Místopředseda dr. Brabec (zvoní): Další slovo má pan sen. Friedrich.
Sen. Friedrich (německy): Pánové! Že naše nynější berní soustava potřebuje reformy, o tom panuje ve všech kruzích obyvatelstva jednotné mínění. Psalo se o vadách dosavadního zdaňování na všech stranách, věc byla studována, nyní před námi leží nová osnova zákona. Je beze vší pochybnosti se stanoviska finančně-právního znamenitě propracována a přece jsem jí úplně zklamán, neboť osnova zákona neřeší otázku daňové reformy, osnova zákona obsahuje spíše novou úpravu sazeb, způsob vybírání jednotlivých daní podle stávajícího zákona o přímých daních, zlepšuje dosavadní daňové zákony tím, že se pokouší o spravedlivé rozdělení těchto daní. Tím je zajisté odpomoženo jednomu bodu dosavadních stížností, rozděliti totiž daně lépe podle platební schopnosti, něco jiného však zákon neobsahuje. Tento jeden bod však, kolem kterého se zde všechno točí, není přece celým obsahem daňové reformy, a mimo to dosahuje se účelu rovnoměrného, spravedlivého rozdělení daní jen prostředky, které působí ještě mnohem tísnivěji nežli dosavadní způsoby vybírání a mají za následek větší zdanění. Berní reforma měla by po mém názoru především zjednodušiti vybírání daní, snížiti náklady vybírání daní, tím ulehčiti poplatníkovi, pozvednouti jeho radost z hospodářské práce a tím zvelebiti hospodářství celého státu. Ve všech těchto bodech působí nynější předloha zákona přímý opak. Já jsem si berní reformu představoval zcela jinak. Vycházím ze zásady, že stát ohledně svého daňového hospodářství jest obchodníkem. Musí vydělati určitou sumu, tu však má z lidu vydobýti nejjednodušším a nejlevnějším způsobem, tedy s nejmenším nákladem, a to tak, aby to poplatník málo pociťoval, aby poplatník pokud možno byl chráněn, aby podnikání vybíráním daní nikterak nebylo rušeno, nebo dokonce sužováno. Dosavadní zdaňování, pokud jde o přímé daně, pociťoval lid právě tak nepříjemně, poněvadž berní úřad, chtěje vybírati daně, již podle dosavadního zákona byl nucen pronásledovati poplatníka až do jeho obchodní kanceláře, ba dívati se mu do jeho soukromé kapsy. Volání podnikatelů, že tímto způsobem vybírání daní vydávají se všanc nejdůležitější obchodní tajemství, tvořilo přece hlavní popud, že voláno bylo po reformě berního zákonodárství. Představoval jsem si, že pro zdanění bude v budoucnu platiti zásada, že přímé daně budou sjednoceny v jedinou daň, příjem z osobní práce by bylo mírněji zdaniti nežli příjem z kapitálu, nebo z práce jiných lidí, k tomu progresy co do výše daní. Výše příjmu budiž zjišťována na základě přiznání, tím že ho lid pod dozorem finančních úřadů odhadne. Kdo činí falešné přiznání, dopouští se podvodu vůči svým spoluobčanům a potrestán bude podle všeobecného trestního zákona. Vyměřování daní bylo by pak jednoduché. Každý poplatník byl by podle odhadu oceněn určitým počtem bodů, obnos, který má býti sehnán přímými daněmi, dělí se počtem bodů, a každý bude pak zdaněn podle počtu svých bodů. Berní úřad by takto s poplatníky neměl žádné další práce. Podvádí-li někdo, pak pracují zcela neodvislé a objektivní trestní soudy. To bylo by ideální vybírání daní. Namítne se mi snad, že by tím velmi trpělo spravedlivé rozdělení daní, anebo že by bylo velmi nesnadno to provésti. Tvrdím však opak. Lid zná své sousedy nejlépe. Může se ovšem státi, že ten, neb onen proklouzne, ale domníváte se, že podle nového zákona nikdo neproklouzne? Zajisté více lidí, nežli kdyby celý odhad prováděl lid veřejně. Není to přece žádný návrh s mé strany, je to jen mé mínění, že se mělo v tomto směru konati šetření, považte jen, co to znamená, kdyby stát mohl postrádati svého nynějšího výběrčího a kontrolního aparátu a kdyby na druhé straně poplatník byl svobodným člověkem. S této strany se na berní reformu vůbec nepohlíželo. Stávající zákony byly jednoduše s právnickou jemností vypracovány, při čemž zajisté platilo za zásadu: předně, jak lze úplně postihnouti každou daňovou povinnost, za druhé, jak se daň spravedlivě rozdělí a za třetí, jak lze dosavadní berní aparát v jeho dosavadním rozsahu udržeti resp. ještě značně zvětšiti. Tak jsme se dostali na cestu, která po mém názoru je neschůdná, ježto vede k ochromení podnikatelů a dělníků.
Nový zákon spočívá na zásadě, nahraditi přísností při vybírání daně to, co sleveno bylo na daňových sazbách. Spočívá na domněnce, považovati každého poplatníka za daňového defraudanta a podle toho s ním jednati. To poznáváte z důvodové zprávy: ministr dr Engliš řekl, že národní příjem v Československu činí 60 miliard. Z toho je přiznáno jen 10 miliard, tedy daní postižena jen jedna šestina. Tím odůvodňuje nutnost drakonických ustanovení o vyměřování daně a o trestech. Tato suma 60 miliard není ničím dokázána. Přišlo by při 14 milionech obyvatelů na jednoho obyvatele asi 4.300 korun, tudíž také na každého kojence. Pak by vůbec nebylo žádné rodiny, která by spadala pod existenční minimum. Tato suma tudíž nemůže býti správná. V důvodové zprávě mluví se dále na stránce 33 o ťtom málu, co bylo přiznánoŤ. Avšak podle výkazů stoupl v letech 1918 až 1920 příjem z pozemkového majetku z 83 milionů na 2.586 milionů, z podniků z 205 na 3.514 milionů a z kapitálů z 98 na 348 milionů. V letech 1919 a 1920 stálo ostatně ještě mnoho podniků, kapitálu skoro vůbec nebylo; shora uvedené zvýšení přiznaného příjmu je přece tak veliké, že nemáme práva jednoduše říci, že zatajování je poměrně větší nežli přiznaný přírůstek. Dlužno přiznati, že berní morálka v obyvatelstvu je velmi malá, na tom však má hlavní vinu berní úřad, ovšem počínaje již starým Rakouskem. Předpisují-li se fantastické daně, jednoduše podle zásady, ťnutno žádati nemožnost, abychom dosáhli, co je možnoŤ, a když se předepisuje za předpokladu, ťže poplatník se již bude bránitiŤ a když se dokonce předpisuje za předpokladu, že si poplatník řekne, brániti se stojí peníze a dělá nepříjemnosti a tudíž se nebrání, pak ovšem nemůže se poplatník nikdy naučiti morálce. Jistému pražskému obchodníkovi byl předepsán pětinásobek jeho celého jmění jakožto daň z majetku. Rekuroval, musil ovšem zabezpečiti předepsané splátky daňové, byl by musil ohlásiti konkurs, ale dal přednost tomu, že mezitím zemřel, a věc tím nalezla jiné řešení. Šablonovitě bylo o každém přiznání pochybováno ťpříjem neodpovídá poměrům, poněvadž máte týdně alespoň tolik a tolik hrubé tržbyŤ. Při tom byla hrubá tržba uváděna tak směšně podle šimla z dřívějších dob, že by byl obchodník musil zboží krásti, z tržby byl by musil platiti nájem a mohl jinak zemříti hladem. Stojí tedy odůvodnění, že celá reforma daňového zákonodárství musí spočívati v příšerném zostření předpisů o vybírání, úplně na vratkých nohách. Bohužel však je zákon úplně vybudován na tomto podkladě, a právě poněvadž je velmi jemně právnický vypracován, vpravuje se stále více do této myšlenky. Snaha postihnouti poplatníka úplně, jde tak daleko, že se poplatník vůbec nepovažuje za podnikatele. Jest jen subjektem daně. Co činí, na to se pohlíží jen s tohoto stanoviska. Že poplatník svůj obchod přece nevytvořil, jen aby se stal pramenem daní, na to zákon a ti, kteří ho vytvořili, vůbec nepomýšlejí, ani na to, že jsou zde obchody k tomu, aby vyráběly, aby udržovaly národní hospodářství a aby je zvelebovaly. A k tomu není v zákoně vzato zřetele ani slůvkem. Chorobná snaha postihnouti každý krejcar příjmů, patrně by nejraději každému člověku dala po bok nějaký berní orgán, jako dříve berní orgánové nepřetržitě dozírali na provoz v cukrovarech.
