Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1923.

4215.

Vládní návrh.

Zákon

ze dne..........

jímž se vydávají předpisy k ochraně života a zdraví osob, zaměstnaných v živnostech natěračských, lakýrnických a malířských.

Návodní shromáždění republiky československé uneslo se na tomto zákoně:

§ 1.

Zákaz.

(1) Běloby olovnaté a jiných olovo obsahujících barev a tmelů jest zakázáno používati při pracích natěračských, lakýrnických a malířských k nátěrům vnitřním, kromě výjimek ustanovených v § 2.

(2) Za vnitřní nátěry sluší pokládati nátěry, které podle svého určení nejsou trvale nebo převážně vydány bezprostředně vlivům povětrnosti.

§ 2.

Výjimky.

(1) Používání bílé barvy, obsahující nejvýše 2% olova, přepočítáno na kovové olovo, jest dovoleno.

(2) Zákaz §u 1 se nevztahuje:

a) na malbu dekorativní, písma a na čárkování;

b) na nádraží, továrny na železniční vozy a jiné průmyslové závody, v nichž použiti běloby olovnaté a jiných barev a tmelův obsahujících olovo příslušnými živnostenskými úřady, po vyslechnutí organisací zaměstnavatelských a zaměstnaneckých, bylo označeno za nutné;

c) na provádění nátěru v místnostech, ve kterých jest nátěr často vydán vlivu vodních nebo jiných par;

d) na práce, jejichž předmětem jest zříditi první základní nátěr přiobnovení toliko jen starých bílých olovnatých nátěrů.

§ 3.

Ženy a dělníci mladší 18 let.

(1) Pokud jest přípustno, aby olovnaté běloby a jiných olovo obsahujících barev a tmelu bylo používáno při provádění natěračských, lakýrnických a malířských prací, nesmí k těmto pracím býti používáno dělníků mladších 18 let a žen.

(2) Příslušné živnostenské úřady jsou oprávněny, po vyslechnutí organisací zaměstnavatelských a zaměstnaneckých, dovoliti učňům mladším 18 let, aby za účelem svého odborného výcviku, pokud jest toho třeba k úplnému dosažení učebného cíle, konali práce, které jim podle ustanovení tohoto zákona jinak jsou zakázány, avšak zaměstnání těmito pracemi nesmí celkem trvati déle šesti neděl.

§ 4.

Pracovní místnosti.

(1) V živnostenských pracovnách musí místnosti, které jsou určeny k natěračským, lakýrnickým a malířským pracím, při nichž se používá běloby olovnaté a jiných olovo obsahujících barev, tmelů a pod., vyhovovati požadavkům ministerského nařízení ze dne 3. listopadu 1905, č. 176 ř: z., na Slovensku a v Podkarpatské Prusi zákonného článku VIII. z roku 1893. Pracovny tyto musí býti přiměřeně prostorné, dobře větratelné a vytopitelné. Stěny dílen buďtež aspoň do výše metrů hladké a lehce umyvatelné bez štěrku, nebo opatřeny olejovým nátěrem, který buď stále udržován v dobrém stavu. Pro ostatní část stěn a pro strop stačí vápenný nátěr, který podle potřeby musí býti obnoven. Podlaha těchto dílen musí býti pevná, rovná, a není-li zřízena z materiálu lehce umyvatelného, musí býti natírána podle potřeby, nejméně však dvakrát do roka bezvadným, prach poutajícím prostředkem. Tyto pracovní místnosti buďte chovány vždy čisté a čištění dějž se po skončené práci a za mokra.

(2) V těchto živnostenských podnicích s více nežli průměrně 20ti dělníky musí býti oddělená místnost k mytí a k oblékání s vhodnými úpravami, aby šaty pracovní a šaty na ulici mohly býti uschovány od sebe odděleně, jakož i oddělená jídelna. Místnosti tyto musí býti vytopitelné a musí býti postaráno o to, aby byly pravidelně čištěny.

(3) V závodech s menším počtem zaměstnanců, jest dělníkům dáti k disposici alespoň skříně na šaty, které se dají bezpečně uzavříti a musí býti tak zařízeny, aby šaty pracovní a šaty na ulici v nich mohly býti uschovány od sebe odděleně.

(4) Podnikatel jest povinen pečovati, aby dělníci, kteří pracují s olovnatou bělobou a jinými barvami, tmely a podobnými látkami obsahujícími olovo, nosili zvláštní pracovní oděv a pokrývku hlavy, které musí býti podle potřeby čištěny a to mokrým způsobem. V podnicích s více nežli průměrně 20ti dělníky jest podnikateli opatřiti pracovní oděv a jeho čistění na vlastní útraty. Kromě toho jest podnikatel povinen postarati se dělníkům, kteří pracují s výše uvedenými látkami, o pitnou vodu v přiměřeném množství a v přiměřené jakosti, pak o vhodná umyvadla s tekoucí pokud možno teplou - vodou, o mýdlo a kartáče na ruce; pro každého z těchto dělníků budiž určen zvláštní ručník, jejž nutno nejméně jednou týdně vyměniti čistým. Zpravidla má připadnouti alespoň na 5 dělníků jedno umyvadlo.

