Čtvrtek 25. listopadu 1926

Mám však obavu vyplývající z dnešních vnitropolitických poměrů a ze složení nové koalice, aby snad nebylo naše hraničářské školství a naši hraničáři vůbec obětním beránkem a výkupným za německou spoluúčast ve vládě a na vládní moci. Vždyť ani za čtvrt století neodčiníme i při pilné práci ještě všechny škody a křivdy z minulosti a neodbouráme nespravedlivé a mnohdy až křiklavé administrativní, kulturní, sociální a zejména hospodářské starorakouské výsady našich Němců, zvláště ve zněmčeném území. My hraničáři - to, prosím, nám věřte - nejsme ani kverulanty, ani šovinisty, neboť prožili jsme v praksi celý ten úporný národnostní zápas a pocítili jsme až příliš dobře jeho slasti i strasti na své vlastní kůži a i na své vlastní existenci a tedy víme, co vyžaduje starostí, práce, času, peněz i energie, které by se daly jinak pro rozvoj státu zužitkovati. Avšak brániti se křivdě není šovinismem, není kverulanstvím. (Tak jest!) Bez české menšinové práce před převratem nebyla by tak snadno padla před celou soudnou evropskou veřejností bajka o ryze německém uzavřeném pohraničním území, a dnes průkopnická práce našich hraničářů znemožňuje a poráží zase německou fikci o národnostním státě československém. Tento náš stát má oprávněnost jen jako stát národní s národnostními menšinami cizojazyčnými, jejichž národy ve svém celku mohou se kulturně, hospodářsky, politicky a mocensky vyžíti ve vlastních samostatných státech - Němci dokonce ve třech. I my tedy chceme a máme k tomu svaté právo, abychom svému státu tak bolestně zrozenému - a nemáme žádného druhého Československa na světě - vtiskli nesmazatelný a věčně trvalý výraz svého národního svérázu, (Potlesk.) své národní duše, svého češství, jak je vytvořili nejlepší duchové české historie, svých všelidských ideálů po česku zažívaných a realisovaných. V našem státě bude vždy mluviti a jeho ráz bude povždy určovati nesmlouvavě a nekompromisně čistá duše československého národa. Stát národnostní, t. j. konglomerát československo-německo-maďarský znemožnil by toto všechno, co jsem právě zdůraznil. Nemůžeme býti a také nebudeme nikdy Švýcarskem, které rostlo ze zcela jiných dějinných tradicí a předpokladů a ze společných zápasů a z nejužší spolupráce tří svých národností, které znají pro sebe jenom pojmenování "Švýcar", a které mohou žíti z kulturní a myšlenkové práce svých samostatných národních států za švýcarskými hranicemi. Proto právem prohlásil ve svém prvním a tudíž historickém poselství náš p. president - Osvoboditel náš stát za stát národní lapidárními slovy: "My jsme vytvořili náš stát, tím se určuje státoprávní postavení našich Němců, kteří původně do země přišli jako emigranti a kolonisté. Máme plné právo na bohatství našeho území nezbytného pro průmysl náš i Němců mezi námi. My nechceme a nemůžeme obětovati naše značné menšiny české v t. zv. německém území. My jsme také přesvědčeni, že hospodářský prospěch odkazuje naše německé krajany k nám. Závisí na nich, aby se k nám postavili správně." Proto nevěřím, že je třeba nějakého nového českoněmeckého vyrovnání, protože už nás vyrovnal osud a vyšší dějinná spravedlnost, která definitivně vyřešila staleté dějinné rozpory a súčtovala jak s německým "Selbstbestimmung" tak i s německým "Selbstverwaltung" (Výborně! Potlesk.), což ovšem je pouze jen nový název pro starý cíl státní rozluky a jeho první etapou. Myslím, že našim německým aktivistům jako celku - jsou snad i mezi nimi čestné výjimky - nekřivdím, když vidím v jejich dnešní nové orientaci jen změnu taktiky a nikoliv zásadní, neboť ani ta dnešní stavovsko-třídní solidarita nestačí překlenouti výše zmíněné staleté dějinné rozpory a hořkost i nedůvěru ze staletých bojů a 8 let popřevratových je příliš krátkou dobou, aby se naši Němci, kteří byli zvyklí v monarchii habsburské jenom vládnouti dle bismarckovské zásady "Kraft ist Recht!", naučili spoluvládnouti, zejména když nejsou pouhým přídavkem, nýbrž nezbytným doplňkem a jazýčkem v dnešní vládní většině. A dejme tomu, že chtějí opravdu jen spoluvládnouti. Pak táži se: 1. Uzrál už opravdu také německý lid pro tuto spoluvládu, zejména tam, kde jsou ještě dnes Němci držiteli moci? 2. Jest již nyní vhodná doba pro tuto spoluvládu, není tato, řekl bych, rehabilitace a amnestie ještě předčasnou? 3. Jest německý lid už proniknut přesvědčením, že Československá republika jest také jeho domovem a stotožní se tedy s principy, na kterých byl za takových nezměřitelných obětí utvořen tento stát? Budou-li odpovědi na tyto jasné otázky přímé a kladné, nuže ptám se: Mají pak Němci nárok na jakékoliv výkupné za to, že konečně se umoudřili, poznavše, že dosavadní jejich vzdor je marný, zbytečný a škodlivý a že jediné východisko ze slepé uličky dosavadní je jich politiky jest jen v legální a rozumné spolučinnosti bez známého handlování z ručky do ručky. (Souhlas.)

