Mám však obavu vyplývající z
dnešních vnitropolitických poměrů
a ze složení nové koalice, aby snad nebylo
naše hraničářské školství
a naši hraničáři vůbec obětním
beránkem a výkupným za německou spoluúčast
ve vládě a na vládní moci. Vždyť
ani za čtvrt století neodčiníme i
při pilné práci ještě všechny
škody a křivdy z minulosti a neodbouráme nespravedlivé
a mnohdy až křiklavé administrativní,
kulturní, sociální a zejména hospodářské
starorakouské výsady našich Němců,
zvláště ve zněmčeném území.
My hraničáři - to, prosím, nám
věřte - nejsme ani kverulanty, ani šovinisty,
neboť prožili jsme v praksi celý ten úporný
národnostní zápas a pocítili jsme
až příliš dobře jeho slasti i strasti
na své vlastní kůži a i na své
vlastní existenci a tedy víme, co vyžaduje
starostí, práce, času, peněz i energie,
které by se daly jinak pro rozvoj státu zužitkovati.
Avšak brániti se křivdě není
šovinismem, není kverulanstvím. (Tak jest!)
Bez české menšinové práce před
převratem nebyla by tak snadno padla před celou
soudnou evropskou veřejností bajka o ryze německém
uzavřeném pohraničním území,
a dnes průkopnická práce našich hraničářů
znemožňuje a poráží zase německou
fikci o národnostním státě československém.
Tento náš stát má oprávněnost
jen jako stát národní s národnostními
menšinami cizojazyčnými, jejichž národy
ve svém celku mohou se kulturně, hospodářsky,
politicky a mocensky vyžíti ve vlastních samostatných
státech - Němci dokonce ve třech. I my tedy
chceme a máme k tomu svaté právo, abychom
svému státu tak bolestně zrozenému
- a nemáme žádného druhého Československa
na světě - vtiskli nesmazatelný a věčně
trvalý výraz svého národního
svérázu, (Potlesk.) své národní
duše, svého češství, jak je vytvořili
nejlepší duchové české historie,
svých všelidských ideálů po česku
zažívaných a realisovaných. V našem
státě bude vždy mluviti a jeho ráz bude
povždy určovati nesmlouvavě a nekompromisně
čistá duše československého národa.
Stát národnostní, t. j. konglomerát
československo-německo-maďarský znemožnil
by toto všechno, co jsem právě zdůraznil.
Nemůžeme býti a také nebudeme nikdy
Švýcarskem, které rostlo ze zcela jiných
dějinných tradicí a předpokladů
a ze společných zápasů a z nejužší
spolupráce tří svých národností,
které znají pro sebe jenom pojmenování
"Švýcar", a které mohou žíti
z kulturní a myšlenkové práce svých
samostatných národních států
za švýcarskými hranicemi. Proto právem
prohlásil ve svém prvním a tudíž
historickém poselství náš p. president
- Osvoboditel náš stát za stát národní
lapidárními slovy: "My jsme vytvořili
náš stát, tím se určuje státoprávní
postavení našich Němců, kteří
původně do země přišli jako emigranti
a kolonisté. Máme plné právo na bohatství
našeho území nezbytného pro průmysl
náš i Němců mezi námi. My nechceme
a nemůžeme obětovati naše značné
menšiny české v t. zv. německém
území. My jsme také přesvědčeni,
že hospodářský prospěch odkazuje
naše německé krajany k nám. Závisí
na nich, aby se k nám postavili správně."
Proto nevěřím, že je třeba nějakého
nového českoněmeckého vyrovnání,
protože už nás vyrovnal osud a vyšší
dějinná spravedlnost, která definitivně
vyřešila staleté dějinné rozpory
a súčtovala jak s německým "Selbstbestimmung"
tak i s německým "Selbstverwaltung" (Výborně!
Potlesk.), což ovšem je pouze jen nový název
pro starý cíl státní rozluky a jeho
první etapou. Myslím, že našim německým
aktivistům jako celku - jsou snad i mezi nimi čestné
výjimky - nekřivdím, když vidím
v jejich dnešní nové orientaci jen změnu
taktiky a nikoliv zásadní, neboť ani ta dnešní
stavovsko-třídní solidarita nestačí
překlenouti výše zmíněné
staleté dějinné rozpory a hořkost
i nedůvěru ze staletých bojů a 8 let
popřevratových je příliš krátkou
dobou, aby se naši Němci, kteří byli
zvyklí v monarchii habsburské jenom vládnouti
dle bismarckovské zásady "Kraft ist Recht!",
naučili spoluvládnouti, zejména když
nejsou pouhým přídavkem, nýbrž
nezbytným doplňkem a jazýčkem v dnešní
vládní většině. A dejme tomu,
že chtějí opravdu jen spoluvládnouti.
Pak táži se: 1. Uzrál už opravdu také
německý lid pro tuto spoluvládu, zejména
tam, kde jsou ještě dnes Němci držiteli
moci? 2. Jest již nyní vhodná doba pro tuto
spoluvládu, není tato, řekl bych, rehabilitace
a amnestie ještě předčasnou? 3. Jest
německý lid už proniknut přesvědčením,
že Československá republika jest také
jeho domovem a stotožní se tedy s principy, na kterých
byl za takových nezměřitelných obětí
utvořen tento stát? Budou-li odpovědi na
tyto jasné otázky přímé a kladné,
nuže ptám se: Mají pak Němci nárok
na jakékoliv výkupné za to, že konečně
se umoudřili, poznavše, že dosavadní jejich
vzdor je marný, zbytečný a škodlivý
a že jediné východisko ze slepé uličky
dosavadní je jich politiky jest jen v legální
a rozumné spolučinnosti bez známého
handlování z ručky do ručky. (Souhlas.)
Pan dr Hilgenreiner, senátor strany křesťansko-sociální,
tedy strany vládní, odpovědné za projevy
svých politických vůdců, nedávno
v senátě prohlásil: Zásada mírové
smlouvy st.-germainské o rovnosti všech občanů
a ústavy jest v rozporu s názorem, který
chce spatřovati v tomto státě český
stát národní, v němž přes
3 mil. Němců požívají žalostných
práv právě jen trpěné menšiny,
avšak mají zůstati vyloučeni z politické
moci a spolurozhodování. Bok po boku se všemi
německými stranami potírali jsme tento názor
o národním státě, odporující
skutečným poměrům a budeme jej potírati
i na dále.
A druhá německá vládní strana
agrárně živnostenská podala dne 17.
září t. r. interpelaci o českých
menšinových školách, z níž
vyjímám alespoň tyto otázky. Prvá
otázka: Bude vláda dále trpěti dlouho
provozované vyzývavosti vůči Němcům
při slavnostních otevření menšinových
a státních občanských škol (rozuměj
českých) v německém území?
Druhá otázka: Bude pan ministr financí i
nadále poskytovati nesmírné peníze,
jež pohlcuje stavba těchto set nepotřebných
menšinových škol? Osmá otázka:
Zruší pan ministr. školství a národní
osvěty menšinové školy, jež nejsou
schopny života, a ponechá je jen tehdy, budou-li míti
tolik žáků, kolik se jich vyžaduje pro
německé školy? Devátá otázka:
Zamýšlí pan ministr školství dále
pokračovati v úředním počešťování
stavbou státních občanských škol
v čistě německých obcích a
vesnicích? A konečně desátá
otázka: Jest pan ministr školství ochoten předložiti
poslanecké sněmovně výkaz, kolik státních
peněz již bylo vydáno na stavby menšinových
škol?
Slyšeli jsme a dobře rozumíme této řeči!
Proto bolestně nás hraničáře
překvapil v exposé pana ministra školství
dr Hodži při debatě v rozpočtovém
výboru příslib školské autonomie,
třebaže byl trochu nejasně pověděn.
Nebyl to jakýsi pokusný balonek? Co by znamenalo
uskutečnění tohoto příslibu,
vysvětlí snad nejlépe výstražná
slova protestu českých hraničářů
v Trmicích, v němž se praví: "Unifikační
zákon řeší školskou otázku
se stanoviska župního zřízení,
které chystanou školskou autonomií jest vydáním
našich menšin novému teroru a persekuci německých
krajanů. Při přesunutí věcného
nákladu našeho školství na německé
obce nemáme ani naděje, že by tyto obce dostály
svým povinnostem ke škole menšinové podle
skutečné potřeby, i kdyby měly dostatečné
zdroje příjmové. Splácení odhadní
ceny postavených již budov v 60 ročních
splátkách povede i k tomu, že obce použijí
těchto budov pro svoje děti německé
a umístí mládež českou v budovách
německé mládeži nevyhovujících,
takže celá námaha českých živlů
za dosažení nové budovy vyjde vniveč.
V každém případě však toto
nové břímě, uvalené na obce,
bude velmi vhodným objektem protičeské agitace,
počátkem nových třenic a bojů
národnostních i zápasů o školu
a dítě, jemuž nejasné znění
o povinném vyučování v jazyce mateřském
nezabrání, jak dokazuje skutečnost a zkušenost
se zákonem Perkovým na Moravě."
Proto se vším důrazem naše strana čsl.
národních socialistů bude se brániti
jakýmkoliv národním ústupkům
a koncesím, jimiž by byla vykupována německá
spoluúčast ve vládě, a zejména
prohlašuji, že znemožníme jakékoliv
omezení, brzdění nebo dokonce ohrožení
českého menšinového školství,
tak pracně vybudovaného, neboť jest základním
pilířem pro zajištění českého,
pro nás tak cenného elementu v pohraničním
zněmčeném území a nezbytnou
podmínkou pro jeho kulturní, národní
i sociální zesílení. Místo
školní autonomie nechť raději upraví
ministerstvo školství a nár. osvěty
už konečně jednou po tolika letech provisoria
a trapné nejistoty jasným zákonem právní
a hmotné postavení učitelstva na státních
hraničářských školách.
Bylo by to alespoň důstojné zhodnocení
skvělé a záslužné práce
těchto světlonošů, kteří
skoro vesměs pracují za poměrů více
než nesnadných, o nichž nezasvěcenec nemá
ani potuchy. (Výborně!)
Slavná sněmovno! Sudičky daly kdysi československému
národu do kolébky sudbu trojího velikého
zápasu: Úporný, vysilující
boj na život a na smrt o jazyk, o národní svéráz
a o právo na život s Němci. - Vedeme jej od
úsvitu dějin až podnes! Dále stejně
houževnatý boj o státní samostatnost
a neodvislost. - Po 400letém zápolení s Habsburky
a s vídeňským centralismem skončili
jsme jej vítězně rozbitím monarchie
28. října 1918. A konečně půl
tisíciletí vybojováváme ten třetí,
snad nejtěžší a nejurputnější
boj o duši českého člověka, o
svobodu jeho svědomí proti římské
diktatuře a proti středověkému a tudíž
dnes přežilému názoru o bohovládě,
o theokracii a o papežské světovládě.
"Řím musí býti souzen a odsouzen",
řekl Masaryk. Proto jest nutno osvoboditi naši
moderní republikánskou demokracii z politického
zajetí absolutisticko-monarchistického a hierarchicko-aristokratického
systému vatikánského a tím odstraniti
neblahý politický dualism státu ve státě,
který nadřazuje světskou suverenitu papežskou
nad suverenitu státní podle zásad známé
bully "Unam sanctam" z r. 1302, kde se praví:
"Slavnostně prohlašujeme veškerému
lidskému stvoření, že podřízenost
římskému papeži jest nezbytnou podmínkou
spasení" a v duchu Syllabu z r. 1864, jenž praví:
"Budiž proklet ten, jenž říká,
že stát jako původ a pramen všeho práva
má pravomoc neomezenou. Budiž proklet ten, kdo tvrdí,
že při rozporu obou mocí předchází
právo světské. Budiž proklet ten, jenž
říká, že papež nemá míti
světské moci."
Jest nutno národ Husův, osvobozený státně
a politicky, probuditi též duchovně, doplniti
naši nedávnou vítěznou politickou revoluci
i českou duchovní revolucí, revolucí
to svědomí, která očistí lid
od hmotařství a povede jej k mravnímu a vnitřnímu
prohloubení života a zajistí tak republiku
také mravně. Neboť "Ne Caesar, nýbrž
Ježíš!" napsal správně v závěrečné
větě "Nové Evropy" Masaryk!
I tento třetí zápas musíme definitivně
a úspěšně vybojovati, aby bylo možno
říci právem, že vláda českých
věcí vrátila se konečně, zcela
a navždy do rukou českého lidu. Nutno jej vybojovati
ne mocí fysickou, ani násilím, ale zbraněmi
ducha, a proto hlavním bojištěm je a bude škola.
"Čí dítě, toho i budoucnost"
platí i v tomto boji. Proto bojujeme za novou školu,
za školu československou, republikánskou a
laickou, za tu pravou dílnu lidskosti, v níž
volný a svobodný učitel na podkladě
principu vědecké pravdy a mravnosti vychovává
nejdražší poklad republiky, její mládež,
k občanské solidaritě a ke spolupráci,
k bratrskému soužití, k odpovědnosti
za osudy státu, k ideálům skutečným,
rozumem lidským ověřitelným, vůlí
lidskou dosažitelným, k pokroku, k pravé demokracii,
k sociální spravedlnosti. Chceme novou školu,
kde dítě naučí se ne věřiti,
ale mysliti, a to mysliti po našemu a žíti po
česku. Chceme odstraniti nepřípustný
v demokracii dualism výchovy církevně-náboženské,
založené na dogmatu, zázraku a nadsmyslnu,
a laické výchovy vědecko-mravní, aby
v budoucnu nemusel útlý rozum dětský
slučovati a smiřovati přírodní
vědy s legendou biblickou a národní český
dějepis s církevní historií, Husa
s Pálčem a Kostnicí a Komenského s
Jiřím Plachým a s Jesuity. (Tak jest!)
Základním předpokladem odluky státu
od církví je odcírkevněná,
zhumanisovaná, zlaicisovaná a zdemokratisovaná
škola. Proto nutno především zde Řím
souditi a odsouditi! Není možno, aby po velkém
a zásadním zápasu proti kongrue mohla naše
strana hlasovati pro položky kultové a proto navrhli
jsme pro sněmovní plenum škrtnutí všech
položek kultových tit. 13 v kap. 10 a 10 A. (Předsednictví
se ujal předseda Malypetr.)
Žijeme ve velkém přerodu lidstva, kde roky
platí za století, prožíváme velkou
světovou revoluci, dobu kácení model, přehodnocování
hodnot a třídění duchů, stojíme
na prahu "nové Evropy", v níž - jak
praví Masaryk - "demokracie musí se
státi obecným přesvědčením,
světovým názorem" a v níž
rozhodne se buď "pro demokracii nebo dynastický
militarism, buď pro bismarckism nebo pro politiku rozumnou
a poctivou, buď pro násilí nebo humanitu, buď
pro hmotu nebo pro ducha". Je tedy třeba vytvořiti
a vychovati pro novou Evropu nového člověka,
jenž by byl "homo europaeus", abych mluvil s Masarykem.
Proto tato dějinná doba přerodu má
býti právě u nás, kde je presidentem
duševní otec nové Evropy, dobou pronikavých
zásadních reforem školských a lidovýchovných,
dobou reformy školy od základu, začínající
zdola, od národního školství, ale také
dobou radikální reformy učitelského
vzdělání. A jest ctí naší
strany, že dosud jediná ze všech řekla
jasně a určitě návrhem bratra dr Uhlíře,
jak si tyto reformy představuje.
Ale, bohužel, ve správě školské
setkáváme se v 9. roce republiky pořád
jen se stadiem příprav, anket, vyjednávání,
smlouvání a nad tím vším jako
můra leží desolátní a roztříštěné
poměry vnitropolitické, hypertrofie stranictví
a stavovství a politicko-stranické ohledy na všechny
strany, jenom ne na stát, na jeho potřeby a na jeho
budoucnost. A tyto neblahé poměry zaviňují
a jsou příčinou, že se nemůžeme
v kulturně-školské práci dostati ani
k věcem sice důležitým, ale přece
jen menším, jako je zákon o vydržování
obvodových škol občanských, reforma
živnostenských škol pokračovacích,
novelisace dosavadních zákonů o lidovýchově,
ba ani dosud nedošlo k uzákonění novelisace
zákona o mateřských školách pro
vleklý spor o kompetenci, o přináležitost
buď k ministerstvu školství a národní
osvěty nebo k ministerstvu sociální péče,
ač je přece jasno, že jde především
o ústavy výchovné, které nemají
jen nahraditi dozor matky výdělečně
činné nebo jinak zaneprázdněné,
ale především výchovu této matky
a doplniti takto nedostačující výchovu
rodinnou. Marně čeká kulturní výbor
sněmovní na tyto naléhavé předlohy,
tolikráte urgované veřejností. Ba
ani nemůžeme se dočkati alespoň realisování
a provádění oněch zákonů
již kdysi Národním shromážděním
po dlouhém jednání a kompromisování
přijatých. Tak na př. zákon, jímž
mění se a doplňují zákony o
školách obecných a občanských,
tak zvaný malý školský zákon
z r. 1922, čekal ne měsíce, nýbrž
skoro tři léta na svá prováděcí
nařízení. Zákon je z 13. července
1922 a prováděcí nařízení
jsou ze 4. dubna 1925! A bohužel, tato prováděcí
nařízení ještě více zmenšila
tento malý školský zákon nepokrokovým
a zúženým výkladem těch několika
málo cenných partií tohoto zákona,
zvláště pak § 3 o vyučování
náboženství. A dodnes nejsou provedena ustanovení
§ 11, odst. 4 tohoto zákona o povinné výchově
dorostu od 14 do 16 let, ač tento problém výchovy
mládeže škole odrostlé - povinné
docházky pro tuto mládež do pokračovacích
škol nebo kursů - jest v dnešní poválečné
době více než akutní. Kdy tedy dočkáme
se vládního nařízení o podrobných
ustanoveních o zřizování a zařizování
těchto pokračovacích škol a kursů?
A postátňovací akce, jak ji předpisuje
zákon č. 75 z r. 1922, resp. zákon č.
252 z roku 1923, upravující organisaci odborných
škol pro ženská povolání a právní
poměry učitelstva těchto škol rozvržená
na 10 let, také nějak povážlivě
vázne. Zjistil jsem, že stav této postátňovací
akce je prabídný a že se vynořují
dokonce návrhy, aby účinnost tohoto zákona
byla zrušena nebo při nejmenším omezena
tak, aby byla postátňována jen místa
ve třídách kmenových, nikoli v paralelkách.
Návrhy ty nalézají velkou odezvu v ministerstvu
financí. Patrně ženské školství,
tolik zanedbávané v monarchii, není ani v
republice aktuálním a jest tedy proto nejlepším
objektem pro úspory, škrty a šetření.
(Výkřiky posl. Zeminové.)
Upozorňuji tedy velmi důrazně a velmi hlasitě,
že rodinných škol je třeba pro význam
ženy v hospodářském životě
národa, že byly podle známé zásady
starého Rakouska: "ženě patří
děti, kuchyně a kostel", uboze zanedbávány,
takže náš stát ve svém vlastním
zájmu se konečně odhodlal podepříti
je postátněním a tím vyvolal souběžnou
akci měst, která stavěla budovy v předpokladu,
že stát splní, co zákon zaručil.
Proto omezením nebo neplněním zákona
se uvádějí do tísně, a zrušení
zákona znamenalo by finanční a tím
i kulturní katastrofu škol i obcí.
Táži se pana ministra školství na vysvětlení
faktu: Proč byla zastavena působnost zákona
na tak dlouhou dobu, když desítileté období
mělo za úkol rozložiti břemena na menší
částky, jichž rozpočet neucítí?
Vždyť vydržování celého rodinného
školství stálo by ročně 16 mil.
Kč, na což již nyní přispívá
stát obnosem asi 6 mil. Kč. A táži se
dále, proč československá rodinná
škola v Opavě nemá dosud postátněno
místo ředitelky - jen dvě odborné
učitelky jsou státní - ač německá
opavská škola má postátněnu nejen
ředitelku, nýbrž i tři odborné
učitelky? (Slyšte! Slyšte!) Proč
toto nepochopitelné vyrovnání na pouhých
50% právě v hlavním městě Slezska?
S podivnými pocity zamyslil jsem se nad rozpočtovou
položkou 11/2 mil. Kč na zřízení,
budování, opravy a zařízení
škol národních a příspěvky
k témuž účelu v bývalých
historických zemích. Vzpomínal jsem si při
tom na ty chudičké zadlužené horské
obce valašské a viděl jsem v duchu ty dřevěné
chaloupky, v nichž umístěny jsou v mnohých
těchto obcích národní školy.
