Jak tedy ven z této bažiny? To je ta otázka, kterou si musíme klásti a kterou jsme si položili, my, kdož se dosti upřímně a vážně snažíme nahlédnouti do těch věcí. Abychom na tuto otázku odpověděli, můžeme jen naznačovati. Obšírné stanovisko nebylo by však již nic více než směrnice, kterou ukazujeme a podle které si může každý snadno vše to ostatní přizpůsobiti. Není pochyby o tom - a tím jsem přece zahájil své poznámky - že prapříčinou hospodářského neštěstí, jež drží Evropu v neustálém rozčilení, jsou mírové smlouvy. To je dnes všeobecným poznatkem a je další skutečností, že se dějí pokusy, aby tyto katastrofální hospodářské následky mírových smluv byly zmenšeny. Můžeme zde jen prohlásiti, že ve chvíli, kdy mírové smlouvy nemohou býti pronikavě zlepšeny, musí dojíti alespoň k vyřízení oné hospodářské politiky, jež je rekonstruktivní. Je nutno tuto rekonstrukci Evropy po stránce hospodářské uvésti v běh přes veškerou politickou mentalitu. To vše může býti připraveno obchodní politikou, jež hlavní zřetel věnuje nové úpravě smluv. To je cesta, kterou dlužno nejprve jíti. Je v diametrálním rozporu s dnešními methodami protekcionismu, dumpingu a politiky vysokých ochranných cel. Nebude však také, půjde-li se tou cestou, znamenati boj všech proti všem, nýbrž vytvoří přípravu pro společnou práci všech pro všechny.

Ve směru těchto názorů mají, pokud jde o spolupráci Československa při obnově Evropy, býti činnými hlavně ministerstvo zahraničních věcí a ministerstvo obchodu. Slyšíme-li vládní prohlášení Udržalovo, mohli bychom snad doufati, že v budoucnosti půjde se v zahraniční a obchodní politice správnými cestami. Co nás při ohlášení páně Udržalově činí jen skeptickými, je, že se v této vládě obor zahraničních věcí dále nachází v rukou dr Beneše. Tento ministr zahraničních věcí nikdy, co drží tento svůj odbor.- a to je nyní přes 10 let - nepozoroval postavení státu dosti prozíravě a nebudoval jeho politiku tak, aby byla sloužila státním nezbytnostem. Jeho politika dosud stále byla v rozporu s přirozenými potřebami státu, a je v neposlední řadě jeho vinou, že dnes stojíme před katastrofou. Musím prohlásiti, že ani ministerstvo obchodu nenese tou měrou vinu na zostření katastrofy vzniklé ze všeobecného hospodářského postavení, jako ministerstvo zahraničních věcí. Konec konců ministerstvo obchodu bylo by bývalo mohlo býti sebe více činným v odstranění těchto věcí, nemohlo však dosíci žádného výsledku, jestliže jeho práce byly stále mařeny ministerstvem zahraničních věcí. Nikdy neuvážil pan Beneš, že jeho stát je státem průmyslovým a vývozním, který musí býti veden zřetelem udržeti průmysl, nutný pro obyvatelstvo a možností vývozu, spíše pohyboval se ve zcela neplodné politické theorii. Všechno napomínání a varování hospodářských politiků bylo marné a dnes známe obsah spousty rozprav takových hospodářů s panem Benešem. Známe obsah, mlčíme však o něm, protože bychom rádi uspořili Československé republice charakterisaci a klasifikaci jejího ministra zahraničních věcí, jak o panu Benešovi smýšlejí národohospodáři ve státě, kteří během posledních let stále vždy více musejí dojíti k přesvědčení, že obsazení zahraničního resortu panem Benešem je neštěstím pro vybudování obchodní politiky státu, i ve smyslu dnešního vládního prohlášení. O tom vůbec nemusím mluviti, poněvadž tyto věci jsou příliš dobře známy. Co vykonal pan Beneš během posledních let, činí nás tak skeptickými ke slibům dnešní vlády, bylo to vše v rozporu s potřebami tohoto státu, ne teprve ze včerejška a předvčerejška, nýbrž od samého počátku. Nikdy nebyla zahraniční politika Benešova konstruktivní v tom smyslu, jak jsem řekl, že by politika Evropy, alespoň hospodářská politika Evropy, musila býti rekonstruktivní, aby se čelilo určitým těžkým následkům mírových smluv alespoň v hospodářském směru, nýbrž tato politika byla v rozporu s přirozenými potřebami.

