O zadlužení okresů v Čechách
možno uvésti: R. 1925 mělo všech 213 zastupitelských
okresů dohromady 825 mil. Kč dluhů, takže
na jeden okres připadaly průměrně
téměř 4 mil. Kč.
Opatření, která zavádí zákon,
jsou: omezení samosprávných přirážek,
schvalování přirážek nadřízenými
úřady, zavádění zvláštních
obecních dávek a poplatků, omezení
při uzavírání nových zápůjček
a konečně zařízení zvláštního
vyrovnávacího fondu, kterého má býti
použito k udělování příspěvků
obcím a okresům na úhradu jejich vydání.
Regulování samosprávných přirážek
nutno vítati, poněvadž ze samosprávy
v každé zemi tvoří se jistý celek,
provádí se určité nivelisování
samosprávných břemen, nutí se k úspornosti
a hospodárnosti a čelí se přetěžování
chudých oblastí. Nutno ovšem počítati
s danými fakty a na základě toho možno
konstatovati, že velké části obcí
a okresů stanovený limit 200% a 110% nestačí
a že nestačí ani zvýšený
limit 300% u obcí a 150% u okresů
pro případ amortisování a úrokování
dluhů. A tu táže se právem naše
samospráva, co bude dále následovati. Podle
intencí zákona má nastati především
krajní úspornost v obcích a okresích,
která bude ovšem míti často též
velice stinné stránky a povede k omezování
i důležitých a potřebných úkolů.
Dále má nastoupiti ve zvýšené
míře ukládání zvláštních
obecních dávek a poplatků, zejména
ze zařízení sloužících
jednotlivým kategoriím občanstva. A když
se toto vše vyčerpá a nestačí,
nastoupí se cesta k vyrovnávacímu fondu.
Tento vyrovnávací fond však na první
pohled zdá se býti příliš nepatrný,
než aby mohl stačiti na uspokojení velikého
přívalu žádostí, který
jistě nastane se strany obcí a okresů. Myšlenka
vyrovnávacího fondu sama o sobě je dobrá
a jest jen třeba ještě ji náležitě
usměrniti. K tomuto vyrovnávacímu fondu odnášejí
se naděje dvou skupin interesovaných obcí
a okresů. Především jsou to samosprávné
svazky, které jsou přetíženy úvěry
a spoléhají na příspěvky k
účelům amortisování a úrokování
těchto dluhů. Na druhé straně jsou
to obce a okresy, které, majíce malou daňovou
základnu a tudíž skrovné finanční
prostředky a zdržujíce se dluhů, hospodařily
krajně úsporně, nepodnikaly žádné
investice a zůstávaly v každém ohledu
pozadu za skupinou prvou. Kdyby měl vyrovnávací
fond se zplna obraceti jen ve prospěch skupiny prvé,
totiž ve prospěch předlužených
obcí a okresů, byla by to křiklavá
jednostrannost, uváží-li se, že tyto svazky
mají z provedených investic účelná
zařízení a podniky, které do budoucnosti
mohou býti dobře výnosné anebo jinak
národohospodářsky užitečné.
Velmi dobře víme, že tyto dluhy povstaly často
z nákupu domů, nákupu zbytkových statků,
staveb plynáren, elektráren atd., a nyní
mělo by dojíti k tomu, aby stát - to znamená
vlastně celek - těmto interesovaným obcím
a okresům ještě tyto dluhy zaplatil.
Větších ohledů zajisté zasluhuje
druhá skupina obcí a okresů, která
při slabé daňové základně
zůstala pozadu ve svém podnikání;
nyní bude omezena limitem přirážek a
nemožností uzavírání zápůjček
v jakémkoliv podnikání. A tu nelze přehlížeti,
že takovýchto chudých a zaostalých oblastí
máme ve státě velice mnoho a že je spravedlivo,
aby stát obrátil k nim v prvé řadě
zřetel.
Nutno přiznati, že daňová základna,
pozůstávající z daní výnosových,
je něco více méně nahodilého
podle toho, jak se kde usadil průmysl a obchod, a obyvatelstvo
ve státě má nárok, aby přiměřeně
stejnoměrně byly upravovány jeho poměry
a potřeby veřejné, jako budování
školství, komunikací, sociálních
a zdravotních institucí atd. Vždyť naše
místní samospráva i v těchto zanedbaných
oblastech platí na vydání prospívající
celku, jako na stavbu silnic, mostů, škol, uhrazuje
chudinství a j. a proto také celek, stát,
má za úkol, aby přispíval k vyrovnání
těchto velkých rozdílů v daňové
základně.
