Místopředseda Stivín (zvoní):
Uděluji slovo zpravodaji výboru rozpočtového,
panu posl. dr Štefánkovi.
Zpravodaj posl. dr Štefánek: Slávna
snemovňa! Rozpočtový výbor prejednal
v zasedaní 24. júna iniciatívny návrh
posl. dr Dérera a inž Nečasa a
súdr. na vydanie zákona o udelenie štátneho
občianstva československého (tisk 225) a
iniciatívny návrh zákona posl. Szent-Iványho
a súdr. podobného rázu o doplnenie §u
10 zák. čl. XXII z r. 1886 (tisk 514). Výbor
vzal za základ svojho jednania obidva návrhy, poneváč
tu ide o jednu a tú istú matériu. Výbor
prebral pôvodnú i v ústavne-právnom
výbore pozmenenú textáciu a pripojil sa po
náležitom uvážení menovite paragrafov,
ktoré sa týkaly finančného nákladu,
k textu dôvodovej zprávy v ústavne-právnom
výbore vypracovanej.
Navrhujem preto slávnej snemovni, aby prijala návrh
zákona v rozpočtovom výbore odhlasovaný.
(Souhlas.)
Místopředseda Stivín (zvoní):
K tomuto odstavci pořadu jsou přihlášeni
řečníci. Zahájím proto rozpravu.
Především však navrhuji podle usnesení
předsednictva, aby řečnická lhůta
stanovena byla 20 minutami. (Námitek nebylo.)
Námitek není, navržená lhůta
je přijata.
Ke slovu jsou přihlášeni "pro" pp.
posl. Hackenberg, dr Gáti a Szent-Ivány.
Uděluji slovo prvému z nich, panu posl. Hackenbergovi.
Posl. Hackenberg (německy): Pánové!
I když jsme hlasovali v ústavním výboru
pro návrh tohoto zákona a také pro něj
ve sněmovně hlasovati hodláme, chci hned
předem zjistiti, že návrh ten nás z
různých příčin neuspokojuje,
že nás v prvé řadě nemůže
proto uspokojiti, poněvadž otázka, jak se nabývá
státního občanství, nijak není
v ní vyřešena, a to ani ohledně těch
území, pro něž jest návrh ten
určen, a poněvadž v druhé řadě
návrh pamatuje na úpravu nabývání
státního občanství pouze pro určité
území tohoto státu. Hlasujeme-li přes
to vše pro tento návrh, činíme tak proto,
poněvadž přijetím jeho se odstraňuje
křiklavé bezpráví, postihující
obyvatelstvo Slovenska a Podkarpatské Rusi, jez bylo k
tomuto státu přivtěleno. Hlasujeme pro tento
návrh proto, poněvadž bude-li přijat,
tisíce a tisíce osob, které se již domnívaly,
že mají zde státní občanství,
tímto návrhem mají skutečně
nabýti práv státních občanů.
Řekl-li jsem z počátku, že tento návrh
nás neuspokojuje, rád bych hned zjistil, že
jest ještě jiná okolnost jež nemůže
nás uspokojiti, totiž v jisté ustanovení,
o jehož zlepšení byl sice učiněn
pokus, ztroskotal však pro odpor ministerstva financí.
Tímto návrhem má se sice dostati státního
občanství tisícům osob, jimž
bylo dosud odpíráno, nemá se jim však
dostati výhod spojených s nabytím státního
občanství také za dobu uplynulou. Jest velmi
mnoho osob, jimž byly platy sníženy, pense buď
vůbec nebyly vypláceny nebo nikoli v plné
výši, a bylo také asi úmyslem návrhu,
aby se těmto osobám také vyplácely
jejich požitky nikoli teprve ode dne, kdy nabyly státního
občanství, nýbrž aby se vyplácely
i za dobu předchozí. Pan ministr financí
se však postavil proti tomuto úmyslu a nebylo lze
vpraviti do návrhu zákona takového ustanovení,
jímž by se plne provedla spravedlnost. Podotkl jsem
shora, že jest to nedostatkem tohoto návrhu zákona,
že zavádí úpravu jen pro Slovensko a
Podkarpatskou Rus, nikoliv však také úpravu
státoobčanských poměrů v jiných
obvodech státu. Není bezpráví jen
na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, máme je na poli
státoobčanského práva v celé
Československé republice (Souhlas na levici.)
