Sobota 21. března 1925

Začátek schůze v 10 hod. 30 min dopol.

Přítomni:

Předseda: Tomášek.

Místopředsedové: dr. Czech, Buříval, dr. Hruban.

Zapisovatelé: Bradáč, Taub.

162 poslanců podle presenční listiny.

Zástupci vlády: náměstek min. předsedy Stříbrný; ministři inž. Bečka, dr. Beneš, dr. Dolanský, dr. Franke, Habrman, dr. Hodža, Malypetr, dr. Markovič, inž. Novák, Srba, Šrámek, Udržal; za ministerstvo soc. péče odb. rada dr. Štern a min. taj. dr. Vomáčka.

Z kanceláře sněmovní: sněm. tajemník dr. Říha, jeho zástupce Nebuška. Předseda (zvoní): Zahajuji 336. schůzi poslanecké sněmovny.

Dovolené na dnešní schůzi udělil jsem posl. Mlčochovi a Remešovi pro neodkladné záležitosti.

Byly provedeny některé změny ve výborech. Žádám jich sdělení.

Zástupce sněm. tajemníka Nebuška (čte):

Do výboru soc.-politického vyslal klub poslanců "Deutsche soz.-dem. Arbeiterpartei" posl. Kaufmanna za posl. Pohla;

klub poslanců čsl. soc.-dem. strany dělnické posl. Geršla za posl. Karpíškovou a posl. Kubála za posl. Kleina.

Předseda: Počátkem schůze byly tiskem rozdány zprávy.

Zástupce sněm. tajemníka Nebuška (čte):

5117. Zpráva výboru soc.-politického o vládním návrhu (tisk 5093) zákona o odkladu exekučního vyklizení místností.

5118. Zpráva výboru soc.-politického k vládnímu návrhu (tisk 5112) zákona, kterým se zavádí placená dovolená pro zaměstnance.

5119. Zpráva výboru ústavně - právního o vládním návrhu (tisk 5061) zákona o nedělích, svátcích a památných dnech republiky Československé.

Předseda: Počátkem schůze byl tiskem rozdán a současně přikázán výboru iniciativnímu návrh:

5111. Návrh posl. Tesky, Housera a soudr. na vydání zákona o placené dělnické dovolené, domech odpočinku a o dnech prázdně.

Přejdeme k pořadu schůze, k jejímu 1. odstavci, jímž jest:

1. Zpráva výboru soc. politického o vládním návrhu (tisk 5112) zákona, kterým se zavádí placená dovolená pro zaměstnance (tisk 5118).

Zpravodajem je p. posl. Tučný, dávám mu slovo.

Zpravodaj posl. Tučný: Slavná sněmovno! Již včera debata v soc.-politickém výboru ukázala, že osnova zákona o placené dovolené dělnictva na zotavenou bude přijata se smíšenými pocity. Ti, kteří jsou v situaci, že mohou dělati při každé příležitosti líbivou politiku, budou tvrditi, že předloženou osnovou zákona nepřinášíme dělnictvu nic, ba že předloženou osnovou zákona ohrožujeme stav, který v poskytování dovolených byl uplatněn ustanovením kolektivních smluv, jak si je dělnictvo vlastní silou bylo vydobylo, ba že dokonce osnovou zákona ohrožujeme i předpisy zákona o 8hodinné době pracovní.

Včera bylo emfaticky voláno v soc.-politickém výboru, že tuto osnovu zákona nemusela dělati vláda za součinnosti zástupců socialistických stran, nýbrž že ji mohl dělati Svaz průmyslníků a že by byla asi vypadla stejně. Tuto frási, která včera padla, odmítám v hlubokém přesvědčení, že kdyby byl skutečně požádán Svaz průmyslníků, aby předložil nebo vypracoval osnovu zákona o placené dovolené dělnictva, nebyli bychom se dnes vůbec zabývali osnovou zákona a neměli bychom příležitost placené dovolené dělnictvu zákonem zaručiti. Popírám se vší rozhodností tendenci zákonné osnovy, že by ohrožovala 8hodinovou pracovní dobu, a chci především poukázati na její význam mravní.