Vzpomínám toho, že článek 222 mírové smlouvy st. germainské 10. září 1919 stanoví, že mezi Československem a nástupnickými státy vzniklými z rozdělení starého Rakousko-Uherského mocnářství mohly býti ujednány celně tarifní úmluvy, jež nepodléhají výhradě nejvyšších výhod. To byla jedna cesta k rekonstrukci starého státu v hospodářském směru, opatření, z něhož by bylo Československo se svým příliš velikým na své poměry hospodářským aparátem mělo největší výhody. Co však učinil Beneš? Místo aby šel touto přirozenou cestou, cestou prospěšnou hospodářství svého státu, rozbil svou politikou každou snesitelnou koncepci, jak to dokazují skutky české zahraniční politiky v letech 1920 a 1921. Důsledky takové zahraniční politiky ukazují se dnes v zubožení hospodářství, ukazují se ve zbídačení tisíců a desetitisíců lidí a musí se zde mluviti o zavinění. Nikdo ve státě nemá tak těžkou vinu za neblahý vývoj, který dnes musíme nésti, než odpovědný vůdce zahraniční politiky, který zavrhl poslední naději státu, jež, kdyby jí bylo bývalo prakticky použito, byla by bývala mohla zabrániti neštěstí, jež dnes na všech stranách vidíme. Takovou zahraniční politiku, které se přirozeně musila podříditi politika obchodní, nese, jak dnes vidíme, veřejnost velmi těžce a trpce. Nejprve je rozvrácen dotčený průmysl; byl-li pramenem příjmu státu, stává se s tohoto hlediska položkou imaginérní. Jestliže však jsou ztracené příjmy jako příjmy nezbytné, musí pan ministr financí tyto úbytky nahraditi jinými příjmy. Většinou budou to všeobecné daně spotřební. V tomto začarovaném kruhu pohyboval se t. zv. konjunkturální směr této zahraniční a obchodní politiky. Dělníci, zaměstnanci a příslušníci všech pracujících stavů ve státě mohou o tom jistě zpívati velmi zlou písničku. Jestliže před nedávnem pan ministr zahraničí v Táboře spustil jeremiádu, že Německo je ve své hospodářské rozpínavosti tak silné, že přirozená odbytiště, která Československo v dřívější době vždy mělo, jako na př. Rakousko, se ztrácejí, pak je to po důkazu zavinění, který jsem zde provedl, snad největší výsměch v tvář veřejnosti v tomto státě a oněch, kteří musí trpěti důsledky, jak se vytvořily zvláště v československém státě v hospodářské krisi zostřené opatřeními státu. Nemohlo tomu býti jinak. Přimlouvám se jako za prostředek k odstranění kritického stavu o věcnou zahraniční a obchodní politiku, neboť tyto obě věci přirozeně spolu souvisí. Je bláhovostí věřiti, že snad dojdeme s Německem k snesitelnému obchodnímu poměru, jestliže se ohlašuje vůči Německu politika, jež Německu nedá podnětu, aby nám při jednání o obchodní smlouvy nějak vyšlo vstříc. Přimlouváme se za věcnou zahraniční politiku a takovou politiku obchodní, jež by nám mohly ulehčiti starosti. V našich rukou je možnost je uskutečniti, je jen třeba, abychom to skutečně mohli učiniti, abychom se neoddávali žádným ilusím a abychom pozorovali věci, jaké jsou. Jednou z těchto skutečných věcí je osudné spolčení se střední Evropou. Je-li to politice státní a zvláště zahraniční politice pana dr Beneše možno, poznati toto osudové spolčení střední Evropy ve všech jeho částech, pak můžeme již býti s to, abychom učinili krok k lepšímu. Hleďme především přijíti do snesitelného poměru s Německem, abychom mohli konečně smluvně stanoviti obchodní a hospodářskou politiku s tímto státem. Jak je to nutné, o tom nás přesvědčuje nahlédnutí do obchodních bilancí. Vždy byl proti Německu přebytek zahraničního obchodu našeho vlastního státu veliký a význačný. Byl přes neutěšené zahraniční styky s Německem veliký a významný a časem vyrovnával všechny úbytky, jež měla za následek obchodní a hospodářská politika s Francií, Polskem atd. Hleďme však také, abychom se dostali do dobrého poměru s druhým svým německým sousedem, s Rakouskem, abychom z tohoto poměru, stejně jako z poměru k Německu, získali zabezpečení svého života. Čísla pro to mluví, poukazuji již na bilanci obchodní, že československá obchodní politika musí býti těsně připoutána k Německu a Rakousku a že cesty dosavadní politiky, jež potajmu chtěly tyto přirozené vztahy popírati, musí býti uznány za nesprávné. Veškerá větší péče nového ministra obchodu musí směřovati k tomu, aby dosáhl stálých obchodních smluv. Panu ministru obchodu nebude za těžko v nové vládě dojíti sluchu, poukáže-li na situaci dnešní. Nemůžeme míti za to, že by snad nebyl s to, aby utopickou zahraniční politiku státu ještě ve vládě legitimoval k dalšímu provádění.

