Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1920 – 1925

Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1920.

I. volební období.

1. zasedání.

V časopise "Večerník Práva lidu" ze dne 15. června 1920 uveřejněna byla zpráva tuto uvedeného obsahu, jež musí vzbuditi všude jen nejhlubší pobouření:

"Pan Grešl, centrální ředitel lichtensteinských statků v republice, nespokojil se s prostorným zámkem černokosteleckým pro své centrální ředitelství, nýbrž obrátil zření také k zámku Kolodějům. Již v únoru t. r., šířily se zprávy, že nádherný zámek kolodějský, pravou perlu rokoka, chce adaptovati pro potřeby své kanceláře, ale po zakročení poslance dra Soukupa, který byl zástupci obce Kolodějské upozorněn na nebezpečí, hrozící zámku i drahocenné jeho obrazárně, vypravilo ministerstvo školství do Koloděj komisi, která veškery adaptace zakázala. Než pan Grešl domnívá se, že pro něho a pro jeho pána neplatí zákony republiky a proto se v květnu podjal znovu prací adaptačních, s opomíjením piety, uměleckému dílu povinné. Nastalo z toho veliké vzrušení v obci i okolí. Obě socialistické strany svolaly na den 30. května do Koloděj tábor lidu, jehož se súčastnili stoupenci všech českých stran, a tu usneseno a p. Grešlovi oznámeno ultimatum, aby do 14 dnů se svými kancelářemi a svým německým personálem opustil zámek, který jest požadován pro všestátní lidumilné účely.

Odpověď, kterou pan Grešl poslal obecnímu úřadu v Kolodějích, ukazuje, že lichtensteinská správa hodlá pokračovati ve svém vzdoru proti republice, zahájeném roku minulého, když po vydání záborových zákonů počala demonstrativně odprodávati kusy lesa spekulantům. Pan Grešl ve svém přípise sebevědomě praví: "Upozorňujeme konečně, že zámek Koloděje tvoří vlastnictví suverenního knížete Jana II. z Lichtensteina, jenž po stránce mezinárodní zaujímá u sdružených společných a neutrálních mocností stejné státoprávní(!) postavení, jako na př. král srbský neb belgický nebo anglický(!), takže by násilnosti, na jeho majetku spáchané, naší republice v cizině mohly uškoditi daleko více, než aranžéři případného útoku tušiti mohou ...".

Tolik troufá si ještě dnes, po vydání zákonů ze dne 9. listopadu 1918 a 12. dubna 1919, když již i Pozemkový úřad na základě řádně snesených a ústavně sankcionovaných zákonů v život vstoupil! Bylo by doznáním nevyléčitelné slabosti naší státní moci, kdyby na tuto provokaci p. Grešlovu neodpověděla jediným opatřením, jehož česká veřejnost jednohlasně se dovolává, vnucenou totiž správou a v dalším pořadí beznáhradným záborem lichtensteinských panství, v prvé řadě Uhřiněvsi, Škvorce a Černého Kostelce.

Po své povinnosti publicistické chceme přispěti právními průvody k nezbytně nutnému opatření tomuto.

Stanovisko lichtensteinské, které v suverenitě knížete Jana II. hledá ochranu proti hrozícímu záboru lichtensteinského majetku v republice, jest nejnovějšího data a naprosto liché. Před rokem soudilo okolí knížete Jana II., jehož osobních vlastností nechceme nijak podceňovati, o věci zcela jinak. Z jara 1919 dostavil se k tehdejšímu ministru spravedlnosti dru Soukupovi princ

Edvard Lichtenstein a prosil, aby stařičkému jeho ujci knížeti Janu byla ponechána suverenita alespoň nad zámkem a parkem Lednicí, ale nebyl zůstaven v pochybnostech, že demokratická republika výhod podobné suverenity nezná ani znáti nemůže. Tedy před jarem roku 1919 nebyla známa suverénní výsada knížete Jana II. i na veškerá panství jeho v republice. Ovšem ani známa býti nemohla, leda, snad korunním právníkům lichtensteinským, dru Kaplanovi nebo dru Hauschild-Fritschovi, což budiž ihned objasněno.

Moravský původ pánů z Lichtensteina svou hlavou Karlem, účastníkem stavovského hnutí na počátku XVII. století, dovedl těžiti výborně z poměrů doby. Řečený již Karel, koupiv si za milionový dar od Rudolfa II. hodnost knížecí, obdržel r. 1613 od Matyáše lénem koruny české knížectví Opavské a r. 1623 v témže právním poměru i knížectví Krnovské. Stal se tudíž lenníkem koruny české, kterýž poměr trvá dosud, jedině s tím rozdílem, že výsostná práva koruny české přešla na republiku Československou. Způsobem, o němž ještě pojednáme, nabyl též Karel r. 1623 Uhřiněvse, Škvorce a Černého Kostelce. Všeho tohoto majetku došel tedy buď lénem, buď výronem státní moci království Českého, bez jakéhokoliv vztahu k suverenitě Lichtensteinského knížectví, kterého roku 1613 nebo 1623 vůbec ještě nebylo. Neboť teprve r. 1719 povýšil Karel IV. hornošvábská panství Vaduz a Schellenberg na knížectví Lichtensteinské, jehož držitel roku 1723 byl uveden do kolegia říšských německých knížat. Toto nové knížectví jako člen říše Německé nemělo pražádných vztahů ke koruně české, tak jako lenní poměr Opavska a Krnovska nevyplynul nižádným způsobem z moci císařské v Německu. Právní stav jest tudíž, že kníže Lichtenstein jest suverénem v svém knížectví Lichtensteinském, ne však v území republiky Československé. Tu jest buď lenník, jako v Opavě nebo v Krnově buď majitelem statků, podléhajícím zákonům republiky. A jako republika Československá nemá práva, aby zjednávala platnost zákonům svým v knížectví Lichtensteinském, tak nemá kníže Lichtenstein práva, aby domáhal se uznání své suverenity na půdě republiky Československé, anebo jednal jakýmkoliv způsobem proti jejím zákonům. Konkrétní případ ukazuje, že suverenní práva lze uplatňovati jedině ve vlastní zemi. Rod Hohenlohů byl r. 1744 rovněž povýšen do říšského německého stavu knížecího, nabyl tudíž suverenity, již podržel i po svém mediatisování r. 1806, když však za Alexandra III. vydán byl v Rusku zákaz, aby cizinci drželi pozemské statky, musil hlava rodu, kníže Chlodvík, bez ohledu na svou suverenitu v Rusku se vyprodati.

Neméně důležitý jest pro posuzování otázky způsob, jaký, předek pozdějších suverenních knížat z Lichtensteina majetku svého v obvodu státu českého nabyl, zvláště pak panství v okolí Koloděj, Uhřiněvsi, Škvorce a Černého Kostelce. Tu především třeba připomenouti zásad, jimiž se upravovalo právo české, r. 1620 platné. Ferdinand a jeho cizí rádcové byli již v průběhu českého povstání rozhodnuti, že skonfiskují všechny statky účastníků povstání, ale tomu bylo na odpor právo a zřízení zemské. V případech vzpoury nebo povstání ustanovovalo právo zemské, aby král sám na soudě seděl a nad obviněnými pokutu vynesl. Pokutou v takových případech byla dle zřízení zemského ztráta cti, hrdla i statků, ale ztráta statků nevztahovala se na statky nápadní (fideikomisní), ani na statky nedílné. Byl-li odsouzen, kdo s jinými statek v nedíle držel, zůstal ostatním spoludržitelům statek veškeren. Roku 1608 Rudolf II. na jednomyslné přání sněmu zemského vydal stavům majestát jako uznání, že "na sněmích znamenité a veliké svolení - - činívali, ano též jak nyní, tak vždycky při osobě naší císařské a královské hrdel a statků svých vynaložili", kterým slavně prohlásil a nástupce své zavazoval, "aby toliko na ztracení cti a hrdla kdežby buď společně aneb obzvláštně ctí, hrdla v těch proviněních a ne na ztracení statkův se vztahovaly, - - - a na žádné statky v pokutách jakýchkoli my jakožto král český ani budoucí králové čeští sami ani skrze žádného jiného na budoucí a věčné časy nastupovati mocí neráčili". Tímto privilegiem byla pokuta ztráty statků ve všech přech hrdelních odstraněna. (Desky zemské CXXXV, A, 26 sld.)

Těchto právních ustanovení dovolával se mocný Albrecht z Waldšteina, chtěje zmocniti se bohatého majetku pánů Smiřických. Na počátku povstání zbývali dva mužští členové tohoto rodu, Albrecht Jan, vynikající účastník povstání, který r. 1618 v mladém věku zemřel, a Jindřich Jiří rozumu nedostatečného. Oba bratří drželi největší část statků zděděných v nedíle, poručenství nad Jindřichem Jiřím vykonávala od r. 1618, jsouc soudem zemským ustanovena s stra jeho Markéta Salomena, provdaná za Jindřicha Slavatu, který r. 1620 zahynul při výbuchu v zámku Jičínském. Ale Valdštejn, vzdálený příbuzný Smiřických, dal na se přenésti poručenství nad Jindřichem Jiřím, které dle českého práva opravňovalo k dědictví po poručenci, by zemřel, a jal se proti konfiskační komisi připovídat na veškeren majetek Smiřických, skoro na milion kop grošů odhádaný, dovolávaje se nedílného držení obou bratří statků všech a privilegia r. 1608 stavům českým Rudolfem II. daného. Byla to hra s Liechtenštejnem smluvená, nebo Liechtenštejn neopomněl r. 1622 oznámiti Ferdinandu II., že "nedílnost obou bratří Smiřických dle práva českého od Valdštejna před soudem dostatečně zastávána býti může, z té příčiny že se má s Valdštejnem jednati, aby J. M. C. v té věci povolil, a tu polovici statků, která rebelovi Smiřickému náležela, král. fisku bez odporu postoupil," ovšem za jistých podmínek, avšak privilegium z r. 1608 že musí býti zrušeno, "poněvadž jenom tím způsobem je možno konfiskovati statky Smiřického i jiných rebelů." Ferdinand 16. září 1622 svolil. (Bílek, Dějiny konfiskací v Čechách, 543).

Tak povolností Valdštejnovou a zrušením slavného privilegia, r. 1608 stavům daného, umožněny pobělohorské konfiskace. Již 21. ledna 1623 prodal Valdštejn z polovice statků Smiřických sobě přiznané Kostelec Černý, Uhřiněves a Skvoreč za 600.000 kop míšenských Liechtenštejnovi. Tento zaplatil toliko 333.334 kop v dlouhých, špatných penězích, jsa podílníkem konsorcia penězokazů, v jehož čele stál dvorský žid Bassevi.

Vidíme z těchto průkazů, že Karel z Liechtenštejna nabyl těchto tří panství proti právu zemskému. Poněvadž není dědiců pánů Smiřických, kteří by do desátého kolena byli oprávněni žádati za vrácení těchto statků připadá revindikační právo bez náhrady Československé republice.

Kdyby tato neuvázala se v držení těchto statků, vzdávala by se nepřímo práva, odčiniti násilnictví Ferdinandova a jeho pochopů. Z těch Karel Liechtenštejn byl nejpřednější. Vychován byv s Karlem ze Žerotína na bratrské škole v Ivančicích, přestoupil ke katolictví, aby měl příležitost se obohatiti, a bezohledně také úmyslu svého dosáhl. Zábor statků jím uchvácených jest nejsvětější povinností naší republiky."

Záležitost kolodějského zámku a protistátní stanovisko správy lichtensteinské vyvolává pobouření ve všech krajích, v nichž jsou statky rodiny Lichtensteinů, neboť v historické paměti národa zachováno jest živě, jakým způsobem statky tyto dostaly se v držení rodiny Lichtensteinů a v nynějším postupu vrchní správy liechtensteinské spatřován jest pokus odporu naproti suverenitě státu a jeho zákonodárství ve věci pozemkové reformy. Zákony tyto mají napraviti staletá bezpráví, páchaná na stech českých lidí, stech obcích této země, na městech Kouřím a Český Brod, Lichtensteiny a Habsburky ožebračených; rychlé provedení pozemkové reformy v obvodu panství této rodiny jest tedy nanejvýše naléhavo.

Podepsaní se proto táží:

1. Jsou známy tyto skutečnosti vládě republiky?

2. Jest ochotna poskytnouti veřejnosti uklidňující prohlášení?

3. Jest ochotna postarati se ihned, aby zabráněno bylo zničení umělecky cenného zámku Koloděje nemožnými adaptacemi?

4. Jaké stanovisko jímá vláda k prohlášení vrchní správy panství lichtensteinských o státoprávních právech Jana Lichtensteina na území naší republiky?

5. Jest vláda ochotna postarati se, aby velkostatky Lichtensteinů na území republiky byly ihned ve smyslu zákonů o pozemkové reformě státem převzaty a navráceny lidu, jemuž protiprávně byly odňaty?

V Praze dne 16. června 1920.

Stivín, Ulrich, Bechyně, Marek, Svoboda, Svetlík, Haken, Remeš, Kučera, Borovszky, Teska, Hummelhans, Němec, Skaunicová, Malá, Dr. Markovič, Pik, Hampl, Kříž J.