Mimo dělnictvo není jiné kategorie námezdních pracovníků, kterým by společnost nebyla přiznala práva na každoroční oddech, odpočinek od námahy, s níž jest jejich pracovní výkon spojen, a nezajistila jim tuto dovolenou na zotavenou zákonem. Prohlašuji, že plným právem této dovolené požívají a plně jí také zaslouží. Ale snad k tomu není potřebí přesvědčování kapacit v hygieně, aby každý pochopil, že zrovna, jako je potřebí chrániti nervy a všechny tělesné ústroje, jejichž napínáním je podmíněna práce duševní, tak je potřebí také chrániti fysickou energii dělnictva před nebezpečným zemdlením nebo úplným vyčerpáním. A chrání-li dovolená duševního pracovníka proti předčasnému ochrnutí nervů, bude dovolená chrániti dělníka proti dvojímu nebezpečí, neboť jeho fysická práce není zejména dnes, v době všestranného pokroku technického, myslitelna bez současné činnosti duševní. A dělníkovi dosud nebylo právo na dovolenou veřejným aktem přiznáno. Měl jen to, co si vynutil vlastní silou na svědomitějším zaměstnavateli. To je křivda, staletá a bolestná křivda, jež mohla býti trpěna jen falešným pojímáním dělníka jako nejdůležitějšího sociálního činitele ve výrobě celou společností, ale zvláště světem zaměstnavatelským. Je pořád ještě veliké procento zaměstnavatelského světa ideově tak založeno, že dělníka nedovede rozlišiti od zboží v domnění, že, jako si za určitou sumu peněz může koupiti - každé zboží, tak také může si koupiti pracovní sílu dělníkovu a z toho důvodu mají smysl jen pro to, aby jeho pracovní síly co nejvíce využili prováděním různých výrobních method: normalisací, typisací, specialisací, taylorismem, gilbertismem, vědeckým řízením práce atd. Ve sledování vlastního prospěchu nestarají se o individualitu dělníkovu, zapomínají, že každý dělník chová své naděje, že je především osobností s určitými snahami a také sebeúctou.

Správně volá americký průmyslník Cowdrik ke svým kolegům, že dělnictvo chce býti považováno za osoby se jmény a nikoliv za známky s čísly. Nedbá-li se tohoto základního instinktu, je to aktem zaostalosti, nejvyšší chybou a zásluhou probudilé sobeckosti. V řádném zacházení s dělníkem je hlavní zásada správné politiky podnikatelské.

Loni jsme slyšeli i domácí povzbuzující a zároveň varovný hlas zaměstnavatelskému světu od doktora technických věd inž. Arnošta Bláhy: "Vnějšími prostředky, příkazem, bídou a jinak, donutíte dělníka, aby pracoval. Dobrá, ale nelze mu vnutiti radost z práce, radostnou chuť k práci, jež i kvalitativně i kvantitativně stupňuje jeho výkon do mezí často netušených. Vše, co žije, má svůj biologický zájem, to je zájem zachovati život. Záleží na tom, jak vnější prostředí dovede ukojiti tento zájem, zda k zájmu tomu přidruží se pocit libosti či nelibosti. Chudý musí pracovati, záleží na řadě sociálních okolností, zda se v jeho nitru promítnou pocity příjemné, jež se přidruží k nutnosti pracovati, zda se v něm zrodí radost z práce, zda se dobrovolně vřadí se svou individuelní energií v kolektivní pracovní řád. Práce dělníkova a optimálnost jeho výkonu je podstatně oslabována také mnohými okolnostmi rázu sociálního, jež nedovolují, aby v dělníkovi zrodil se zájem o práci, radost z práce, pracovní spontánnost, neboť při citech záleží mnoho na prostředí. City se nedají nakomandovati, vynutiti, ani naučiti. Rodí se v jedinci a vyzařují či spíše vzařují do něho jen v příjemně harmonickém, sociálně uspořádaném a vlídném prostředí."

Úmyslně zde cituji výroky nesocialisty, aby bylo viděti, že není ani potřebí býti socialistou, aby se uznala nutnost zavolati kacířsky do dnešního ideologického založení zaměstnavatelského světa.