§ 5.

Zvláštní předpisy provozovací.

(1) V natěračských, lakýrnických a malířských živnostech, jakož i ve všech živnostech, ve kterých se natěračské, lakýrnické a malířské práce po živnostensku vykonávají, buďtež barvy a tmely obsahující olovo řádně uloženy a budiž jich užíváno toliko v takových nádobách a schránkách, na kterých je znatelně vyznačeno, že obsahují látky olovnaté.

(2) Běloby olovnaté a jiných olovo obsahujících barev a tmelů, pokud jich používání je dovaleno, nesmí se používati při pracích natěračských, malířských a lakýrnických, leč ve způsobu pasty nebo barvy hotové k použití.

(3) Roztloukání nebo mletí olovnaté běloby sloučenin, obsahujících olovo, jakož i hněteni těchto látek s olejem nebo fermeží, nesmí se konati rukou, nýbrž jen mechanickými úpravami, a to tím způsobem, aby při těchto pracích, jakož i při naplňování nebo přesýpání hmot obsahujících olovo, byli dělníci dostatečně chráněni před vyvinujícím se prachem, a aby prach nemohl vnikati do pracovní místnosti.

(4) Suché nátěry nebo tmely obsahující olovo smějí se obrušovati nebo pemzou oškrabovati toliko po dřívějším navlhčení. Kal a odpadky při obrušování vznikající buďtež odstraněny za vlhkého stavu.

(5) Práce s bělobou olovnatou nebo jinými olovo obsahujícími barvami a tmely, nekonají-li se pod širým nebem, buďtež prováděny pokud možno v prostorách oddělených, jež jest označiti zřetelně nápisem, že se v nich pracuje s bělobou olovnatou nebo s látkami obsahujícími olovo.

(6) Při výkonech, při nichž se vyvinuje větší množství prachu, je podnikatel povinen dáti dělníkům vhodné respirátory.

§ 6.

Obytné a spací místnosti.

V bytech a ložnicích vyhrazených dělníkům není dovoleno olovnatou bělobu nebo sloučeniny obsahující olovo ukládati ani tam s těmito látkami zacházeti.

§ 7.

Předpisy pro dělníky.

(1) Dělníci pracující s olovnatou bělobou a jinými olovo obsahujícími barvami a tmely jsou povinni používati pracovního oděvu, pokrývky hlavy a při pracích, při nichž se vyvíjí větší množství prachu, též respirátorů.

(2) Tito dělníci mají si před přestávkami k jídlu a po skončení práce důkladně očistiti obličej, ústa a ruce.

(3) Kromě toho musí se dělníci zdržeti při pracích s těmito látkami pití pálených lihových nápojů, kouření, žvýkání a šňupání tabáku. Jídel a nápojů smějí používati jen v přestávkách k tomu účelu určených, a to mimo pracovní místnosti. Kde jsou dělnictvu vyhraženy jídelny, dlužno používati k požívání pokrmů výhradně těchto oddělených místností. Uschovávání pokrmů a nápojů v pracovních místnostech jest zakázáno.

§ 8.

Lékařské prohlídky.

(1) Každý dělník, který se přibere k pracím s bělobou olovnatou nebo sloučeninami obsahujícími olovo, budiž zapsán do seznamu vedeného zaměstnavatelem, který jest zaměstnavatel povinen na vyzvání předložiti kdykoliv příslušnému živnostenskému inspektorátu nebo jeho dozorčímu orgánu. Vzorec tohoto seznamu bude vydán ministerstvem sociální péče po dohodě s ministerstvem veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy.

(2) Zaměstnavatel jest povinen dělníka, u něhož se objeví známky otravy olovem, ihned poukázati k lékaři nemocenské pokladny.

(3) V závodech, které zaměstnávají nejméně 10 dělníků, jest zaměstnavatel povinen pečovati o to, aby dělníci, kteří pracovali s bělobou olovnatou nebo jinými olovo obsahujícími barvami a tmely, byli alespoň každé tři měsíce prohlédnuti lékařem.

(4) Lékař zapíše výkon a výsledek prohlídky do seznamu uvedeného v odst. 1.

(5) Zjistí-li lékař vykonávající prohlídku uvedenou v odst. 2. a 3. u některého dělníka otravu olovem, je podnikatel povinen předložiti příslušnému úřadu neprodleně opis veškerých potřebných dat, uvedených v tomto seznamu.

(6) Příslušný živnostenský úřad jest oprávněn naříditi, aby úřední lékař prohlédl dělníka, který skutečně nebo domněle onemocněl otravou olovem. Mimo to může příslušný živnostenský úřad kdykoliv naříditi lékařskou prohlídku dělníků, pokládá-li to za nutné.

§ 9.

Opětné nastoupení práce.

Dělníci, o kterých jest zaměstnavateli známo, že onemocněli otravou olovem smí býti připuštěni ku konání živnostenských prací, při kterých se-používá olovnaté běloby nebo jiných olovo obsahujících barev a tmelů, dále k čištění pracovních místností a pracovního oděvu teprve tenkráte, když lékař zjistil, že se opětně uzdravili, a že jsou schopni k těmto pracím.

