Posl. Kopasz: Rozpočet Československej republiky
na r. 1928 je dôkazom utlačujúcej politiky
proletariátu dnešnou vládnucou buržoáziou
tohoto štátu. Minister financií dosiahol rovnováhy
rozpočtu tým, že na položke válečných
poškodencov opäť o 81/2 mil.
Kč menej preliminuje, ako sa predošlého roku
vo skutočnosti na týchto vyplatilo.
Zakiaľ iné ministerstvá, ako ministerstvo nár.
obrany, ministerstvo vnútra, ministerstvo zahraničia
prekročujú svoje rozpočty s roka na rok o
ťažké miliony, zatiaľ ministerstvo soc.
pečlivosti každý rok menej vydá na vál.
poškodencov, ako je vo skutočnosti preliminované.
Od r. 1919 do konca r. 1926 bolo pre vál. poškodencov
preliminované 4.418,335.441 Kč, kdežto vo skutočnosti
bolo vyplatené len 3.703,312.279 Kč, takto sa teda
usporilo 715,023.162 Kč.
Podľa štatistiky, vydanej ministrom soc. pečlivosti,
máme válečných poškodencov 917.535,
pravda táto štatistika neodpovedá skutočnosti,
lebo veď sú ešte tisíce invalidov. vdov,
sirôt a prestárlych starých rodičov,
ktorí následkom špatného publikovania
ohľadom prihlášok nemali možnosť sa
prihlásiť, takže keďby všetci boli
v evidencii vedení, ktorí sú skutočne
váleční poškodenci, dosiahol by tento
počet vyše milion. Dôchodok vypláca sa
ale len 492.582 poškodencom, takže 429.953 váleč.
poškodencov je, ktorí vôbec podporu nedostávajú.
Na ministerstvo nár. obrany, tedy na militarizmus, za túto
dobu vydalo sa 18 miliárd 541 milionov a na ruských
kontrarevolucionárov 490 mil. Kč, vzdor tomu, že
ani jeden halier nebol v rozpočtoch na týchto emigrantov
preliminovaný. Teda sa nečudujme, prečo válečným
poškodencom nevyplatil sa aspoň ten obnos, ktorý
bol v rozpočte preliminovaný.
Dnešným vládnym činiteľom je ešte
i tento obnos privysoký a preto volajú so všetkých
strán po nových revíziách. Veď
už minulého roku pri prejednávaní rozpočtu
na rok 1927 minister financií dr Engliš dňa
14. októbra vo svojom expozé volal po nových
prehliadkach válečných poškodencov.
V Československu ešte nebola ani riadne vybudovaná
soc. pečlivosť a už sa odbúrava. Je to
ovšem pochopiteľné. Po skončení
svetovej vojny ľud utrápený, rozhorčený
ohrozoval moc kapitalizmu, meštiaci v strachu sľubovali
vo svojej tlači, že to bola vojna posledná,
že už ku žiadnej inej vojne nedôjde. Našly
sa massy dôverčivých, ktoré týmto
sľubom verily. Prečo sľubovali meštiaci,
že už žiadnej vojny nebude? Ľud v zázemí
trpel veľkú biedu a demoralizované armády
valily sa z bojíšť do svojich domovov. V Rusku
bola už vtedy celý rok vláda sovietov. Bolo
nebezpečie, že západo-europský proletariát
bude nasledovať príklad svojich ruských bratov
a smetie všetkých vinníkov svetovej vojny,
ako aj ich nástroje a vezme vládu sám do
rúk. Preto sa meštiaci odhodlali k obetiam a ústupkom,
aby získali času. Označili za pravých
vinníkov vojny panovníkov, zbavili ich trónov
a dokazovali, že oni jediní zapríčinili
veľké vraždenie ľudstva a že meštiaci
nenesú na vzniku a vedení vojny žiadnej viny.
Naivné massy uverily tomuto tvrdeniu a spokojily sa tým,
že panovníci niektorých štátov
boli sosadení a ich rodiny vypovedané, za to ale
bola im vymeraná mnohomilionová penzia. Dôvera
pracujúceho ľudu je však zklamaná, lebo
veril, že odstránením niekoľko osôb
a rodín bude zaručený svetový mier.