Již jsem mluvil o tom, jak naše zahraniční politika měla zlé následky pro veškerou veřejnost ve státě. Největší a ve svých důsledcích nejtěžší záleží stále v tom, a to ukázal zvláště poměr k Rakousku v roce 1920, že stát, jeho údové, si nemusí hospodářská opatření, jaká byla často vydávána Československem vůči německému Rakousku, dáti líbiti, a že se postaví na obranu a že pak dojde k právě takovým odvetným opatřením. Jak velice se přimlouváme za rozumnou, věcnou obchodní a zahraniční politiku státu v zájmu milionů zbídačených lidí, přimlouváme se také vzhledem k chybám, spáchaným v minulosti o zlepšení základu výroby a dopravy zboží. Nesmí býti možným, aby výrobní základny a doprava zboží byly zhoršeny, poněvadž by se z toho mohla situace vytvořiti jen ještě kritičtěji, než beztoho již je. Dále má se však československá obchodní a zahraniční politika - zmiňuji-li se o tom ještě jednou, opakuji jednu ve svých dnešních výkladech již vyslovenou myšlenku - osvoboditi od navzájem si odporující politiky. V době, kdy naříkáme nad tím, jaká reparační opatření mají býti uvalena na Československo, radujeme se nad tím, jaké ne konečně větší břemeno uvaluje se na Německo, a nikdo nepováží, jak tyto věci i v tomto směru spolu souvisí. Tlak reparací, jež jsou Německu ukládány, projeví se také na příjemcích reparací. To je dávno dokázáno. Jaká je příčinná souvislost? Reparace mohou býti placeny jen tenkráte, jestliže Německo přivede svoji výkonnost na maximum a svou spotřebu na minimum. Musíme proto býti i při posuzování závazků, uložených Německu velikým množstvím nepřátel, velmi opatrní, neboť jinak mohly by se zmnohonásobiti účinky, které opět vycházejí z opatření Německa. Německo, jak známo, zvýšilo svá ochranná cla, sledujíc nutnost, pokud možno zabrániti všemu dovozu, šetřiti, aby mohlo dostáti svým závazkům. Co to může míti za následky pro domácí průmysl obuvnický, není snad možno v této chvíli ještě vůbec dohlédnouti.