Pan dr Hilgenreiner, senátor strany křesťansko-sociální, tedy strany vládní, odpovědné za projevy svých politických vůdců, nedávno v senátě prohlásil: Zásada mírové smlouvy st.-germainské o rovnosti všech občanů a ústavy jest v rozporu s názorem, který chce spatřovati v tomto státě český stát národní, v němž přes 3 mil. Němců požívají žalostných práv právě jen trpěné menšiny, avšak mají zůstati vyloučeni z politické moci a spolurozhodování. Bok po boku se všemi německými stranami potírali jsme tento názor o národním státě, odporující skutečným poměrům a budeme jej potírati i na dále.

A druhá německá vládní strana agrárně živnostenská podala dne 17. září t. r. interpelaci o českých menšinových školách, z níž vyjímám alespoň tyto otázky. Prvá otázka: Bude vláda dále trpěti dlouho provozované vyzývavosti vůči Němcům při slavnostních otevření menšinových a státních občanských škol (rozuměj českých) v německém území? Druhá otázka: Bude pan ministr financí i nadále poskytovati nesmírné peníze, jež pohlcuje stavba těchto set nepotřebných menšinových škol? Osmá otázka: Zruší pan ministr. školství a národní osvěty menšinové školy, jež nejsou schopny života, a ponechá je jen tehdy, budou-li míti tolik žáků, kolik se jich vyžaduje pro německé školy? Devátá otázka: Zamýšlí pan ministr školství dále pokračovati v úředním počešťování stavbou státních občanských škol v čistě německých obcích a vesnicích? A konečně desátá otázka: Jest pan ministr školství ochoten předložiti poslanecké sněmovně výkaz, kolik státních peněz již bylo vydáno na stavby menšinových škol?

Slyšeli jsme a dobře rozumíme této řeči! Proto bolestně nás hraničáře překvapil v exposé pana ministra školství dr Hodži při debatě v rozpočtovém výboru příslib školské autonomie, třebaže byl trochu nejasně pověděn. Nebyl to jakýsi pokusný balonek? Co by znamenalo uskutečnění tohoto příslibu, vysvětlí snad nejlépe výstražná slova protestu českých hraničářů v Trmicích, v němž se praví: "Unifikační zákon řeší školskou otázku se stanoviska župního zřízení, které chystanou školskou autonomií jest vydáním našich menšin novému teroru a persekuci německých krajanů. Při přesunutí věcného nákladu našeho školství na německé obce nemáme ani naděje, že by tyto obce dostály svým povinnostem ke škole menšinové podle skutečné potřeby, i kdyby měly dostatečné zdroje příjmové. Splácení odhadní ceny postavených již budov v 60 ročních splátkách povede i k tomu, že obce použijí těchto budov pro svoje děti německé a umístí mládež českou v budovách německé mládeži nevyhovujících, takže celá námaha českých živlů za dosažení nové budovy vyjde vniveč. V každém případě však toto nové břímě, uvalené na obce, bude velmi vhodným objektem protičeské agitace, počátkem nových třenic a bojů národnostních i zápasů o školu a dítě, jemuž nejasné znění o povinném vyučování v jazyce mateřském nezabrání, jak dokazuje skutečnost a zkušenost se zákonem Perkovým na Moravě."

