Předseda (zvoní): Dalším přihlášeným řečníkem je pan posl. Pohl. Dávám mu slovo.

Posl. Pohl (německy): Slavná sněmovno! Jménem klubu německých sociálně demokratických poslanců mám učiniti tento projev k vládnímu prohlášení:

Stojíme před obratem naší politiky a není nic pochopitelnějšího, než že nás to pudí, abychom tento krok také s tohoto místa doprovodili zásadním výkladem. Od prvé hodiny, v níž jsme byli dějinnými událostmi postaveni na půdu tohoto státu, vycházeli jsme z poznání, že vítězství dělnické třídy lze vybojovati na této půdě jen spoluprací proletářských sil všech národů. Tuto myšlenku jsme vždy hlásali v našich programových prohlášeních, v našich politických projevech, na sjezdech naší strany a i v parlamentě a vždy jsme pevně hájili myšlenku, že jen spojení všech proletářských stran této země ke společné politice může tvořiti předpoklady pro úspěšný boj dělnické třídy.

K tomuto cíli, ačkoliv stál před našima očima vždy pevně, dospěli jsme jen pomalu, jen ponenáhlu. Pociťovali jsme to vždy bolestně a všechny své naděje upírali jsme v působení sociálních sil, které s neodvratnou nutností musily dopomoci k uplatnění společných proletářských zájmů. Tato očekávání nás nezklamala. Jasné vystoupení třídních protiv, zostřené formy třídního boje způsobily, že skutečnosti, které byly na překážku spolupráci s ostatními socialistickými stranami, ustoupily do pozadí a nutnost spolupráce ukazovala se stále jasněji.

Tato nutnost projevila se nejprve v navázání úzké, společné práce odborové. Dalším jejím následkem byl prvý společný sjezd socialistických stran na Smíchově, kde byla projevena neochvějná vůle ke spolupráci a k jednotnému vedení boje dělnické třídy a tím byla zahájena nová epocha nejen pro politiku proletariátu, nýbrž i pro celkovou politiku samého státu. Tento vývoj byl urychlen politickým spojením měšťáků, které již dávno předcházela hospodářská společná práce, ale také tím, že politické a parlamentní úkoly staly se tím automaticky společnými, právě tak, jako cíle bojů dělnické třídy všech národů v boji proti občanskému třídnímu režimu.

Takto dosažené zahájení proletářského společného boje vedlo nezadržitelně k vzrůstajícímu prohloubení a zesílení vztahů mezi sociálně-demokratickými stranami. Vědomí, že přes stranické rozčlenění socialistické dělnické třídy jest nezbytné sjednocení boje, bylo tak mocné, že takřka samy od sebe byly dány předpoklady společného postupu všech socialistických stran v parlamentní většině.

Naše ochota k tomuto kroku vyvěrala z řady úvah, které vyplynuly především z mezinárodního stavu. Neúnavná a důsledná mírová práce socialistických stran především v Německu, v Anglii a i ve Francii způsobila ponenáhlu, že neblahé rozlišování světa na vítěze a poražené, způsobené mírovými smlouvami, bylo překonáno, a což není na posledním místě bezvýznamné, dosavadní válečnou psychosu nahradila rozhodná vůle národů, dožadující se míru. To vše bylo možno jen proto, že v uvedených zemích zúčastnily se časem vlády socialistické strany nebo ji aspoň podporovaly. Také my pokládali jsme za svou povinnost tento vývoj podporovati, a to tím spíše, když se proti silám usilujícím o mír stále ještě staví snahy opačné, ženoucí do války, jejichž potírání všemi prostředky pokládáme za svůj nejdůležitější úkol. K těmto nebezpečným tendencím počítáme nikoliv na posledním místě fašismus, který se stal mezinárodním nebezpečím pro mír, především však nebezpečím pro existenční podmínky pracujících tříd a pro demokracii, a k jehož odvrácení musíme proto vynaložiti všechny své síly. Ale i těžké škody, které byly způsobeny širokým vrstvám lidu vládou občanského bloku, vyžadují veškerého úsilí, aby mohly býti napraveny. Při tom musíme s hlubokým politováním konstatovati, že proletářská obranná síla jest oslabována neodpovědnou politikou komunistů, kteří se nejen úplně vyhýbají jakékoliv společné práci s proletářskými stranami, nýbrž všech prostředků své bezuzdné demagogie používají výhradně proti organisaci a důvěrníkům převážné většiny dělnické třídy, čímž zcela vědomě pomáhají reakci.