Neobracíme se však ve svých výkladech jen na odpovědné činitele vlády v tomto státě, obracíme se také na široké vrstvy české veřejnosti ve svých požadavcích po objektivnosti v politice tohoto státu, a to ze zcela určitého důvodu. Česká veřejnost v poslední době velmi často zaznamenala příležitost pošilhávati na majetek německého hospodářství stále ještě zbývající přes veškerá opatření. Spatřuje v majetku německého národa v hospodářském směru něco, co je pro ni nesnesitelné. Česká veřejnost bude musiti býti poučena o tom, že také její spása nespočívá tak v dobyvačné politice proti německému hospodářství, jako v pokusu přivésti tento stát k věcné politice zahraniční, hospodářské a obchodní. Jak česká veřejnost jedná proti tomu, o tom jen jeden malý doklad. V těchto dnech mluvil organisátor hnutí mládeže "Národní Jednoty" pro východní a severní Moravu, ředitel gymnasia v Šumperku, František Haderka, v jedné výhradně k tomu svolané schůzi ke studentům všech českých odborných a středních škol v Olomouci a mezi jiným vykládal, že převrat přinesl sice politickou, ne však také hospodářskou nezávislost a že česká mládež, jež musí býti výbojná, má povinnost a právo, tuto podporovati a při tom spolurozhodovati. Český živel prý musí neochvějně za tím jíti, aby celý stát, především také jeho hospodářství, dostal sám do rukou. Haderka vyzýval českou mládež, aby se více věnovala otázce hraničářů než sportu. Turistika prý musí býti dána do služeb počešťování. Snadno by prý bylo možno poznati turistikou německé hory. Česká mládež je nadějí národa. Ve všech středních školách byly ihned dosazeny pracovní výbory, jež mají získávati pro šovinistické cíle "Národní Jednoty". Podle dosavadních zkušeností je zcela vyloučeno, že ministerstvo školství bude dělati nějaké potíže výchově české mládeže k radikálnímu šovinismu, spíše bude blahovolně tyto snahy podporovati. V souvislosti s tím budiž poukázáno na to, že dokonce ministerstvo veř. prací, když ještě bylo pod vedením německého agrárníka dra Spiny, finančně podporovalo severomoravskou "Národní Jednotu" z fondů, jež pocházely z veřejných peněz, odvedených na daních. Že vedení "Národní Jednoty" je ve stálém spojení s ministerstvy, státními úřady a státními podniky, je dnes snad všeobecně známo.

Uvedl jsem jen to jedno, abych poukázal na zcela jinou povinnost také české veřejnosti, na povinnost k boji proti poměrům hospodářské krise, než na povinnost, jež, jak se zdá, je výhradně v tak širokých kruzích, šilhati na poslední zbytky německého hospodářství, jež tak státu slouží, a že se podniká pokus, aby toto hospodářství dostalo se do českých rukou, byť i ve stavu pošramoceném. Tak, jak mluvil profesor Haderka v Olomouci, mluvil také pan Dubický před několika málo měsíci v České Lípě, stejně tak také dr Kramář a dr Hodáč. Máme povinnost ukázati na poměry v hospodářském životě státu a pokládáme to za svou první povinnost, abychom při počátku porad v novém Národním shromáždění vládu vyzvali, aby započala s positivními opatřeními ke zlepšení těchto poměrů. (Předsednictví převzal místopředseda Špatný.)

