Místopředseda inž. Dostálek
(zvoní): Prosím o klid.
Posl. Burian (pokračuje):
Když my toto stanovisko výsledků měšťácké
vzdělanosti a vědeckého bádání
měšťáckého zde přednášíme
a používáme, děláme to proto,
poněvadž myslíme, že je také povinností
těchto kruhů, různých vzdělanců
universitních a učitelských atd., aby bylo
na ně apelováno a že oni se musí hanobiti,
jestliže nepodnikají co nejodvážnější
kroky proti zákonu, který zde má býti
odhlasován. Musíme se dovolávati jejich
samého nazírání, musíme k nim
promluviti, musíme apelovati na jejich svědomí,
aby také od nich vyšel odpor proti tomuto zákonu,
který se má zde státi skutkem. Když
my, komunisté, mluvíme s hlediska vědeckého
a vědění, pak nečiníme to snad
proto, že bychom byli spokojeni
s určitými výsledky vědění.
Dnešní měšťácká věda
vůbec spokojuje se s určitými specialitami
svého vědění v určitých
speciálních oborech, a míní tito učenci,
když něco vědí a něčím
jsou, že to nadobro dostačuje. Ne, my se dovoláváme
celého toho duchovního
zápasu dlouhých set let, všech těch
mužů, ať kacířů, ať
filosofů, přírodovědců a všech
ostatních, což zde rozváděti není
však nikterak možno. Dovoláváme se všeho
toho, poněvadž tohoto vědění
jako světového názoru potřebuje společnost
lidská, ne určitých
speciálních poznatků, nýbrž tohoto
celkového vědění potřebuje
společnost lidská proto, poněvadž společnost
dnešní musí býti bystrá, a tato
bystrost myšlenková, tato pohyblivost myšlenková
a pohyblivost jednání, činů a skutků
nejen není myslitelna na podkladě
světového názoru a učení církevního,
jaké přednášeno bylo vždy, ať
kterýmikoli církvemi. Vy budete vždy nepřáteli
této pohyblivosti, toho, aby lid se dostal dále
ve svém praktickém jednání. Ale důležitější
samozřejmě jest pro nás hledisko
a zájmy pracujícího lidu a ty úplně
se rozcházejí s takovou předlohou, s takovými
zákony, s takovým postavením klerikalismu
a kněžstva, jaké se mu má dostati tímto
zákonem.
Tu jest věc velmi jednoduchá. Klerikálově
mají oproti měšťácké liberalistické
vzdělanost: jednu výhodu, kterou jim musíme
přiznati: Liberalistická věda má svoje
vědění, ale pro praktický život
pracujícího lidu nemá nic, nemá žádného
ideálu. Pracující lid však potřebuje
ideálu a tu přicházejí klerikálově
různých církví a říkají,
že mají ideál pro
pracující lid, že mají pro něj
jakousi útěchu, že dnešní svět
za nic nestojí, že jen náboženství
jest to jedině, co člověk má, a tímto
způsobem docilují určitě výhody
proti liberalistickému směru. A tu právě
je poměr náš k nim ten, že kdežto
tato měšťácká
vzdělanost širokým vrstvám pracujícího
lidu skutečně může dáti různě
vědění. ale nemůže jim dáti
žádný společenský ideál,
je to tábor socialismu a komunismu, který tento
ideál pro pracující lid má. To, s
čím přicházejí náboženská
učení k pracujícímu
lidu, jest toliko uspávající prostředek,
jest toliko opium (Hluk. -
Výkřiky.), jest to ukolébavka
malému, nerozumnému, nevyvinutému dítěti.
Vaše postavení v lidské v společnosti
jest takového rázu, že ten, kdo přijde
k pracujícímu lidu proti vám nejen s měšťáckou
vědou, ale také s určitým společenským
ideálem, zvítěziti může a proto
můžeme mluviti otevřeně proti každému
s hlediska velikého světového názoru.
Co představujete vy svým světovým
názorem, to vhodně a dobře řekl Masaryk
v královéhradeckém
Adalbertinu, když pravil: "V každé
vesnici jest aspoň jeden duchovní, mužově
aspoň jakž takž akademicky vzdělaní,
bez starosti o svůj chleba - a co všechno tato ohromná
organisace vlastně dnes už dovede? Nic jiného,
než, jak to Havlíček řekl, lacinou policejní
službu státní." Ovšem, musíme
říci správně, že vy představujete
lacinou policejní službu kapitalistickým vykořisťovatelům
vašeho vlastního drobného lidu průmyslového
a zemědělského. (Souhlas komunistických
poslanců.). A my proti vám
jsme vyzbrojeni tou velikou zbraní, že konec
konců podlehnouti musíte, poněvadž my
vytyčujeme všemu pracujícímu lidu ideál
daleko větší a opravdovější
a také jej uskutečňujeme. My docela směle
můžeme vám říci, že nepotřebujeme
žádného tvůrce na nebesích, my
nebe ponecháváme s Heinem
docela klidně vrabcům. Pracující lid
sám je tvůrcem a stvoří si svět
dobra a krásna (Tak jest!),
a proto jsme proti vašemu zákonu.
Dále máme hledisko českých dějin.
To je v Československu pochopitelně nejdůležitější
a může nalézti značnou ozvěnu
i v kruzích nejširších, které ještě
nejsou komunistické. Vidíte, že již řadu
let vedena je diskuse, polemika mezi některými českými
dějepisci a filosofy o to, zdali české dějiny
vůbec mají nějaký smysl a jaký.
Ale nechme tuto polemiku stranou, přihlížejme
prostě ke skutečnosti, k faktům. A
tu ukazují nám české dějiny
toto faktum: že v českém národě
trvá plných 500 let zápas nejlepších
a nejvzácnějších českých
lidí proti klerikalismu a naopak, že zase klerikalismus
chtěl vytlouci těm tvrdým českým
palicím jejich protiklerikální
stanovisko z hlav, při čemž došlo v českém
národě k událostem jistě pohnutým,
velikým a také obdivuhodným. A teprve 8.
listopadu r. 1620 na Bílé Hoře tento klerikální
tábor dostal se k moci a vítězstvím
válečným zvítězil nad táborem,
který proti němu zde stál.
Celá ta další století od r. 1620 znovu
se vedl zápas klerikálního a protiklerikálního
tábora a tento zápas byl, jak všichni dobře
víte, krutý, silný, neobyčejný.
Nemohu jinak, musím aspoň několik vět
citovati ze spisu Denisova, abych ještě znovu ukázal
na velikost tohoto zápasu. Věc je známa a
každý z přítomných jistě
o věci četl, ale přece jen slyšme, jak
Denis tyto věci popisoval, jak bylo po vítězství:
"Lid císařský poznavše, že
žádného již odporu v Čechách
nemají, dali se sem i tam po
vší české zemi v loupení, plundrování,
braní, všechny kouty vyhledávajíce i
nebohé lidi jímajíce, hlavy zatahováním,
i jinak je ohněm pro vyjevení a vyhledání
peněz skrytých mučíce, trápili
i v usmrcovali." Ona soudní komise, jak je známo,
která dosazena byla, odsoudila
k trestu smrti a zabavení statků 29 osob, k trestu
smrti 17 direktorů a 50 dalších osob. Jaké
byly příčiny a pohnutky všech těch,
kteří klerikální učení
vtloukali tvrdým českým palicím, o
tom Denis píše (Hluk.) -
já vím, že je vám nepříjemně
slyšeti tyto věci: "Mnoho stoupenců Ferdinandových
dychtilo po dědictví odsouzených, kardinál
Dietrichstein, páter Dominik a Sancta Maria snažně
prosili císaře, aby se nelekal poprav potřebných.