Výsledkem voleb všechny naše úvahy dozrály, neboť rozhodné zesílení socialistického bloku a porážka dosavadní většiny téměř vynutila velkou koncentraci jako jedině způsobilou parlamentní většinovou kombinaci, kombinaci, jíž jsme se vyhnouti nemohli, nechtěli-li jsme sami způsobiti, aby se znovu nastolil voliči odmítnutý reakční režim, neměl-li se nastoliti dokonce režim bez parlamentu a proti parlamentu.

Přes to nebylo pro nás lehké vstoupiti do této většiny, neboť vzhledem k občanské převaze v této většině, zaviněné komunistickým tříštěním, a vzhledem ke koncentraci občanských třídních sil, která se projevila tak zřetelně právě v boji o utvoření vlády, musili jsme si býti od počátku vědomi mezí, které jsou dány naší činnosti v této většině. Avšak úvahy, které musily vyplynouti z těchto skutečností, byly převáženy svrchu uvedenými důvody a tak jsme dospěli k závěru učiniti pokus spolupráce v koncentrační vládě, jejíž program pan předseda přednesl.

Samozřejmě vstupujíce do vlády nikde jsme nenechali vzniknouti pochybnosti, že se vzdáváme některého ze svých programových požadavků, ať z oboru hospodářského nebo socialistického nebo i národně kulturního, naopak že jsme odhodláni pracovati k provedení našich programových cílů v rámci vládní většiny, ale že plně chápeme, že právě pro ráz vládní soustavy můžeme počítati jen s postupným splňováním našich požadavků.

Aniž se pouštíme do podrobností, můžeme k vládnímu prohlášení říci, že poukazuje na zásadní linie nynější mezinárodní hospodářské a politické situace a z toho vyvozuje úkoly nové vlády.

Co se týká především mezinárodních vztahů, můžeme se zadostiučiněním konstatovati, že se ve vládním prohlášení projevuje vůle žíti se všemi národy v míru a svornosti a že prohlášení v této věci nečiní rozdílu mezi státy Velké a Malé dohody a mezi našimi německými sousedy v říši a Rakousku a mimo to ohlašuje vůli navázati pravidelné styky také s oněmi státy, s nimiž jich dosud nemáme. Právem tedy smíme očekávati, že zahraniční politika našeho státu bude podporovati mezinárodní bezpečnost a přivede problém odzbrojení konečně do konkretního stadia. To se ovšem může státi jen tehdy, jestliže každý jednotlivý stát bude ochoten také sám snížiti zbrojení. Očekáváme a žádáme tuto ochotu také od Československa a béřeme tedy na vědomí ve vládním prohlášení slíbené snížení služební doby jako prvý krok na této cestě, při čemž očekáváme a žádáme, aby tento slib byl uskutečněn již v příštím roce a aby také byl učiněn vážný a znatelný krok ve snížení vojenských břemen.

Po stránce sociálně-politické hledí vládní prohlášení přes své všeobecné znění vyhověti skutečnosti, že ve vládě jsou zastoupeny socialistické strany. Bude našim úkolem zmírniti především osud velké masy nezaměstnaných, tím že budou co nejrychleji vydána zákonná opatření ke zlepšení péče o nezaměstnané a postarati se, aby i ostatní sociální tendence jen naznačené ve vládním prohlášení byly také uskutečněny. Používáme této příležitosti, abychom konstatovali, že jsme si i v nové konstelaci naprosto vědomi své povinnosti vůči přestárlým, vůči válečným poškozencům, vůči staropensistům, vůči všem vrstvám obyvatelstva potřebujícím sociální péče a že se v našem stanovisku k těmto otázkám vůbec nic nezměnilo.