Pri tom zabudol na to, že nezáleží na
forme vlády, ale na podstate vlády, že štát
kapitalistický, či už má na svojom špici
potentáta z božej milosti alebo prezidenta, voleného
meštiackym parlamentom, zostáva v podstate tiež
len tým útvarom a nemôže robiť žiadnu
inú politiku než imperialistickú. Dnes vo väčšine
štátov europských nemáme už korunovaných
potentátov, osudy štátov a národov riadené
sú výhradne a jedine meštiackymi diplomaty
a po deviati rokoch od skončenia svetovej vojny vidíme,
že opäť nastáva tá istá situácia
ako r. 1914. Najlepším dôkazom toho je to horečné
zbrojenie. Prezident Masaryk sa síce vyslovil, že
v dohľadnej dobe vojny nebude, ale my tomu neveríme.
Keby slová prezidenta Masaryka maly byť pravdivými,
tak by rozpočet Československa musel celkom inak
vypadať, a síce to, čo je preliminované
na militarizmus, malo by sa dať pre válečných
poškodencov a na sociálne ciele tohoto štátu.
Vtedy by sme uverili v hlásanú mierumilovnosť.
Čomu sme ale boli posledné roky svedkami, dokazuje,
že sa stále zbrojí a válčí,
veď bola už nová válka grécko-turecká,
pri ktorej si navzájom rozbíjali hlavy proletári
týchto dvoch štátov balkánskych na komando
kapitalistov parížskych a londýnskych. Tiež
sme videli spoločnú výpravu republikánskeho
Francúzska a kráľovského Španielska
proti Rifanom v Maroku. Súčasne s touto výpravou
snažili sa kapitalistickí finančníci
zaniesť Druzom v Syrii západo-europskú civilizáciu
pomocou bômb, obrnených tankov a otravných
plynov. Teraz počúvame najnovšie poplašne
zprávy o vojne poľsko-litevskej. Môžeme
teda veriť v trvalý mier? Veď i u nás
sa stávajú na miesto škôl kasárne,
na miesto sirotincov árešty.
Vo finančnom zákone na str. 214 čítame,
že koľko kasárieň sa postavilo a koľko
sa ich v budúcnosti postaviť má. Tiež
tam čítame, že treba vybudovať skladištia
pre drahocenný vojenský letecký materiál.
V republike máme podľa štatistiky ministra soc.
pečlivosti 326.728 sirotkov, ale darmo hľadáme
položku v rozpočte, ktorá by bola preliminovaná
na sirotince a na útulne pre válečných
poškodencov. Máme síce sirotinec, ale tento
museli vybudovať váleční poškodenci
zo svojich prostriedkov. Štát s týmto nemá
nič spoločného. Sú síce tri
štátne domovy v republike pre válečných
poškodencov, a to v Pohoreliciach, v Kochanovciach a v Kovárcoch,
ale v týchto chovanci musia na seba zarábať,
ba zaiste z týchto má ešte štát
i osoh.
Družina válečných poškodencov už
v roku 1923 vydala pamätný spis, v ktorom dôtklive
upozorňovala vládnych činiteľov na dôsledky,
ktoré sa dnes už zjavujú. Žiadala v prvom
rade postavenie štátnych sirotincov s poukazom, že
pozdejšie budú musieť sa stavať nie sirotince,
ale árešty. Minister spravedlnosti to v rozpočtovom
výbore už i prezradil, že je viac zločinov
páchané ako bolo predtým a sľubuje ďalšie
stavby áreštov miesto škôl. Váleční
poškodenci sú považovaní za zbytočný
starý inventár, ktorý následkom neupotrebenia
je vhodený do starého haraburdia. V Karlíne
je t. zv. invalidovňa, ale pomaly z nej všetkých
invalidov povyhadzujú a urobia prednosť starému
vojenskému haraburdiu, kanónom, puškám
a pištoľám.
Na ktorú stranu sa obrátime, všade sú
váleční poškodenci odstrkovaní
dnešným vládnucim režimom. V republike
máme na pr. 43.000 trafičných licencií,
a ačpráve je výnos, že tieto majú
byť obsadené válečnými poškodencami,
dnes v 10. roku trvania republiky majú váleční
poškodenci v rukách 18.000 trafík a 25.000
je ešte v rukách starých držiteľov.
Keď sa válečný poškodenec uchádza
o pridelenie trafičnej licencie, tak prv, nežli jú
dostane, musí sa zrieknuť svojej renty vopred, to
je najnovšia metoda sporivosti. Keď žiada válečný
poškodenec pôžičku na zariadenie dajakej
živnosti, tak ho zatiaľ prehliadajú, zakiaľ
ho neurobia zdravým alebo menej procentným práceschopnosti,
takže následkom toho nemôže dostať
pôžitky. Beda tomu invalidovi, ktorý zarobil
o pár korún viac, ako predpisuje hranica príjmová,
hneď ho vláčia po súdoch a musí
obnos vrátiť, a keď ho nemá, tak mu predajú
poslednú perinu moc razy pre pár korún.
Válečným poškodencom boly sľúbené
tiež kinolicencie. Ale tieto kinolicencie dostávajú
váleční poškodenci len v tých
miestach, kde sa to už ani jednému súkromníkovi
nevypláca.
Dôkazom toho, ako sa teraz s válečnými
poškodenci zachádza, bol prípad v nedeľu
v Bratislave. Váleční poškodenci si
svolali verejný tábor ľudu, kde chceli manifestovať
proti zhoršeniu zákona o válečných
poškodencoch. Miestnosť bola zaistená v kine
Urania, ktoré patrí jednému alebo dvom spoločníkom,
lebo je to komanditná spoločnosť, ktorá
má viac kinolicencií. Ale následkom toho,
že o 10. hodine mala tam byť detská prednáška,
prez to, že bola treskutá zima, týchto válečných
poškodencov do miestnosti nepustili. Nielen že sa im
licencia nepovolí, ale nemôžu sa ísť
ani do tých miestností ohriať.
Medzinárodný sjazd válečných
poškodencov už r. 1925 konštatoval podľa štatistiky
dodanej Medzinárodným úradom práce,
že v Československu je najhoršie postarané
o válečných poškodencov. Vtedy bolo
zaslané československej vláde medzinárodnou
organizáciou válečných poškodencov
memorandum ohľadom zaopatrovania týchže a vzdor
tomu, že toto memorandum posielalo sa menovanou organizáciou
každý rok, do dnes československá vláda
neodpovedala menovanej organizácii. Konečne minister
soc. pečlivosti odpovedal na výtky v rozpočtovom
výbore, že sa československá vláda
necíti byť viazaná odpovedať medzinárodnej
organizácii válečných poškodencov,
lebo je to čiste súkromná inštitúcia.
Ináč povedané, ako prijde k tomu československá
vláda, aby ona odpovedala svojím úradníkom,
ktorých vydržiava za hranicami? Aby bolo každému
jasné, pripomínam, že vedúci úradníci
medzinárodnej organizácie válečných
poškodencov sú súčasne úradníkmi
Medzinárodného úradu práce a Československá
republika na Spoločnosť národov prispieva každý
rok niekoľko milionami korún; i v tomto rozpočte
je na túto darobnú inštitúciu preliminované
51/2 mil. Kč. Minister soc. pečlivosti
priznáva, že niektoré sadzby našich podpôr
sú nižšie, kde ide o vysoké procento práceneschopnosti,
ale nesmie sa zabudnúť, že u nás má
válečný invalida nárok na podporu
už od 20% práce neschopnosti, kdežto v
Nemecku od 25% a v Rakúsku od 36%. To je síce
pravda, ale pán minister soc. pečlivosti tiež
dobre vie, že na pr. v Nemecku ten 25%ný a v Rakúsku
36%ný válečný invalida je klasifikovaný
tou invaliditou, na ktorú u nás dostane len 15%.
Tedy tam nie sú prehliadky k tomu, aby válečným
poškodencom odoberaly tie už tak mizerné podpory,
ale aby im pomohly, kdežto u nás je tomu naopak.
Ďalej hovoril, že sťažnosti jednotlivcov,
ktoré často bývajú prednesené,
málokedy sú sťažnosťami válečných
poškodencov, ale len tých osôb, ktoré
invaliditu neutrpely vo válke a nemajú nároku
na podporu. Aby som vyvrátil vývody p. ministra
soc. pečlivosti, poukážem aspoň na jeden
prípad, že ako sa u nás praktikuje, kto je
invalida a kto nie. Istý Ehrenfeld, obyvateľ komárňanský,
bol vo svetovej vojne a tam mu nohy prechladly. Na prehliadke
bol klasifikovaný nepatrným procentom, takže
ani podpory nedostáva, ač následkom prechladnutia
dnes už prišiel o obe nohy, lebo mu ich museli odrezať
a len pomocou mechanického vozíka sa môže
pohybovať, darmo sa odvoláva od úradu k úradu,
v prehliadkových spisoch to nemá, že jemu budú
musieť časom nohy odrezať a následkom
toho je všade odmrštený s jeho žiadosťou
o podporu, (Hlasy: Slepý válečný
invalida nedostáva podpory!) Hej, ale ten rok po svetovej
vojne oslepol následkom utrpenia na bojišti. To sú
príklady, ako sa u nás robia prehliadky ohľadne
válečných poškodencov.
Ďalej hovorí pán minister soc. pečlivosti
o predĺžení zákona ohľadom prihlasovacej
lehoty válečných poškodencov, že
táto bola už dvakrát predĺžená
a dnes ešte ďalej predlžovať lehotu by bolo
ťažko, lebo veď od konca vojny že už
uplynulo mnoho rokov a bo o by veľmi nesnadné zistiť
ešte neschopnosť pracovnú. Že prihlasovacia
lehota bola už dvarazy predĺžená, je pravda,
ale i to musí uznať p. minister, že táto
prihlasovacia lehota nebola nadostač publikovaná,
ba môžeme povedať, že bola priamo sabotovaná
od notárov a starostov, takže máme zistené,
že lehota končila 31. decembrom a publikovaná
bola 20. decembra. Toto sa dialo preto, lebo meštiacke časopisy
stále štvaly a ešte i dnes štvú proti
válečným poškodencom, že tieto
berú veľké podpory od štátu a že
za to sa musia platiť veľké dane. Na príklad
senátor agrárnej strany Roháček
už r. 923 podal interpeláciu na ministra soc.
pečlivosti, v ktorej žiadal priamo, že by sa
nevyplácaly válečným poškodencom
podpory, lebo že títo prepíjajú, ukladajú
do sporitelieň alebo že ich obracajú na prepych.
Tiež "Ľudové Noviny", časopis
posl. dr Jurigy, ktorý sa stále honosí
tým, že on je zástancom chudoby, priniesol
dňa 20. marca 1925 štvavý a potupný
článok o válečných poškodencoch,
v ktorom píše, že válečné
vdovy za peniaze od štátu dostalé si vydržujú
frajerov a sobášia sa pod vŕbami, ako že
sa tiež nehanbia podvádzať mužov od poriadnych
žien. Teda po takýchto štvaniciach sa nečudujeme,
že je celá verejnosť mýlne informovaná
ohľadom válečných poškodencov.
Na miesto toho, aby poukázali na skutočnú
príčinu, že prečo sú tak veľké
dane, jednoducho vinu prevalia na válečných
poškodencov. Že prečo nepovedia pravdu ľudu,
to chápeme. Veď by museli odhaľovať sami
seba. Museli by povedať, že peniaze potrebujú
na zkrachované banky, na vrátenie válečných
pôžičiek válečným zbohatlíkom,
nemohli by odpísať dane fabrikantom a veľkostatkárom,
keďže by na druhej strane nevymačkali posledný
halier od drobného pracujúceho ľudu na militarizmus
a na drahocenný letecký materiál. Keď
to Juriga písal, tak už vtedy rátal
na to, že bude odhlasovaná kongrua, z ktorej sa jemu
a jeho kolegom o toľko viac dostane, o koľko sa menej
vyplatí pre válečných poškodencov.
Že ako vypadajú tie podpory, ktoré toľko
závidia, tak porovnám podpory vyplácané
u nás v demokratickej slobodnej republike s podporami vyplácanými
v porazenom Nemecku. Invalida 25- až 30%ný v Nemecku
dostáva slobodný 72·80 Kč mesačne,
prerátajúc ich valutu na naše peniaze. Ženatý
so dvoma deťmi dostáva už 101·80 Kč
mesačne. 50%ný invalida slobodný dostáva
v Nemecku 160 Kč mesačne, ženatý so
dvoma deťmi ale 217·40 Kč. 100%ný invalida
slobodný dostáva v Nemecku 531·30 Kč,
ženatý so dvoma deťmi ale 742·40 Kč.
Mimo týchto penzií majú ale invalidi v Nemecku
prídavok za zranenie, ktoré môže dosahovať
mesačne 322 až 536·50 Kč, takže invalida
100%ný v Nemecku, ak mu bol priznaný plný
príspevok za zranenie, obdrží mesačne
na dôchodku 1278·90 Kč. V Československu
obdrží 100%ný invalida 300 Kč i s drahotným
prídavkom.
Válečná vdova zárobku schopná
obdrží v Nemecku 145 Kč mesačne, vdova
50% zárobku neschopná 241 Kč mesačne,
60% zárobku neschopná 290 Kč mesačne.
V Československu neobdrží válečná
vdova, ktorá nie je uznaná aspoň 30% práce
neschopnou a je bezdetná, ničoho! Vdova s jedným
dieťaťom do 16 rokov dostáva 75 Kč a vdova
aspoň so dvoma deťmi do 16 rokov dostáva 112·50
Kč mesačne.
Mimo týchto penzií u vdov jestvujú zvláštne
príplatky miestne podľa tried, do ktorých je
bydlisko válečného poškodenca zaradené
a podľa toho, aká je drahota v tom meste.
Tedy, priatelia, ešte chcem poukázať na jedno,
že starý rodič, ktorý v Nemecku ztratil,
povedzme, jedného syna, obdrží mesačne
241·20 Kč, keď ztratil dvoch synov, 290·10
Kč, keď troch synov, 338·20 Kč. U nás
či ztratil jedného, či ztratil hoci 6, dostane
mesačne 50 Kč. Aj tu musia byť ešte dodržované
všetky predpisy v §e 25.
Podľa tejto štatistiky môžete si porovnať
ten krásny raj na pohľad tých sirotkov, vdov
a invalidov. Keďže čsl. invalida dostane na výživu
jedného dieťaťa 36 Kč ročne, na
druhej strane výchovné na dieťa generála
činí ročne 1800 Kč. Teda dieťa
invalida, ktoré sa mu narodí, dostane od štátu
do vankúša na jeho výživu denne 3 haliere,
kdežto dieťa generála dostane denne 5 Kč.
Minulého roku, keď deputácia váleč.
poškodencov vyhľadala poniektorých poslancov
ohľadom informácie, tak posl. Dubický otvorene
prehlásil, že čo by návrhy opozície
boly seba lepšie a prajnejšie, nemôžu sa
uskutočniť preto, lebo ich podala opozícia.
Posl. Hlinka dokonca tak hovoril o váleč.
poškodencoch ako o vyžieračoch republiky. Povedal,
že čo vlastne ti váleč. poškodenci
ešte chcú, a poukázal, že prišiel
k nemu jeden invalida, ktorý má doma 4 voly a dostáva
od štátu 700 Kč a mal strelené medzi
prsty. Pravda že deputácia riekla, že vyzve všetky
správy váleč. poškodencov, aby šli
do Ružomberka k posl. Hlinkovi, aby ich zaopatril,
aby nemuseli byť odkázaní na tú žobrotu
a na to modlikanie od klubu ku klubu.
Teda takto vypadá vo skutočnosti pečlivosť
o váleč. poškodencov v Československu.
Keďže pán minister soc. pečlivosti otvorene
prehlasuje, že je ťažko predĺžiť
zákon o prihláškach, tak sa protiví
jeho prehlásenie s jeho vlastnou stranou. Veď posl.
Čuřík podal návrh minulého
roku o predĺženie novej prihlasovacej lehoty. To isté
urobil posl. Zajiček, ktorého návrh
podpísali tiež terajší dvaja ministri,
a to dr Spina a dr Mayr-Harting. Dnes už od
toho utekajú, keď sú dnes vo vláde,
a zabudli na to, čo robili, zakiaľ neboli vo vláde.
Preto znova podávame a opakujeme nami podané návrhy,
aby bol predĺžený zákon o prihlasovacej
lehote 12 mesiacov, aby bol odhlasovaný zákon o
povinnom zamestnaní, aby bola stanovená jednotná
príjmová hranica vo výške 18.000 Kč
a aby si osvojila vláda nami podaný návrh
o úplnom zaopatrení válečných
poškodencov.
To sú tie najminimálnejšie požiadavky
válečných poškodencov, za ktoré
naša strana stála a bude stáť a za ktoré
bude bojovať, dokiaľ sa neuskutočnia. (Potlesk
komunistických poslanců.)
Předseda (zvoní): Dalším
řečníkem je pan posl. Kyncl. Uděluji
mu slovo.
Posl. Kyncl: Slavná sněmovno! Především
považuji za svou povinnost vděčně kvitovati,
ze pan ministr obchodu zařadil do svého rozpočtu
vyšší položky subvenční než
loni. Tyto subvence jsou určeny jak pro průmysl,
tak pro živnosti a obchod. Ačkoli naše strana
je přesvědčená, že tato podpora
nestačí na skutečné potřeby
a opravdové zvelebování obchodu a živností,
přece uznává dobrou snahu pana ministra obchodu
a pokrok v tomto směru proti loňskému roku
rád kvituji.
Zdá se mně, že bylo již řečeno
v debatě rozpočtového výboru, že
v žádném státě není tolik
drobných živnostníků jako v Československé
republice. Jedině snad v Rakousku. Potřebovali bychom,
aby Státní statistický úřad
se postaral o statistiku podnikatelů a obchodníků.
Teprve potom by správně vynikla společenská
struktura Československé republiky a otázka
maloživnostenská. Teprve potom by mnohým bylo
jasno, proč se živnostnictvo organisuje netoliko odborově,
nýbrž i politicky ve své straně. Ačkoliv
politika nemá spočívati toliko na moci, nýbrž
především na mravnosti, přece politické
organisování neprýští jen z pohnutek
mravních, nýbrž hlavně z vědomí
a cítění, že potřeby a zájmy
toho či onoho stavu nejsou vůbec anebo velmi nedostatečně
chráněny. Vznik a rozvoj naší strany
plně potvrzují, že živnostnictvo je si
vědomo, že jeho zájmy jsou zanedbávány
a že se musí společně brániti
proti ohrožení existencí. Kdybychom pak srovnali,
jak stát pečuje ve svém rozpočtu o
jednotlivé stavy, pokud jde o jejich zájmy hospodářské
i kulturní, jistě by naše živnostenská
veřejnost se nedivila, že živnostnictvo není
spokojeno s tím, co z rozpočtu dostává.
Nechci nikomu nic vyčítati, žádné
vrstvě a třídě nezávidím,
vyslovuji-li však pochybnosti o tom, že každý
stav si hradí daněmi svými to, co stát
mu věnuje na subvence a jeho školství, činím
tak jedině z toho důvodu, abych prohlásil,
že živnostnictvo odvádí berním
úřadům mnohem více, nežli se
mu poměrně vrací, a abych aspoň takto
dovodil, že subvence ministerstva obchodu na zvelebení
živností a obchodu považuji za malé splátky
toho, co stát živnostnictvu dluží a na
břemenech ukládá a abych podle svého
názoru doznal, že tyto splátky na nynější
potřeby naprosto nedostačují.
V naší veřejnosti ovšem může
býti sporno a zdá se, že je sporno, zda stát
má pečovati o živnostnictvo. I když uznám,
že v rozpočtovém výboru se vyslovil
pro živnostenskou péči též socialistický
řečník, musím konstatovati, že
na schůzích slyšíme pravý opak,
ježto se chce pořád udržeti názor,
že živnostnictvo jest odkázáno na vyhynutí.
Jeho úkoly převezme prý velkovýroba.
Jistá část československé veřejnosti
si neuvědomila výstrahy západních
autorit národohospodářských, které
litují, že v Anglii a v Americe není společnost
úměrně rozvrstvena a že tam není
silného středního stavu. Buďme rádi,
že toto rozčlenění máme u nás.
Ono je zárukou zdravého vývoje sociálního,
zabezpečuje sociální klid a překáží
náhlým sociálním krisím. Hlásíme
se hrdě a s úplným vědomím
k zastáncům a ochráncům středního
stavu, zvláštně živnostnictva, nechceme,
aby republika byla zindustrialisována, jak se někde
žádá, jako si nepřejeme, aby zase průmyslová
výroba byla ve svém přirozeném vývoji,
pokud nestává se nebezpečím pro živnostenský
stav, oklešťována. Dávejme každému,
co jeho jest, průmyslu, zemědělství
i živnostnictvu, a hledejme v součinnosti a ve zdravých
kompromisech těchto odvětví společné
blaho národa.
Živnostnictvo ve svém obraném zápase
za svou existenci podlehnouti nechce a hledá ochranu ve
vlastních řadách a v tomto svém úsilí
i u státu. Máme-li na milion živnostenských
existencí, je stát povinen zrovna tak o ně
pečovati, jako se stará o jiné vrstvy: hmotně,
osvětově i zákonitými opatřeními.
Tato péče vyplývá z důvodů
státních a ze zájmů republiky.
Živnostnictvo na obranu proti velkovýrobě se
organisuje a žádá zdokonalení svých
škol. Po této stránce živnostenští
pracovníci vykonali mnoho záslužné práce,
a jestliže se dnes jenom tak zhola řekne, že
všecko toto úsilí nepřineslo plody a
ovoce jako přeorganisování, je to důkazem,
že živnostnictvo doposud bylo až příliš
odkázáno samo na sebe a že veřejnost
a veřejné úřady založivše
si ruce, přihlížely, jak živnostnictvo
často bez rady zápasí za své bytí.
Proto bychom si přáli, aby ministerstvo obchodu
bylo v užším a stálém styku se
živnostenskými a obchodnickými korporacemi.
Představujeme si - to obzvláště zdůrazňujeme
- styk demokratický. (Tak jest!) Tento styk předpokládá
určité uspořádání úředníků
v ministerstvu obchodu. Pochybuji, že nynější
zařízení vyhovuje. Jestliže si vzpomenu,
že po převratu, kdy jsme, začínali tvořiti
ministerstva, ministerstvo obchodu zásluhou zkušených
sil, známých v kruzích odborných svou
činností již před válkou, patřilo
do oněch ministerstev, která, hned od počátku
nejlépe byla organisována a fungovala, jsem přesvědčen,
že styk ministerstva obchodu se živnostenskými
korporacemi za účelem zdravé a praktické
organisace je i nyní možný. Záleží
na tom, aby nebyl stroze byrokratický.
Kromě toho bych chtěl upozorniti, že velmi
důležitým je také účelný
rozvrh agendy a rozdělení ministerstva obchodu na
sekce. Je otázka, jak jsou jednotlivé sekce a jednotlivé
agendy vybaveny. Ministerstvo obchodu zrušilo, abych uvedl
příklad, hotelový instruktorát. Zrušení
nenarazilo v odborných kruzích na odpor, jelikož
hotelový instruktorát nebyl dodatečně
vybaven ani materiálně, ani mocí, jak si
představovali hoteliéři, když volali
po jeho zřízení. Mohlo se s jistým
úsměvem říci, že máme
instruktorát, ale nikoli hotely, kdežto jinde jsou
hotely a nikoliv instruktoři. Jenom že my hotely chceme
míti a potřebujeme jich. Jest rozhodně lépe
míti v ministerstvu obchodu dobře vypravené
oddělení, na př. pro turistický ruch,
nežli vydávati na turistiku státní subvence
a nestarati se, k jakému účelu bylo subvencí
použito. (Tak jest!) Jenom tak se asi stává,
že korporace, které mají pečovati o
turistiku, budují hostince a tak řečené
turistické jídelny. Na Štrbském Plese
zřízena byla na př. turistická restaurace,
která konkuruje s restaurací státní.
Zásadně nelze nic namítati proti tomu, že
ministerstvo obchodu zesílilo svou dopravní agendu
o oddělení turistické a oddělení
lázeňského ruchu. Vím-li však,
že máme dopravní resorty, že o lázně
se stará propagační akce několika
ministerstev, zrovna tak jako o ruch turistický - nezmiňuji-li
se ani o spolkových korporacích - nemohu si vysvětliti
toto tříštění a jeho účel.
Není tady víc nežli dosti přeorganisace,
která se výsledky rovná neorganisaci? Ti,
kdož mají zájem na výsledcích
ruchu turistického a lázeňského, t.
j. živnostníci, vyslovují aspoň všeobecně
názor, že tato nadprůměrná starost
o turistiku a lázně musí býti hodně
drahá a přece jest málo účinná.
Snad by ministerstvo obchodu mohlo iniciativně zasáhnouti,
aby péče o turistiku a lázně, dnes
roztříštěná po úřadech
státních a soukromých korporacích,
byla organisována do jediného ústředí
státem vedeného. Interesovaní živnostníci
spatřují v takovém soustředění
jenom nezbytný prospěch věci.
Za to ministerstvo obchodu zrušuje úvěr 50.000
Kč na obchodní zpravodajství. Myslím,
že je to dobře, neboť se domnívám,
že zpravodajská služba, týkající
se hlavně a zvláště obchodu a hospodářství
vůbec, náleží konsulátům
a vyslanectvím, která jsou k tomu především
určena. (Výkřiky posl. Jiráčka.)
Naše zastupitelské úřady ani v nových
státech, kde střeží a hájí
československé zájmy politické, neměly
by zapomínati, že Československá republika
je státem vývozním.
Snad se zrušením úvěru na obchodní
zpravodajství v ministerstvu obchod u nebudou někteří
souhlasiti, aspoň nikoli ti, kteří si obrali,
zdá se, za životní svůj úkol
kritisovati naši zpravodajskou a propagační
službu. Chci při této příležitosti
upozorniti, že jsme k této službě, kritisujeme-li
ji, trochu neupřímní. Mluví-li se
o statisícových, ba dokonce o milionových
položkách, které vyžaduje, jako bychom
nevěděli, že téměř všechny
státy na tuto činnost, která se stala po
válce za nových poměrů nevyhnutelnou,
vynakládají daleko více.
S touto službou, kterou tak obšírně vyložil
v rozpočtovém výboru pan ministr zahraničních
věcí, souvisí některé podniky.
Mezi nimi jest akciová společnost Orbis a Prager
Presse. Mnohdy čteme, jak tyto podniky jsou pasivní
a jak zatěžují státní rozpočet.
Právě v takových výtkách spatřuji
neupřímnost. Doznejme zcela otevřeně,
zda časopisu Prager Presse potřebujeme, zda jest
vydávána v zájmu státním, v
zájmu našeho průmyslu, výroby a finančnictví.
Otázka, kdo ji vydává, může býti
pro nás lhostejná. Ale lze konečně
dojednati, kdo ji má vydávati. Dokud však se
o tom neshodneme, mohou býti snad spory, řekněme
si to poctivě a jasně, o to, kdo má hraditi
schodky této a podobné propagační
služby. Namlouvati veřejnosti, že jde o zakopané
miliony, nazývám neupřímností,
jelikož všichni vědí, že propagační
a zpravodajská služba je pasivní a nemůže
býti výdělečná. Když "Prager
Presse" byla zakládána jako nutný podnik
propagační, věděla celá veřejnost,
že tento podnik bude pasivní a nemůže
počítati s ročními zisky. Není
tedy potřebí, abychom se nyní přetvařovali
a stavěli se k ní tak, jako bychom byli očekávali,
že časopis bude vynášeti. Nenamítáme
nic proti diskusi o způsobu krytí deficitů
propagačních podniků, jako je "Prager
Presse", připomínám však, že
německá vláda loňského roku
koupila pro své účely denní časopisecký
podnik, tuším, za 40 mil, marek.