Dovolená sama o sobě nepřivodí ovšem onu potřebnou radost z práce, ale je přece jen z oněch sociálních okolností, které k takovému poměru mezi dělníkem a jeho prací vedou. Jestliže dnes i dělník bude pracovati s vědomím, že má zaručeno v určité roční době aspoň na jeden týden zaměniti dusný vzduch a puch dílen a továren za zdravý a svěží vzduch v přírodě, že si oddechne a pookřeje po př. i se svou rodinou, nebude to pocit nepříjemný, jenž bude provázeti jeho práci, a z jeho dovolené bude míti prospěch především ten, pro koho s osvěženou silou bude dělník pracovati dále. A vedle toho vědomí, že dělník není již jediným z práva na dovolenou vyloučeným členem společnosti, že je aspoň částečně ona staletá křivda odčiněna, rovněž vzbudí pocit příjemný a přispěje k účelu novými city dělníka s prací spjati, a v tom je mravní význam zákona.

A nyní k praktickému významu. Jaký je stav v poskytování dovolené podle ustanovení kolektivních smluv? Tvrdil jsem a tvrdím, že jest ještě kolem 30% zaměstnanců v podnicích různých pracovních odvětví, kteří ještě nemají vůbec zákonné dovolené a tvrdím, že ve většině velkých průmyslových podniků jest ustanovením kolektivních smluv uplatněna dovolená 3denní, 4denní, 5denní a 7denní a jen velmi malé procento šťastnějších průmyslových odvětví má dovolenou 10denní. Přes 10 dnů však mimo hornictvo není dovolené vůbec. Jestliže vyskytne se ojedinělý případ dovolené 14denní, uplatněné ustanovením v kolektivní smlouvě, je to případ problematický, poněvadž se dotýká zřízenců paroplavby, kde se dovolená řídí podle toho, jak dlouho je zamrzlá voda a jak dlouho se nemůže s loďmi jezditi. Uvedu jen nejvýznačnější průmyslová odvětví a uvedu, jaký je stav dovolené, uplatněné kolektivní smlouvou: Dřevoprůmysl celý bez výjimky má dovolenou třídenní, textilní průmysl celý bez výjimky má dovolenou čtyřdenní, kovoprůmysl šestidenní, oděvní průmysl podle jednotlivých odstínů tohoto odvětví průmyslového od 3 do 7 pracovních dnů. Horníci svým separátním zákonem mají uplatněnu dovolenou 5- až 12denní, ovšem nemůžeme bráti měřítko pro všeobecnou dovolenou ze zákona hornického, poněvadž domnívám se, že by se v této slavné sněmovně nenasel jediný z kolegů, který by chtěl tvrditi, že podzemní práce nezaslouží větší dovolené než práce na povrchu, přece jen na zdravějším vzduchu.

A když jsem takto vylíčil, jak vypadá nynější stav dovolených, kolektivními smlouvami uplatněných v nejvýznamnějších průmyslových odvětvích, chci vznésti důtklivý apel na ty, kteří se posadí na soudnou stolici a budou předloženou osnovu zákona kritisovati, aby byli kritiky objektivními, protože objektivní kritik, vyhledává-li minus, nemůže zavříti očí před tím, co znamená plus. (Výborně!) Jestliže tato zákonná osnova všeobecně zavádí jako minimální sazbu dovolenou 6 dnů, je to podstatné zlepšení proti dosavadnímu stavu, když se odmyslí ojedinělé případy, ve kterých problematicky byla dovolená stanovena dobou větší než 6 až 8 dní.

Nyní chtěl bych kolik slov říci o tom, zda-li jsme skutečně ohrozili touto zákonnou osnovou nynější stav, který je uplatněn kolektivními smlouvami.

Slavná sněmovno! Jestliže už hned r. 1919 dostávala se do kolektivních smluv ustanovení o dovolené různého rozsahu, nebylo pro to žádného zákonného podkladu a opory, která by byla ulehčovala bojovnou situaci odborových organisací, aby skutečně pro své členstvo, pro zaměstnance celého pracovního odvětví dovolené vydobyly. A jestliže odborové organisace dělnické byly i bez jakékoliv opory dosti silnými, aby si do kolektivních smluv ustanovení o dovolených vynutily, domnívám se, že to nemůže za žádných okolností znamenati oslabení odborových organisací, budou-li dobývati do kolektivních smluv výhodnější ustanovení nežli v této zákonné osnově v opoře o tento základ, kterého jim poskytuje ustanovení zákonné osnovy.