Při této snaze přichází ovšem zákon na cesty, které pro každého poplatníka musí se státi strašlivou útrapou, které přímo podkopávají chuť k práci, ba mnozí stávají se tak nervosními, že nebudou moci vůbec více vésti svůj obchod dále, a že tím pramen daně, místo aby ho bylo využito, vyschne, a mimo to se špionáži v podnicích otvírají dveře dokořán. Namítne se snad, že se tomu, kdo poctivě přiznává, nic nestane. Sázím se již dnes, že příště každý, i když sebe poctivěji bude přiznávati, obdrží svoji výtku právě tak jako dříve, i táži se, co ten potom má činiti. Nový zákon přece přímo svádí berní úředníky k tomu, aby svoji moc dali podle libosti pocítiti. Na jedné straně bude nahoře státi v lepším světle, čím přesněji bude postupovati ve službě. Ale co znamená postupovati přesně? Pod tím může se skrývati každá zvůle, neboť zákon neobsahuje ani stopy vymezení práv berních úřadů. Poplatníka lze utrýzniti k smrti, jen když se to děje zákonitými prostředky k trýznění. Zdali je zde skutečně nějaká příčina, používati těchto trýznivých prostředků, o to se zákon nestará. Kde začíná zneužívání moci úřední, o tom nenalézáme v zákoně ani slova. Podal jsem v té příčině pozměňovací návrh k §u 199. Kdyby alespoň bylo možno stíhati příliš horlivý berní orgán podle civilního práva za škodu způsobenou jeho zvůlí. Ale ani to není možno. Berní úředník jest ospravedlněn, domnívá-li se, že přiznání není správné. Také v té příčině podal jsem k §u 223 pozměňovací návrh
Při tom je zákon tak složitý, že soukromník ho nemůže ovládnouti. Neslouží však zajisté k pozdvižení berní morálky, když někdo přijímá rozhodnutí úřadů jen z obavy před možnými útratami zastoupení.
Správnost svých posavadních vývodů chci prokázati na několika ustanoveních řízení vyměřovacího a trestního. Nejprve § 301. Spolupůsobení třetích osob při vyměřování daní. Takovéto spolupůsobení je mi již předem nesympatické. Toto ustanovení neznamená přece nic jiného, nežli že každý může býti nucen konati špiclovské služby proti svému bližnímu, a to přece je zajisté nemorální. Svědecké výpovědi patří do trestního řízení, nikoli však do vyšetřování. Potřebujeme-li osoby přezvědné, má býti ustanoveno, že jako takové osoby smějí býti povolávány jen mužové, které příslušné hospodářské korporace jako takové důvěrníky zvolily a o kterých to bylo veřejně oznámeno. Také v té příčině jsem podal pozměňovací návrh
Dále má býti zákonem stanoveno, že třetí osoby nikdy nesmějí býti vyslýchány, dříve než poplatník sám byl vyslechnut o tom místě jeho přiznání, které se béře v pochybnost, a pokud se nestal pokus, sjednati s ním narovnání o bodech v odpor braných. V každém případě však musí býti bezpodmínečně sděleno jméno vyslechnutého znalce. V §u 312 bylo k žádosti poplatníků pojato ustanovení, že vyměřovací úřad je povinen před vyměřením daně provésti t. zv. řízení o výtkách. Nebylo však pojato ustanovení ťjinak je vyměření daně zmatečnéŤ, jak to žádaly hospodářské korporace. To bylo žádáno po zkušenostech s dřívějším zákonem. Neboť řízení o výtkách berních bylo již předepsáno podle §u 204 starého zákona, ale nepoužívalo se ho alespoň v 60% případů, ve všech případech totiž, kdy byla domněnka, že nebude podáno odvolání, buď že to poplatníkovi za to nestálo, anebo že se obával výloh. Nyní je do §u 333 nového zákona pojato ustanovení, že vyměřovací úřad má před předložením právního prostředku odstraniti námitky, které uzná za správné. Kdo zná praxi, bude věděti, že berní úřad ve všech případech, kde se domnívá, že poplatník nepodá žádného odvolání, bude jako dosud předepisovati daně bez onoho řízení, poněvadž se tím jednání nesmírně ulehčí. Podá-li potom poplatník dodatečně odvolání, lze vždy ještě podle §u 333 konati tato šetření, která měla býti předsevzata již původně. Zůstane však při starém. Poplatník může tudíž jen v odvolacím řízení dojíti svého práva. Jak to ale s tím vypadá, vidíme na tom, že statisíce odvolání zůstává nevyřízeno. Kdyby bylo vyměřovací řízení uznáno za zmatečné, pakliže přiznávající nebyl vyslechnut o úchylkách od jeho přiznání a pakli s ním nebylo jednáno, pak by této zvůli byla učiněna přítrž. Prvá instance by mohla správně předpisovati teprve na základě jednání a rekursy by odpadly. Přirozeně bylo by v prvé instanci více práce. Za to však nebyl by poplatník vydán zvůli úředníků.
Jakožto daleko za rámec vyměřovacího řízení sahající jeví se mi také právo místní prohlídky, jež přiznáno je berním úřadům v §u 319. Tyto místní prohlídky nejsou ničím jiným, nežli zostřenými domovními prohlídkami, které rozšířeny jsou i na pozemky. Co si tím kdo představuje, vidíte z textu zákona. Tam se praví, že ťpodle možnostiŤ dlužno se vystříhati toho, aby nebyla způsobena škoda na pozemcích atd., anebo aby uživatelé bytu nebyli zbytečně obtěžováni. Je potřebí používati proti normálnímu spoluobčanu takovýchto prostředků jedině proto, že se snad některý berní úředník domnívá, že jeho přiznání není správné?
