Posl. Prášek: Slavná sněmovno!
Rozpočtové jednání sněmovny
dospělo k projednávání odboru školství,
tedy naší kultury státní. Jistě
by se měla projednávati tato otázka nejvážnějším
způsobem, neboť zde jde o nejvzácnější
a nejdražší statky státu a zde by mělo
přestati jakékoli úzkostlivé šetření
a omezování, neboť šetřiti na kultuře
znamená největší škody státu,
které se nikdy nedají nahraditi. Zvláště
malý stát jako je náš, nemůže
dobře doporučiti šetření na kultuře,
neboť platí u nás stále to, co platilo
dříve, že kdykoli jsme vítězili,
vítězili jsme spíše převahou
ducha než silou fysickou. I v budoucnosti bude platiti, že
převaha duševní bude vítěziti
ve velikém zápolení světů a
zvláště u našeho národa pro jeho
položení, jeho tradici, pro jeho poslání
musí býti politika kultury zvláště
sledována a podporována.
V prvých letech bylo pochopitelno, že se stát
více věnoval poslání hospodářského
rázu, že se věnoval poslání upevniti
republiku a méně se staral o kulturu, méně
vynakládal na kulturní poslání, snažil
se zabezpečiti, co jsme těžko získali,
totiž svobodu a samostatnost. Nyní, když se již
tvrdí, že je zde naprostá konsolidace po stránce
hospodářské, jeví se více potřebným,
abychom přikročili také ke stabilisaci kulturního
poslání a abychom také zde prokázali,
že již začínáme definitivně
stavěti své kulturní poslání
v našem státě. Řekl jsem tedy, že
šetřiti v kultuře znamená ochuzovati
se v každém případě a proto také
bychom nechtěli, aby se na kulturních statcích
a posláních šetřilo. Ovšem nemohlo
by stačiti jen snad bezmyšlenkovité naplnění
našeho ministerstva školství financemi. Zde je
také potřeba uměti dobře spravovati
a hospodařiti s tím, co se dá ministerstvu
školství, co se vynakládá jako položka
kulturně-finanční. Víme ovšem,
že v první době po převratu šla
u nás skutečně kulturní politika v
ministerstvu školství k pokroku. Nemůžeme
to však tvrditi dnes. Dnes se často vynakládají
poměrně velké částky ne na
podporování kulturních snah, nýbrž
takových, které často čelí
kultuře, které často můžeme nazvati
protikulturními položkami, neboť se jimi podporuje
v pravém slova smyslu reakce. Taková reakce musí
vésti ke škodě rozvinutí našeho
národního života.
Chybu spatřuji v tom, že někteří
z úředníků ministerstva školství
příliš dali se do exponování
pro reakci, pro snahy protikulturní. Zvláště
pod tlakem dnešní reakční koalice vidíme,
že v ministerstvu školství jsou směry
representovány osobami, které bychom tam před
deseti lety rozhodně nebyli mohli viděti. Ale jdu
dále a řeknu, že jsou tam osoby, které
před deseti lety by ani nebyly měly odvahu přihlásiti
se k činnosti, kterou dnes v ministerstvu pod tlakem dnešní
koalice provádějí. Je to veliká škoda,
protože stojíme na rozhraní dvou kultur, kultury
staré a kultury nové. Stará kultura není
dosud v pravém slova smyslu odstraněna, jsme na
přelomu jejím, nová kultura není ještě
všeobecně zavedena. Proto je dvojnásob potřebí,
abychom se postavili plně do služeb nové kultury
a starali se, aby stará kultura byla co nejdříve
nahrazena definitivně novou kulturou, aby tím také
zmizel onen pocit nejasnosti, nerozhodnosti z našeho kulturního
života. Čím dříve dostaneme se
k této definitivní stabilisaci kultury, čím
dříve budeme moci na těchto pevných
basích začíti budovati, tím lépe
pro náš stát, pro náš národ.
Je třeba, aby státní péče kulturní
měla především určitý
základ, aby byla soustředěna. Je velká
škoda, že u nás po této stránce
není dosti odvahy podívati se na věc, jak
skutečně vypadá.
Klub, k němuž mám čest patřiti,
podal již v prvním volebním období,
a to 17. prosince 1925 návrh, aby se Národní
shromáždění usneslo uložiti vládě,
aby předložila osnovu zákona o reformě
čsl. školství podle zásad v tomto návrhu
uvedených. Tento návrh vychází především
ze zásady unifikace veškerého školství.
Je chyba, že naše školství je příliš
roztříštěno. Poukazuje-li se, že
by snad bylo výhodné, aby se některé
odborné školy ponechaly jednotlivým odborným
ministerstvům, nemůže to býti polovičaté.
Pak se to musí udělati u všech jako u školství
zemědělského, které podléhá
ministerstvu zemědělství, obchodní
školství bude musiti přijíti k ministerstvu
obchodu, lékařské fakulty do ministerstva
zdravotnictví, techniky pod ministerstvo veř. prací.