O jednotlivých věcech jsem již promluvil. V tom, co jsem uvedl, je mnoho kritiky, avšak v této kritice je také obsažen ukazatel pro to positivní, co by mělo býti vypracováno. Jako okamžitá opatření žádáme od vlády, aby bez otálení poskytla všechny prostředky, jichž je třeba, aby nezaměstnaní v krajích, kde vládne krise, a také jinde byli poděleni potravinami, topivem a scházejícím oděvem a také přiměřenými peněžními částkami. Pak je nutno, aby vláda zahájila akci, kterou v rámci eventuální možnosti bude umístěna část nezaměstnaných v jiných povoláních. V postižených krajích je nutno co nejrychleji připraviti nouzové práce a je prováděti, při čemž mají býti především zaměstnáni nezaměstnaní dotčeného kraje. Státní objednávky pro podniky je nutno činiti pod podmínkou, že zavřené podniky budou opět otevřeny a že propuštění nezaměstnaní budou opět přijati do práce. Je dlužno zorganisovati zákonnou ochranu dělníků v tom směru, že se vytvoří pro zastavení výroby podniků přechodná doba nejméně 6 měsíců v ten způsob, že dělnictvo podniku, chystajícího zastavení výroby při předchozí alespoň pololetní výpovědi, musí býti alespoň o půl roku déle, ale částečně zaměstnáno. Je nutno svolati anketu ze zástupců vlády, politických stran, průmyslu a odborových svazů, aby bylo objasněno, jaké jsou snad možnosti, aby odvětví průmyslová, jež zastavila výrobu, která podle celkové situace v Evropě nebo ve střední Evropě již nemohou býti znovu vybudována, byla nahrazena jinými odvětvími průmyslu, také takovými, jež snad iniciativně by musela býti znovu vybudována. Dále je nutno provésti to, co jsem řekl ve své kritice obchodní a hospodářské politiky: Obchodní a hospodářskou politiku dlužno postaviti na věcnou a veřejnému zájmu sloužící základnu. Chystá-li se vláda, která se před několika málo dny představila poslanecké sněmovně, konati praktickou práci v tomto směru, pak bude míti také v nás třebaže si vůči ní jako oposiční strana vyhrazujeme stanovisko, spolupracovníky. Avšak není možno, abychom mohli býti srozuměni s vládním prohlášením, jak bylo podáno panem ministerským předsedou Udržalem, jež pouze poukazuje na poměry, aniž označuje třeba jen jedinké positivní opatření na odstranění krise pro tisíce a desetitisíce lidí. Apelujeme na vládu, aby již nepromeškala ani chvilky, aby s těmito positivními opatřeními zakročila, poněvadž jediný okamžik zmeškání mohl by celou situaci učiniti vůbec nerozřešitelnou. Vánoční doba je přede dveřmi. A dnes již bylo jedním řečníkem řečeno, že to bude strašný vánoční svátek pro tisíce a tisíce lidí v tomto státě. Kdyby se chtěly odpovědné vrstvy vynasnažiti odstaviti onu kulisu ze skutečného života lidí, onu kulisu, kterou mnozí ze stydlivosti ještě postavili před svůj život, mohly by viděti strašnou skutečnost v plné nahotě. Vzhledem k těmto hospodářským a sociálním poměrům vyzýváme vládu, aby nepromeškala již ani okamžiku. Pro vládní prohlášení, jež v tomto duchu není vedeno a v tomto smyslu neoznačuje positivních opatření, nýbrž spokojuje se pouze se zcela bezvýznamnými prohlášeními, nemůžeme z tohoto důvodu hlasovati. (Potlesk poslanců něm. strany nár. socialistické.)

Místopředseda Špatný (zvoní): Dále se ke slovu přihlásil p. posl. Koudelka. Uděluji mu slovo.

Posl. Koudelka: Slavná sněmovno! Otázky hospodářské a sociální ovládají vládní prohlášení nové vlády i debatu, kterou zde tyto dny absolvujeme. Jsou tedy tyto otázky dnes v popředí naší státní politiky. Je to velmi pozoruhodné, že po letech vládní majority občanských stran setkáváme se dnes na počátku období nového režimu s velkou řadou neřešených hospodářských a sociálních problémů, jichž vyřízení veřejnost očekává od nynější majority. Nám sociálním demokratům nebyl nikterak neznám tento stav stagnace na poli hospodářské a hlavně sociální politiky za režimu bývalé vládní většiny. A proto jsme usilovali, aby nový režim byl vhodným politickým předpokladem řešení opomíjených otázek a abychom zde měli způsobilou majoritu, dosti silnou, dosti zdravou a dosti nosnou pro tyto velké sociální a hospodářské úkoly. Dědictví, které přebírá nová majorita a nová vláda po režimu dřívějším, po této stránce jest opravdu zlé. Jest tu bohatý počet neřešených problémů hospodářských a sociálních, zemědělská krise, která není teprve od dneška či včerejška, soubor otázek bytové politiky, otázek politiky dopravní, problémů obchodně politických a jiných a jiných věcí. Zevšad volá se dnes po státní intervenci v řešení otázek hospodářských: kruhy pracující třídy, ale také podnikatelstvo zemědělské a průmyslové, kruhy obchodní, gažisté, odevšad očekává se positivní práce hospodářská od nového vládního režimu. A bylo by jistě velikým zklamáním, kdyby nový vládní režim ukázal se také nezpůsobilým pro řešení naléhavých otázek. Jest to jistě lichotový fond politické důvěry, se kterým nová vláda vchází do nového života. Co bude na nás čsl. soc. demokratech, přičiníme se ze všech sil, aby tento bohatý fond politické důvěry, nesený vstříc této vládě kruhy daleko širšími, než jest pouze pracující třída, nebyl promarněn, a aby místo splněných nadějí nebylo tu trapné zklamání. Jestliže však slyšíme zevšad přání po státní intervenci na poli hospodářské politiky, pak nás to musí přivésti k přesvědčení o tom, jak hluboce změnil se obsah dnešního státu. Není již tu onoho liberalistického "Starej se každý sám o sebe", nýbrž stát má býti tu instrumentem sociální a hospodářské regulace podmínek existenčních, hospodářských a sociálních svého obyvatelstva.