Samozřejmě pokládáme také zlepšení a vybudování zařízení na ochranu dětí a péče o mládež za nezbytný úkol vlády, která uznává za svou povinnost pomoc sociálně slabým. Při tom zdůrazňujeme, že ke splnění této povinnosti jest zapotřebí nejen opatření sociálněpolitických, nýbrž i sociálně-zdravotních, jmenovitě vybudování našich nemocnic.

Velikou reformní práci dlužno vykonati v oboru sociálního pojištění, při čemž jedním z našich nejožehavějších úkolů bude zvláště vyhladiti především škody poslední novelisace a také uvésti ve skutek sanaci bratrského pojištění, aniž tím budou poškozeny nároky horníků.

Úkoly vlády jsou však především jasně vytyčeny projevující se krisí našeho hospodářského života. Ohlašujeme plnou svou ochotu spolupracovati při opatřeních k řešení krise jak v průmyslu, tak také v zemědělství. Jest samozřejmé, že řešení agrární krise neočekáváme od mechanického zvýšení cel, nýbrž že při tom máme na mysli povznesení zemědělské výroby, vybudování zemědělských organisací a jejich užší spolupráci s organisacemi spotřebitelů. Zde opakujeme opět co nejdůrazněji svůj starý požadavek demokratisace zemědělských rad, jimž právě připadají důležité úkoly při potírání agrární krise.

Jedním slovem, vláda musí býti připravena, aby svými opatřeními ke zlepšení hospodářské krise zlepšila situaci širokých vrstev jak ve městě, tak na venkově. Vítáme, že vláda jest odhodlána čeliti vzrůstající nezaměstnanosti produktivní sociální péčí, velkorysým investičním programem. Vláda však bude musiti přihlížeti i k tomu, že spotřebitelům byla již dnes uložena nadmíru těžká břemena. V tom smyslu chápeme slib vládního prohlášení, že daňová břemena budou zmírněna tam, kde jsou nejtíživější. (Předsednictví převzal místopředseda Stivín.)

Při tom si nezastíráme, že úkoly, které jsou uloženy vládě a jejichž splnění pokládáme za nezbytné, vyžadují i finančních požadavků, a budeme se namáhati, abychom tyto peníze opatřili. Při tom již nyní upozorňujeme, že bude nutno, aby se nikoliv nepatrných přebytků, pocházejících z let konjunktury, použilo k produktivní, konstruktivní práci. Máme zde především na mysli stavbu obydlí pro pracující obyvatelstvo. Občanské strany musí při tom uznati, že mzdové poměry širokých vrstev nedovolují uvolnění ochrany nájemníků.

S uspokojením konstatujeme, že vládní prohlášení uznává nutnost, aby byla zrevidována úprava organisace a finančního hospodářství samosprávných svazků, kterou provedla předchozí parlamentní většina. Této nutnosti nebude se moci vláda tím spíše vyhnouti, poněvadž vzala na sebe povinnost, že samosprávným svazkům opatří peníze na plnění jejich sociálních úkolů. Také zde bude úkolem především socialistických stran působiti, aby došlo k nové úpravě, která zaručuje samosprávě větší volnost pohybu, naprosté demokratické vybudování a zdravé nezávislé finanční hospodářství.

Vládní prohlášení hlásí se k jednomyslné spolupráci obyvatelstva bez rozdílu národnosti a prohlašuje ve všeobecném a jistě nikoliv plně uspokojujícím obratu, ochotu, že se postará nejen o hmotné, nýbrž i o kulturní zájmy všech národů. Ujišťuje, že ve veřejné službě právě tak jako ve výrobě nesmí se dělati rozdílu mezi příslušníky různých národů, v čemž spatřujeme odklon od dosavadních, národně protekcionářských metod a rovněž ujišťuje, že zajistí pracovní místo příslušníkům všech národů a zvláště německému obyvatelstvu, a že je bude chrániti stejně jako příslušníky většinového národa. Vládní pro hlášení také slibuje, že bude stejně podporovati školství všech národů. Bohužel, nezmiňuje se podrobněji o velké otázce školní reformy a nepodává také informace o stanovisku k několikráte již dřívějším ministrem školství Hodžou ohlášené školní samosprávě.