Co z toho chcete udělati? Takové roztříštění
bylo by ke škodě celého podnikání
u nás, nehledě k tomu, že by přivodilo
úžasné zdražení celé administrativy.
Proto také náš klub vycházel z předpokladů,
že je nutno, aby zde byl zaveden určitý klid
a soulad, aby naše školství bylo vybudováno
na určitém podkladě.
My však trpíme ještě po jiných
stránkách. Podívejme se, jakou máme
nejednotnost i ve školách nižšího
rázu. Školy národní, státně
menšinové, soukromé, církevní
školy, při všem tom platí je převážnou
většinou ve skutečnosti stát. Příspěvky
státu na školství soukromé, větším
dílem církevní, činí 18.5 mil.
Kč jen na platy aktivní a pensijní. Většina
těchto škol je velmi nedostatečně vybavena,
protože se církve nestarají o školské
věcné náklady. Církve, jmenovitě
římsko-katolická, mají jiné
starosti, nežli starati se o kulturu ve školách.
Proto také je toto školství zanedbáváno
a ponecháno výhradně státu pokud se
týče platů, a ostatní je ponecháno
vůli boží pokud se týče vzdělávání.
Zde je nutno, aby co nejdříve státní
správa převzala všechny školy, ať
patří kterékoliv církvi a korporaci,
do svých vlastních rukou, aby veškeré
naše školství bylo postátněno.
Mluví-li se o jubilejním daru, který má
to nebo ono ministerstvo přinésti, tož by bylo
jistě krásným jubilejním darem, kdyby
školství církevní i ostatní bylo
v pravém slova smyslu postátněno. Samo učitelstvo
těchto škol na svých konferencích si
stěžuje na nízkou úroveň církevního
školství, poukazuje na nedostatky nejen rázu
věcného, nýbrž i pedagogického,
neudržitelné s hlediska dnešní moderní
doby. Proto působilo jako závan středověku
včerejší prohlášení kol.
Myslivce, který volal, že prý 2 roky
se zde kulturně nic nedělalo, že je nutno i
zde kulturně pracovati, a to tím, aby škola
byla dána zase církvi, do područí
církve, zkrátka aby zde zase byla zavedena škola
církevní. Tato jeho slova zdají se skutečně
býti voláním dávných, starých
věků. Vždyť my jsme již církevní
školy dávno měli. Vzpomeňme si, že
od Bílé Hory až do r. 1870 byly u nás
výhradně církevní školy, vzpomeňme
si, jaké byly a co dobrého a škodlivého
přinášely státu. Právě
zemědělské kruhy by si měly všimnouti,
co znamenala tehdejší církevní škola,
jakým duchem se nesla, v jakém duchu vychovávala
a co přinesla škola moderní. Byla-li naše
doba probuzenská krásná a slavná po
stránce jazykové, vedla-li po stránce hospodářského
vyzdvižení malého člověka k odstranění
roboty a určité výši, mohlo to býti
jen proto, že byla škola odcírkevněna.
Za církevní školy nedošlo by ani ke zrušení
roboty, a zdá se nám proto více než
troufalostí, mluví-li se zvláště
mezi venkovským lidem o nastolení církevních
škol. Ovšem pánové si po této stránce
tím příliš hlavu nelámou. Oni
klidně řeknou, že chtějí církevní
školu, ovšem státem placenou a vydržovanou.
Představují si jen, že by měli vliv
na to ostatní, pokud se týče jmenování
učitelů atd. My po smutných zkušenostech
z naší historie víme, co by to znamenalo pro
náš stát, kdyby se skutečně našla
odvaha, sáhnouti na školství po tomto směru
reakce.
Za dnešní přišeřené doby
mám dojem, že se u nás silně couvá
ve věcech kulturních. Zdá se mi, že
dnešní koalice příliš - snad v
dobrém úmyslu, alespoň se tak domnívá
- ustupuje před tlakem lidové strany ve věcech
kulturních. V manifestu lidové strany onehdy mluvilo
se o tom, že se zavrou školy a že pokrokoví
učitelé se pošlou tlouci štěrk.
Při té příležitosti onen známý
manifest výslovně mluvil o uspořádání
školy po stránce osobní, ale uvádí
se dále: "Do ministerstva školství buďtež
povoláni odborníci katolické výchovy
a výuky, při obsazování učitelských
míst rozhodujtež katoličtí rodiče,
ze škol buďte odstraněny dějepisné
učebnice Peškovy, Cahovy, Jiráskovo "Temno"
atd." Když na tento manifest se zblízka podíváme,
začínáme nabývati dojmu, že se
řada věcí z něho uskutečňuje.
Podíváme-li se na ministerstvo školství,
na jeho 6 odborů, vidíme zvláštní
zařízení kultové. Má sice název
kultové oddělení, ale v něm je zvláštní
samostatný odbor, t. zv. katolický, samostatně
vybavený, nezávislý, který si osobuje
právo mluviti do všech záležitostí
jakéhokoliv druhu, a také do nich mluví.
