V poslední době dále zjišťujeme,
že správy dolů nedodržují nedostatečnou
kolektivní smlouvu, kterou uzavřeli reformisté
v loni se zaměstnavateli. Horníkům nejsou
vyplácena procenta nad průměrný výkon.
Vazačům nejsou vypláceny mzdy podle kolektivní
smlouvy. Vazači mají dostávati podle kolektivní
smlouvy za šichtu 67% minimální mzdy horníka,
dostávají však jenom 50%, u některých
společností dostávají dokonce jenom
35% mzdy horníkovy. K těmto poměrům
na dolech přispívají ještě správy
závodů a zvyšují nájemné
v dělnických koloniích až 10násobně.
Toto opatření protidělnické budí
rozruch a revolucinuje náladu horníků. Vláda
taktéž nezůstává pozadu za těžaři
a slibuje úplné zrušení hornického
pojištění, odbourání rent důchodcům
o celou třetinu důchodu a zvýšení
příspěvku na pojištění
pro aktivní horníky. Toto opatření
vlády v období šílené racionalisace,
kdy každý den se množí následkem
úrazů a zabití na dolech invalidé,
vdovy a sirotci, je přímo vražděním
těchto lidí.
Na jedné straně těžaři vraždí
za nedostatečné mzdy horníky na dolech a
na druhé straně vláda svým cynickým
zákonem o odbourání hornického pojištění
znemožňuje úplně existenci invalidům,
vdovám a sirotkům, kteří zde zůstávají
bez prostředků jako oběti kapitalistické
racionalisace a vykořisťování se strany
těžařů.
Tento postup zaměstnavatelů a vlády za pomoci
reformistů musí dělnická třída
odraziti a musí se zformovati do boje za své spravedlivé
požadavky. Dělníci z kovoprůmyslu, lučebního
průmyslu, horníci, vy tvoříte ve straně
obrovskou část dělnické třídy,
seskupte se v bojovné celky proti vykořisťovatelům,
vytvořte bojovnou revoluční jednotnou frontu
proti kapitalistické racionalisaci, za zvýšení
mezd, proti persekuci a žlutému hnutí, proti
odbourání hornického pojištění,
proti reformismu a za vítězství dělnické
třídy vůbec. Je nutno, aby dělnictvo
na Ostravsku šlo do boje za tyto požadavky, šlo
do stávky. Zvláště dělnictvo
v kovoprůmyslu, lučebníci a horníci,
tato silná vrstva dělnictva na Ostravsku, bude vždy
rozhodovati v boji mezi kapitálem a prací. Proto
mobilisujte, dělníci, do boje všechny svoje
síly, jenom bojem zvítězíte! (Potlesk
poslanců komunistické strany.)
Místopředseda Stivín (zvoní):
Dále má slovo pí. posl. Landová-Štychová.
Posl. Landová-Štychová: Vážené
shromáždění! Když levá křídla
obou československých stran socialistických
naléhala před 10 lety na okamžité provedení
odluky státu od církve a zabavení církevního
majetku právem revoluce, bylo toto naléhání
tehdy odmítnuto jako radikalismus horkých hlav.
Nutno prý vzíti ohled na zaostalé Slovensko,
kde klerikalismus má silné posice. Také na
mínění zahraničí - zejména
čsl. katolické Ameriky - nutno prý vzíti
zřetel. Dr Bartoškovi bylo sice dovoleno podati návrh
odluky státu od církve, ovšem že se značnými
ohledy na citlivost katolických státotvorných
živlů, kterýžto návrh byl však
stejně odsouzen, aby zůstal pouhým návrhem
demonstračním. Polosocialistickým vládám
tehdejším nenapadlo ani v době, kdy dělnictvo
dalo socialistickým stranám takřka vrcholnou
moc ve státě, aby se otázkou odluky vážně
zabývaly. Byla jen jedna otázka, kterou dovedly
vládnoucí kruhy tehdy s revoluční
pohotovostí rychle rozřešiti. - A to byla rozluka
manželství, která měla pomoci novopečeným
státníkům a diplomatům k osvobození
od zestárlých, representace neschopných manželek.
Ale všechny ostatní problémy, souvisící
s převratem, zůstaly neřešeny.
Je třeba právě v této době
příprav k oslavám václavským
připomenouti zase jednou celé pracující
veřejnosti a zejména její socialistické
i t. zv. pokrokové části revoluční
husitskou tradici českého lidu proti oportunním
modlám, které katolická církev odbojnému
lidu po celá staletí vnucovala.
Kdybychom měli posuzovati úspěch církve
podle výsledků ve vrstvách t. zv. pokrokové
buržoasie, pokrokových myslitelů a podle špiček
reformistických stran, museli bychom doznati její
plné vítězství. Co se jí nepodařilo
dosáhnouti kletbami a násilím, to se podařilo
téměř hravě v době, kdy se
zdálo, že fráse "Řím musí
býti souzen a odsouzen" stane se skutkem. Místo
toho máme tu poučné traktáty o novém
národním významu Jana z Nepomuku, k jehož
poctě nazvali v Římě nový jakýsi
ústav pro výchovu zvláštní rarity
bohoslovců.
Jiný "pokrokový" list přináší
úvodník, v němž málem že
autor p. Peroutka nepopře existenci vlastního národa
jen proto, že se nechce sjednotiti na podkladě svatováclavské
legendy. Vytýká tradici obliby uctívání
buřičů, což znamená hotový
úprk od hesla "Tábor je náš program".
A připomíná, že prý za války
stala se Václavova postava symbolem národních
nadějí. Dovolím si opraviti tento názor.
Ani za války nebyl Václav symbolem nadějí
pracujícího lidu, ten šel vždy se svými
požadavky a nadějemi ve šlépějích
táboritských buřičů. V lidu
ke jménu svatého Václava pojí se vždy
představa posvícenských radostí a
poplatnosti české říše vůči
Německu.
Je jistě příznačné pro dnešní
politickou a hospodářskou situaci ve státě,
že kolem typické figury tichošlápka, oportunisty
Václava kupí se u nás všichni, kdož
mají ve státě jakoukoli moc.
I hlava státu, sám pan president Masaryk ve
svém interwievu pro časopis "Život"
doznává ke konci, že hned po prvých
Husových slavnostech dohodli se se Švehlou,
že letošního roku vláda sama uspořádá
manifestaci svatováclavskou. Tedy ústupek Marmaggimu.
Šaratici si ordinovala sama vláda, která také
převzala protektorát a zařadila do rozpočtu
13 mil. Kč na svatováclavské oslavy. Ministerstvo
osvěty připravuje zvláštní svatováclavský
film, jehož výprava bude státi 4 mil. Kč.
Autor "Husitů" a "Bílé Hory",
spisovatel Arno Dvořák zpracoval filmové
scény ve smyslu presidentově, t. j. se stanoviska
státnického. To se však nelíbí
zklerikalisovanému ministerstvu, které chce míti
film s tendencí církevní.
Nás ovšem nezajímá tento spor, který
bude jistě uspokojivě pro obě strany vyřešen.
Nás jako zástupce proletariátu zajímají
při tom jiné věci, jednak účel
celé té parády a za druhé úhrada.
Nechť nás nazvou tak zv. státotvorníci
demagogy, ale nelze nám jinak než ostře odsouditi
přímo zločinné mrhání
veřejnými prostředky na nesmyslné
slavnosti, zejména v této době stoupající
bídy, kdy pracující lid zachvacován
je ve stále větším počtu všemožnými
nemocemi z podvýživy a bytové mizerie; v době,
kdy vypuká jedna stávka za druhou jako projev zoufalého
odhodlání těch, kteří nemají
už co by ztratili, než jen život; v době,
kdy mladí, zdraví lidé vrhají se pod
smrtící kola vlaků, nebo se věší,
střílí a tráví proto, že
je zločinný řád mechanicky vyřazuje
jako přebytečné; v době, kdy tisíce
válečných mrzáků, sestárlých
vdov a chorých sirot nedbá hrozebných policajtských
pendreků a šavlí a jde na ulice demonstrovati
svou bídu a zoufalství, protože vláda
chce jim z žebráckých almužen utrhnouti
dalších 30%, poněvadž prý
nemá pro ně úhradu. Jsou ještě
dnes naivní lidé, zejména v masách
reformistických, kteří nemohou tyto skutečnosti
v jich souvislosti pochopiti, kteří si usnadňují
problém tím, že na slovo věří
reformistickým radikálům a jich spasné
formuli o všemohoucnosti parlamentní socialistické
většiny a nutnosti spoluúčasti zástupců
socialistických stran ve vládě, kteří
zapomínají, že téměř 8
let měli socialističtí vůdcové
plnou možnost odsouditi Řím a všechny
křivdy, které napáchal, že mohli napraviti.
Proč toho neučinili? Odpověď na toto
proč musí býti jasná, nezáludná,
poctivá, a pak vynikne pravda, kterou hájíme
my, komunisté, pro kterou jsme kde kým kaceřováni
a která zůstává stále ještě
nepochopena davy reformistických stran i poctivými
pokrokáři asi proto, že je tak prostá
a jednoduchá.
Kapitalistická společnost v dnešním
svém stadiu nesnese myšlenkového pokroku, potřebuje
náboženství jako omamujícího
prostředku pro masy zotročených. Bývalý
agrární ministr školství Hodža
prohlásil loni docela nepokrytě, že pokrokové
idee nelze ve školách uplatňovati, ani v jejich
smyslu mládež vychovávat, protože jejich
vliv je nebezpečný, rozkladný. Rozuměj,
rozkladný pro kapitalistický řád a
společnost, pro socialistický řád
je naopak nebezpečným jedem náboženství,
neboť socialistická společnost žádá
si lidových mas, vzdělaných, schopných
zdravého rozumového úsudku a činu.
Je příznačné, že Lenin nazval
náboženství opiem národů, naproti
tomu Masaryk nazývá ho nutností člověka.
Leninovo stanovisko je uplatňováno v prvním
dělnickém státě se socialistickým
řádem jako nezbytná podmínka jeho
udržení a vývoje, Masarykovo stanovisko
je dnes popularisováno vydáním jeho "Amerických
přednášek", jako jedné z pomůcek
ku zkrocení a snadnějšímu ovládnutí
širokých vrstev pokrokových mas, rozhořčených
trpkou chudobou, která se stupňuje a radikalisuje
i nejtupější maloměšťáky.
V těchto masách je filosof Masaryk populární
osobností, neboť svým řešením
zdánlivě smiřuje vědu s náboženstvím,
tvoří jakési moderní náboženství,
které se výborně vyjímá nejen
v salonech duchaplných literátů, ale zejména
dobře působí v masách polohladové,
námezdní inteligence, neboť zaměstnává
plně její mozek, její pozornost odvrací
od drsné skutečnosti, zastírá ji vidinami
záhad, které neexistují, uklidňuje
unavené nervy a rozbitá srdce, zkrátka působí
tato moderní náboženská filosofie Masarykova
v těchto vrstvách stejně reakčně
jako kněžské primitivní náboženské
výklady o království nebeském po smrti
v širokých davech prostého lidu. Pro kapitalisty
znamená masarykovské pojetí náboženství
záchranu kapitalistického systému před
pasivní resistencí, sabotáží
nebo dokonce revoltou této pracující, vykořisťované
pokrokové inteligence. A tak tedy v kapitalistickém
světě stouplo náboženství vysoko
v ceně jako osvědčený nástroj
k upevnění třídní nadvlády.
Ale i církve se dokonale přizpůsobily moderním
státům, mezi nimi i církev římskokatolická,
která přece je celým svým založením
monarchistická. A zase je to pokrokový filosof i
státník, president Masaryk, který
uznává, že se katolíci osvědčují
jako demokraté, že v Americe všechny katolické
státy jsou republikánskými, že v Německu
centrum a i jiné katolické strany a politické
směry usilují o demokracii.
My, komunisté, vidíme ovšem v tomto všeobecném
smiřování protiv něco docela jiného.
Oligarchické církve nikdy by se nesmířily
s principy měšťácké demokracie,
kdyby nenabyly zkušeností, že stačí
jen zdání, že jde jen o výměnu
dekorací, že v podstatě není pro církev
a náboženství velkého rozdílu
mezi monarchií a měšťáckou republikou.
A tak dochází konečně i k slavným
úmluvám mezi kapitalistickými státy
a církvemi, zejména ovšem církví
katolickou, ke známým konkordátům,
které jednak znamenají milionová zatížení
státních rozpočtů na náboženský
kult, jednak vydávají školy a vychovávací
ústavy na pospas církevnímu vlivu, a hlavně
ovšem tvoří a upevňují jednotu
mezi davovými církvemi a kapitalistickými
státy. Ostatně kapitalisté dokumentují
tuto jednotu mimoděk při různých příležitostech.
Přejímají patronáty nad kostely, třebas
i jiných církví, než ku kterým
sami patří. Na př. právě dostavěný
Svatovítský dóm byl bohatě subvencován
kapitalistickými peněžními ústavy,
v jichž správách rozhodují jinověrci.
Kapitalisté starají se také o vznik nových
církví, aby jim moc jedné nepřerostla
přes hlavu. Tak na př. u nás továrník
inž. Mucha z Prahy je předsedou chrámového
družstva novokatolické církve, která
má v Praze už přes 40 tisíc členů,
a družstvo chystá se pro ně postaviti v Praze
katedrálu za 6 milionů Kč. Církev
novokatolická sebrala už na úhradu 3 miliony
Kč, ostatní opatří úvěrem.
Opatří to velmi snadno. Zatím podává
představenstvo církve žádost k ministerstvu
školství za uznání církve, za
uznání její církevní ústavy
a první její obce. A co bude pak tomuto uznání
následovati? To seznáme při nejbližším
státním rozpočtu. Neboť i tato církev,
jako každá jiná, půjde s mocnými
tohoto světa, bude podpírati jejich zájmy
a bude za to odměňována.
Jak je viděti, Evropa se začíná učiti
od Ameriky, kde každý trust a vůbec každý
kapitalista velkého slohu zakládá církevní
organisace, staví kostely a náboženské
ústavy, vydržuje si dobře placené kněze,
kteří jsou nejoddanějšími korteši
jejich obchodních zájmů. Evropští
kapitalisté vystačili až dosud tím,
že subvencují své církevní korteše
velmi bohatě z veřejných pokladen. Rozpočty
všech kapitalistických států v Evropě
vykazují dvojí vícenásobné
výdaje na náboženský kultus než
před válkou - naproti tomu vykazují radikální
škrty v položkách pro zdravotnictví a
soc. péči. - Že Československo není
výjimkou, dokázali jsme ve všech dosavadních
rozpočtových debatách.
Církve se tedy modernisují ve prospěch svých
mecenášů. Už dávno je zavedena
na př. elektřina do kostelů a klášterů,
náboženská propaganda využívá
všech vymožeností moderní techniky a pokrokář
se z toho raduje jakoby i toto byl pokrok. A zase je tu ultrakapitalistická
"Amerika first", to znamená "první
ze všech". Rozhlas dovoluje námezdnímu
otroku, aby pracoval a zároveň poslouchal mši,
biograf popularisuje jednotlivé církve a jejich
účely. Všecko dohromady slouží
mírumilovným snahám imperalistů, jak
svědčí křesťanská modlitba
amerického faráře Mjatkese, která
je připravena pro americké biografy, a která
zní:
"Bože, dej sílu našim rukám, dej
přesný směr našim dělům,
poskytni odolnost našim tankům, dobrou působnost
našim plynům, přesnost našim letcům;
učiň je silnými tak jako je tvoje láska
k člověku a ve jménu této lásky
učiň, aby kule nepřátel létaly
mimo a naše aby zasahovaly jejich srdce."
Náboženská propagace a církevní
agitace slouží tedy nejen k dosažení smíru
mezi kapitálem a prací, nýbrž i k válečným
přípravám. Svědčí o
tom nejen tato Mjatkesova připravená válečná
modlitba, nýbrž hlavně mezinárodní
kněžské sjezdy a slavnostní státotvornické
projevy kněží a politických exponentů
církví. U nás na př. katolický
ministr Msgr. Šrámek hájí zbyrokratisování
sociálně pojišťovacích ústavů
poukazem na nutnost, aby reservní jejich fondy byly státu
k disposici pro případ války.
V rižském chrámu ve svém slavnostním
kázání k 10. výročí
říjnového převratu vyzýval
lotyšský arcibiskup Joan ve jménu Krista k
svaté válce proti Sovětskému svazu.
Pánové a dámy, toto nejsou nahodilé
nápady temperamentních harcovníků
církve bojující, nýbrž to jsou
samozřejmé důsledky známého
stockholmského mezinárodního sjezdu všech
křesťanských církví, konaného
r. 1925, kde byl vypracován plán boje proti prvnímu
socialistickému státu světa a proti komunismu.
Na sjezdu tom ustavil se mezinárodní komitét
pro soustředění bojovných prostředků
k tomuto účelu.
Jak je viděti, smiřuje tu zájem soukromokapitalistický
největší protivy a sjednocuje zdánlivě
nejnesmiřitelnější odpůrce. Svět
byl v poslední době velmi překvapen zprávou
o obnově papežského státu Mussoliniho
fašistickou vládou. Překvapení zdá
se býti oprávněné proto, že Mussolini
do svého původního fašistického
programu zařadil zabavení všech statků
náboženských řádů, zrušení
všech biskupských obročí, odnětí
všech výsad katolické církvi, odluku
státu od církve atd.
Ve jménu nacionálního radikalismu rozpustil
Mussolini italskou katolickou stranu lidovou (Popolari), rozpustil
katolické odborové organisace, mající
na 1,200.000 členů, rozehnal na 4000 katolických
družstev i katolické organisace mládeže,
funkcionáře všech organisací dal pozavírati
nebo pobíti a jiné vyhnal za hranice. Dal zapáliti
fary i kostely těch kněží, kteří
nechtěli fašism s kazatelen podporovati, nechal je
pak veřejně zmrskat nebo i ubít; jiné
katolické kněze a politiky dal zavřít
nebo internovat na opuštěných ostrovech. To
měl býti závěrečný akt
osvobození Italie - toto mělo býti vyvrcholení
měšťácké revoluce z r. 1870, kdy
vítězná buržoasie prohlásila
světskou moc papežů za zrušenou a od kdy
stali se papežové dobrovolnými vězni
vatikánskými.
Ale ukázalo se, že jde o pouhou kapitolu a že
závěrečný akt teprve přijde
a bude docela jiný, takový, jakého si nepřeje
ani Mussolini, ani ti, jimž slouží - ale také
ne papež.
Měla jsem příležitost nedávno
s tohoto místa referovati o podstatě fašismu
jako nejdůležitějším systému
kapitalistické diktatury. S tohoto stanoviska jeví
se tu smír mezi Vatikánem a Mussolinim - přes
všecky skrupule uraženého nejvlivnějšího
kardinála Vatikánu Gaspariho, který stojí
v čele jesuitské oposice proti tomuto smiřování
- jako nutnost pro oba tábory, pro tábor fašistický
i katolický. Neboť oba jsou nejspolehlivějšími
ze všech sloupů, které kapitalistický
řád dnes podpírají. Mají stejné
zájmy i na poli výchovy mládeže, kterážto
otázka zůstala ještě mezi papežem
a Mussolinim zdánlivě nerozřešenou.
Ale bude rozřešena jedině se stanoviska prestiže
státu a církve, neboť v zásadě
jde se stanoviska kapitalistického státu o výchovu
poddajného kanonenfutru pro imperialistické cíle
fašistické Italie, v čemž je přece
ohlupující výchovná methoda náboženská,
a zejména katolická, nepředstižitelnou.
My už dnes vidíme, že papežovo kategorické
prohlášení o božském právu
církve na výchovu dětí, které
pronesl k deputaci učitelů a žáků
jesuitského gymnasia z Mondragony, nemá u Mussoliniho
nijaké závažné odezvy.
Co by mělo naši dělnickou a pokrokovou veřejnost
při sledování tohoto novodobého sjednocovacího
vývoje všeobecné reakce zajímati, to
je vedle těchto různých zjevů, o kterých
jsem se zprvu zmínila, také stanovisko socialistických
stran. U nár. socialistické strany nemůže
ovšem nijak překvapiti kladné stanovisko k
náboženství každé církve
bez rozdílu a i k atheismu. Nár. socialistická
strana právě proto, že je národní
a nikoliv třídní, stala se deštníkem,
pod kterým se může schovati každý,
kdo nemá zásady příliš vyhraněné.
Ona také považuje tuto svou vlastnost za své
plus.
U sociální demokracie je věc poněkud
jiná. Strana původně revoluční
v zásadách nejen politických a hospodářských,
nýbrž i kulturních, dostala se chorobným
oportunismem svých vůdců na koleje, které
směřují pryč od třídního
boje s kapitalismem a reakcí.
Nemůže nás proto překvapiti, vidíme-li
sociálně-demokratické strany v úloze,
kterou původně zastávaly jen strany národně
sociální. Nemůže nás překvapiti,
jestliže vůdcové i podvůdcové
zůstávají členy církví,
jestliže na př. vůdce anglické reformistické
strany Mac Donald zahajuje své schůze nebo konference
strany zpěvem církevních písní
a modlitbami. Nemůže nás překvapiti,
jestliže i u nás vedení soc. dem. strany přitakává
pokrokovému náboženství Masarykovu
i de Mannovu a dává svůj tisk k disposici
této náboženské agitaci. Reformism politický
a sociální jde ruku v ruce s reformismem náboženským
a nezbytně vede na druhý břeh, do tábora
veškeré sjednocené reakce. (Posl. inž.
Nečas: Komunisti v Rusku také kapitulovali před
pravoslavím!) Nekapitulovali, to je věc taktiky,
ale nikdy ne kapitulace. Co je v Rusku, není kompromis.
Myslím, že tato účast socialistických
stran v novodobém reakčním hnutí,
zostřená pokrokářskými výklady
a hesly, je všemu pracujícímu lidu bez rozdílu
velmi nebezpečnou. Jednak rozkládá a ochromuje
jeho síly, jednak přináší zmatek
a krise pochyb i nesprávného posuzování
vlastních sil a schopností. Byl tedy nejvyšší
čas, aby i u nás bylo přikročeno k
založení protiklerikálního pracovního
souručenství, do kterého byly pozvány
všechny korporace, které by měly bojovati otevřeně
proti klerikální reakci. A zase se potvrdila i při
této příležitosti správnost našeho
stanoviska o smiřování nejkrajnějších
protiv v táboře novodobé reakce. Neboť
v dnešním protiklerikálním souručenství
najdete pouze Svaz proletářských bezvěrců
a Bund proletarischer Freidenker, ale nenajdete tam ani Volnou
myšlenku, která kdysi vedla celý zápas
proti kulturní reakci, a také nenajdete nikoho z
těch, kdož kdysi stáli v prvních řadách
protiklerikálního hnutí u nás. Proč?
Také intelektuál-revolucionář zůstává
osamocen s celou svou protináboženskou teorií.
Proč? Protože protináboženská teorie
je v naprostém rozporu s kořistnickými a
imperialistickými zájmy kapitalistů a protože
pokrokový svět representovaný filosofem Masarykem
smířil se na platformě státotvornictví
i s tou nejhůře proskribovanou reakcí katolickou.
Nelze tedy z těchto kruhů očekávati
naprosto ničeho. Ale, je tu někdo, kdo má
životní zájem na odstranění náboženského
opia. To jsou dělníci, proletářská
inteligence, a z nich zase v prvé řadě pracující
ženy, znehodnocené náboženstvími
všech věků a národů pod úroveň
idiotů a zločinců. Ti všichni měli
by vytvořiti spolu nejen pracovní, nýbrž
i bojovné souručenství proti reakci v každé
její formě. Ti všichni měli by si uvědomiti,
že tu stojí se svými příliš
skromnými požadavky sice proti přesile nejrůznějších
agitačních a bojovných prostředků
dobře připravených svých nepřátel,
ale že nejsou tak bezbranní, jak se zdá. Máme
zbraň velmi účinnou, jakmile si uvědomíme
sílu a moc jejího soustředěného
působení. Tou je proletářská
třídní solidarita, vytrvalost a důslednost
v každodenní drobné naší válce
třídní, která je současně
i válkou proti církvím, proti náboženskému
názoru na život a svět; neúnavnost v
naší agitaci pro vystupování z církví,
z klerikálních organisací politických,
odborových i orelských, pro úplné
odstranění náboženství ze škol,
pro zrušení klerikálních ústavů,
škol atd.
Leží v moci dělnických davů,
aby volaly k odpovědnosti každého dělnického
zástupce, který dosud trčí v církvi
a jakýmkoli způsobem pomáhá udržovati
její vliv. Leží v moci pracujících
žen, aby svůj protest proti imperialistickým
válkám vyjádřily citelně nejen
pro kapitalisty, kteří je připravují,
nýbrž i pro všechny církve a náboženské
skupiny, které už jsou připraveny žehnati
znovu vražedným zbraním. A tato naše agitace
nechť pronikne do závodů, na pole, do kanceláří
i nejtišších domácností, nechť
prolne mozky i srdce všech proletářů
tak, aby ve chvíli rozhodné dovedli od slov přejíti
k činům. Novodobé reakci odpovězme
vytrvalým, zesíleným a důsledným
třídním bojem. (Potlesk poslanců
komunistických.)
Místopředseda Stivín (zvoní):
Ke slovu není již nikdo přihlášen,
rozprava je skončena. Žádám o přečtení
podaných návrhů.
Zástupce sněm. tajemníka Nebuška
(čte):
1. Návrh posl. Hakena:
Navrhuji, aby přes osnovu zákona o pracovních
koloniích (tisk 1700) přešlo se k pořadu.
2. Pozměňovací návrh posl. dr Klapky,
Hrušovského a druhů:
Odst. (4) ve čl. I budiž škrtnut.
3. Pozměňovací návrh posl. dr Gátiho
a soudr.:
Navrhuji, aby ve čl. I, odst. (*) bylo slovo "Země"
nahrazeno slovem "Stát".
4. Pozměňovací návrh posl. Blatné
a soudr.:
Ve čl. II buďtež v písm. b) škrtnuta
slova "nebo z ničemné lehkomyslnosti".
5. Pozměňovací návrh posl. dr Klapky,
Hrušovského a druhů ke čl. II:
Ustanovení pod písm. b) budiž nahrazeno zněním:
"b) odsuzuje-li pro zločin proti majetku (krádež,
zpronevěru, loupež, žhářství),
proti mravnosti nebo pro zločin vydírání,
spáchaný ze zahálčivosti nebo z hrubé
zištnosti vinníka, který v posledních
pěti letech před spácháním
zločinu, o nějž jde, si odbyl již dvakráte
trest na svobodě za zločin, spáchaný
z některé takové pohnutky."
Připojen budiž další odstavec:
"Proti výroku o přípustnosti držení
v donucovací pracovně je přípustné
odvolání."
6. První eventualní návrh posl. dr Klapky,
Hrušovského a druhů:
Nebude-li přijat náš návrh na změnu
a doplnění písm. b) ve čl. II, navrhujeme
ke čl. II:
V písm. b) buďtež škrtnuta slova: ve 2.
řádku: "nebo z ničemné lehkomyslnosti"
a v 6. řádku "nebo přestupek" a
budiž připojen další odstavec:
"Ustanovení předešlého odstavce
neplatí pro delikty politické podle zákona
na ochranu republiky a zákona o teroru."
7. Druhý eventualní návrh posl. dr Klapky,
Hrušovského a druhů:
Nebude-li přijat ani náš první eventuální
návrh ke čl. II, navrhujeme:
Ustanovení pod písm. b) ve čl. II budiž
škrtnuto.
8. Doplňovací návrh posl. dr Gátiho
a soudr.:
Ke čl. II budiž jako zvláštní a
poslední odstavec připojeno:
"Zákon tento nevztahuje se na delikty politické,
nemůže ho býti použito při odsouzení
na základě zákona na ochranu republiky, zákona
o teroru, zákona o tisku, zákonů shromažďovacích
a spolčovacích a při zločinech a přečinech
a přestupcích spáchaných z důvodů
politických."
9. Pozměňovací návrh posl. dr Gátiho
a soudr. ke čl. III:
Čís. 3 budiž nahrazeno zněním:
"Soud má plné právo bez souhlasu politických
úřadů propustiti podmíněně
odsouzené z trestu."
Čís. 4 budiž nahrazeno zněním:
"Káranci přikázaní do donucovací
pracovny zůstanou v ní nejdéle jeden rok.
Zkušební doba, ve které se mohou podmíněně
propustiti, trvá jeden rok."
10. Pozměňovací návrh posl. Blatné
a soudr. ke čl. III:
V čís. 2 buďtež slova: "politickému
úřadu II. stolice" a "politický
úřad II. stolice" nahrazena slovy: "sborovému
soudu II. stolice" a "sborový soud II. stolice".