I. posl. Mondoka a soudr. min. vnitra o věznění
a odsuzování dětí a žen,
II. posl. Kurťaka a druhů min. vnitra o dražbě
nemovitostí obce Kibral,
III. posl. Kurťaka a druhů vládě, že
četníci zneužívají úřední
moci,
IV. posl. dra Koberga a druhů předsedovi vlády
o změně jazykového nařízení,
V. posl. Krebse a druhů min. pošt a telegrafů
o událostech u poštovního úřadu
v Teplicích-Šanově při slavnosti
narozenin pana presidenta republiky,
VI. posl dra E. Schollicha a druhů předsedovi vlády
o vyplácení novoročních remunerací
státním úředníkům,
VII. posl. H. Simma, inž. R. Junga a druhů min. vnitra,
aby byly opět zavedeny dvojité svátky,
VIII. posl. H. Simma, inž. R, Junga
a druhů min. soc. péče, aby byla uzavřena
vzájemná dohoda v oboru sociálního
a pensijního pojištění s Německem,
Rakouskem a Polskem,
IX. posl. H. Simma, inž. R. Junga a druhů min. sociální
péče, aby byl podán návrh na novelisací
zákonů pro péči o válečné
poškozence,
X. posl. dra E. Schollicha a druhů min. školství
a národní osvěty o prodeji losů pro
výstavu soudobé kultury v Brně na německých
školách,
XI. posl. Sladkého, Tučného, Knejzlíka,
Langra, Riedla a druhů vládě o definitivní
úpravě sociálního pojištění
na Hlučínsku,
XII. posl. dra Franke, Zeminové, Buřívala
a druhů min. spravedlností a min. vnitra o bezdůvodném
zabavení Českého Slova ze dne 1. května
1928,
XIII. posl. Chlouby, Mikulíčka, Bolena a soudr.
min. vnitra o rozdělování nouzové
podpory poškozeným živelními pohromami
na okrese pelhřimovském,
XIV. posl. I. Kurťaka a druhů vládě
o západních (rusko-slovenských) hranicích
Podkarpatské Rusi,
XV. posl. dra Holotu a společníkov ministrovi sociálnej
pečlivosti o stanovení a rychlém poukázaní
invalidnej renty pre válečného invalida Martina
Sűlyi, obyvateľa v Köbölkute.
Teror správních úřadů na Zakarpatské
Ukrajině jest neslýchaný. Dlužno poznamenati,
že zástupci úřadů nejvíce
týrají obyvatelstvo v těch místech,
kde obyvatelé jsou nejchudší. Pracující
masy Zakarpatské Ukrajiny nemají ve svém
životě nic kromě nouze, boje s vykořisťováním
a vězení. To jest osud
nejen dospělých, nýbrž i dětí.
Na Verchovině, v tomto kraji stálého moru
z hladu a bezmezné bídy, dospěl teror tak
daleko, že se zavírají do vězení
děti za ulomenou větvičku v lese.
Hustský okresní náčelník odsoudil
14 letého Ivana Habana na 4 dni, 12 letého Oleksu
Turzaje na 2 dni a mladšího bratra Habana také
na 2 dni vězení.
Všichni tři hoši jsou z obce Lipša Poljana.
Provinili se tím, že si v lese uřízli
hole. Chytil je lesník a potom tuto věc převzali
četníci Blaho a Hač. Lipša Poljana jest
20 km vzdálena od Hustu a hle, tito chudáčkové
musili pěšky jíti takový kus cesty do
Hustu, aby si tam odseděli uložený trest.
Stejně jsou velice časté případy,
že ženy z Verchoviny jsou odsuzovány za to, že
jejich chalupa jest bez komínu, čili kurná,
neboť kouř z kamen prochází skrze celou
střechu.
Úřady nezajímá a nechtějí
viděti, že jest na Verchovině taková
nouze a hlad, že tam děti v zimě i v létě
chodí nahé, že tam lidé jedí
neslané jídlo, že se živí lebedou
a kořínky, že v chalupách není
nádobí, nýbrž ve stole jest vyřezána
jamka a tam se nalévá nevýživná
polévka, že tam z bídy a hladu lid ztrácí
lidskou tvář. Toho úřady nevidí,
ale aby obyvatelstvo bylo terorisováno, četníci
zatýkají a nasycení a vypasení okresní
náčelníci, kteří žijí
v krásných pokojích,
odsuzují ženy těchto chudáků
za to, že mají chalupu bez komínu. Takových
případů bylo nemálo mezi jinými
i v okrese hustském.
Podepsaní táží se ministra vnitra:
1. Má-li úmysl vyšetřiti tyto věci
a vinníky pohnati k odpovědnosti za týrání
dětí a žen?
2. Souhlasí-li pan ministr s takovým režimem,
že, místo aby se dětem poskytla škola
a aby se pomáhalo hladovým, zavírají
je do vězení?
Obec Kibral v okrese užhorodském na Podkarpatské
Rusi upsala za války 4000 Kč válečné
půjčky, kterou lombardovala Seredňanská
banka. Na tuto částku obec zaplatila v roce 1926
Seredňanské bance 3000 Kč, zůstala
dlužna zbytek 1000 Kč a útraty sporu asi 900
Kč. Tento dluh Seredňanská banka vtělila
na nemovitostech obce, jejichž skutečná cena
činí nejméně 50.000 Kč.
Poněvadž bývalé obecní zastupitelstvo
se nepostaralo o zaplacení zbytku dluhu, Seredňanská
banka žádala okresní soud jako pozemkový
úřad, aby byla povolena dražba, jejíž
lhůta byla vyznačena na 21. října
1927. Obyvatelé o dražbě nevěděli,
neboť starosta nesvolal obecního zastupitelstva na
schůzi, obecní úřad neuvědomil
ani obyvatele ani županský úřad o nebezpečí,
jímž obec Kibral mohla by
ztratiti veškeré svoje nemovité jmění
(fondy a pozemky). Nepřihlížejíc k tomu,
že hmotný stav obce stačil několikráte
na úhradu požadavku banky, Seredňanská
židovská banka provedla dražbu v místnostech
okresního soudu v Užhorodě a sama koupila veškeré
nemovitosti obce za 5600 Kč.
Po dražbě nové obecní zastupitelstvo,
zvolené ve volbách dne 16. října 1927,
prostřednictvím nového obecního úřadu
pokoušelo se zachrániti vydražený majetek
obce. Podalo žádost županskému úřadu
v Mukačevě a žádalo o pomoc županát,
bez jehož vědomí a souhlasu pozemky obecní
byly prodány. Obecní zastupitelstvo uvědomilo
i školní referát, žena jedné parcele,
koupené bankou, jest ťškolka ovocných
stroműŤ určená pro obecnou školu.
Obecní úřad vyjednával i s bankou,
jejíž ředitel prohlásil obecnímu
úřadu, že banka jest ochotna vrátiti
obci pozemky. Avšak toto prohlášení banky
nemělo žádného základu, neboť
se vysvětlilo, že Seredňanská banka
po dražbě prodala 3 hodnotné parcely třetím
osobám a to Hermanovi Vidermanovi, Mikuláši
Vasilinovi a Ivanovi Bulinovi za 20.000 Kč a zamýšlí
prodati i jiné části obecního jmění.
Obec Kibral jest chudá ruská obec, pro kterouž
tyto lehkomyslně prodané nemovitosti mají
velmi velikou cenu. Seredňanská banka jako obchodní
podnik hrála svou roli v této věci, jí
bylo lhostejno, čí majetek prodává,
nýbrž pro ni bylo důležité, aby
jej sama koupila a dále prodala za ohromný zisk.
Avšak odpovědnost za ztrátu obecního
majetku mají: bývalé obecní zastupitelstvo,
které úplně nedbalo své povinnosti
k ochraně obecního jmění,
dále okresní úřad a županský
úřad.
Podle výše uvedených smutných faktů
mám tu čest tázati se pana ministra vnitra:
1. Je-li ochoten zakročiti, aby obec Kibral dostala svůj
nemovitý majetek zpět?
2. Je-li ochoten pohnati k odpovědnosti členy bývalého
obecního úřadu jakož i županský
úřad jako úřad dozorčí?
V Praze dne 28. dubna 1928.
Dne 5. března t. r. dostavili se do obce Luhu v okrese
berezňanském na Podkarpatské Rusi četničtí
strážmistři Tolma a Štuhla se státním
lesním hajným Nipilem, šli do židovské
krčmy a pozvali tam Michala Mušaka, 20 letého
ruského zemědělce, k ťvýslechuŤ.
V zamčeném pokoji žádali od Michala
Mušaka, aby jim odevzdal pušku,
které užíval jeho bratr Vasil Mušak, bývalý
urbariální hajný. Michal Mušak prohlásil
četníkům, že o pušce svého
bratra nic neví, že se domnívá, že
jeho bratr, když vystoupil z urbariální služby,
odevzdal pušku svému nástupci ve službě
a potom odejel do Argentiny. Na to četníci začali
bíti mladého Mušaka, jenž plakal a křičel.
Lidé stojící na ulici blíže krčmy,
Ivan Oleň, Mikuláš Oleň ml. a Olena
Maťiášová z Luhu uslyšeli nářek
a křik Michala Mušaka. Mikuláš Oleň
ml. běžel do obce a oznámil
obecnímu starostovi, Stanku Čerynkovi, že četníci
v krčmě bijí nevinného člověka.
Starosta Stanko Čerynlca a Michal Soljak, četnický
strážmistr v. v., ihned odešli do krčmy
a viděli, že Michal Mušak polekán pláče
a že jeho klobouk leží na zemi. Strážmistr
Tolma s revolverem v ruce zavolal na Michala Soljaka: ťOdejdi
ven.Ť Soljak odpověděl: ťJak můžete
vyslýchati někoho bez přítomnosti
obecního starosty, proč nekonáte své
úřední činnosti na obecním
úřadě, nýbrž v krčmě?Ť
V odpovědi Michalu Soljakovi strážmistr Tolma
prohlásil, že Soljak jest zatčen, svázal
mu ruce a křičel: ťTy ruská svině,
naučím tě rozumu.Ť - Četníci
odvedli Michala Soljaka a Michala Mušaka do Velkého
Berezného, kde Soljaka odevzdali okresnímu soudu
a Mušaka okresnímu úřadu. Užhorodské
státní zastupitelství dne 10. března
propustilo Soljaka z vězení, neboť nenašlo
příčiny, aby byl vězněn. Přece
však Soljak nevinně seděl 5 dní, neboť
napomínal četníky, aby při výslechu
dodržovali zákonité předpisy. Michala
Mušaka okresní úřad ve Velkém
Berezném potrestal svým rozhodnutím ze dne
23. března č. 842/28 pokutou 100 Kč za to,
ťže při výslechu užíval urážlivých
slovŤ. Svědkové Mušaka nebyli vyslechnuti,
okresní úřad rozsoudil na základě
lživého udání četníků,
kteří při výslechu potloukli Mušaka
a utrhali na cti nevinnému člověku.
Tím však četníci neskončili svého
díla. Dne 8. března po uvěznění
Soljaka a Mušaka četníci opět se dostavili
do obce Luhu, přibrali agitátory české
republikánské zemědělské strany
a třetího četníka Rychlíka,
šli do krčmy a obeslali tam prostřednictvím
agrárních agitátorů: Stanka Oleně
syna Štěpána. Oleksu Durkotu a Michala Oleně
syna Petrova, známé členy autonomního
zemědělského svazu k ťvýslechuŤ.
Prostřednictvím agrárních agitátorů
obeslali četníci do krčmy i obecního
starostu, Stanka Čerynku, jeho zástupce Stanka Oleně
syna Hryca, dále Ignáta Oleně, Stanka Oleně
syna Petrova, Mikuláše Oleně, Hryce Švajku,
Oleksu Hakavého, Jiřího Soljaka, Stanka Hrebeně,
Štěpána Mušaka a jiné. Postavili
je i se starostou obce a jeho zástupcem
do řady a pod bodáky vyslýchali je od 3 hodin
dopoledne do 10 hodin večer. Křičeli na ně,
hrozili jim, chudým ruským zemědělcům,
chtěli, aby doznali, že nikoliv četníci
uráželi nevinně zatčeného Michala
Soljaka, nýbrž že naopak Soljak urážel
četníky. Četníci
dobře věděli, že zatčením
Soljaka a Mušaka překročili zákony a
zneužili své úřední moci, poněvadž
chtěli sebrati materiál proti Soljakovi na svou
obranu. To se jim nepovedlo, neboť ruští zemědělci
ani pod trestem a hrozbami četníků nemohli
nic říci proti nevinnému
Soljakovi.
Pak si četníci vymyslili nový způsob
teroru. Vzali s sebou agrární agitátory Michala
Oleně syna Petrova a Stanka Oleně syna Štěpánova,
kteří je v noci vodili po obci, když obyvatelé
spali, budili spící ruské zemědělce
a pod hrozbou bodáků se jich dotazovali: ťVíš-li,
že Michal Soljak nás urazil?Ť Konečné
ani tento asijský způsob nočního vyslýchání
neposkytl četníkům výsledku, jehož
si přáli.
Strážmistr Tolma vyznamenal se svým teroristickým
jednáním již při obecních volbách
v říjnu 1927, kdy zadržel zmocněnce
strany autonomního zemědělského svazu
a jeho kandidáty a na základě falešného
udání vyslýchal je ve Valtmanově krčmě
v Bystré Verchovině, v noci; aby plnomocník
strany nemohl doplniti kandidátní listinu.
Hrubé jednání a
násilí četníků v berezňanském
okrese jest všeobecně známé. Oni ve
službách agrární strany terorisují
ruské obyvatelstvo, rovněž i členy obecních
zastupitelstev. Své úřední činnosti
konají v krčmách (u. p. v Bystré Verchovině,
Vološance, Luhu) a pro svou stranickou
politiku zneužívají své úřední
moci. Přestupky četníků byly oznámeny
zemskému četnickému velitelství v
Užhorodě, avšak bez výsledku.
Proto se tážeme vlády:
1. Je-li ochotna dáti provésti přísné
vyšetřování v této věci
a postarati se, aby tito četníci, kteří
tak dalece zneužili své úřední
moci, byli potrestáni, ihned přeloženi nebo
ze služby propuštěni?
2. Je-li vláda ochotna zakázati vůbec četnictvu,
aby se nevměšovalo do stranické politiky?
Nejvyšší správní soud nálezem
ze dne 27. března 1928, č. 3892-28 vyslovil,-že
ustanovení odst. 2 čl. 78 jazykového nařízení,
pokud se tím obci s menšinovým jednacím
jazykem ukládá povinnost jiným obcím
dopisovati státním jazykem, nebylo vydáno
v mezích jazykového zákona a jest tedy neplatné.
V odůvodnění se uvádí, že
státní výkonná moc při úpravě
užívání jazyků územních
samosprávných sborů není oprávněna
překračovati meze vytýčené
jí v §u 3 jazykového zákona. Tím
se odnímá právní podklad skorem všem
ustanovením XIV. hlavy jazykového nařízení.
Ale i hlava XV., jež upravuje užívání
jazyků jiných veřejných korporací,
spočívá na týchž zásadách
a lze tedy rovněž již nyní o ní
říci, že většinou
jest nezákonitá.
Mimo to nejvyšší správní soud již
četnými dřívějšími
nálezy prohlásil za neplatná rozličná
jiná ustanovení jazykového nařízení,
tak n. p. článek VII. o překladu příloh
ke spisům. Stále více se potvrzuje, co jsme
tvrdili již kdysi, když jazykové nařízení
bylo vydáno, že totiž vládní nařízení
ze dne 3. února 1926, č. 17 Sb. z. a n. v mnoha
bodech porušuje nejen smlouvu o ochraně menšin,
nýbrž i ústavu a jazykový zákon.
To se děje zvláště v článku
2 týkajícím se tak zvaných orgánů
republiky (notářů,
tlumočníků, zeměměřičů,
civilních techniků, báňských
inženýrů, obvodních a obecních
lékařů), jakož i v článku
99 o povinnosti užívati ťstátního
jazykaŤ při veřejných vyhláškách
nebo označeních.
Správní úředníci, kteří
nemají soudcovského práva zkoumati platnost
nařízení, pochopitelně mají
za to, že jsou vázáni všemi ustanoveními
jazykového nařízení, i těmi,
jež již nejvyšší správní
soud výslovně označil jako nezákonitá.
Tak-dochází ke zcela nemožnému stavu,
jenž v právním státě jistě
není přípustný.
Příčinou toho jest, že formálně
dále trvá jazykové nařízení,
do něhož jazyková praxe nejvyššího
správního soudu udělala četné
trhliny. Proto jest naléhavě nutno ducha a znění
tohoto nařízení tak rychle jak jen možno
přizpůsobiti právnímu názoru
nejvyššího správního
soudu a při nejmenším vymýtiti všechny
předpisy, o nichž jest již zjištěno,
že se příčí jazykovému
zákonu a ústavě. Mimo to mělo by se
při této příležitosti pronikavě
změniti jazykové právo a co nejvíce
přihlížeti ke všem ustanovením
smlouvy na ochranu menšin, a použíti
zásady jazykové rovnoprávnosti. Konečně
bude dlužno i při zdělávání
jednacího řádu pro nová okresní
a zemská zastupitelstva přihlížeti k
rozhodnutí výše uvedenému a k důsledkům,
jež z něho vyplývají.
Brzké vyjasnění jest naléhavou nutností
a proto se podepsaní tímto táží:
1. Jest vláda ochotna podle dosavadních nálezů
nejvyššího správního sondu, jimiž
jednotlivé části jazykového nařízení
byly prohlášeny za neplatné, neprodleně
provésti příslušné změny
v nařízení ze dne 3. února 1926, č.
17 Sb. z. a n.?
2. Vydá vláda pro přechodnou dobu, dokud
bude ještě platiti nynější jazykové
nařízení, pokyn úřadům,
aby již neužívaly předpisů, jež
nejvyšší správní soud prohlásil
za neplatné?
3. Bude se při nutné nové úpravě
jazykového práva, která se musí vztahovati
na veškerá odvětví správy bez
výjimky, tedy i na železnice, školství
atd. přesně dbáti zásad saintgermainské
smlouvy o ochraně menšin ze dne 9. září
1919?
Ke dni 7. března 1928 k narozeninám presidenta státu
byl v Teplicích-Šanově uspořádán
dne 6. března slavnostní večer v síni
městského biografu a v neděli dne 11. března
slavnostní průvod několika ulicemi města
od nádraží až k Zámeckému
náměstí, jenž byl ukončen promenádním
koncertem od 111/2
do 121/2 hod.
Na vyhláškách výslovně bylo uvedeno,
že shromaždištěm legionářů,
železničních a poštovních zaměstnanců
jest hlavní nádraží. K této slavnosti
vydal přednosta nádražního poštovního
úřadu v Teplicích-Šanově. Jan
Egert, úřední nařízení,
jímž oznámil připravovaný průběh
obou slavností a jako první shromaždiště
poštovních úředníků a
zaměstnanců na neděli dne 11. března
1928 ve 3/410.
dopoledne uvedl místnost pro strany nádražního
poštovního úřadu v Teplicích-Šanově.
Konečná věta tohoto nařízení
doslovně zněla:
ťJak slavnosti dne 6. března, tak také slavnosti
dne 11. března zúčastní se veškerý
volný personál.Ť Mimo to přednosta Jan
Egert před slavností zastavoval rozličné
úředníky a zaměstnance a dotazoval
se jich, zúčastní-li se slavnosti, z čehož
již vyplývá, že nebyl docela jist, zdali
poslechnou jeho nařízení.
Na slavnost dne 11. března dostavil se volný personál
bez rozdílu národnosti na nádraží
do nádražního poštovního úřadu
v Teplicích-Šanově s výjimkou jednoho
zaměstnance, jenž byl omluven a dvou úředníků,
kteří se neomluvili. Když všichni zaměstnanci
byli shromážděni, přednosta dal tyto
zaměstnance podúředníkem zapsati a
v pondělí předvolal dva scházející
úředníky k výslechu a žádal
od nich vysvětlení, proč se nezúčastnili
demonstračního průvodu městem. Nehledě
naprosto k tomu, že mravní nebo služební
nátlak při podobných slavnostech, jakou jsou
narozeniny presidentovy, jest naprosto nepřípustný
a není odůvodněn žádným
zákonem, jsem přesvědčen, že
president Masaryk, kdyby se dověděl o těchto
nucených, tedy veskrze nedobrovolných a nedemokratických
slavnostech na oslavu svých narozenin, velice energicky
by si zakázal takový patolízalský
a nemorální způsob pořádání
pamětních slavností. Není však
zajisté pochyby, že mimo to také nařízení
přednosty úřadu, přehlídka
přítomných a způsob, jak nutí
úředníky a zaměstnance,
aby se zúčastnili demonstračního průvodu,
jest přehmatem.
Ze všech těchto důvodů táži
se pana ministra, je-li ochoten:
1. dáti prozkoumati nařízení přednosty
nádražního poštovního úřadu
v Teplicích-Šanově Jana Egerta, poučiti
ho, že jeho postup při slavnostech dne 6. března
a zvláště při slavnosti dne 11. března
1928 byl úplně protizákonný,
2. vyšetřiti, zdali se příčí
zásadám volnosti přesvědčení
každého státního občana, stanoveným
ústavními zákony?
Jak se proslýchá, byly na Nový rok vyplaceny
státním úředníkům remunerace.
Veřejnost by zajímalo zvěděti, podle
jakých hledisek byly přiznávány, poněvadž
bylo zjištěno, že někteří
úředníci jich nedostali. V roce 1927 dostali
n. p. u důchodkové kontroly přednostové
úřadů remuneraci, která se vyplácela
nikoliv stejně, nýbrž rozličnými
částkami. Při tom bylo lze pozorovati,
že němečtí úředníci
nedostávali stejných částek jako jejich
čeští kolegové. Letos bylo to rozděleno
tak, že většina německých přednostů
a přidělených úředníků
důchodkových úřadů nedostala
nic, kdežto jejich čeští kolegové
dostali poměrně vysoké remunerace.
Jako u důchodkových úřadů bylo
tomu i u jiných státních úřadů.
Čeští úředníci, kteří
konají službu v německém jazykovém
území, dostali dokonce zvláštní
přídavek, kdežto němečtí
úředníci činní v témže
úřadě nedostali ničeho.
Podepsaní táží se tedy pana předsedy
vlády:
Podle jakého základu byly vypláceny vánoční
remunerace, komu bylo přenecháno ustanoviti jejich
výši a který úřad rozkázal,
že němečtí úředníci
nemají nic dostati?
Naléhavá novelisace zákona ze dne 3. dubna
1925, číslo 65 Sb. z. a n., aby byly opět
zavedeny dvojité svátky, nestrpí již
odkladu. Již ve dvou interpelacích zabývali
jsme se svrchu uvedenou otázkou a pan ministr ve své
odpovědi na interpelaci již také uznal sociální
a hospodářský význam dvojitých
svátků. Zároveň podáváme
také iniciativní návrh na novelování
uvedeného zákona. Přes to jest nutno dnes
znovu poukázati na to, že
i ve státních podnicích nemožnost provádění
tak zvaného zákona o svátcích musí
vésti v praksi k těžkým nepřístojnostem.
Tak o velikonočním pondělí tohoto
roku průvodčí pražského večerního
vlaku podle závazných předpisů usilovně
hájil dva žákovské
vozy, aby do nich nevstupovali jiní cestující,
ačkoliv vlak byl přeplněn a tohoto dne žáci
vlakem nejeli, poněvadž druhý velikonoční
svátek byl sice zákonem zrušen, ale ve skutečnosti
se zachovává. Na druhé straně téhož
dne jiný průvodčí u Ústí
n./L. nechtěl uznati dělnické
lístky dělníků jedoucích z
práce, poněvadž se domníval, že
se v pondělí velikonoční nepracuje,
přes to, že svátek byl zrušen. Takovéto
nepřístojnosti budou se asi opakovati v pondělí
svatodušní pro rozpor mezi zákonem o svátcích
a praksi, v níž se neprovádí.
Ovšem dlužno poukázati na to, že takovéto
události nemohou zvýšiti úctu k opatřením
státní správy a k zákonům v
praksi neproveditelným.
Interpelanti táží se tedy pana ministra:
Jest ochoten v dohodě s příslušnými
ministerstvy postarati se, aby se takovéto případy
neopakovaly a aby se bez odkladu začalo s naléhavým
novelováním zákona o svátcích.
Nynější hospodářský stav
v Československé republice a kolísání
jeho konjunktury působí, že zaměstnanci
a dělníci musejí hledati přechodně
nebo na delší dobu zaměstnání
v cizině. Jest to i v zájmu hospodářství,
poněvadž ke vzdělání v odborných
povoláních jest často zapotřebí
delšího zaměstnání ve vysoce
rozvinutých odborných průmyslech a odborných
závodech, zvláště v Německu a
v Rakousku. Zvýšenou měrou platí to
vše pro umělce a zde zvláště
pro umělce divadelní. Druh jejich povolání
a nutnost jejich vzdělání vyžaduje časté
změny jejich působiště. Divadelní
umělci z Československa musejí nyní
hledati svou výživu v cizině v počtu
skorem třikráte větším, než
jest v Československu zaměstnáno
cizích umělců. Poněvadž nyní
zvláště mezi Československem, Polskem
a Rakouskem není vzájemné dohody o sociálním
a pensijním pojištění, výše
zmíněné osoby. stěhujíce se
do zdejší země a naopak, většinou
ztrácejí své nároky, získané
v cizině v nemocenském,
starobním a pensijním pojištění.
Poslední zbytky možnosti, aby byly vyrovnány
zaplacené příspěvky v pensijním
pojištění, budou zrušeny ještě
novou novelou k pensijnímu pojištění.
Avšak právě pro umělecká povolání
jest zvlášť velice nutné nemocenské
a starobní pojištění, poněvadž
nebezpečí, že se uměli stanou ve svém
povolání invalidy, jest dokonce větší
než v jiných výdělečných
odvětvích.
Se zřetelem na tyto okolnosti byla již v roce 1926
uzavřena mezi Rakouskem a Německem vzájemná
dohoda, která se vztahuje s jedné strany na nemocenské
pojištění dělníků a zaměstnanců,
na úrazové pojištění dělníků
a zaměstnanců, na pensijní pojištění
zaměstnanců a na pojištění provisí
z bratrských pokladen v Rakousku, s druhé strany
na pensijní pojištění hornických
bratrstev v německé říši. Podobná
vzájemná dohoda Československa s Německem,
Rakouskem a Polskem byla by velice cenná pro zaměstnance
a dělníky z Československa. Podle našich
informací již dávno usiluje rakouská
a říšskoněmecká vláda
o uzavření podobné
vzájemné dohody s Československou republikou.
V rakouském zákoně o pojištění
zaměstnanců jest výslovné ustanovení,
že takové vzájemné poměry s jinými
státy mohou býti navázány.
Jest také naléhavě nutno, aby při
nynější novelisaci zákona o sociálním
pojištění a při nastávající
novelisaci zákona o pensijním pojištění
a o pojištění v bratrských pokladnách
byly výslovně připraveny takové vzájemné
dohody, aby nároky Československých státních
příslušníků z nemocenského,
úrazového a invalidního pojištění,
v cizině získané,
byly zajištěny.
Interpelanti táží se tedy pana ministra:
1. Jest ochoten neprodleně připraviti základy
pru vzájemné dohody o nemocenském, invalidním
a starobním pojištění se sousedními
státy, zvláště však s Rakouskem,
Německem a Polskem a prostřednictvím ministerstva
zahraničních věcí co nejdříve
zahájiti s těmito státy jednání,
jež by mohlo vésti k uzavření vzájemných
dohod?
2. Jest dále ochoten užíti vlivu ministerstva,
aby již v novelách k zákonům o sociálním
pojištění a o pensijním pojištění
byly takové vzájemné dohody umožněny
a stanoveny?