Středa 20. října 1926

Ale přicházím nyní k nejdůležitější otázce resp. k té, o které se velmi mnoho mluví, a to je otázka autonomie, čili jinak otázka vnitřního sebeurčení. Pánové si zkonstruovali vedle vnějšího sebeurčení národů, o kterém říkají, že bylo základem mírových smluv, ještě vnitřní sebeurčení. Musím říci, ježto také trošku znám, jak se dělaly mírové smlouvy, že o takovém vnitřním sebeurčení nemohlo býti vůbec žádné řeči. Jestliže se podíváte na mírové smlouvy, tak musíte doznati, že byste tam marně vnitřní sebeurčení hledali. Podíváte-li se na Istrii, na Gorici, na jižní Tyrolsko, tak přece není možno mluviti o tom, že mírové smlouvy chtěly vnitřní sebeurčení národů. Ne, toho nechtěly. Mírové smlouvy chtěly a musely, chtěly-li se vyvarovati nebezpečí nové války spojených centrálních mocností, rozbíti Rakousko, poněvadž Německo se přece nedá rozbíti. Tu jen malé politické děti mohly mysliti na to, že by se mohl udělati nějaký řez mezi jižním a severním Německem. Tyto nesmysly vymizely úplně z fantastických hlav, kde, je pravda, nějakou dobu strašily. Tedy, když se chtělo předejíti tomu nebezpečí, nebylo možná nic jiného, než rozbíti Rakousko na národní státy. Ale přirozeně, poněvadž zde byla již národnostní konfigurace taková, že nedala se roztrhnouti, nechtěly-li se roztrhnouti tisícileté historické celky, tak přirozeně musily menšiny zůstati v národních státech. Běželo zde ještě o něco jiného. Mír nemohl přece severní Čechy přidati k Německu a Německo takovým způsobem neobyčejně zesíliti. Bylo by přímo naivní něco podobného mysliti, a stejně naivní je mysliti, že my máme připravovati nějakou německou autonomii. My nemůžeme nejen z ohledu státních, řekl bych, dokonce z ohledu na mírové smlouvy, které náš stát vybudovaly, na něco takového přistoupiti. Nemůžeme přistoupiti na to, aby se na autonomii u nás dívalo se stanoviska národností, že má býti některé národnosti, některé menšině tímto způsobem dáno to, co jde nad všeobecná práva ostatních občanů státních. Já na autonomii se nemohu jinak dívati, než se stanoviska zlepšení administrace, se stanoviska administrativní možnosti, a s toho stanoviska já, jako autonomista bych chtěl občanstvu dáti přímý podíl na velké části veřejných úkolů života státního, poněvadž já autonomistický život považuji zrovna tak za život státní, jako to, co děláme my zde v Národním shromáždění a co dělá vláda.

Řekl bych ještě jedno, že otázka autonomie u nás mnoho závisí na chování německých většin k našim menšinám. Je potřeba, aby se to velmi jasně a hlasitě řeklo. Pro nás jsou menšiny něčím, co je nám sacrosanctum nejen proto, že je to pro nás otázka státní, ale také proto, že je v tom pro nás povinnost prosté spravedlnosti, za žádnou cenu menšiny neopustiti. Neboť býti národním u nás doma, není žádné umění, to dovede každý, k tomu není potřebí velkého hrdinství, ale býti národním v cizím, nepřátelském ovzduší, trpěti za to těžké škody hmotné, sociální, kulturní a jiné, k tomu je potřebí opravdu hrdinné lásky k národu. A my bychom přímo hřešili na sobě, kdybychom jakýmkoli způsobem dopustili, aby menšiny, které tolik zkusily za bývalých vlád, neměly dnes nové ponětí o svém stavu, totiž to, že jsou skutečně representanty většiny státu, která tento stát vybudovala, a že následkem toho musejí od tohoto státu dostávati to, čeho potřebují k tomu, aby mohly klidně žíti, aby se nemusily každý den starati a báti o to, když se budou hlásiti ke svému národu, že za to budou těžko trpěti. (Výkřiky komunistických poslanců.)