§ 10.

Statistika.

O zjištěných otravách olovem, o chorobnosti, jakož i o úmrtnosti dělníků zaměstnaných při pracích s olovem, anebo látkami obsahujícími olovo, povedou se úřední statistické záznamy; bližší předpisy vydány budou vládním nařízením.

§ 11.

Poučování dělnictva.

(1) V pracovních místnostech, ve kterých se pracuje s olovnatou bělobou, nebo jinými barvami a tmely obsahujícími olovo, budiž vyvěšen výtisk tohoto zákona na místě snadně přístupném a udržován v čitelném stavu.

(2) Každému dělníku, který jest přijat k provádění prací s olovnatou bělobou nebo jinými barvami a tmely obsahujícími olovo, budiž dán při vstupu do pracovního poměru bezplatně exemplář poučení k tomuto zákonu jako příloha připojeného.

§ 12.

Ustanovení trestní.

Přestupky tohoto zákona, pokud neznají býti potrestány podle všeobecných trestních zákonů, nebo jako přestupky živnostenského řádu, trestají se politickým úřadem I. stolice (administrativní policejní vrchností I. stolice) pokutou až do 20.000 Kč, nebo vězením (uzamčením) až do 3 měsíců, případně i ztrátou živnostenského oprávnění.

Tyto tresty mohou býti uloženy též současně. Je-li peněžitá pokuta nedobytnou, budiž proměněna v přiměřený trest vězení (uzamčení) až do 3 měsíců.

Proti nálezu lze podati u úřadu I. stolice do 15 dnů, počínajíc dnem po doručení následujícím, odvolání k politickému úřadu II. stolice (k administrativní policejní vrchnosti II. stolice), která o odvolání rozhodne s konečnou platností.

Uložené pokuty plynou do pokladny státní, pokud, nebudou stanoveny odchylky zákonem o řízení v trestních věcech policejních.

§ 13.

Ustanovení závěrečná.

Zákon tento nabývá účinnosti tři měsíce po svém vyhlášení, kterýmžto dnem pozbývá účinnosti nařízení ministerstva obchodu ze dne 15. dubna 1908, č. 81 ř. 7., a provede jej ministr sociální péče a ministr veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy v dohodě s ministrem vnitra a ministrem průmyslu, obchodu a živnosti.

Příloha

k vládnímu návrhu zákona,

jimž se vydávají předpisy k ochraně života a zdraví osob, zaměstnaných v živnostech natěračských, lakýrnických a malířských.

Poučení.

1. Každá práce, při které se užívá olova nebo olovnatých preparátů, může způsobiti otravu olovem.

2. Otrava olovem vzniká tím, že olověné barvy, třeba také jen v nepatrném množství, přicházejí do úst umazanýma rukama, vousy a šaty při jídle a pití, pak při kouření, šňupání a žvýkání tabáku, udýchají se za práce jako prach, jako páry, nebo se dostanou do těla jiným způsobem.

Následky této otravy olovem mohou býti seznány často teprve po delším čase, když množství olova do těla vniklého tak se nashromáždilo, že může vyvolati příznaky otravy.

3. Prvními význačnými známkami otravy lovem bývá modrošedý okraj dásně, zvaný okrajem olověným, zvláštní bledost obličeje, zejména pysků a křečovité, z pupeční krajiny vycházející bolesti v břiše, tak zvaná kolika z olova, často provázená dávením a zácpou, řidčeji průjmem, bolestmi v kloubech a obrnou, bolestmi hlavy, všeobecnými křečmi, bezvědomím, velikým neklidem, ano i oslepnutím v těžkými příznaky mozkovými, které nezřídka smrtelně probíhají.

4. Při přiměřeném, včasném lékařském ošetřování vyléčí se většinou otravy z olova, mohou-li se nemocní vystříhati dalšího škodlivého vlivu olova.

5. Otrava olovem může býti zamezena, šetří-li se následujících

předpisů:

a) Za práce i mimo práci budiž zachovávána největší čistota, zejména při práci jest se uvarovati každého vyvíjení prachu.

b) Při práci budiž stále nošen zvláštní pracovní oděv a pokrývka hlavy, kteréžto části oděvu buďtež týdně aspoň jednou vystřídány. Oblek na ulici budiž za práce uschován, jsa chráněn od nečistoty a prachu. Při výkonech, při nichž se vyvinuje větší množství prachu, jsou dělníci zavázáni používati vhodných respirátorů, jež podnikatel je povinen jim dáti.

c) Zaměstnanci, kteří pracují s olovnatými barvami, mají požívati silné a co možná tučné stravy a mají se zdržovati pití pálených lihových nápojův.

d) Na místě, kde se pracuje, jest se naprosto vystříhati pití pálených lihových nápojův a požívání tabáku v každémkoli způsobu (doutníků, cigaret, dýmkového, žvýkacího a šňupavého tabáku).