Projevuje se v tom právě skutečnost, že režim občanského bloku, ačkoliv po prvé přinesl spoluúčast německého obyvatelstva na vládní většině, přes to ničím nepřispěl k řešení národní otázky, nýbrž právě naopak tím, že německé občanské vládní strany, které byly členy česko-německého občanského režimu, staraly se jedině o své třídní zájmy, zasadil těžké rány německému obyvatelstvu, bojujícímu za svá kulturní práva. Jestliže se nyní chceme pokusiti positivní spoluprací pokračovati v díle, které jsme započali k zajištění naší školy, našeho jazyka a našeho pracovního místa a tak dopomoci kulturním zájmům německého obyvatelstva státu k plnému uplatnění, činíme to jedině v důvěře v mezinárodní solidaritu československé dělnické třídy, která s námi bojuje společný boj (Potlesk poslanců čsl. a něm. strany soc. demokratické.) za sociální a hospodářské zlepšení všech pracujících vrstev lidu a která nám poskytne také svou podporu v našich kulturních snahách.

Že tato naše důvěra jest odůvodněna, ukázalo se velmi zřetelně nejen ve společných bojích, které jsme vedli jako oposice, nýbrž i v jednání o složení nové parlamentní většiny - jinak než mezi stranami měšťanskými - a neméně ve sporu o rozdělení resortů. (Potlesk poslanců čsl. a něm. strany soc.-demokratické.)

Plné podpory naší české bratrské strany dostalo se nám však také v programových otázkách při jednání o vládním prohlášení, která se postavila přímo na naši stranu a naše národně-kulturní požadavky vzala za své. (Potlesk poslanců něm. strany soc. demokratické.) Jestliže se to plně neukázalo ve vládním prohlášení, důvod toho i zde dlužno hledati ve skutečnosti, že v koncentrační většině převažuje občanský živel. To nám však nebude na překážku, abychom svůj boj za uskutečnění těchto požadavků vedli dále s podporou dělnické třídy všech národů a jsme přesvědčeni, že i když pomalu a postupně, k cíli dojdeme, poněvadž si na konec prorazí cestu všeobecné uznání, že uspokojení spravedlivých a s existencí státu úplně slučitelných snah všech národů země jest nejen v jejich zájmu, nýbrž i v zájmu státu.

Shrnuji a prohlašuji, že vláda stojí před spoustou těžkých a velmi odpovědných úkolů, které vyžadují spolupráce nejen všech většinových stran, nýbrž i spolupráce většiny s oposicí. Očekáváme, že splní úkoly v duchu pravé parlamentní demokracie a parlamentu vykáže plnou měrou místo, jaké mu podle ústavy přísluší. Při tom musíme ovšem prohlásiti, že povinnost hájiti vážnost a práva parlamentu přísluší nejen většině, nýbrž i oposici. Kdyby naše úsilí, zlepšiti parlamentní metody, mělo býti zmařeno, odmítáme za to odpovědnost a svalujeme ji na komunisty, kteří pod záminkou, že slouží věci dělnické třídy, obstarávají ve skutečnosti záležitosti nejčernější reakce. (Potlesk poslanců čsl. a něm. strany soc. demokratické.)

Přes to však budeme v tomto svém úsilí neochvějně pokračovati, ale vynaložíme i veškeré své síly, aby vláda, v níž jsme zastoupeni, vládla a spravovala demokratickými metodami. Pokládáme za samozřejmou věc, že v administrativě a ve veřejném životě vůbec bude dbáno a budou hájeny demokratické svobody všech občanů a všech vrstev obyvatelstva.