Ferdinand po noci plně úzkosti napsal svou závět,
jež všecka překypovala
mystickou zbožností, potom podepsal rozsudek smrti
nade 27 odsouzenci, pak vydal se do Mariazellu, aby obětoval
zázračně Panně Marii zlatou korunu
v ceně 10.000 zlatých." Poprava pak byla vykonána
na náměstí Týnském. Popraven
tam byl, jak již zde včera
řečeno, i 86letý Kašpar Kaplíř
ze Sulevic.
A teď pokračuje zase Denis dále: "Druhého
dne pokračoval kat ve svém díle. Mikuláš
Diviš, přední servus, za jazyk k šibenici
hřebem přibit a celé dvě hodiny tak
držán. Některé osoby, které soud
neodvážil se odsouditi na smrt, mrskány."
Denis říká, že všichni dravci,
kteří vrhali se proti svým odpůrcům,
že to byli katané, šejdíři, dobrodruzi,
sdružení kolem Liechtensteina, zakládajíce
své bohatství na zkáze země, a aby
naplnili své kapsy, obírali
teplou ještě mrtvolu národa. (Výkřiky
posl. Mikulíčka.)
Tedy takovýmto způsobem zvítězil klerikální
tábor, takovým způsobem jednal a postupoval.
A teď patrně za odměnu, že tak drancoval,
bil a ubíjel celá století český
národ, dostane se mu od českých vlastenců,
kteří nepřetržitě se svým
vlastenectvím tak chlubí, patrně ještě
této odměny, tohoto skvělého postavení
kněžstva v Československé republice,
jakého nemá kněžstvo na celém
světě, a to ze státních prostředků.
(Výkřiky na levici: Hanba!)
Co zde dělá vlastenecký tábor svobodomyslný,
to snad nejlépe vystihnu, uvedu-li zde, jak universitní
profesor dr Antonín Hobza psal r. 1919 o otázce
odluky církve od státu. Jeho slova, která
tenkráte řekl, jsou dobrou charakteristikou dnešních
svobodomyslných stran zde v této
sněmovně, charakteristikou plnou a dostatečnou.
On řekl: V politických kruzích převládá
nechuť k řešení církevně
právních otázek. Nechtějí se
vyvolávati nově boje a komplikovati obtíže
situace vnitřní i zevní. Je to pochopitelně.
Doba převratu byla psychologicky
vhodným momentem k proklamaci nových zásad
o poměru státu a církve. Momentu toho nebylo
využito v na škodu státu, jenž draze v budoucnosti
zaplatí svou tehdejší nerozhodnost..."
zaplatí a už teď ji bude platiti. A kdož
ví, jak draho ještě zaplaceno
bude. co tenkráte bylo promeškáno. Dále
říká: "Rozluka je jedinou formou poměru
mezi státem a církví, která je slučitelná
s ideou demokracie. Spojení demokratického státu,
jenž uznává také vládu lidu,
s absolutní monarchií papežskou, je výsměchem
všem moderním zásadám právním
i politickým a bylo by v konkrétním případě
vysvětlitelno jenom jako zjev chorobný." To
vám vzkazuje universitní profesor. Dále:
"Před světovou válkou nebylo valně
naděje, že se princip rozluky brzo uplatní
ve státech střední Evropy,
které tvořily kulturní moc mezi kulturním
západem a církevnickým orientem. Ale rozhodný
obrat k demokracii, jenž jest jedním z dobrých
účinků této hrozně války,
způsobil, že se odluka od církví objevila
na denním pořádku různých států
a že patří k nejnaléhavějším,
ale také k nejtěžším problémům
současným. Doba je zralá ku přechodu
od starého života k novému i na poli kulturní
politiky a jest si přáti. aby republika Československá
prokázala i v tomto směru, že stojí
na výši doby a že nezklame důvěry
kulturního světa. Veliká chvíle
historická, kterou nyní prožíváme,
vyžaduje řešení veřejných
otázek ve velikých rysech a není příznivá
kompromisu. Zabraňme tomu, aby příští
generace při pohledu na dnešní vývojově
období neopakovala výtku polovičatosti."
Zde je řečeno, že
odluka církve od státu mohla býti uskutečněna
již po převratu. A tu myslím, že tohoto
musí si nyní povšimnouti bývalé
socialistické strany, které před časem
ještě byly ve vládě. Ano, zde musí
si socialistické strany doznati, že jejich provinění
je velmi značně, nejenom tady v tomto případě,
nýbrž všeobecně, a to také teď
svobodomyslně strany proti socialistickým stranám
budou opakovati a říkati.
Já se na věc dosti dobře pamatuji. Tenkráte,
když doba byla zralá ku provedení odluky, byla
zvolena komise z řad socialistických stran, která
o věci rokovala, a tu část členů
této komise byla pro odluku a jiní byli proti odluce.
Pro svou osobu na př. mohu určitě říci,
že jsem byl pro okamžitě provedení odluky
církve od státu. Nebudu jmenovati nikoho,
ale tak věci skutečně byly. Chtěl
bych dnes jenom věcně říci, že
socialistické strany tenkráte postupovaly vskutku
nesprávně. Ale proč postupovaly nesprávně?
Postupovaly tenkráte nesprávně, poněvadž
určitá jejich část byla pod vlivem
svobodomyslných českých
měšťáckých stran, byla pod jejich
nátlakem. Tyto svobodomyslně měšťácké
strany jí domlouvaly a namlouvaly, že není
třeba udělati to tak překotně, tak
náhle, tak revolučně, že je to možno
udělati evolučním způsobem. Jedním
slovem: Socialistické strany tím,
že byly v onom spojení s měšťáckými
stranami a že tyto měšťácké
strany měly na ně určitý vliv, daly
se pořádně, důkladně napáliti
a dnes za to pykají všechny a pykají ovšem
také socialistické strany. Teď snad bude to
varováním pro všechny socialistické
strany, aby nepodléhaly nátlaku měšťáků
vůbec v žádné otázce a aby postupovaly
vždy naprosto samostatně, aby každému
podobnému nátlaku čelily a nedaly se napáliti.
Jestliže socialistické strany snad za několik
měsíců znovu zvolí podobný
postup, že se dají opětně
přemluvit měšťáckými stranami,
budou znovu napáleny, a to daleko více, než
byly až dosud. Je viděti, že klerikální
tábor soustavně usiluje o zvýšení
své moci, svého vlivu a o prosazení svého
klerikálně reakčního programu. Nejprve
byli velmi skromni, velmi tiši,
velmi trpělivi. Sotva je bylo cítit a vidět
v prvním Národním shromáždění.
(Výkřiky posl. Mikulíčka.) Pak
dostávali odvahu. Roku 1923 psali v "Lidových
Listech" Durichův článek, že budou
jednou tak silni, že pomník Jana Husi ze Staroměstského
náměstí odklidí a že tam postaví
pomník Panny Marie. A teď již jdou zase dále
a půjdou zajisté ještě dále,
jestliže náležitým způsobem jejich
jednání nebude čeleno.
Když vezmeme všechny útrapy českých
dějin, vidíme zde přímo ohromnou,
nebývalou, přímo úžasnou kapitulaci
českých svobodomyslných měšťáckých
stran před táborem klerikálním. Mně
to připadá tak, jako ten slavný versailleský
mír. Tam Francie zvítězila nad Německem
a diktovala s vítěznými kapitalistickými
státy Německu svůj mír. Vítězově
učinili určitě
diktáty, kterým se Německo podrobiti musilo.
Tady je to podobného rázu. Tady je kapitulace měšťáckých
svobodomyslných stran tak nehorázná, jako
byla kapitulace německá a rakouská, a jest
ještě daleko nehoráznější,
poněvadž klerikálově ani žádného
takového vítězství
nad táborem svobodomyslných stran neslavili a neměli,
a přece jenom dnes diktují svobodomyslným
měšťáckým stranám svůj
mír, totiž ony určitě krutě věci,
kterým všechen ten druhý tábor má
se podrobiti. Klerikálově stojí dnes zde
před námi jako vítězní
vyděrači toho celého tábora protiklerikálního.
To, co dnes vidíme, že tento zákon stane se
skutkem, velectění pánově, je veliká
rána do srdce Masarykovi a
národní revoluci. Dáte-li si ji opět
líbiti, nepodniknete-li proti ní všechno, co
podniknuto může býti, je věcí
vaší.
Ale to chci připomenouti. Pilsudski v Polsku není
náš člověk, jeho ideály nejsou
našimi ideály, jeho způsob jednání
není si přáti, a není potřebí,
aby byl u nás používán, ale přece
jen doznati musím, že tento Pilsudski, když se
domníval, nebo viděl, že vymoženosti národní
revoluce v Polsku jsou nějakým způsobem ohroženy,
proti tomu šel. Proto jsme zvědavi, zdali proti tomu,
co zde je a co znamená pravou porážku národní
revoluce české, všichni představitelé
této národní
revoluce také půjdou či ne.
Nejsem jistě přítel nějakých
silných slov, naopak myslím, že je nutno býti
silný ve věci, a že není nutno býti
nějak hrubý zvláště ve výrazech,
a jak jsem již řekl, my komunisté vůbec
nepatříme k těm, kteří jsou
takového protiklerikálního smýšlení,
jichž hlavním oborem je protiklerikalismus, nýbrž
naopak my myslíme, že daleko více odvahy, než
bojovati s pátery, je třeba k boji proti kapitalistické
policii, proti kapitalistickému soudnictví, proti
celému kapitalistickému společenskému
řádu, proti kapitalistickému
militarismu. Ale přes to, že se při své
osobní povaze raději vyhýbám hrubým
slovům, když uvážím a když.jsem
četl všechno to, jak klerikálově v celém
světě kdykoli postupovali a jednali proti všemu
tomu, co nového mělo přijíti na svět,
co nového mělo se zroditi, když četl
jsem celé ty útrapy celých českých
dějin, pak bych řekl: Tento zákon, který
zde chcete dělati, patří do záchodu,
hoďte ho do záchodu a do kanálu. (Výborně!
Potlesk komunistických poslanců.)
Zákon o kněžských platech má
v sobě celou řadu věcí, o kterých
by se dalo mluviti těž s hlediska politického
a kde bylo by možno a potřebno učiniti velice
důležitě politické závěry.
Nechci však dále zkracovati čas dalších
našich řečníků, kteří
určeni jsou k projednávání tohoto
zákona, a míním,
že celá česká veřejnost musí
býti přímo hlavně soustředěna
na věc samu, která se dotýká zákonů
o kněžských platech, které teprve mají
býti zavedeny místo odluky církve od státu.
Byl to jeden velice pobožný muž z alpských
zemí, kde pobožnost je velice
značná, Rosegger, který řekl slova,
jichž zde může býti použito, aby
lépe pochopila veřejnost dělnická
i nedělnická, ale protiklerikální,
oč jde a jak má celý zákon posuzovati.
Rosegger ve svém spise "Moje království
nebeské" napsal tento posudek:
"Pryč od Říma. Volání
jistě neumlkne tak rychle, neboť stalo se příliš
mnoho věcí, které jsou naším
právům a citům pěstí mezi oči".
(Předsednictví ujal se předseda Malypetr.)
Myslím, že to platí o tomto zákoně,
o celém postupu klerikálním a o měšťácké
reakci spojeně s klerikální
reakcí. Tento zákon je provokací dělnictva,
tento zákon je provokací celé protiklerikální
veřejnosti, tento zákon je przněním
českých dějin, przněním národní
revoluce. A proto my s Roseggerem říkáme:
Pryč od římsko-katolické církve
a od všeho církevního učení vůbec,
ale pryč také s kapitalistickým vládním
režimem, který tyto ohlupovatele pracujícího
lidu vydržuje a udržuje! (Potlesk komunistických
poslanců.)
Předseda (zvoní): Dalším
řečníkem je pí. posl. Zeminová.
Dávám jí slovo.
Posl. Zeminová: Slavná
sněmovno! Posledních 14 dní prožili
jsme v ohromných zápasech. Za ohromného vzrušení
a scén, jakých náš mladý parlament
nebyl ještě svědkem, vnucovaly se zástupcům
lidu předlohy zákonů, které jsou ohromnou
provokací veliké majority našeho národa.
Dlouho a dlouho bude tento nešťastný červen
nazýván černým červnem mladě
naší svobody. V měsíci tom byla surově
pošlapána dosavadní národní tradice
našeho státu, znemožněna do budoucnosti
národní majorita a vláda československá
a úřednická stala
se předmětem tolika opovržení a nenávisti,
jak snad doposud v žádném jiném státě
Evropy. Na lid, ochuzený válkou a na zdraví
podlomený, navalena byla břemena tak strašná,
že nikdo ještě nemůže říci,
kam se nespokojenost mezi národem až vyhrotí.
Na ulicích nesčetných
měst demonstruje lid z hladu, továrny se zavírají
pro nedostatek práce, neschopná vláda čeká,
až po ní přijde potopa a na troskách
klidu a existence našeho obyvatelstva vynořuje se
provokační nestvůra v česko-německo-maďarské
majority, zabíjející vše,
co staletí lásky k národu byla vybudovala.
Přišel čas, kdy masky padají s tváří
ctihodných vlastenců, nadšených sokolů
a pokrokářů. A udivený národ
vidí mravní bídu, zbabělost a stavovskou
chamtivost tam, kde doufal viděti hrdě tváře
velikánů, bojujících za stát
a národ.
Nikdy se tak v národě našem nelhalo, jako před
15. listopadem 1925. Národní demokraté, republikáni
a lidovci předstihovali se v projevech vlastenectví.
Pan dr Kramář na nesčetných
projevech volebních mluvil o hrdě národní
politice a všechny měšťanské strany
prudce vyhrožovaly každému, kdo by se byl odvážil
vysloviti možnost českoněmecké koalice,
nebo vlády republiky, podporované iredentou německou
a maďarskou.
A ejhle, půl roku po volbách, kdy měšťáci
poznali, že oslabením sociální demokracie
vliv socialistů ve státě je zmenšen,
odhodili masku vlastenectví do starého haraburdí
a zahájili hanebně paktování s Němci,
Maďary a ludáky.
Tento politický obrat nebyl diktován zájmem
státu nebo národa, ale prospěchem dvou stavů,
jež po tisíciletí usilovaly
o naše sociální i politické porobení.
Národní zrada nese ohromně úspěchy
kněžím a velkostatkářům,
téměř ničeho středním
zemědělcům, a hlad, zoufalství a nekonečnou
tíseň ostatním vrstvám národa.
Hrdý vlastenec dr Kramář
podpisuje společně
sněmovní návrhy s buršáckým
poslancem dr Horpynkou,
veliký národovec Šrámek s
německonacionálním bouřlivákem
dr Hanreichem a statečný
vůdce Slováků pan dr Hodža a
maďaronem Tománkem a
Maďarem Szent-Iványm.
A aby celé komedii byla nasazena koruna, pro úřednickou
vládu pana Černého hlasují
Němci a Maďaři, aby ji zachránili pro
politicky nemorální koalici česko-německo-maďarskou.
(Výkřiky posl. dr Jurigy.)
Celý rok 1926 bude rokem neklidu, bouří a
nespokojenosti. Když se podíváme ještě
na situaci, která u nás po venkově panuje,
jímá nás ohromná starost o to, co
bude dále. Přírodní katastrofy ohrožují
úrodu na polích, je tu obava před velikým
nedostatkem, ale cla a kongrua podle rozumu Msgra Šrámka
mají býti lékem
na všechno. Textiláci na hranicích Pruska,
horníci českého severu a Ostravska, hladovící
lid Českomoravské vysočiny a Pošumaví,
tyto věrně tisícileté stráže
národa našeho proti germanisaci zakolísaly
úděsem. Nehrne se na ně zkáza z Pruska,
Bavor nebo Německa vůbec, ale to čeští
vlastenci jdou s Germány lámati
věrně naše hraničáry a srážeti
je do propasti zoufalství, nezaměstnanosti a drahoty.
Chudý lid Ostravska se bouří nedostatkem,
ale páni poslanci Špaček a Rýpar
shání peníze pro kněze a hlad
pro lid.
Stateční hraničáři od Krušných
Hor, z Mostecka, Karlovarska, Duchcovska atd. volají národ
na pomoc, aby zůstali na tě půdě,
kterou několik set let pro národ dobývali.
Ale pan dr Lukavský a
sen. Hrubý jim místo chleba nesou
bídu a bohatě kněžské platy.
Každý ví, že vlastenectví národně-demokratické
je prázdnou frází. Nikdo však nepochopí,
kam dali rozum, že dělají politiku tak nesmyslnou
proti svým vlastním stoupencům. Sám
dr Kramář řekl, že 90% národních
demokratů jsou konsumenti. Když si představíme,
že jsou současně representanty našeho
průmyslu, pak nepochopíme, proč vyvolávají
otázku celní, pod jejíž tíží
a nemožností sdělávání
obchodních smluv bude ubit průmysl, stejně
jako ochromováno bude dělnictvo nezaměstnáním.
Nikdo také nepochopí, proč se pro nově
daně a rostoucí drahotu tak vášnivě
bije politická strana živnostenská. Po 6 roků
lítali její předáci po všech
koutech republiky a štvali proti vysokým daním
a nyní sami dobrovolně dávají političtí
živnostníci podpisy svých poslanců na
předlohy, které ve svých důsledcích
rozvrátí statisíce rodin
malých mistrů krejčovských, obuvnických,
holičských, truhlářských atd.
A k tomu vedle celní drahoty podepsali ještě
živnostenští poslanci na komando pana Najmana
kněžskou kongruu (Posl. Jiráček:
Roku 1920 jste to vy odhlasovali!), která
znamená zavedení nových velkých
daní. Nesmyslnou politikou měšťanských
stran bude bit celý národ.
Jen jediná strana mne si spokojeně ruce. Jidášská
politika strany lidově nese hrozně ovoce. Stát
je hnán do občanských bouří,
lid k zoufalství, neschopná vláda byrokracie
se potácí jako třtina a všechen tento
smutný a nedůstojný stav národa vyvolala
soustavná krtčí práce spojeně
reakce.
Z povzdálí dívají se Habsburkově
spokojeně na toto dílo rozvratu Msgra Šrámka.
Vatikán a Habsburkově vítězí
v 8. roce republiky v přestrojeném rouše spojených
klerikálů československo-německo-maďarských.
Lokajově monarchie dostali se k veslu ve státě
a lid je přišlápnut k zemi. To, co nyní
tropí měšťanské strany s kongruou,
je nejstrašnější zločin na ochuzeném
národě od osudného 26. července
1914.
Snad si ani neuvědomili národní demokraté,
agrárníci a političtí živnostníci,
že kongruovým zákonem zestátňuje
se klerikální agitace a sekretariáty jejich
pro celou republiku. Žádná strana sebe zasloužilejší
o národ nesměla by se odvážiti žádati
jen stín podobných výhod. Žádná
strana za tohoto ohromného finančního zabezpečení
klerikální agitace nebude moci soutěžiti
v budoucnu s agitací klerikálních stran.
V tě době, když na vesnici prodávají
chudým domkářům exekučně
poslední krávu pro nezaplacené daně,
v době, když malí živnostníci pro
daňová zatížení utíkají
od svých povolání, ve chvílích,
kdy zuboženému a bídně placenému
dělnictvu strhují se daně ze mzdy, pro větší
pohodlí zbytečných na světě
vikářů, proboštů, děkanů
a farářů násilím se vnucuje
parlamentu kongruová předloha.
Apoštolská většina sama se lekla svého
zločinu. Proto předkládá nyní
předlohu v maličkostech změněnou,
aby zalepila oči nevidoucím. Přece však
i v této předloze určuje nejmenší
plat knězi na 9.000 Kč ročně, a pro
starší kněze vzrůstá tento obnos
až přes 20.000 Kč.
Apoštolská většina i vláda chovaly
se při této předloze od prvního počátku
přímo neslýchaně. Učitelskou
paritu ministr financí uznati nechtěl. Náš
boj za zlepšení poměrů zřízenců
a malých úředníků stále
zamítal z nedostatku úhrady. Zůstane však
ojedinělým zjevem v osudech našeho parlamentu,
že kněžská kongrua je prosazována
protizákonně, protože nikdo, ani vláda,
ani apoštolská většina, nepostaraly se
o řádnou úhradu předlohy.
Kongrua je v příkrém rozporu s § 41,
odst. 2 ústavní listiny. Většina reakční
v iniciativním výboru sněmovny porušila
tento paragraf ústavní listiny. Stejným způsobem
poruší ústavní zákony i vláda,
odváží-li se podati předlohu k sankci.
§ 81 ústavních zákonů předpisuje:
Vláda rozhoduje ve sboru zejména
o návrzích, aby president republiky užil svého
práva podle §u 47.
President republiky přísahal, že bude chrániti
ústavu, a je to také v §u 65 ústavní
listiny vytčeno. (Posl. dr Kubiš: Pán prezident
sa musí podrobiť väčšině!)
Jistě by tedy užil práva daného
mu §em 47 ke vrácení kongruy parlamentu. Nesmí
však úřednická vláda zbaběle
se skrývati za pana presidenta a musí sama podle
§u 81 toto vrácení panu presidentu navrhnouti.
Jestliže tak vláda neučiní, ač
§ 73 přímo členům vlády
ukládá na jich čest,
že budou svědomitě šetřiti ústavních
zákonů, potom nezbude parlamentu, vlastně
socialistům, kteří hájí ústavní
zákony do krajnosti, nic jiného, než že
použijí § 79 ústavní listiny a
podají návrh na obžalobu vlády pro rušení
ústavních zákonů.
Měšťácké strany československé
snad ani nechápou, jak strašně nebezpečný
příklad neúcty k základním
zákonům státu podávají stranám
protistátním. Kdyby se tu jednalo o věci
nesmírně důležitě pro celý
národ, snad by to historie omluvila. Ale že se znásilňuje
ústava ve prospěch hlavně
římsko-katolického kněžstva,
zůstane činem neodpustitelným.
Národ náš nikdy nezapomene, že Řím
stál celá tisíciletí proti Slovanům.
Římští biskupově v brnění
a v čele germánských vojsk po celou řadu
století vedli vyhlazovací válku proti baltickým
Slovanům, Polákům i nám. Tam, kde
stojí nyní Drážďany, Berlín,
Hamburk a Štětín, stály slovanské
státy. Katolická církev však v jedné
ruce nesla kříž a v druhé meč
na porobu slovanských národů.
Vítězství germanisace v celém nynějším
rozsáhlém Německu, toť bohulibě
spoludílo římské církve. Jakou
nenávistí a opovržením byla katolická
církev naplněna k Slovanům, je viděti
nejlépe z toho, že z několika set papežů
římských nebyl ani jediný Slovan.
Řím nejkrutěji a nejvytrvaleji pronásledoval
však zejména národ náš.