Myslím, že není to ostře řečeno, když řeknu, že jakákoli zvláštní autonomie pro menšiny je pro státně myslícího Čecha naprosto vyloučena. Pro nás otázka autonomie je jen a výhradně všeobecnou otázkou úpravy veřejné správy. To platí pro nás zrovna tak jako pro naše menšiny. Řešení této otázky autonomistické můžeme připustiti jen z celostátního stanoviska, pro všechny stejně, avšak nemůžeme a žádným způsobem nechceme připustiti, abychom měli stát ve státě. Měřítkem pro míru autonomie, ještě jednou to budu opakovati, je pro nás poměr menšin ke státu a poměr těchto menšin, kde jsou většinou, k našim menšinám. A tu nemějte mně za zlé, když řeknu, že posud tento poměr nebyl zrovna lákavý pro autonomistické snahy.

A přece musíme žádati, aby se nezapomínalo, že instituce, proti kterým se kdysi zdvihl přímo živelní odpor českého lidu, zemská školní rada a zemědělská rada byly ve všech českých zemích zachovány. Ale další požadavky autonomistické pro národnostní menšiny jsou ovšem vyloučeny.

Dotknul jsem se docela otevřeně všech nejtěžších problémů, které máme. Já jsem byl tak odvážným, že jsem si zkonstruoval, že by dokonce němečtí aktivisté mohli si tyto věci představiti, jak jsem je vylíčil, a že tak musí vypadati jejich stanovisko, na které se postavili, když rozhodli se vstoupiti do vlády. A musili se na ně postaviti, poněvadž nemohli rozumně doufati, že by v těchto kardinálních věcech někdo z Čechů a Slováků šel dále a byl povolnějším. To je tím spíše možno, poněvadž, ještě jednou opakuji, ani jednu chvíli jsme nic nedělali, abychom nemyslili při tom na naše menšiny, a všechny pány z prvního Národního shromáždění mohu volati za svědky těch těžkých bojů, které jsme měli mezi obhájci práv národnostních menšin a těmi, kteří nechtěli jíti tak daleko, jak se od nich žádalo. Pro mne je aspoň jasno, že by každý německý aktivista musil bez výhrady a bez utajovaných plánů prostě vycházeti z těchto nezměnitelných základů, tím spíše, že také poslední vývoj zahraničních věcí mohl vésti k tomu, aby němečtí aktivisté si přiznali, že na dlouhou dobu není možno mysliti na radikální obrat věcí ve prospěch Němectva. Nejnovější rozvoj politiky evropské vede k tomu, že vůbec na dlouhou dobu jsou všechny převraty vyloučeny. Pro mne bylo neobyčejně zajímavé čísti v jednom říšsko-německém žurnálu, jak se dívají příznivci tohoto vývoje na celý poměr k zahraničnímu Němectvu. Tam bylo řečeno, že Němectvo musí a je povinno státi na stráži kulturního a národního rozvoje Němců, kteří žijí za hranicemi Německa. Možná, že by to mohlo býti poněkud povážlivým, ale co je to všechno platno, já musím přiznati, že v mírových smlouvách je ustanovení, kterým se žaloby na nedodržování mírových smluv v ohledu ochrany menšin připouštějí před Společnost Národů, a poněvadž dnes už je to, na co jsem marně poukazoval, totiž že Německo bude a musí býti ve Společnosti Národů a že bude také v Radě Společnosti Národů, má Německo ze smluv legitimaci býti ochráncem menšin, které jsou mimo jeho hranice. Přišlo tedy na má slova, jako obyčejně, a marně jsem varoval. Ne že bych se toho bál, neboť mně bylo už tehdy jasno, že my vždy dáme Němcům daleko více, než co mají v mírových smlouvách. Vždyť je to dětinství, abychom Němce s celým jejich významem kulturním a hospodářským a s celým jejich počtem chtěli stlačiti na to stanovisko, jaké je v mírových smlouvách. Ale pro někoho, kdo sebevědomě státně cítí, takový protektorát cizí moci je vždy něčím, co neobyčejně tísní a tlačí. Bohužel, nebylo možno se proti tomu brániti, ačkoliv jsem se všemi silami proti tomu bránil. Na druhé straně ovšem z toho pro německého aktivistu musí býti také ten důsledek, že nyní, když postavilo se Německo takovým způsobem v Locarnu a potom v Thoiry na stanovisko naprostého míru a mírového vývoje, že není také pro něho naděje, aby se u nás poměry zvrátily, a s tohoto stanoviska chápu, že Němci z celní většiny přišli tam, kde nyní jsou, že totiž jsou účastni na vládě a že mají odpovědnost za celou politiku Československé republiky. Tím tedy ovšem je již paralysováno, co Němci mají v mírových smlouvách, totiž jejich jakýsi protektorát nad německo,u menšinou, poněvadž ochranu svých lidí mohou členové vlády vykonávati daleko lépe než Německo. Představuji si mentalitu německého aktivisty tak, že si myslí, že vzdorem nezmění nezměnitelné a že aktivní účastí na politice může prospěti národu v hospodářských i kulturních věcech.