Bída chudobného, zanedbaného kraje odráží
se výrazně a výmluvně v zanedbaných
zevnějších valašských dílnách
lidskosti. Ubohý učitel, ubohé děti!
Okresní školní výbor ostře a
přísně nařizuje stavěti, a
obecní pokladna z chudých kotárů a
pasek stěží sežene hubené přirážky
na to nejnutnější existenční
minimum. A v celém rozpočtu 782milionovém
najdeme na výpomoc pro tyto obce pro celé Čechy,
Moravu a Slezsko pouhých 11/2 mil.
Kč! Máme sice krásný zákon
číslo 76 z r. 1919, t. zv. novelu k obecnímu
zřízení, v jehož §u 20 se praví:
"Širší sbory samosprávné,
po případě státní správa
převezmou tyto obory posavadní působnosti
obecní: 1. věcný náklad na školství
obecné, 2. policii bezpečnostní a polní,
3. policii zdravotní a mravnostní, 4. stavbu a vydržování
silnic, 5. správu chudinskou a ústavy dobročinné."
A § 21 k tomu dodává: "Ku provedení
změn podle §u 20 zamýšlených předloží
vláda do jednoho roku osnovy zvláštních
podrobných zákonů." Ale jest to zákon
z doby revoluční, ze 7. února 1919, a my
dnes žijeme v době odlivu revoluce a v čase
odbourávání revolučních vymožeností
a proto místo převzetí věcného
nákladu na školství musí stačiti
oněch hubených 1.5 mil. Kč.
A ještě jeden ožehavý problém bouří
čím dále, tím hlučněji
a neodbytněji na dveře bývalého Rohanského
paláce v Karmelitské ulici. Je to hrozivá,
rok od roku rostoucí nezaměstnanost našeho
mladého učitelstva, zhoršovaná jednak
stálou restrikcí tříd, jednak původem
většiny učitelského dorostu ze tříd
nezámožných a sociálně slabých.
Proto doporučuji panu ministru školství co
nejdůkladnější uvážení
oné resoluce, která byla přijata na veřejném
projevu učitelstva ve prospěch nezaměstnaného
mladého učitelstva 23. října 1926.
Myslím, že každá tato věta a námět
z oné resoluce jsou velmi důležité pro
budoucí zaopatření našeho strádajícího
učitelského dorostu.
A mluvíme-li o neutěšených hmotných
poměrech učitelského dorostu, nemohu nevzpomenouti
i jiného kulturního činitele, naší
žurnalistiky. Již dvakráte jsem mluvil v minulých
rozpočtových debatách o žurnalistech
s tohoto místa, o realisování jejich spravedlivých
a pro kulturního člověka samozřejmých
požadavků, dvakráte upozornil jsem na kulturní
ostudu, že v národě Havlíčkově
bude vzpomenuto až naposledy a až hodně pozdě
na ty nenáročné bojovníky, kteří
v boji za práva národní a lidská necouvli
ani před rakouským žalářem, ani
před vídeňskou persekusí. V senátě,
pokud se pamatuji, přijata byla dokonce při schvalování
rozpočtu resoluce, zavazující vládu
zabývati se meritorně touto otázkou. Bohužel,
to všechno byl dosud jen hlas volajícího na
poušti, protože schází asi dobrá
vůle. Nic se dosud nestalo - pardon, až na uzákonění
danajského daru - tiskové novely.....
Ale jsem optimistou a proto věřím, že
vědomí práva, pravdy a spravedlnosti v této
dosud nevyřešené otázce se konečně
uplatní a že žurnalistice v demokratické
republice - pro veřejné mínění
v demokracii je přece nedocenitelným a nepostradatelným
faktorem - se konečně zaslouženě dostane,
což jejího jest.
Dovolte, abych se zmínil o dobrém podporovateli kulturních snah u nás. Jsou to naše samosprávné úřady, zvláště naše komuny a pak spořitelny, které dosud vždy ve svých rozpočtech dobrovolně a rády pamatovaly - mnohdy štědře a vydatně - nejen na školství, nýbrž i na různé kulturní účely. Knihovnictví, činnost lidovýchovná, hudba, divadelnictví, výtvarné umění našly na našich radnicích vždy laskavé porozumění a ochotné mecenášství. Avšak chystaná reforma daňová zasáhne jistě neblaze do této významné činnosti a donutí naše obecní výbory - ovšem proti jejich vůli - k radikálním škrtům právě v těchto položkách, neboť nouze láme železo a už staří Římané říkali: "Primum vivere, deinde philosophari." Zejména naše divadelnictví bude postiženo skoro katastrofálně a bude musiti hodně sleviti ze svých uměleckých snah a cílů. Jsem povinen upozorniti zvláště na divadlo moravsko-ostravské, které je dnes pro probouzející se národní uvědomění na Hlučínsku a na Těšínsku a pro kulturní rozvoj a osvětu v našeho černého kraje tím, čím bylo kdysi celému národu Národní divadlo v Praze. Budou-li naše obce v kraji Bezručově donuceny seškrtati subvenční příspěvky dosud poskytované ostravskému divadlu, pak neubrání se tento náš umělecký maják na hranicích tří států rapidnímu poklesu dosavadní umělecké výše k nenahraditelné kulturní škodě celého přilehlého území. Proto velmi důrazně volám, zvláště k p. ministrovi školství a financí: Caveant consules!
Slavná sněmovno! Věnuje-li rozpočet
na nár. obranu obnos 1.370,000.000 Kč, není
obnos 782,382.452 Kč věnovaný pro r. 1927
školství a kultuře vůbec nijak přepiatým,
ba v ani ne velikým, zejména když uvážíme
značný náklad osobní. Nemocí
fysickou, nýbrž zbraněmi ducha jsme vždy
zvítězili - podle slov otce národa Františka
Palackého. Jsme malý národ a přece
chceme státi v popředí nové Evropy
a v čele myšlenkového vývoje evropského
lidstva. Proto obnosy věnované kulturnímu
rozvoji republiky jsou nejlepší a nejvýnosnější
naší investicí vůbec, neboť jen
převahou ducha vytvoříme si pravou a zdravou
demokracii doma a zajistíme si čestné místo
na slunci venku. "V práci a vědění
je naše spasení!" Nuže tedy osvětou
k svobodě, k svobodě vždy větší
a k svobodě pravé! (Potlesk.)
Předseda (zvoní): Dalším
přihlášeným řečníkem
je p. posl. Hancko. Dávám mu slovo.
Posl. Hancko: Slávna snemovňa! Osem rokov
uplynulo, ako si dva bratské národy, národ
slovenský s národom českým podaly
ruky. Utvorily si spoločný štát Čechov
a Slovákov: republiku Československú. Utvorily
ju tým cieľom, aby v ňom ako slobodný
so slobodným, rovný s rovným nažívaly
a nad svojmi životnými otázkami vzájomnou
dohodou a bratskou pomocou vo všetkom rovnoprávne
rozhodovaly. Takto to bolo správné, múdre
a štátotvorné. Len žiaľbohu, že
sa pomery v praktickom živote celkom v opačnom smere
vyvinuly.
Týchto 8 rokov spolužitia poskytlo nám práve
dosť zkúseností k tomu, aby sme dnes bez okolkovania
celkom úprimne, mužným, ale aj výstražným
dôrazom mohli pred celým svetom konštatovať,
že v tejto novej a spoločnej štátnej domácnosti
dospel slovenský národ k tej až tragickej skutočnosti,
že miesto toho, aby sa mu v novom štátnom útvare
bolo malo dostať podielu, byť plnoprávnym a rozhodujúcim
pánom svojich vecí, vo skutočnosti octnul
sa pod centralistickou nadvládou bratského národa
českého.
Chytráckym pražským centralistickým
režímom zaskočený slovenský národ
bol z riadenia svojho osudu v štáte sobeckou a panovačnou
bratskou rukou vylúčený. Praha zaviedla rozhodovanie,
vladárenie v štáte bez neho, ba diametrálne
ešte aj rovno proti jeho v životným záujmom
natoľko, že silou-mocou naoktrojovaný tento režím
odvážil sa poprieť v ešte aj uznanie prirodzeného
existenčného práva národnej samobytnosti
slovenského národa. Pri tom ale všemožným
spôsobom forzívroval udomácnenia falošnej
ideologie národa československého, čo
v praxi toľko znamená, ako absorbovanie, pohltenie
slovenského národa silnejším národom
českým, pravým výrazom - národnú
smrť slovenského národa v Československej
republike. A práve v tejto okolnosti nachádzam dokonalé
vysvetlenie základných príčin toho,
že miesto aby sme sa boli mali v Československej republike,
teda vo svojom vlastnom štáte, dožiť čím
lepšieho pomilovania, sblíženia, sbratrenia dvoch
štát tvoriacich národov, po 8 rokov ocitáme
sa práve v tej najchúlostivejšej a ozaj tragikuma
plnej situácii, že slovenský národ,
čo nech bude mužne a úprimne povedané,
dospel po 8ročnom spolužití do veľmi príkrej
a povážlivej protivy s národom českým,
je s ním veru že povážlive znepriatelený.
Centralistický režím vykopal medzi slovenským
a českým národom veľmi hlbokú
priepasť, ktorá, jestli sa nám ju v najkratšej
dobe nepodarí preklenúť, ale bude sa ona ešte
aj ďalej prehlbovať, môže sa stať veľmi
ľahko spoločným hrobom samostatnosti oboch
národov.
Toľko som si dovolil predniesť vo všeobecnosti
za úvod tým cieľom, aby ustálením
pravej diagnózy ťažkej, smrtonosnej nemoci našej
republiky postavil som zodpovedným činiteľom
nášho štátu tú výstrahu,
aby sa zo zkazonosnej centralistickej cesty ešte zavčasu
vrátili a pristúpili k bezodkladnej, ale nevyhnuteľne
potrebnej operácii a liečbe tak nebezpečne
hnisavého vreda naších rozháraných
vnútorno-politických pomerov aj vtedy, keď
to istým kruhom hneď aj nebude po vôli. Darmo
je, jestli si našu štátnu samostatnosť trvale
chceme zabezpečiť, niet inej záchrany, ako
nastúpiť cestu vedúcu k autonomii Slovenska,
pittsbourghskou smlouvou samým prezidentem republiky zaručenej.
Slávna snemovňa! Toľko ve všeobecnosti.
Majúc hovoriť ku kultúrnej položke štátneho
rozpočtu, hneď na počiatku dovolím si
poukázať na najväčšie chyby nášho
vládneho kultúrneho smeru. Ja myslím, nikto
nepokúsi sa dnes už podvrátiť to moje
tvrdenie, keď sa vyslovím, že najbolestnejšiu
ranu dal Československej republike a Slovensko od historických
zemí v najväčšej miere odcuzil práve
dosavádny centralistický vládny režím,
ktorý nebol vedený v duchu kresťanskej lásky
a v duchu slovensko-národnom, slovenskému, tak zbožném
národu, prajnom, ale práve v protivnom smere. V
republike našej vládol od samého prevratu práve
smer vraždiaci ducha Kristovho, smer pokrokársko-neverecký
a smer čechizujúci, vraždiaci zas slovenského
národného ducha.
Systematičným dusením slovenského
národného ducha a natískaním nevereckého
husitizmu vyvolané boly stále národné
zápasy, trenice, nesváry a kultúrne boje
medzi slovenským a českým národom.
Tento duch zavádzaný bol vo školách
udomácňovaním unigormity štátneho
výchovného laicko-nevereckého monopolu plánovitým
postupným poštátňovaním historických
cirkevných škôl a iných kultúrnych
ustanovizní, postupným vylučovaním
z nich nábožensko-mravnej výchovy a kresťanského
kultu vôbec.
Prvá etapa tejto akcie prevádzala sa v praksi pod
rúškom malého školského zákona,
ktorý umožňuje nedospelej mládeži
slobodné odhlasovanie sa z vyučovania náboženstva,
z čoho potom, ako nás zkúsenosť poučuje,
vyrastá veľmi bujná burina náboženskej
ľahostajnosti, náboženskej nesnášanlivosti,
protináboženskej vášne, triednej nenávisti
a mravnej zpustlosti mládeže celej republiky.