Proto se vším důrazem naše strana čsl. národních socialistů bude se brániti jakýmkoliv národním ústupkům a koncesím, jimiž by byla vykupována německá spoluúčast ve vládě, a zejména prohlašuji, že znemožníme jakékoliv omezení, brzdění nebo dokonce ohrožení českého menšinového školství, tak pracně vybudovaného, neboť jest základním pilířem pro zajištění českého, pro nás tak cenného elementu v pohraničním zněmčeném území a nezbytnou podmínkou pro jeho kulturní, národní i sociální zesílení. Místo školní autonomie nechť raději upraví ministerstvo školství a nár. osvěty už konečně jednou po tolika letech provisoria a trapné nejistoty jasným zákonem právní a hmotné postavení učitelstva na státních hraničářských školách. Bylo by to alespoň důstojné zhodnocení skvělé a záslužné práce těchto světlonošů, kteří skoro vesměs pracují za poměrů více než nesnadných, o nichž nezasvěcenec nemá ani potuchy. (Výborně!)

Slavná sněmovno! Sudičky daly kdysi československému národu do kolébky sudbu trojího velikého zápasu: Úporný, vysilující boj na život a na smrt o jazyk, o národní svéráz a o právo na život s Němci. - Vedeme jej od úsvitu dějin až podnes! Dále stejně houževnatý boj o státní samostatnost a neodvislost. - Po 400letém zápolení s Habsburky a s vídeňským centralismem skončili jsme jej vítězně rozbitím monarchie 28. října 1918. A konečně půl tisíciletí vybojováváme ten třetí, snad nejtěžší a nejurputnější boj o duši českého člověka, o svobodu jeho svědomí proti římské diktatuře a proti středověkému a tudíž dnes přežilému názoru o bohovládě, o theokracii a o papežské světovládě. "Řím musí býti souzen a odsouzen", řekl Masaryk. Proto jest nutno osvoboditi naši moderní republikánskou demokracii z politického zajetí absolutisticko-monarchistického a hierarchicko-aristokratického systému vatikánského a tím odstraniti neblahý politický dualism státu ve státě, který nadřazuje světskou suverenitu papežskou nad suverenitu státní podle zásad známé bully "Unam sanctam" z r. 1302, kde se praví: "Slavnostně prohlašujeme veškerému lidskému stvoření, že podřízenost římskému papeži jest nezbytnou podmínkou spasení" a v duchu Syllabu z r. 1864, jenž praví: "Budiž proklet ten, jenž říká, že stát jako původ a pramen všeho práva má pravomoc neomezenou. Budiž proklet ten, kdo tvrdí, že při rozporu obou mocí předchází právo světské. Budiž proklet ten, jenž říká, že papež nemá míti světské moci."

Jest nutno národ Husův, osvobozený státně a politicky, probuditi též duchovně, doplniti naši nedávnou vítěznou politickou revoluci i českou duchovní revolucí, revolucí to svědomí, která očistí lid od hmotařství a povede jej k mravnímu a vnitřnímu prohloubení života a zajistí tak republiku také mravně. Neboť "Ne Caesar, nýbrž Ježíš!" napsal správně v závěrečné větě "Nové Evropy" Masaryk!

I tento třetí zápas musíme definitivně a úspěšně vybojovati, aby bylo možno říci právem, že vláda českých věcí vrátila se konečně, zcela a navždy do rukou českého lidu. Nutno jej vybojovati ne mocí fysickou, ani násilím, ale zbraněmi ducha, a proto hlavním bojištěm je a bude škola. "Čí dítě, toho i budoucnost" platí i v tomto boji. Proto bojujeme za novou školu, za školu československou, republikánskou a laickou, za tu pravou dílnu lidskosti, v níž volný a svobodný učitel na podkladě principu vědecké pravdy a mravnosti vychovává nejdražší poklad republiky, její mládež, k občanské solidaritě a ke spolupráci, k bratrskému soužití, k odpovědnosti za osudy státu, k ideálům skutečným, rozumem lidským ověřitelným, vůlí lidskou dosažitelným, k pokroku, k pravé demokracii, k sociální spravedlnosti. Chceme novou školu, kde dítě naučí se ne věřiti, ale mysliti, a to mysliti po našemu a žíti po česku. Chceme odstraniti nepřípustný v demokracii dualism výchovy církevně-náboženské, založené na dogmatu, zázraku a nadsmyslnu, a laické výchovy vědecko-mravní, aby v budoucnu nemusel útlý rozum dětský slučovati a smiřovati přírodní vědy s legendou biblickou a národní český dějepis s církevní historií, Husa s Pálčem a Kostnicí a Komenského s Jiřím Plachým a s Jesuity. (Tak jest!)

Základním předpokladem odluky státu od církví je odcírkevněná, zhumanisovaná, zlaicisovaná a zdemokratisovaná škola. Proto nutno především zde Řím souditi a odsouditi! Není možno, aby po velkém a zásadním zápasu proti kongrue mohla naše strana hlasovati pro položky kultové a proto navrhli jsme pro sněmovní plenum škrtnutí všech položek kultových tit. 13 v kap. 10 a 10 A. (Předsednictví se ujal předseda Malypetr.)

Žijeme ve velkém přerodu lidstva, kde roky platí za století, prožíváme velkou světovou revoluci, dobu kácení model, přehodnocování hodnot a třídění duchů, stojíme na prahu "nové Evropy", v níž - jak praví Masaryk - "demokracie musí se státi obecným přesvědčením, světovým názorem" a v níž rozhodne se buď "pro demokracii nebo dynastický militarism, buď pro bismarckism nebo pro politiku rozumnou a poctivou, buď pro násilí nebo humanitu, buď pro hmotu nebo pro ducha". Je tedy třeba vytvořiti a vychovati pro novou Evropu nového člověka, jenž by byl "homo europaeus", abych mluvil s Masarykem. Proto tato dějinná doba přerodu má býti právě u nás, kde je presidentem duševní otec nové Evropy, dobou pronikavých zásadních reforem školských a lidovýchovných, dobou reformy školy od základu, začínající zdola, od národního školství, ale také dobou radikální reformy učitelského vzdělání. A jest ctí naší strany, že dosud jediná ze všech řekla jasně a určitě návrhem bratra dr Uhlíře, jak si tyto reformy představuje.

Ale, bohužel, ve správě školské setkáváme se v 9. roce republiky pořád jen se stadiem příprav, anket, vyjednávání, smlouvání a nad tím vším jako můra leží desolátní a roztříštěné poměry vnitropolitické, hypertrofie stranictví a stavovství a politicko-stranické ohledy na všechny strany, jenom ne na stát, na jeho potřeby a na jeho budoucnost. A tyto neblahé poměry zaviňují a jsou příčinou, že se nemůžeme v kulturně-školské práci dostati ani k věcem sice důležitým, ale přece jen menším, jako je zákon o vydržování obvodových škol občanských, reforma živnostenských škol pokračovacích, novelisace dosavadních zákonů o lidovýchově, ba ani dosud nedošlo k uzákonění novelisace zákona o mateřských školách pro vleklý spor o kompetenci, o přináležitost buď k ministerstvu školství a národní osvěty nebo k ministerstvu sociální péče, ač je přece jasno, že jde především o ústavy výchovné, které nemají jen nahraditi dozor matky výdělečně činné nebo jinak zaneprázdněné, ale především výchovu této matky a doplniti takto nedostačující výchovu rodinnou. Marně čeká kulturní výbor sněmovní na tyto naléhavé předlohy, tolikráte urgované veřejností. Ba ani nemůžeme se dočkati alespoň realisování a provádění oněch zákonů již kdysi Národním shromážděním po dlouhém jednání a kompromisování přijatých. Tak na př. zákon, jímž mění se a doplňují zákony o školách obecných a občanských, tak zvaný malý školský zákon z r. 1922, čekal ne měsíce, nýbrž skoro tři léta na svá prováděcí nařízení. Zákon je z 13. července 1922 a prováděcí nařízení jsou ze 4. dubna 1925! A bohužel, tato prováděcí nařízení ještě více zmenšila tento malý školský zákon nepokrokovým a zúženým výkladem těch několika málo cenných partií tohoto zákona, zvláště pak § 3 o vyučování náboženství. A dodnes nejsou provedena ustanovení § 11, odst. 4 tohoto zákona o povinné výchově dorostu od 14 do 16 let, ač tento problém výchovy mládeže škole odrostlé - povinné docházky pro tuto mládež do pokračovacích škol nebo kursů - jest v dnešní poválečné době více než akutní. Kdy tedy dočkáme se vládního nařízení o podrobných ustanoveních o zřizování a zařizování těchto pokračovacích škol a kursů? A postátňovací akce, jak ji předpisuje zákon č. 75 z r. 1922, resp. zákon č. 252 z roku 1923, upravující organisaci odborných škol pro ženská povolání a právní poměry učitelstva těchto škol rozvržená na 10 let, také nějak povážlivě vázne. Zjistil jsem, že stav této postátňovací akce je prabídný a že se vynořují dokonce návrhy, aby účinnost tohoto zákona byla zrušena nebo při nejmenším omezena tak, aby byla postátňována jen místa ve třídách kmenových, nikoli v paralelkách. Návrhy ty nalézají velkou odezvu v ministerstvu financí. Patrně ženské školství, tolik zanedbávané v monarchii, není ani v republice aktuálním a jest tedy proto nejlepším objektem pro úspory, škrty a šetření. (Výkřiky posl. Zeminové.)

Upozorňuji tedy velmi důrazně a velmi hlasitě, že rodinných škol je třeba pro význam ženy v hospodářském životě národa, že byly podle známé zásady starého Rakouska: "ženě patří děti, kuchyně a kostel", uboze zanedbávány, takže náš stát ve svém vlastním zájmu se konečně odhodlal podepříti je postátněním a tím vyvolal souběžnou akci měst, která stavěla budovy v předpokladu, že stát splní, co zákon zaručil. Proto omezením nebo neplněním zákona se uvádějí do tísně, a zrušení zákona znamenalo by finanční a tím i kulturní katastrofu škol i obcí.

Táži se pana ministra školství na vysvětlení faktu: Proč byla zastavena působnost zákona na tak dlouhou dobu, když desítileté období mělo za úkol rozložiti břemena na menší částky, jichž rozpočet neucítí? Vždyť vydržování celého rodinného školství stálo by ročně 16 mil. Kč, na což již nyní přispívá stát obnosem asi 6 mil. Kč. A táži se dále, proč československá rodinná škola v Opavě nemá dosud postátněno místo ředitelky - jen dvě odborné učitelky jsou státní - ač německá opavská škola má postátněnu nejen ředitelku, nýbrž i tři odborné učitelky? (Slyšte! Slyšte!) Proč toto nepochopitelné vyrovnání na pouhých 50% právě v hlavním městě Slezska?

S podivnými pocity zamyslil jsem se nad rozpočtovou položkou 11/2 mil. Kč na zřízení, budování, opravy a zařízení škol národních a příspěvky k témuž účelu v bývalých historických zemích. Vzpomínal jsem si při tom na ty chudičké zadlužené horské obce valašské a viděl jsem v duchu ty dřevěné chaloupky, v nichž umístěny jsou v mnohých těchto obcích národní školy.

Bída chudobného, zanedbaného kraje odráží se výrazně a výmluvně v zanedbaných zevnějších valašských dílnách lidskosti. Ubohý učitel, ubohé děti! Okresní školní výbor ostře a přísně nařizuje stavěti, a obecní pokladna z chudých kotárů a pasek stěží sežene hubené přirážky na to nejnutnější existenční minimum. A v celém rozpočtu 782milionovém najdeme na výpomoc pro tyto obce pro celé Čechy, Moravu a Slezsko pouhých 11/2 mil. Kč! Máme sice krásný zákon číslo 76 z r. 1919, t. zv. novelu k obecnímu zřízení, v jehož §u 20 se praví: "Širší sbory samosprávné, po případě státní správa převezmou tyto obory posavadní působnosti obecní: 1. věcný náklad na školství obecné, 2. policii bezpečnostní a polní, 3. policii zdravotní a mravnostní, 4. stavbu a vydržování silnic, 5. správu chudinskou a ústavy dobročinné." A § 21 k tomu dodává: "Ku provedení změn podle §u 20 zamýšlených předloží vláda do jednoho roku osnovy zvláštních podrobných zákonů." Ale jest to zákon z doby revoluční, ze 7. února 1919, a my dnes žijeme v době odlivu revoluce a v čase odbourávání revolučních vymožeností a proto místo převzetí věcného nákladu na školství musí stačiti oněch hubených 1.5 mil. Kč.

A ještě jeden ožehavý problém bouří čím dále, tím hlučněji a neodbytněji na dveře bývalého Rohanského paláce v Karmelitské ulici. Je to hrozivá, rok od roku rostoucí nezaměstnanost našeho mladého učitelstva, zhoršovaná jednak stálou restrikcí tříd, jednak původem většiny učitelského dorostu ze tříd nezámožných a sociálně slabých. Proto doporučuji panu ministru školství co nejdůkladnější uvážení oné resoluce, která byla přijata na veřejném projevu učitelstva ve prospěch nezaměstnaného mladého učitelstva 23. října 1926. Myslím, že každá tato věta a námět z oné resoluce jsou velmi důležité pro budoucí zaopatření našeho strádajícího učitelského dorostu.

A mluvíme-li o neutěšených hmotných poměrech učitelského dorostu, nemohu nevzpomenouti i jiného kulturního činitele, naší žurnalistiky. Již dvakráte jsem mluvil v minulých rozpočtových debatách o žurnalistech s tohoto místa, o realisování jejich spravedlivých a pro kulturního člověka samozřejmých požadavků, dvakráte upozornil jsem na kulturní ostudu, že v národě Havlíčkově bude vzpomenuto až naposledy a až hodně pozdě na ty nenáročné bojovníky, kteří v boji za práva národní a lidská necouvli ani před rakouským žalářem, ani před vídeňskou persekusí. V senátě, pokud se pamatuji, přijata byla dokonce při schvalování rozpočtu resoluce, zavazující vládu zabývati se meritorně touto otázkou. Bohužel, to všechno byl dosud jen hlas volajícího na poušti, protože schází asi dobrá vůle. Nic se dosud nestalo - pardon, až na uzákonění danajského daru - tiskové novely.....

Ale jsem optimistou a proto věřím, že vědomí práva, pravdy a spravedlnosti v této dosud nevyřešené otázce se konečně uplatní a že žurnalistice v demokratické republice - pro veřejné mínění v demokracii je přece nedocenitelným a nepostradatelným faktorem - se konečně zaslouženě dostane, což jejího jest.

Dovolte, abych se zmínil o dobrém podporovateli kulturních snah u nás. Jsou to naše samosprávné úřady, zvláště naše komuny a pak spořitelny, které dosud vždy ve svých rozpočtech dobrovolně a rády pamatovaly - mnohdy štědře a vydatně - nejen na školství, nýbrž i na různé kulturní účely. Knihovnictví, činnost lidovýchovná, hudba, divadelnictví, výtvarné umění našly na našich radnicích vždy laskavé porozumění a ochotné mecenášství. Avšak chystaná reforma daňová zasáhne jistě neblaze do této významné činnosti a donutí naše obecní výbory - ovšem proti jejich vůli - k radikálním škrtům právě v těchto položkách, neboť nouze láme železo a už staří Římané říkali: "Primum vivere, deinde philosophari." Zejména naše divadelnictví bude postiženo skoro katastrofálně a bude musiti hodně sleviti ze svých uměleckých snah a cílů. Jsem povinen upozorniti zvláště na divadlo moravsko-ostravské, které je dnes pro probouzející se národní uvědomění na Hlučínsku a na Těšínsku a pro kulturní rozvoj a osvětu v našeho černého kraje tím, čím bylo kdysi celému národu Národní divadlo v Praze. Budou-li naše obce v kraji Bezručově donuceny seškrtati subvenční příspěvky dosud poskytované ostravskému divadlu, pak neubrání se tento náš umělecký maják na hranicích tří států rapidnímu poklesu dosavadní umělecké výše k nenahraditelné kulturní škodě celého přilehlého území. Proto velmi důrazně volám, zvláště k p. ministrovi školství a financí: Caveant consules!

Slavná sněmovno! Věnuje-li rozpočet na nár. obranu obnos 1.370,000.000 Kč, není obnos 782,382.452 Kč věnovaný pro r. 1927 školství a kultuře vůbec nijak přepiatým, ba v ani ne velikým, zejména když uvážíme značný náklad osobní. Nemocí fysickou, nýbrž zbraněmi ducha jsme vždy zvítězili - podle slov otce národa Františka Palackého. Jsme malý národ a přece chceme státi v popředí nové Evropy a v čele myšlenkového vývoje evropského lidstva. Proto obnosy věnované kulturnímu rozvoji republiky jsou nejlepší a nejvýnosnější naší investicí vůbec, neboť jen převahou ducha vytvoříme si pravou a zdravou demokracii doma a zajistíme si čestné místo na slunci venku. "V práci a vědění je naše spasení!" Nuže tedy osvětou k svobodě, k svobodě vždy větší a k svobodě pravé! (Potlesk.)

Předseda (zvoní): Dalším přihlášeným řečníkem je p. posl. Hancko. Dávám mu slovo.

Posl. Hancko: Slávna snemovňa! Osem rokov uplynulo, ako si dva bratské národy, národ slovenský s národom českým podaly ruky. Utvorily si spoločný štát Čechov a Slovákov: republiku Československú. Utvorily ju tým cieľom, aby v ňom ako slobodný so slobodným, rovný s rovným nažívaly a nad svojmi životnými otázkami vzájomnou dohodou a bratskou pomocou vo všetkom rovnoprávne rozhodovaly. Takto to bolo správné, múdre a štátotvorné. Len žiaľbohu, že sa pomery v praktickom živote celkom v opačnom smere vyvinuly.

Týchto 8 rokov spolužitia poskytlo nám práve dosť zkúseností k tomu, aby sme dnes bez okolkovania celkom úprimne, mužným, ale aj výstražným dôrazom mohli pred celým svetom konštatovať, že v tejto novej a spoločnej štátnej domácnosti dospel slovenský národ k tej až tragickej skutočnosti, že miesto toho, aby sa mu v novom štátnom útvare bolo malo dostať podielu, byť plnoprávnym a rozhodujúcim pánom svojich vecí, vo skutočnosti octnul sa pod centralistickou nadvládou bratského národa českého.

Chytráckym pražským centralistickým režímom zaskočený slovenský národ bol z riadenia svojho osudu v štáte sobeckou a panovačnou bratskou rukou vylúčený. Praha zaviedla rozhodovanie, vladárenie v štáte bez neho, ba diametrálne ešte aj rovno proti jeho v životným záujmom natoľko, že silou-mocou naoktrojovaný tento režím odvážil sa poprieť v ešte aj uznanie prirodzeného existenčného práva národnej samobytnosti slovenského národa. Pri tom ale všemožným spôsobom forzívroval udomácnenia falošnej ideologie národa československého, čo v praxi toľko znamená, ako absorbovanie, pohltenie slovenského národa silnejším národom českým, pravým výrazom - národnú smrť slovenského národa v Československej republike. A práve v tejto okolnosti nachádzam dokonalé vysvetlenie základných príčin toho, že miesto aby sme sa boli mali v Československej republike, teda vo svojom vlastnom štáte, dožiť čím lepšieho pomilovania, sblíženia, sbratrenia dvoch štát tvoriacich národov, po 8 rokov ocitáme sa práve v tej najchúlostivejšej a ozaj tragikuma plnej situácii, že slovenský národ, čo nech bude mužne a úprimne povedané, dospel po 8ročnom spolužití do veľmi príkrej a povážlivej protivy s národom českým, je s ním veru že povážlive znepriatelený. Centralistický režím vykopal medzi slovenským a českým národom veľmi hlbokú priepasť, ktorá, jestli sa nám ju v najkratšej dobe nepodarí preklenúť, ale bude sa ona ešte aj ďalej prehlbovať, môže sa stať veľmi ľahko spoločným hrobom samostatnosti oboch národov.

Toľko som si dovolil predniesť vo všeobecnosti za úvod tým cieľom, aby ustálením pravej diagnózy ťažkej, smrtonosnej nemoci našej republiky postavil som zodpovedným činiteľom nášho štátu tú výstrahu, aby sa zo zkazonosnej centralistickej cesty ešte zavčasu vrátili a pristúpili k bezodkladnej, ale nevyhnuteľne potrebnej operácii a liečbe tak nebezpečne hnisavého vreda naších rozháraných vnútorno-politických pomerov aj vtedy, keď to istým kruhom hneď aj nebude po vôli. Darmo je, jestli si našu štátnu samostatnosť trvale chceme zabezpečiť, niet inej záchrany, ako nastúpiť cestu vedúcu k autonomii Slovenska, pittsbourghskou smlouvou samým prezidentem republiky zaručenej.

Slávna snemovňa! Toľko ve všeobecnosti. Majúc hovoriť ku kultúrnej položke štátneho rozpočtu, hneď na počiatku dovolím si poukázať na najväčšie chyby nášho vládneho kultúrneho smeru. Ja myslím, nikto nepokúsi sa dnes už podvrátiť to moje tvrdenie, keď sa vyslovím, že najbolestnejšiu ranu dal Československej republike a Slovensko od historických zemí v najväčšej miere odcuzil práve dosavádny centralistický vládny režím, ktorý nebol vedený v duchu kresťanskej lásky a v duchu slovensko-národnom, slovenskému, tak zbožném národu, prajnom, ale práve v protivnom smere. V republike našej vládol od samého prevratu práve smer vraždiaci ducha Kristovho, smer pokrokársko-neverecký a smer čechizujúci, vraždiaci zas slovenského národného ducha.

Systematičným dusením slovenského národného ducha a natískaním nevereckého husitizmu vyvolané boly stále národné zápasy, trenice, nesváry a kultúrne boje medzi slovenským a českým národom. Tento duch zavádzaný bol vo školách udomácňovaním unigormity štátneho výchovného laicko-nevereckého monopolu plánovitým postupným poštátňovaním historických cirkevných škôl a iných kultúrnych ustanovizní, postupným vylučovaním z nich nábožensko-mravnej výchovy a kresťanského kultu vôbec.

Prvá etapa tejto akcie prevádzala sa v praksi pod rúškom malého školského zákona, ktorý umožňuje nedospelej mládeži slobodné odhlasovanie sa z vyučovania náboženstva, z čoho potom, ako nás zkúsenosť poučuje, vyrastá veľmi bujná burina náboženskej ľahostajnosti, náboženskej nesnášanlivosti, protináboženskej vášne, triednej nenávisti a mravnej zpustlosti mládeže celej republiky.

Související odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP