Buďme rádi, že jestliže říká německá menšina: "Zde jsme jako zlomek velikého národa německého", buďme rádi, že my můžeme slyšeti ozvěnu: "Zde jsme my, Rusové, v Podkarpatské Rusi a na Slovensku jako část a zlomek velikého národa ruského, slovanského!" Ale to se zase nechce některým líbiti. Paní a pánové! My jsme Slované, a chceme slovanskou politiku, a my chceme, aby se zde Slovan cítil svobodným a rovným. Ve skutečnosti zatím vidíme starorakouství. Tak jako Vídeň podporovala ukrajinství, tak se v Podkarpatské Rusi podporuje starorakouství. Ale vidíme tam i starohungarismus. Jako za války Maďaři zakazovali psáti ruskou cyrilikou a nařizovali psáti latinkou, zase se to tam dělá. Postihujeme starorakouství a starohungarismus, ale nevidíme novou nějakou metodu, novou taktiku. (Posl. Hlinka: Sú tam Češi!) Ano, jsou, ale já jenom konstatuji fakta, nic nezastírám. A zase vyslovuji důvěru a přání, důtklivou žádost, aby se zde stala konečně náprava. Na západě, naproti Němcům, na jihovýchodě naproti Maďarům pevnost - majíť své mateřské státy vedle nás a není pravda, že se jim u nás nějak křivdí.
Kdo chce čísti statistiku poctivě, nesmí mluviti o křivdách, ani na maďarské straně. Na východě naproti Slovákům a naproti Rusům shovívavost a porozumění, a tam, kde se nám bude chtíti vycházeti vstříc s láskou, také s láskou.
Takové by bylo moje credo o těchto jistě vážných otázkách. Jsem přesvědčen, že půjdeme v budoucnosti k lepšímu a jenom bych si přál, abychom tuto nápravu nemusili platiti drahými obětmi. (Výborně! Potlesk.)
Místopředseda dr. Hruban (zvoní): Dalším řečníkem je p. posl. Rustler. Dávám mu slovo.
Posl. Rustler (německy): Vážené dámy a pánové! Rozpočet nemůže býti zevrubně projednán, aniž by byly podrobeny úvaze body 287. a 288. zákona z 22. prosince 1924, kterým byly znovu upraveny odpočivné požitky civilních a vojenských pensistů.
Že ustanovení těchto bodů nejsou dokonalá, ba vykazují vady, jest patrno již z různých usnesení a podání zástupců svazu všech pensistů, jak civilních tak vojenských, která zaslali vládě a zákonodárným sborům.
Poukazuji na usnesení tohoto svazu z 3. února 1925, 25. května 1925 a 8. září 1925, pak poukazuji na pamětní spis "Spolku vojenských gážistů v. v." z 10. května 1925, o který hlavně opírám své následující vývody.
Chci se při tom zabývati jen ustanoveními bodu 288., a to pokud se týkají vojenských staropensistů, jejich vdov a sirotků. Navazuji při tom na vývody poslance Petersilky, které učinil v rozpočtovém výboru a nepřednáším ostatně nic nového, nýbrž věci již často uvedené.
Jestliže opakuji to, co zde již bylo, a opakuji to se zájmem, tak doufám, že snad konečně potká se tato naléhavá věc s úspěchem.
Výše uvedená ustanovení zákona chtěla občanské a vojenské staropensisty a novopensisty unifikovati a velký rozdíl mezi požitky činných osob a pensemi vyrovnati. Tento úmysl byl dosažen jen nedokonale, protože úprava požitků nevyhověla naveskrz zásadě úplné parity občanských a vojenských pensistů.
Ani zásada spravedlnosti a humanity nebyla dosti přísně zachována, podle níž každá změna požitkového systému, způsobená všeobecnými hospodářskými okolnostmi, měla se vztahovati také na osoby, které jsou již na odpočinku a neměly by býti degradovány za to, že se poměry změnily.
Dvojí loket, jímž se měří civilním a vojenským pensistům, jest patrný: U civilních pensistů byly z nové úpravy vyloučeny pouze osoby bydlící v cizině. U vojenských pensistů však 1. osoby bydlící v cizině, 2. osoby převzaté sice jako gážisté na odpočinku, ale nesuperarbitrované, které tehdy nedokonaly ještě 60 let věku nebo 40 služebních, započitatelných let, 3. tak zvaní vojenští pensisté, kteří nebyli převzati jako gážisté, nýbrž jen jako pensisté, 4. vojenští gážisté V. a vyšších tříd, jejich vdovy a sirotci, jimž byly pense zákonem z 19. března 1920, čís. 194, to jest před více než pěti lety, sníženy na VI. třídu. Nová úprava odškodnila civilní pensisty za nepropočítání služebních let, vojenští pensisté nebyli však odškodněni. 5. Za nepropočítání služebních let, 6. za částku, o kterou dostávali civilní pensisté podle zákona z 3. března 1921, č. 99, po plné 4 roky více než vojenští pensisté.