Jak velké jsou rozdíly mezi daňovou základnou
různých okresů a obcí, možno
posouditi z toho, že v Čechách podle stavu
z roku 1925 měli jsme 14 okresů, které mají
větší základnu než jeden milion
Kč, naproti tomu jsme měli 45 okresů, které
mají daňovou základnu jenom do 200.000 Kč.
A při tom nutno zdůrazniti, že tyto chudé
a zaostalé kraje byly dosud těžce zanedbávány,
že panuje tam zpravidla hospodářská
tíseň, kulturní opožděnost a
přímo sociální bída, hospodářský
život upadá, nastává odlidňování
a zkrátka všechny neblahé zjevy stísněných
poměrů ohrožující vážně
i zájmy celku. Pomáhati těmto chudým
a zanedbaným krajům je daleko důležitější
s hlediska národohospodářského a celostátního,
než sanovati někde, ať již rentabilně
nebo nerentabilně nadělané dluhy. Proto klademe
na to velkou váhu, aby vyrovnávacího fondu
bylo v prvé řadě používáno
ku podpoře obcí a okresů finančně
slabých, zejména s malou daňovou základnou.
Takovýto postup přispěje k hospodářskému
rozvoji těchto oblastí a poslouží tam
všem vrstvám obyvatelstva a všem výrobním
odvětvím, zemědělství, obchodu,
živnostem, průmyslu a pracujícímu lidu.
Bude to akt nejen hospodářské účelnosti,
ale i sociální spravedlnosti a státnické
prozíravosti usilující o stejnoměrné
posílení všech oblastí ve státě.
Tato kapitola úpravy finančního hospodářství
naší místní samosprávy nesmí
býti poslední a musí dojíti dále
k tomu, aby ona břemena, která mají povahu
všeobecnou a jsou podnikána ve prospěch širších
zájmů nebo celku, byla sňata z beder naší
lokální samosprávy a byla přenesena
na vyšší svazky, zejména na země
a stát. To platí zejména o vydáních
na komunikace, chudinství a jiné zdravotní
a sociální úkoly.
Po projednání reformy daní přímých
jeví se naléhavá potřeba přikročiti
též k revisi našich daní spotřebních.
Tyto daně jsou důležitějším
zdrojem státních příjmů než
daně přímé, poněvadž jejich
sazby byly zvýšeny na niveau velice značné.
Avšak také o těchto daních spotřebních
platí všechny úvahy o únosnosti objektivní,
posuzované s hlediska dotyčného průmyslu,
jakož i o únosnosti subjektivní, posuzované
s hlediska konsumentstva. A tu nutno konstatovati, že některé
daně, jako z cukru, z lihu a z piva, dosáhly výše,
která dotýká se velice nebezpečně
zájmů jak průmyslu tak i konsumentstva. U
daní spotřebních dostavuje se také
ten zjev, že přemrštěné vypnutí
jejich sazeb vede k omezení konsumu, takže ztrácí
také finanční správa. Nejlepší
doklad toho jest u daně lihové, která byla
zvýšena roku loňského neúměrným
způsobem, a konečný výsledek je ten,
že poklesl úžasně konsum, státní
pokladna nejen že neobdržela očekávané
zvýšení příjmů, nýbrž
ztratila i značnou část z dřívějších
výnosů, konsument má dražší
ceny, výrobce menší výdělek a
tudíž i dražší výrobu. Zkrátka
všichni zúčastnění, stát,
konsument i producent, všichni byli biti, všichni prodělali
a jsou na tom hůře, než byli před zvýšením
této daně roku loňského v červnu.
Kvota daně na tomto zboží dosahuje neúměrné
výše, jako u lihu 73% ceny zboží,
u cukru 35 až 40%, takže konsumenti stěžují
si vtipně na to, že nemohou již tímto
způsobem dále píti, pojídati daně.
Daň z piva není vlastně daní spotřební,
poněvadž se vybírá u výrobce
a při jednotné sazbě zatěžuje
neúměrně malé a střední
pivovary, které pod její tíhou spějí
k úpadku. Je nutně třeba, aby tato daň
z piva byla odstupňována progresivně, jak
tomu bylo za Rakouska-Uherska a jak tomu je dnes ve všech
státech, zejména též v Německu,
aby takovýmto způsobem byla umožněna
existence malým a středním pivovarům.
Při projednávání daňové
reformy pokládáme za nutné, abychom obrátili
pozornost vlády a jmenovitě pana ministra financí
též na vybírání dávky
z majetku a přírůstku na majetku. S hlediska
zemědělského vytýkáme s největším
důrazem jednostrannost finanční správy,
že dávka ta byla s urychlením vyměřována
především našim zemědělcům
a také od nich s největší bezohledností
byla vymáhána, takže v celku je tato dávka
v zemědělství již úplně
zaplacena. Naproti tomu bylo velmi liknavě a se značným
zpožděním postupováno oproti průmyslu,
jehož splátky na tuto dávku jsou poměrně
dosud nepatrné. Z toho důvodu žádáme,
aby vláda předložila Národnímu
shromáždění přesný výkaz
o této dávce, a to jak o jejím předpisu,
tak i o dosavadních splátkách, odděleně
dle jednotlivých skupin poplatníků a interesentů.
Mimo to se žádá, aby byl svolán zvláštní
kontrolní sbor k tomu účelu zřízený,
aby celý materiál byl podroben náležitému
přezkoušení.
K závěru prohlašuji za klub republikánských
poslanců, že vítáme daňovou reformu
jako první a důležitý krok na cestě
za programem pro ulehčení veřejných
břemen našim poplatníkům, který
se podniká ku podpoře všech odvětví
domácí výroby a tudíž pro povznesení
života hospodářského i sociálních
poměrů ve státě.
Z toho důvodu projevujeme souhlas nejen s osnovou zákona
o daních přímých, nýbrž
i s osnovami s ním souvisícími, totiž
s osnovou zákona o finančním hospodářství
samosprávných svazků a s osnovou zákona
o stabilisačních bilancích. (Potlesk.)
Místopředseda Stivín (zvoní):
Dále má slovo pan posl. Cibulka.
Posl. Cibulka: Vážená sněmovno!
V této předloze podle důvodové zprávy
je vytýčena zásada, že každý
občan má míti možnost platiti daně,
t. j. konati svoji národní povinnost. Podle §u
341 se vyznačuje, že sjednané dohody, aby přímou
daň nesla místo poplatníka zcela nebo částečně
jiná osoba, nejsou právně účinné.
Je to tedy pokračování zákona č.
394 z r. 1922, kdy tímto zákonem státní
a veřejní zaměstnanci byli nuceni platiti
daně. To znamená, že tato povinnost přešla
na státní a veřejné zaměstnance.
Ale na jedné straně uložena jim daňová
povinnost, a tím i zatížení pro jejich
rodiny, na druhé straně byly jim sníženy
mzdy. To znamená, že jejich poměry byly ještě
zhoršeny a nebylo splněno to, co bylo očekáváno
od zástupců vlády, že drahota bude klesati.
Ale jest viděti, že drahota roste dále a mzdy
a příjmy klesají. Nyní totéž,
co na státní a veřejné zaměstnance,
přichází i na zaměstnance v soukromých
podnicích; to znamená, že v tomto státě
každý občan má plniti svoje povinnosti
vůči státu, ale že práv nemá
žádných.
Po převratu, kdy ještě nedošlo k uskutečnění
dělnických a socialistických požadavků,
byl zákonem stanoven dělnický svátek
1. května jako svátek dělnický. To
znamenalo, že dělníci, všichni proletáři
a každý občan, který oslavuje 1. květen,
nemá býti žádným způsobem
pronásledován ani trestán. Ale nesmíme
zapomenouti, že to bylo právě v době
popřevratové, kdy se to stalo skutkem proto, aby
byla dělnická třída uspokojena. Očekávalo
se, že dělnické požadavky a hesla vývojem
v krátké době také se splní.
Ovšem to byly předpoklady a naděje. Můžeme
říci, že dělnická třída
ve značné části - zejména nacionálně
založená - domnívala se, že sliby a hesla,
které byly po převratu činěny, také
splněny budou. Buržoasie po převratu měla
dosti ochoty slibovati. Ale dělníci se přepočítali,
neboť zapomněli, že jakmile buržoasie se
jen trochu upevní, bude se snažiti místo plnění
požadavků zrušiti výhody a vymoženosti,
které byla nucena slibovati po převratu ze strachu
před většími následky, ze strachu,
aby dělnická třída nešla až
do důsledků. V poslední době jsme
byli svědky také takového útočení
celé měšťácké třídy
na dělnickou veřejnost, a to na pražské
elektrikáře pro oslavu 1. května na pražské
tramwayi.
Pražští elektrikáři již od
roku 1918 každým rokem oslavovali 1. květen
celodenním klidem práce a jsou odhodláni
tak jako letošního roku přes odpor buržoasie
i pro příští léta oslavovati
dělnický svátek tak dlouho klidem práce,
dokud nebude zakřiknuta buržoasie ve svých
útocích proti celé dělnické
třídě a dokud nebudou uskutečněny
socialistické požadavky. Měšťácká
veřejnost tu a tam prohlásila, že cítí
s elektrikáři, že cítí se zřízeneckou
veřejností, ale při žádné
příležitosti nedala to na jevo, při
žádné příležitosti elektrikáři
a celá dělnická veřejnost té
lásky nepoznala, naopak přesvědčila
se, že kde buržoasie má dosti síly, tam
ukáže pravou svoji lásku a cítění
s pracující třídou.
Pražským elektrikářům již
od převratu byl slibován služební řád,
byla jim slibována úprava poměrů v
pensijním zaopatření, ale dosud se tak neděje,
naopak chci poznamenati, že poměry se ještě
horší. Fakt je, že před válkou
se nikdy nestal takový případ, aby zřízenci
elektrické dráhy, kteří přišli
k podnikům na základě lékařské
prohlídky úplně zdraví, následkem
vyčerpání sil a ztraceného zdraví
u elektrických podniků byli propuštěni,
jako se děje v poslední době v té
naší humanitní republice.
Proto také pražští elektrikáři
vědí, co mají očekávati, a
proto považují za svoji povinnost protestovati proti
tomuto zlořádu, proti těmto útokům
buržoasie na dělnickou třídu. Pražští
elektrikáři vědí, že útok,
který byl namířen proti nim, byl útokem
na celou dělnickou třídu a vědí,
že kdyby se buržoasii podařilo dnes zřízence
elektrických drah rozvrátiti, zlomiti jednotu proletářské
rodiny bez ohledu na kategorie, že by buržoasie chtěla
příštím rokem vyřaditi zase další
třídu a kastu lidí, jen aby tu dělnickou
solidaritu rozrazila. Letos jste, pánové z buržoasních
řad, měli odvahu, nabízeti zřízencům
elektrických drah, aby alespoň odpoledne jezdili
a jevili jste najednou plno ochoty a říkali jste:
"Nic na vás nechceme vydělati, co utržíte,
zůstane vám, jen jezděte." Když
se však zřízenci dovolávají uskutečnění
svých požadavků, svého práva,
pak neříkáte: "Dáme vám,
co chcete," nýbrž odmítáte každý
návrh, který směřuje k zlepšení
poměrů pražských elektrikářů.
Dávají se samé sliby, věc se oddaluje
a v nejkrajnějších případech,
když zřízenci naléhají na správní
radu, správní rada se z toho vyzuje velmi lehce,
když řekne: "Jsme odkázáni, zda
to ministerstvo železnic schválí." To
znamená pro nás, zřízence elektrických
drah, že nemáme co činiti pouze se správní
radou, nýbrž že jsme odkázáni i
na ministerstvo železnic, které zejména v poslední
době před 1. květnem nejvíce útočilo
na pražské elektrikáře a činilo
jim výhrůžky, nebudou-li jezditi. Máme-li
dnes příčinu stěžovati si na
nesnesitelné poměry, nese na tom největší
vinu samo ministerstvo železnic od doby převratové
až dodnes. Proto nechť se nikdo nediví, že
pražští elektrikáři nepodlehli
útokům a intrikám, které se děly.
(Předsednictví převzal místopředseda
dr Buday.)
Zajímavo jest sledovati dnešní i včerejší
časopisy měšťáckých stran.
Zřízenci byli štváni proti nám,
kteří jsme je poctivě vedli a kteří
je povedeme i do budoucna, že jsme se dopustili podvodu.
Já však s tohoto místa prohlašuji, že
co jsme napsali ve zvláštním vydání
"Jednoty" o rozhovoru s p. min. radou dr Bartošem,
zakládá se na pravdě. Sám jsem byl
svědkem toho, když řekl, že dělnický
svátek jest svátek zákonem stanovený
a že tudíž nikdo nemůže býti
pro oslavu 1. května trestán, když dosud ještě
ten zákon trvá a není změněn.
Vy máte dnes náhodou většinu, ale pamatujte
si, i když byste si zákon přizpůsobili,
abyste změnou tohoto zákona mohli podlamovati dělnickou
solidaritu, že pražští elektrikáři,
kteří byli dosud nejvlastenečtějším
elementem, který pochopil, kam jste ho s vaší
láskou k národu a vlasti dovedli, a proto nejen
pražští elektrikáři, nýbrž
i dělnická třída dovede si ten dělnický
1. květen udržeti za každou cenu.
Vážené shromáždění!
Mýlí se každý, kdo by se domníval,
že by se mohlo postupovati dále tím způsobem
jako dosud, že nadále je možno, aby se dělnictvo
a celá dělnická třída dala
vésti pod různými falešnými vlasteneckými
frásemi jenom proto, aby buržoasní kapitalistická
třída mohla nadále dělnictvo utlačovati
a z něho těžiti. A, pánové z
národní demokracie, je charakteristické,
že v tomto boji pražských elektrikářů
neprohlédli jenom - jak jste psali ve svých časopisech
- zaměstnanci organisovaní v socialistických
řadách, nýbrž i zaměstnanci z
vašich vlastních řad, neboť 50% příslušníků
národně demokratické organisace zůstalo
s námi solidárními a jenom několik
málo jednotlivců šlo jezditi. A co to bylo
za lidi? Pánové, uvědomte si, jak služba
pražských elektrikářů je těžká,
uvažte, že zřízenci, kteří
konají delší dobu služební, nejsou
již schopni plně vykonávati službu, poněvadž
tato služba působí nepříznivě
jak po stránce fysické, tak i duševní.
Nejméně 50% je těch, kteří
již ve 20 služebních letech musí buď
jíti do pense, nebo zemřeli, nebo musí žádati
o lehčí zaměstnání. Je celá
řada těch, kteří vaším
režimem a vaší nesvědomitostí jsou
tak zdeptáni, že již dnes nejsou schopni vykonávati
službu jako řidiči a průvodčí,
a proto z obavy, aby netrpěli oni a jejich rodiny hlad,
propůjčili se k této stávkokazecké
službě, aby se mohli státi podúředníky,
v čemž vidí ulehčení ve svém
zaměstnání nebo zlepšení své
existence. Ale většina pražských elektrikářů
ví, že to může prospěti jenom několika
málo jednotlivcům, ale že celé té
zřízenecké veřejnosti v počtu
dnes již skoro na 3000 nemůže stačiti,
aby si chtěli zlepšiti své existence, zajištění
a ulehčení ve své službě tím,
že by dělali stávkokaze nebo všelijaké
takové špiclovské služby proto, aby se
stali podúředníky atd. Zřízenci
pražských elektrických drah vědí,
má-li se jich postavení zlepšiti, že mohou
tak udělati jen když ukáží svoji
sílu, neboť vědí, že co si bojem
nevybojují, od nikoho z lásky nedostanou. A proto
pražští elektrikáři - a to právě
nejvíce mrzí buržoasii a celý ten kapitalistický
svět - pochopili, že nemohou ničeho očekávati
od buržoasie, od lásky těch, kteří
jim toho naslibovali, ale nic nedali. Pražští
elektrikáři vědí, chtějí-li,
aby se jich poměry zlepšily, že nemohou spoléhati
na nikoho jiného než na dělnickou třídu.
A proto také oni zůstali solidárními
dělnické třídě dnes a zůstanou
solidárními i do budoucna. (Výborně!
- Potlesk komunistických poslanců.)
Místopředseda dr Buday (zvoní):
Ďalším prihláseným rečníkom
je pán posl. Macháček. Dávam
mu slovo.
Posl. Macháček: Slávna snemovňa!
Každá reforma - aby mohla byť úspešnou
- má osobné, vecné, lokálne, časové,
technické, psychologické a morálne predpoklady.
I tá najlepšia myšlienka sa zmarí, vypáli
všetko opačne, jestli tieto predpoklady chybujú.
Od daňovej reformy, žiaľbohu, nemôžeme
očakávať žiadnych značných
úspechov. Čas, pomery, osobné a vecné
okolnosti, celý psychologický stav nášho
obyvateľstva nie sú vhodné pre hlboko siahajúcu
zmenu štátnych financií. Je to charakteristické,
že sama dôvodová zpráva to uznáva.
Ale miesto toho, aby sa robily zákonodarné a administratívne
opatrenia, najprv zabezpečiť predpoklady zdarilej
reformy, prikročí sa k tejto reforme. Toto odôvodnenie
tak znie, ako predbežná omluva pre očakávané
a vopred predvídané fiasko, neúspech reformy.
Jednou najväčšou chybou demokracie je, že
osoby zmiznú v množstve a tým sama zodpovednosť.
Jeden každý činiteľ má tisíc
a tisíc možností, presunúť zodpovednosť
svoju na neznáme, nevyskúmateľné massy,
ktoré sa nedajú ťahať na zodpovednosť.
Takéto odôvodnenie je tiež zjavom demokratickej
nezodpovednosti. Pán minister financií si už
vopred zabezpečuje pre seba výhovorku. Väčšina
parlamentu má odhlasovať nový zákon,
má možnosť prešmyknúť sa cez
tieto nedostatky pomocou týchto argumentov. Výkonným
orgánom, ktoré majú prevádzať
rodiaci sa nový zákon, takmer do úst sa kladú
obhajobné reči - odôvodnenie - že keď
budú na zodpovednosť ťahaní pre nedostatky,
ako majú zakryť svoju neschopnosť, nesvedomitosť
a všetky prechmaty. Táto vnútorná neistota
tvoriteľov a osnovateľov nového zákona
javí sa v obave, že návrh nesiaha smele a odhodlane
na korene nápravy. V zákone sa nachádzajú
síce kruté paragrafy, ale v tomto prípade
ako v mnohých iných prípadoch krutosť
je len záclonou zbabelosti. Práve preto táto
reforma koná len polovičnú prácu a
jedinou jej zásluhou bude dokázať, že
vo skutočnosti ako potrebná je radikálna
reforma.
Nech mi je dovolené na dôkaz mojej výpovedi,
že pri daňovej reforme "nieto predpokladov úspešnej
reformy", uviesť nasledovné. Ani ten najohnivejší
opozičný rečník nevyniesol taký
zdrcujúci, zničujúci rozsudok nad spravovaním
našich financií, ako sám pán minister
financií vo svojej dôvodovej zpráve. Roky
a roky sa nevyberaly dane, čo sa zaplatilo, nebolo riadne
vyúčtované, poplatníci nemohli sa
dozvedieť, čo zaplatili, čo sú dlžní
a rekurzy neboly vybavené. Tak "pro Pána Boha"
- aby som sa po česky vyjadril - čo robila tá
ohromná armáda českých finančných
úradníkov? A, slávna snemovňa, či
na takéto úradníctvo môže sa sveriť
táto reforma? Reforma je už sama veľmi ťažkou
prácou, vyžaduje ohromných obetí, veľké
námahy, nadmiernu prácu. A čo bude s tými
starými hriechmi? Logický postup by bol ten, aby
sa staré hriechy napravily, staré účty
vyrovnaly a potom aby sa prikročilo k obnove.
Zpráva skromne podáva doterajšie nedostatky,
ale diskrétne mlčí o príčinách.
Nech mi je dovolené, aby som priskočil na pomoc
pánu zpravodajovi, aby som doplnil jeho zprávu tým,
čo on nechcel, poťažne nemohol uviesť. Prvou
príčinou je personál. Povyhadzovali nám,
zvlášte na Slovensku, z úradov dobre zapracovaných
úradníkov, dali nám ľudí prišlých
z Bosny a Hercegoviny, ktorí započali práve
opačne konať, ako múdry človek koná.
Reforma znamená život svoj zariadiť znova na
zdravšom základe. K tomu je však potrebné
akési spytovanie svedomia. To učinili tým,
že do berných úradov, kde sa potrebujú
prvotriedne sily, prvotriedni odborníci, dali nám
analfabetov, úplných neznalcov. A k náprave
je potrebná predovšetkým silná, pevná
vôľa, silné a pevné predsavzatie a potrebný
je akýsi plán. Plán v našom prípade
možno určiť len podľa číslic,
podľa štatistiky.
Zpráva je však veľmi skromná, keď
uznáva, že nemôže poslúžiť
potrebnými dátami štatistickými. Ráčte
nám, pán minister, umožniť, aby sme mohli
nazrieť do kníh a slovenskí úradníci
v berných úradoch sa zaväzujú, že
sostavia potrebný štatistický materiál,
a to veľmi zaujímavý, veľmi senzačný.
Alebo hádam boli by vedeli predostrieť potrebný
štatistický materiál, ale nechceli.
Jediný spoľahlivý základ, totiž
spoľahlivú štatistiku postráda tento návrh.
Miesto štatistiky chcú verejnosť uspokojiť
odhadom. Z tohoto odhadu vysvitá najlepšie, ako poznajú
tu v "matičke" Prahe naše Slovensko. Ostrov
Madagaskar alebo Kamčatka je im známejšia ako
naše Slovensko, kde už 8 rokov panujú a nemajú
o ňom žiadnej správnej informácie. Táto
štatistika slúži na zaslepenie očí.
Keď pozreme do tejto t. zv. štatistiky, fabrikovanej
odhadom, musíme sa trpko zasmiať.
Na Slovensku vraj pripadá 371 Kč na každú
hlavu zo štátnych daní a zo samosprávnych
len 41 Kč. K tomu dáva ešte dávku z
majetku per Kopf 26 Kč, úhrnné bremená,
padajúce na každú slovenskú hlavu, by
boly 438 Kč. Koho chce zavádzať ten návrh?
Azda samého pána ministra, chce zavádzať
pánov poslancov, poslaneckú snemovňu alebo
ostatných smrteľníkov, daňujúci
ľud? Ani jedno nie je možné.
My podľa nášho skutočného vypočítania,
nie podľa odhadu a nie na rok 1922, ale na rok 1927 vypočítali
sme zaťaženie štátnych daní na 712
Kč. To sú však len štátne potreby.
Keď však k tomu pridáme priemer všelijakých
obecných, župných (samosprávnych) prirážok
asi 400%, bude daňové bremeno bez majetkovej dávky
nie 412 Kč, ako nám to odhaduje pán osnovateľ
dôvodovej zprávy, ale činí to 3650
Kč. A to je rozdiel, z ktorého sa dá posudzovať
nielen neinformovanosť ministerstva financií, ale
ešte i istý dolus na zaslepenie každého,
kto túto zprávu číta. A na tejto výčitke
sotrvávať musíme, lebo sama dôvodová
zpráva uznáva, že nemá žiadnych
presných štatistických dokladov. A štatistiku
robiť z povetria vo vedeckom svete a vo svete štatistických
prác je aspoň doteraz neobvyklou a neslýchanou
vecou. Sama dôvodová zpráva uznáva
nedostatok finančnej štatistiky na str. 195.
Na ilustrovanie, ako vyzerajú potom také výpovede,
enunciácie dôvodovej zprávy, nech slúži
stať na str. 194, kde hovorí: "dlužno si
uvědomiti, že Slovensko a Podkarpatská Rus
všechny tyto výpočty a průměry
značně strhují".
Keď k predošlým vezmeme ešte štátne
dlhy asi 35 miliárd a rozdelíme to počtom
obyvateľstva, tu sa vykľuje ešte ďalšie
bremeno, ktoré činí per Kopf 2567 Kč.
Spočítajúc to, padne na jednu slovenskú
hlavu 2567 plus 3560, to činí spolu 6127 Kč.
Pripočítajúc k tomu ťarchy, ktoré
na nás navalila slávna zeleno-rudá koalícia,
a to ten socialistický "blažený rajový"
režim vo forme všelijakých sociálnych
a antisociálnych poistení a boľševikov
vychovávajúcich robotníckych pokladníc,
toto bremeno sa ešte o niekoľko sto korún čs.
zvýši.
Jedným z najkrikľavejších dôkazov,
ako nepripravene sa chystá skok do nového finančného
systému nášho štátu, je kapitola
o pozemkovej dani.