Tisíce a tisíce rodin nemůže přes
veškeré úsilí dosíci práva
státního občanství, tisíce
a tisíce osob, které po celý svůj
život v Československé republice přebývaly
a nikde jinde nebyly, a velmi často jsou to ženy,
které sňatkem práva státního
občanství pozbyly. Poukazuji k tomu, že jest
také v tabakových továrnách v Československu
zaměstnáno tisíce dělnic, jimž
hrozí propuštění, poněvadž
sňatkem pozbyly práv státních občanů
nebo nemohly dosíci československé státní
příslušnosti, jsouce příslušny
do obce, jež není v obvodu československého
státu. Veliký jest počet železničářů,
kteří ve starém Rakousku byli překládáni
s místa na místo a nakonec uvízli v některé
obci v historických zemích Československa,
nemohli však v této obci dosíci práva
domovského, poněvadž nikdy nebyli v žádné
obci po 10 let trvale usídleni. Zákon o domovském
právu z roku 1896 jest zastaralý, jeho ustanovení
nemohou nám nijak vyhovovati, a vytyčuje jako podmínku
pro dosažení domovského práva desítiletý
trvaly pobyt v obci. Železničáři nebyli
však považováni za státní zaměstnance.
Nabývali státní zaměstnanci v obci,
do které byli přeloženi, domovského
práva, avšak za takové státní
zaměstnance nebyli považováni železničáři
podle ustanovení zákona o domovském právu.
Tisíce těchto zaměstnanců starého
Rakouska, kteří pak v době převratu
byli zaměstnáni v Československu, nemohlo
opcí nabýti československého státního
příslušenství. právě poněvadž
neměli domovského práva. Jest mi známo
že v obvodu Československa jest ještě
mnoho pensistů, kteří po celý svůj
život vykonávali službu v Československu,
avšak nenabyli domovského práva a nemají
státního občanství, těm se
pense vyplácí nyní na účet
polského nebo některého jiného státu.
Jaké obtíže se dělaly a ještě
dělají obyvatelstvu Těšínska,
chce-li nabyti domovského práva! Vzpomeňte
si na doby plebiscitu. Jakých slibů dostávalo
se obyvatelstvu tohoto obvodu jen aby se rozhodlo pro Československo.
Nezůstávalo pouze při slibech, nýbrž
agenti tohoto státu byli rozesíláni po hlasovacím
území a nedávaly se tam jen sliby, nýbrž
také se podplácelo. (Výkřiky.)
Po provedeném hlasování byl na tomto
obyvatelstvu spáchán podvod, poněvadž
mnohým osobám, které s tím počítaly,
že mají nejen domovské právo, nýbrž
i v obvodě, kde se zdržovaly, státní
příslušnost, bylo právo státního
občanství odpíráno. Náš
klub si dovolil před několika dny podati vládě
interpelaci, ve které ji vyzývá, aby vysvětlila,
proč teprve v únoru 1925 byly vydány vyhlášky
obsahující výzvu k této opci, a ve
které vládu vyzývá, aby oznámila,
proč ministerstvo vnitra při udílení
práva státního občanství, pokud
se týče při dotyčných žádostech
neuznává platnost jednoroční lhůty
čítajíc od doby vývěsku těchto
vyhlášek, proč takovéto v jednoroční
lhůtě podané žádosti ministerstvo
vnitra odmítá jako opožděné.
Avšak není to jen obyvatelstvo Těšínska,
východního Slezska, Spišska a Oravska, nikoli,
jsou to také tisíce a tisíce obyvatelů
jižního pohraničního pásma československého
státu, kteří ačkoliv jsou namnoze
v tomto státě s hroudou spjati, ačkoli po
celý svůj život v obvodu tohoto státu
přebývali, přes veškeré úsilí
nemohou dosíci práva státního občanství.
Žádosti o udělení státního
občanství dlužno podávati u zemské
správy politické. Kdo jest zemskou správou
politickou zamítnut, má podle zákonných
ustanovení právo, odvolati se k ministerstvu vnitra.
Jaká je to komedie s těmito odvoláními,
toho budiž dokladem, že rozhoduje nikoli zemská
správa politická, nýbrž že dříve
než zemská správa politická jest s to,
aby rozhodla, musí si vyžádati pokyn od ministerstva
vnitra. (Německé výkřiky: Slyšte!
Slyšte!) Nerozhoduje tudíž zemská
správa politická, nýbrž ministerstvo
vnitra dává pokyny. Jest nám známo,
že to není ani ministerstva vnitra, ani zemská
správa politická, nýbrž že jsou
to ještě dřívější
výbory, které vlastně rozhodují o
státním občanství. (Výkřiky
na levici. Hluk.) Takové jsou právní
poměry u nás. A jestliže pak někdo jest
zamítnut se svou žádostí o udělení
státního občanství, jest oprávněn
stěžovati si u onoho úřadu, který
první vydal rozhodnutí a dal pokyn, jak se má
rozhodnouti. Ponecháno jest úvaze úřadu,
udělí-li či odepře státní
občanství, a z tohoto důvodu jest také
samozřejmo, že stížnost na správní
soud v takových případech nemá vůbec
žádné vyhlídky na úspěch.
Křiklavé bezpráví páše
se na tisících a tisících osobách,
odpírá-li se jim právo státního
občanství, na osobách, které se sice
povolávají k vojenské službě
v tomto státě a které si dovede stát
vždy nalézti, jde-li o povinnosti, kterým však
odpírá to nejzákladnější
právo a které, majíce zde svůj pobyt,
mají také značný zájem na tom,
aby mohly v obci a ve státě spolu rozhodovati. Volební
právo přirozeně se jim odpírá,
poněvadž nejsou občany státu, a mnoho
jich přijde na to teprve při sestavování
voličských seznamů, že nemají
práva státního občanství, mnoho
jich žilo v bludu, že jsou občany státu,
ve kterém přebývali celý svůj
život, aby se na tomto poli docílilo úpravy,
považovali jsme za vhodno při poradě o projednávaném
návrhu v ústavně-právním výboru
navrhnouti resoluci, ve které se vláda vyzývá,
aby předložila zákon, provádějící
moderní úpravu práva státního
občanství a také domovského práva.
V ústavním výboru nemohli jsme, bohužel,
dosíci většiny pro tento svůj resoluční
návrh. Podotkl bych hned při této příležitosti,
že se proti tomuto resolučnímu návrhu
vyslovili nejen poslanci, nýbrž i zástupci
vlády; právě tak, jako byli proti návrhu
samému, zaujali stanovisko i proti této resoluci.
Návrh, jímž se máme nyní zabývati,
není vládním návrhem, nýbrž
návrhem iniciativním, a ve výboru při
projednávání tohoto návrhu zaujal
jak zástupce ministerstva zahraničí, tak
i zástupce ministerstva vnitra a konečně
i zástupce ministerstva financí nepříznivé
stanovisko k tomuto návrhu. Způsob, jakým
bylo zaujato stanovisko proti tomuto návrhu, byl již
charakterisován panem zpravodajem. Není prý
potřebí prováděti úpravu zvláštním
zákonem, byly již ministerstvem vnitra dány
pokyny, aby se nedbalo rozhodnutí správního
soudu, kterým úplně se opouští
dosavadní judikatura nejv. správního soudu,
aby bylo lze liberálněji postupovati při
udílení práva státního občanství.
Jak málo liberálně se postupuje, dovede vyprávěti
každý z vás, jenž jest zaplavován
ze svého volebního kraje žádostmi o
intervence u ministerstva vnitra za účelem udělení
práva státního občanství. Slyšeli
jsme dále projev, že nelze tuto otázku tou
dobou zákonem upraviti, poněvadž by to vypadalo
jako povolnost k menšinám tohoto státu, které
se opovážily podati stížnost u Svazu národů;
otázka ta prý se projednává ve Svazu
národů a nelze prý tedy toho času
věc tuto v zákonodárném sboru rozhodnouti.
Když však přece došlo ku poradě o
tomto návrhu, projevil zástupce ministerstva vnitra
mínění, že dlužno přece
jistá omezení, pokud možno, do předlohy
vpraviti, nejen omezení co do nabývání
práva státního občanství, nýbrž
že dlužno do předlohy pojati také ustanovení,
podle kterého přiznané právo státního
občanství lze za určitých okolností
opětně odníti, (Německé
výkřiky: Slyšte! Slyšte!) a zástupce
vlády poukázal k modernímu zákonodárství,
k tomu, že roku 1924 v Rumunsku (Německé
výkřiky: Slyšte! Slyšte!) byl podobný
zákon uskutečněn, který umožňuje,
aby přiznané právo státního
občanství bylo opětně odňato
tomu, kdo se proviní proti státu a jeho zájmům.
Když pak bylo naň voláno, co že se má
státi s tím, kdo bude prohlášen za psance,
kam má jíti, tu zástupce ministerstva vnitra
prohlásil, že to nemůže býti naší
starostí, že jest to věcí osoby, o kterou
jde. Nakládalo by se tudíž s těmito
osobami, kdyby to šlo podle vůle ministerstva vnitra
anebo jeho referenta, rozhodujícího o žádostech
za udělení práva státního občanství,
hůře než s nejsprostšími zločinci.
S osobami dopustivšími se politických deliktů
nakládalo by se daleko hůře než s vrahy
a loupežnými vrahy, jimž nelze odníti
právo státního občanství.
Tímto moderním duchem (Smích na levici.)
jest ovšem prodchnuto ministerstvo vnitra při
výkladu platného zákona o právu státního
občanství, a máme proto veškeru příčinu
dožadovati se jiné úpravy. Avšak nikoli
dle moderního ducha (Výkřiky.), kterým
jest proniknut odborový přednosta ministerstva vnitra,
nýbrž skutečně v moderním směru
odpovídajícím potřebám obyvatelstva
ve státě. (Souhlas a potlesk něm. soc.
demokratických poslanců.)
Místopředseda Stivín (zvoní):
Dále má slovo pan posl. dr Gáti.
Posl. dr Gáti (maďarsky): Vážené
Národné shromaždenie! Kapitalistické
štáty viažu nielen práva verejné,
ale i elementárné podmienky zdržovania sa a
živobytia na štátnu príslušnosť
a domovské právo. Za úradným "štátnym
záujmom" skrýva sa imperialistická tendencia,
že panujúci vládny režím chráni
sa proti "nebezpečným živlom" nielen
zákonitým trestným systémom, ale celou
legiou administratívnych opatrení a v prípade,
ak nemá kto svoje štátné občianstvo
v poriadku, pokiaľ možno hneď ho vyhostí
z územia štátu alebo aspoň mu ako Damoklovým
mečom vyhrožuje, že ak nebude držať
hubu, bude zo zeme vypovedaný.
Rozlišovanie medzi cudzincom a tuzemcom má kapitalistickú
a šovinistickú tendenciu proti proletárskemu
hnutiu a národnostným menšinám. Buržoázna
vláda nepátra po štátnom občianstve
bohatého továrnika a bankára, ktorý
s tými najšovinistickejšími národnými
demokraty sedí spolu v kanceláriach akciových
spoločností a spojenými silami pracuje na
stlačení mzdy českého robotníka
alebo robotníka inej národnosti. Vláda nesliedi
a nepátra po štátnom občianstve a domovskom
práve renegátov a emigrantov, nech oni patria ku
ktorejkoľvek národnostnej menšine alebo nech
sú z ktoréhokoľvek štátu, ak môže
ich ako úslužných otrokov zapriahnuť do
svojho jarma alebo do služieb štátu, ba čo
viac, udelí im právo občianske ministerským
dekrétom, ak je toho treba. Kto bol včera Horthyovým
špionom, komunistickým ľudovým komisárom
a organizátorom poľských legií proti
československému štátu, môže
byť dnes poslancom strany agrárnej; kto však,
ako dr Badán, došiel s československým
diplomatickým pasom z Ukrajiny a získal štátne
občianstvo ako štátny úradník
ministerským dekrétom, avšak potom poslúchajúc
slova svojho svedomia a užijúc svojích práv
ústavou zaistených, venoval sa službám
strany komunistickej, tomu ministerskú listinu odoberú
a vyštvú ho von. (Souhlas komunistických
poslanců.)
Všetko to vo všeobecnosti platí pre celé
územie republiky, avšak samozrejme najväčšmi
na Slovensku a v Podkarpatskej Rusi a tedy v koloniálnych
zemiach vyhranuje sa tento systém najokatejšie. Nutno
vedieť, že územia tieto patrily do dňa
28. októbra 1918 fakticky a do dňa nastúpenia
platnosti mierových smlúv právom k územiu
starého Uhorska, ktoré bolo jednotné a v
ktorom sa mohlo obyvateľstvo voľne pohybovať; ba
i stará monarchia bola takým jednotným územím,
v ktorej malo domovské právo význam len vzhľadom
na tých, ktorí boli odkázaní na podporu
obce, a štátné občianstvo, ktoré
sa zakladalo na domovskom práve, nehralo vôbec významnejšiu
rolu. Uhorské zákony upravovaly síce domovské
právo a štátné občianstvo, avšak
právna prax, nedbajúc slov zákonov, bola
tak liberálna, že praktický život nevyžadoval
si v tomto ohľade žiadnej opatrnosti a tedy obyvateľstvo
sa proste o tieto otázky nestaralo.
Všeobecná bola prax, že kto chcel byť uhorským
štátnym občanom, musel siahnuť k určitému
úradnému jednaniu len vtedy, ak došiel fakticky
z cudzozemska, avšak ak usadil sa niekde, nadobudnul tam
po niekoľko rokoch automaticky domovského práva
a s jeho deťmi nakladalo sa už ako so štátnymi
občany. Vec štyrročného platenia daní,
predpísaného zák. čl. XXII/1886, tiež
sa nebrala prísne, ba čo viac, podľa §u
2 zák. čl. X/1883, bola veľká časť
robotníkov daní vôbec sprostená, a
nariadeniami ministra financií čís. 40.390/1897,
76.785/1898 a 23.286/1899, boli bernej povinnosti sprostení
všetci týždenne platení námezdníci
a tedy asi 80% všetkých robotníkov. Ďalšími
nariadeniami bola rovnaká výhoda poskytnutá
úradníkom a členom brannej moci. Možno
tedy konštatovať, že kto sa tu v miere niekoľko
rokov zdržoval, získal bez všetkého ďalšieho
domovské právo a štátné občianstvo,
i keď dane neplatil.
Československý štát delil sa s ostatnými
zvíťazivšími štáty na území
premožených štátov a pod jeho imperium
dostalo sa mimo Slovenska i územie Podkarpatskej Rusi.
Československá vláda prevzala bez akýchkoľvek
nesnádzí štátné lesy, paláce,
bane, dane a všetky výnosné oprávnenosti.
Mimo území však musela prevziať aj obyvateľstvo
i bremená. V tomto ohľade ovšem nebola už
tak ochotná, lebo spravodlivé uznanie práv
národnostných menšín nepatrí
k psychologii kapitalizmu, bremená a dlhy stoja peniaze,
ktorých však imperialistický štát
potrebuje ku tisícim iným účelom.
Nový štát tedy, ktorého vládny
systém chcel ho vybudovať štátom národným
- nehľadiac na fakt, že je z polovice štátom
národnostným - už od prvopočiatku hľadal
spôsoby,
1. aby v menšinových územiach, menovite na
Slovensku a v Podkarpatskej Rusi, udusil policajnými administratívnymi
opatreniami proletárske hnutia a akcie zahájené
proti utlačovaniu národností,
2. aby obsadil úrady "spoľahlivými"
živly a pokiaľ možno príslušníkmi
panujúceho národa a aby pozbavil miest starých
úradníkov,
3. aby sa sprostil povinnosti vyplácať penzie, invaliditné
a iné príspevky na úkor "cudzích"
živlov obyvateľstva Slovenska a Podkarpatskej Rusi,
4. aby na poli práv verejných udržoval obyvateľstvo
v bohabojnej neistote a tým pri každom prejave, ktorý
sa mu neľúbi, použil ako korbáča
uznanie alebo odoprenie práva štátno-občianského
voči tým, ktorí podľa platnej právnej
praxe už dávno boli majiteľmi týchto práv.
Zahájená bola tedy štátno-občianska
štvanica a vykladanie práva. Zákony boly pozvoľna
prísnejšie a prísnejšie vykladané,
stará právna prax a právna zvyklosť,
ktorá zákon doplňuje, bola postupne zanedbávaná.
Nebral sa zreteľ na citované zákony, ktorými
bolo robotníctvo a iné kategorie občianstva
sprostené povinnosti platiť dane, ale požadoval
sa pobyt v jednej obci po dobu štyroch rokov pred r. 1910
a plnenie bernej povinnosti po dobu úplných štyroch
rokov. Korunu všetkému tomu nasadilo r. 1923 rozhodnutie
najvyššieho správneho súdu čís.
16445, podľa ktorého domovské právo
nenabýva sa automaticky, ale len prihláškou
a prijatím do sväzku obce.
Rozhodnutie toto obrátilo všetko na ruby, lebo požadovalo
fakt, ktorého stará právna prax neznala a
ktorý nikým nebol plnený, tak že v prípade
nutnosti mohlo by uplatňovaním tohoto rozhodnutia
na Slovensku a v Podkarpatskej Rusi pozbavené byť
domovského práva a štátneho občianstva
úplných 90% obyvateľstva.
Toto se zdalo mnoho i ministerstvu vnútra, a poneváč
predsa len nechcelo vyprovokovať europský škandál,
nastala tá v právnom štáte neuveriteľná
anarchia, že ministerstvo nemohlo rešpektovať rozhodnutie
najvyššieho správneho súdu a rozhodnutie
to zostalo len na papieri, ktorého použilo ministerstvo
len v tom výnimečnom prípade, ak nebolo iného
prostriedku k odstráneniu nejakej osoby. Sobotka, sekčný
šéf ministerstva vnútra, vyjadril sa o tom
vo výborovom pojednávaní tohoto návrhu
zákona tak, že ministerstvo nakladá s touto
otázkou liberálnejšie, ešte liberálnejšie
než správny súd, ba čo viac, liberálnejšie
nežli tento návrh zákona, a tedy vlastne je
zákonná úprava tejto otázky nepotrebná.
(Výkřiky posl. dr Holoty.) Všetko to
síce nekryje sa so skutečnosťou, zákonnej
úpravy je treba, lebo podľa menovaného zástupcu
ministerstva vnútra "udeľovanie štátneho
občianstva má byť ponechané voľnému
uvažovaniu príslušných úradov".
(Výkřiky posl. dr Holoty.) ktorého
význam je nám prezpríliš známy,
ba čo viac, preriekol sa zmienkou o "protištátnych
živloch", čoho praktický výklad
je nám tiež veľmi dobre známy.
Je tedy nesporné, že uznávanie nárokov
na štátne občianstvo musí byť upravené
zákonom, a v tom súhlasím s kol. posl. dr
Dérerom. Nesúhlasím s ním však
v tom, aby úprava táto bola okyptená, ktorou
by ešte vždy bola značná časť
oprávnencov pripravená o svoje práva, a prízvukovať
musím, že poriadok mal byť urobený už
dávno pred rokmi, avšak koaličné vlády,
ktorých členom bol aj pán dr Dérer,
sa proti tomu príkre uzavieraly.
Pán dr Dérer teraz spolu so Szent-Iványovcami
tlčie na bubon v tlačových orgánoch,
že oni sú tí spasitelia, ktorí prinášajú
tisícom uštvaných istotu, právo, penziu
a iné poklady; Dérer samozrejme robotníkom,
Szent-Ivány úradníkom. (Výkřiky.)
Do tohoto koncertu sa nemiešame a za vavrínami
sa nehoníme, len skromne konštatujeme, že od
roku 1918 nikto sa nestaral o štátné občianstvo
bežencov, štvancov, práva zbavených a
vyštvaných ľudí (Výkřiky
posl. Füssyho.) a musely prísť na jare r.
1924 voľby v Podkarpatskej Rusi k tomu, aby som hneď
po voľbách z poverenia strany komunistickej podal
dňa 23. mája 1924, pod čís. 4690,
prvý dôkladný návrh zákona o
úprave domovského práva a štátneho
občianstva, spolu s dôkladnou dôvodovou zprávou
o 10 tlačových stránkach, ktorá obsahuje
celú právnu prax a štatistické zpracovanie
faktického stavu. Vtedy mala sociálne demokratická
strana ministrov, avšak o návrhu sa nepojednávalo
z dvoch dôvodov. Po prvé preto, lebo návrh
v podstate znamenal, že každý, koho nový
štát našiel na území republiky,
mohol by získať štátne občianstvo,
čo by znamenalo naprostú sanáciu všetkých
nespravodlivostí a zdalo sa to byť primnoho i socialistickej
koaličnej vládnej strane, a po druhé preto,
lebo návrh podal komunista; nuž veď koaličné
strany zavrhly i tie najoprávnenejšie a najpoctivejšie
požiadavky opozície proste následkom prevahy
hlasov a dolu voči robotníkom však agitovali
tým, že my vieme len kritizovať, ale tvoriť
nie.
Pán dr Dérer bol od tých čias
aj ministrom a práve následkom môjho návrhu,
ktorý sa dostal do verejnosti, a následkom nutnosti
súrnej úpravy tejto otázky vypracoval na
jeho základe ešte v dobe svojho ministerstva miernejší
návrh zákona, avšak ani s týmto nemohol
preraziť. Nazval však svoj návrh o štátnom
občianstve veľmi skromne "lex Dérer"
a z dôvodov agitačných - voči Podkarpatskej
Rusi - prihodil k nemu aj meno Nečasa. (Výkřiky.)
Veľmi zaujímavá je tiež auktorská
kvalita Szent-Iványovcov. Keď sa maďarskí
národniari spojili po voľbách s nemeckými
agrárnikmi a začali robiť "reálnu
politiku", povesiac na klinec opozičné kurucké
fokoše, v jednej spoločnosti s Kramářom,
Šrámkom (Výkřiky posl. dr
Holoty.) a s ostatnými stranami nenávidiacimi
Maďarov, sostavili colnú koalíciu, odhlasovali
dôveru vláde Černého, odhlasovali
zdražujúci colný zákon, odhlasovali
sto milionov kňazom, a aby sa pred svojími voličmi
predsa len niečim preukázali, spojili sa s dr Dérerom
a získali si ako krvavú odmenu za svoju zradu
hlasy colno-koaličnej väčšiny. Ja im ich
vavríny neupieram, (Výkřiky posl. Füssyho.),
avšak konštatujem, že keď už za svoje
spáchané hriechy požadovali tých tridsať
strieborných, t. j. odhlasovanie zákona o štátnom
občianstve, prečo sa pri ich dnešnej politickej
konjunktúre uspokojili s takýmto krpatým
zákonom a prečo zahodili pôvodné základy
návrhu zákona? (Výkřiky posl. Szent-Iványho.)
Loyálne uznávam, že návrh zákona
v dnešnej jeho forme pomôže 20% z tých,
ktorí toho potrebujú, a preto moja strana odhlasuje
návrh i v tom prípade, keď väčšina
moje pozmeňovacie návrhy zamietne. Moje pozmeňovacie
návrhy týkajú sa však existenčnej
otázky prevažnej časti obyvateľstva Slovenska
a Podkarpatskej Rusi a za dnešného stavu musím
prehlásiť, že za zamietnutie mojích návrhov
a s tým i za platnosť a za nedostatky zákona
sú zodpovední hlavne dr Dérer a Szent-Ivány.
Szent-Iványovci mali sa zo svetových dejín
zrady naučiť aspoň toľko, že keď
už svoje zásady povesia na klinec, majú aspoň
požadovať za to príslušnú proticenu,
a to nielen v záujme vačkov veľkostatkárov,
ale i v záujme práv voličov. (Výkřiky
posl. dr Holoty.)
Po tomto úvode prechádzam na návrh a odôvodním
svoje pozmeňovacie návrhy. (Předsednictví
převzal místopředseda Slavíček.)
Návrh dr Dérera po niekoľkorakom plátaní
zmenil sa z časti v jeho prospech, z časti v neprospech.
Ministerstvám a bezpáternej povoľnosti jednotlivých
reakcionárskych poslancov, ako aj pánov dr Slávika,
dr Hallu a nie v poslednom rade dr Dérera a
Szent-Iványho, možno pričítať
niekoľko zmien, ktorými sa návrh podstatne
zhoršuje.
Podľa §u 1 musí žiadateľ alebo jeho
právny predchodca nepretržite bydlieť v území
dnešnej republiky od r. 1906 až do doby podania žiadosti,
a to od r. 1906 do r. 1910 v tej istej obci. Je síce pravda,
že nepretržitý pobyt podľa dôvodovej
zprávy nemá sa vykladať doslovne, predsa však
právo výkladu náleží ministerstvu
a najvyššiemu správnemu súdu, a výklady
týchto fórov boly dosiaľ veľmi nepriaznivé.
Trvalým pobytom v jednej a tejže obci pred r. 1910
bude zase 75% robotníkov vylúčené
zo štátneho občianstva, lebo odvažujem
sa tvrdiť, že sotva jedna štvrtina robotníkov
bola tak šťastná, že mohla cez štyri
roky v jednej obci pracovať; sezónná práca
a nezamestnanosť a vôbec robotnícka fluktuácia
len zriedka dovolily robotníkom zdržovať sa v
jednej obci po štyři roky. (Výkřiky
posl. Gregorovitse.) Preto stačí a neprotiví
sa príkre ani starej právnej praxi, aby žiadatelia,
ktorí v r. 1906-1910 po dobu štyroch rokov bydleli
v území Slovenska alebo Podkarpatskej Rusi po prípade
v niekoľkých obciach a vykazujú ostatné
náležitosti, mohli činiť nárok
na štátné občianstvo. (Souhlas komunistických
poslanců.)
V dobe po r. 1910 bydlela síce veľká časť
žiadateľov v dnešnom území republiky,
avšak je bez pochyby, že r. 1919, v prvom roku utvorenia
štátu, keď zúrila válka v území
Slovenska a Podkarpatskej Rusi, keď verejná bezpečnosť
a pomery pracovné boly veľmi nepriaznivé, keď
v tomto území bol úplný chaos, určitá
časť obyvateľstva utiekla, vandrovala alebo bojovala.
Je tedy oprávnený náš pozmeňovací
návrh, aby rok 1919 nebol zapocítaný do doby
nepretržitého pobytu.
§ 1 ostatne svedčí o spoločnej intencii
pánov dr Dérera i Szent-Iványho,
aby robotníctvo strany komunistickej mohlo čo najmenej
použiť práva týmto zákonom dávaného.
V r. 1919 totiž branná moc československého
štátu napadla maďarskú sovietskú
republiku a bojovala proti nej.
Ďaleko by viedlo rozhovoriť sa v rámci tohoto
návrhu o ráze a podstate maďarského
sovietského štátu. Stačí konštatovať,
že sovietská republika neznamená natoľko
štát, lež najmä víťazstvo medzinárodnej
proletárskej revolúcie v niektorom území
a tedy každá sovietská republika je spoločným
statkom svetového proletariátu, za ktorý
vedie boj nielen proletariát národa, ktorý
na dotyčnom území bydlí, ale za ktorý
i cudzozemský proletariát je ochotný svoju
krv prelievať. (Souhlas.)
Tomu možno pripísať, že v proletárskych
v divíziach sovietskej republiky bojovali i sebavedomí
českí proletári.
Nehľadiac na všetko to, roku 1919 nebola riešená
ešte ani otázka hraníc a nenastúpily
ešte platnosť ani mierové smluvy. Stá
tisíce ľudí ešte nevedelo, či zmeny
hraníc sú vážne a trvalé. Stá
tisíce ľudí nemôže za okamihy, týždne
alebo mesiace svliecť svoje city a myšlienky, na ktoré
si pres desaťročia zvyklo. Dnes, po rokoch ukľudnenej
atmosféry nemožno už odsudzovať a pozbavovaním
práv pomstiť sa na tých, ktorí roku
1919 nepociťovali nič spoločného s Československou
republikou na území Slovenska a Podkarpatskej Rusi.