V tomto smyslu jsme ochotni spolupracovati ve vládní většině a doufáme, ze tato spolupráce bude sloužiti zájmům všech duševně i manuelně pracujících lidí a účinně odrazí fašistické a reakční nebezpečí. Tak dlouho a jen tak dlouho, dokud budeme moci plniti tuto funkci, zůstaneme ve vládě. Přesunujeme tím náš boj na novou půdu, která také vyžaduje jiného způsobu boje. Ale skutečnosti sociálního života, sám třídní boj bude pečovati o to, abychom i za změněných poměrů zůstali proletářskou třídní stranou, socialistickou stranou, která jest si jasně vědoma svého cíle. I když víme, že můžeme v koaliční vládě uskutečniti jen z části své požadavky, nikdy se svému programu nezpronevěříme. Jsme strana, která se opírá o důvěru sta tisíc politicky a odborově organisovaných dělníků, zaměstnanců, úředníků, drobných rolníků a domkářů, o hlasy půl milionu voličů. Tuto důvěru nikdy nezklameme. Těm, kdo nám zachovali věrnost, zůstaneme věrni i my. A tak za nových poměrů zůstaneme starými a povedeme dále náš boj za zájmy pracující třídy, jsouce si plně vědomi, že dějinný vývoj musí vésti k vítězství socialismu, přes všechny přechodné fáze a přechodná stadia. (Potlesk poslanců čsl. a něm. strany soc. demokratické.)

Místopředseda Stivín (zvoní): Dále má slovo p. posl. Hlinka. (Potlesk slovenských ľudových poslanců.)

Posl. Hlinka: Slávna snemovňa! - Vysokoctení pánovia a dámy! Patrím medzi najstarších členov tejto snemovne a konštatujem, že prežil som rozličné vlády, počul som rozličné programy a mal som česť zaujať tu stanovisko za a proti prehláseniu rozličných vlád, ale dnes musím konštatovať, že prehlásenie česko-nemeckej vlády jedného každého Slováka muselo sa veľmi trapne dotknúť. (Souhlas slovenských ľudových poslanců.) Počul som expozé pána min. predsedu, vlastne boli by sme ho mali počuť, ale privítané bolo takými antipatiami so strany krajnej ľavice, že z celého expozé nepočuli sme ani jednej jedinej vety. Ale čo zachytiť sme mohli z časopisov, zo stenografických zpráv a záznamov, to musí jedného každého Slováka naplniť veľmi trapným pocitom. Pán min. predseda spomína o všetkých možných biedach a nedostatkoch štátu, spomína krízu hospodársku, maloroľnícku, priemyslovú, živnostenskú, úradnícku, učiteľskú, len jedno sme nepočuli, čo asi myslí si o Slovensku a jeho právach. (Tak je!) Pán min. predseda tak rozprával, ako by na Slovensku všetko bolo v najkrásnejšom poriadku, ako by na Slovensku nič nechybelo, ako by Slováci s dnešnými politickými a sociálnymi pomery úplne boli spokojní. S akousi chlúbou a povznesenosťou min. predseda dovolil si povedať toto: "So zadosťučinením poukazujem na to, že nová vláda opiera sa o väčšinu, v ktorej sú i zástupci nemeckého obyvateľstva. Toto složenie vlády a vládnej väčšiny umožňuje nám svornú spoluprácu v záujme štátu a v záujme celého občianstva, v jeho potrebách hmotných a kultúrnych."

Slávna snemovňa, či ráčite prehĺbiť túto vetu, či ráčite s tejto veci stiahnuť konklúzie? Ráčite vedieť, ako nám to poslanec Juraj Stříbrný ráno povedal, že táto republika založená bola prácou, krvou a mozoľmi Čechov a Slovákov a že táto republika patriť má Čechom a Slovákom. Preto min. predseda mal by povedať takto: Teším sa, že som uspokojil Slovensko, (Tak je! - Potlesk slovenských ľudových poslanců!) že je Slovensko spokojné, že Slovensko sa teší z dnešnej štátnej idey.