A kdyby mi někdo řekl, že jsme měli zákon upraviti tak, aby této práce, této snahy byly odborové organisace dělnické ušetřeny, pravím tu v plném vědomí odpovědnosti: Nikdy nebudu souhlasiti s takovou sociální politikou, abychom odborové organisace činili již zbytečnými, poněvadž odborové organisace v jich původním poslání nenahradí nám žádný zákon a žádná sociální politika.

A chtěl bych říci také něco na druhou stranu, na tu stranu, která běduje a naříká, že zákonem uplatněná dovolená podle této osnovy znamená nové zatížení výroby a že eventuelně výroba bude toto zatížení pociťovati dosti nebezpečně. Jestliže zákonná dovolená mohla býti uplatněna ve státech, které se nemohou pochlubiti aspoň takovou hospodářskou stabilitou, takovou hospodářskou konsolidací jako naše Československá republika, domnívám se, že to snese i výroba naše i naše výrobní poměry. V tomto směru při uplatňování zákonné dovolené pro dělnictvo nejsme prvními, neboť předešly nás už jiné státy, na př. hned r. 1919 menší republika Rakouská, která má se stabilisací hospodářských poměrů poněkud více práce a větší námahu, nežli má republika naše. A mohl bych také konstatovati, že tato dovolená, uplatněná rakouským zákonem, je větší co do rozsahu nežli dovolená pro dělnictvo naše. Ale vysvětlení, proč v Rakousku mohli uplatniti dovolenou větší, máme v tom pouhém datu, kdy zákon byl v Rakousku projednáván a schvalován. Bylo to r. 1919, a já se domnívám, že kdybychom u nás v republice byli dělali zákon o dovolené r. 1919, že bychom snad byli mohli dáti do něho příznivější ustanovení, zejména co do rozsahu dovolené, nežli máme v této předložené zákonné osnově. A jestliže dokonce i polský stát snesl zákon o dovolené pro dělnictvo, domnívám se, že to může býti spolehlivým barometrem, snese-li ho také výroba v Československé republice.

V uvážení všech těchto důvodů, které jsem byl přednesl, soc.-politický výbor přijal vládní osnovu o placené dovolené dělnictva pouze s nepatrnými změnami stylistickými v §u 1 a §u 19.

Já také prosím slavnou sněmovnu, aby ona předloženou zákonnou osnovu schválila v tom znění, jak se na ní také usnesl soc.-politický výbor.

Pro tento dům není vznešenějšího a šlechetnějšího poslání nad to, odstraňovati křivdy a zaváděti spravedlnost. Tento zákon neodstraní křivdu cele, nežádá také absolutní spravedlnosti, ale je krokem k tomu, takže tento zákon, až bude schválen, přinese skutečné ulehčení a dobrodiní pro ty, pro které byl vybojován. (Potlesk.)

Předseda (zvoní): K jednání o tomto odstavci pořadu dostavili se za ministerstvo soc. péče odb. rada dr. Štern a min. tajemník dr. Vomáčka.

Byl mi podán formální návrh pp. posl. J. Marka, Staňka, Slavíčka, dr. Lukavského a dr. Noska, aby o osnově této, jakož i o osnově, která je příštím odstavcem pořadu, t. j. o zprávě výboru ústavněprávního k vládnímu návrhu (tisk 5061) zákona o nedělích, svátcích a památných dnech republiky Československé (tisk 5119), sloučila se rozprava, ježto osnovy tyto spolu úzce vnitřně souvisí.

Žádám o přečtení tohoto návrhu.

Sněm. tajemník dr. Říha (čte):

Návrh posl. J. Marka, Staňka, Slavíčka, dr. Lukavského a dr. Noska:

Rozprava o zprávě výboru soc.-politického o vládním návrhu (tisk 5112) zákona, kterým se zavádí placená dovolená pro zaměstnance (tisk 5118), budiž sloučena v jednu společnou debatu s rozpravou o zprávě výnoru ústavně právního k vládnímu návrhu (tisk 5061) zákona o nedělích, svátcích a památných dnech republiky Československé (tisk 5119) vzhledem k vnitřní souvislosti obou materií.

Předseda: Dám o návrhu tom hlasovati.

Sněmovna je schopna se usnášeti.