e) Jídla a nápoje na místo, kde se pracuje, přinesené nebo donesené, buďtež tak uschovány, aby byly od prachu a nečistoty úplně chráněny. Jídla a nápoje smí býti požívány toliko v přestávkách zvláště k tomu ustanovených, a kde jsou oddělené místnosti, toliko v nich.

f) Před každým jídlem a po skončení práce jest třeba ruce a obličej, zejména vousy a ústa důkladně očistiti teplou vodou, ústa také před každým napitím čistou vodou důkladně vypláchnouti,

g) Umývání má se díti pokud možno v pracovních místnostech.

h) Dýmka, tabák a věci k jídlu nebuďtež uschovávány v kapsách pracovního oděvu.

i) Každý zaměstnanec při uvedené práci přímo zúčastněný má se alespoň jednou týdně vykoupati, při čemž zejména vlasy a vousy musí býti důkladně vyčištěny.

k) Každý zaměstnanec, jakmile mu třeba dost málo není dobře, má se otázati lékaře a jej při této příležitosti upozorniti na to, že pracoval s olovnatými preparáty.

Důvodová zpráva.

III. Mezinárodní konference práce mezinárodní organisace práce Společnosti Národů, konaná v měsíci říjnu 1921 v Ženevě, přijala mezi jiným též návrh mezinárodní úmluvy o zákazu používání běloby olovnaté, síranu olovnatého a všech výrobků, obsahujících tyto barvy, při pracích natěračských uvnitř budov, a usnesla se předložiti tento návrh k ratifikaci jednotlivým členům Mezinárodní organisace práce ve smyslu ustanovení XIII. části mírové smlouvy versailleské a souhlasných částí ostatních mírových smluv.

Ministerská rada doporučila tuto konvenci k ratifikaci panu presidentovi republiky, v důsledku čehož vláda předkládá předmětnou osnovu zákona, kterou ministerstvo sociální péče vypracovalo na základě tohoto návrhu mezinárodní úmluvy.

Nežli se přistoupí k rozboru a srovnání této osnovy zákona s úmluvou resp. s dosud platným ministerským nařízením býv. rakouského ministerstva obchodu ze dne 15. dubna 1908, č. 81 ř. z., kterým byly vydány předpisy na ochranu života a zdraví osob zaměstnaných pracemi v živnostech natěračských, lakýrnických a malířských (authentický francouzský text úmluvy s českým překladem a český text ministerského nařízení připojeny předmětné osnově jako přílohy A a B), jest se zmíniti o příčinách zákazu používání barev olovnatých, o stavu zákonodárství v této otázce v jiných státech a o tom, jaký vliv bude míti tento zákaz po stránce národohospodářské.

Běloby olovnaté, jakož i barev a tmelů, obsahujících olovnaté sloučeniny, používá se při pracích malířských, natěračských a lakýrnických velmi hojně a vyskytuje se tudíž mezi osobami, těmito pracemi zaměstnanými, relativně častá otrava olovem. Tak na př. dle statistiky nemocenské pokladny společenstva malířů, natěračů a lakýrníků ve Vídni, onemocnělo v létech 1901-1905 z 1888 natěračů 146 osob otravou. Nemocenská pokladna malířů v Berlíně vykazuje v roce 1909 stav členstva 4781 a onemocnělých otravou olovem 285 osob. Srovnání mezi středními čísly onemocnění pro souhrn všech nemocenských pokladen v Německu (v počtu asi 20.000) se středními čísly pro natěrače v městech Vratislavi a Lipsku podává pro období 1910-1912 tento výsledek:

V Anglii byl v období 1900-1909 celkový počet případů otravy u natěračů 1793 (z toho 383 skončilo smrtí, tedy 19.4%), kdežto ve všech ostatních oborech průmyslových, podřízených povinnosti hlášení nemocí z povolání, bylo případů otravy olovem v tomto období 6762. (z toho 275 skončilo smrtí, tedy pouze 4.1 %).

Příčinu onemocnění otravou olovem, jest předně hledati v neznalosti nebezpečí se strany dělníka, pak v tom, že mnohdy není známo dělníkům ani mistrům, že používané barvy, laky atd. obsahují olovnaté soli, dále přispívá k tomu ve značné míře nedostatečná čistota a jiné nepříznivé hygienické okolnosti. Ovšem i způsob práce zaviňuje, že nebezpečí otravou olovem se zvyšuje, tak zejména při obrušování a oškrabování nátěru suchou cestou hlavně uvnitř budov, roztloukání a mletí v kusech došlé běloby rukou a pod. Z těchto příčin byla těmto pracím věnována značná pozornost, studovány příčiny otravy a hledělo se jim zabrániti různými nařízeními a zákazy. Nejlepším prostředkem k zamezení otravy olovem při řečených pracích ovšem by bylo aby se zakázalo vůbec používání všech barev, obsahujících olovo a zejména běloby olovnaté. Po důkladném studiu v různých státech (hlavně v Holandsku) přišlo se však k názoru, že používání běloby olovnaté nelze bezpodmínečně zakázati, neboť její náhražky (běloba zinečnatá, lithopon atd.) nemohou ji plně a za všech okolností nahraditi, zejména je-li nátěr vdán vlivu povětrnosti, kouře a pod. Dle není známých výsledků zkoušek a pokusů, lze beze všech obtíží a poruch zakázati používání běloby, případně barev obsahujících olovo, k pracím konaným uvnitř budov, nejsou-li ovšem takové nátěry vystaveny vlivů m vodních nebo jiných par, kouře a pod.