Poněvadž jsme pak v hospodářské krisi, jsou tyto argumenty ještě závažnější. Ale přes to všechno, že si to dovedu tak zkonstruovati, musím říci, že československá veřejnost je neobyčejně znepokojena tím, co se stalo. Ona je znepokojena, že se to všechno stalo příliš rychle, ukvapeně, bez nutné psychologické přípravy. Jest to velmi těžko, aby lid dovedl tak rychle politicky mysleti jako jeho politikové. Lid myslí daleko pomaleji, také se přeorientuje daleko tíže, než to dovedou političtí vůdcové, kteří se někdy přeorientují takovým způsobem, že to budí pravý obdiv. Jest také přirozené, že československý lid ještě nezapomněl na všechno to, co po 8 let slyšel, co slyšel jako nejhlubší přesvědčení Němců o naprosté nemožnosti smířiti se kdy s tímto státem, o tom, že se Němci musejí považovati zde v tomto státě za něco, co se blíží přímo helotům. To lid náš slyšel a velmi dobře si to pamatuje a cítí více než my politikové, poněvadž lid vůbec hlouběji všecko cítí než my. A je docela přirozené, že, když se dívá na tu rychlou změnu, se ptá, proč, kde jsou záruky, zda to, co přichází, jest skutečným přesvědčením německých aktivistů. Že jsme měli doposud celní majoritu, nestačí, a to proto, že není nejmenší pochyby, že, když němečtí agrárníci hlasovali pro cla, hlasovali pro sebe, a když němečtí křesťanští sociálové hlasovali pro kongruu, především hlasovali pro lidi, které zastupují. Tedy v tom přirozeně také náš člověk nevidí dostatečný důvod k tomu, aby se změny dály tak rychle, jak se to u nás dělalo.

To však neznamená, že by veliká většina našeho lidu nevítala spolupráci s Němci. Nikoliv, v našem lidu je jistě vědomí, že, když Němci budou spolupracovati na vývoji státu, bude to působit také na konsolidaci státu a že jest to tedy něco, co by bylo hříchem odmítati. Ale přirozeně nikdo nemůže si představiti, že by mohl někdo pracovati na konsolidaci tohoto státu, kdo by se nepostavil na nezměnitelnou jeho basi, a ta je národní charakter tohoto státu. To jest logika, z níž není uhnutí. (Posl. dr Czech [německy]: Souhlasí to potud, že druhá strana ještě neprohlásila, že toto pojetí má. Až na tento poslední puntíček to souhlasí!)

Já jsem dobře neslyšel, ale to si vyřiďte vy mezi sebou, do toho mi nic není. (Posl. Johanis: Dá se to s těmi německými agrárniky pořád dělat, dá se s nimi stát spravovat dál?) Pane kolego, pojďte blíže, já to neslyším.