Ale, pánovia, my skoro bojíme sa povedať to, čo je v týchto slovách zaobalené, že ministerský predseda vyhodil tuná podklad našej Československej republiky. (Tak je! - Potlesk slovenských ľudových poslanců.) Lebo veď i podľa mena, i podľa podstaty, kto tvoril túto republiku, ako vznikla táto republika, slávna snemovňa?

R. 1918, a predtým 1915 atď. v Moskve, Clevelande, Pittsburgu, kde sú trojnásobné dohody, bolo povedané, že sme sa dohodli. Kto sa dohodol? Dohodli sme sa my, Česi a Slováci, že utvoríme spoločný štát, v ktorom štáte Slovensko bude mať svoju samosprávu, bude mať svoje školy, svoje súdy, svoju administratívu, svoje finančné riaditeľstvá, a pomer Slovákov k Československej republike a k českému národu bude taký, ako si to určia slobodnou voľbou vyvolení zástupci slovenského národa. (Tak je!)

Takto hovorili to pred 11 rokmi v Pittsburgu. Takto dohodli sa a predsa, slávna snemovňa, pri tejto rovnoprávnosti slovenského národa s českým národom, pri sostavení tejto vlády na jedinú slovenskú stranu nebol braný ohľad. Poslanec, či poslankyňa Fráňa Zeminová povedala, že práve Juraj Stříbrný bol ten, ktorý pred 10 rokmi v klube českých socialistov povedal, že nás ani po 10 rokoch ešte nemali do vlády prijať, že my sme politické deti, že boli sme búrliváčkovia a neviem čo.

Ja konštatujem, že my sme ten krok r. 1926, keď sme vstúpili do vlády, veľmi draho zaplatili. (Tak je!) Ale stojí, slávna snemovňa, ešte vždy náš Ilion. (Tak je! - Potlesk.) Hodža pred voľbami napísal "do videnia zo Slovenska" a sľuboval si, a sľubovala si aj agrárna strana, že Hlinkova ľudová strana bude na padrť zlámaná, že zo Slovenska neprijde sem ani 10 až 12 slovenských ľudových poslancov, a ono 403.000 nepoddajných, sebavedomých Slovákov hlasovalo na Slovenskú ľudovú stranu v ťažkých okolnostiach, vo veľkých pokušeniach a sem do tejto snemovne prišlo nových 18 Leonidov, ktorí tú Spartu, ktorí tie práva, ktorí ten individualizmus a samorastlosť slovenského národa brániť budú až do samožertvy. (Potlesk slovenských ľudových poslanců.) My sme tu . . . . (Posl. Sivák: Ale kde je Hodza?) Hodža je chorý a s chorými ľudmi musíme mať útrpnosť, chorých ľudí musíme ľutovať. Prv než by som vypočítal, slávna snemovňa, krivdy na nás spáchané, prv než by som povedal náš program a naše stanovisko v oči terajšej vládnej väčšiny, dovoľte mi konštatovať, že v oči všetkým nedorozumeniam, v oči všetkým invektívam, ktoré sa nám kladú, my, slovenská ľudová strana, stojíme na podklade nedeliteľnosti republiky Čechov a Slovákov. (Tak je! - Potlesk.)