I v tom lze shledávati dvojí loket, že při převzetí důstojníků byly zavedeny rozdíly mezi gážistou a pensistou, které u civilních staropensistů jsou neznámy a jejichž škrtnutí při nové úpravě bylo očekáváno.
Jestliže civilní staropensisté nejsou spokojeni s úpravou, ačkoliv jim takovým způsobem jest na prospěch, a očekávají, že jejich požadavky budou splněny při chystané všeobecné úpravě požitkového systému, oč větší příčinu mají vojenští staropensisté domáhati se toho, aby byly napraveny výše zmíněné újmy a aby byli, jak to vyplývá z pojmu unifikace, skutečně postaveni na roveň civilním pensistům! (Předsednictví převzal místopředseda dr. inž. Botto.)
Důvod, proč nová úprava odpočivného z prosince 1924 vyloučila určité skupiny vojenských staropensistů, není jasný. Z čistě právní věci, za níž přece nutno považovati uznání pensijního nároku, stalo se politikum. Jestliže bylo možno převzíti několikanásobný počet civilních staropensistů bez dalších okolků, nelze pochopiti, proč nebylo naloženo podobně i s vojenskými staropensisty. Jedni i druzí mají přece stejná práva. Byly-li civilním staropensistům od dvorního rady nahoru ponechány požitky jejich třídy od V. až do I., pak nelze přec udržeti v platnosti snížení požitků generálských na VI. třídu.
Morální podpoře svazu aktivních důstojníků a blahovůli všech zákonodárných činitel, které nelze popírati, ba vděčně, ano vděčně nutno uznati, máme co děkovati, že loni v prosinci byla dosažena aspoň parita staropensistů VI. a nižších tříd s občanskými pensisty. S tím se však nemohou vojenští staropensisté spokojiti. Očekávají od další blahovůle zákonodárství i splnění svých ostatních přání a mají na to právo. Očekávají zejména, že bude novou úpravou požitkového systému zaručena naprostá nedotknutelnost nabytých pensijních práv. Těchto práv nelze jinak pozbýti, než jedině a výhradně cestou řádného výroku soudního.
Tímto způsobem daly by se odstraniti snadno bolesti osob, a to i oněch, které byly vyloučeny z nové úpravy, ale i oněch, které jsou vůbec vyloučeny z braní pense. Osoby tyto trpí velkou bídu. Vezměte na to patřičný zřetel.
Má-li úprava platová radikálně odstraniti celou nestejnoměrnost zařízení staropensistského, musí nezbytně přiznati každé platové úpravě i platnost pro dřívější pensisty. (Souhlas na levici.)
Po tom touží nejen postižení, nýbrž jest to přání všech vrstev obyvatelstva a taková úprava měla býti provedena ještě v tomto zasedání. Nemůže-li snad býti všechno provedeno, měly by býti odstraněny aspoň největší nesrovnalosti.
A nyní několik podrobností: Koncem roku 1923 bylo v republice staropensistů důstojnické hodnosti, jejich vdov a sirotků: 5328 pensistů, 2857 vdov, 2663 sirotků, dohromady 10.848 osob. Z těch bydlelo v cizině 1579 pensistů, 855 vdov, 657 sirotků, tedy 3091 osob, v tuzemsku 3749 pensistů, 2002 vdovy, 2006 sirotků, t. j. 7757 osob. V tom jsou započteni i oni záložní důstojníci, již požívají nějakého vojenského zaopatření. Hledí-li se jen na gážisty z povolání a jejich pozůstalé, zmenší se toto číslo ještě značně. Kolik jich toho času jest, nelze uvésti, rozhodně však mnohem méně než před dvěma lety, neboť mnozí zatím odešli na věčnost, roztrpčeni a v nejtrapnější nejistotě o osudu svých pozůstalých.
V cizině byli tak, jako vojenští pensisté, i pensisté civilní vyloučeni z nové úpravy. Státní správě bylo však vyhrazeno právo, aby těmto osobám z části nebo zcela poskytla výhody nové úpravy. Jest jasno, že vývoz valuty ve velkém nedá se srovnati se zdravou finanční politikou, ale nehledě k tomu, že i v naší republice žije velký počet cizinců, v tomto případě nejde přec naprosto o takový vývoz. V roce 1923 žilo za hranicemi pouze 3091 vojenských pensistů, vdov a sirotků. Jejich počet klesl od těch dob asi na 2500. (Výkřiky na levici.) Lze počítati s tím, že by se nároky pensistů, žijících v cizině, daly uspokojiti 5,000.000 Kč, částkou, která v naší valutové otázce nemá významu.
Kolik bylo převzato vojenských gážistů mladších než šedesát let s méně než s 40 lety služebními bez superarbitrace jako gážistů, není mi známo. Poněvadž státní správa může povoliti i těmto osobám výhody nové úpravy zcela nebo z části, nechť učiní tak vůbec. Tyto osoby překonaly vesměs těžké útrapy válečné, zasluhují zajisté ohledů a byly kdysi úřady vyzvány, aby zažádaly o superarbitraci. Tak zvaných "vojenských pensistů", to jest vojenských pensistů převzatých bez hodností, jest 431, mezi nimi 6 generálů. Aniž by bylo třeba bráti v ochranu osoby, jejichž vina jest nepochybně prokázána, jsou mezi nimi zajisté mnozí, kteří se nemohou vpraviti do svého osudu, jsou zcela nešťastní, zapřísahají se svou nevinou, ba ujišťují, že ani nevědí, co se jim přičítá za vinu, a praví, že nemají možnosti se hájiti. Za těchto okolností bylo by jen spravedlivo, kdyby těm, již o to žádají, byla poskytnuta příležitost, aby svou čest očistili v pravidelném soudním řízení; ostatně nebyla by jistě shovívavost nikde lépe na místě, než v tomto případě.
Podle schematismu pensistů máme, abych přešel k další třídě, 267 gážistů V. a vyšších hodnostních tříd, a to dohromady staropensistů i novopensistů. Takových gážistů staropensistů čítáme 211, a to vedle lékařů, auditorů, intendantů, námořníků a jiných 153 generálů stavu vojenského; pováží-li se, že jich bylo koncem roku 1920 kolem 250, seznáme, že jich 97 zemřelo nebo jinak ubylo. Ze zmíněných 211 gážistů staropensistů V. a vyšších tříd připadá na jednotlivé hodnostní třídy a stupnice platové: na I. třídu 1, II. třídu 1, III. třídu 22, IV. třídu 53, V. třídu 134. Z nich bydlí v cizině 97, a to: z II. třídy 1, z III. třídy 10, z IV. třídy 27 a z V. třídy 59. Jak řečeno, byli civilní a vojenští pensisté, bydlící v cizině, z prosincové nové úpravy v r. 1924 vyloučeni. Kdežto však civilní pensisté dostávají i v cizině pensi příslušné hodnostní třídy, vyplácejí se tam generálům a jim na roveň postaveným, pouze odpočivné požitky snížené na VI. hodnostní třídu.
Civilním i vojenským pensistům mohou však býti upraveny požitky podle uvážení. Následkem toho budou pak v cizině úředníci s upravenou a neupravenou pensí V. a vyšších tříd a vojenští pensisté s upravenou a neupravenou pensí VI. třídy. Takovým způsobem nespokojenost nikdy nepřestane.
V republice máme staropensistů I. až V. třídy 114, z těch v I., III. a IV. třídě nejvyšších pensistů 39. Poněvadž pak 1. stupeň V. hodn. třídy rovná se 4. stupni VI. hodn. třídy, poněvadž dále 2. stupeň V. hodn. třídy neliší se valně od 1. stupně V. hodn. třídy, zůstává celkem 39 osob vyloučeno od požitků příslušné hodnostní třídy. K uspokojení těchto osob stačilo by ročně 1,200.000 Kč, zajisté částka, která by neměla významu ve finanční situaci republiky. (Souhlas na levici.)
Dnes ostatně nejsou tu více okolnosti, které byly rozhodny pro snížení pense zákonem z 19. března 1920, č. 194, což ostatně jest potvrzeno převzetím těchto osob jako gážistů v jejich hodnosti.
Poněvadž s nimi zároveň trpí však nevinné vdovy a sirotci, jest žádoucno, aby novelisace zmíněného zákona podle vládního návrhu 1202 z 2. prosince 1920 nebyla déle oddalována, aby nepochybně nevinní nebyli trestáni s osobami, jichž domnělá vina ani průběhem pěti let nemohla býti dokázána.