A jestliže mám mluviti o našem veřejném mínění, pak bych řekl ještě něco jiného. Myslím, že naše veřejné mínění očekávalo dříve jinou věc než vstoupení Němců do vlády. Řeknu docela otevřeně, myslím, že očekávalo vstoupení do vlády zástupců strany žudové ze Slovenska a to proto, poněvadž smím snad říci, že naše veřejné mínění stojí, a dokonce možná bez rozdílu stran, na tom stanovisku, které jsem si dovolil zde přednésti minulého roku, že především nás všech je povinností udělati pořádek ve vlastní rodině a učiniti všechno, abychom zástupce velké části slovenského lidu dostali z nemožné posice, ve které jsou. Není nejmenší pochybnosti, že jejich negace, ve které byli, byla něčím naprosto nepřirozeným. (Předsednictví převzal místopředseda Slavíček.) Oni toho státu potřebují zrovna tak jako my a snad více nežli my. Oni jsou ohroženi daleko více. (Posl. Mikulíček: Jde o to, zač jsou ke koupi! Vy jste všichni idealisti, všichni dohromady!) Dovolte, doufám, že nechcete, abych šel k vám učiti se idealismu. Konstatuji, že z toho nemožného poměru by každý upřímný přítel tohoto státu byl chtěl představitele žudové strany dostati, a byl tedy jistě zklamán, že dříve byli ve vládě Němci než zástupci žudové strany. Co se mne týče, přirozeně nemohu nic dělati, ale řeknu, že bych si skutečně velice přál, aby věci na Slovensku byly urovnány. (Výkřiky posl. Geršla. Hluk. - Místopředseda Slavíček zvoní.) Celá česká veřejnost by musila ovšem vítati, kdyby se poměry na Slovensku utvářily tak, že by byl konec onomu stanovisku, které někdy zaujímali naši kolegové ze Slovenska, a že by věci byly vyřízeny tak, jak je toho třeba, aby totiž zástupcové ohromné, velké části slovenského lidu byli tam, kam patří, totiž ve vládě a spolurozhodovali o osudech svého státu. To je moje přesvědčení a myslím, že je to přesvědčení celé naší československé veřejnosti.

Když se na to takto dívám, pak přišel bych asi k těmto důsledkům. Já jsem nikdy... (Posl. dr Czech [německy]: "Nikdy" je nebezpečné slovo!) Pane kolego, já jsem velice opatrný, alespoň tolik, jako každý druhý, a konstatuji, že to "nikdy" mluvím pro praeterito a ne pro budoucnost. Konstatuji, že jsem se nikdy pro všecku budoucnost nevyslovil proti účasti menšiny, zejména tedy Němců ve vládě. Možná, že na naší straně někdy někdo něco podobného řekl, ale strana officiálně se proti tomu vyslovila jen za daných poměrů. Co se mne týče, vždycky stál jsem na tom stanovisku, a na tom stojím ještě dnes, a to budu opakovati, že účast Němců ve vládě má za jedinou a hlavní podmínku to, aby se ti, kteří do vlády vstoupiti chtějí, postavili na půdu tohoto státu, aby tento stát přiznali, aby nebylo žádné irredentistické politiky z jejich strany, a aby si přiznali, že tento stát nemůže býti jiný než takový, jak je ústavním zákonem zkonstruován, že nemůže býti jiný než národním státem československým. Tedy to jsem vždycky říkal, na tom stanovisku jsem nejenom stál, ale na tom stanovisku stojím také dnes. (Výkřiky: Němci do vlády, národní demokracie do revoluce!) Já jsem již nemohl vylučovati nikoho z vlády a nejméně představitele velkých menšin proto, poněvadž je docela přirozeno, že ten, kdo má stát rád, nemůže zapříti, že postavení se menšin na půdu tohoto státu znamená znamenitou jeho konsolidaci uvnitř i na venek. Tedy to je věc docela přirozená a poněvadž já podle rady p. kol. dr Czecha pro budoucnost nikdy neříkám "nikdy"... (Posl. dr. Czech [německy]: Od nynějška budete opatrný!) Děkuji za upozornění, myslím, že jsem se nikdy této chyby nedopustil. Řekl jsem také, že dokud se Němci nepostaví na to stanovisko, že je velmi těžko prováděti národní politiku, že je také těžko prováděti slovanskou politiku, na které jsem vždycky stál. Jesliže však jednou německý aktivismus přijde tak daleko, že skutečně přijme všecky tyto věci, že se postaví na toto stanovisko, poněvadž ví, že je nezměnitelné, že se smíří s tím, že není již pánem, jako byl v Rakousku a že v náhradu za to přijme to, že československý národ menšinám dá všecko v kulturním i hospodářském ohledu, aby se mohly cítiti zde jako doma, jestliže toto se stane, pak myslím, že každý, kdo má tento stát rád, musil by takovou změnu jenom vítati.

Ale ovšem jde o to, zdali je to skutečně taková změna do všech konsekvencí, do těch důsledků, o kterých mluvím. My jsme nikdy nechtěli nutiti menšinu... (Různé výkřiky.) Ale já bych také rád slyšel, co se tam povídá. (Posl. Geršl: Říká se zde, pane doktore, že bychom to také rádi viděli!) Tedy je těch zvědavých více a doufám, že na druhé straně se budou starati o to, abychom mohli svoji zvědavost upokojiti. Kdybychom to byli jen my, tak by to nestačilo.