Již od roku 1902 uznávaly jednotlivé státy potřebu, aby dělníci pracemi natěračskými, malířskými a lakýrnickými zaměstnaní, byli proti otravě olovem chráněni.

V čele těchto států byla Francie, která v roce 1902 vydala první předpisy, týkající se používání běloby při shora uvedených pracích v živnostech stavebních. Pak následovaly Švýcary, Německo, Belgie, Rakousko a Nizozemí; Francie šla v této otázce také z důvodů národohospodářských nejdále a zakázala, počínaje 1. lednem 1915, používání běloby olovnaté, olovo obsahujícího oleje a líných surovin, obsahujících bělobu olovnatou, při všech malířských pracích kteréhokoliv druhu, nechť již uvnitř anebo zevně budov. Nařízením bývalého rakouského ministerstva obchodu ze dne 15. dubna 1908, č. 81 ř. z., bylo zakázáno používati běloby olovnaté nebo jiných barev a tmelů obsahujících olovo k vnitřním nátěrům v budovách, s výjimkami v tomto nařízeni stanovenými. Zajímavým je, že i některá města (Berlíny Charlottenburg) zakázala v roce 1909, a to v jednom případě (Charlottenburg) přímo na žádost dotyčného společenstva, používati běloby při provádění městských staveb. Ostatní státy spokojily se jen všeobecnými preventivními opatřeními při pracích malířských, lakýrnických a natěračských a vydaly různá nařízení, kterými byla podepsáno, že barev olovnatých smí býti používáno jen v těstovitém stavu, staré olovnaté nátěry odstraňovány jen vlhkou cestou, dále aby dělníci dbali, zejména před odchodem z práce a před jídlem, patřičné tělesné čistoty, dělnictvu dodány pracovní oděvy, postaráno o lékařské prohlídky a pod.

Do nového stadia vstoupil boj proti otravě olovem zasažením Mezinárodní organisace práce, zřízené mírovou smlouvou versailleskou. Otázka boje proti otravě olovem byla již jedním bodem pořadu na prvé Mezinárodní konferenci mezinárodní organisace práce Společnosti Národů ve Washingtoně v listopadu 1919; mezi pracemi, znamenajícími zvláštní nebezpečí pro ženy a mladistvé dělníky, uváděla komise pro zkoumání škodlivých prací též průmyslové operace, spojené s pracemi s olovem. Konference přijala jednomyslně doporučení o ochraně žen a mladistvých proti nebezpečí otravy olovem, které obsahovaly též výzvu, zakázati ženám a mladistvým dělníkům (do 18 let) přístup do určitých oborů průmyslových, ve kterých se vyskytuje otrava olovem. Tím nechtěla konference říci, že by Hrozila toto nebezpečí pouze ženám a mladistvým; naopak správa komise uznávala, že otrava hrozí stejnou měrou i mužům. Francouzský delegát dělnický navrhl komisi, aby se zabývala otázkou zákazu běloby olovnaté v natěračství, nebylo však možno o této otázce ihned jednati, neboť nebyla na pořadu Washingtonské konference.

Opatření, jež učinily jednotlivé státy vzhledem k výše uvedenému doporučení, možno stručně vylíčiti takto:

Velká Britanie, Holandsko, Indie, Maďarsko, Brasilie, Chile a Portugalsko učinily, anebo učiní, legislativní opatření za účelem vyhovění doporučení. Polsko učinilo opatření k sjednocení tří různých zákonodárství v tomto oboru, Bulharsko, ačkoliv již jeho zákonodárství plně vyhovuje zásadám jmenovaného doporučení, učiní další opatření v boji s otravou olovem, Dánsko a Švédsko považovaly za nutné pokračovati ještě v dalším šetření. Německo, Jižní Afrika, Švýcary a Japonsko sdělily, že jejich zákonodárství plně vyhovuje; Italie a španělsko sdělily stav svého zákonodárství (Italie: úplný zákaz dětem do 15 let a ženám do 21 let, Španělsko: zákaz dětem do 16 let), aniž se blíže vyslovily, zda hodlají je pozměniti.

Otázka zákazu používání běloby olovnaté v natěračství byla znovu a podrobněji projednána na III. Mezinárodní konferenci Mezinárodní organisace práce Společnosti Národů v říjnu a listopadu 1921 v Ženevě, která přijala mezi jiným návrh mezinárodní úmluvy o používání běloby v natěračství, kterou se zakazuje používání běloby olovnaté, síranu olovnatého a všech výrobků, obsahujících tyto barvy, při pracích natěračských uvnitř budov, a usnesla se předložiti tento návrh k ratifikaci jednotlivým členům mezinárodní organisace práce ve smyslu ustanovení XIII. části mírové smlouvy versailleské a souhlasných částí ostatních mírových smluv.

Předběžné stanovisko vlád k návrhu této úmluvy, hlavně k otázce zákazu používání běloby v natěračství, zaujaté ještě před konferencí, možno shrnouti takto:

10 zemí vyslovilo se bezpodmínečně pro zákaz, (Francie, Italie, Kanada, Finsko, Řecka, Norvéžsko, Polsko, Království S. H. S., Japonsko a Čína),

3 země se vyslovily sice kladně, avšak vyhradily si sta nevoní výjimek na konferenci (Belgie, Nizozemí, Švédsko),

3 země vyslovily se pro návrh konvence, avšak jen pro nátěry vnitřní (Československo, Německo, Rakousko),

3 země se odvolaly na nutnost dalšího studia (Dánsko, Velká Britanie, Švýcarsko),

2 země se vyslovily reservovaně a to: Jižní Afrika, jakožto země desinteresovaná a Španělsko vzhledem k svému těžení olova,

1 země odpověděla negativně (Indie) a

1 země odpověděla způsobem neurčitým (Rumunsko).

Komise zvolená III. konferencí práce zvláště pro návrh této konvence zkoumala otázku velmi podrobně, zvlášť se stanoviska lékařského; byla zvolena zvláštní podkomise lékařská. Velké diference názorů objevily se ohledně otázky, zda lze bělobu nahraditi jiným vhodným materiálem; následkem toho se stanoviska rozdělila na dva hlavní směry, žádajíc buď pouhou reglementaci v používání běloby (majorita) anebo úplný zákaz (minorita). Ještě v plenu konference byla vedena dlouhá diskuse, byl to zvláště) vládní delegát francouzský, který jakožto zpravodaj minority doporučoval úplný zákaz. Přes to docílena dohoda, takže definitivní návrh úmluvy jest dílem kompromisu a byl na konferenci přijat jednomyslně zástupci jak skupiny Vládní, tak zaměstnavatelské a dělnické.

Republika československá zamýšlí vyhověti této smlouvě předloženým návrhem zákona, jímž se vydávají předpisy k ochraně života a zdraví osob, zaměstnaných v živnostech natěračských, lakýrnických a malířských.

Nehledě k zásadnímu požadavku ochrany života a zdraví dělníků proti škodlivým podmínkám práce, jest to našemu státu možno tím snáze, že u nás existuje celkem obdobná úprava již od roku 1908 (nařízení bývalého ministerstva obchodu ze dne 15. dubna 1908, č. 81 ř. z.), kterou jest pouze třeba smlouvě přizpůsobiti.

K osvětlení této záležitosti s národohospodářského hlediska našeho státu, připojují se statistická data o našem vývozu a dovozu běloby olovnaté, jakož i látek, kterými ji lze nahraditi.

Dovoz běloby olovnaté za rok 1921 činil 2154 q, a to:

Vývoz v roce 1921 nebyl žádný.

V roce 1922 (od ledna do srpna) bylo olovnaté běloby dovezeno 1320 q, a to:

Vývoz v téže době činil 3 q do Polska.

Dovoz běloby zinkové v roce 1921 činil úhrnem 856 q, a to:

Vývoz této barvy v téže době činil úhrnem 28.103 q, a to:

V roce 1922 (od ledna do srpna) bylo běloby zinečnaté dovezeno 4324 q, a to:

Vývoz obnášel v téže době 15.643 q, a to:

Dovoz lithoponu v roce 1921 obnášel 430 q, a to:

Vývoz lithoponu v těže době činil úhrnem 11.400 q, a to:

Dovoz v roce 1922 (leden až srpen) činit úhrnem 65 q, a to: z Německa.

Vývoz v téže době 2.937 q, a to:

Naše republika tudíž převážnou většinou vyváží bělobu zinečnatou a lithopon, kterými lze za určitých okolností bělobu olovnatou zcela dobře nahraditi, a musí krýti veškerou potřebu běloby olovnaté dovozem, poněvadž tato se v republice nevyrábí. Bylo by tudíž jen v zájmu státním, podobně jako ve Francii, aby používání barev olovnatých, zejména běloby olovnaté, bylo pokud možno omezeno také z důvodů bilance tržební, zvláště když se tu jen těsně navazuje na dosavadní vývoj a poměry.

Jak již z předu vzpomenuto, byly nařízením bývalého rakouského ministerstva obchodu ze dne 15. dubna 1908, číslo 81 ř. z., vydány předpisy na ochranu života a zdraví osob zaměstnaných pracemi v živnostech natěračských, lakýrnických a malířských, které dle výnosu ministerstva obchodu na zemské správy politické ze dne 15. dubna 1908, čís. 10.220, nevztahovaly se pouze jen na živnosti natěračské, malířské a lakýrnické, nýbrž na všechny živnosti bez rozdílu odborů a rozsahu, v kterých se práce natěračské, malířské a lakýrnické provádějí. Nařízení toto jest pro historické země republiky dosud v platnosti, avšak neplatí na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, kde obdobné nařízení nebylo bývalou uherskou vládou vydáno, ačkoli na základě zák. čl. XXVIII. z roku 1893 byl v Uhrách ministr obchodu zmocněn, aby učinil opatření k ochraně dělnictva, jež by vyžadovaly poměr y v rozličných odvětvích průmyslu.

Dosavadní právní stav, kde v jedné části našeho státu platí zákaz užívati běloby olovnaté, kdežto v druhé by běloba olovnatá byla beze všeho omezení připuštěna pro práce malířské a podobné, jest přirozeně trvale neudržitelný. Ovšem vzhledem k tomu, že návrh konvence zvyšuje hranici ochrany mladistvých dělníků z 16 na 18 let, nebylo lze působnost ministerského nařízení z roku 1908 prostě na podkladě citovaného zákonného článku XXVIII. z roku 1893 rozšířiti i na Slovensko a Podkarpatskou Pus pouhým nařízením a bylo právě vzhledem k svrchu uvedenému posunutí věkové hranice a dvěma dalším podstatným změnám, týkajícím se jednak nové úpravy periodických prohlídek lékařských, jakož i zavedení lékařské statistiky, nutno zvoliti formu zákona, byť i v celku právě předkládaná osnova ve svém obsahu, s určitými úchylkami byla totožná s citovaným nařízením ze dne 15. dubna 1908, č. 81 ř. z.

Pokud se jednotlivostí týče, sluší uvésti toto:

K § 1.

Zákaz vyslovený v osnově zákona vyhovuje nejen konvenci, ale jde dále, neboť zakazuje používati běloby olovnaté a jiných olovo obsahujících barev a tmelů vůbec, kdežto konvence požaduje zákaz jen pro bělobu olovnatou, síran olovnatý a pro všechny výrobky obsahující tyto barvy. Rozšíření tohoto zákazu stalo se z důvodů, že zákaz vyslovený v osnově byl již stanoven § 4. nařízení ze dne 15. dubna 1908. Pokud se týče síranu olovnatého, dlužno podotknouti, že této bílé barvy se u nás nepoužívá; mělo-li by se však síranu olovnatého někdy používati jako barvy, nepřipouštěl by toho zákaz vyslovený všeobecným zněním "jiných olovo obsahujících barev a tmelů".

Plnění druhého odstavce § 1, této osnovy bylo převzato z nařízení z roku 1908.

K § 2.

Výjimka v odstavci 1. obsažená jest ulehčením u porovnání s ministerským nařízením z roku 1908, v němž této nebylo; byla převzata úplně z konvence.

Pokud se týče ostatních výjimek v tomto paragrafu obsažených, jsou vzaty z konvence a v celku kryjí se s výjimkami uvedenými v ministerském nařízení z roku 1908; rozdíl jeví se jedině v tom, že se zákaz nevztahuje na malbu dekorativní, čárkování a malbu písma (firem), dále že ze zákazu vysloveného osovou jsou vyňata nádraží, továrny na železniční vozy a jiné průmyslové závody, v nichž použití zakázaných barev bylo označeno za nutné příslušnými živnostenskými úřady, a že pro výjimečné povolení k používání zakázaných barev je třeba slyšeti zástupce zaměstnavatelů a zaměstnanců.

Osnova předloženého zákona jest tudíž v tomto směru nejen jasnější, ale pamatuje i na případy, kde běloby olovnaté nelze dobře nahraditi barvou jinou.

Výjimky, které se zákonem stanoví ve příčině používání olovnatých barev pro vnitřní nátěry, jsou celkem nepatrné důležitosti. Výjimka, týkající se obnovování čistě bílých olovnatých nátěrů, jest jen přechodná, neboť časem musí staré olovnaté nátěry zmizeti. Důvody pro stanovení této výjimky jsou částečně rázu technického - bez olovnaté barvy by základní olovnaté nátěry nedržely - částečně rázu hygienického. Aby se v takovém případě olova prostý bílý nátěr mohl zříditi, musí býti celý starý nátěr opálením nebo vyleptáním odstraněn; zejména opalování, při němž se vyvinuje značné množství výparů olovo obsahujících, je, v uzavřených místnostech pro dělnictvo daleko nebezpečnější, než obnovení nátěru olovnatou barvou. Výjimka týkající se místností, v nichž je vydán nátěr vlivu vodních nebo jiných par, spočívá rovněž na technických důvodech.

K § 3.

Tu jest jediný podstatný rozdíl mezi konvencí a předloženou osnovou na jedné straně a nařízením z roku 1908 na straně druhé, rozdíl to z hlediska rozvoje zdraví dorostu dělnického velmi nutný i účelNý.

Předložená osnova v důsledku usnesení konvence zvyšuje totiž ochranu dělníka do věku 18 let, kdežto nařízením chrání se jen mladiství dělníci, kterými jsou ve smyslu § 93 živN. řádu osoby mladší 16 let.

Ustanovení konvence, resp. osnovy zákona, že o výjimečném používání učňů musí se vysloviti jak organisace zaměstnanecká, tak i zaměstnavatelská; je dalším rozdílem proti nařízení z roku 1908, plně opodstatněným právním a sociálním vývojem u nás.

K § 4.

Povinnosti uložené podnikateli osnovou, o nichž zmiňuje se konvence v čl. 5. jen všeobecně, jsou převzaty do osnovy většinou z ministerského nařízení z roku 1908 a nejsou tudíž pro zaměstnavatele novým zatížením.

K § 5.

Provozovati předpisy, tím to paragrafem stanovené, vyhovují konvenci (srovnati čl.. konvence) a jsou ve svém jádru totožné se zmíněným ministerským nařízením, s výjimkou odstavce 2., který bylo nutno do osnovy pojmouti vzhledem k usnesení konvence.

V dalších odstavcích proti nařízení z roku 1908 jeví se v osnově rozdíl pouze ten, že bylo nutno vynechati výjimku, kterou bylo dovoleno, alfy menší množství suříku neb jiných olovnatých barev, kromě běloby olovnaté, rozestíral dělník rukou.

K § 6 a 7.

Obsah těchto paragrafů kryje se úplně s §§ 9, a 10. ministerského nařízení z roku 1908; konvence má tu přirozeně ustanovení jen povahy všeobecné.

K § 8.

Nařízením lékařských prohlídek, jak tyto ustanovuje osnova, jest vyhověno plně konvenci a liší se od nařízení z roku 1908 toliko v tom, že pravidelné 3měsíční lékařské pro hlídky jsou předepsány v závodech zaměstnávajících nejméně 10 dělníků, kdežto nařízením z roku 1908 jsou tyto prohlídky ustanoveny pro závody s více než 20 dělníky. Důvodem pro tuto změnu jest okolnost ta, že závody, které zaměstnávají již deset nebo i více dělníků malířských, natěračských a lakýrnických, jsou již podniky velikými, jichž majitelé určitě v dnešních dobách (oproti ruku 198) musí vykazovati zvýšenou inteligenci i hospodářskou zdatnost a proto jim nebude nijak obtížno učiniti zadost této zákonné povinnosti, která však odpadá, pakli po celou dolu tří měsíců v takovémto podniku ani jediný dělník s bělobou olovnatou a jinými olovo obsahujícími barvami a tmely nepracoval.

Mimo to na rozdíl od nyní platného ministerského nařízení, bude míti příslušný úřad zákonem stanovenou možnost, naříditi kdykoli lékařskou prohlídku dělníků.

K § 9.

Ustanovení tohoto paragrafu bylo převzato v doslovném znění z ministerského nařízení z roku 1908 (viz § 6. nařízení ze dne 15. dubna 1908, č. 81 ř. z.).

K § 10.

Sociální a hospodářská politika každého státu nutně potřebuje, aby ustavičně pozorovala také vývoj skutečného zdravotního stavu dělnictva, při čemž důležitou její pomůckou je právě sociální statistika. Proto také článek 7. konvence předepsal toto:

"Budou získána statistická data o otravě olovem u dělníků natěračských.

A) O případech onemocnění na základě hlášení a zjištění všech případů otravy.

B) O úmrtnosti podle methody, schválené oficielní statistickou službou každé země."

Jest patrno, že u nás tuto statistiku budeme musiti teprve budovat, proto osnova zákona vyhradila si možnost učiniti tak zvláštním nařízením, neboť statistika nařízením ze dne 15. dubna 1908, č. 81 ř. z. vybudována není, ani seznamy o nemocím, v závodech s více než 20 dělníky, nemusí býti podle tohoto nařízení předkládány, leč na vyzvání.

Zdravotní statistika o otravách olovem, která bude takto vybudována, bude pak důležitým podkladem jednak pro zákonodárství, jednak pro opatření správní; i bude obé při provádění podporovati. Výsledky její ukáží, kde jsou závady, jež vyžadují odstranění, dále jaká opatření by byla účelná a konečně, jaký výsledek měla opatření již vykonaná.

K § 11.

Tento paragraf byl převzat z § 11, odst. 1. a 2., nařízení z 15. dubna 1908, č. 81 ř. z., a odpovídá návrhu konvence, odstavci IV. článku 5.

K § 12.

Tento paragraf byl sdělán v podstatě souhlasně s novou osnovou ministerstva sociální péče o inspekci práce, dle dohody svého času sjednané o osnově zákona o inspekci práce s příslušnými ministerstvy.

K § 13.

§ 13. obsahuje předpisy rázu formálního i závěrečného. Pozdější lhůta nabytí účinnosti na místo obvyklého "dnem vyhlášení" byla nutno vzhledem ke Slovensku a Podkarpatské Rusi, aby se tamější podniky mohly těmto pro ně novým předpisům mezitím náležitě přizpůsobiti.

Vláda projevuje přání, aby tento její návrh zákona byl v obou sněmovnách Národního shromáždění přikázán výboru sociálně-politickému k podání zprávy ve lhůtě co nejkratší.

V Praze dne 21. června 1923.

Předseda vlády:

A. Švehla, v. r.