Další hlavní vada je tato: až do vydání platebního rozkazu neobsahuje zákon žádného ustanovení, které by poplatníkovi dávalo zákonité právo, bráti úřední výkon vyměřovacího úřadu v odpor s odkladným účinem. Poplatník nemá práv až do odvolání. Teprve v §§ 329 a 330 přísluší mu právo nahlédnouti do spisů, kteréžto právo se však v §u 331, odst. 3 nesmírně omezuje, poněvadž se tam praví, že nahlédnutí do spisů je přípustno, pokud se nejedná o interní spisy úřadu. Rovněž tak dlužno podle tohoto místa zákona zachovati v tajnosti jména vyslechnutých znalců. Pánové! To je přece bezpodmínečně nepřijatelné ustanovení. Kdo proti někomu svědčí, musí to také moci veřejně hájiti. Jinak se přece zase zachovává staré špiclovství jako před 50 a 100 lety. Podal jsem v té příčině pozměňovací návrhy
Ke stejným obavám opravňují ustanovení trestního řízení ve věcech berních, §§ 185 a násl. V trestním zákoně musí všechna ustanovení býti jasná a srozumitelná. Tomu tak není hned v prvém paragrafu trestního řízení. § 185 obsahuje skutkovou podstatu trestního činu. Tato není naprosto stanovena způsobem bezvadným, rovněž tak a ještě více sankce trestních činů. V §u 186 se praví: ťKdo úmyslně a jsa si toho vědom dopustí se činu podle §u 185, potrestán bude jednonásobkem až desateronásobkem zkrácené daněŤ. V §u 187 se praví: ťKdo se dopustí trestního činu, uvedeného v §u 185 s úmyslem zákonnou daň zkrátiti, anebo kdo k oklamání úřadů použije zvláště způsobilých prostředků, potrestá se 3-20 -násobkem zkrácené daně. V tomto případě může vedle peněžitého trestu býti uložen také trest vězeníŤ. Tato snad nejdůležitější ustanovení celého zákona jsou tak nejasná a plná rozporu, že vůbec nelze míti za to, že tato místa sepsal právník. Prosím: podle §u 187 potrestá se ten, kdo v úmyslu daň zkrátiti dopustil se trestného činu podle §u 185, 3-20 násobkem zkrácené daně a mimo to podle výše zkrácené daně, anebo opětování trestného činu také vězením. Podle §u 186 potrestá se ten, kdo úmyslně a jsa si toho vědom dopustí se trestného činu §u 185, jednoduše 1-10 násobkem zkrácené daně. Co to znamená? V úmyslu dopustiti se přestupku, spočívá přece samozřejmě vědomí, o kterém je zmínka v §u 186. Jsou tedy oba paragrafy v citovaných bodech smyslem úplně stejné.a přece je trestní sankce tak velice různá. Jednou 1-10 násobek, ve druhém případě 3-20 násobek zkrácené daně. Je každému laikovi jasno, že takovéto znění osnovy trestního zákona nesmí se státi zákonem. Myslím, že se každý parlament bude blamovati, který takovýto paragraf učiní zákonem. § 187 obsahuje také ještě abnormitu, že v prvém odstavci použití způsobilých prostředků podléhá trestu 3-20 násobku zkrácené daně, ve druhém odstavci však totéž použití zvláště vhodných prostředků trestá se jako zvlášť přitěžující okolnost vedle peněžité pokuty také vězením. Tato vada mohla by se odstraniti, kdybyste první odstavec §u 187 úplně škrtli, takže by tento § 187 jedině vypočítával případy, ve kterých uložiti lze vedle peněžité pokuty také vězení. Podal jsem návrh v této příčině. Poznamenávám k tomu, že tím padá trestní sazba 3-20 násobku, která stojí v prvém odstavci §u 187. To bylo by jen spravedlivé, neboť tresty 3-20 násobku jsou více nežli barbarské. Již trest 1-10 násobku zkrácené daně je nesmírně vysoký, povážíme-li, jak snadno někdo může propadnouti takovémuto daňovému trestu.
Beze vší formy zdá se mi dále zavedení trestního řízení podle §u 213. Každý berní úředník může předvoláním anebo poznámkou v protokolu zahájiti řízení. Mám za to, že velice důležité zahájení takovéhoto řízení, které má nesmírný význam pro každého státního občana, jehož se to týká, nesmí se ponechávati jednotlivci, podřízenému úředníku, nýbrž že zavedení tohoto řízení má býti vázáno na usnesení buď daňové komise, anebo nalézacího senátu, aby se nezahajovalo trestní řízení lehkomyslně. Zisk vůči nynějšímu stavu znamená pro obyvatelstvo nalézací senát podle §u 211, ale tyto nalézací senáty nemohou ovšem nikdy nahraditi neodvislé soudy. V nalézacím senátu má finanční úřad již předem majoritu, od soudu však dlužno žádati, aby soudce za žádných okolností neměl zájmu na výsledku věci, o které se má rozhodnouti. Ale tak tomu je zde. Takováto zařízení o berních deliktech byla možna v dřívější monarchii, neboť vybírání daní bylo původně právem koruny a zůstalo jím přes ústavu také nadále. Také byl c. k. úředník něčím jiným nežli úředník nyní v demokratické republice, nyní v demokratické republice nesmí úředník, lidem stanovený pro vybírání daní, býti zároveň také nadán právem trestati. Chceme-li býti spravedlivými, pak musí bezpodmínečně býti zřízeny daňové soudy, které by jako jedině správné řešení mohly vykonávati trestní soudnictví ve věcech berních.
V §u 205 převzal tento zákon ze starého důchodkového trestního zákona také upuštění od trestního řízení, metodu to, která právě v poslední době v novinách byla tolik potírána. Nastane tedy budoucně, o tom jsem přesvědčen, v 90 procentech projednávaných trestních případů totéž handrkování, které loňského roku ve všech novinách bylo vytýkáno a odsuzováno. Tím se také v novém přímém trestním řízení daňovém otvírají dveře dokořán zvůli, neboť ministerstvo má plnou moc vyrovnati se podle libosti. Za trestní zákon následkem přijetí tohoto ustanovení po mém názoru tuto předlohu nelze více pokládati. Mám za to, že při novém vytvoření zákona takovýmto ustanovením za všech okolností dlužno se vyhnouti.
Naprosto nepřijatelné je další ustanovení trestního řízení v §u 215 d) o nahlížení do spisů obviněným, anebo jeho zástupcem. Tam se praví: ťKteré spisy jsou vyloučeny z nahlédnutí, určí vládní nařízeníŤ. Tedy zase staré tajnůstkářství, špiclovství jako dříve, až do toho trestního řízení. Každému zločinci nutno sděliti, jaké oznámení proti němu bylo učiněno, co, anebo kdo mluví proti němu, ale s poplatníkem se jedná hůře nežli se zločincem, neboť se mu neřekne, kdo ho tajně udává, anebo kdo něco proti němu přednesl. Pokládám toto ustanovení za nemožné a podal jsem proto v této příčině pozměňovací návrh.
Omezená doba řečnická nedovoluje mi pouštěti se do dalších podrobností této věci. Podal jsem k předloze 69 návrhů, které by vesměs byly s to, aby místa v zákoně, která se stanoviska lidového lze potírati, byla změněna a zmírněna. Zákon, který jakožto zásadu, jako tendenci zná jen přísnost ve vykonávání, nemůže po mém názoru přinésti požehnání.
Výborová zpráva má pro toto dílo jen slova chvály. Praví dokonce na jednom místě, že to již nelze učiniti lépe. Nuže, velectěné dámy a pánové, myslím, že výbor tím nedává právě nejlepší vysvědčení schopnostem senátu. Jeví se to také omezením řečnické doby, v jednání s oposicí ve výboru. Takovýto daňový zákon, jenž obsahuje tak význačné chyby, ze kterých jsem se dnes jen zmínil o několika, měl by se právě v korporaci, jakou je senát, projednávati s velikou pečlivostí a nesměl by se státi zákonem dříve, nežli bude vymýtěno to, co tam za žádných okolností nepatří.