Konstatuji, že jsme nikdy nechtěli menšiny přivésti k věrnosti ke státu násilnými prostředky. Naopak, my jsme byli přesvědčeni, že tvrdým a neústupným hájením národního rázu státu konečně přivedeme menšiny k tomu, aby si byly vědomy, že se jedná o věc, kterou nelze změniti, ale vždycky jsem také myslil, že je třeba prováděti spravedlivou demokratickou politiku tak, aby bylo možno, aby menšiny ve státu našly to, na co konečně mají právo nesporné, totiž, aby věděly, že v hospodářském i kulturním ohledu se s nimi nejedná jinak, než se všemi věrnými občany tohoto státu.

Problém menšin je po mém soudu problémem positivního poměru ke státu. Čím menšiny budou loyálnější, tím více se stává problém menšin prostě problémem občanských práv a ničeho jiného a občanská práva v demokratickém státě musí býti stejná pro všecky věrné občany státu. Politika státu, i když Němci budou ve vládě, nemůže se vzdáti a nevzdá se, doufám, ústavní povinnosti, hájiti národního rázu státu, starati se, jak jsem to otevřeně řekl, o všecky naše lidi, často sociálně slabé, kteří v nečeském a v nepřátelském ještě prostředí s těžkými obětmi hájí své národnosti a tím státní naší myšlenky, dáti jim podporu mravní a když je toho potřebí, i administrativní oporu. Ale zrovna tak myslím, že není to oslabením národního rázu státu, dáme-li národnostním menšinám, čeho potřebují, aby měly vědomí, že mají od státu plnou podporu národního svého rozvoje.

Pro nás jest jiné stanovisko naprosto nemožné. Smyslem našeho osvobození nemůže býti nic jiného než utvoření a udržení národního státu, a od každé vlády musíme žádati, aby v tomto smyslu do posledních důsledků plnila ústavní zákony a povinnosti, vyplývající z celé idee našeho státu. (Výkřiky posl. Mikulíčka.)

Dnes díváme se na věci ovšem tak, že musíme očekávati, že ta historická změna situace, o které se tolik mluví, znamená, že vláda na jedné straně bude pevně hájiti ústavními zákony zaručeného národního rázu našeho státu a na druhé straně, že Němci, kteří jsou ve vládě, i ti, kteří stojí za nimi, naprosto positivně se k tomu postaví. A velmi bych si přál a myslím, že i česká veřejnost v zájmu toho, co se nyní stalo, aby také poměr Němců k našim menšinám byl jiný nežli posud.

My se budeme v hospodářských věcech jistě ve všech možných ohledech starati o to, abychom plnili své povinnosti vůči těm, kteří dnes ve vládě jsou zastoupeni. Není nejmenší pochybnosti, že je to naše povinnost a musíme nynější hospodářské poměry bráti velmi vážně. Kdo by dnes chtěl zakrývati oči před krisí, v níž stojíme, byl by velmi lehkomyslným a ještě lehkomyslnějším by byl, kdyby myslil, že se to týká jen jednoho nebo druhého národa. To se týká nás všech a jsme povinni dělati všecko, co překáží našemu úmyslu, aby se hospodářská naše výroba dostala zase do poměrů, ve kterých byla dříve. Možná, že je to skoro nemožné, ale musíme všecko zkusiti, aby to šlo. (Posl. Mikulíček: Vy se o to staráte, aby se tam nedostala, svým bojem proti největšímu odběrateli, sovětskému Rusku! Vy osobně, pane doktore! Celá vaše partaj, vaši průmyslníci se biji uvnitř strany o to, aby bylo Rusko uznáno! Tu mluvíte o hospodářské krisi, a budete posílati zboží do Německa, do Francie a Anglie. V Rusku je Lenin větší autorita než vy, pane doktore!) Nebudu na to odpovídati, poněvadž bych se dostal do věcí, do kterých se nechci dostati, ne že bych na to nechtěl nebo se bál odpovídati. Řeknu pánům s té strany: jestli vy dnes bouříte se pro drahotu a nezaměstnanost, jděte se poděkovati jen těm, kteří vás z Moskvy komandují. Kdyby nebylo 120 milionů lidí vyřazeno z evropského hospodářství, byly by poměry jiné a žili bychom docela jinak. Když už chcete na někoho naříkati, naříkejte na své a ne na nás. My v hospodářských věcech jistě chceme ve všem možném pomáhati k tomu, abychom se dostali z poměrů, které nejsou lehké. (Výkřiky posl. Mikulíčka a Myslivce.)

