bylo všechno zlé, přivádějí se do Slezska cizí živly, nemající nic společného se zemědělstvím, a jsou hojně obdařovány půdou, zatím co náš domorodý polský lid vychází na prázdno a s roztrpčením a lítostí vidí, že jej cizí přistěhovalci vytlačují z půdy jeho otců. Stalo se totiž, že se zbytkové statky přidělují ve Slezsku lidem, kteří přišli do Slezska za obchodem; dosud ještě ani jeden dvůr nebyl přidělen rolníkům slezským.

Domáháme se i po té stránce radikální změny a žádáme, aby slezská půda byla přidělována výlučně domorodému lidu bez ohledu na národnost a aby také náš polský lid, jehož otcové nejednou zkropili tuto půdu potem a krví, mohl nabývati půdu, která jest určena na parcelaci, v přiměřeném procentním poměru.

Velké hmotné ztráty utrpěl také náš lid, jenž ukládal v dobré víře své úspory do bank, nyní na polské straně se nacházejících, následkem tehdejší devalvace peněz. Žádáme, aby tato úprava byla konečně provedena a aby poškozeným byly nahrazeny ztráty.

Budeme žádati také nápravy křivdy spáchané na našem slezském lidu svévolným zničením slezské zemské samosprávy a podrobením našeho lidu vládě vysoké byrokracie v Brně. V dobách plebiscitu slibovala se našemu lidu co nejširší zemská samospráva, ale na to směrodatní činitelé, jak se zdá, již zapomněli. Proti této křivdě rozhodně protestuji a prohlašuji, že náš lid žádá nápravy této křivdy.

Velkou bolestí našeho lidu jest stále ještě nevyřízená věc státního občanství. Stále ještě se odpírá přiznati občanská práva Polákům a zvláště polským dělníkům, bydlícím zde již 30 až 40 let, a tisíce rodin jest tím vydáno velkému trýznění a utiskování, čímž se polskému lidu velice křivdí. Žádáme o nejrychlejší změnu ve prospěch poškozených a vyřízení žádostí ležících již po celá léta v zemském úřadě v Brně a u ministerstva vnitra.

Věc tato jest tak důležitá, že jsem nucen věnovati jí několik slov. Státní občanství, pokud jde o lid bydlící na Těšínsku, bylo upraveno rozhodnutím velvyslanecké konference v Paříži ze dne 20. července 1920, a na Moravě mírovou smlouvou saint-germainskou, jakož i všeobecným zákonem o československém státním občanství.

Bohužel, lid mající na tom zájem nebyl řádně, jak toho vyžaduje duševní úroveň tohoto lidu, který se přece neskládá z právníků, nýbrž z dělníků a pracujících vrstev, a v náležité lhůtě poučen úřady o státním občanství. Pokud ostatně úřady vydaly nějaké oficiální prohlášení ve věcech státního občanství, učinily to pouze proto, aby tuto vyhlášku oznámily byrokraticky a z donucení pro formu, ale nikoliv proto, aby vysvětlily lidu jeho právní stav a umožnily mu využíti všech těch výsad, které mu udělila příslušná mezinárodní ustanovení.

Vyhlásily politické úřady náležitě a s vysvětlivkami příslušný článek rozhodnutí velvyslanecké konference o Těšínsku, kterýžto článek se týká státního občanství, nebo čl. 76 saint-germainské smlouvy, který rovněž upravuje státní občanství? Nikoliv.

Při této příležitosti uvedu přímo ostudně jednání úřadů, které na příklad rozhodnutí konference velvyslanecké rady ze dne 20. července 1920 vyhlásily teprve dne 21. ledna 1925 ve Sbírce zákonů a nařízení pod č. 11, zatím co lhůta opce uplynula podle toho ustanovení již dne 20. července 1921. Jest tedy úplně pochopitelné, že, poněvadž tomuto lidu byl oznámen jeho právní stav a opční výsady o 5 let později, tento lid nemohl včas použíti opce, a všechna odvolání k nejvyššímu správnímu soudu v těchto věcech byla zamítnuta.

To nás nepochybně přivádí na myšlenku, že zmíněné ustanovení mezinárodního rázu bylo vyhlášeno o několik let později jen proto, aby věc opce byla pohřbena. Přispělo-li takové vyřízení věci mezinárodního rázu k vážnosti československé vlády, nechť ocení pánové a pan ministr věcí zahraničních.