Co se týče budoucnosti zákona, dovolte mi, abych řekl: když v devadesátých letech vídeňská vláda vydala daňové zákony, jaké se tu pojily naděje k těmto novým zákonům, a v prvém roce se již ukázalo, že stát nemůže tyto nové zákony prováděti tak, jak je jejich tvůrce vytvořil. Ukázalo se, že s úřednickým aparátem, který tu byl, jednoduše bylo nemožno to provésti, i začalo již na začátku prvého roku staré handrkování při řízení vyměřovacím. Právě tak tomu bude zde. Tyto nové zákony žádají, chceme-li je v jejich smyslu prováděti, aparát, který nynější finanční správa bude musit zdvojnásobiti, chce-li dosíci svých účelů. Ale to není možno, to stát nemůže učiniti. A co bude toho následkem? Několik nešťastníků jako odstrašující příklad pocítí na počátku účinnosti nového zákona tendenci ťnahrazovati přísností to, co na sazbách bylo milostivě odepsánoŤ, ale jinak zůstane týž zmatek.
Osnova neodpovídá tedy požadavkům, které musíme klásti na berní reformu, i budeme tudíž hlasovati proti. (Souhlas senátorů německé strany národní.)
Místopředseda dr Brabec (zvoní): Uděluji slovo dalšímu řečníku, panu sen. Adolfu Scholzovi.
Sen. Ad. Scholz (německy): Slavný senáte! Přikročujeme-li dnes zde v plenu senátu k vyřízení předlohy o berní reformě, je jisto, že bychom svými debatami, i kdyby obsahovaly návrhy sebe více odůvodněné, nemohli dosáhnouti žádných podstatných změn. Všechny politické strany již přece své stanovisko přesně označily a rozhodly se již, jak se zachovají při hlasování. Může se zde tudíž jednati jen o to, aby každá strana své stanovisko ospravedlnila, výtky odpůrčí strany opravila, anebo finanční správu na nespravedlnosti a těžké vady upozornila a před nimi varovala.
Reformu daňových zákonů bylo nutno provésti, poněvadž dnešní stav stal se naprosto neudržitelným jak pro poplatníky, tak také pro berní úředníky. Neboť není možno, aby se zde postupovalo podle zákonů, zasahujících o sto let před námi, aby se ještě v republice používalo nejen zákonů, nýbrž také dekretů dvorní kanceláře, zákonů, které často si odporují, takže berní úřady mohou používati těch, které se jim hodí, čímž nastává nezměrná nejistota právní. Právě v zemědělství dožili jsme se toho v posledních letech, že daně byly bez milosti dobývány a exekvovány. Po letech obdržel onen poplatník předpis, z něhož bylo patrno, že tento poplatník vůbec pro to, co bylo exekvováno, nebyl by měl žádné daně platiti. Při berní reformě nemohlo a nesmělo se však jednati jen o zjednodušení, nýbrž musilo býti vzato v úvahu také snížení daní. Neboť všichni poplatníci reálných daní byli v tom za jedno, že většina stavů by musila zahynouti pod tíží uložených daní, nenastane-li nějaké zmírnění. Pod tíhou daní trpělo hlavně zemědělství. Víme přece, že jeho platy u mnohých daní činí více než třicetkrát tolik, jako před světovou válkou, kdežto příjem jeho se v nejlepším případě zvýšil sotva desateronásobně. Neboť finanční správa omylem za příjem z podniku považovala a zdaňovala přeměnu majetkové podstaty u zemědělství během světové války, kdy rolník musil decimovati stav dobytka, zanechati jakékoli investice, nového opatřování, anebo opravy na budovách, nářadí a polích, a za to obdržené peníze ukládal do spořitelny. Viděli jsme proto, že během posledních let nastalo obrovské zadlužení veškerého zemědělství. Němečtí a čeští zástupcové zemědělství bojovali nyní po pět měsíců, aby nesnesitelná daňová břemena snížili na míru trochu snesitelnou, a proti nim namnoze bojovaly jiné stavy pro to, čeho vydobyli. Tvrdím však, že nikdo, kdo naše skutečné poměry zná, by nám nemohl nějak záviděti.
Nejvyšší ideál zjednodušení daně měl a musil by představovati jen jedinou daň, zdanění veškerého příjmu. A jestliže daň z příjmu u jednotlivých povolání skutečně představuje jen jedinou daň, nesměly by v demokratickém státě býti druhé stavy sužovány a trýzněny několikerými druhy daní. Je zajisté největším bezprávím, že jmění, které se skládá ze zemědělství, anebo ze živnosti, zdaňuje se výše, nežli ryzí příjem pracovní. Zdá se, že se finanční správa domnívá, že zemědělci, anebo živnostníkovi jejich příjem padá do klína beze vší námahy a starosti. Chci zde uvésti dva příklady o rolnících, kteří hospodaří na svém majetku ve výši přes 600 metrů nad mořem, na půdě, kde každý výtěžek nutno vybojovati s nasazením všech fysických sil. Zde musí rolník sám býti ráno první při práci a smí sobě večer po šestnáctihodinové době pracovní jako poslední popřáti sotva malý odpočinek. Iluse pana kol. Reyzla, které zde před několika hodinami pronášel o kapitalismu, jsou úplně nemístné, pokud tím byli míněni rolníci a zvláště rolníci v horách. (Sen. Stark [německy]: Rolníky v horách tím nemyslil!) Ale nás vždy označujete jako kapitalisty. Nejen nejmenší státní zaměstnanec, také každý lépe postavený dělník má vůči takovému pracovnímu zvířeti, jakým je rolník na horách, postavení závidění hodné. (Sen. Stark [německy]: Vy jste zatížili životní míru sedláků na horách zavedením cel!) To není správné. Rolník na horách pěstuje jen tolik, čeho sám k živobytí potřebuje. Příjem takovéhoto horského sedláka není tudíž žádným příjmem ze jmění, nýbrž pracovním příjmem. Jen dva příklady: Jistý rolník má 18 ha, může si při této výměře držeti nejvýše jednu děvečku, takže jako majitel musí každou těžkou práci konati sám. Jeho příjem odhadne se na 13.000 Kč. Z toho měl by v budoucnosti platiti na daních: důchodová daň 250 Kč, pozemková daň s 470%ní přirážkou 595 Kč, třídní daň 52 Kč, daň z obratu 189 Kč, dohromady tedy 1.086 Kč. Při tom dlužno ještě za všech okolností počítati s pojištěním provozoven a inventáře. Vyjmul jsem úplně obytný dům a jeho movitosti. Činí 620 Kč, jakož i sociální břemena pro jednu služku 400 Kč. To je dohromady 2.106 Kč. K tomu poznamenávám, že v tom není obsaženo ani pojištění proti krupobití, ani pojištění dobytka. Nastanou-li živelní pohromy, anebo úrazy, pak je takovýto rolník hotov. Kdo má pevný plat, jakož i dělník platí jedině ze svého příjmu 13.000 Kč daň v obnosu 250 Kč, kdežto neúnavný rolník platí 2.106 Kč, čili je zdaněn 8 1/2násobně. (Sen. Stark /německy]: Tyto číslice bylo by potřebí přepočítati!) Prosím, to můžete, tyto číslice jsou správné.
Druhý rolník má majetek 40 ha, jest u nás namnoze dědičným starostou a představuje v ocích zástupců dělnictva již velkostatkáře, ve skutečnosti však jest jen čeledínem, neboť při dnešních sociálních břemenech může sobě při 4 kusech tažného dobytka držeti jen jednoho čeledína a 2 děvečky, musí tudíž o dva kusy tažného dobytka starati se sám a pracovati s nimi těžce po celý rok. Jeho příjem odhadne se na 24.000 Kč. Jeho daně činí v budoucnosti: důchodová daň 500 Kč, pozemková daň se 470%ní přirážkou 1.320 Kč, domovní daň s přirážkami 80 Kč, daň z obratu 420 Kč. K tomu pojištění provozoven a inventáře 1.290 Kč a sociální břemena pro tři služebné osoby 1.200 Kč. Dohromady tedy 4.810 Kč. Kdo má pevný plat, platí při tomto příjmu jen 500 Kč daní. Sedlák platí tudíž 9 1/2 krát více nežli ten, kdo má pevný plat.