Poněvadž bylo nám však z mnohých stran vytýkáno, že se chceme zúčastniti tažení proti dělníkům, konstatuji, že je to obvinění, kterého nezasluhujeme. Ukázali jsme tolik smyslu pro všenárodní solidaritu, pod kterou rozumíme tak kapitalisty jako dělníky, rolníka jako živnostníka, že této výtky nezasluhujeme. Nám ani nenapadá dělati něco, co by mohlo snížiti kulturní a hospodářskou úroveň našeho dělnictva, protože víme, že bychom tím uškodili ne dělnictvu, ale národu. Ale je potřeba podívati se na to, co skutečně prospívá tomu dělnictvu, co je v jeho interesu a co je v interesu těch, kteří už dělníky nejsou. V tom ohledu myslím, že mohou na nás spoléhati všichni, že my nějakou antisociální politiku nikdy dělati nebudeme. Zrovna naše sociální politika je věc, která je nám drahá řekl bych v celé historii naší strany, že bych nevěděl, proč bychom ji měli opouštěti a proč bychom se měli zbavovati toho krásného, co je jistě v dějinách naší strany.

V tom ohledu nemusí míti nikdo strach. Jak pravím, my budeme ve všem se snažiti o to, abychom pokud možná zlevnili naši výrobu, abychom ji zbavili zbytečných a neužitečných břemen, abychom jí ukládali jen to, co dovede snésti, a abychom takovým způsobem přemáhali těžké obtíže, které máme zejména v exportní své činnosti.

Bylo řečeno, že jsme účastni ve vládě. My ve vládě účastni nejsme, my ve vládě nemáme svého důvěrníka. Máme k této vládě jen jedno stanovisko, že věříme v ní těm, se kterými jsme spolupracovali tolik let, se kterými jsme seděli v té tak nespravedlivě posuzované "pětce", se kterými jsme pracovali dohromady pro to, abychom utvořili náš národní stát... (Posl. Bechyně: Tak mně také věříte, pane doktore!)

Račte odpustiti, že vám nevěřím, není mou vinou, nýbrž vaší. (Výborně! - Potlesk.) Nikdo vám nechtěl věřiti tolik, jako já a dokázal jsem to vším, co jsem dělal. Doufáme od těch, se kterými jsme spolupracovali, že budou ochránci zákonů, které jsme si dali, že budou chrániti pevně národního rázu našeho státu. Kdyby to nedělali, přestala by ovšem blahovůle každé strany, která je nacionální, naše stanovisko by se muselo pak změniti. Ale my jsme pevně přesvědčeni, že se tak nestane. My také doufáme, že ti, kteří z německé strany se postavili na půdu tohoto státu, udělali to loyálně, bez zadních myšlenek, bez úmyslu, na tomto základu našeho státu něco měniti. Pro nás je jen jediné stanovisko a jiného neznáme: Jsme naprosto oddáni státu a nikomu jinému. (Výkřiky komunistických poslanců.) Stát a národ je nám jedno a proto jsme ochotni a hotovi přinášeti všechny oběti, kterých stát potřebuje, aby žil, zkvétal a byl silný. V této věci na nás může stát všude spoléhati. Z toho neděláme žádný politický obchod, zato nechceme žádné koncese, nic, my tomuto státu to dáváme, poněvadž jsme duší, tělem oddáni jemu tak, jak jsme si jej stvořili, nám je nejsvětějším a nejdražším náš československý národní stát. (Výborně! Potlesk.)

Místopředseda Slavíček (zvoní): Dále má slovo p. posl. dr Franke.

Posl. dr Franke: Slavná sněmovno! Dovolte, abych dříve než přejdu ke sdělení stanoviska svého klubu k vládnímu prohlášení, stručně vrátil se k tomu, co stále a stále vrací se jako červená nit ve vývodech řečníků v této slavné sněmovně a co také je stále a stále předmětem polemik, útoků proti straně, ke které kladu si za čest náležeti. Míním tím otázku, diskutovanou vášnivě, po případě také zlomyslně, jak došlo k rozchodu všenárodní koalice a kdo tuto všenárodní koalici rozbil. Předem odmítám, jak již zde laskavě bylo naznačováno, že o tuto otázku mají snad interes především ti, kteří mají špatné svědomí. Nikoliv špatné svědomí, ale znalost skutečných událostí a nebojácnost mluviti o věcech, ve kterých se naše strana legálními svými zástupci chovala naprosto korektně, dovoluje mně, abych zde otevřeně a upřímně, ne pro nějakou rekriminaci neplodnou, ale pro předpoklad aspoň zachování minimální důvěry, které je tolik a tolik potřebí ve státě a v republice, pro vzájemnou součinnost, řekl to, co říci mám. Rozeznávám a musím rozeznávati osobní moment od momentu věcného. Mezi věcnými důvody rozchodu koalice byl - když nechci se zmiňovati o tom, jak v poslední všenárodní koalici, v její poslední fási fungovala součinnost, když o tomto, jako podřízenějším nechci se zmiňovat - ryze stavovský požadavek republikánské strany, podporovaný stranou lidovou. A pro mě je velmi důležito, dnešním nadšeným obhajovatelům minulosti - dnes se jim hodí obhajovati minulost říci, že je potřeba jasně položiti otázku: dala toto ultimatum 3nedělní pro vyřízení zemědělských cel samostatně strana republikánská, anebo dala toto ultimatum složka koaliční, která v koalici měla ministerského předsedu a vůdce své strany? Odpověď je pouze jediná, že strana republikánská, nerozlišujíc mezi s jejího stanoviska, rád přiznávám - oprávněným požadavkem, nerozlišujíc při tom mezi sebou jako stranou určitě stavovsky vybudovanou a sebou jako složkou koalice, toto ultimatum položila. A já se táži, pánové, zase otevřeně, od kdy bylo zavedeno v koalici klásti ultimata, od kdy bylo v koalici zavedeno i oprávněný požadavek se stanoviska příslušné strany klásti ve formě ultimata?

Tedy to byl věcný důvod. (Posl. Roudnický: Vždyť vláda podala demisi a vlastně nevěděla, proč!) Ještě k tomu přijdu. Není snad třeba vyzdvihovati osobní momenty, jsem poslední, který by chtěl jakékoliv nepříjemné rekriminace, zbytečné rozhořčení u kohokoliv. Ale, prosím, strana čsl. socialistů nevyužila choroby min. předsedy. Když min. předseda byl churav, my jsme dali veřejně v koalici výraz svému politování, že v tak vážné chvíli šéf koalice churaví. Ale nenapadlo nám ve snu, abychom této jeho choroby jakýmkoli způsobem využívali. Přišlo ultimatum a pan náměstek předsedy vlády... (Posl. Machník: Rozpustil to!)... nikoliv, ještě to nerozpustil, prosím o maličkou trpělivost - měl povinnost vésti záležitosti vlády. Učinil tak a přišel k jednotlivým stranám a ptal se jich, jaké je jejich stanovisko k zmíněnému ultimatu. A, vážení pánové, toto ultimatum sdělila strana republikánská pouze jediné z ostatních složek koaličních, sdělila je pouze sociální demokracii. Teprve pan náměstek předsedy vlády při zjišťování stanoviska jednotlivých ostatních koaličních složek k tomuto ultimatu sdělil zástupci naší strany, min. Stříbrnému, ultimatum agrární, a tímto způsobem teprve dověděla se naše strana, že vůbec takové ultimatum zde je. Tedy dosud, pánové, ráčíte jistě přiznat, že jsme nemohli rozbíjet, vždyť jsme nevěděli, že můžeme rozbíjet. (Posl. Krejčí: Teprve pak jste rozbíjeli lavice!) Ještě pořád jsme nerozbíjeli. Pan náměstek předsedy vlády dostal od našeho zástupce odpověď, jaká prostě jménem naší strany mohla býti dána, že proti ultimativně položenému požadavku o zavedení agrárních cel musíme říci své "ne". Pan náměstek předsedy vlády octl se v situaci, které se říká menšina a musil potom z toho odvoditi důsledky. Kabinet podal demisi a, budiž zde po pravdě řečeno, kabinet přidal se k demisi, kterou podal za svou osobu pan místopředseda. Kabinet byl se svým šéfem solidární.