Podívejme se na poslední události, pokud
se týká jmenování okresních
a zemských inspektorů. Pánové vědí
velmi dobře, že se zde hraje přímo licoměrná
hra v této věci, že se místa okresních
a zemských školních inspektorů nevypisují,
dokud dříve není nalezen politický
klíč, na kom je řada, zda na straně
lidové nebo agrární, kým se to místo
má obsaditi. Jen ten školní inspektor má
oprávnění, který má příslušnou
politickou legitimaci, aby se stal inspektorem. Ne jeho vzdělání,
práce a činnost kulturní, nýbrž
politická legitimace určuje, kdo bude příště
dozírati na národní školství.
A při tom se stále mluví: "Ruce pryč
od škol! Školy nesmí býti zpolitisovány,
do škol nesmí býti vnášena politika".
My bychom si přáli, aby tam nebyl vnášen
klerikalismus, ani politika. Od dnešních nemožných
metod musí býti ustoupeno. Je pochopitelno, že
se napřed pánové snaží upraviti
si cestu, aby učitele udělali povolnějšími.
Učitelé mají býti povolným,
ochotným instrumentem. Proto jsou stále více
tlačeni dolů. Stále více cítí,
že dnešní reakce chce je hospodářsky
stisknouti a učiniti ochotným nástrojem.
Proto také pan ministr financí na otázku
našich členů v rozpočtovém výboru
nemohl říci, jaká bude úhrada platů
učitelských. Pan ministr uvažuje, zda učitele
má platiti stát, země, okres nebo obec nebo
z části země, z části stát,
z části obec a z části okres. Mám
za to, že v této věci direktivu pro úpravu
učitelských platů dává jasně
zákon č. 292 z r. 1920. Kdyby ten zákon byl
dodržen, musila by se díti úhrada platů
učitelských bez podmínky přímo
z peněz státních a ne tak nedůstojným
způsobem, jako se u nás děje, že se
úhrada učitelských platů dělá
nepřímými daněmi. Vzpomínám,
jak byl kdysi zaveden pivní krejcar na úpravu učitelských
platů. A to by se dnes mělo znovu opakovati? Je
to nedůstojné, zvláště když
jsme viděli ochotu, s jakou se okamžitě našla
úhrada - ačkoliv v rozpočtu nebyla - na kongruální
platy kněží, daleko větší,
než se potřebovala. Úhrady na platy učitelů
není. Ti jsou odkazováni na obce, okresy a nevím
koho, ale pro velebné pány okamžitě
bez rozpočtové úhrady a jakéhokoliv
nového finančního opatření
byla zde úhrada hned.
Tu je viděti nepoměrnou nespravedlnost, o které
se musím dnes zmíniti. Mluví-li se o tom,
že spravedlnost má býti základem státu,
nemohou učitelé cítiti, že by jim bylo
spravedlivě měřeno, porovnávají-li
postavení své s postavením kněží
kongruálních církví.
Tak mohl bych do nekonečna rozebírati všechny
další úkoly školské. Malý
školský zákon předpisoval, že má
býti školská výchova i po opuštění
školy. K tomu cíli byla zřízena řada
institucí. Vzpomínám jen velké práce
Ústřední školy dělnické,
která z malých prostředků odchovala
státu a národu celé generace inteligentních
lidí. Naše Ústřední škola
dělnická odchovává ročně
přes 250 lidí, připravujíc je pro
všecka možná povolání. A jaké
se jí dostává pomoci z ministerstva školství,
o tom by mohli její funkcionáři vypravovati
velmi smutné historky. (Výkřiky poslanců
čsl. strany nár. socialistické.)
Vážení pánové, je potřebí,
abychom těmto věcem věnovali čím
dále tím větší pozornost. Zdá
se mi, že u nás byrokracie chce prostě ovládnouti
stát a často mám pocit, že majiteli
tohoto státu jsou byrokraté. Přichází-li
členové zákonodárného sboru,
tož přicházejí jako ponížení
otroci k svým pánům šefům a zaměstnavatelům.
Dvojnásobný tento pocit je u školství.
Zvláště tam cítí učitel
velmi silně, jak byrokracie přitahuje proti učitelům
všechny možné předpisy, které jsou
už ne snad několik roků a několik desetiletí,
ale pomalu staletí staré; předpisy tereziánské
budou přitahovati ovšem proti těm učitelům,
kteří mají odvahu míti své
vlastní přesvědčení a vlastní
směrnici politickou nebo náboženskou. Proto
vidíme, že jsou učitelé překládáni
z trestu bez jakéhokoli disciplinárního řízení,
jak se stalo v případě, kdy učitel
mluvil při Husových slavnostech, znelíbil
se místnímu faráři, který si
stěžoval, a ačkoliv učitel žádal,
aby bylo zavedeno disciplinární řízení,
okresní školní výbor nenašel důvodu
k disciplinárnímu řízení. Učitel
sám podal žalobu, přirozeně, že
to vyhrál, jeho denunciant byl odsouzen, ale učitel
byl přeložen, aniž by se důvodu proti
tomu mohlo nalézti. Tak daleko jsme došli v jubilejním
roce, že jsou šikanováni učitelé,
kteří mají odvahu hlásiti se k odkazu
našich dějin! A tu je třeba, abychom varovali
dnešní činitele vládní, aby takovýmto
způsobem u nás záludně neupravovali
předpisy jen proto, aby tyto předpisy mohly sloužiti
k šikanování a pronásledování
učitelů kulturních.