Při této příležitosti budiž také poukázáno na anomalii, že generál I. až V. třídy bydlící v cizině dostává nanejvýše pensi pouhých 14.112 Kč ročně, to jest méně než dostává tamtéž bydlící vdova po civilním staropensistovi 2. stupně II. hodn. třídy, po případě jen s 13 služebními lety. V republice žijící generál I. až V. třídy má roční pensi 24.215 Kč, vedle něho bydlící vdova po úředníku staropensistovi 2. stupně II. hodn. třídy, který měl jen 26 služebných let, nebo vdova po takovém úředníku novopensistovi, který měl jen 12 služebních let, jest lépe zaopatřena než on. Z toho lze snad seznati neudržitelnost nynějších ustanovení. Uváží-li se, že jsou tu i generálové a jim na roveň postavení pensisté, staří 91, 86, 84, 82 a 81 let, lze z toho poznati, že jest náprava nutná, mají-li se jí i nejstarší dožíti.
Aby konečně bylo jasno, že by ani zvýšení pensijních požitků vdov a sirotků po generálech nezpůsobilo žádných nepřiměřených nákladů, budiž uvedeno, že takových vdov není více než 200 a sirotků 17. Částka potřebná k úpravě požitků všech těchto vdov a sirotků činila by ročně půl milionu korun.
Podle zde uvedených, jasně a naléhavě mluvících skutečností navrhuji:
1. Nová úprava pensí budiž rozšířena na všechny osoby z ní dosud vyloučené, a to novelisací zákona ze dne 19. března 1920, č. 194, pak ze dne 22. prosince 1924, č. 288, a kdyby to možné nebylo, cestou milosti.
2. Budiž úplně provedena unifikace civilních a vojenských staropensistů a novopensistů. Vojenští gážisté na odpočinku buďtež za všechno to odškodněni, oč byli zkráceni v době od 1. ledna 1921 do 31. prosince 1924 proti civilním pensistům.
3. Vojenských gážistů na odpočinku v republice a mimo ni budiž při chystané úpravě platové tak dbáno, jako civilních pensistů.
A konečně, i když tato věc, přísně vzato, sem nepatří, navrhoval bych, aby
4. prodloužena byla doba 6nedělní v roce kterou pensista smí pobýti mimo republiku, neboť nynější poměry jsou přec jen ještě nenormální, mnozí gážisté žijí v republice, ale mají pro zvláštní okolnosti své rodiny ještě v cizině, tak že je musí toto nařízení velmi krutě postihovati.
Vážené dámy a pánové! Věnujte této důležité věci, kterou jsem přednesl, svůj laskavý zájem bez veškeré zaujatosti a buďte nápomocni k tomu, aby nedostatku zákonodárství bylo co nejdříve odpomoženo. (Souhlas na levici.) Zejména prosím pana ministra národní obrany o laskavou podporu. (Potlesk na levici.)
Místopředseda dr. inž. Botto (zvoní): Slovo má ďalej pán posl. Hummelhans.
Posl. Hummelhaus: Slavná sněmovno! Chci promluviti několik slov k rozpočtu ke kapitole XI. Je pravidelné, že v rozpočtové debatě trošku určitěji mluví se také o ministerstvu nár. obrany a všem, co s tím souvisí.
Tíha nákladů na udržování branné moci čím dále tím tíživěji leží na národech všech států, nejvíce však na národech států civilisovaných, což jest jistě pozoruhodné. Stále a stále činí se pokusy o odzbrojení. Žel však, že zůstává jenom při pokusech. Všechny ty konference, všechna ta shromáždění, která jednají o odzbrojování, nakonec se rozejdou, a následky těchto konferencí objevují se pak v různých válkách. Činí to dojem, jakoby lidstvo se mělo vzájemně vyvražditi. Velké vraždění národů ve světové válce nebylo dosti účinné, aby přimělo řiditele světové politiky dáti vážný popud k všeobecnému odzbrojení. Světová válka jistě mohla zatřásti všemi těmi, kteří spoluúčinkovali při této veliké tragedii lidstva. Avšak my vidíme, že příklad velikého vraždění od roku 1914 po celou řadu let neúčinkoval, naopak, že stále a stále vynalézají se prostředky, aby se v budoucnosti snad ještě lépe dovedlo vraždit. A je pozoruhodno, že lidstvo za tisíce a tisíce let nedospělo na tak vysokou úroveň, aby si uvědomilo, že je nedůstojno člověka, takovýmto způsobem luštit různá nedorozumění mezi národy, takovýmto způsobem luštit různé spory.
Jistě není od místa, poukážeme-li, jak vyřizují si spory lidé v občanském životě. Soudí-li se na př. dva sedláci o mez, jdou se svojí pří před soud. Mohli by také snad luštiti tuto při tím způsobem, že ten, kdo by byl silnější druhého, by protivníka prostě zavraždil, a mez by připadla jemu. Ne, tito lidé musejí před řádný soud a soud podle platných zákonů, podle určitého řádu rozhoduje ve prospěch jednoho nebo druhého. Odsouzení musí se podrobiti. Avšak vidíme na druhé straně, že ti, kteří řídí veliké státy, kteří řídí celý svět, nejsou ani na tak vysoké úrovni, jako oni prostí sedláci, že nepustí své spory před mezinárodními soudy, které by k tomu účelu byly zřízeny, nejdou před takové soudy, nýbrž používají statisíců klidných občanů, aby někdy také pro takovouto mez vzájemně se vraždili. Oč výše stojí zmínění dva sedláci před těmito řiditeli států! A je smutné, že právě v dnešní době, v době nejvyšší vzdělanosti lidské, stojíme po této stránce na témž stupni, když rozhodovati se má o sporech mezi národy, jako stáli primitivní národové v dobách pradávných. A jest jistě s podivem, ačkoliv již před světovou válkou byly činěny pokusy o smírčí soudy a pod., že po převalení se světové války odmlčeli se ti, kteří dříve jevili veliký zájem o to, aby lidstvo vzájemně se neubíjelo. Dnes, jak jsem již pravil, stojíme tak dalece, že nejen války nepřestaly, nýbrž znovu a znovu zase se rozdmychávají. Veliké státy měly by snad předcházeti příkladem v odzbrojování, měly by jíti příkladem ve vzájemném vycházení s druhými národy, aby ustalo jednou nedůstojné vzájemné vraždění lidstva.
Pravil jsem, že odzbrojování odbývá se pouhými konferencemi, malé státy dohánějí velké, a tak jdeme snad zase, ač se nad tím zavírají oči, do nové zátopy ve zbrojení.
Je ovšem jasno, že nemůžeme v našem státě hned zítra odzbrojiti. Příkladem, jak pravím, musí nám býti státy veliké. Ale podíváme-li se, jak si tyto veliké státy počínají, musíme říci, že cesta ke konečnému odzbrojení, anebo, abych řekl správněji, k počátku odzbrojení je daleká. Co se dnes děje, že se nařizuje Německu, Maďarsku a snad i jiným, že mají míti určitý počet vojska, nemá velkého významu. To má význam jen zdánlivý, ale ve skutečnosti národy ty jsou daleko více pohotově k případným válečným dobrodružstvím, než kdyby měly vojsko pohotové.
Vidíme, že teď, kdy nemáme v Evropě bezprostředně žádných nebezpečí válek, že zuří veliká válka Francie a Španělska proti Rifanům. Nechci se plésti do politiky zahraniční, nechci zasahovati do sfér států jiných, ale je pozoruhodno, že právě o této válce se u nás dosti píše, ale nepíše se, proč mají býti Rifané zabíjeni, když hájí svoji samostatnost a svobodu. Je otázka, kdy to bude míti konce, jak dlouho dají si to líbiti ti, kteří jsou posíláni na tyto lidi, dosud prý nekultivované, jak dlouho si to nechají líbiti rodiče, aby posílali své syny na jatka do Afriky.
Ani ostatní státy nedrží se zásady pracovati k příštímu odzbrojení. Hleďme na Ameriku, Anglii, Německo a zejména na Rusko, kde militarismus dostoupil nejvyššího stupně, a ti, kteří by měli i v naší sněmovně mluviti, aby tam odzbrojovali a poukázati na veliký stát, jakým je Rusko, aby ukázal vzor, ani se o tom nezmiňují. Tam militarismus je právě ve vývoji, a myslím, že nebude Rusko příkladem, který by ukazoval, že má odzbrojení nastati.
Jest s podivem, že společnost lidská stojí dosud na takovém stupni, že nesnaží se, aby jeden národ překonával druhého svou vzdělaností a duševní schopností. Mezi jedinci tato vzájemná konkurence děje se již staletí a bude se díti i v budoucnosti, ale vidíme, že národové jako celky nechtějí vynikati nad sebou obapolně ušlechtilostí, krásnými činy, vzájemnou láskou, nýbrž tím, že se připravují, aby jeden druhého vyvraždil. Bylo by dobře, aby se společnost lidská nad tím zamyslila.
Je třeba, aby lidstvo šlo jinými cestami, má-li dojíti k světovému míru. Cesty ty jsou různé, a víme - a vědí to i ti, kdož řídí světovou politiku - že národové, lid sám v sobě, není takový, aby toužil po tom, aby se vzájemně vraždil. Ale bude snad třeba, aby cesty, kterými se má jíti, byly naznačovány zase lidem, aby lid ukazoval těm velkým, jak nutno jíti, abychom dospěli skutečně k tomu, aby na zemi mír zavládl.
Chci poukázati na něco zcela jednoduchého: Je všeobecně známo, že svazy tělocvičné, svazy sportovní vysílají své členstvo do jiných států, mezi jiné národy k ušlechtilému závodění ve vyspělosti tělesné. Celá družstva i jednotlivci se snaží, aby, třeba Čech vynikl nad Němce, Němec opět se snaží vyniknouti nad Francouze, Holanďana, Angličana a podobně. A my vidíme konečně, že tito lidé se docela dobře ve vzájemném závodění snášejí. A když jsou takovéto výpravy početnější, jako chci poukázati na výpravy Dělnických tělocvičných jednot, které mají za sebou již několik zájezdů do ciziny, do Německa, Belgie, Švýcarska a jinam a jinam se značným počtem členstva - tímto přiblížením se lidu k lidu, národa k národu, lámou se hroty, které vyčnívají z nacionálních či jiných zájmů. To jsme zkusili na různých zájezdech našich. Viděli jsme to v Německu, v Lipsku, viděli jsme to ve Frankfurtě. Viděli jsme, jak dělný lid s radostí přijímal nás a jak se k nám družně choval. Nebylo vyvyšování se Němců nad nás a zase opačně, naopak viděli jsme v sobě vzájemně přítele, soudruha, bratra.
To jsou ty nové cesty sbližování se lidu jednoho národa s lidem národa druhého, přibližování se, poznávání se. A tělocvičné a sportovní svazy všech národů mohou zvláště hráti v budoucnosti, pokud se týče zamezování nebezpečí válek, význačnou úlohu. V nich se vychovává lid k tomu, aby byl silný nejen duchem, nýbrž i tělem, a když potom mocní tohoto světa by si přáli, aby se lid vraždil a aby i sportovci a tělocvikáři šli proti sobě, oni nepůjdou. K tomu budeme pracovati mezi všemi národy svými mezinárodními styky, budeme pracovati k tomu, aby si lid uvědomil, že když by k nějaké tragedii válečné mělo dojíti, řekne prostě: ne. Ať se jdou vražditi ti, kteří si toho přáli. To jsou cesty sbližování se, sbratřování národa s národem, lidu s lidem; to jsou cesty, které olamují hroty nenávisti, které i v této sněmovně projevují jednotliví páni poslanci.
Slavná sněmovno! Bylo by škoda slov zde pronášených, kdyby vyzněla na hlucho. Ale nikdy není, řeknu, přece jen škoda, když promluví se slovo, které má jíti k srdcím lidu, které má jíti k rozumu lidu, aby pochopil, že všechna nenávist, která je mezi jednotlivci a národy, musí jednou pominouti a že průkopníkem toho bude a jest pracující lid, a že jednou dojdeme k tomu, aby nenávist vzájemná, ze které pak povstávají ohromné tragedie světové, byla jednou umlčena, snížena, a aby lid, který postupně dostane se k moci ve všech státech, jsa náležitě vychován a vzdělán zabránil v budoucnosti, aby k podobným tragediím válečným nikdy nedošlo. Dívám se na to docela chladně a nechci, aby se někdo domníval, že by bylo možno, aby líčený ráj na světě nastal zítra. Vím, že je to trnitá cesta, po které se k danému cíli kráčí, ale vím, že je schůdná a že je k tomu třeba dobré vůle. Jsou mezi všemi národy lidé, kteří se hlásí k různým církvím. Jsou lidé, kteří mají slova láska a bratrství snad každý den na jazyku několikráte, ale ať je to náboženství to neb ono, ať je to církev ta neb ona, došlo-li někdy k takovýmto tragediím, že nepřišli a nehlásali: "Je strašným zločinem vražditi jeden druhého," nýbrž naopak žehnali těm, kteří vražditi nechávali. Vidíme, že velká sdružení náboženská selhala v takovýchto okamžicích, a bude na dělnictvu, na pracující třídě, aby samo nové evangelium lásky mezi všechny národy vnášelo. (Předsednictví se ujal předseda Tomášek.)
Za vznešeným cílem míru nesou se také snahy sdružení tak zvaných Červených Křížů. U nás Červený Kříž jde dobrým příkladem. V jeho čele stojí dr. Alice Masaryková, která dává, abych tak řekl, nové směry těmto sdružením v celém světě. A jistě bude nutno, aby Červené Kříže si uvědomily, že nejsou zde proto, aby pomáhaly těm, kteří budou jednou vražděni, nýbrž aby pomáhaly těm, kteří trpí již v míru. Nebude snad třeba, aby Červené Kříže, co v míru zahojí, musily znovu hojiti v krvavých válkách. Tady máme zase jednu možnost, jednu cestu, po níž je možno jíti všem civilisovaným národům, aby volání po světovém míru mohlo se státi skutkem.
I my u nás, v našem státě musíme si uvědomiti, že ve zbrojení nemůžeme pokračovati. I my musíme si uvědomiti, že tomu musí býti učiněn konec. My snažili jsme se již loňského roku naznačiti návrhem branné reformy, jak by se dalo zmenšovati vydání na vojsko, jak by bylo možno zmenšiti vydání na naši brannou moc. Avšak pozorujeme, že není v tom směru ještě pochopení u našich rozhodujících činitelů, kteří měli se uchopiti této věci a přijíti s určitými propracovanými návrhy. Nevím, čí je to vinou. Domnívám se, že bylo to brzděno asi ne snad přímo u ministerstva, nýbrž u jiných pánů, kteří rozhodují o těchto otázkách, a kteří nemají dobré vůle, aby u nás se přikročilo k reformě branné. Naopak jest snad snaha, aby to, čeho jsme docílili již dříve, totiž zkrácení presenční služby až na 14 měsíců, bylo pro budoucnost ne-li znemožněno, aspoň ohroženo. To je stav velmi vážný. Pánové měli povinnost činiti přípravy k okamžiku, jakmile dojde k 14měsíční době presenční příštího roku, aby vstoupila v platnost. To je záležitost, o které bude asi možno mluviti celý rok. Ale svědčí to, že není zde dostatek respektu k tomu, co jednou bylo usneseno, a aby to, co jednou zákonodárné sbory schválily, mohlo býti také prováděno. O tom, doufám, budeme mluviti později. Ubezpečuji však, že nepřipustíme, aby presenční služba, která končí příštím rokem 18 měsíci, byla prodlužována, a přičíníme se, aby 14měsíční služba příštím rokem zavedena byla. My jsme loňského roku vypracovali již návrhy na zkrácení presenční služby na 9 měsíců. Francie rovněž tento návrh učinila, ovšem prý tehdejší ministr vojenství, za nějž návrh se objevil, musil se poděkovati. Je tedy vidět, že možnost zkrátiti presenční službu na tuto dobu byla prokázána, ale že ti, kteří jsou ustanoveni, aby prováděli takové věci a dávali k nim určitě propracované směrnice, nekonají svoji povinnost snad nikde.
U nás jsme to nechali v poslední době trochu v klidu, bude však třeba, abychom zase promluvili hlasitěji v této otázce, abychom docílili, by vojenská presenční služba byla skutečně na 9 měsíců zkrácena. Toto všechno jest třeba míti na paměti, abychom nebyli později překvapeni.
Chci se ještě vrátiti k některým odstavcům rozpočtu ministerstva nár. obrany. Chci poukázati, že v našem rozpočtu je hodně pamatováno na stavby kasáren. Jsou to značné cifry a hodně těchto cifer svědčí ve prospěch Slovenska. Konali jsme loňského roku inspekční cestu po Slovensku o poznali, že nejenom kasárna, nýbrž i jiné ubikace mužstva a důstojnictva byly ve velmi zuboženém stavu. Dnes, myslím, se poměry poněkud změnily, a jak rozpočet ukazuje, mají změniti ještě více. Ale postrádám, že v rozpočtu není pamatováno na kasárny v Nitře. Kdo byl někdy v Nitře, ví, v jakém zuboženém stavu kasárny tam jsou, a že je nebezpečno, aby v nich vůbec bylo mužstvo přechováváno bez ohrožení svého života. Jde o 7. pluk pěší v Nitře. Pokud mám informace, je tím snad vinno město, které mělo za dosavadní kasárny postaviti kasárny nové, nebo je zrestaurovati tak, aby bylo možno bez nebezpečí jich užívati. Bude třeba, aby ministerstvo nár. obrany nám dalo náležité vysvětlení.
Chci dále poukázati na naše letectví, kteří stojí a bude nás státi hodně peněz. Jest pozoruhodno, že toto drahé oddělení naší obrany není spravováno tak, aby skutečně velké sumy, které jsou naň vynaloženy, byly účelný. O té otázce mluvil jsem již několikráte, nejen zde, nýbrž i v našich branných výborech a na jiných místech, a poukazoval jsem zvláště loni, že letectví naše bylo dáno do rukou, které je nevedou - pokud mohu posouditi a pokud se informuji - tak, aby to bylo k našemu prospěchu. Loňského roku byl vedoucí silou v tomto odboru generál Kolařík. Tento generál byl uznán za neschopna k vedení letectví a na jeho místo byl postaven generál Čeček; ne snad, že by byl odborníkem, nýbrž patrně jen z toho důvodu, že byl také generálem. Proto jmenován hned přednostou leteckého odboru. (Posl. Koudelka: Již prý se učí létati!) No, létati umí, aleje na to těžký. Zajímavo při tom jest, že generál Kolařík měl jíti na studie do Francie, aby se trochu naučil, čemu prý nerozuměl, ale on místo to, aby šel do Francie, chodil celý rok po Praze, bral plat, nestudoval vůbec, leda snad něco, co pro nás nemá významu. Jeho m sto obsazeno bylo panem generálem Čečkem. Pan generál Čeček i jest přednostou vojenské kanceláře presidenta republiky a zároveň přednostou leteckého odboru. Když je referováno nejvyšším velitelem branné moci o letectví, referuje přednosta letectví, který je zároveň přednostou kanceláře pana presidenta. Jaký ten referát může býti? Je nesrovnalostí, aby přednosta vojenské kanceláře pana presidenta byl zároveň přednostou leteckého odboru, aby jeden člověk měl dvě tak důležité funkce. Poukázal jsem na to již několikráte, ale náprava se nestala. Je to dvojí služba, a myslím, že pan generál má dosti služby jedné, chce-li ji pořádně zastávati. Je to bolest, která se nás stále dotýká.
V leteckých dílnách máme však ještě jiné bolesti, o kterých se chci jen stručně zmíniti, abych nezdržoval. Vyrábíme ve státních dílnách letadla, která byla jistě velmi dobrá. Mají ovšem různé chyby, jako každá letadla, ale chyby se odstraňují. My s těmito letadly také závodíme. Dvakráte již závodilo letadlo Šmolík číslo 8. To letadlo mělo jistou závadu. Po prvé nedolétlo, ačkoliv s ním startoval nejlepší náš vrchní pilot Ježek. Druhý rok rovněž chyba nebyla odstraněna, ačkoliv jmenovaný vrchní pilot o to žádal. Startoval zase, zase nedolétl včas a byl při tom i ohrožen na životě. Letošního roku měl zase startovati na tomtéž letadle. Ačkoliv celý rok žádal o nápravu, nestala se. Proto odřekl, neboť jemu jeho letecká čest je milejší než úsměv některého pána, který dává nařízení. Následkem toho byla mu dána 14denní dovolená a dnes právě snad byl propuštěn. Všeobecně je o něm známo, že je jedním z nejlepších pilotů republiky, skromný člověk, ale u nás není uznání k lidem, kteří nasazují život pro to, aby naše letectví docílilo úspěchů a tím aby podporován byl také náš průmysl. Náš vrchní pilot právě asi před 14 dny přilétl z Rumunska, kde jeho přičiněním docíleno bude asi uzávěry na letadla, a sotvaže přijel, dostal propouštěcí dovolenou, protože nechtěl létati na špatném letadle! (Posl. Zeminová: Měl na něm lítati někdo jiný!) Ale ten pán nechtěl lítati, já sám mu dával už křídla. Snad má na sobě těžký kámen. Abych neublížil těm pánům, že se nestarali o toho Kolaříka, musím podotknouti, že právě před 3 dny byl jmenován přednostou výzkumného ústavu leteckého, proto, aby se nevrátil zase na své místo. Zdálo by se, že musí býti odborníkem, když může býti jmenován přednostou výzkumného leteckého ústavu. Ale právě sem byl odklizen, aby nechtěl dělati konkurenta tomu, který je dnes u vedení našeho letectví. Jsou to poměry nezdravé a je mi dost nemilé, když se zde o této věci musím zmiňovati. Ale já jsem za tím šel už rok a stále jsem žádal nápravu, ta se však neděla. Kdo je vinen, nebudu zde rozebírati. (Hlas: To je škoda!) Ne, není to škoda!