Vážení pánové! Měli jsme jakousi "dvanáctku", sbor, který měl spolupracovati a nésti spoluodpovědnost za řízení státu a veřejných záležitostí v poslední všenárodní koalici. Konstatuji, že v "dvanáctce", - a to není, pánové, snad hanba moje, který jsem tam zastupoval svoji stranu, v té "dvanáctce" zastupovali stranu republikánskou její předáci, stranu lidovou jistě její předáci a důvěrníci, a tak platilo i o ostatních stranách - nebylo řečeno jediného slova o tom, že vláda je v krisi, v této "dvanáctce" nebylo řečeno jediného slova, že jedna strana, koaliční složka podává ultimativní požadavky. Jakmile však "dvanáctka" se dověděla, že vláda je v krisi a proč je v krisi, tedy tato "dvanáctka" byla, račte mi prominouti, daleko koaličnější, nežli byla vláda a řekla, že takovýmto způsobem nelze krisi vytvořiti, ale především, že takovýmto způsobem nelze krisi řešiti. "Dvanáctka" se pokusila v poslední chvíli ještě před schůzí kabinetu, který měl rozhodnouti o demisi, o řešení této krise. Setkávali jsme se s určitými úsměvy, které jsme si právem mohli vykládati tak: hoši, nestarejte se o věci, po kterých vám nic není. Ale zase to není naše hanba. Dnes, když historicky o těchto věcech musíme mluviti, svědčí to proti těm, kteří by dnes proti nám chtěli vznésti obvinění, kterého nedovedou dokázati, že my jsme rozbili všenárodní koalici. Měl jsem čest býti tenkráte předsedou "dvanáctky", a nevím, že by jediný ze zástupců všech šesti koaličních stran, nechci-li mluviti o své, tedy z pěti, mohl vznésti proti mně jakoukoli námitku, že jsem si nepočínal koaličně. Budiž mně dovoleno, ne z důvodů osobních, ale proto, abych napřed odmítl nejmenší podezření, že věci zabarvuji osobně, abych citoval pasus z článku p. dr Kramáře, uveřejněného po rozchodu koalice dne 21. března 1926. Pan dr Kramář v tomto pasu praví: "Musilo k tomu dojíti? Nebylo dostatečnou výstrahou, že nebylo možno sestaviti ministerstvo a najíti rozřešení předsednické krise v senátě? Neukazovalo to všecko jasně, že to bez úzkého vedoucího sboru prostě nejde? Bylo by možno to, co tak koalici těžce zasáhlo, třínedělní ultimatum agrárního klubu o pevných clech, které bylo dáno jen klubu sociálně-demokratickému, aniž o něm druhý klub koaliční měl tušení? Nebylo koaličním, podati požadavek o clech prostě předsedovi koalice?" Nyní následuje pasus, který pro mne rozhodně není nelichotivý, který mně dává svědectví, že jsem se koaličně choval a snažil tak chovati. Tedy, prosím, nikoliv já, dnes snad zaujatý, nýbrž svědectví p. dr Kramáře svědčí o tom, že my jsme nepodali žádného ultimata, že jsme nezasáhli protikoaličně, nýbrž že zasáhli jiní.

Jestliže k těmto hlasům, ozývajícím se již po delší dobu v tisku a ve veřejnosti a i v této slavné sněmovně, přidal se dnes dopoledne p. posl. Stříbrný tvrzením, že socialisté zavinili, že do této dnešní většiny a vlády musili přijíti Němci, divím se, že on, který stál přímo u pramene věci, mohl k tak lehkomyslnému úsudku dojíti. Socialisté, myslí-li tím p. posl. Stříbrný stranu československých národních socialistů, nejen nezavinili poslední krisi ve všenárodní koalici, nezavinili její rozbití, ale českoslovenští národní socialisté, pravím to bez ohledu na to, že toho může býti využíváno agitačně proti mně - nezavinili také definitivní rozchod t. zv. koaličního souručenství, když již všenárodní koalice se rozešla a když již přišla úřednická vláda.

Související odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP