Posl. Johanis: Slavná sněmovno! Debata o
účetní závěrce účtů
za rok 1925 dává příležitost,
abychom se dotkli několika citlivých míst
státního hospodářství a administrativy.
Reforma státní správy u příležitosti
rozpočtové debaty vyslovená neslibuje v podstatě
ničeho. Úprava platů státních
zaměstnanců zvýšila sice státní
výdaje více než o 400 milionů korun,
leč státním zaměstnancům nepomohla.
To málo, co jim snad poskytla, je pohlceno stoupajícími
cenami životních potřeb.
Kolegyně Karpíšková již
jménem našeho klubu se o některých problémech
zmínila. Já jsem opatřil diagramy, které
jsou přehledem o cenové politice za rok 1923, 1924,
1925 a 1926 a tyto diagramy svědčí o tom,
co jsem tvrdil ve výboru zemědělském
- bude tomu v květnu rok - že cla budou míti
značný vliv na zvýšení cen životních
potřeb. Žel, tyto předpoklady se nejen splnily,
nýbrž ony se, jak ukáži na indexu cenovém
v únoru, značně zhoršily. Já
bych chtěl diagramy, které jsem předložil,
doplniti těmito ciframi: Státní statistický
úřad na základě materiálu dokazuje,
že v červenci 1926 jsme měli u dělnické
rodiny index bodů 788, v srpnu 779, v září
788, v říjnu již 810, v listopadu 809 a v prosinci
810.
Co uvádím u rubriky "Výživa",
má ovšem vliv také na celkový výdaj
v dělnické domácnosti. Nejde však jen
o domácnost dělnickou Také v úřednické
domácnosti vidíme, že je poměr stejný,
že totiž cla měla vliv na zdražení
životních potřeb, což dokazují
tyto body v indexu: v červenci 1926 byl index životních
nákladů u úřednické rodiny
804 bodů, v srpnu 788, v září 804,
v říjnu 817, v listopadu 813 a v prosinci také
813. Konstatuji jen suše tato data, abych dotvrdil, že
diagram, který jsme sestavili, odpovídá skutečnosti
a že to, co socialistické strany při projednávání
sazebníku tvrdily, se splnilo. Tolik praví číslice
z r. 1926 o vývoji cenového indexu od 1. července
1926, kdy nový celní sazebník vstoupil v
platnost. Žel, že index cenový v letošním
roce se stupňuje. Vidíme u dělnické
rodiny, že v lednu výživa měla 849 bodů,
v únoru 848 bodů; průměr všech
životních nákladů byl 741, v lednu a
v únoru 740. U úřednické rodiny máme
tentýž poměr vzestupný. V lednu byla
výživa v bodech 832, v únoru 829, tedy, když
porovnáme září r. 1926 s měsícem
únorem 1927, vidíme, že v měsíci
září výživa měla indexové
číslo 816, r. 1927 již 848. To bylo u rodiny
dělnické.
U rodiny úřednické jsme měli v měsíci
září r. 1926 806 bodů a v únoru
829. Tyto cifry nejlépe dokazují, že vliv zvýšených
cel jest na stoupající cenu veliký. Teď
musíme pozorovati, zdali těm, kteří
konsumují ať kterýkoliv produkt, se také
zvyšují příjmy.
Mám zde tabulky (ukazuje diagram) o dělnických
mzdách, z nichž vidíme, že ve středních
Čechách nejhůře na tom jsou textiláci,
u nichž výdělek se zřetelem k částečnému
zaměstnání činí 150 až
240 Kč. Druhý obor jsou horníci, u nichž
musíme počítati s velkou nezaměstnaností;
pracují průměrně 3 až 4 šichty,
a počítáme-li průměrný
výdělek za šichtu 40 korun, přijdeme
k číslici 120 až 160 Kč. Kromě
těchto dvou oborů mohl bych bráti v úvahu
i obory kovodělné, u nichž nejvyšší
výdělek nepřekročí 250 Kč.
a vidíme, jaký vliv na celkové poměry
dělnictva mají zvýšené ceny životních
potřeb následkem zavedených cel. Ostatně
se k tomu vrátím ještě jindy. Zatím
jsem konstatoval, že cenový index v poslední
době zaznamenává soustavný vzestup,
jako doklad, že tvrzení soc. demokratů i ostatních
dělnických stran r. 1926 při projednávání
celního sazebníku, se žel tomu potvrdilo, ke
škodě konsumentských vrstev. Pravdou je sice,
že mzdy nejsou v posledním období systematicky
snižovány, avšak jestliže v celé
řadě odborů zaznamenáváme zkrácení
pracovní doby vlivem průmyslové krise, dochází
tu ovšem i ke snížení dělnických
platů a situace dělníků stává
se proto den ze dne horší, jak jsem uvedl u oboru
textilního a hornického.
Podívejme se jen do oboru kovodělného, jak
velká část dělnictva je nezaměstnána.
Ona část, která se nachází
v zaměstnání, pracuje částečně
3, nejvýše 4 dny v týdnu, takže hodinová
mzda kvalifikovaného kovodělníka, stanovená
kolektivními smlouvami sice na 6.50 Kč, snižuje
se o 30 až 50% tím, že dělník tento
pracuje po omezenou pracovní dobu 3 až 4 dny v týdnu.
A tu nastává otázka, jak lze dělnické
rodině z takových příjmů existovati.
Já se pak zmíním v jiné partii o vlivu
podvýživy, zejména na nemocnost, a jak v poslední
době zejména r. 1925 a 1926 tuberkulosy přibývá.
Stejné poměry zaznamenáváme i v oboru
keramickém, obuvnickém i kožedělném.
V ostatních oborech pak, jako na př. u dřevodělníků,
knihařů, krejčích, lakýrníků,
instalatérů je zhoršena situace dělníka
tím, že pracovní konjunktura je často
odvislá na sezoně, jež na zaměstnanost
v těchto odborech má veliký vliv.
Stálejší poměry zaznamenati lze snad
v oborech grafických, kde přesto však zaznamenávána
je mimořádná nezaměstnanost, dále
v potravních odborech, kde mzda dělníka stojí
na normální výši mzdové, zhoršené
ovšem o to, že drahota nepoměrně stoupá.
A zdá se, že v kruzích vládních
není ochoty napomáhati jednak od nezaměstnanosti,
jednak však také k náležitému rozvoji
výrobního podnikání, o čemž
svědčí právě schválený
zákon o podpoře stavebního ruchu, od kterého
dělnictvo stavební a dělnictvo odborů
na stavbách interesovaných jako jsou zámečníci,
klempíři, instalatéři, malíři,
dřevodělníci atd., očekávali
zlepšení svých hospodářských
a pracovních poměrů. Omezení stavebního
ruchu v tom smyslu, že i sociální instituce
vyňaty jsou z výhod tohoto zákona, přesvědčuje
nás o tom, že není opravdové vůle
napomáhati k odstranění těžkých
hospodářských poměrů, neboť
při dobré vůli musela by v prvé řadě
vláda sama vynasnažiti se, aby podpora stavebního
ruchu přinesla opravdu to, co nejen v zájmu dělnictva,
nýbrž i v zájmu státu je zapotřebí,
t. j. práci a oživení výroby. Ukázal
jsem ostatně již v soc.-politickém výboru,
jak zákon o stavebním ruchu po stránce svého
vlivu na stavební podnikání má význam
minimální a žel tomu, že nám zase
skutečnost, až vyprší účinnost
zákona, dá za pravdu.
Je pravdou, že by snaha o opravdu účinnou podporu
stavebnictví vyžadovala od státu určité
oběti finanční, avšak domníváme
se, že nebyla by to oběť zbytečná,
neboť by se tím řešila nezaměstnanost,
a také bytová krise, jejíhož řešení
s hlediska sociálně zdravotního je mimořádně
třeba. Znovu ukazuji na poměry pražské,
kde městský stavební úřad má
stále v evidenci na 30.000 lidí, kteří
hledají byt. Jak tento problém rozřeší
nejen obec pražská, nýbrž i státní
správa, která má k hlavnímu městu
Praze zvláštní povinnosti, je otázkou,
na jejímž rozřešení má nejen
dělnictvo, nýbrž i ostatní stavy pochopitelně
živý zájem.
Dělnictvo doplácí na tyto konstatované
nedostatky dvojnásobně, jednak hospodářsky,
jednak na svém zdraví. Uvádím tu malá
data z prakse, kde mám možnost nahlédnouti
do sociálně zdravotních poměrů
dělnictva, zejména ve Velké Praze a kde obrážejí
se nejlépe důsledky nynějšího
špatného hospodářského stavu.
V léčebném ústavě Ústředního
svazu nemocenských pojišťoven v Praze zaznamenáváme
r. 1926 1484 nových pacientů vedle 1300 pacientů
starých, kteří jsou léčeni
v oddělení plicním. Plných 25% těchto
pacientů je mladších 17 let a jejich stav zhoršuje
se právě tím, že doléhají
na ně těžké hospodářské
poměry. Stejný poměr máme i v jiných
ústavech. Tato data dosvědčují, že
tuberkulosa u mladých lidí a zvláště
žen rozšiřuje se měrou mimořádnou.
Teď ke kapitole jiné. Všimneme-li si státního
hospodaření a administrativy po všech provedených
reformách, není nám stále jasno, proč
sběrnou poplatků a daní je výhradně
poštovní úřad šekový. Chci
této věci věnovati několik slov.
Složenkou poštovního šekového úřadu
musí se dnes podle předpisů ministerstva
financí platiti veškeré poplatky, daně
a dávky, a tyto se tak shromažďují do
poštovního úřadu šekového,
který veliké tyto částky každému,
tedy i státní správě, úrokuje
pouze 1%. Tato prakse zaviňuje, že výnos z
vkladů, t. j. procentní zúročení
jejich je minimální, čímž sama
státní správa, zvláště
v oborech t. zv. obchodně spravovaných podniků,
přichází o částky milionové.
Za příklad vezměme zdravotní přirážku
k přímým daním prováděnou
podle zákona ze dne 21. prosince 1921, č. 277 Sb.
z. a n. Tato přirážka má za účel
podporovati nemocnice a ústavy léčebné
v nutných investicích, kde každý haléř
má svůj význam a účel. Výnos
z této zdravotní přirážky cca
15 milionů Kč, jest uložen u poštovního
úřadu šekového a zúročen
1%, což činí na úrocích za jeden
kalendářní rok pouze 150.000 Kč. Tážeme
se, proč nesmí býti výnos z těchto
a jiných daní ukládán na běžný
účet některého peněžního
ústavu, požívajícího jistoty,
který po určité výpovědní
lhůtě zúročí vklad nejméně
pěti procenty, čímž dosaženo bude
efektu pětinásobného, čímž
vynesla by tato částka u zdravotní přirážky
na úrocích 750.000 Kč?
Takovýto systém hospodaření je plýtváním
národního jmění a odnímáním
peněz soukromým ústavům, ku podpoře
šekového úřadu. Proč trvá
státní správa na převodu plateb na
poštovní úřad šekový a nařizuje
tento způsob, který podporuje význam šekového
úřadu na úkor výnosu z poplatků
a daní? To je otázka, která musí býti
vyřešena už proto, poněvadž poštovnímu
úřadu šekovému zůstávají
veliké vklady, ale poštovní správa tohoto
obnosu k žádným všeobecně prospěšným
úkolům nikdy nepoužívá.
Podkladem závěrkového účtu
jest rozpočet. Ke kap. XIX státního rozpočtu,
oddílu C, agendy ministerstva veř. zdravotnictví
a tělesné výchovy podotýkám:
v rozpočtu tomto, a také i v ostatních, postrádáme
hospodářské výsledky státních
léčebných ústavů za uplynulý
správní rok, k porovnání důležité.
Tyto přinesly by zejména přesný stav
ošetřovacích dnů, které byly
by spolehlivějším vodítkem, než
očekávaný jejich počet, kterého
se zpravidla nedosahuje, čímž rozpočet
ve svém prvním základu je zkreslován.
Tato prakse opakuje se každoročně. Poukazuji
jen na státní nemocnici v Bratislavě, Košicích
a na Král. Vinohradech, které vykazovaný
počet ošetřovacích dnů nedosáhly.
Z propočtu na základě prelimináře
na letošní rok stojí státní správu
ošetřovací náklad na osobu a den: ve
státní nemocnici na Král. Vinohradech Kč
21.82, na Ostravsku Kč 29.29, v Bratislavi 33 Kč,
v Košicích 25 Kč, ve státní porodnici
v Košicích Kč 28.97, ve státní
nemocnici v Žilině Kč 22.89, v Lučenci
Kč 24.94, ve státní nemocnici Šrobár.
úst., Smokovec, 26 Kč, ve státní nemocnici
v Mukačevě 22 Kč.
Pozastavuji se nad rozdílností nákladů
ošetřovacích, příkladně
mezi nemocnicí v Mukačevě a Bratislavě,
a to tím spíše, že jde v Bratislavě
o nemocnici klinickou, na kterou přispívá
i ministerstvo školství a veř. prací.
Velký nepoměr jest v nákladech ošetřovacích
pro osobu a den též mezi nemocnici na Král.
Vinohradech a nemocnicí na Ostravsku.
V rozpočtu je též zmínka o Pasteurově
ústavě, o němž jsem mluvil při
rozpočtu. Navazuji na poslední stížnost,
vyslovenou s tohoto místa dne 6. března 1925, a
konstatuji, že náprava v záležitosti tohoto
ústavu nestala se žádná.
Pasteurův ústav republiky Československé
nalézá se od r. 1919 dále v provisorních,
dřevěných, hmyzem zamořených
barácích při vinohradské nemocnici,
jež připomínají zajatecké tábory
a kamž řada pokousaných osob, většinou
ze Slovenska a Podkarpatské Rusi, na léčení
přijíždí.
Doporučuji příslušným činitelům,
aby se podívali na tyto baráky ve vinohradské
nemocnici, a vyžaduji řádné vybudování
Pasteurova ústavu a přemístění
jeho na Slovensko, případně do Košic,
neboť na Slovensku většina těchto případů
se vyskytuje. Upozorňuji na nebezpečný transport
těchto, mnohdy zuřících nešťastníků
až z východní části státu,
kteří dopravováni jsou osobními vlaky,
často bez průvodce po celé téměř
délce republiky a jsou opravdovým nebezpečím
pro řadu nic netušících cestujících
během dlouhé dopravy.
Ani se stanoviska lékařského není
tento způsob dopravy správným, poněvadž
trvá mnohdy několik dní, než dostane
se pokousanému pro vzdálenost od Prahy náležitého
ošetření. Nebezpečí z pozdního
očkování je v těchto případech
zvláště veliké, neboť, jak známo,
pro nevčasnou pomoc propuklá vzteklina je nevyléčitelnou
a pacient ve strašných bolestech hyne.
Na Pasteurův ústav u nás je pamatováno
pramálo, neboť i na vymáhání
léčebného za pokousání je zapomínáno.
Slouží k tomu účelu ještě
dnes dekret dvorní kanceláře z roku 1816,
tudíž předpis 110 roků starý,
dnešním poměrům pochopitelně
nevyhovující a zaviňující vleklou
likvidaci ošetřovného a velkou sumu neuhrazeného
léčebného.
Vymáhání nezaplaceného léčebného
je také kapitolou v hospodářství nemocnic
velmi citlivou. Všeobecná nemocnice příkladně
má 30 milionů nezaplacených ošetřovacích
nákladů a státní ústavy ostatní
více než tolik. Milionové obnosy tyto rok co
rok rostou tím, že nejsou dosti intensivně
vymáhány a předkládané likvidace
nedobytného léčebného včas
hrazeny. Nemalou vinu na výši těchto nedoplatků
nesou nepřesné instrukce a zastaralé předpisy,
jak jsem v případě Pasteurova ústavu
uvedl.
Že tyto milionové nezúročitelné
nedoplatky léčebného zaviňují
špatný hospodářský a finanční
stav nemocnic a veřejných ústavů vůbec,
je samozřejmé a je proto nutno, chceme-li prosperitu
ústavů těchto podpořiti a snížení
sazby ošetřovací dosíci, věnovati
pozornost vymáhání léčebných
nákladů, jako jediného pramene příjmů
státních a jiných veřejných
léčebných ústavů.
30 milionů nezaplaceného léčebného
ve všeobecné nemocnici z minulých let je dokladem,
že ústav má silné mezery ve vedení
samém a že jeho ředitel měl by se jedině
tomuto ústavu plně věnovati a nepřebírati
vedlejší zaměstnání jako zástupce
ředitele nemocnice na Král. Vinohradech, která
vyžaduje vlastního vedení vzhledem k nutné
výstavbě a potřebě rozšíření.
Výslovně uvádím, že jsem upozorňoval
již 6. března loňského roku na tuto
okolnost, dosud však bezvýsledně.
Nyní několik slov k otázce hornické,
zejména k otázce provisionistů. Dnes se opětně
konala schůze soc.-politického výboru, kde
tato otázka na denním pořádku tentokráte
byla, a já jsem žádal opět bezvýsledně,
aby výbor rozřešil problém, který
úřednická vláda zahájila tím,
že vzala drahotní přídavky hornickým
provisionistům. Dnešní příležitosti
používám k důraznému protestu
proti stálým odkladům ve věci drahotních
přídavků, poněvadž dnes zase
majorita z nedělnických stran rozhodla, aby se návrhy,
které jsou podány k této věci, neprojednávaly.
Na podkladě krajně nesociálního a
nespravedlivého rozhodnutí ministerstva veř.
prací ze dne 21. července 1926 zastavena byla od
1. srpna výplata drahotních přídavků
k bratrským důchodům hornických provisionistů.
Teprve po dlouhém a úmorném jednání
a na elementární tlak hornických organisací
povolila vláda další výplatu na měsíc
srpen. Na měsíc září bylo povoleno
již jen 50% drahotních přídavků,
od 1. října bylo vypláceno dokonce jen 30%
a od měsíce prosince 1926 vyplácí
se 50% drahotních příplatků, ale jen
důchodcům starým nejméně 65
let a 100% invalidům a sirotkům bez obou rodičů
do 14 let, a 30% důchodcům od 60 let a 80%ním
invalidům a jednostraným sirotkům po hornících.
Přiznávání těchto krajně
nedostatečných, příplatků je
vázáno na naprostou nemajetnost a přísné
lékařské prohlídky od okresních
lékařů. Vlastnictví sebe menšího
domečku je překážkou k získání
příplatků k práci neschopnému
horníku, který nedovršil dosud 60 let věku
nebo není uznán lékařem 80%ním
invalidou.
Také vdovy musí prokázati 80% invaliditu,
resp. stáří 60 let a naprostou nemajetnost,
má-li jim býti po dlouhých procedurách
přiznáno 30% bývalé výše
drahotních přídavků.
Opatření toto, které se stalo v době,
kdy stát zavedl cla na zemědělské
produkty, jejichž důsledkem je enormní vzestup
cen životních potřeb, a v době, kdy
kongruovým zákonem byly přiznány příplatky
kněžím, a konečně v době,
kdy se upravovaly požitky státních zaměstnanců,
vyvolalo nejen pobouření a odpor v nejširších
vrstvách lidových, nýbrž postavilo celé
kraje a tisíce starých horníků, hornických
invalidů, vdov a sirotků na pokraj hospodářského
zničení. Je hanbou státu, že po 40 a
více letech těžké nezdravé a
nebezpečné práce ve svých dolech nechává
horníky, jich vdovy a sirotky hladověti a bere jim
to nedostatečné, co jim přiznalo již
staré, zpátečnické Rakousko.
Podle státního závěrečného
účtu za rok 1925, sněmovní tisk 854,
vyplaceno bylo na státních příspěvcích
na výživu provisionistů státních
dolů a hutí celkem 17,326.088.47 Kč. Z toho
pro provisionisty stát. báňského podniku
v Příbrami bylo vyplaceno 6,517.318 Kč 73
h, to je více než celá 1/3
celkového nákladu jen pro hornické provisionisty
v kraji, který byl po leta a je i v současné
době hospodářsky odvislým na státním
báňském podniku v Příbrami.
Okres sám jest celkem bez průmyslu a stále
omezovaná těžba ve státních dolech
působí nadbytek pracovních sil, které
odcházejí za prací do jiných krajů
a celý okres se tím vylidňuje. Trpí
tím nejen dělnictvo, nýbrž i živnostnictvo
a ostatní stavy v celém kraji.
Odebrání drahotních přídavků,
které v uvedené výši znamenaly velmi
podstatnou část příjmů všeho
obyvatelstva v okrese, a z toho resultující snížení
konsumní schopnosti provisionistů, působí
na hospodářskou schopnost všeho obyvatelstva
na okrese přímo hrozivě. Nebude-li včas
a bez průtahu tato otázka vyřízena
ve prospěch provisionistů, bude tento kraj čím
dále tím více hospodářsky zmírati,
neboť chudé zemědělství, nepatrný
průmysl a "Svatá Hora" jeho hospodářskou
schopnost nezachrání. Konstatuji, že ve dnech
11. až 15. října 1926 podaly 4 veliké
politické strany v této sněmovně iniciativní
návrhy na úpravu otázky provisionistů.
Tyto návrhy byly 17. listopadu t. r. odevzdány soc.-politickému
výboru k projednání a přes to, že
s několika stran bylo naléháno na svolání
soc.-politického výboru a projednání
podaných iniciativních návrhů, dosud
se tak pro odpor vládních stran nestalo.
Protestuji důrazně jménem horníků
a provisionistů proti způsobu, jakým některé
vládní strany v této otázce postupovaly,
neboť horníkům v Příbrami slibovaly
veřejně podporu a ve sněmovně brání
se vyhověti spravedlivému požadavku tohoto
lidu. Tyto průhledné snahy byly lidem ve vší
jejich ošklivosti prohlédnuty a důkazem toho
jest, že zástupci lidové strany nesměli
na velkém táboru lidu konaném 24. března
v Příbrami před horníky provisianty
a vdovami mluviti, ačkoliv strana lidová má
na Příbramsku největší počet
hlasů, totiž 5500.
Protestuji současně proti názoru ministerstva
veř. prací, které podle zprávy, podané
soc.-politickému výboru, posuzuje celou otázku
jen s hlediska právních nároků tak,
jak byla vyvolána žalobou provisionistů proti
státním báňským úřadům
před zemským civilním soudem.
Protestuji proti soustavnému zamítání
návrhů zástupců klubu naší
strany, podávaných za účelem příznivého
vyřešení otázky drahotních přídavků
provisionistům, jak se to dělo ve výboru
rozpočtovém při sdělávání
státního rozpočtu, tak i ve výboru
soc.-politickém, a prohlašuji, že tuto zradu
vládních stran na zájmech hornictva i na
něm odvislého živnostnictva budeme soustavně
uváděti ve známost těchto vrstev,
aby se na kruté skutečnosti přesvědčili,
kde jsou jejich nepřátelé.
Poukazuji na podivnou praxi ředitelství stát.
báňského závodu v Příbrami,
které posílá do provise horníky mladé,
zatím co některé staré horníky
z protekčních a stranických důvodů
ponechává ve stavu. Také praxe při
přijímání nových zaměstnanců
odporuje platným ujednáním, která
svého času byla uzavřena s ministerstvem
veř. prací, že má býti dávána
přednost sirotkům po hornících. Důrazně
ohražuji se proti tomu, aby dělnice, které
domáhají se svých zákonných
práv, byly správou závodu šikanovány
a dokonce hrozeno jim propuštěním z práce.
Konečně protestuji proti odkladu projednávání
iniciativních návrhů v soc.-politickém
výboru a v zájmu nejen horníků a provisionistů,
nýbrž i celého kraje žádám,
aby vyplácení drahotních přídavků
horníkům bylo bez průtahu obnoveno, a sice
v té výši, jak tomu bylo až do 1. srpna
1926.
Komunistický poslanec Peter citoval zde lživé
obvinění orgánu velkoobchodníků
a uhlobaronů "Wirtschaft", že prý
soc. demokratická strana společně s jinými
dostává dopravní povolení na dovoz
hornoslezského uhlí, těmito povoleními
obchoduje a tím získává finanční
prostředky. Za socialně demokratickou stranu prohlašuji,
že toto tvrzení uhlobaronů, které s
obvyklou ochotou ve službách uhlobaronů rozšiřují
komunisté, je naprostou lží. Byl to své
doby p. ministr Kovařík, který podobně
jako jiným podnikům soukromým povolil obchodování
poměrně zcela nepatrným množstvím
dovezeného uhlí i družstevnímu podniku
koalovaných svazů hornických "Svépomoc".
Tento družstevní podnik obchodoval vždy normálně
jako každý jiný družstevní podnik,
naprosto neodvisle od strany soc. demokratické a dodával
uhlí vždy přímo svým odběratelům,
většinou zase jen družstevním podnikům,
i komunistickým. Je tedy sprostou nepravdou, že by
soc. demokratická strana měla zisk z prodeje nějakých
dovozních povolení, o nichž p. posl. Peter
mluvil. Tolik k hornické věci.
Nyní k otázce sociálního pojištění.
Nový kurs, který zahajuje vládní majorita,
jeví se nejen v zákrocích, kterými
se snaží zhoršiti podstatu zákona o sociálním
pojištění ohrožením jeho finanční
podstaty, snahou zhoršiti dávky podle tohoto zákona
poskytované a zbaviti pojištěnce jejich vlivu
v samosprávě nemocenských pojišťoven,
jakého dosud požívali, nýbrž také
i v jednotlivých úkonech státních
úřadů a představitelů této
státní správy, jak je vidno z celé
řady případů, přes které
nemohu při této příležitosti
přejíti mlčením.
Nemocenským pojišťovnám přiznává
se charakter úřadu. Co konaly tyto úřady,
bylo včera konstatováno na valné hromadě
výboru Ústřední sociální
pojišťovny doc. dr Svobodou, když podával
revisní zprávu. Bylo již za starého
Rakouska nepopíratelno, že nemocenské pojišťovny
jsou veřejnoprávním ústavem, který
vykonává důležité úkoly
veřejno-právní agendy, a dnes není
již sporno, že se považují za úřady.
Ovšem za úřad se považují nemocenské
pojišťovny se strany státních úřadů
jen tehdy, jde-li o povinnosti, které mají nésti,
resp. o úkoly, které mají prováděti
pro státní správu.
Nemocenské pojišťovny jsou zavázány
na př., aby spolupůsobily při ukládání
daně z obratu. Snad je ještě v paměti,
jak velkou službu prokázaly tyto ústavy státním
financím, když spolupůsobily při ukládání
moučné dávky, která vynesla státu
téměř 700 mil. Kč.
Jinak se to ovšem má s nemocenskými pojišťovnami,
jakmile se dožadují toho, aby bylo také, pokud
se týče jejich postavení, s nimi nakládáno
jako s veřejnými úřady. V případech,
kdy žádají nějakou výhodu od
státu, odpírá se jim, neb nakládá
se s nimi jako s výdělečnými podniky,
přesto, že se jim vzalo od 1. července 1% příjmu
na pojistném.