Předseda: Malypetr.
Místopředsedové: Zierhut, dr Buday,
inž. Dostálek, Horák, Slavíček,
Stivín.
Zapisovatelé: Špatný, Vávra.
215 poslanců podle presenční listiny.
Zástupci vlády: ministři dr Engliš,
dr Peroutka, Šrámek.
Z kanceláře sněmovny: sněm. tajemník
dr Říha; jeho zástupce Nebuška.
Předseda (zvoní): Zahajuji 78. schůzi
poslanecké sněmovny.
Nemocí omluvil se p. posl. Špaček na
tento týden.
Od volebního soudu v Praze došel přípis.
Žádám o přečtení.
Zástupce sněm. tajemníka Nebuška
(čte):
Volební soud v Praze.
334/27.
Předsednictvo posl. sněmovny NSRČ v Praze.
Volební soud ve dnešní plenární
schůzi přezkoumal volbu člena posl. sněmovny
N. S. Emanuela Šafranko, mlynářského
dělníka ve Zvoleni, zvoleného dne 15. listopadu
1925, a jeho volitelnost podle §u 8, č. 2 a §u
10 zákona ze dne 29. února 1920, č. 125 Sb.
z. a n., a usnesl se volbu jeho ověřiti.
Zároveň ověřil volební soud
volbu dále uvedených, kteří z počtu
náhradníků nastupují na místo
poslanců ubylých:
1. Václava Doležala, odb. učitele stát.
vyšší ovocnicko-vinařské zahradnické
školy a legionáře v Mělníku,
nastupujícího za dr Fr. Chvalkovského, který
se mandátu vzdal,
2. Františka Školy, truhlářského
dělníka ve Strakonicích, nastupujícího
za Arnošta Hirschla, který pozbyl mandátu rozsudkem
tohoto soudu ze dne 29. prosince 1926, čís. 767/26.
V Praze dne 29. dubna 1927.
Hácha v. r.
Předseda: Došla naléhavá interpelace.
Žádám o přečtení.
Zástupce sněm. tajemníka Nebuška
(čte):
Naléhavá interpelace posl. Mondoka, dr Gátiho,
Sedorjaka a druhů ministrům vnitra a spravedlnosti
o neustálém a ničím neodůvodněném
zabavení čísla 42 ze dne 24. října
a čísla 44 ze dne 7. listopadu "Karpatské
Pravdy", orgánu komunistické strany Československa
na Zakarpatské Ukrajině.
Předseda: Došly dotazy. Žádám
o přečtení.
Zástupce sněm. tajemníka Nebuška
(čte):
Dotazy posl. Kurťaka:
ministru školství a nár. osvěty o provádění
odst. 7 §u 3 úst. listiny Československé
republiky, pokud jde o školství na Podkarpatské
Rusi (č. D 740-II);
min. radě o zabavování dobytčích
pasů zemědělcům na Podkarpatské
Rusi (č. D 741-II);
ministru soc. péče:
o válečné podpoře Jiřího
Čorba z Velké Kopani (č. D 747-II);
o důchodu Michala Bory z Velké Kopani (č.
D 748-II);
o válečné pensi Marie Packanové ze
Zolotareva (č. D 750-II);
ministru nár. obrany o sproštění Simeona
Dankoviče, sloužícího u II. baterie
102. dělostřeleckého pluku v Rokycanech,
od vojenské služby (č. D 749-II);
ministru financí o prominutí daně Samuelu
Vajnrajchovi v Hustu (č. D 751-II).
Předseda (zvoní): Přistoupíme
k projednávání pořadu, na němž
jest:
Zpráva výboru rozpočtového o vládním
návrhu (tisk 706) zákona o přímých
daních (tisk 1000).
Budeme pokračovati ve včera zahájené
rozpravě povšechné.
Přihlášeni jsou dále řečníci:
na straně "proti" pp. posl. dr Rosche,
Dědič, Kreibich; na straně
"pro" pp. posl. Pekárek, dr Matoušek,
Stenzl, Honzl.
Dávám slovo prvnímu řečníku
na straně "proti", p. posl. dr Roschemu.
Posl. dr Rosche (německy): Velectěné
dámy a pánové! Měl bych vlastně
říci, velectěné prázdné
lavice, neboť ruch, který zde v této sněmovně
při frekvenci 300 poslanců panuje, jest skutečně
podivuhodný. Člověk by se domníval,
že význam hospodářského tématu
a problému, jímž se zabýváme,
musil by vzbuditi zájem, z něhož bychom poznali,
že sněmovna není nějakou fraškou,
hlasovacím strojem. Prohlašuji, že ovšem
tímto chováním, velectění páni
kolegové, dokazujete, že sněmovna není
skutečně nic jiného než hlasovací
stroj. Není úplně bez odpovědnosti,
že se k tak veliké otázce, jako jest daňová
reforma, chováte tak bez zájmu, vždyť
jest to přece reforma, jest to otázka, která
zasahuje až do nitra každého jednotlivce a celé
společnosti, jak po stránce hospodářské,
tak také sociální. Nemohu si odepříti,
abych tuto věc nekonstatoval, a nebudiž mi také
brána ve zlé. Věřím, že
v průběhu další rozpravy přece
snad se ukáže živější účast,
abychom mohli přivoditi změny, které se ukáží
všem jako nutné. Při této frekvenci
musím ovšem svá slova diktovati jen do těsnopiseckých
zpráv, neboť ti, kteří se mnou souhlasí,
spoléhají na to, že přednesu, co jest
nutné, a ti, jichž se to vlastně týká,
zde nejsou, a zástupci finanční správy
mají tvrdou kůži a musí se dostati pod
zcela jiný mravní tlak a jinou frekvenci. Nemohu
si pomoci, při takovémto obrazu sněmovny
musila by si vlastně finanční správa
plným právem troufati, předepsati daň
desateronásobnou, než by se zástupci lidu rozhoupali
tak, jak jest to nutné.
Jako potěšitelnou známku našel jsem ve
zprávě pana generálního zpravodaje
dr Hnídka prohlášení, že
tento návrh jest ohromně velikého hospodářského
významu a že hospodářský život
souvisí s politickým, jinými slovy, že
veta jest po politickém životě, rozpadne-li
se život národohospodářský. Domnívám
se, že jest to pokrok, který má dosti značný
význam, dochází-li totiž sněmovna
k názoru, že to již nejde, vyřizovati
jen čistě politické nebo čistě
národní otázky, nýbrž že
se také musí pamatovati na rozumné řešení
hospodářských otázek. A tu přišel
mi neobyčejně vhod článek Güntera
Steina, uveřejněný v č. 200 časopisu
"Berliner Tagblatt" z 29. dubna 1927. Prohlašuje
tam, že hospodářství tlačí
se všude do popředí všeobecného
myšlení a konání. Ovšem, že
ten stát, který nejdříve začne
takto usuzovati, protlačí se dopředu, dostane
se do popředí. Prohlašuje však dále,
a to jest příznačné, že mozek
hospodářství neroste týmž tempem
jako jeho tělo a jako jeho tvůrčí
a ničivá síla. Nejzřetelněji
ukáže se tato věc, sledujeme-li sněmovní
rozpravy v hospodářských otázkách
- a které politické otázky nemají
dnes hospodářského rázu - v Německu,
Anglii nebo ve Francii. Všude vidíme velkou většinu
poslanců, kteří dovedou splniti svůj
úkol zástupců lidu v čistě
politických nebo správně-technických
věcech, avšak, pokud jde o hospodářské
problémy, více méně nedovedou si udělati
úsudek a i mezi ostatními ve všech zemích
jest bílou vlašťovkou, ovládá-li
někdo dokonale národohospodářskou
látku anebo dokonce jest způsobilý a ochotný
v otázkách hospodářských vésti,
vlašťovkou, která vedle toho, bohužel, téměř
nikdy nemá dostatečné moci, aby se uplatnila.
A z toho dovozuje, že tato moc, obsažená v politických,
a řekněme i v kulturních věcech, působí
na vládu a podle toho také musí říditi
hospodářské věci. Pánové,
nad touto větou dlužno se ohromně zamysliti
a musí ovšem vystoupiti do popředí,
neboť s nynějšími poměry a špatnou
situací budeme nuceni provésti úplnou změnu
našeho smýšlení. Po této stránce
myšlenkový postup v jednotlivých stranách
již zraje. Pohlédněme jen na usnesení
českých sociálních demokratů.
Stojí dnes na stanovisku, že senát jest zbytečný
a že na jeho místo má přijíti
hospodářský parlament. To jest správné,
pánové. Avšak zároveň to znamená,
že došli k poznání, že tento parlament
na tyto poměry ještě nestačí.
Proto, poněvadž mám vždy na mysli souvislý
celek, tvořící trojici: národní,
kulturní a hospodářskou, musíme se
snažiti, abychom se dostali také na tuto dráhu,
neboť pak domnívám se, že dostaneme se
také na schůdnější cestu.
Již v rozpravě o daňovém návrhu
v rozpočtovém výboru slíbil jsem vám,
že promluvím o hospodářském životě.
Bohužel, ještě jsem se k tomu nedostal. Je-li
nějaké téma, které by vyžadovalo
pojednání o hospodářství, jest
to zcela jistě daňová reforma a jest ho třeba
nejen k vůli ní samé, nýbrž zvláště
také pro zatížení, které právě
daně uvalí na hospodářský život.
Mám-li především v úmyslu konati
hospodářskou rozpravu, rád bych vám
především připomněl, že
na příklad většinou jste orientováni
do Francie. Vyvěrá to z citu vděčnosti.
Dále má to svou příčinu v tom,
že máme Malou Dohodu, jejímž účelem
původně bylo, držeti pod kontrolou Německo
a snad také zabrániti, aby v Maďarsku nedosadili
krále. Časy se však po této stránce
změnily a snad se ukázalo, že naše zahraniční
politika nepostupovala docela správně. Mluvě
o hospodářském životě, musím
nejprve váš obzor ještě rozšířiti
a prosím, abyste si všimli, jaký vliv vykonávají
Spojené Státy severoamerické na hospodářský
život Evropy. Musím vám připomenouti
poměry v Asii, v Rusku a na druhé straně
ovšem nutnost hospodářského spojení
jednotlivých národních hospodářství,
aspoň pokud jde o hlavní věci. Nemyslím
tím bezpodmínečně pojem Panevropy,
jak byl již ražen, nýbrž tato myšlenka
musí vzniknouti z nutností národohospodářských.
Musí zde býti všeobecné směrnice
a musíme tu jíti ještě dále.
Rozlišujeme státy co do způsobu, jak řeší
národnostní problém. Máme čistě
národní státy, které vlastně
neznají bojů v tomto smyslu, jak je vedou jiné
státy. Máme státy, které jsou v této
otázce konsolidovány, známe však opět
národní státy, které takovýto
boj vyloučily - uvádím zde příklad
Švýcarska - a konečně máme zde
národnostní státy, kterým se tyto
třecí plochy mezi vládnoucím národem
a menšinami vyloučiti nepodařilo. O této
otázce dlužno se zmíniti, poněvadž
může působiti na hospodářské
poměry.
Máme ještě jinou věc, ke které
zpravidla dlužno přihlížeti, totiž
vládní formu v různých státech.
Tu uvedl bych jako jedinou vládní formu, vykonávající
skutečně vliv na hospodářský
život, totiž diktatury, lhostejno, z prava či
z leva. Jest to zajisté mimořádná
vládní forma, vybudovaná na násilí,
která obyčejně nemá dlouhého
trvání. Domnívám se, že pro hospodářský
život není prospěšná, lhostejno,
ať již jde z prava nebo z leva, poněvadž
zpravidla znamená extrem a v těchto extremech na
druhé straně přirozeně ovšem
potlačuje. Stačí, podíváme-li
se jednak na sovětové Rusko s diktaturou levou nebo
na Italii, i když tam mají krále, s vyloženou
diktaturou pravou, dále na Španělsko, Portugaly,
Polsko, Řecko atd. se střídavou diktaturou.
Pak vidíme státy s pevnými, osvědčenými
vládními formami, na příklad Belgii,
Francii a konečně vidíme velké hospodářské
těleso Německa, které ještě nesmírně
trpí depresí, avšak přece působí
dojmem ponenáhlého vzestupu, což jest ovšem
výstrahou pro celé okolí. Tyto všeobecné
úvahy musil jsem předeslati, poněvadž
zmíněné okolnosti mohou neobyčejně
působiti na jednotlivá národní hospodářství.
O zahraniční otázce v této věci
ještě promluvím.
Chci se nyní obírati jen naším státem
a jen zcela krátce uvádím, že, když
se rozpadlo Rakousko-uherské mocnářství,
utvořily se z něho různé malé
státy a vzniklo z něho také Československo.
Že se tehdejší vůdci nepostavili na čistě
národní stát, jest přirozené,
poněvadž toho žádalo hospodářské
složení, nehledě k zeměpisné
poloze, že byly do něho pojaty také menšiny,
poněvadž jinak nebyla by bývala dána
náležitá záruka hospodářského
zdaru státu. Jevilo se to jak v memoiru III, který
byl základem mírové smlouvy St. germainské,
praví se to v Masarykově "Světové
revoluci", prohlašovali to vůdčí
čeští politikové a prohlásil
to Masaryk v mnoha svých interviewech. Musí
to tedy býti pravda a projevuje se to v tom, že jste
ve svém útvaru, jak jste si tvořili stát,
vytvořili si v hranicích skutečně
hospodářské území, které,
bude-li řádně spravováno, mohlo by
se podle mého mínění státi
nejvíce konsolidovaným útvarem střední
Evropy, z toho prostého důvodu, poněvadž
jste již vlastně všechno našli a nastoupili
jste ohromné dědictví. Převzali jste
asi 65% rakouského průmyslu, z textilního
průmyslu jedině 80%, dostali jste asi polovici zemědělství,
dostali jste přírodní poklady uhlí
a nerosty a - čeho nelze podceňovati - ohromně
pracovité a šetrné obyvatelstvo. Tedy podmínky
pro vše byly dány. Domnívali bychom se tedy,
že bude učiněn rozumný krok k náležitému
vyřešení celé věci. Byly dvě
možnosti. Buď se postaviti na stanovisko bezpodmínečné
rovnoprávnosti, to jest, prohlásiti všechny
občany ve státě kterékoliv národnosti
za rovnoprávné ve všech právech a povinnostech.
Pak - posuzuji to nestranně s vašeho stanoviska -
byli byste přišli na systém švýcarský.
Vy jste však zvolili jiný systém. Rozhodli
jste se pro čistě národní stát
a myslili jste si, že jako vládnoucí národ
budete moci přece snad lépe potlačovati menšinové
národy. Takto usuzujíce, provedli jste svá
opatření, která uvedu jen krátce.
Jde o opatření stran vlivu na obce, okresy a země,
opatření o propouštění úředníků,
nakládání s dělníky a pensisty,
je to jazyková otázka - jazykové nařízení
- opatření, týkající se školy,
učitelstva atd. Tuto věc musil jsem uvésti,
aby obraz byl úplný, poněvadž to mí
hospodářský význam. Celý váš
názor na menšinové školy šel aspoň
tak daleko, že jste je zřizovali s ohromným
nákladem na takových místech, kde jste ani
neměli českých dětí, zkrátka
z důvodů prestiže. Připomínám
vám v otázce hospodářské, jak
jste řešili otázku válečných
půjček, jak jste nakládali s peněžními
ústavy, připomínám vám dávku
z majetku, daně, úpravu sociálních
břemen, jak jste postupovali při zadávání
dodávek, pozemkovou reformu, Mariánské Lázně,
postátnění lesů, otázku vojska,
železnic, zákon na ochranu republiky atd.
Vždy jsem se tázal, jak to bylo možné,
že celá tato soustava mohla převládnouti.
A jako čestný člověk jsem si přiznal,
že to bylo možno jen při vašem tak pronikavém
národním cítění, k němuž,
přiznávám to docela upřímně,
mám největší úctu. A vždy
jsem si přál, aby aspoň 50% mých krajanů
bylo prodchnuto touž láskou k svému národu.
Pak by bylo jistě již došlo k poměru vzájemné
úcty. Tento poměr, založený na vašem
pronikavém národním citu, to byl, který
vás přiměl k těmto opatřením,
poněvadž jste u menšin našli naprostou slabost
a vyloženou rozervanost a rozeštvanost. Ovšem musím
vám čestně prohlásiti, že se
musila bezpodmínečně sama sebou dostaviti
chvíle, kdy jste musili tento systém při
nejmenším zmírniti nebo docela zastaviti. Všechna
tato opatření prováděli jste v koalici,
jejíž složení samo o sobě neodpovídalo
přirozeným předpokladům. Čestně
vám prohlašuji, že jsem naprostým přítelem
střední cesty, a že proti tomu naprosto nic
nenamítám, jestliže občanské
a socialistické vrstvy postupovaly na střední
linii, poněvadž vycházím s toho stanoviska,
že ve všech požadavcích a ve všech
důležitých otázkách jsou body,
kde se vlastně obě skupiny, posuzujeme-li je s tohoto
stanoviska, neobyčejně přibližují.
Rozpory musí ovšem trvati, neboť jinak bychom
musili vzájemně připustiti, že na příklad
komunista jest měšťák, nebo obráceně
atd. Pokud jde o tyto rozpory, budeme vždy věcně
proti sobě bojovati, avšak v oněch otázkách,
na nichž máme společný zájem,
nemá vůbec žádného významu,
jestliže jest mezi námi nejlepší shoda.
Jednu věc ovšem dlužno vytknouti, že toto
složení vyšlo vlastně z přepínání
národních požadavků. Tím musily
ovšem býti činěny vzájemné
ústupky. Dostavila se situace, přišla chvíle,
kdy bylo si dlužno říci: Tak to již dále
jíti nemůže. Na druhé straně
vidíte ochotu velké části zástupců
Němců a jiných menšin zúčastniti
se řízení dějinných událostí
tohoto státu.
Taková jest celkem v zato nynější situace
a domnívám se, že více o tom mluvit
nepotřebuji, musil jsem to jen uvésti, aby obraz
byl úplný.
Chci-li nyní promluviti o vlastních hospodářských
otázkách, promluvil bych především
několik slov o světovém hospodářství
a o světové hospodářské krisi,
poněvadž právě náš stát
jest zvláště závislý na světovém
hospodářství a také krise dotýkají
se ho mnohem více než jiného státu.
Před válkou měli jsme jakž takž
spořádané hospodářství,
v němž se vzájemné vztahy doplňovaly
a výroba, obchod a spotřeba byly v určitém
poměru. Ovšem každá válka, zvláště
však válka, jejíž význam byl tak
ohromný, jako války světové, musí
přivoditi v hospodářském životě
ohromnou revoluci a převrat. Tento převrat byl z
části způsoben přechodem od válečného
hospodářství k hospodářství
mírovému, z části také utvořením
nových států, jak to můžeme pozorovati
zvláště ve střední Evropě,
vznikem malých států, které zase jsouce
již hrdy na svou samostatnost, vyvolaly založení
nových průmyslových podniků. Tyto
nové průmyslové podniky, kdyby byly sebe
menší, vyžadují ohromné celní
ochrany. Jednotlivé státy obklopily se tedy ohromnou
celní hradbou. Na jedné straně vidíme
úplné vyřazení Ruska s nesčetnými
miliony obyvatelů, Ruska, které jest pro evropský
trh ohromným odbytištěm. Vidíme ohromný
reparační problém, reparační
dluhy, které byly uloženy na bedra přemožených
států, a úplné zadlužení
Evropy u Ameriky, o čemž uvedu vám ještě
několik příkladů. Viděli jsme
nejistotu měny, neproduktivnost výdajů na
zbrojení, ohromné daně, nedostatek odbytiště
způsobený tím, že spotřeba poklesla,
poněvadž obyvatelstvo zchudlo. To jsou asi otázky,
které tak přibližně charakterisují
krise světového hospodářství
po válce.
Abych vám uvedl příklad nynější
závislosti Ameriky na Evropě, musíme se podívati
na otázku peněžnictví, vlastně
kapitálu, jímž disponuje Amerika. Pro to jest
rozhodující výpočet a statistika národního
jmění země a prosperita jeho hospodářství.
Jestliže jste včera četli noviny, mohli jste
si udělati přibližný obraz z toho, že
Amerika má dnes dostati na úrocích a amortisačních
dávkách od svých dlužníků
asi miliardu dolarů. Nemůže mne ovšem
uspokojiti nebo ukázati mi snad tento problém v
lepším světle, že hlavním dlužníkem
není Evropa, nýbrž že Jižní
Amerika a Kanada jsou dlužny asi dvakrát tolik co
Evropa. Na Evropu přes to ještě zbývá
ohromný dluh v Americe asi 11 až 12 miliard dolarů.
Pro rozvoj Ameriky jest příznačné,
že její národní jmění
bylo r. 1872 odhadováno na 30 miliard dolarů, r.
1890 na 65 miliard dolarů, 1912 na 186 miliard dolarů
a r. 1920 na 320,8 miliard dolarů. Proti tomu Anglie stojí
se 40 miliardami dolarů v r. 1872, se 53,4 miliardami dolarů
v r. 1890, se 72,3 miliardami v r. 1912 a 88,8 miliardami v r.
1920. Naproti tomu Francie v oněch letech: 33, 43,8, 57,1,
67,7 miliard. A nyní slyšte! Německo 38, 49.5,
75 a 35,7! Zde máte obraz ohromného zchudnutí
Německa a poražených států ve
válce, neboť národní jmění
Ameriky vzrostlo na 320,8 miliard a Německa kleslo na 357
miliard. To má ovšem ohromný význam
a ukáže se vám to ještě mnohem
jasněji, uvážíte-li, v jakém
tempu a v jakém měřítku vzrostla výroba
Ameriky. Vidíme, že cena průmyslové
produkce Ameriky stoupá takto: roku 1860 1886 milionů,
r. 1910 již 21.847 milionů, roku 1922 28.422 milionů.
Tyto číslice ovšem poválečnými
poměry ještě podstatně stouply. Dodal
bych jen ještě, že se dnes národní
jmění Ameriky odhaduje na 450 miliard dolarů.
Uvedl bych ještě jednu věc. Za takovýchto
poměrů mohla ovšem Amerika dodávati
Evropě peníze a poměrně také
Evropu dosti penězi zásobila. Jak tomu bylo před
válkou? Do dubna 1917 měla Amerika dostati toto:
od Anglie 1131,4 milionů dolarů, od Francie 736,7
milionů, od Ruska 148,5 milionů, od Italie 25 milionů,
dohromady od dohodových států 2.041,6 milionů
dolarů. A nyní jsme u hlavního bodu. Německo
je dlužno Americe 20 milionů, tedy v poměru
k Anglii asi jednu padesátinu. To jest příčina,
proč Amerika musila se za války postaviti za Dohodu.
Byla by jinak ztratila peníze. To jest ovšem na druhé
straně závažný moment neobratné
diplomacie ústředních mocností, které
nedovedly vzbuditi v Americe zájem pro sebe. Neboť
jinak nebyla by ona nešťastná válka nikdy
nabyla tohoto rozsahu. Jak je tomu po válce? Vítězné
státy jsou r. 1919 dlužny Americe 9630 milionů
dolarů. Amerika těmito půjčkami učinila
si, jak jsem vám nyní ukázal, z vítězných
států své poddané. Vedle toho Amerika,
důvěřujíc Německu, pojala je
ještě také mezi své dlužníky,
takže má nyní celý tento řetěz
jednotlivých národních hospodářství
v Evropě uzavřen. Dnes může Amerika
komandovati, Evropa není již jejím konkurentem,
snad jen Japonsko může s ní konkurovati, poněvadž
hospodářství japonské dodávkami
pro Filipiny atd. neobyčejně těžce postihuje
Ameriku. Vidíte, proto Amerika rozhoduje o hospodářském
životě v Evropě. Vedle toho ještě
má ohromný význam také to, že
Amerika pro svou přehnanou výrobu může
nyní v mnoha oborech dělati Evropě konkurenci.
Amerika dodává na příklad dnes již
punčochy do Norvéžska, Švédska
a Dánska levněji než je může dodávati
Kamenice v Sasku. Totéž vidíme u automobilů
atd. A nyní si představte situaci. Proč to
říkám? Poněvadž vlastně
u všech rozhodujících národohospodářů
všech jednotlivých národních hospodářství
musí se vynořiti myšlenka: Jestliže se
národní hospodářství v Evropě
nezmuží, musí se octnouti v úplném
otroctví a závislosti Ameriky. A tu jest jen jediná
záchrana: Jest to hospodářské spojení
nebo, když již ne spojení, přiblížení
aspoň v hlavních věcech, ať již,
pokud jde o obchodní smlouvy nebo cla nebo cokoliv jiného.
Snad si myslíte, že tím jdu příliš
daleko. Není tomu tak, neboť nebezpečí
jest mnohem blíže, než všichni tušíme.
Na jedné straně máme Ameriku s ohromným
nátlakem na Evropu, na druhé straně ohromné
odbytiště Ruska, které jsme úplně
ztratili, k němuž jsme pro systém, který
tam vládne, nenašli cestu, jež jsme dodnes de
jure neuznali, ač by to bylo bývalo nesmírně
třeba. To přimělo opět národní
hospodářství Ruska k osamostatnění,
k jeho industrialisaci. To jest dále příčinou,
že Rusko se dnes obklopilo nejvyššími ochrannými
cly a v tomto směru jest na prvém místě.
To jsou asi tak v hlavních rysech hospodářské
problémy. O nich se nyní radí hospodářská
konference v Ženevě. Jsou skeptikové a škarohlídové,
kteří se ptají, co z toho vyjde. Patřím
vlastně také mezi ně po zkušenostech
se Svazem národů. Neboť z teoretických
vývodů a úvah nejvyššího
panstva, sejde-li se dohromady, nemáme nic, nevyjde-li
něco hmatatelného. Neboť musíte připustiti,
že, než došlo k vývoji ducha locarnského
a thoiryského, zrozeného ze Svazu národů,
uplynulo mnoho let, kterážto doba podle mého
názoru při dobré vůli mohla býti
obrovsky zkrácena. Velkou vadou hospodářské
konference, lze-li to tak nazvati, jest to, že její
zástupcové jsou pouze zástupci hospodářství,
nikoliv zástupci států nebo vlád a
proto mohou jen podati návrhy. Nějaké závazky
ovšem na sebe bráti nemohou. To jest jistě
vadou. Na druhé straně jest snad také vadou,
že se složení hospodářské
konference nekryje bezpodmínečně se složením
Svazu národů. Neboť na jedné straně
jest 56 států, na druhé straně pak
je zastoupeno jen 43 států, z nichž ovšem
tři nejsou členy Svazu národů. Jest
to Amerika, která si se svou Monreovou doktrinou nedá
beztoho mluviti do svého hospodářství,
pak Rusko a Turecko. Jaký prospěch přinese
hospodářská konference, nelze dnes ještě
říci. Jedno však jest jisto, že tato rozprava
mezi jednotlivými hospodářstvími Evropy
a také zámořských zemí na žádný
způsob škoditi nemůže, neboť celkem
vzato, jejím účelem jest pojednati o obchodní
a celní politice atd., kde ovšem jest především
třeba začíti, při čemž
by vlastně musili všichni přijíti k
rozumu.