My prežili sme ťažké doby a pri tom všetkom, slávna snemovňa, že ste všetci do posledného muža tuná presvedčení, že v slovenskej ľudovej strane nemáme len čistý charakter, stále sme cieľom urážok; na nás nenechali ste nič vlasteneckého, nič národného, nám stále a stále nadávate do zradcov, odpadlíkov a nevercov. A my pri tom všetkom hovoríme, slávna snemovňa, že my tento štát milujeme, že my tento štát nikdy, za nič a k vôli nikomu neopustíme, (Tak je!) lebo je to štát náš a je to štát, po ktorom sme túžili. Ale musíme povedať ktorémukoľvek z tuná prítomných bývalých Slovákov, dnes Čechoslovákov, ako sme my vystupovali za bývalého maďarského režímu, musí mi to uznať jedon každý tuná prítomný, nech patrí do ktorejkoľvek strany, že my na Slovensku šli sme pod panenským heslom: "za tú našu slovenčinu". Ja som človek nie dnešný, ja nebojím sa tuná úprimne priznať, že 40 rokov som synom a čitateľom českej knihy a 40 rokov predplatcom českých časopisov, že som čitateľom Čecha, Obrany, Hlídky, časopisov homiletických a vecí mne patriacich, ale nikdy mi nenapadlo, aby som pochyboval o svojom slovenskom pôvode, aby som sa pokladal za člena českosloveského národa. Ja, slávna snemovňa, chodil som do Prahy vtedy, keď snáď ani jedon z tých mladších synov československého národa sem nechodil, obzeral som si stovežatú matičku Prahu, videl som čiernu Plzeň, ale šiel som vždy ako Slovák a prišiel som ako Slovák. Videl som vaše dobré i zlé vlastnosti, videl som vaše nerovnosti a videl som maličkosť svojho slovenského národa a hľadel som na veľkú dobu Karla IV., otca vlasti, Arnošta z Pardubic a ostatných velikášov vašej historie, ale nikdy mi nenapadlo, aby som povedal, že som Čechom a prestal som byť Slovákom za to, že sú Slováci chudobní a malí. I keby som to povedal, slávna snemovňa, podvrátily by ma Národnie Noviny, ktoré dnes tuším prežívajú 60. ročník - tak je, kolego Rázus? - poprel by to Turč. Sv. Martin, hovorily by o tom maličké cely bystrického väzenia, kde naší otcovia pro laudatio criminis boli uväznení, hovorili by zosnulí už Mudroň, Dula, Halaša i ostatní, že my boli sme čiste svojrázni, autochtonní Slováci. I keby som to chcel poprieť, slávna snemovňa, tedy svedčil by proti Segedín, svedčil by Vacov, svedčilo by 15 ružomberských maličských ciel väzenia, kde zatvorení boli všetci tí Slováci, ktorí sú dnes z väčšej časti Čechoslováci. A keby všetko toto nič nepomohlo, svedčilo by 15 zabudnutých hrobov černovských martýrov. - Pri tejto černovskej tragédii sa musím zastaviť.

Stavaly sa pomníky, stavaly sa sochy v Ružomberku, vystavaly sochu, pomenovaná akási skala . . . (Posl. Sivák: Bohyňa!) Neviem, čia je to bohyňa, snáď erotizmu a nie slobody, je to kult nahoty. Ale, pánovia moji, na tých 15 životov černovských sa nespomenulo. Ich hroby boly rozváľané, ale nedaly sa vlani obložiť, ač jubilejná pamiatková komisia sľúbila, že na černovských mučeníkov sa nezabudne, lebo títo sú základom a počiatkom sbratrenia Čechov a Slovákov, základom Československej republiky. (Potlesk slovenských ľudových poslanců.) Ale, pánovia, ani jedným halierom nepamätalo sa na týchto mučeníkov, (Hanba!) a keby som sa stal neverným môjmu programu, tieto hroby svedcily by proti mne.

My pred vojnou, počas vojny i pri prevrate stále vystupovali sme ako Slováci. My sme nikdy nepopreli, že sme synovia veľkej matky Slávie; my priznávali sme sa k veľkej lipe slavjanskej, ale svoju individuálnosť, svoju slovenskú originálnosť sme nikdy nepopreli. Až po prevrate, keď prišli k veslu mladí Slováci, začali hovoriť celkom inú pieseň, začali celkom iné idee hlásať, začali hovoriť takto: Slovenského národa niet. (Posl. Štefánek: Kto to povedal?) My sme československý národ. Veď práve prijdeme na reč p. ministra dr Štefánka, ktorý vlani napísal, že "ak budeme dlhšie žiť, budeme jedno v reči, mrave a cite". Ja netvrdím, že je to dobre alebo zle napísané, len tvrdím, že preorientovali sa ti, ktorí tvrdia, že my československý národ ústavným zákonom, už nie sme viac složkou dvoch rovnoprávnych koreňov slovanských", "peň dvoch rovnoprávnych národov", ale slúčeninou, z ktorej povstať mal j ednotný, už nie československý, lež jednoliaty český jazyk a národ. (Posl. dr Štefánek: Kto to napísal?) Prijdem na to.