Zmínil jsem se o tom, jakým způsobem jsou
jmenováni dnes okresní a školní inspektoři.
Ale vždyť předpisům a duchu, řekl
bych, starého středověku hoví i dnešní
zemská školní rada. Vzpomínám,
když jsem kdysi s deputací církve československé
byl u nemocného dnes také církev československá
zastoupena v zemské školní radě. Tenkrát
nám bylo řečeno: "K čemu byste
to žádali, co byste v té zemské školní
radě chtěli dělati? Vždyť je to
odumírající torso, které naprosto
není schopno žádného života. Přece
nepůjdete do něčeho, co už umírá".
To nám řekl nemocný dnes min. předseda,
ale já mám pocit, že pánové omlaďují
zemskou školní radu, dávají jí
injekce, aby zůstala. A nynější p. ministr
školství prohlásil: Zemské školní
rady zůstanou, jen náplň se dá jiná.
Nás ovšem zajímá, jaká ta náplň
je. A podle dosavadních zkušeností víme,
že ta náplň bude reakční proti
pokrokovému směru, že bude v každém
případě klerikální, jak celý
ten řád ukazuje.
Ovšem my to cítíme i v praxi v malém.
Vzpomeňme si, že sám Karel Havlíček
Borovský - vyzvedl to i nynější p. president
ve své knize "Karel Havlíček Borovský"
- napsal: "Smažme z naší historie dobu husitství
a zničíme vše, vše, co je krásného,
vše, co je cenného z naší historie."
- To napsal Karel Havlíček Borovský. Hlásíme
se k tomu. Ale dovedeme si představiti, jak musí
vypadati vyučování o této slavné
a krásné husitské době na reálce
na Vinohradech, kde v nedostatku jiného zaměstnání
pan katecheta vyučuje dějepisu, poněvadž
místo náboženství bylo zrušeno.
Jsme všichni zvědavi, zda ten pan katecheta učí,
že husitství bylo nejkrásnější
dobou v naší historii? (Výkřiky.)
Zde je viděti, že páni katechetové
pro nedostatek vyučovacích hodin římsko-katolického
náboženství jsou zaměstnáni vyučováním
jiných předmětů. Děje se tak
prý docela pravidelně, že jejich hodiny jsou
doplňovány.
Ale zase by mělo býti opačně, kde
chybí počet jiným, aby se vyučovalo
náboženství. Do jakých důsledků
to povede, bude-li se takovýmto způsobem praxe ustalovati,
jako se ustaluje, že kněz určitého vyznání
má vyučovati ostatním předmětům,
češtině a dějepisu jako na Vinohradech,
a doplňovati tak nejen své hodiny, ale také
tlak a teror na děti nekatolické, které pod
tímto tlakem a terorem musejí cítiti určitou
nadvládu určité církve?
Je potřebí, abychom těmto vážným
zjevům věnovali svoji pozornost, neboť z těchto
zjevů může vytrysknouti do budoucnosti všechno,
co je.
Bylo mluveno s této tribuny, v novinách to bylo
častokráte uvedeno, o stanovisku strany, k níž
mám čest náležeti, k 28. říjnu.
Bylo řečeno, že snad nechceme dosti ochotně
28. říjen s ostatními oslavovati, jak by
bylo potřebí. Člověku je trpko, když
čte oběžník ministerstva školství
a nár. osvěty (Výkřiky poslanců
čsl. strany nár. socialistické.), že
se má 28. říjen oslavovati ve školách
určitým způsobem, tak a tak. Ale tu zakročí
lidová strana -a řekne: "K čemu budete
uctívati 28. říjen, my chceme poslati děti
do kostela, to je přednější než
jubilejní slavnost!" (Stálé výkřiky.)
A ministerstvo školství referuje, dá nový
oběžník, aby se 28. říjen uctíval
již 27. října, aby děti mohly jíti
do kostela. (Výkřiky.) My se ještě
dočkáme, že ministerstvo školství
prostě nařídí, aby se 28. říjen
uctíval zároveň s Božím Tělem!
(Výkřiky.)
Zde je viděti nevážnost k svátku 28.
října, když pod prostým diktátem
katolické strany překládá se den naší
národní revoluce, která má každému
utkvěti v srdci, na den 27. října, jak se
to pánům farářům hodí,
aby to bylo pohodlnější. (Výkřiky.)
To je ta vážnost k 28. říjnu? My se
tu máme učiti lásce, která by tu měla
býti? Je trapné, že právě ti,
kteří 28. října byli zalezlí
jako obžalovaní, dnes si chtějí hráti
na soudce nás, kteří jsme 28. říjen
dělali. (Potlesk.) Proto po této stránce
nedáme se žádným způsobem poučovati
o poměru k tomuto, pro nás historickému dni,
kdy jej máme oslavovati. To nebude diktováno předpisy,
nýbrž opravdovou láskou k národu a státu,
který za to nemůže, že v den 28. října
vládnou ti, kteří tenkráte byli obžalovaní.
(Výborně!)
Je potřebí, abychom si jednou řekli, že
dnešní koalice vrhá určitý stín
na tyto věci, neboť na jedné straně
se mluví o spravedlnosti a rovnoprávnosti, ale na
druhé straně tato spravedlnost a rovnoprávnost
není dodržována, a také není
ovšem dodržována tam, kde by se nejvíce
o tyto kulturní statky mělo jednati.
Nutno vzpomenouti nešťastného zákona č.
77 o hospodaření samosprávných svazků,
kterým se zasadila ve skutečnosti největší
rána kulturním a sociálním potřebám
malého člověka. Obce ochuzené a zničené
mají možnost starati se o kulturu a o všecky
ty věci, které jsou jim uloženy a dány?
Tam již ministerstvo školství samo mělo
protestovati proti tomu, aby se tento zákon stal skutkem,
neboť znamená v pravém slova smyslu hození
oprátky na krk a rdoušení naší
kultury, která byla nejvíce chráněna
naší samosprávou. Nemusím mluviti o
všech věcech, které samospráva pro kulturu
vykonala, poněvadž vykonala daleko více než
stát ve svém celku. Dnes jsme svědky, že
budou musiti býti zavírány čtvrté
ročníky měšťanských škol,
což bylo jednou z našich nejlepších vymožeností
popřevratové školy. (Hlasy:Obce si je samy
vydržovaly!) Ano. A přesto přese všechno
jsou jim zavírány. Je zapotřebí, abychom
si těchto věcí dobře všímali.
Dnes zákon čís. 77 znemožní udržení
čtvrtého ročníku měšťanských
škol, znemožní, aby mohlo býti chudším
rodičům dopřáno připraviti
dítě náležitě k životu.
Pan kol. Vičánek se pustil zde silně
do polemiky s předsedou našeho poslaneckého
klubu, pokud se týká stanoviska našeho klubu
k t. zv. celibátu učitelek a pokládá
za nesociální stanovisko, jestliže my nechceme
připustiti, aby učitelky, protože se provdaly,
byly trestány propouštěním ze služeb.
Mám za to, že je potřebí, vzhledem k
tomu, aby zde nastal určitý potřebný
klid, aby ministerstvo školství jasně prohlásilo,
kolik je pravdy ve zprávách, které přinesly
noviny, pokud se týká celibátu učitelek.
Stojím na tom stanovisku, že v právním
státě, a za takový se přece vydáváme,
nemůže nikdo býti propuštěn z veřejné
anebo státní služby jenom proto, že je
ženat. Vždyť máme v ústavě
naprosto stejná práva stavů, stejná
práva všech církví, a tedy přirozeně
také stejná práva svobodných a ženatých.
To by musilo býti v ústavě řečeno,
že se ženatí vylučují z jakékoliv
činnosti při státní správě.
Jestliže pan kol. Vičánek si zde zahrál
na ochránce těch potřebných a řekl,
že je z důvodů sociálních potřebí,
aby odešly ze služeb ty, které se provdaly, a
uvolnily místo ostatním, tu jasně říkám:
sociální problémy musí býti
řešeny jinak a na jiném předpokladu
nežli odstraněním celibátu. Odstraňte
nemožné množství dětí ve
třídách, rozdělte třídy
a tím okamžikem umožníte učitelům
bez místa, aby místo dostali. Takovýmto povrchním
způsobem nesmí se o této věci usuzovati.
Jestliže naše strana stojí na tom, co je živelním
přáním našich korporací učitelských,
jak o tom mluví resoluce přijatá na letošním
sjezdu učitelstva v Brně, kde jasně je vytýčeno,
že celá korporace učitelská se staví
bezvýhradně za to, že nesmí býti
článek 4 zákona čís. 306 z
r. 1920 v žádném případě
měněn, tedy konáme prostě jenom svoji
povinnost, kterou na sebe jsme vzali, hájíce zájmy
stavu učitelského v tomto směru.
Ovšem víme, že bez náležité
reformy celého školství nemůže
býti toho dosaženo a že bude potřebí,
aby se této reformě školské věnovala
větší pozornost. Dovolávám se
návrhu vypracovaného kol. posl. dr Uhlířem
a předloženého naší stranou.
Jistě, že o reformě školské musí
se co nejdříve jednati, zvláště
řekl bych nyní, kdy stojíme na rozhraní
zápasu dvou kultur. Dnes, kdy zápasí tyto
dvě kultury, stará a nová, je potřebí,
aby reforma školská byla co nejdříve
a nejrychleji, ovšem spravedlivým způsobem
provedena, a to pro všechny. A tu je potřebí,
abychom také věnovali pozornost střednímu
školství, aby bylo náležitě vybaveno
a postaveno jedenkráte na svůj pevný základ.
Dnes vidíme roztříštění
i ve středním školství, kde máme
reálky, gymnasia, reálná gymnasia, reformní
reálná gymnasia atd. a to je potřebí
aby tento chaos byl odstraněn, aby zde nastalo zjednodušení,
aby také učebná osnova, která příliš
jen vyučuje a méně vychovává,
byla nahrazena jinou. Tím trpí vůbec naše
školství. Naše školství má
příliš ještě ráz starých
škol náboženských, příliš
jen vyučuje, působí jen na výchovu
paměti a méně již na výchovu
pro život, na vypěstění rozumu, citu
a vůle, což bez podmínky náš moderní
člověk potřebuje. Nepochybuji, že příští
člověk a jeho výchova, pokud bude v moderní
škole vedena ve svobodném duchu na podkladě
svobodného vědeckého badání,
bude se musiti přirozeně zabývati a věnovati
určitou pozornost poměru člověka k
absolutnu, k bohu, k náboženství. Ale nebude
to v žádném případě zdogmatělé
náboženství římsko-katolické,
nýbrž náboženství života,
které musí vychovávati a ne dávati
prostě discipliny. Jest potřebí, abychom
těmto věcem věnovali pozornost. Víme,
že i v budoucnu bude hráti svoji roli náboženství
a proto v žádném případě
nevyhýbal jsem se podívati se na věc z blízka.
Nepřál bych si, aby zde bylo nějaké
státní nebo národní náboženství.
Náboženství musí bezpodmínečně
zůstati věcí soukromou, věcí
soukromého citu a proto v žádném případě
nemůžeme se ani my, kteří pracujeme
v moderních národních církvích,
vzdáti stanoviska, že je nutno, aby církev
byla odloučena od státu a aby náboženství
bylo odloučeno od školy. (Souhlas poslanců
čsl. strany nár. socialistické.) Jest
věcí každé náboženské
společnosti, aby si své příslušníky
sama vychovávala, ale musí se tak státi spravedlivým
způsobem a ne, jak se to dnes dělá. Podívejme
se jen na školské rozvrhy nejen v Praze, nýbrž
i na venkově, jak rafinovaně odvádějí
se děti jiných náboženských vyznání,
na př. československého a česko-bratrského,
od návštěvy náboženských
hodin svých církví tím, že jejich
náboženské hodiny vyučovací dávají
se na odpolední rozvrh a hodiny dopolední jsou vyhrazeny
vyučování náboženství
římsko-katolického. Na odpoledne, kdy má
býti oddech a jsou nepovinné předměty
jako stenografie nebo tělocvik, dává se náboženství
ostatních církví, aby dětem ostatních
církví znemožněna byla výchova
náboženská. Řekl bych, že se tu
jeví nespravedlivý dvojí loket, který
se ukázal již při výkladu t. zv. malého
školského zákona, kde se říká,
že při vyučování náboženství
má býti počet dítek 40, a není-li,
že je nutno spojovati více oddělení
dohromady. To se úzkostlivě praktikuje u všech
církví pokrokových, československé
nebo českobratrské, a úzkostlivě se
odpočítává, není-li dostatečný
počet 40 žáků, že musí býti
více tříd spojeno dohromady. U římských
katolíků se věc tak nepraktikuje. Zajímavý
jest výnos zemské školní rady moravské,
která nařizuje, aby u římskokatolického
náboženství, kdyby mělo dojíti
k sloučení více oddělení, stalo
se tak jen po předchozím souhlasu biskupské
konsistoře. Poněvadž však biskupská
konsistoř souhlasu nedá, znamená to, že
zákony Československé republiky jsou podřízeny
rozhodnutí pana biskupa, jeho souhlasu resp. nesouhlasu,
a že biskupská konsistoř dovoluje anebo nedovoluje
zákony usnesené tímto parlamentem prováděti
anebo neprováděti.
To jsou zjevy, kterých je potřebí si všimnouti.
Jest potřebí, abychom si všimli také
nespravedlností, které vynikají právě
ve správě kultové. Řekl jsem, že
ideálem každého moderního kultu jest
naprostá odluka církve od státu. Jestliže
zde včera mluvil p. kol. Myslivec na př.
o tom, jak je náboženský duch vyvinut v Americe,
tedy musím mu říci, že v Americe je
hodně vzdáleno náboženství od
správy státní, a jestliže zde bylo mluveno
o úpravě náboženských poměrů
v Holandsku, pak musím říci, pane kolego,
že v Holandsku kněží nepěstují
politiku a všímají si více náboženství.
(Posl. Myslivec: Tam je politická strana římsko-katolická!)
U nás je to totéž. Nemáme si co
vyčítati. Ovšem je potřebí, abychom
o těchto věcech mluvili bez jakýchkoliv vášní
a zaujatosti. A říkám velice jasně,
že za 10 roků trvání republiky nemůžeme
se dočkati splnění toho, co si stát
dal do svého vlastního základu. Vždyť
to bylo prohlášení státu a bylo to prohlášení
vlád a v těch vládách byla také
strana lidová, kde se mluvilo, že bude odluka státu
od církve. Dnes se to však soustavně maří
a volá se po těsné součinnosti s Vatikánem
a nebude dlouho trvat a u nás budou platiti více
zákony církve nežli zákony státní.
Vidíme a cítíme to nejlépe při
čsl. církvi, jak nesprávným způsobem
se jí měří. Československá
církev za doby svého vzniku získala celé
obce, ba v některých místech přešel
farář s celou osadou do čsl. církve.
Ovšem, že bylo především postaráno
o to, aby kostel nedostal se čsl. církvi, i když
kostel byl knihovním vlastnictvím obce. A pánové
se odvolávali na to, že byl vysvěcen. Jako
by vysvěcení mohlo měniti skutečné,
faktické vlastnictví. To ovšem je novum v našem
zákonodárství. Já jdu dále.
Tenkráte, když jsme jednali o této věci
se zástupci vlády, když jsme mluvili o tom,
že čsl. církev bude potřebovat svých
sborů, bylo nám řečeno: Nedělejte
potíže mladému státu, vykliďte
kostely, nechte jim je, vláda vám umožní
postavení nových sborů, přispěje
vám na stavbu kostelů. Bylo sjednáno, že
kostely vydáme a také jsme je skutečně
vydali i tam, kde jsme byli vnitřně přesvědčeni,
že římsko-katolická církev nemá
práva se k nim hlásit, vydali jsme je i přes
knihovní vlastnictví obcí k příslušným
kostelům. Vláda svých slibů ovšem
nedodržela. Jestliže se honosivě ohání
v důvodové zprávě rozpočtového
výboru, že stát podporuje stavbu sborů,
pak se mělo ovšem říci, že stát
podporoval snad do r. 1926 stavbu sborů tím, že
r. 1924 dal 3,500.000 Kč, r. 1925 3,500.000 Kč a
r. 1926 2 mil. Kč, a mělo se přiznat loyalně,
že stát pokládal se za zbavena své povinnosti,
jestliže přispěl 11 miliony k výstavbě
sborů. Ale uvážíme-li, co se opačně
dává na udržování kostelů
římsko-katolických pod různými
tituly, jimž se říká ochrana starých
památek, nebo příspěvek k doplnění
náboženské matice, tu vidíme, že
pod různými tituly se dávají ohromné
miliony na výstavbu římsko-katolických
kostelů, na něž nikdo práva nemá.
Československé církvi se dostalo 11 mil.
Kč subvence, a ta postavila od svého vzniku 78 sborů
nákladem 56,403.000 Kč, to znamená, že,
odpočítáme-li těchto 11 mil., přes
40 milionů nesli příslušníci
církve ze svých vlastních peněz, že
často po koruně musili sháněti ti
nejubožejší lidé, aby si mohli postaviti
vlastní sbory. Tu bych se tázal, kde že jsou
všechny ty honosivé sliby - nejen snad jednotlivců,
ale vlády, oficielních mluvčích vlády,
i samého ministra školství, který slíbil
československé církvi, že bude určitým
způsobem na ni pamatováno? Mám ovšem
smutné zkušenosti, pokud se týká slibů.
Na těch se u nás nešetřilo a nešetří,
sliby se dávají tak lehkovážně,
že až se tím podrývá, jak je přirozeno,
vážnost našich státních orgánů
a úřadů. Dá-li zde příslib
min. předseda, ministr školství, dá-li
prohlášení ministr financí, mám
za to, že tento příslib má býti
svatý, má-li býti do budoucnosti udržena
důvěra ve vážná slova příslušných
státních a vládních činitelů.
Nedivte se, že potom není slovo vlády bráno
vážně, že roste nedůvěra
ke slovům a počinům vlády, když
tak lehkovážným způsobem sliby se dávají
a nedodržují.
My také po této stránce podáváme
příslušný návrh a resoluci a
jsme zvědaví, kdo pro tento návrh - jistě
zdůvodněný a na všech možných
schůzích slavnostně přislíbený
bude hlasovati a za ním také státi.
Druhým takovým křiklavým důsledkem
dnešní nespravedlnosti je otázka bohoslovecké
fakulty československé církve. Tato církev
je po římsko-katolické největší
církví v tomto státě. Přes
to přese všecko čsl. církev nemá
vůbec doposud žádného svého učeliště
- naproti tomu římsko-katolická církev
má tři bohoslovecké fakulty, ovšem prázdné,
10 diecesních bohosloveckých ústavů,
řadu seminářů, což všechno
je státem vydržováno. Církev evangelická
má v historických zemích bohosloveckou fakultu
Husovu, evangelická církev slovenská má
bohosloveckou akademii v Bratislavě, na niž ministerstvo
školství přispívá 500.000 Kč.
Podíváme-li se na to, kde je kolik žáků,
tož můžeme říci, že na učelištích
římskokatolické církve je daleko více
profesorů než žáků. (Posl. Netolický:
Proto jsou ti žáci tak přeučení!)
Ano.
Naproti tomu příslušníci čsl.
církve, kteří mají na Husově
fakultě zapsáno na r. 1927 a 1928 v zimním
běhu 85 posluchačů, v letním běhu
84 posluchače, nemohou se domoci své vlastní
fakulty, ačkoliv jim byla slavně slíbena
všemi stranami i koaličními, ačkoli
ministr školství v kulturním výboru
senátním jasně prohlásil, že
fakulta zřízena bude a že příslušný
zákon bude předložen. Ovšem do dnešního
dne se tak nestalo. Tedy zde je už viděti, jak nespravedlivým
způsobem se po této stránce měří.
Jak je to nespravedlivé, dokazuje konečně
i sama příručka napsaná od p. sekčního
šéfa Müllera o náboženských
poměrech v Československé republice, kde
se vypočítává, kolik připadá
na hlavu římského katolíka a kolik
na příslušníka čsl. církve.
Tyto údaje vycházejí z předpokladu
posledního úředního sčítání.
Od těch dob se však podstatně změnily
poměry vzrůstu církví národních
proti církvi římsko-katolické. Přesto
ovšem stále je tento základ brán i pro
rozpočet na r. 1929 a podle toho jsou také církvím
vyměřeny příspěvky. Příspěvek
římsko-katolické církvi činí
81 mil. Kč, československé 4,950.000 Kč.
Vidíme tedy, že ten nepoměr je stále
stejně udržován; kdežto na římského
katolíka bude připadati přes 8 Kč
na jednu hlavu, bude na příslušníka
čsl. církve připadati asi 2.70 Kč.
A pak se nám vykládá o spravedlnosti, která
zde prý je....
Ovšem přesto, že stát tak bohatě
a vydatně pamatuje na různé semináře
a učeliště bohoslovecké římsko-katolické
církve, přece jen pánové prý
mají nedostatek kněží. Stěžuje
si i sám pan biskup Kašpar, že prý má
mnoho far a katechetských míst neobsazených.
Snad bych neměl jako kacíř dávati
rady, ale říkám: Ať nechají pánové
politiky, ať jdou na faru sloužiti bohu a lidem a bude
spokojen pan biskup Kašpar a lidem se ulehčí,
poněvadž kněží budou konati, čemu
se věnovati slíbili, totiž poslání
duchovnímu. Takto v politice konají práci
bohu nemilou a lidem protivnou (Veselost.) a ubírají
tím jen základu, který by měl býti
pro ně - jako kněze - rozhodujícím.
Budiž mi dovoleno ještě se zmíniti jen
v maličkosti, když jsem řekl, že přes
všechny náklady, které se dávají
na studentstvo, které chtělo jíti na kněze,
mají jich nepatrný počet, jak se měří
církvi československé a českobratrské.
Pro studentstvo československé a českobratrské
církve nedává stát ani haléře,
ačkoli tito studenti jsou právě tak nezámožní
a chudí jako ti druzí; přesto však sociální
péče na tyto v žádném případě
se nevztahuje.
Ještě chtěl bych vzpomenouti, že zde bylo
velmi silně mluveno o tom, že se nechceme zúčastniti
kultu resp. slavnosti svatováclavské. Mohu říci,
že československá církev bude se zajímati
o slavnost knížete Václava. Československá
církev má zájem na tom, aby bylo vzpomenuto
tisíciletého trvání samostatnosti
čsl. národa, ale nechce a nebude z toho dělati.
žádnou náboženskou klerikální
parádu. To je potřebí, abychom si řekli!
Když čsl. církev chce uctíti památku
knížete Václava a když se přidružují
i ostatní pokrokové strany k tomu jejímu
usilování, tážeme se, zda také
převezme čsl. vláda protektorát nad
těmito oslavami knížete Václava a zda
je ochotna povoliti též prostředky, jako zde
se stalo, 15 mil. Kč? (Výkřiky posl. Rýpara.)
My z této věci nechceme dělati parádu
klerikální, nám o to neběží.
(Posl. Rýpar: Vypadalo by to uboze!) My neuznáváme
v žádném případě, pane
kolego, svatých a proto také ne svatého Václava.
Není potřebí, abychom se o tuto věc
přeli. Ale zde jde o to, zdali mají býti
pod patronancí Vatikánu a papeže slavnosti,
které by měly býti v každém případě
vnitřní slavností našeho státního
probuzení, kterých však se chce zneužívati
ve službách jedné církve. K tomu se
neměla vláda propůjčiti. Když
nenašla vláda formy, jak uctíti 28. října
desítileté jubileum, je velmi záhadné,
že našla ihned formu, jak uctíti knížete
Václava. To ovšem těžce neseme a jsme
přesvědčeni, že i zde bude platiti,
co řekl Komenský: "Po přejití
vichřice hněvů" - tak i zde: po přejití
vichřice nenávisti k československé
škole i po přejití nedorozumění
- vrátí se tobě, lide, vláda věcí
nejen politických, ale i duchovních a kulturních,
a tím okamžikem, až bude konec této reakci.
(Potlesk poslanců čsl. strany nár. socialistické.)