A ještě několik slov o zemském ústavu
v Opařanech. Předem budiž konstatováno,
že tento ústav jest jediný zemský ústav
tohoto druhu v Československu. Jest přeplněn
a trvá to několik měsíců, ne-li
často celý rok, než tam lze dítě
umístiti. Kol. Blatná a já jsme si
tento ústav prohlédly. Působí na návštěvníka
nejlepším dojmem. Všude vzorná čistota.
Na dotaz vysvětluje nám ředitel ústavu,
že si děti uklízejí většinou
samy. Jsem si ovšem vědoma toho, že děti
s duševní vadou musí býti zaměstnávány,
aby byly odvráceny od mnoha jiných věcí,
ale nemůžeme přece dovoliti, aby tam děti
jen pracovaly a ještě k tomu, aby se jich používalo
ke každé práci. Děti tam každodenně
leští podlahy. Musí však také vykonávati
těžkou práci, na příklad nositi
uhlí atd. Ale účelem pobytu v tomto ústavě
jest přece, aby se tam děti něčemu
naučily. Jak to tam však vypadá? Mnoho rodičů
dalo tam své děti v nejlepším mínění
a přesvědčení, že tam děti
budou vyučovány. V mnoha dopisech, které
jsem vyměnila s dřívějším
zemským výborem, když jsem se snažila
umístiti v tomto ústavě několik dětí,
bylo mi pevně slíbeno, že tam bude co nejdříve
zřízena ústavní škola. Na základě
těchto ujištění mnoho rodičů
dalo své děti, které byly schopné
vyučování, do Opařan. Do dnešního
dne ústav však školy nemá. Poněvadž
děti mohou zůstati v ústavu jen do 16. roku,
pak jsou propuštěny a mimo uklízení
a nošení uhlí ničemu se nenaučily,
jen tu a tam některé dítě nějakému
řemeslu, takže častokráte se nedovedou
ani podepsati, jest tedy velmi naléhavě třeba,
aby tam byli ustanoveni učitelé. O místnosti
pro školu jest již postaráno.
Opařanský ústav má ovšem ještě
jiné nedostatky. Jest veden utrakvisticky, ale samy jsme
konstatovaly, že v tomto ústavě jest ustanoveno
příliš málo, ba mohly bychom říci,
téměř žádná německá
ošetřovatelka. Děti německých
rodičů, které tam přišly, v krátké
době, kterou tam ztrávily, téměř
již zapomněly německy. Stalo se, že dítě,
které jsme si daly zavolati, vůbec nám již
nerozumělo. (Posl. Blatná [německy]: Německy
zapomínají a česky se nenaučí!)
Právě to chci říci. Dítě
německy již neumělo, ale nenaučilo se
ani česky. Děti přijdou domů a nemohou
se již vůbec dorozuměti ani s vlastními
rodiči a příbuznými. Ale jsou ještě
také jiné nedostatky. Tak na příklad
v ústavě nemají ani nosítek. Častokrát
se ozývají stížnosti, a to od samých
rodičů, že navštíví-li své
děti a náhodou některé to dítě
onemocní, poněvadž rodiče nesmí
dítě navštíviti v obytné místnosti,
nemocné dítě - a to i když má
zlomenou nohu, jako bylo v jednom případě
- není přineseno do čekárny na nosítkách,
nýbrž jen na rukou a tam je po celou dobu, co tam
byli rodiče, chovala ošetřovatelka na klíně.
To jest přece naprosto nemožný stav! Také
děti, které mají vysokou horečku,
jsou takto donášeny rodičům. Oděv
dětí jest velmi špatný. Musím
zde říci, že jsme se oděvu zhrozily.
Vůbec nejsme pro uniformování. Odmítáme
toto označování dětí. Jeden
nešvar, na který jsme již upozornily pana ředitele,
jest, že na příklad ošetřovatelka,
která má na starosti asi 20 dětí -
promiňte, jestliže toto přednáším
zde s tohoto místa, ale dosud se ještě nestala
náprava, takže se domnívám, že
snad pomohou moje slova - že ošetřovatelka má
pro těchto 20 dětí jen jediný kapesník,
jehož používá těchto 20 dětí.
Hned při prohlídce jsme to vytkly a upozornily jsme
na to. Dodnes, pokud jsem se informovala u rodičů,
náprava se nestala. Rodiče si často také
stěžují, že nemohou dosíci od ředitelství
dovolení, aby si směli prohlédnouti místnosti,
v nichž jejich děti bydlí a spí. Rodiče
mají tedy oprávněnou nedůvěru.
Mnoho rodičů se táže: Jak to jen může
v těch místnostech vypadat? Mají naše
děti skutečně dobré postele? Bydlí
v krásných, světlých místnostech?
Je tam čisto či nikoliv? Prosily jsme pana ředitele,
aby to zrušil. Odůvodňoval ten zákaz,
že se do bytů nanese příliš mnoho
nečistoty. Kdyby rodiče mohli shlédnouti
obytné místnosti dětí jen jednou,
postačilo by to a ihned by zmizela veškerá
nedůvěra, neboť, jak jsem již s počátku
řekla, ony místnosti jsou čisté a
bezvadné.
Ovšem zabývajíce se otázkou péče
o slabomyslné děti, vyslovujeme přání,
ba požadavek, aby byl nejen vybudován zemský
ústav v Opařanech, nýbrž aby se co nejdříve
také přikročilo ke zřízení
německého ústavu pro duševně
slabé děti. U zemského výboru a nyní
u zemského úřadu leží sta a sta
žádostí rodičů, kteří
prosí, aby jejich děti byly přijaty do takového
ústavu. Než bude vyřízena poslední
žádost, děti již dorostou, dokonce snad
již zešediví.
A nyní jen několik slov ke konci svých vývodů.
Upozornila jsem, že koaliční strany neberou
to příliš vážně s požadavkem
pomocných škol, neboť nyní mohou upraviti
zákon tak, aby mohl vyhovovati úplně sociálním,
zdravotním a pedagogickým požadavkům.
Místo toho podaly však koaliční strany
v soc.-politickém a kulturním výboru resoluci
- jaká ironie! - v níž žádají
vládu, aby nyní projednávaný zákon
co nejdříve novelovala. Dáváme jim
nyní možnost, aby tento návrh již nyní
zlepšily. Stačí, přijmou-li jen naše
pozměňovací návrhy, které jsme
podali k tomuto zákonu a budou míti dobrý
zákon hned. Jestliže však naše pozměňovací
návrhy zamítnou, dokáží tím,
že jim nezáleží na blahu ubohých
dětí, slabomyslných dětí a
že nemají pro podporování pomocného
školství vůbec porozumění. (Posl.
Hackenberg [německy]: A že resoluce jest veliký
podvod!) Tato resoluce měla by býti rozmnožena
v tisících výtiscích a rozeslána
rodičům a učitelům, aby tak bylo toto
kejklířství odhaleno. (Souhlas a potlesk
poslanců něm. soc. dem. strany dělnické.)
Místopředseda Horák (zvoní):
Slovo má dále pan posl. Freising.
Posl. Freising (německy): Slavná sněmovno!
Zahájenou rozpravu o zřízení vysoké
obchodní školy a o vybudování pomocných
škol beru za podnět, abych všechny strany upozornil
na naléhavý návrh zákona. Týká
se postavení okresních školních inspektorů.
Se školstvím trvá i klesá vzdělání
národů, osvěta lidstva. Škola buduje
základy pro vzestup národů. Každá
prozíravá státní správa musí
tedy pečovati, aby národům a jejím
školám dala to, čeho potřebují
ke svému vývoji. Rozprava o zřízení
české vysoké školy obchodní a
o vybudování pomocných škol ukazuje,
že všechny strany jsou svorně pro to, aby školství
bylo řádně vybudováno. My Němci
si přejeme a žádáme stejné péče
státní správy o naše německé
školství a mám naději, že se se
zevnějším vybudováním provede
i moderní vnitřní výstavba veškerého
školství. Vybudovati naše vysoké školství,
a myslím zde především na německou
vysokou školu technickou v Brně, jejíž
žádost o jmenování učitelské
síly pro pojistně technický kurs nebyla ještě
po dvou letech vyřízena, jest naléhavě
nutné. Dalším požadavkem nás Němců
jest zřízení vysoké školy pro
tělesná cvičení. Ale péčí
státní správy musí býti, aby
nezapomínala na ty, kdož pečují a starají
se o mládež a její vývoj. Jsou to spolu
s učitelstvem všech škol mužové,
jimž přísluší dozor nad školami.
Chci dnes promluviti ve prospěch skupiny, která
toho zvláště zasluhuje.
Jsou to okr. školní inspektoři obecných
a měšťanských škol. Po 56 let bojují
o úpravu svých právních a finančních
poměrů a o to, aby se konečně dostali
z provisoria zavedeného r. 1873. Všechny kulturní
státy evropské upravily po převratu poměry
dozorčích úředníků nad
školami a byl by nejvyšší čas, aby
se i u nás v tomto státě okresním
školním inspektorům stálo po právu.
Poměry okresních školních inspektorů
nejsou naprosto růžové, jejich služba
jest vysilující a namáhavá, jejich
kancelářské práce k vyřízení
spisů a služebních věcí trvá
den ze dne od rána do večera, ba často musí
pracovati i v noci, aby tuto práci zdolali. Hodiny přes
čas se jim neplatí. A teprve jejich inspekční
cesty, které vedou stranou od hlavní dopravy do
zapadlých horských krajin! Po celé týdny
jsou tito mužové vzdáleni od svých rodin,
musí vzíti na záda batoh s potřebnými
potravinami a pěšky putovati od vesnice k vesnici,
od samoty k samotě, bez zřetele na vítr a
počasí. Se svými dietami nemohou si na inspekční
cesty najmouti povoz nebo dokonce automobil. A zatím co
agenti a zástupci obchodních domů přijíždějí
k vesnickým kupcům automobilem, přichází
okresní školní inspektor do vesnice pěšky
s batohem a pláštěm do deště a
musí býti rád, když po namáhavém
dni nalezne ve vesnické hospodě stravu a nocleh.
Skutečně těžký úřad,
vysilující činnost! A jejich plat? Jest často
nižší než plat stejně starých
kolegů v povolání, to znamená, že
inspektor dostává nižší plat, než
kdyby byl učitelem, odborným učitelem nebo
profesorem. Neméně nepříznivé
než jejich finanční poměry jest jejich
právní postavení. Vedlo by příliš
daleko, abych již dnes uváděl všechny
požadavky okresních školních inspektorů.
O návrhu samém dlužno promluviti zvláště.
Oč mi jde, jest, aby tento zákon byl co nejdříve
předložen a podán ve sněmovně.
Ministerstvo školství již dávno připravilo
tento návrh zákona, vládní strany
již tento návrh schválily, peněžní
úhrada nemůže býti skutečně
překážkou, poněvadž jde jen asi
o 300 inspektorů. Při posledním zákonu
o úpravě platů č. 103/1926 Sb. z.
a n. nepřihlíželo se vůbec k okresním
školním inspektorům. Vyšli na prázdno
a byli utěšováni tím, že jednomyslně
bylo usneseno co nejdříve upraviti jejich hmotné
poměry a převzíti je jako státní
úředníky. Plni touhy očekávají
okresní školní inspektoři po léta
vysvobození z právní nejistoty a z finanční
bídy, na osvobození z nezaslouženého,
nedůstojného a neudržitelného stavu.
Přijměte, vážené dámy
a pánové všech stran, tato slova jako výraz
péče o jeden školský stav, jenž
této péče plně zasluhuje!
Ve stejném postavení jsou inspektoři tělocviku.
I zde bylo kdysi vytvořeno provisorium, jehož úprava
byla by na místě, zvláště pokud
jde o jejich právní poměr ke školním
úřadům. Chci zdůrazniti, že při
ustanovení tělocvičných inspektorů,
jehož žádaly tělocvičné
spolky a spolky učitelů tělocviku, nebyl
tak kladen důraz na dozor nad vyučováním
tělocviku, jako spíše na vybudování
samého tělocviku. Inspektoři tělocviku
se svými tělocvičnými kursy měli
býti ohnisky moderního tělocviku. Můj
již zmíněný požadavek, aby byla
zřízena vysoká škola tělesných
cvičení, jakou mají skoro všechny kulturní
státy, měl by býti jako moderní požadavek
velmi brzy splněn.
Konečně dovolte mi ještě zabočiti
do naší vnitřní politiky a to zvláště
do politiky stran a jejího účinku na státní
a národní poměry. R. 1918 jest nepopiratelně
obratem v pokračujícím politickém
vývoji národů. Osudy národů
neurčují již panovníci z boží
milosti se svou dvorní kamarilou, nýbrž samy
národy musí si hledati a raziti cesty svého
vývoje a rozhodovati o svém osudu. Stát poskytuje
k tomu pouze rámec. Český národ získal
převratem svou úplnou svobodu, svou samostatnost
a tím i vedení, ale také i odpovědnost
za všechno to, co jeho vůdcové, exponenti národa,
usnášejí a provádějí,
co se v tomto státě děje. Dosažená
svoboda českého národa přinesla s
převratem pochopitelně převahu národního
a politického směru proti jiným národům
tohoto státu. Zákonodárství od r.
1920 do r. 1925 jest toho důkazem. Čas a tvrdá
skutečnost přinesly i zde již částečně
vyjasnění a vyrovnání. Předseda
vlády Švehla to byl, jenž r. 1926 ukázal
na velkou cestu, která má vésti ke vzájemnému
porozumění národů tohoto státu,
k jejich klidnému vývoji. Byl učiněn
velmi slibný počátek, jenž, bohužel,
pro Švehlovo onemocnění nedostal se
přes svůj začátek. Při jubileu
desítiletého trvání Československé
republiky nikdo menší než president tohoto státu
sám ve svém poselství k Národnímu
shromáždění a vládě ukázal
hluboce promyšleně a se zcela určitým
cílem cesty další politiky tohoto státu
pro nejbližší budoucnost. Vyjímám
zde jen několik míst: "Demokracie jest samosprávou
občanstva a každého jednotlivého občana.
V demokracii je proto požadavek samosprávy a autonomie
dán sám sebou. Když ve státě
s obyvatelstvem národně a kulturně nestejným
mají s sebou vládnout všichni, když sebe
mají spravovat všichni, rozdělení politické
moci také podle daných růzností obyvatelstva
je žádoucí. O tom nás už poučuje
náš krátký ústavní vývoj.
Požadoval jsem proto vždycky a docela vědomě
samosprávu a autonomii teritoriální."
Na jiném místě praví: "Nezapomínám
na rozdíly našeho státu dané historií
a přírodou. Především padá
na váhu, že jsme stát národně
a jazykově smíšený. Mají sice
i jiné státy, vlastně státy všecky,
národní minority, ale u nás minority jsou
jiného rázu. Není pro řešení
problému minoritního žádné jednotné
šablony, každá minorita je problémem svým
a zvláštním. U nás běží
v prvé řadě o poměr československé
majority k našim občanům německým.
Vyřeší-li se tento problém, budou snadno
řešeny ostatní jazykové a národní
problémy. Osudem se stalo, že vedle Čechů
a Slováků v našem státě již
dávno je značný počet Němců.
A naši němečtí spoluobčané
jsou na vysokém stupni kulturním a hospodářském.
Mluvil a psal jsem o našem německém problému
častokrát, je právě z nejdůležitějších
problémů naší státnosti. Náš
stát musí býti státem národní
a sociální spravedlnosti."
A nyní, vážené dámy a pánové,
odpovězte si sami na otázku, zdali my a státní
správa se pohybujeme na této velké linii
vytčeného politického směru či
nikoliv. Zde malý příklad: Teprve před
několika dny jsem se musil dověděti, že
se česká zemská politická správa
namáhá odrakouštiti naše německé
tělocvičné spolky, poněvadž četné
prapory tělocvičných spolků mají
černou žerď a na ní pozlacený hrot.
Na takových chybných cestách mrhá
se časem a prací a nepotřebným trýzněním
se podkopává duch snášenlivosti. Má
to býti snad velká linie, na níž státní
správa pracuje k výstavbě? Práci stran
a její směr znáte sami. Venku jdou světové
dějiny svým během dále a zde v tomto
státě zápasí jednotlivé české
strany o své přednostní postavení
a o svůj vliv na vládu. Což není velkých
úkolů. které by měly býti rozřešeny,
jak to započal Švehla a jak to naznačil
president Masaryk a také dr Kramář?
Ukazuji vám, dámy a pánové, především
na skvělé, hluboce sahající politické
myšlenky v projevu presidentově k 28. říjnu
1928, ukazuji vám na četné nerozřešené
otázky národní a sociální a
zvláště zde zdůrazňuji otázku
staropensistů, ukazuji vám na bouře v zemských
zastupitelstvech pro jazykovou otázku, na četné
neshody týkající se jmenování
atd. A táži se: Což musejí býti
tyto poměry, tyto neshody? Zajisté jest politika
uměním, zvláště tehdy, když
jde o to, aby státníci mezi sebou bojovali proti
své neupřímnosti, dvojsmyslnosti, mazanosti
a zatajování ve slovech a smyslu a ve hře
myšlenek. Ale politika mezi národy tohoto státu
není ničím jiným než vzájemným
porozuměním, vzájemnou úctou a ohledem.
Politika tohoto státu za těchto předpokladů
není nic jiného než chápati požadavky
občanů tohoto státu a při tom hájiti
práva a spravedlnosti. I zde jest politika uměním
čísti v duších národů
a chápati jejich moderní požadavky.
Toto, vážené dámy a pánové
všech stran, musí býti naším cílem,
naším úsilím. Není nic lehčího
než to, je-li zde dobrá vůle. Vyjímám
jako příklad jazykový zákon. Jistě
každý občan tohoto státu, ať je
to Němec nebo Čech, jest dnes přesvědčen
o tom, že jest nutno znáti obě řeči.
Čechům, aby mohli obstáti ve velkém
hospodářském kruhu střední
Evropy, Němcům, poněvadž zemského
nebo státního jazyka potřebují ve
styku. President tohoto státu a jiní významní
mužové ukázali na nutnost, že se Češi
mají učiti německy a Němci česky,
školy pěstují tuto zásadu, bohužel
jen státní správa nikoliv. Ať jsem Čech
nebo Němec, je zcela lhostejné, hlavní věcí
jest, abych obstál venku v životě, ve světovém
ruchu a nemusil se mnoho dotazovati jiných a žádati
je o pomoc. Jak snadno bylo by lze se naučiti státnímu
jazyku, kdyby - kdyby při železniční
dopravě byly česko-německé nebo slovensko-maďarské
nápisy! Jak snadno by občané tohoto státu
nalezli správnou cestu, kdyby uliční tabulky
města nebyly ze vzdoru jednojazyčné! Město
Bratislava vyvěsilo své uliční tabulky
podle jazykových poměrů obyvatelstva ve třech
jazycích a Československá republika na to
nezahynula. A stát by jistě neztratil na své
vážnosti, kdyby správní úřady
vydávaly své tiskopisy v nutných řečích
obyvatelstva. Kdyby se to tak provádělo, znamenalo
by to prakticky a rozumně učiti národy tohoto
státu řečím. Jak přece praví
president Masaryk: "Každý šovinismus
musí býti vyloučen..." Mužové
a ženy jednotlivých stran! Jste vůdcové
národů, kteří nesou odpovědnost
za své osudy před přítomností
a budoucností. Na vás záleží,
abyste v politice kráčeli po velké cestě,
kterou vám ukázali skutečně velcí
mužové. Řeči Masarykovy, Kramářovy
atd. jistě způsobily živou výměnu
mínění mezi Němci a Čechy v
této sněmovně a před celou veřejností
a to nejen řeči, nýbrž i činy,
jakož i převrat ve správě a vedení
tohoto státu pro blaho národů. Velké
myšlenky a činy jistě potřebují
času, než uzrají. Ale přece: Videant
consules! Jde o to, aby se nic nepropáslo, není
klidu v životě státu a národů,
jde o to, abychom se včas vrátili ke skutečnosti,
k rozumu a přirozenosti a to více než dosud!
(Souhlas a potlesk poslanců klubu Bund der Landwirte.)
Místopředseda Horák (zvoní):
Dalším řečníkem je p. posl.
V. Beneš. Dávám mu slovo.
Posl. V. Beneš: Slavná sněmovno! Budeme
jistě všichni stejného názoru, že
každá lež je nestatečností. Ale
mnohá lež je horší než nestatečnost,
to je hotová špatnost. Zdá se mi, že do
kategorie těchto nepravd náleží ono
tvrzení, které se mně dotklo v četných
zprávách a článcích nár.
demokratického tisku, pokud se dotýká mé
zpravodajské funkce k zákonu o vysokých školách
obchodních. Lituji, že musím se při
této příležitosti vraceti k tomuto zpravodajství.
Jako zpravodaj nechci zatěžovati tímto incidentem
jednání o vysokých školách obchodních,
ale je mým právem a povinností, abych jako
straník obhájil se proti tvrzením nepravdivým.
V "Národních Listech" a také v
článku p. sen. Dyka a v plzeňském
"Českém Deníku" byla řada
zpráv o mé zpravodajské funkci. Přečtu
z "Národních Listů" tento výrok
(čte):
"Zpravodajem pro vysoké školy obchodní
je soc. demokratický poslanec Vojta Beneš.
Jeho vinou a přispěním soc. demokratů
byla svého času v kulturním výboru
odhlasována resoluce německého nacionála
dr Schollicha, kterou se vláda vyzývá,
aby zřídila německou vysokou školu obchodní.
České strany občanské a čeští
nár. socialisté hlasovali proti resoluci, tato však
byla většinou tří hlasů přijata.
Čeští soc. demokraté dopomohli tudíž
Němcům k nebezpečnému úspěchu."
Dovolte mi, abych k tomu řekl toto: Je nepravda, že
byla přijata resoluce dr Schollicha. (Posl. dr
Schollich [německy]: Naopak! Moji resoluci zamítli!)
Dvě resoluce p. kol. dr Schollicha byly na můj
návrh zamítnuty (Posl. dr Schollich [německy]:
Zcela správně!) 25. června r. 1926. V
protokole z kulturního výboru je psáno (čte):
"Resoluční návrh posl. Schollicha
zamítnut." - Pánové z nár.
demokratické strany mohou se toho tam dočísti.
Konstatuji, že to byl návrh pánů posl.
Spiny, dnešního ministra, a kol. Kaufmanna
z německé strany soc. demokratické, kteří
se sjednotili na resoluci, která je dodatkem k návrhu
zákona. Protokol o tom zase praví (čte):
"Posl. prof. Spina žádá, aby zrovna
tak, jako je vybudováno české obchodní
školství, bylo vybudováno i toto školství
německé. Bude v tom směru podána resoluce
v tom smyslu, aby vláda předložila bez prodlení
návrh zákona, jímž zřizuje na
německé vysoké škole technické
obchodní oddělení."
Není tedy pravda, že to byl návrh p. kol. Schollicha
a není ani pravdivé další tvrzení.
Kulturní výbor má, pánové a
dámy, 19 poslanců. Kol. Haken nebyl přítomen,
bylo jich tam tedy 18, z nichž 12 Čechů a 6
Němců. Poněvadž soc. demokraté
jsou v kulturním výboru pouze 2, bylo tedy 8 hlasů,
6 německých a 2 čeští soc. demokraté
pro resoluci. Ale, pánové a dámy, jak samy
"Národní Listy" a národně
demokratický tisk zjišťují, byla většina
pro resoluci tříhlasová. Račte mě
vysvětliti, jaké matematiky je k tomu potřebí,
aby 8 hlasů, 6 Němců a 2 hlasy čes.
soc. demokratů, přehlasovalo 10 hlasů českých
občanských stran? (Posl. dr Macek: To je národně-demokratické
zpravodajství!) A nár.-demokratická matematika!
Ale ono to bylo jinak. Naše nár. demokracie se svým
integrálním nacionalismem bude se musiti také
vypořádati s třemi členy dnešní
občanské koalice, kteří také
pro návrh hlasovali, poněvadž pro návrh
hlasovalo 10 a proti pouze 7 hlasů, tedy 3 hlasy z dnešní
občanské koalice.
Já k tomu chci podotknouti ještě toto: Podivuji
se nad tím, že při projednávání
zákona o vysoké škole obchodní neměl
nikdo z nár. demokratických poslanců tolik
odvahy, aby v plénu posl. sněmovny varovně
promluvil proti takovému resolučnímu návrhu.
Divím se ještě více tomu, proč
páni z národní demokracie, kteří
jsou členy koaliční "osmičky",
kteří jistě byli při tom, když
na pořad jednání sněmovního
tento zákon byl připuštěn, proč
tam plamenným hlasem nemluvili proti tomu, aby koalice
přijímala takovouto resoluci. Měli k tomu
dosti příležitosti a měli k tomu, dámy
a pánové, mravní povinnost. Já jako
soc. demokrat měl jsem mravní povinnost postaviti
se za návrh, který ve smyslu mého programu
snaží se o to, aby dal každému, co mu
patří. Oni ve smyslu svého integrálního
nacionalismu měli morální povinnost, postaviti
se v koaliční "osmě" proti resoluci
za každou cenu. Ale oni to neučinili (Výkřiky.)
a ve svém tisku snaží se skandalisovati
soc. demokratickou stranu z viny, kterou nesou sami, neboť
oni se podobají tomu vrabci, který, když letěl
ostříž, vrazil do trní, a když
ten německý ostříž přeletěl,
vyletěl nár. demokratický vrabec z trní
a křičel: Herdek, kde je? Já ho roztrhám!
(Potlesk čsl. soc. demokratických poslanců.)
To jsou oni, a to je ta vyšší morálka
této strany.
Pánové, nyní chci mluviti o zákonu
samém. Není o tom sporu, že koalice od r. 1926
do r. 1928 měla upřímnou vůli dáti
našemu školství zákony, které odpovídají
jejímu duchu a její směrnici. Jaké
by to byly zákony, bylo a je patrno z toho, jak vypadal
návrh zákona o správě školské.
Já si nemohu pomoci, všecka ta popření
z ministerstva školství, že takový návrh
připravován nebyl, neberu za bernou minci. Ten zákon
připravován byl, a sám p. ministr Hodža,
za jehož ministrování se ta dementi vydávala,
na str. 157 státní rozpočtové zprávy
z r. 1927 pravil, že jest připraven návrh zákona
o reformě správy školské. Jestliže
se potom od něho utíkalo, utíkalo se proto,
že v našem národě je řada tradic.
K jedné z nejlepších čítám
onu tradici, která od dlouhých let přes Palackého,
Havlíčka, Tyrše, přes veliké
snažení malého lidu dělného volala
po vzdělání, hájila si národní
školu. Je to tradice intuitivní víry v sílu
ducha, v sílu osvěty, jak se jevila v hesle: Osvětou
k svobodě! Ta se postavila napříč
tomuto úmyslu. Koalice - budiž jí alespoň
to ke cti - moudře ustoupila od tohoto zákona. Ale
přesto, že se nepodařilo uzákoniti žádný
z reakčních zákonů v té době
právě pro tuto tradici, podařilo se něco
jiného. Vysoká koaliční byrokracie
si umínila, že půjde na školu od lesa
a učinila to platovým zákonem z r. 1926.
Jeho § 17 praví: "Vláda se zmocňuje,
aby tyto předpisy nařízením přizpůsobila
zvláštním potřebám služby
na obecných a občanských školách."
Těmi předpisy míní profesorskou pragmatiku
z doby rakouské z r. 1917. Podle §u 17 platového
zákona č. 104 měla pragmatika býti
přizpůsobena službě školské,
ale naši vysocí byrokrati sledovali jiný cíl
a obrátili to o 180 stupňů. Nepřizpůsobili
pragmatiku službě školské, nýbrž
službu školskou profesorské pragmatice. Přizpůsobili
ji takovým činem, který v řadách
všeho učitelstva národních škol,
ať českého nebo německého, budí
pobouření, poněvadž tímto způsobem
vysoká byrokracie, za kterou se přirozeně
koalice schovávala, sáhla na nejdražší
učitelský zákon, na čl. IV.
Jest zajímavo, že tvůrcem čl. IV byl
senátor a poslanec republikánské strany Josef
Smrtka, starý učitelský pracovník,
který zešedivěl ve službách venkova,
který celé své životní usilování
věnoval práci na venkovské škole a viděl,
jaké těžké pohromy mravní působí
výchově právě nedostatek norem, které
by odstraňovaly libovůli ze zákona o obsazování
učitelských míst. Byl to tedy kol. Smrtka,
jehož zásluhou dostal se do zákona článek
IV, zaručující relativně spravedlivé
obsazování míst učitelských
- vždyť se o jinou spravedlnost ani jednati nemůže
- a jemuž tisíce učitelských duší
bude vždycky vděčno. Bohdan Skála, vůdce
agrárního učitelstva, pronesl při
oslavě sedmdesátých narozenin Smrtkových
velmi zajímavá slova: "Kdo podrazí článek
IV., podrazí svobodu učitelstva, je jeho největším
nepřítelem."