Dali tu moc do ruky ľuďom, ktorí ochotní boli uskutočniť ideu, ktorá nedá sa previesť inak, než na hrobe slovenského národa. A robilo by sa toto svevoľne, keby nebolo j asné a prirodzené, že na riešenie otázky, či Slováci sú alebo chcú byť národom, a či nechcú byť národom, kto je povolaný o tom rozhodovať? Nie niekoľko ľudí, ale sám slovenský národ musí povedať, či chce zostať svojráznym národom alebo či chce sa preliať ako súčiastka československého národa. (Hlasy: Nikdy!) Robilo by sa to tak ako už pred 68 rokmi. R. 1861 na vlas toto povedal nebohý Štefan Daxner v maďarskom sneme. Povedal toto: "My Slováci hovoríme bez uznania, osobnosti národnej, rovnoprávnosti národnej niet. Bez opravdu prevedenej rovnoprávnosti národnej Uhorsko, táto historická pôda konfederácie národov, prestane byť. A stáleho základu celosti a jednoty svojej nemá. Rovnoprávnosť národa je cena celosti a jednoty tejto vlasti", hovorí Daxner.

Kto tedy zavrhuje rovnoprávnosť, ten zavrhuje budúcu jednotu a celosť tejto vlasti. Takto hovoril Štefan Daxner o Uhorsku, ktoré bolo národnostne práve tak smiešané, ako je naša Československá republika. Prevzali sme, slávna snemovňa, po Rakúsko-Uhorsku nielen dedičné práva, ale prevzali sme v mnohom ohľade aj jeho bôle a mnohé nedôslednosti, ako za starodávna Tisza, Wekerle, hoci veľmi dobre vedel, že národnostná otázka jestvuje, veď sám Wekerle pôvodom bol Nemec, že v Uhorsku jestvujú národnostné otázky, že sú tam Rumuni, Srbi, Slováci, Nemci, Rusíni, pri tom všetkom on s veľkým gestom povedal: "národnostnej otázky v Uhorsku niet". A ona tam bola, a táto národnostná otázka škodila Uhorsku viac, ako osožil všetok štátny talent Tiszov a Wekerleho.

Keď tedy slovenskú správu dostali do rúk tí, ktorí popierajú svojráznosť slovenského národa a reči slovenskej, týmto samým faktom začali podrývať základ Československej republiky.

O tom, čo sa potom dialo, do podrobností hovoriť nebudem. 27. januára 1919, keď som ja prvý raz ako člen revolučného Národného shromaždenia prišiel do Prahy, prvé bolo, že s dr Kmeťkom zašiel som si do hradu k p. prezidentovi a šiel som k predsedovi ministerstva dr Kramářovi s odkazom Národnej rady, s odkazom môjho národa, aby nám povedali, aký bude náš pomer Slovákov k Čechom, poneváč vtedy, keď istí páni - nomina sunt odiosa - prvým vlakom utekali do Prahy pre županstvá, pre kreslá a ostatné veci, vtedy my potili sme sa doma, my vydržiavali sme shromaždenia od Užhoroda až po Bratislavu, všade poučovali sme zaostalý a v maďarizácii topiaci sa národ. My tíšili sme národ, ktorý chcel vedieť, aký bude náš pomer k Prahe, aký bude náš pomer slabších k mocnejším Čechom. My sme sľubovali: pomer náš bude taký, ako to bolo povedané v pittsburgskej dohode: "Slováci budú mať toľko práv, koľko si ich vydobyjú", Slováci svoj osud budú si sami riadiť. Keď som toto sdelil p. prezidentovi a predsedovi vlády, že Slováci stoja na podklade autonomie a svojráznosti národnej, znela mne odpoveď: "tak ak chcete mať autonomiu, budete mať autonomiu", a ja uspokojený odchádzal som ďalej.