Stejně jednalo se i s příslušnými ustanoveními saint-germainské smlouvy, o nichž masy lidu do dnešního dne skutečně vůbec nic nevědí, což mělo za následek, že mnoho osob, které již měly v republice domovské právo po 1. lednu 1910, ztratily to právo a tím byly zbaveny československého státního občanství.

Mluvím-li o tomto druhu osob, musím bohužel s hanbou ukázati na nepřízeň úřadů k těm osobám, které se pokoušely předkládati nové žádosti o československé státní občanství a jimž úřady vysvětlovaly, že prozatím nemohou nově žádati o příslušnost, poněvadž ještě nebydlí v republice 10 let, ačkoliv většina jich bydlí zde již od narození, měla zde domovské právo již za Rakouska a mimo Československo nikde nebyla. Úřady dospívají tedy k takovému cynismu, že vysvětlují lidem, že jejich pobyt na dnešním území Československa za rakouských dob nemá právního významu.

Musím rovněž přibíti na pranýř postup úřadů v případech, kde jde o uznání československého státního občanství ipso jure u osob, bydlících na Těšínsku od 1. ledna 1908. Dosud jest na Těšínsku velmi mnoho osob, které na základě domicilu v době od 1. ledna 1908 do 20. července 1920 staly se ipso jure československými státními občany. Úřady bohužel neučinily dosud nic pro to, aby tuto věc konečně zlikvidovaly a se dověděly, kdo z obyvatelů jest státním občanem československým a kdo cizozemcem. Domnívám se, že jest to v zájmu ministerstva vnitra, aby vědělo, kdo na Těšínsku jest ze stálých obyvatelů příslušným do Československa.

Úřady neprojevily dosud v této věci žádné iniciativy a v případech, když se někdo z osob majících na tom zájem z vlastního popudu obrátí na úřady, aby mu vydaly potvrzení státního občanství na základě domicilu, úřady mu činí rozličné překážky a vyhledávají po každé nejrozmanitější příčiny, aby nemusily uznati československého státního občanství. Prohlašuji, že jsou mi známy případy, že úřady neuznaly československého státního občanství pro domnělé přerušení domicilu, na přiklad 25 dní, poněvadž tyto osoby neměly policejních přihlašovacích dokladů na 25 dnů. Fakty tyto zasluhují tím spíše, aby byly přibity na pranýř, poněvadž osoby, o nichž jsem se zmínil, vykázaly se potvrzením dolu, že právě v době těchto domněle scházejících 25 dnů a vůbec v době od 1. ledna 1908 až do rozdělení Slezska nepřetržitě byly u dolu zaměstnány. Pod takovým zorným úhlem se tedy u nás vyřizují věci státního občanství.

Když se zde zmíním rovněž o tom, že vím o případech, že nebylo přiznáno československé státní občanství osobám, které nepřetržitě bydlí v Československu více než 40 let, nikdy nebyly trestány a o nichž není domněnky, že by se mohly státi břemenem veřejné dobročinnosti, - že státní občanství bylo odepřeno na příklad osobám, které vysloužily v československém vojsku a byly potrestány pokutou, že se včas nedostavily k vojenským cvičením, - pak máme malý obraz toho, jak úřady jednají ve věci přiznání státního občanství.

Jsou zde tací učitelé a železniční zaměstnanci, kteří složili slib za republiky Československé, vykonávali svou službu několik let a nyní se jim odpírá přiznati státní občanství. Dlužno zde připomenouti i to, že úřady někdy slíbí žadateli, že mu občanství bude přiznáno, ale předepíší mu za "úřední úkon" tak vysoký poplatek, na př. 25.000 Kč, že takové rozhodnutí odradí žadatele od dalšího usilování, poněvadž nechce nebo nemůže zaplatiti předepsanou mu částku, neboť přece arch papíru, na nějž má odůvodněné právo, nemůže státi 25.000 Kč.

Vím rovněž o případech, že žadatelé čekají na vyřízení žádostí o československé občanství od r. 1922, 1923. Snad již za 7 nebo 8 let bylo lze žádost vyříditi. Jest pan ministr vnitra informován, že se tak žádosti vyřizují? Tak vyhlíží věc přiznávání státního občanství v mém volebním obvodu ve světle pravdy.

Podotýkám, že žadatelé ucházející se o československé státní občanství jsou z 90% dělníci, pocházející z Polska, kteří bydlí v Československu 30-40 let a kteří značně svými mozoly přispěli k povznesení hornictví a hutnictví v ostravsko-karvínské uhelné pánvi. Snad každý uzná, že tito dělníci, kteří v Československu za nepatrný výdělek ztratili své zdraví a síly, mají mravní právo na československé státní občanství tím spíše, že jsou živlem naprosto loyálním, nepolitisujícím.

K ochraně právě těchto žadatelů o československé státní občanství obracím se na pana ministra vnitra, aby vydal nařízení, aby žádosti těchto osob o československé státní občanství byly příznivě vyřízeny, neboť vyžaduje toho lidskost, demokracie, etika.

Kromě toho vyzývám rovněž ministerstvo vnitra, aby vydalo nařízení, aby všechny žádosti o československé státní občanství, ležící v úřadech několik let, byly pokud možno v nejkratší době definitivně vyřízeny.

Tedy se zřetelem na to, že v Československu bydlí občané polští, mající zákonité podmínky pro získání zdejšího občanství a opačně na značný počet československých občanů bydlících v Polsku považuji za velice žádoucí, aby pro tyto osoby byla upravena možnost získati státní občanství zvláštní smlouvou československo-polskou, a vybízím vládu, aby se v tomto směru ujala iniciativy.

Žádáme, aby dosud uzavřené smlouvy mezi republikou Československou a republikou Polskou byly loyálně dodržovány, aby vláda učinila příslušné kroky v tom směru, aby svévole některých byrokratů nepřekážela splnění těch smluv, jak se to dosud děje zvláště ve věci státního občanství. Žádáme, aby vláda přispěla k tomu, aby mezi oběma těmito slovanskými státy nastal poměr pravého přátelství.

Žádáme konečně, aby nám vláda poskytla vydatné příspěvky na účely humánní, osvětové a sportovní. Žádáme tedy o subvence ve prospěch našeho spolku "Krajowa Rodzina Opiekuńcza", jakož i našich spolků osvětových a pěveckých a aby se s námi jednalo tak jako s podobnými spolky českými.

To byly by naše minimální požadavky, od nichž nemůžeme za žádnou podmínku ustoupiti. Na tom, vyhoví-li se jim, bude záviseti náš poměr k vládě. Domáháme se, aby se s naším lidem zacházelo spravedlivě, aby mu byla poskytnuta možnost svobodně se rozvíjeti po stránce osvětové, hospodářské a sociální, aby nebyl vytlačován z továren a dolů, aby mu nebyla brána jeho půda ve prospěch cizinců, aby se dbalo jeho zvláštní domácí rázovitosti a aby nebyl terorem a nátlakem nucen se odnárodňovati.

Doufaje, že vláda splní tyto naše požadavky, prohlašuji vlastním jménem v dohodě s p. dr Buzkem, že budeme hlasovati pro votum důvěry této vládě. (Potlesk.)

Místopředseda Stivín (zvoní): Dále má slovo p. posl. Ščerecký.

Posl. Ščerecký (rusky): Slavná sněmovno! K vládnímu prohlášení mám čest vysloviti nejhlubší důvěru dnešnímu parlamentu, když čtu, že vláda má na svém programu a že v prvé řadě věnuje vážnou pozornost východu, to jest naší Podkarpatské Rusi.

V době dobrovolného připojení Podkarpatské Rusi k Československé republice ohromná masa našeho obyvatelstva - mohu říci pravdu - neměla ani ponětí o politice. Tato dlouhá doba 12 let politického vyškolení našeho národa dala mu možnost vyslati své sedláky do parlamentu Československé republiky, aby mu vyložili pravdu a nikoliv lež.

Kategoricky odmítám řeč, kterou se sněmovní tribuny pronesl pan posl. Kurťak, jenž od prvního slova do poslední písmeny říkal zřejmou lež. Řeč, kterou pronesl, četl jsem před dvěma dny v časopisu "Pragai Magyar Hirlap" a rovněž slyšel jsem ji prvního dne, jak ji zde přečetl poslanec maďarské strany. Pravděpodobně řeč, kterou přečetl posl. Kurťak, byla přeložena z maďarštiny.

Slavná sněmovno! Karpatoruské obyvatelstvo v naprosté většině jest úplně spokojeno s vládou a správou Podkarpatské Rusi. Karpatoruské obyvatelstvo, zvláště zemědělci, ještě nikdy neprojevili nepřátelství proti vládě Československé republiky, naopak.

Sice v prvních dnech po převratu, t. j. při prvních a druhých volbách, kdy byl osvobozen z tisíciletého maďarského jha, tento lid byl rozčilen slovem "svoboda", o němž neměl ponětí, a vrhl se v objetí politických skupinek, které s překrásnými hesly v době voleb přišly na podkarpatskou zemi. Než rychle a sám venkovský lid uviděl, že nikam jinam, než do hořkého klamu zavedli ho maďarští agenti, kteří si nepřáli, aby tento lid na Podkarpatské Rusi byl osvícen a přáli si dále udržovati ho v takové temnotě, v jaké jej drželi tisíc let.

Slavná sněmovno! Pan posl. Kurťak četl ve své řeči, že vláda Československé republiky pro Podkarpatskou Rus naprosto nic neudělala. Slavná sněmovno! I kdyby vláda Československé republiky nebyla pro Podkarpatskou Rus nic více udělala, než vystavěla sta domů, otevřela pro nás, sedláky, desítky a desítky škol a 7 občanských škol, pak by nikdo neměl mravního práva již více od ní žádati, a kdo by od ní žádal více, jest nepřítelem československé vlády a samé republiky. Vláda Československé republiky od prvého dne své působnosti věnovala vážnou pozornost Podkarpatské Rusi a 10 let, jak se samo sebou rozumí, nemohlo zahojiti to, co za tisíc let zničili cizinci, nepřátelé ruského lidu.

Vláda dala nám po prvé možnost kulturního rozvoje, takže dnes po krátkém čase máme své inženýry, své lékaře, své učence, a to jest dobré znamení. O tom dobře ví cizina, že vláda Československé republiky udělala pro Podkarpatskou Rus to, co udělati mohla.

My více nežádáme od toho mladičkého státu. Československá republika jest dítě, jemuž jest jen 12 let. Čeho můžeme žádati? To, čeho můžeme žádati od malého dítěte, nám udělala. Pomohla nám osvoboditi se z maďarského jařma, dala nám školní osvětu a usiluje rok co rok povznésti naše nepatrné hospodářství a myslím a my sedláci pevně věříme, že neuplyne mnoho času a my s pomocí svých kulturně bohatších bratří Čechů povzneseme se na úroveň kultury jiných evropských národů. (Potlesk.)

Slavná sněmovno! Nám karpatoruským sedlákům snad se zdá Československá republika ještě dražší než samým Čechům. A povím proč. Češi mají svou bohatou kulturu, mají bohaté hospodářství, mají vše to, co musí míti kulturní evropský stát. A my, podkarpatští Rusíni, co máme? Nemáme nic; kultura je u nás zaostalá, hospodářství nepatrné, kam se máme obrátiti? Jest nějaký stát, na nějž bychom mohli pomýšleti kromě Československé republiky, ke které patříme?

Tento stát, v němž žijeme, budeme vždy chrániti, věčně budeme na jeho stráži a bude-li zapotřebí, položíme život za Československou republiku. Potřebuje-li československého státu národ bohatý, kulturní, tím spíše potřebujeme o my, Rusíni, a nikdo nemohl si vymysliti nic jiného v dobách uzavření mírové smlouvy, než jen to, že Podkarpatská Rus může býti připojena k Československé republice.

Autonomie? Překrásné slovo! Slavná sněmovno! My sedláci máme plnou autonomii. Od rána do večera. Nikdo nám neříká, že nejsme svobodnými lidmi. Učíme se ve své řeči, modlíme se rusky, pracujeme svobodně, takže nikde nenacházíme překážek rozvoje. Kdo má právo říci, že Podkarpatská Rus jest pod jařmem československé vlády?

Slavná sněmovno! Pan posl. Kurťak pravil, že svou ctí bude hájiti práva karpatoruského lidu. A já bych řekl, že právě to jest neštěstí, že Podkarpatskou Rus může brániti nebo že jménem toho karpatoruského lidu může mluviti člověk, jenž do války pod maďarským jařmem bil naše děti, nedovoloval ve škole rusky mluviti, nedovoloval se rusky modliti, jenž, když přišlo československé vojsko do Chustu, bil sedláky, kteří osvobodili Podkarpatskou Rus a šli vstříc československému vojsku v Chustu. Musili snášeti bití od toho nynějšího posl. Kurťaka.