My vítáme tento obrat, my vítáme i to, že z vrstev podnikatelských dnes se volá po státní intervenci v otázkách hospodářských, neboť není tomu tak dávno, kdy žádosti dělnictva o intervenci k usnadnění těžkého života dělnického byly odbývány s poukazem, že stát nemůže všechno, že stát nemůže tyto otázky řešiti, že každý se má starati o sebe v prvé řadě sám.

Bude ovšem třeba, aby se státní intervence neomezovala tu jenom na doby zlé, nýbrž aby se uplatnila tu vhodným způsobem i v dobách dobrých. Je třeba nikoli pomáhati post festum, když tu bída, když tu krise jest, nýbrž moudrou, prozíravou, zdravou hospodářskou a sociální politikou působiti preventivně pro rozvoj našeho hospodářství a zvýšení sociální úrovně obyvatelstva tohoto státu.

To jsou veliké úkoly a myslím, že pod jich dojmem, pod jich významem musí daleko ustoupiti ty drobné denní osobní či politické šarvátky. Opravdu tato vládní majorita, která, soudíme, jest způsobilým instrumentem pro řešení tolika naléhavých otázek hospodářských a sociálních a splnění těch nadějí kruhů podnikatelských i zaměstnaneckých, v tomto ohledu mohla by činiti pro hospodářský i politický pokrok naší republiky neobyčejně mnoho, splní-li aspoň z části kladené v ní očekávání.

Dovolte, vážené dámy a pánové, abych se dotkl především z toho souboru nejdůležitějších hospodářských a sociálních otázek našeho současného života - otázky zemědělské

krise.

Zemědělská krise spočívá v tom, že příjmy zemědělcovy neodpovídají jeho výdajům, výdaje zůstaly v celku beze změny, příjmy jeho hluboce poklesly. My socialisté musíme míti nejhlubší porozumění pro tyto problémy hospodářské a také sociální našeho zemědělstva, neboť právě v našem státě je to více než polovina našeho obyvatelstva a socialismus by se ukázal nehodným veliké budoucnosti, kdyby nedovedl nalézti uspokojivé odpovědi i na otázky výroby zemědělské.

U obilí máme tento stav: pšenice dnes je za 150 až 170 Kč, žito 115 Kč, ječmen za 95 až 125 Kč, oves za 100 Kč, to je tedy snížení o 30 až 45% proti stavu loňského roku. U cukrovky máme cenu za 1 q 15 až 16 Kč, v Čechách větší, na Slovensku nejmenší, ač i cukrovarníci jsou nuceni přiznati, že výrobní cena 1 q řepy je 17 až 18.75 Kč. Brambory máme za 16, 18 Kč q ve výrobních oblastech, proti 30 až 40 Kč loňského roku, chmel za 250 až 400 Kč, proti nedávným 1200 Kč až 2000 Kč za lehký cent. Zelinářství utrpělo letos značné ztráty nedostatkem odbytu a podstatným snížením cen, okurky byly již za 5 haléřů kg. Ovocnářství utrpělo velkou katastrofu, zmrzlo nám 8 mil. ovocných stromů. To znamená nejen velkou ztrátu způsobenou restaurací zničeného ovocného stromoví, nýbrž ztrátu důchodu ze zničeného ovocného stromoví na dlouhou řadu let než nově vysazené stromky vzrostou. Je v krisi také naše vinařství, není odbytu pro víno domácí produkce ani za 3-5 Kč litr, tedy zhusta polovinu ceny, kterou platíme zde v Praze za 1/4 litr. Je v krisi i lnářství. V živočišné výrobě je stav poněkud lepší. Tu sice není tak nízkých cen, ale třeba uvážiti, že naše dobytkářství ocitlo se v krisi loňského roku, v době nedostatku píce, kdy bylo zhusta nutno vyprodávati za 3 Kč 1 kg živé váhy hovězího dobytka. Když pak úroda píce byla slibná a zemědělec, zejména drobný a střední, doplňoval si svůj stav hovězího dobytka, musil ovšem nakupovati nový dobytek za mnohem vyšší ceny.

Máme však už také příznaky krise v chovu vepřů. A tak, když vezmeme celý souhrn, celý obraz zemědělského podnikání, vidíme, že nářky na pokles rentability zemědělského podnikání jsou opravdu odůvodněné. Je zle zvláště drobným a středním zemědělcům. Je však zvláště zle zemědělským pachtýřům, kteří při nesníženém pachtovném, stanoveném zhusta v období lepší konjunktury velmi vysoko, často pracují úplně zadarmo nebo se ztrátou, jsouce rádi, vydělají-li na vysoké pachtovné. Jsou v tísnivé situaci zemědělští zaměstnanci, jimž se poukazem na neutěšené poměry našeho zemědělství odpírá splnění i těch nejnaléhavějších mzdových a jiných sociálních požadavků. Vidíme nedostatek peněz na našem venkově, klesají vklady v ústavech, kam se zemědělec se svou tržbou obrací, klesá nákupní síla našeho venkovského lidu, odráží se to v obchodě, průmyslu a zastavuje se hospodářský pokrok v zemědělství. Klesá cena půdy, což by ovšem nebylo závadou, ale je velkou poruchou v případech, kdy půda nedávno za vysokou cenu přešla do nových rukou a předpoklady, za nichž byla kupována, se nesplnily. Koncentruje se půda v rukou hospodářsky silnějších zemědělců. Vidíte to zejména na situaci přídělců půdy zabraných velkostatků, kteří jsou dnes o tuto půdu valem obíráni hospodářsky silnějšími svými sousedy a vzrůstá útěk od zemědělské práce. Krátce a dobře, máme tu zemědělskou krisi se všemi jejími atributy. A tu konstatuji, že je třeba pomoci a že soc. demokraté také pomoci chtějí. Jsem přesvědčen, že v socialistické části této majority nebude jednoho rozumného člověka, který by se nechtěl rozumně dohodnouti o možném a co nejzpůsobilejším řešení těchto svízelných otázek. Ale, velectění, k řešení problému musí se přistoupiti věcně. Co má člověk říci, jestliže v ústředním listě vedoucí politik strany ještě dnes po projevu předsedy naší strany, přítele Hampla, a po projevu soudr. Wintra z včerejšího dne uvádí zcela bez podkladu pro širokou veřejnost tuto zcela tendenční věc, nechceme-li to nazvati jinak: "Zatím co naši soc. demokraté se až dosud stavěli zásadně odmítavě vůči všemu, čím mohlo býti našemu zemědělství pomoženo..." Pánové z agrární buržoasie by měli jednou nahlédnouti, že nepravda nestává se pravdou častým opakováním a že tento kolovrátek vinění socialistů z nepřátelství vůči zemědělství je tak obehraný, že už pomalu přestává zajímati. Ale jest úkolem socialistických stran, aby svou zemědělskou politiku, každý její počin dovedli vhodným způsobem tlumočiti širokým vrstvám venkovského lidu a tím otupili tyto neseriosní a nepěkné zbraně.

Řekl jsem, že zemědělská krise není ode dneška a mne naplňuje poněkud podivením, jestliže s této tribuny členové nedávné majority bez socialistů, těch nepřátel zemědělství, stěžují si, co všechno dosud pro zemědělství a krisi zemědělskou nebylo uděláno. Jsou-li socialisté překážkou řešení těchto otázek zemědělských, kdo bránil pánům do nedávna v majoritě bez socialistů otázky tyto vyříditi? (Výborně!) Kdo jim bránil? Socialisté to ne byli! Pánové z tábora agrární buržoasie viní z toho stranu lidovou, ale vždyť tu stranu lidovou máme v majoritě dnes také! Nebyl to tedy odpor socialistů, který bránil v řešení těchto otázek a nebude to ani nyní odpor socialistů, který zabrání uskutečnění lecčehos, o čem máme vážné pochybnosti, že by prospělo jak zemědělství, tak celkovému našemu národnímu hospodářství. Jest třeba se optati, kde jsou vládní návrhy dřívější i nynější správy ministerstva zemědělství ve věci zemědělské krise? Dřívější správa ministerstva zemědělství nedovedla nám předložiti ani jediný svůj návrh, směřující k ulehčení těžkého postavení zemědělského podnikání a drobných a středních zemědělců. A my musíme žádati na nové vládě, aby v této věci sama se chopila iniciativy. Jde o státní problém, jímž zemědělská krise se stává, a odpovědnost padá na nejvyšší státní úřad pro zemědělskou politiku, ministerstvo zemědělství. Vláda musí sama přijíti s příslušnými návrhy, musí se uměti vyrovnati s touto státní otázkou tak veliké důležitosti. Respektuji návrhy kol. Zadiny, vím, kolik je na ní oficielní práce neoficielně podnikáno (Tak jest!), ale prosím, milejší mi bude méně, ale pod úřední odpovědností pana ministra zemědělství a naší vlády. Pak přistoupíme k řešení těchto svízelných otázek, a vyslovuji naději, že bude dosaženo dohody.

Pánové formulují otázku tak, že jde o zajištění rentability zemědělského podnikání. Zajištění rentability? Je to totéž jako zajištění rentability půdy? Ano, ale tu hned vnucuje se otázka, do jaké míry je možno jednostranně jednomu stavu zajistiti rentabilitu jeho soukromého podnikání, za druhé, zda za každých podmínek je možné nebo vhodné, zajistiti rentabilitu. Má to býti vyloučení risika soukromého podnikání ve výrobním odvětví zemědělském? Má to býti zajištění rentability, dejme tomu, zemědělského pachtu, kdy nezemědělec uloží peníze do půdy, aby je měl zajištěny a vysokým pachtem chce míti bezpečný bezpracný úrok? I takovéto důchody z půdy budeme zajišťovati? Nebo máme zajistiti zemědělci slušný výnos, spravedlivý výnos jeho práce? Stát má pomoci, navrhuje se toho mnoho, ale opakuji, je-li problém tak jednoduchý, táži se, proč se ponechaly věci bez řešení až dodnes? (Výkřiky.) Vedle účinků světové krise zemědělské je tato krise následek pochybené naší zemědělské politiky, od převratu jsoucí v rukou agrární buržoasie. Vždyť jsme měli nedávno sklizňové soutěže, pořádané z popudu a za podpory ministerstva zemědělství. Tyto sklizňové soutěže měly povzbuditi zemědělce k intensivnějšímu obdělávání půdy, ke zvýšení sklizně. Zajisté je to chvályhodná věc, ale když toto zintensivnění do určitého stupně tady je, ocitáme se ve stavu, kdy sklizeň nelze prodati ani doma, ani venku. Naše zemědělská politika honila se zcela neprozíravě za fantómem t. zv. soběstačnosti - to je předsudek válečné a poválečné nouze ve chlebovinách - a zapomněla úplně na otázky organisace výroby zemědělské, které by zlevnily výrobu tak, aby bylo možno ji zužitkovati buď na domácím trhu nebo na trhu v cizině. Děláme z řepy cukr. Když nelze cukr prodati, nevíme si s řepou rady. Snad by bylo možno vyráběti z řepy také něco jiného. Víme, že by bylo možno vyráběti z řepy líh. Je otázka, co s lihem, když se v lihu skoro topíme, a nebyl tu nikdo, kdo by posoudil, zda lihu není možno používati takovým způsobem, aby národohospodářsky znamenalo to pokrok, zejména zdali by nebylo snad možno použíti lihu k náhradě drahého benzinu, jehož máme jako pohonné látky motorové veliký nedostatek.