Jakého kapitálu, jakých podmínek je potřebí k dosažení těchto obou posléz uvedených postavení? Velký sedlák se 40 ha pozemků a 24.000 Kč příjmů musí býti bez dluhů. Potřebuje k nakoupení tohoto majetku těchto obnosů: hektar pole stojí 2.000 Kč, tudíž 80.000 Kč. Veškeren inventář, dobytek, stroje atd. rovněž 80.000 Kč, dohromady 160.000 Kč. Při tom počítal jsem za pole a inventář obnos, jak ho soud a finanční správa uznává v případech dědictví. Při eventuelní koupi zdvojnásobňuje se dnes tato suma, teprve dvojnásobná suma představuje nám skutečnou tržní cenu. Při tom je základní podmínkou, aby sedlák a selka byli v plném zdraví a síle a aby neúnavně oba vykonávali své těžké zaměstnání.
Náklad dělníka až do dosažení existenčního minima padá oproti tomu sotva na váhu. Také ten, kdo má pevný plat, potřebuje k dosažení příjmu 24.000 Kč 8 tříd střední školy. Počítáme-li na 1 rok 6.000 Kč, je potřebí kapitálu 48.000 Kč. Při srovnání těchto různých postavení můžeme si utvořiti také nejlepší úsudek, přihlédneme-li k našim manželkám. Žena sedlákova je v 50 letech upracované, strhané stvoření, které znalo jen námahu, starost a zlost. Žena člověka s pevným platem žije při těchto příjmech nikoli sice v přepychu, ale při šetrnosti dobře vyjde, stará se jen o muže a děti, a může býti v 50 letech ještě při plné síle. Že tudíž sedlák, zvláště sedlák na horách, mezi poplatníky nemá úděl závidění hodný, ba že své povinnosti vůči státu také plně a zcela koná a nepřesunuje je na bedra dělnictva, je viděti z toho, že důchodová daň zůstala osvobozena od přirážek. Všichni ti, kteří dnes tak rádi pronášejí spolu závažné slovo v obecním zastupitelstvu, nepřispívají ani haléřem k břemenům obecním, pokud jde o jejich příjem. A za odměnu za tyto své ohledy dostalo se nám před několika hodinami se strany německých sociálních demokratů názvu daňových podvodníků. Musím to opraviti, neboť právě měšťácká většina, jejímž prostřednictvím k tomuto zákonu došlo, vzala zase hlavní břemena na sebe. Jisto je, že kdyby byla socialistická většina prováděla berní reformu, že by byla své kruhy úplně šetřila, avšak všechna břemena byla by svalila na dosavadní daňové tahouny, na ty, kdož jsou povinni platiti reálné daně. Každý objektivně smýšlející člověk musí to shledati za hodno všeho uznání, že v tomto zákoně právě nejchudší třídě poplatníků přiznány byly plně a zcela značné úlevy. Ba, co socialisticko-měšťácká většina po 5 let neuznávala za hodno námahy, učinila ryze měšťácká většina svým cílem, neboť hranice příjmů byla zvýšena o 1.000 Kč a požehnání na dětech dostalo premii a bylo odměněno dalším zvýšením až do 13.000 Kč. Vyloučením 1 1/2%ní fondové přirážky u malorolníků pod 120 Kč katastrálního čistého výnosu dává se na srozuměnou, že se tísnivé postavení stavu selského, které jsem sám právě vylíčil, plně a zcela také uznává, že však dnes jenom těm nejmenším může se dostati plné spravedlnosti. O naději kol. Reyzla, že socialisté pro tuto berní reformu při nejbližších volbách vítězně pochodí, pochybuji proto velmi silně. Doufejme, že moudrou šetrností ve státním hospodářství, delším trváním občanské většiny dostane se jednou také téže spravedlnosti občanskému střednímu stavu.
V obmezeném stanovení přirážek u samosprávných korporací spatřuji vzorné sociální vyrovnání mezi bohatým a chudým, spatřuji v tom dále prostředek, není-li to jinak možno, tož donucením dopomoci ctnostem spořivosti a skromnosti zase k jejich právům, a vzorný příklad pro veškerenstvo, jak celiti marnotratnosti a požívačnosti. (Výkřiky. - Sen. Stark [německy]: Radíte dělníkům se 4-5 dětmi, aby šetřili?) Mluvíme o samosprávných korporacích, nikoli o jednotlivcích.
Moje strana bude se svými hlasy plnou měrou zasazovati o tuto předlohu.
Místopředseda dr Brabec (zvoní): Uděluji slovo dalšímu řečníku, panu sen. Hlávkovi.
Sen. Hlávka: Slavný senáte! Nejsilnější stranou v parlamentě je dnes československá strana agrární a ta ponese odpovědnost za tak zvanou daňovou reformu, která neznamená nic jiného, než udělati berním úřadům čistý stůl, ale vedle toho také poplatníkům čisté kapsy, která není ve své podstatě ničím jiným, než prvním krokem k odbourání daní přímých na prospěch fabrikantů, bankéřů a statkářů a k udržení a rozmnožení daní nepřímých v neprospěch širokých kruhů obyvatelstva a konsumentů.
Agrární strana, která slibovala od r. 1919, že se přičiní, aby ulehčila zemědělcům tíhu daňovou, postavila se v nejrozhodnějším okamžiku na stanovisko, že to nemůže býti berní reforma taková, která by zvrátila dosavadní daňový systém, že prý tu nejsou ještě předpoklady pronikavé berní reformy a že prý stát musí míti neztenčené příjmy. My víme, že za kapitalistického řádu nebudou tu nikdy neztenčené předpoklady k pronikavé berní reformě, že v rámci kapitalistického zřízení se pracující lid žádné spravedlnosti nedovolá. Kapitalistům a stranám vládní většiny, které zájmy kapitalistů hájí, jde o to, aby na útraty širokých vrstev lidových sanovaly situaci, obchodní a průmyslové podniky, banky i četná hospodářská a výrobní družstva. Buržoasie nestydí se tvrditi, že povinnost odváděti daně, má každý občan už proto, že stát mu poskytuje potřebné ochrany. Jak ta ochrana vypadá, to si dovolím vysvětliti. Když za Rakouska kritisovala česká buržoasie státní rozpočty, stavěla otázku: Kolik historické země odvedou na daních do Vídně a kolik odtamtud dostanou zpět, ať už v podobě jakékoliv? Když nyní dělnická třída postaví otázku podobně a zeptá se jí, kolik vrátí z toho, co na ní ministr financí vyždímá, uvidíme, že poměr mezi vládnoucí Prahou a pracující třídou je ještě horší, nežli v někdejší Vídni a t. zv. historickými zeměmi. To už proto, že se daleko větší sumy věnují dnes na militarismus, nežli před válkou. Jak se měšťácký stát a reakční vlády starají o potřeby dělnictva, viděli jsme v případě sklářů na severu a také při mnoha mzdových zápasech jiných.
Buržoasie a její vláda nezakročila ani v jednom případě na prospěch dělníků. nedala nezaměstnaným chleba, ale poslala na ně četníky, vojsko a policii. Buržoasie chce léčiti hlad prachem a olovem. Četnické pušky a bajonety byly dány k disposici vždycky na prospěch fabrikantů a proti dělnictvu.
Patrný úspěch německého aktivismu je v tom, že v boji sklářů v Pojizeří nebyly hlídány pouze továrny a přepychové vily českých kapitalistů, ale i německých. Buržoasie v jednotné frontě brání pomocí státního mocenského aparátu svá privilegia, neštítí se prostředků nejhorších a chystá se řešiti své existence i zbraněmi i novým krveproléváním.
V posledních dnech odehrály se události ukazující se strašnou zřejmostí blížící se nebezpečí nové imperialistické války. Anglie kráčící v čele lupičských imperialistických států přerušila diplomatické obchodní styky se Sovětským Svazem, když krátce londýnská policie po celé dny plivajíc na nejprimitivnější základy mezinárodních práv řádila v budovách ruského obchodního zastupitelství. Co znamená tento násilnický čin namířený proti Sovětskému Svazu, prvému státu dělníků a rolníků v celém světě? Nic jiného, než přípravu války proti Sovětovému Rusku. Sovětské Rusko je jedinou zemí, kde si sami vládnou dělníci a rolníci, vyhnavše své potlačovatele ke všem čertům. Ale je současně také jediným státem hájícím zájmy všech vykořisťovaných a utlačovaných celého světa. Proto má býti Sovětský Svaz zničen. Proto chystají se imperialisté k válce. Chtějí odstraniti s cesty pevnou tvrz bránící jim ve válce proti bouřícím se koloniálním národům, ve válce proti Číně, ve válce proti všem utiskovaným celého světa, kterou by, nebýti sovětského Ruska, zahájili s nebývalou ukrutností. Imperialisté již horečně zbrojí. Všechny vymoženosti vědy mají býti postaveny do služeb nové krvavé lázně národů. Jedovaté plyny, letecké bomby a všechny ostatní vražedné prostředky jsou určeny k tomu, aby hromadné vraždění poslední světové války mnohonásobně převýšily. (Předsednictví převzal místopředseda dr Soukup.)
10 milionů mrtvých, 20 milionů mrzáků, to byly oběti krvavých let 1914 až 1918. Nová vědecky vedená světová válka by však tyto děsné cifry daleko předčila. Avšak jest ještě mnoho dělnických a rolnických synů ve vojenských kabátech, kteří nevěří v blížící se válečné nebezpečí, nebo aspoň nepovažují za možné, že by Československá republika mohla býti zatažena do hrozících válečných zápletek. Tito vojáci jsou na omylu. Také Československá republika bude stržena do víru blížících se konfliktů, neboť vládnoucí mezinárodně sjednocená buržoasie vydala tento stát již úplně velkým lupičům, především válečným štváčům Anglie. Ohlédněte se přece kolem sebe. Srovnejte poměry, ve kterých dnes žijete a sloužíte, se všemi těmi četnými popřevratovými sliby o demokracii v armádě, bratrství mezi důstojníky a mužstvem a mnohými jinými. Byly tyto sliby splněny? Nikoli! Právě naopak. Vždy hlasitějším je volání kapitalistů po nutnosti dobré disciplinované armády. Nesčetné zákony a nařízení jsou určeny k tomu, aby tento rozkaz buržoasie byl proveden. Vaše služební doba byla prodloužena. Vaše volební právo bylo vám uloupeno. Snížili vám žold, aby mohli zvýšiti gáže vysokým důstojníkům. Služební předpisy byly zostřeny. Vojenský drill je stále nesnesitelnějším. Chování ťbratrskýchŤ důstojníků vždy arogantnější a prušáčtější. Tak vyhlíží demokratická armáda, pro jejíž přípravu k účasti na militaristickém vraždění jsou vydány ročně téměř dvě miliardy, neboli dva tisíce milionů korun, tři a půl miliardy novému ozbrojovacímu fondu, s nimž si může ministr národní obrany volně disponovati. Všechny tyto brutální vojenské zákony a opatření mají armádu naplniti pověstným bodrým duchem, který hrál v rakouských a německých válečných zprávách tak velkou roli. A opravdu, nálada našich vojáků je mimořádně dobrá. Ve všech plucích panuje největší ť nadšeníŤ nad odstraněním volebního práva, jimž mají býti vojáci chráněni před politikou, nad možností užívati veselý život po 18 měsíců a nad řízným opravdu militaristickým vystupováním pánů oficírů se řinčícími šavličkami. Nadšení těmito poměry je tak velké, že stále častěji si českoslovenští vojáci z pouhého rozmaru, ze samé radosti z krásného vojenského života berou život. 24 sebevražd vojáků r. 1926! Není to ohromujícím důkazem dobré nálady v armádě? Dělničtí a rolničtí synové ve vojenských kabátech tážeme se vás: ťProč to všechno? Proč všechen ten hlad? Proč všechno to týrání, všechno pronásledování, všechen ten drill, všechno to šílené zbrojení?Ť Odpověď na tyto otázky není nesnadná. Máte býti vyškoleni pro novou válku. Máte býti bezmocnými, slepými nástroji militarismu. Máte vražditi také své otce a bratry, bude-li vám to rozkázáno. Bez odporu máte se dáti pro zájmy kapitalistů hnáti na jatka, až k tomu přijde rozkaz. Tak tomu chtějí kapitalisté. Ale tak tomu nechtějí miliony dělníků a malorolníků, kteří jsou vašimi otci, bratry a třídními soudruhy a kteří k vám přes kasárenské zdi volají: Neztrácejte odvahu! Zůstaňte také ve vojenských blůzách uvědomělými dělníky a malorolníky! Chceme společně s vámi bojovati za vaše práva. Ale bojujte také vy společně s námi proti celému krví zbrocenému systému, který vás všechny vykořisťuje a potlačuje! Nedopusťte, aby naši tyrani vyvolali novou světovou válku! Utvořte s námi mocnou, nezdolnou, jednotnou frontu dělníků, malorolníků a vojáků. My pro vás, vy pro nás a všichni společně proti naším kapitalistickým vykořisťovatelům, proti krvavým strůjcům světové války - to musí býti bojovnými hesly této jednotné fronty. Pryč s imperialistickými štváči! Pryč s krvelačným militarismem a politikou zbrojení československé vlády! Pryč s reakčními, vojákům nepřátelskými vojenskými zákony! Pryč s kapitalistickou daňovou reformou! (Potlesk komunistických senátorů.)
Místopředseda dr Soukup (zvoní): Dále má slovo pan sen. Modráček. Prosím, aby se ujal slova.
Sen. Modráček: Ctěný senáte! Byv pověřen svým klubem, abych posoudil předlohy, jež projednáváme, s hlediska všeobecného a zásadního, nebudu se zabývati podrobnostmi. Ponechám svým soudruhům, kteří po mně přijdou ke slovu, aby v podrobnostech předlohu posoudili po zásluze. Nejprve dovolte mi, abych několika slovy se zmínil o incidentu v rozpočtovém výboru. Tyto berní předlohy byly, jak vám známo, v rozpočtovém výboru poslanecké sněmovny projednávány velmi důkladně, byly z jednání rozpočtového výboru podávány podrobné zprávy do veřejnosti, jež byly sledovány vším obyvatelstvem s veškerou pozorností a nyní, když předlohy ty přišly do rozpočtového výboru senátu, tu najednou pánové z vládní koalice si vzpomněli, že již o nich bylo mluveno dosti, že z poslanecké sněmovny vyšly tak dokonalé, že je zbytečno již se jimi zabývati, zbytečno o nich nějak zvláště debatovati. Prohlásili, že se na nich také nemůže nic měniti a odepřeli v rozpočtovém výboru přítomnost stenografů, aby zapisovali jeho jednání a aby tak veřejnost mohla sledovati, co v senátním výboru se dotčeným předlohám řekne. Chápu velice dobře, že pánové z vládní koalice nemají k těmto předlohám co říci, ale oposice k nim měla co říci. Jestliže v rozpočtovém výboru sněmovny mohlo býti rokování podrobně zapisováno, pak o tom není pochyby, že bylo povinností podrobně dáti zapisovati rokování výboru rozpočtového v senátu. Jestli pánové z koalice snad chtějí redukovati senát v bezvýznamnost, nechť podají návrh na jeho zrušení. Ale dokud zde senát jest, jest součástkou našeho parlamentárního systému, my svoje práva a povinnosti musíme hájiti. Když to nedovedou vládní strany, musíme je hájiti my. Poněvadž jsme viděli v jednání rozpočtového výboru znehodnocení senátu, musili jsme proti tomu protestovati a protest ten jsme vyvrcholili odchodem z rozpočtového výboru. Myslím, že bylo důstojnější pro nás, odejíti, nežli tam prostě v nějakém uzavřeném konventiklu rokovati s vyloučením veškeré veřejnosti. (Sen. dr Hilgenreiner [německy]: V každém případě bylo to ulehčeno!) Ano, ale bylo-li to důstojné rozpočtového výboru senátu, jest jiná otázka.
Nyní dovolte, abych přešel k věci. V jednom směru souhlasím s důvodovou zprávou k vládním předlohám resp. k předloze o přímých daních.V tom směru souhlasím s finančním ministrem, který je vlastně autorem této důvodové zprávy, totiž v tom, že naše zatížení berní je skutečně veliké. Počítáme-li podle posledního rozpočtu, že státní berně všeho druhu činí 8 a 1/2 miliardy, že se k nim druží ještě berně samosprávní, přirážky a dávky atd., že dohromady - nevíme sice, jak velké jsou samosprávní berně, ale můžeme je odhadnouti na 4 miliardy; finanční ministr je odhadl dokonce na 5 miliard, ale já jsem skromnější, 5 miliard je přehnáno - tedy připočteme-li k státním daním a dávkám ve výši 8 a 1/2 miliard 4 miliardy břemen samosprávných, dostaneme 12 1/2 miliard veřejného zatížení. Jestliže je pravdou - a musíme zatím to za pravdu vzíti - že náš národní důchod činí asi 50 až 60 miliard, pak je to zatížení 20 až 25% národního důchodu. Zatížení jistě ohromné. Podle finančních odborníků je již 12% zatížení národního důchodu veřejnými břemeny veliké. Před válkou v Anglii veřejná břemena činila 12% národního důchodu, v Belgii 8%, ve Francii 16%. My tedy se svými 20 až 25% zatížení jsme na daleko vyšším stupni nežli byl zvláště daněmi požehnaný stát před válkou, Francie. A o tom není pochyby, že toto enormní zatížení se musí projevovati ve všech stránkách hospodářského života, ve výrobě i spotřebě
Musí tedy každý rozumný člověk uznati, že potřebujeme berní reformu, která by ulevila poplatnictvu. Ale je otázka, může-li berní reforma samojediná přivésti tuto úlevu poplatnictvu. Dokud budou veřejné výdaje v té výši, jak jsou, anebo dokonce budou-li ještě stoupati, do té doby může berní reforma sama o sobě zjednodušením, anebo lepším systémem berním přivoditi jenom úlevu poměrně malou a dočasnou. Kdyby se mělo vážně mluviti o úlevě berních břemen, pak by musila býti berní reforma spojena současně s reformou veřejné správy. Právě se projednává reforma veřejné správy, ale, pánové, pochybuji silně, že tou reformou, která se právě projednává v poslanecké sněmovně, budou veřejná břemena nějak zmírněna. Zatím musíme počítati, že výdaje jak státu, tak i samosprávných svazků v dozírné době nebudou nižší a následkem toho úkolem berní reformy může býti pouze nové rozdělení daní, spravedlivější rozdělení podle nosnosti poplatníků a se zřetelem k zájmům hospodářským, k zájmům výroby a spotřeby. Jinak nemůžeme si činiti žádných velkých nadějí, že bychom berní reformou dosáhli nějaké všeobecné úlevy. Ale, pánové, má-li se dosáhnouti berní reformou spravedlivějšího rozdělení daní, pak to musí býti reforma všeobecná. Vyjmete-li tedy jistou skupinu daní a snížíte-li je, pak to za nynějších poměrů nebude míti jiného účinku, než že to, co jste na jedné straně slevili, převalí se na stranu druhou a na té straně dalšími veřejnými výdaji bude to do nepřirozenosti mohutněti. Zkrátka, máme-li míti skutečnou berní reformu, pak, jak pravím, musí to býti reforma všeobecná. Když by snad z praktických důvodů bylo nutno podati k zákonodárnému schválení jen část této reformy, pak musí tato část býti již tak koncipována, aby vycházela z celkového plánu berní reformy.
Nuže, pánové, zásadu, kterou tu vyslovuji, uznává taktéž úvod ke zprávě rozpočtového výboru poslanecké sněmovny. Praví se v něm toto: ťNemá-li daňová reforma zůstati kusým dílem obmezeným na několik málo otázek, musí její cíle obsáhnouti mnohem vyšší obzory. Její pozornost musíme obrátiti k hospodářské funkci daní a zkoumati, jak tato zasahuje do celého hospodářství a jak v rámci individualisticky organisovaného hospodaření působí na dva jeho velké výseky, t. j. jednak na hospodářství výrobní a jednak na hospodářství spotřebníŤ.
Nuže, co vidíme? Před námi leží předloha o přímých daních, která vybírá z celkového berního výseku pouze jednu skupinu daní a pomíjí daleko větší úsek daňový, totiž daně spotřební a daně nepřímé. Tou velkou otázkou, jak daně působí na hospodářství spotřební, se tato daňová předloha vůbec nezabývá a tím také dotýká se jen částečně otázky vlivu daní na výrobu. Jakým způsobem z citované správné zásady mohla najednou důvodová zpráva přijíti k odůvodnění předlohy omezující se pouze na přímé daně? To právě charakterisuje onu vědu, o niž mluvil pan kolega dr Procházka jako zpravodaj, která spolupůsobila při sdělávání této předlohy, tu vědu, která vyslovuje krásné zásady, ale neřídí se podle nich. Najednou máme před sebou jenom předlohu o přímých daních a najednou důvodová zpráva pokládá jenom přímé daně za nutné k reformě. Na odůvodnění uvádí tytéž nesprávné argumenty, které byly uvedeny v důvodové zprávě ve vládní předloze a které pocházejí z péra pana ministra financí dr Engliše. Praví se tu, že vlastně jenom přímé daně přílišně zatěžují poplatnictvo, kdežto spotřební daně nikoliv; že jenom přímé daně ohrožují hospodářskou činnost, kdežto spotřební daně nikoliv.
Budu citovati příslušný pasus důvodové zprávy vládní předlohy. Tam se praví, že od r. 1920 do r. 1924 stouply přímé daně o 73.3%, kdežto daně nepřímé, t. j. daně spotřební, uhelná dávka a daň z obratu stouply prý v témže období pouze o 26.1% a dále: když se prý připočtou k přímým daním 50% - proč 50% ihned - z poplatků, kolků a daně dopravní, pak prý zatížení kapitálu stouplo okrouhle o 68%, kdežto nepřímé daně pouze o 36%. Nuž, hledíme-li na tato čísla, ihned na první pohled poznáme, že jsou v nich 3 chyby. Především vidíme, že vyjímají ze spotřebních daní cla a daně z jízdních lístků - to jsou také daně spotřební - za druhé zahrnují do zatížení kapitálu všeobecnou daň z příjmu, ačkoliv v důvodové zprávě k vládní předloze je vypočítáno, že pouze 57% všeobecné daně z příjmů platí výrobní a obchodní vrstvy, tedy kapitál, kdežto 43% platí mzda a služné, tedy práce. Za třetí, a to je ovšem nejdůležitější, vynechávají se v těchto argumentech poslední dva roky - ty dva roky, v nichž panuje v těchto sněmovnách nynější vládní koalice a kdy byly zavedeny nové nepřímé daně a zvýšena cla. Co dva poslední roky znamenají, to ukáže, když si srovnáte rozpočet na r. 1926 a na r. 1927. Vy poznáte, že oproti r. 1926 přímé daně podle rozpočtu na r. 1927 stouply o 83 miliony Kč a spotřební daně o 516 milionů Kč. Úhrnem jsou nepřímé daně, oproti 83 milionům přímých daní v rozpočtu vyšší skoro o 1.200 milionů. Není pochyby, že ty 2 roky, které byly ve statistice důvodové zprávy vynechány, podstatně mění situaci a že čísla, která jsou tam uvedena a která jsou vzata za odůvodnění předlohy o přímých daních, jsou dnes absolutně nesprávná. Dnes je naprosto nová situace. Já to zobrazím několika málo dalšími číslicemi, aniž bych vás unavoval. Srovnáme-li různé berně podle rozpočtů, vidíme, že od r. 1920 stouply daně reální a výnosové ze 350 milionů na 823 miliony, čili ani ne 2 1/2 krát, naproti tomu cla, daně spotřební, poplatky a daň z obratu dohromady stouply ze 1.700 milionů na 6.341 milionů, čili skoro 4 krát. Do.jakého světla staví se číslice důvodové zprávy, které mluví o tom, že přímé daně stouply o 73.3 a spotřební pouze o 26.1, když najednou zde vidíme, že nepřímé daně stouply skoro dvakráte více než daně reální a výnosové? I když počítáme samojediné spotřební daně, i tu vidíme, že vzrostly více, než vzrostly daně výnosové. V rozpočtu r. 1920 jsou daně spotřební preliminovány obnosem 664 milionů, v r. 1927 však 1.744 milionů. Vidíme, že samojediné spotřební daně (bez daně z obratu, bez daně z jízdních lístků a cel) stouply bezmála třikráte, kdežto přímé daně ani ne 2 1/2 krát. A nyní, když si vezmeme poměr mezi daněmi přímými nebo mezi zatížením kapitálu a daněmi nepřímými, vidíme, spočteme-li všechny přímé daně dohromady, že vyváží je jediná daň z obratu a z uhlí. A připočteme-li k přímým daním 57% obnosu, který se dostává ze všeobecné daně z příjmu, vidíme, že daně přímo zatěžující kapitál činí pouze 1/8 daňového státního příjmu, že naproti tomu nepřímé daně dohromady činí dnes 3/4 státních příjmů, kdežto v r. 1920 tvořily pouze asi 2/3. Jest jisto, že se v těchto letech základna daňová pošinula velmi radikálním směrem k daním spotřebním a nepřímým a že není možno již dneska zastávati názor, že daně přímé stouply více než daně nepřímé, resp. spotřební. Zatížením novými daněmi a dávkami, které bylo odhlasováno minulého roku, dále ostřejším berním šroubem daně nepřímé dostoupily takové výše, že jsou již opravdu hospodářsky nebezpečné. Dovolím si to ukázati. Necitoval jsem tato data, jen abych vy vrátil číselnou argumentaci důvodové zprávy vládní předlohy, nýbrž uvádím je také proto, abych ukázal na to, jak je nebezpečná berní politika, která hlásá teorii, že jen vysoké přímé daně ochromují průmysl, kdežto spotřební daně mu neškodí. Dnes pan finanční ministr své názory, které přednášel zde v minulých dobách, poněkud korigoval, chci říci zlepšil. On již dnes také přiznal, že již spotřební daně mohou rušivě zasahovati do výroby, ale vykládal to jen tak, že spotřební daně vedou ke zdražení spotřebních článků, tím ke zvýšení mzdy a následkem toho zasahují do výroby jako vyšší mzdová režie. Ale já chci ukázati na to, že spotřební daně zasahují do výroby nebezpečně i tím, že zdražují vůbec výrobky a zmenšují odbyt. Chtěl bych, aby pan finanční ministr vzal si do ruky Věstník. který vydává jeho resort a díval se, co se vybralo loni a letos na cukerní dani.
Zvýšení cukerní daně mělo za následek, že u nás v posledních sedmi měsících této cukerní kampaně klesl domácí konsum cukru o 200.000 q, a to v době, kdy vývoz cukru do zahraničí velmi podstatně poklesl. Své doby jsem uvedl ve své řeči v této sněmovně, že nemůžeme se starati jen o to, aby náš průmysl byl soutěživý s průmyslem zahraničním, že se nemůžeme starati jen o vývoz, nýbrž musíme také dbáti o to. aby náš domácí trh byl posílen, aby nebyl zatížen příliš spotřebními daněmi a tak omezován jeho odbyt. Mohu ilustrovati dnes pravdu svého stanoviska právě na poklesu cukerního odbytu u nás. Co znamená stagnace odbytu, již zaviňuje přílišné zdanění? Že průmysl se nemůže rozvíjeti následkem obmezeného domácího trhu, a je-li za hranicemi vydán přílišné konkurenci a jeho odbyt tam omezen, pak nastává těžká krise pro průmysl. To vidíme u cukerního průmyslu, v němž se rozmohla neobyčejně výroba cukru třtinového, jenž se tlačí do Evropy. Celý ohromný rozmach cukrové výroby v letech poválečných padá jedině k dobru cukru třtinového. V celé řadě zemí. do nichž dodáváme cukr, vyrůstá domácí cukerní průmysl, a nám se čím dál tím více omezuje možnost odbytu. Jaký příkaz je pro politiky a národohospodáře v této situaci? Ten, že se musí hledět zvýšiti odbyt domácí, nemá-li dotčený průmysl přejíti v úpadek, nemá-li vyhoditi lidi, které zaměstnává, na dlažbu.
Pánové, pokud se týče odbytu cukru u nás, není pochyby, že může býti velmi zvýšen. Máme jeden z nejmenších konsumů cukerních na hlavu obyvatelstva ze států střední a západní Evropy. U nás činí konsum cukerní na hlavu obyvatelstva 28 kg, kdežto v Dánsku činí 45 kg, v Anglii 40 kg, ve Švýcarsku 37 kg, ve Spojených Státech 54 kg. V zemi jednoho z největšího cukerního průmyslu, u nás máme daleko menší konsum cukru, nežli v zemích, kam cukr dovážíme. Bude-li cukr zlevněn, zvýší se silně jeho domácí spotřeba a cukerní průmysl bude se moci brániti úbytku. který ho stíhá a stihne za hranicemi. Ale budeme-li zvyšovati cukerní daň, pak náš cukerní průmysl bude nevyhnutelně vydán na pospas velmi smutnému osudu.
Totéž platí o dani uhelné. My si dovolujeme luxus, vybírati 1/4 miliardy uhelné daně v době, kdy u nás klesá těžba uhelná! My máme nejdražší uhlí v celé Evropě, u nás se doly zavírají, jinde otvírají! Proč máme takovou hroznou daň, která zatěžuje průmysl, který se nachází nejen ve stagnaci, nýbrž skoro v úpadku? Proč ho ta daň má ještě dobíti?
Tyto příklady nám dokazují, pánové, že spotřební daně nezasahují do průmyslu jen tím, že snad zvyšují mzdy. nýbrž i tím, že zmenšují odbyt. A následkem toho přirozeně zvyšují i jeho režii a stávají se jednou z příčin průmyslové krise.