Kdo souhlasí s návrhem pp. posl. J. Marka, Staňka, Slavíčka, dr. Lukavského a dr. Noska, aby o osnově, která jest jako první odstavec pořadu dnešní schůze, jakož i osnově, která je předmětem druhého odstavce pořadu dnešní schůze - totiž jednak o zprávě výboru soc.-politického k vládnímu návrhu zákona, kterým se zavádí placená dovolená pro zaměstnance (tisk 5118), jednak o zprávě výboru ústavně-právního k vládnímu návrhu zákona o nedělích, svátcích a památných dnech republiky Československé (tisk 5119) - sloučila se rozprava, prosím, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina, návrh je přijat.

Přikročím tedy ihned k podání zprávy o odstavci druhém pořadu, jímž je:

2. Zpráva výboru ústavně-právního k vládnímu návrhu (5061) zákona o nedělích, svátcích a památných dnech republiky Československé (tisk 5119).

Zpravodajem je p. posl. dr. Černý, jemuž dávám slovo.

Zpravodaj posl. dr. Černý: Slavná sněmovno! Ustanovení §§ 121 až 125 zákona ze dne 29. února 1920, kterým se uvozuje ústavní listina republiky Československé, zaručuje úplnou svobodu svědomí a vyznání, jakož i úplnou rovnost všech náboženských vyznání před zákonem. Tyto zásady našeho zákonodárství jsou nesporným důkazem demokracie naší ústavy ve směru náboženském a bezpečným předpokladem k tomu, že zákony, kterými se řešiti budou církevně politické otázky ve státě, budou míti pevné a spolehlivé základy, na kterých bude možno dosáhnouti objektivního a spravedlivého rozřešení celého velkého a důležitého problému, za jaký nesporně nutno pokládati úpravu poměru církví ke státu.

Počátkem k úpravě této bylo přijetí zákona ze dne 22. května 1919, kterým se mění ustanovení občanského zákona o obřadnostech smlouvy manželské, o rozluce a překážkách manželství, a dále zákona ze dne 13. července 1922, jímž se mění a doplňuje zákon o školách obecných a měšťanských, kdež ve smyslu naznačených zásad uváděny jsou v soulad zásady práva čistě církevního se zájmem státní moci světské.

Zásada tohoto kompromisu uplatněna je v zákoně prvním hlavně v tom, že dána je každému možnost, aby podle své vůle upravil svůj sňatek a zvolil k uzavření jeho buď formy církevní anebo formy státní. V tak zvaném malém školském zákoně ustanoveno je v §u 1 náboženství předmětem povinným, dáno je však rodičům výhradné právo, aby výlučně podle své vůle poměr svých dítek k náboženství upravili.

V poměru k církvi nepostupuje tedy Československá republika ani ve smyslu zásad t. zv. byzantismu, ani pozdějšího gallicanismu, případně josefinismu, nepřipouští však také v žádném směru systému hierokratického a přidržuje se nejspíše t. zv. zásady koordinační, podle níž dána je státu suverenita v záležitostech státních, církvi pak ponechána administrativa v záležitostech církevních.

Dalším zákonem, který nutno zasaditi do cyklu dosud nerozřešených církevně-politických otázek, je právě projednávaný zákon o nedělích, svátcích a památných dnech republiky Československé. Zákonem tímto odstraniti se mají dosavadní nesrovnalosti, zavedené do veřejného našeho života tím, že zůstalo nevyjasněno, které dny považovati nutno za dny sváteční a které dny pak za dny všední. Důsledky těchto zmatků vrhaly svůj reflex ve veškeren takřka život veřejný, zejména pak i hospodářský, a nebezpečné účinky těchto neuspořádaných poměrů počaly se jeviti i v oboru práva, zejména pokud jde o počítání lhůt v řízení soudním a správním. Také ve vedení správy školské, ve službě dopravní, v soukromém podnikání, obchodu, průmyslu, zemědělství a v jiných otázkách pracovních poměrů dělnických byly stále pociťovány těžké důsledky, plynoucí z nerozřešené dosud úpravy svátků a ostatních památných dnů. A tu vzhledem k tomu, že nejde pouze o svátky, které mají býti svěceny pouze z důvodů náboženských, nýbrž také o svátky, jejichž památka má podklad historický, národně-politický, ano i sociální, bylo nutno postupovati velmi obezřetně, a vyžadovalo značnou dávku státnické rozvahy a moudrosti, aby nalezena byla forma, kterou by se dalo všem těmto důležitým, avšak různorodým zájmům vyhověti.

Podle navrhovaného zákona platí posavadní předpisy o svátcích na příště pro tyto dny, resp. svátky: 1. ledna, 6. ledna, Nanebevstoupení Páně, Božího Těla, 29. června, 15. srpna, 1. listopadu, 8. prosince a 25. prosince. V dalším uzákoňuje vládní osnova t. zv. památné dny Československé republiky, které se staly památnými, důležitými momenty z náboženského, národního nebo státního rozvoje a které vyznačeny jsou tím, že bude o nich nařízen v celé republice klid ve školách a úřadech. Za takové dny navrhuje vládní osnova den 5. července, t. j. svátek sv. Cyrila a Methoděje, slovanských to věrozvěstů, kteří dali základ slovanskému písemnictví, dále den 28. září, svátek sv. Václava, ve kterém český národ už téměř po tisíciletí vidí svého národního patrona, s jehož jménem srostl symbol československé samostatnosti, koruna svatováclavská, a jehož kult stal se v Čechách tak rozšířeným, že den tento byl považován nejen za svátek čistě církevní, ale hlavně i za svátek národní. Úctu k tomuto světci národnímu vtělil národ ve velebný a krásný hymnus svatováclavský, který již od XIII. století býval v posvátné úctě našich předků a býval zpíván při všech slavných i nešťastných dobách našeho národa. Jméno knížete Václava bývalo raženo na českých mincích již ve XIII. století a pod korouhví sv. Václava odcházely české pluky, české vojsko k ochraně proti nepřátelům zevnějším. A že i v poslední době nevymizela památka a úcta přímo legendární k tomuto tak typicky českému patronu, je zjevno z toho, že i republika Československá umístila obraz jeho na první svůj zlatý peníz, československy dukát.

Dalším památným dnem bude podle vládní osnovy den 6. července, národní to svátek Mistra Jana Husa, ve kterém vidí převážná část československého národa svého velikého syna a největšího Čecha, s jehož jménem je spojen kus heroické minulosti našich nejslavnějších národních dějin. Hus stal se prvním buditelem národa, slavným zastáncem jeho práv a svobody, neohroženým bojovníkem za mravní a duchovní osvobození lidstva. V tom právě spočívá gigantický význam Husův, a to nejen pro československý národ, ale i pro celý kulturní svět. Naše národní osvobození, o něž jsme po staletí usilovali, je podle slov Masarykových pokračováním úsilí a ideí, za něž bojoval Hus.

Svátek Husův býval svěcen již v XV. století a uctívání jeho trvalo i do dob pozdějších, až do Bílé Hory, ano leckde i později, kdy však památka jeho byla potlačena. Od 28. října 1918 uctívá však většina národa Husovu památku via facti a dnešním zákonem nabývá tento národní svátek jen právního podkladu. Dnešním dnem vrací osvobozený národ svému geniu to, co v dobách národního úpadku dovedla potlačiti doba pobělohorská se všemi svými pro národ náš tak nešťastnými důsledky.

Památným dnem stane se dále den 1. května, tento všeobecně slavený svátek sociálního pokroku a svátek pracujících vrstev. Den tento bude téměř po celé republice opravdovým svátkem sociálně kulturním. (Předsednictví převzal místopředseda Buříval.)

Konečně poslední a největší svátek národa československého, svátek 28. října, kterýž byl již zákonem ze dne 14. října 1919 za státní svátek prohlášen. 28. října r. 1918 dobojován byl staletý zápas utlačovaného národa s cizí mocí a s cizí nepřátelskou dynastií. V tento slavný a věkopamátný den svržena byla definitivně pouta otroctví a národní poroby a proklamována byla před celým světem svoboda národní. V tento den vrátila se podle věšteckých slov velikého učitele národa Jana Amosa Komenského vláda věcí národních v ruce národa. 28. října skončena doma uvnitř státu veliká revoluce národní, tak slavně vedená za hranicemi naším velikým presidentem Masarykem, 28. říjnem očekával podle slov historika, universitního profesora dr. Pekaře, Národní výbor Československý zhroucení Rakouska, připravuje osvobození národa. 28. října uznána československá samostatnost, 2. říjnem vtělena byla na věky jednota obou vrstev národních, české a slovenské. 28. října stalo se podle slov našeho vyslance dr. Osuského Československo státem československým se všemi atributy suverenity a tímto dnem mu přiznaly spojené státy právo tyto atributy v mezinárodním právu uplatňovati. Historicky a státní význam tohoto velkého svátku nemá býti nikde rušen žádnými vnějšími vlivy a platí proň proto nejen předpisy o svátečním klidu ve školách a úřadech, nýbrž vztahují se naň veškeré předpisy o klidu nedělním a účinnými opatřeními zaručuje se jeho zevní důstojná oslava. Tato zvláštní ustanovení zákonná odpovídají velkému významu národnímu, který 28. říjen bude vždy pro československý národ míti.

Ústavně-právní výbor doporučuje slavné sněmovně přijetí navrhované vládní osnovy se změnami, které v ústavně-právním výboru byly přijaty. (Potlesk.)

Místopředseda Buříval (zvoní): Zahajuji debatu.

Ke slovu jsou přihlášeni na straně "proti" pp. posl. Schäfer, Houser, Hlinka, Palme, Kaufmann, Burian, dr. Buday; na straně "pro" pp. posl. Zeminová a Dyk.

Dříve než udělím slovo prvnímu řečníku zapsanému "proti", stanovím, nebude-li námitek, řečnickou lhůtu na 30 minut. (Námitek nebylo.)

Námitek není. Návrh můj je schválen.

Dávám slovo panu posl. Schäferovi.

Posl. Schäfer (německy): Dámy a pánové! Vyřízení návrhu zákona o dělnických dovolených jest opět jednou příkladem pro to, jak se v této sněmovně vyřizují důležité sociálně-politické požadavky. V poslední chvíli, než se sněmovna rozejde, dá se nám několik hodin volného času, abychom rozhodli o zákonném nároku dělníků na dovolené. S rychlostí, jež nemá sobě rovné, musil soc.-politický výbor věc projednati, aby byla dnes podána zpráva. Strany, které vážně a pilně zkoumají všechny sociální podněty a snaží se dosíci nejlepší věci, nemají vůbec možnosti, aby pečlivě přezkoumaly, co se navrhuje, nemají ani možnosti, aby náležitě a podrobně poukázaly, kde navrhovaný zákon má chyby, jestliže tyto nedostatky nebijí tak silně do očí, jako jest to u tohoto návrhu zákona. V koalici jsou strany, které v tomto zákonu o dovolených spatřují sociálně-politický úspěch. I kdybychom se sebe horečněji namáhali, nemůžeme tohoto úspěchu objeviti. Předně jest to samo o sobě ostuda, že československá vláda pracuje o zákonu o dovolených od roku 1921. Poukazuji na to, že roku 1921, jak zde, tak také v senátě byla přijata hlasy českých soc. demokratů resoluce, jíž se vláda vyzývá, aby podala sněmovně návrh zákona o dělnických dovolených. K rozhořčení nad naší kritikou nemáte důvodu, jestliže konstatujeme pouze tuto skutečnost. (Souhlas na levici.) Každá strana, která tehdy hlasovala pro resoluci, byla by bývala povinna naléhati, aby ministerstvo sociální péče rychle pracovalo a co nejdříve předložilo sněmovně zákon o dělnických dovolených. Ministerstvo samo, to musíme přiznati, resoluce dbalo. V několika týdnech předložilo již návrh na zavedení zákonných dělnických dovolených hospodářským sborům, odborovým organisacím, podnikatelským svazům a obchodním komorám, aby o něm podaly svůj posudek. Avšak nebyla to práce, z níž bychom byli měli radost. Bylo na ní patrno, že se ministerstvo pokusilo vyhověti jistým námitkám podnikatelů, a to nejširší měrou. Avšak byl to přece jen návrh zákona, pokus, jejž bylo lze bráti vážně, pokus, aby dělnické dovolené byly upraveny zákonem. A co se poté stalo? V lednu 1922 svolalo ministerstvo soc. péče poradu, k níž byly pozvány obchodní komory, podnikatelské svazy a odborové organisace. Tenkráte jsme my, jako zástupci německých soc. demokratických odborových organisací, a zástupci českých soc. demokratických organisací vyložili, že nám návrhy ministerstva soc. péče nevyhovují a dostali jsme se do ostré potyčky se zástupci podnikatelů, kteří útočili proti tomuto návrhu vlády. To, co jsme tenkráte na této poradě ukázali jako slabiny tohoto návrhu ministerstva soc. péče, potírali také čeští soc. demokraté. (Německé výkřiky: Slyšte! Slyšte!) Byli jsme téhož mínění, že zákon o dělnických dovolených musí vyhovovati již dnešním poměrům a nikoliv vzbuditi nebezpečí, že vymoženosti odborových organisací budou ohroženy. Tenkráte tam byl zástupce podnikatelů, a to tajemník Svazu českých průmyslníků, pan dr. Verunáč, který prohlásil, že si podnikatelé sice nepřejí, aby dělnické dovolené byly upraveny zákonem, což však naprosto neznamená, že jsou proti udělování dovolených dělníkům, chtěli jen, aby tato otázka byla upravována smluvně. Tenkráte dovozoval, že průmysloví a živnostenští dělníci si již prostřednictvím odborových organisací sjednáním kolektivních smluv zajistili dovolenou z 90%. To ovšem nebylo správné. Nedalo se mluviti o 90% dělníků, kteří měli dovolenou zajištěnou. Avšak jest také nesprávné tvrzení zpravodaje k tomuto návrhu zákona, že dnes ještě nemělo dovolenou 70% dělníků. Proti čemu jsme se však tenkráte ohražovali a proti čemu jsme také dnes, jest to, že zákon o dovolených ohrožuje vymoženosti jednotlivých dělnických skupin. To jest rozhodující věc při posuzování sociálně-politického zákona. Na celém světě a všude, kde se lidé zabývají sociální politikou a kde jsou lidé sociálně-politicky myslící, uslyšíte jen jedno mínění, že totiž sociálně-politický zákon musí ustanoviti maximum toho, co si již dělnictvo v hospodářském boji vybojovalo; neboť sociální politika všude pokulhává; od té doby, kdy se státy zabývají sociálně-politickým zákonodárstvím, nebyla nikdy jiná; nikdy nejde napřed, nýbrž uzavírá do jisté míry vývojové období. Sociálně-politická zařízení, jež vybojovaly odborové organisace, sociálně-politické ústupky, jichž dosáhly, to vše sociálně-politické zákonodárství čas od času sankcionovalo, avšak nikdy nezůstalo za tím, co si již odborové organisace vybojovaly. Co však přináší tento návrh, zákon, na němž se máme usnésti a který se zde líčí jako úspěch? Při jednoročním nepřetržitém zaměstnání u téhož podnikatele 6 dnů dovolené. To jest ustanovení, které, pánové, umožňuje podnikateli, aby tisícům a tisícům dělníků nepřetržitě bral dovolenou a olupoval je o nárok na zákonitou dovolenou; a prosím, pánové, jestliže se pak dále praví: "U zaměstnanců s delší dobou nepřetržitého zaměstnání v témž podniku (u téhož zaměstnavatele) než 10 let zvyšuje se dovolená na 7 dnů a po 15 letech na 8 dnů v roce", pak vskutku nevíme, co máme říci k takovémuto návrhu. Pánové, 5 členů soc.-politické "pětky" vykonalo zde práci, k níž by také bylo bývalo způsobilými 5 nejzpátečničtějších a sociálně-politicky nejzaostalejších tajemníků podnikatelů. Jsem přesvědčen, že kdybychom zavřeli 5 tajemníků podnikatelů do pokoje a dali jim za úkol, že musí vypracovati zákon o dělnických dovolených, že by nevypracovali nic horšího. (Potlesk na levici.) Považte, pánové, 15 let musí býti zaměstnán dělník nepřetržitě u téhož podnikatele, než může dostati 8 dní dovolené. Řádný zaměstnavatel poskytne každému dělníkovi, který byl u něho v podniku zaměstnán 15 let, bez zákona delší dovolenou než 8 dnů. To dělají sociálně-politicky myslící podnikatelé. Avšak dělník nemá vlastně ani 8 dní dovolené, neboť se do ní započítávají svátky a neděle a na tom nezmění nic, že za tyto svátky může uplatňovati nárok na mzdu. Nezbývá tedy podle tohoto zákona pro dělníka zaměstnaného v témž podniku 15 na nic více, než 6 skutečných dní odpočinku. Jestliže do oné doby vedle toho ještě připadnou svátky, pak jest to ovšem ještě horší. Jak to lze vylíčiti jako úspěch sociálně-politických prací "pětky", toho nechápu.


Souvisejici odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP